Žaloby
38. Žaloby o náhradu škod způsobených
jadernou havárií vzniklou v jaderném zařízení,
spojenou s provozem nebo vzniklou během dopravy mohou být
v zásadě vedeny pouze proti provozovateli.
Proti pojišťovateli nebo jinému garantovi místo
provozovatele nebo zároveň s ním, lze žalobu
vést tehdy, dává-li zákonodárství
kompetentního soudu v takovém případě
právo přímé žaloby.
Škody, které opravňují k náhradě
39. Úmluva neobsahuje opatření, která
by dopodrobna stanovovala povahu škod, které jsou
důvodem k náhradě. Požaduje pouze, aby
šlo a škody na osobách nebo majetku, mezi nimiž
a jadernou havárií existuje příčinný
vztah.
Vzhledem k rozdílnosti legislativních a právních
opatření v otázce odpovědnosti v jednotlivých
evropských zemích bylo rozhodnutí o tom,
co bude považováno za škodu na majetku a osobách
a v jakém rozsahu bude vypláceno odškodné,
bylo ponecháno na kompetentním soudu a na zákonodárství
příslušného státu.
40. Pokud jde o škody na majetku, Úmluva stanoví,
že právo na náhradu nevzniká, byly-li
škody způsobeny na dotyčném jaderném
zařízení nebo na jiném jaderném
zařízení včetně rozestavěných,
které se nacházejí v jednom místě.
Cílem tohoto opatření je předejít
tomu, aby se finanční záruka zajištěná
provozovatelem nepoužila z větší části
na odstranění škod na těchto zařízeních
na úkor třetích osob. Z povinného
ručení je rovněž vyňat veškerý
majetek používaný nebo určený
k použití ve spojení s některým
z těchto zařízení v místě
samém. Není z něj však vyňat
osobní majetek osob, které jsou tu zaměstnány.
Provozovatel musí dále nahradit škody způsobené
na dopravním prostředků, který v okamžiku
vzniku havárie dopravoval dotyčné jaderné
látky mimo jaderné zařízení.
Náhrada škod způsobených na dopravním
prostředku však nemůže mít za následek
snížení provozovatele za jiné škody
buď na částku nižší než
5 mil. SDR viz § 43 nebo vzhledem k tomu, že 5 mil.
SDR se považuje za minimum, na jakoukoli vyšší
částku [Článek 7 c)]. V praxi se může
na odstranění škod způsobených
na dopravním prostředku použit částka,
která zůstala nevyužita při náhradě
za ostatní škody. Jestliže náhrada ostatních
škod naopak překročí 5 mil. SDR, může
se celková částka, která je k dispozici,
rozdělit mezi všechny škody, včetně
škod na dopravním prostředku tik, že náhrady
za ostatní škody mohou překročit 5 mil.
SDR, ale nemohou být nižší. Majetek, který
patří provozovateli, nemůže být
předmětem žaloby, protože provozovatel
nemůže žalovat sám sebe.
41. Mimo Úmluvu provozovatel nemůže být
odpovědný za škody způsobené
na majetku v místě samém. Je-li však
právo na odškodnění upravenou smlouvou,
není nikterak Úmluvou omezena.
Pracovní úrazy a nemoci z povoláni
42. Na každou osobu, která utrpěla škodu
v důsledku jaderné havárie, ať jako
třetí osoba uvnitř nebo vně zařízení
nebo jako zaměstnanec provozovatele dotyčného
zařízení, se vztahují opatření
v Článku 3. Ve většině zemí
mají zaměstnanci nárok na náhradu
škody i z dávek zdravotního a sociálního
pojištění nebo ze systému odškodnění
pracovních úrazů a nemocí z povolání.
V zásadě se připouští; aby zaměstnanci
těchto zařízení měli nárok
na tyto dávky, rozhodnutí o této otázce
i o tom, mají-li být tito zaměstnanci odškodněni
také podle Úmluvy se však ponechává
na zákonu.
Tento zákon vyřeší i otázku,
mohou-li se organizace odpovídající za odškodnění
obrátit na provozovatele o refundování vzniklých
plateb. V žádném případě
však nemůže být provozovatel nucen k vyplacení
sumy převyšující maximální
stanovenou záruku. Pokud byl tento systém vytvořen
mezivládní organizaci, vyřeší
tyta otázky opatření této organizace
[Článek f h)].
Omezení výše záruky
43. Kdyby nebyla provozovatelova odpovědnost omezena, mohlo
by se stát, že v nejhorším případě,
by vzniklé riziko mohlo přesáhnout veškerou
dosavadní zkušenost a potom by si provozovatel jen
těžko mohl opatřit potřebnou finanční
záruku.
Maximální výše ručení
u jakékoli jaderné havárie, vzniklé
v jaderném zařízení, ve spojitosti
s ním při dopravě jaderných látek,
byla stanovena na 15 mil. SDR8. Jsou však dvě
možnosti snížení této základní
sumy.
1. Smluvní strana může s ohledem na to, že
provozovatel má možnost získat pojištění
nebo jinou finanční záruku až do výše
běžné požadované Úmluvou
[článek 10], stanovit ve své legislativě
sumu vyšší nebo nižší než
15 mil. SDR. Tato částka však nesmí
jít pod 5 mil. SDR [Článek 7 a) a b)].
2. Smluvní straně je dovoleno stanovit výši
odpovědnosti pod 15 mil. SDR, jestliže jaderné
zařízení nebo v případě
dopravy jaderné látky se nepovažují
Smluvní stranou za schopné způsobit závažné
škody v porovnání s ostatními jadernými
zařízeními a dopravami jaderných látek
uvedených v Úmluvě (jde-li například
o malé výzkumné reaktory nebo laboratoře).
Cílem tohoto opatření je předejít
nadměrnému zatížení provozovatelů
zbytečnými pojišťovacími náklady.
Podmínkou pro jeho použití však je, že
takto snížená suma nesmí být
menší než 5 mil. SDR.
44. Kdyby neexistovalo zvláštní opatření
o maximální výši záruky u jaderných
havárií vzniklých při dopravě,
nesl by provozovatel v každé zemi, kterou by se právě
projíždělo, jinou odpovědnost. Proto
se s výjimkou opatření v Článku
7 e) stanoví, že maximální záruka
je táž, jakou stanoví zákony státu,
kam je příslušný odpovědný
provozovatel, pro jaderná zařízení.
45. Uvažovalo se o možnosti neomezené odpovědnosti
v případě chyby provozovatele nebo jeho zaměstnanců,
ale byla obava, že by se pojem nedbalosti nebo hrubého
opomenutí těžko definoval vzhledem k nedostatku
zkušenosti s provozem jaderných zařízení,
a výklad těchto pojmů by mohl být
příliš široký. Nemluvě o
tom, že neomezená odpovědnost by provozovatele
mohla zruinovat, aniž by to nějak podstatně
zvýšilo náhradu vzniklých škod.
46. Maximální výše záruky stanovená
Článkem 7 nezahrnuje poplatky ani výdaje
uložené soudem při žalobách o náhradu
škody. Provozovatel je musí zaplatit ještě
mimo sumu, kterou dluží jako náhradu škody
podle Článku 7 [Článek 7 g)].
Časové omezení odpovědnosti
47. Tělesně poškození vlivem radioaktivního
zamoření se může projevit až za
určitou dobu po ozáření. Velký
význam proto má zákonná lhůta
pro podání žaloby.
Pro provozovatele a finanční garanty by nepochybně
bylo obrovskou zátěží, kdyby po dlouhou
dobu museli uchovávat rezervy nezbytné pro plnění
záruk, vyplývajících z platných
nebo prošlých pojistek, které by změnily
na bezesporu značné, nicméně předem
neurčitelné sumy. Mimo to by bylo nerozumné
nepočítat s možností odškodnění
těch poškozených, u kterých se následky
projeví později.
Situaci dále komplikuje i nesnadnost dokázat, jestli
ono pozdě zjištěné poškození
je skutečně důsledkem jaderné havárie
či nikoli. Je proto třeba hledat kompromis mezi
zájmy poškozených a zájmy provozovatelů.
Proto se stanoví zákonná lhůta 10
let od jaderné havárie, po jejímž vypršení
se nárok na náhradu škody promlčuje,
nebyla-li do té doby podána žaloba u kompetentního
soudu [Článek 8 a)].
Jestliže byly jaderné látky nebo paliva odcizeny,
ztraceny, shozeny přes palubu nebo ponechány svému
osudu, stanoví se, že má-li se počítat
desetiletá lhůta od vzniku této jaderné
havárie, nemůže v žádném
případě přesáhnout 20 let od
data krádeže, ztráty, shození přes
palubu nebo ponechání svému osudu [Článek
8 b)]. Zdá se, že v současné době
pojišťovatelé nemohou poskytovat záruky
na dobu delší 10 let od data ztráty, krádeže
atd. viz výše.
Státy však mohou stanovit kratší lhůtu,
ne však kratší než 2 roky, počítáno
ad okamžiku, kdy poškozený zjistil nebo rozumně
uvažováno měl zjistit, že došlo k
poškození a kdo za ně odpovídá,
za předpokladu, že se nepřekročí
desetiletá lhůta [Článek 8 c)]. Tato
kratší lhůta se může stát
základní zákonně stanovenou lhůtou,
která může být pozdržena nebo zkrácena
na pouhou mimosoudní žádost, toto pozdržení
nebo přerušení však nesmí mít
za následek prodloužení lhůty na dobu
delší 10 nebo případně 20 let.
I po uplynutí desetiletého období může
být podána žaloba ve dvou případech.
Jednak tam, kde zákonodárství státu
stanoví delší lhůtu odpovědnosti
provozovatele, může kompetentní soud určit,
že žaloby mohou být podávány v
takto prodloužené lhůtě. Toto prodloužení
však nesmí mít vliv na práva osob, které
podle této konkurence v průběhu deseti let
podaly proti provozovateli žalobu o náhradu škody
v důsledku úrazu nebo úmrtí [Článek
8 a)].
Jednak v případě, že dojde ke zhoršení
škod, kvůli nimž už byla podána žaloba
v zákonné lhůtě, ale pod podmínkou,
že kompetentní soud dosud nevynesl konečný
rozsudek [Článek 8 e)].
Předpisy o volbě kompetentního soudu jsou
obsaženy v Článku 13 viz § 54, 55 a 56.
Mohou-li být kompetentní soudy několika Smluvních
stran, určí kompetenci Evropský soud pro
jadernou energii [Článek 13 c) II)]. V takových
případech mohou poškození podat žalobu
až po stanovení kompetence. V takových případech
nemůže poškozená osoba podat žalobu,
dokud Evropský tribunál nerozhodne o kompetenci.
Aby se tomuto stavu mohlo čelit, stanoví se, že
žaloba o náhradu škody se nepromlčuje,
jestliže byla podána před rozhodnutím
Evropského soudu ve lhůtě stanovené
Úmluvou u jednoho ze soudů připadajících
v úvahu nebo jestliže byla Smluvní straně
podána žádost ohledně: stanovení
kompetentního soudu podle Článku 13 c), 11),
a to pod podmínkou, že poté bude podána
žaloba ve lhůtě, kterou pro tyto případy
stanoví Úmluva.
Zproštění obvinění
48. Na absolutní odpovědnost provozovatele se nevztahují
klasické důvody zproštění obvinění
jako je vis major, náhoda nebo zavinění třetí
osobou, ať už se tyto události daly rozumně
předvídat nebo že existuje-li možnost
učinit nějaké opatření, je
na provozovateli, aby je učinil, protože případné
oběti nemají žádnou možnost se
jakkoliv chránit.
Zproštění viny se týká škod
způsobených jadernou havárií vzniklou
v důsledku nepokojů mezinárodního
charakteru jako je ozbrojený konflikt nebo nepřátelské
akce, politického charakteru jako je občanská
válka nebo povstání a konečně
v důsledku přírodních pohrom výjimečného
charakteru, tzn. katastrofických a zcela nepředvídatelných.
Takové události totiž jsou na odpovědnosti
státu jako celku. Žádné jiné
zproštění viny se nepovoluje. Legislativa jednotlivých
států však může stanovit, že
provozovatel ponese odpovědnost i v případě
výjimečných přírodních
pohrom [Článek 9].
Pokud byla havárie částečně
nebo zcela způsobena poškozenou osobou, rozhodne kompetentní
soud podle příslušných zákonů
státu, do jaké míry se na to bude při
rozhodování o odškodném brát
zřetel.
Jak bylo uvedeno (viz § 16), v případě,
že je provozovatel zproštěn viny a stanoví-li
to příslušný zákon, může
za škody způsobené jadernou havárií
vzniklou z úmyslného opomenutí nebo poškození
být odpovědná fyzická osoba.
Krytí odpovědnosti
49. Aby mohl provozovatel zvládnout svou odpovědnost
vůči poškozeným, musí mít
finanční garanci ve výši maximálního
ručení učeného Článkem
7 Úmluvy [Článek 10 a)]. Tato finanční
garance může mít formu běžné
finanční kauce, likvidních aktiv nebo nejspíš
pojištění.
Kombinace pojištění, jiné finanční
garance a státní záruky může
být přijatelná. Provozovatel může
pojištění nebo jinou garanci změnit
za předpokladu, že neklesne pod maximální
sumu.
I když má provozovatel povinnost disponovat finanční
zárukou pro každou jadernou havárií,
zdá se, že pojištění lze dosáhnout
v praxi pouze na jednotlivá zařízení
a na určitou dobu než na havárií. Žádné
opatření Úmluvy tomu nebrání
pod podmínkou, že, pokud se sníží
nebo vyčerpá maximální suma v důsledku
první havárie, budou učiněna opatření,
aby provozovatel disponoval stejnou maximální finanční
zárukou pro případ dalších havárií.
Je úkolem kompetentního úřadu stanovit
typ a podmínky pojištění nebo jiných
finančních záruk, které musí
provozovatel mít, což nepředpokládá
vytvoření kontrolního orgánu v oblasti
pojištění v zemích, kde dosud takový
orgán není, ale pouze kontrolu dodržování
Úmluvy. Kompetentní úřad musí
především bdít nad tím, aby pojistné
smlouvy byly uspokojivé, aby neobsahovaly klauzule, které
by měly za následek jejich neúčinnost,
např. aby se pojišťovatel nemohl bránit
proti osobám požadujícím odškodnění
tím, že je odmítne vyplatit.
Ať jsou podmínky určené kompetentním
úřadem jakkoli dokonalé, může
vždy dojít k nepříznivým nepředvídanostem;
garant může udělat úpadek nebo po první
havárií nelze obnovit finanční záruku
celkové výši u pojištění
dotyčného zařízení, uzavřeného
na dobu určitou. Proto se stanoví, že tyto
okolnosti neodstraňují povinnost provozovatele vyplývající
z Článku 1 ani povinnost státu, který
musí vždy dbát na to, aby provozovatel potřebnou
maximální sumou disponoval. Smluvní strany
proto v takových případech budou muset žádat,
aby předešly problémům v mezinárodním
měřítku.
Provozuje-li jedna osoba několik reaktorů nebo jiných
jaderních zařízení v jednom místě
a dotyčná Smluvní strana nepoužila Článek
1 a) II), aby je prohlásila jediným jaderným
zařízením.
Musí nicméně rozhodnout, musí-li provozovatel
mít pojištění nebo jinou finanční
záruku na každé z těchto zařízení
nebo na souhrn těchto zařízení v jednom
místě.
Základním principem je, že musí existovat
finanční záruka ve výši sumy
stanovené Článkem 7 pro každou jadernou
havárií, ať už si kompetentní úřad
zvolí kterýkoli systém povolování
a pojišťování jaderných zařízení.
Vztahy mezi provozovatelem a pojišťovatelem nebo jiným
finančním garantem např. v otázce
odvolacích práv proti provozovateli, se ponechávají
na legislativách jednotlivých států.
50. Aby se zajistilo, že krytí nikdy neklesne pod
maximální sumu, stanoví se, že finanční
záruka nesmí být pozastavena nebo zrušena
po dobu, na niž je uzavřena pojistná smlouva
bez předběžného upozornění
podaného dva měsíce předem kompetentnímu
úřadu. Kompetentní úřad může
pochopitelně požadovat, aby tato lhůta byla
delší. Pokud záruka kryje odpovědnost
provozovatele za jaderné havárie při dopravě,
musí se kompetentní úřad ujistit,
že se tato záruka vztahuje na celé trvání
dopravy, a že nemůže být pozastavena ani
zrušena, dokud tato doprava neskončí [Článek
10 b)].
51. Sumy pocházející z finanční
záruky mohou sloužit jen k náhradě škod
způsobených jadernou havárií; nemusí
se dávat stranou, ale nesmí se použít
k vyrovnání jiných pohledávek [Článek
10 c)].
Povaha, forma a rozsah odškodnění
52. Žádosti o náhradu škod podané
po jaderně havárií se mohou značně
lišit v povaze, výši požadované sumy,
datu a bude proto potřebné zajistit spravedlivé
rozdělení částky určené
k náhradě, když tato suma mohla být
překročena. Rozhodnutí o povaze, formě
a rozsahu odškodnění v mezích určených
Úmluvou a zajištění spravedlivého
rozdělení sumy náleží kompetentnímu
soudu [Článek 11].
Poskytnutí ročních důchodů
a jejich výše nebo účinek nedbalosti
poškozeného na výši odškodného
upravují zákony jednotlivých států.
Je věcí každého státu rozhodnout,
mají-li se opatření potřebná
k spravedlivému rozdělení přijmout
předem nebo po podání žádosti.
Tato opatření mohou obsahovat limit jak u poškození
osob tak pro škody na majetku.
Přenos odškodnění
53. Aby byla opatření Úmluvy efektivní,
zvlášť pokud jde o jednotu jurisdikce u všech
žalob vyvolaných jednou havárií a platnost
vynesených rozsudků na území všech
Smluvních stran, je potřeba odstranit všechny
překážky, vyvstávající
např. z předpisů o výměně
deviz aj. Proto se stanoví, že pojišťovací
a přepojišťovací prémie, sumy splatné
jako pojištěni nebo jiná finanční
garance a sumy splatné jako odškodnění,
poplatky a výdaje budou volně převoditelné
mezi měnovými zónami smluvních stran
[Článek 12]. Cílem tohoto opatření
však není narušit předpisy jednotlivých
států o pojišťovacích záležitostech
jako např. vytváření technických
rezerv.
Kompetence a vykonání rozsudku
54. Existuje mnoho důvodů ve prospěch kompetence
jediného soudu, který by se zabýval všemi
žalobami proti provozovateli ve věci téže
jaderné havárie a to včetně přímých
žalob proti pojišťovatelům a jiným
garantům a žalobám o uznání nároku
na odškodné. Je důležité, aby existoval
jediný právní mechanismus, zaručující,
že nebude překročena maximální
suma odpovědnosti. Navíc by bylo spravedlivé
rozdělení odškodnění neřešitelným
problémem, pokud by ve sporech týkajících
se jediné havárie rozhodovaly soudy v několika
zemích.
Podle všeobecného pravidla jsou kompetentní
soudy té účastnické země, na
jejímž území došlo k havárii
[článek 13 a)].
55. Dojde-li k havárii mimo území smluvních
stran a nelze-li přesné určit místo
havárie, je zapotřebí zvláštních
opatření. Například může
k jaderné havárii dojít na širém
moři nebo ji může způsobit nepřetržité
- průběžné zamoření při
dopravě a potom se místo dá určit
jen těžko.
V důsledku toho se stanoví, aby v takových
případech byl kompetentní soud ten, na jehož
území se nachází zařízení
odpovědného provozovatele [Článek
13 b)]. Nese to sice s sebou jisté praktické nevýhody
pro poškozené osoby hlavně vzhledem ke vzdálenosti,
ale zatím nebylo možné najít jiné
řešení, které by jim umožnilo obracet
se na soudy vlastní země a přitom zachovat
jednotu jurisdikce.
56. Pokud z předpisů o jurisdikci vyplyne, že
je kompetentních několik soudů, je zapotřebí
zvláštních opatření, aby se zachovala
jednota jurisdikce.
Dojde-li k jaderné havárií částečně
mimo území smluvních stran a částečně
na území jedné smluvní strany, jsou
kompetentní soudy této smluvní strany [Článek
13 c) II)). V každém jiném případě
se kompetence přisoudí jednomu z kompetentních
soudů, který na žádost zainteresované
smluvní strany určí Evropský soud
pro jadernou energii jako nejúžeji spojený
s danou věcí [Článek 13 c) II)].
57. Úkolem soudu kompetentního v souladu s Úmluvou
je projednat všechny žaloby, které mohou být
proti provozovateli vzneseny buď přímo poškozenou
osobou podle Článku 3 nebo osobou odpovědnou
za dopravu podle mezinárodních dohod nebo na základě
legislativy neúčastnického státu [Článek
6 d) a e)].
Soud pro odvolací řízení ze strany
provozovatele podle Článku 6 f) nebo pro odvolání
jednoho provozovatele proti ostatním v případě
společné odpovědnosti Úmluvy neurčuje,
protože to je úkolem zákonodárství
jednotlivých států.
58. Důsledkem principu jediného soudu je, že
jeho konečné rozsudky se musí přijmout
a nabýt účinnosti v ostatních zemích
bez dalšího zkoumání podstaty věci.
Proto tyto konečné rozsudky nabývají
ve všech ostatních účastnických
zemích platnosti, jakmile se splní nutné
formality [Článek 13 d)].
Konečné rozsudky, vykonatelné [Článek
13 d)] neobsahují rozsudky vůči jiným
osobám než provozovateli odpovědnému
[Článek 6 b)], rozsudky ohledně odvolání
provozovatele podle Článku 6 f), žaloby vedené
proti provozovateli podle Článku 6 h) nebo žaloby
o stanovení odpovědnosti u společně
odpovědných provozovatelů.
59. Je-li žalována Smluvní strana o odškodnění
v souladu s Úmluvou, stanoví se, že tato Smluvní
strana se nesmí odvolávat na právní
imunitu s výjimkou prováděcích opatření
[Článek 14 c)].
Použitelný zákon
60. Kompetentní soud musí uplatňovat opatření
Úmluvy bez jakékoli diskriminace založené
na státní příslušnosti, bydlišti
nebo sídle [Článek 14 a)] a v každé
otázce věcné nebo procedurální,
kterou neupravuje, včetně mezinárodního
soukromého práva, které nikterak neovlivňuje.
Právo a legislativa státu se musí rovněž
uplatňovat bez jakékoli diskriminace založené
na státní příslušnosti, bydlišti
nebo sídle [Článek 14 c)].
Zásah státu
61. Omezení odpovědnosti s sebou nutně nese
možné snížení náhrady za
utrpěné škody; v případě
katastrofické události by se mohlo stát,
že by částka, která je k dispozici pro
odškodnění, by nestačila k uspokojení
všech žádostí.
Ze sociálních a psychologických důvodů
lze tento důsledek jen těžko přijmout
a neuznat, že může být nezbytný
zásah státu.
62. Dále se uznává, že kromě
opatření potřebných ke kontrole dodržování
podmínek stanovených v Článku 10 o
finanční záruce (viz § 49), může
jedná Smluvní strana přijmout opatření,
která považuje za nezbytná, ke zvýšení
náhrady škod stanovené Úmluvou [Článek
15 a)], ať už v rámci povinného ručení
provozovatele nebo mimo ně. Přijme-li Smluvní
strana opatření o zvýšené částky
5 mil. SDR a má-li být toto zvýšení
zaplaceno z veřejných fondů, mohou taková
opatření, ať už přijatá
v rámci povinného ručení provozovatele
nebo mimo něj, podléhat zvláštním
podmínkám, které omezují opatření
Úmluvy; mimo jiné se tato opatření
nesmí uplatňovat tam, kde by diskriminovala poškozené
[Článek 15 b)]. Proto Úmluva neupravuje prostředky
a metody státních zásahů ani dodatečné
odškodnění nad 5 mil SDR cizím poškozeným
z veřejných fondů musí být
upraveny mimo Úmluvu.
Vztahy mezi státem a provozovateli o postihu provozovatelů
státem se ponechávají na každém
státu.
Závěrečné klauzule
63. Závěrečné klauzule Úmluvy
obsahují opatření o sporech - Článek
17, rezervách - Článek 18, ratifikaci
- Článek 19, modifikacích - Článek
20, přistoupení ke Úmluvě -
Článek 21, trvání, revize a odvolání
- Článek 22, oznámení o uplatňování
Úmluvy na územích, za něž je
Smluvní strana odpovědna v mezinárodních
vztazích - Článek 25 a vyrozumění
signatářů o obdržení dokumentů
ohledně závěrečných klauzulí
- Článek 24.
V případě sporů o výkladu Úmluvy
se stanoví, že spory prozkoumá Řídící
výbor pro jadernou energii a nedojde-li k smírnému
řešení, budou předloženy Evropskému
soudu pro jadernou energii vytvořenému Úmluvou
o kontrole bezpečnosti z 20. prosince 1957.
Soud bude postupovat v souladu s předpisy upravujícími
jeho organizaci a funkci, které jsou obsaženy v Protokolu
připojeném k Úmluvě o kontrole bezpečnosti
a jejích procedurálních předpisech.
Poznámky
1. Systém doplňkového odškodnění
prostřednictvím státních fondů
byl v mezinárodním měřítku
vytvořen Úmluvou z 31. ledna 1963, která
doplnila Pařížskou Úmluvu opravenou
Dodatečným protokolem z 28. ledna 1964 a Protokolem
z 16. listopadu 1982 - doplňková Bruselská
Úmluva. Tento systém nikterak nebrání
kterékoli zemi zapracovat do své legislativy zvýšení
vlastního limitu náhrady škod.
2. 25. dubna 1968 přijal Řídící
výbor pro jadernou energii výklad, podle kterého
se Pařížská Úmluva vztahuje na
jaderné havárie vzniklé na širém
moři. 21. dubna 1971 Řídící
výbor dále doporučil:
Pole působnosti Pařížské Úmluvy
by mělo být rozšířeno legislativami
jednotlivých států na škody utrpěné
v účastnickém státě nebo na
širém moři na palubě lodi zaregistrované
v účastnickém státě, i když
k jaderné havárii a z ní plynoucím
škodám došlo v neúčastnickém
státě.
3. Řídící výbor pro jadernou
energii přijal 8. června 1967 výklad, podle
nějž termín reaktory ve smyslu Článku
1 a), II) Úmluva nezahrnuje podkritické celky, tedy
celky, které nedokážou udržet samostatnou
řetězovou reakci.
4. Řídící výbor pro jadernou
energii přijal 27. října 1977 dvě
rozhodnutí na bázi Článku 1 b) Úmluvy.
První se dotýká vynětí z pole
působnosti Úmluvy definovaných malých
množství jaderných látek přepravovaných
nebo používaných mimo jaderné zařízení.
Druhé se zabývá vynětím z působnosti
Úmluvy některých kategorií jaderných
látek (zvláště přepracovaného
uranu), které spadají do kategorií stanovených
tímto rozhodnutím (viz § 13).
5. Je třeba poznamenat, že Úmluva o odpovědnosti
provozovatelů lodí s atomovým pohonem byla
přijatá v Bruselu 25. května 1962, nevešla
však v platnost.
6. Řídící výbor pro jadernou
energii doporučil 8. června 1967 signatářským
zemím Úmluvy model osvědčení
finanční záruky.
7. Tato situace byla příčinou praktických
obtíží na poli pojistných nákladů
námořní dopravy jaderných látek;
proto, aby se zajistilo, že odpovědnost ponese provozovatel
a žádná jiná osoba v případě
škody způsobené jadernou havárií
vzniklou během této dopravy, byla v Bruselu 17.
prosince 1971 přijata Úmluvou v občanské
odpovědnosti na poli námořní dopravy
jaderných látek.
8. V 74. letech se SDR staly oficiální zúčtovací
jednotkou Mezinárodního měnového fondu
a nahradily v mnoha mezinárodních Úmluvách
staré zúčtovací jednotky založené
na zlatě. Jejich hodnota se vyjadřuje jako koš
některých nejvýznamnějších
obchodních měn světa. V Úmluvě
se mluví o tzv. variabilním SDR, tedy o jednotce,
používané MMF pro běžné
operace a transakce. Jeho hodnotu MMF denně vypočítává
a zveřejňuje.
9. Doporučení přijaté Radou OCDE 16.
listopadu 1982 vybízí Smluvní strany, jejichž
legislativa tuto možnost obsahuje, aby přijaly opatření
ohledně žádostí o náhradu škody,
které by převýšily takto sníženou
částku až na celkovou sumu, do níž
obvykle provozovatel ručí.
Úmluva z 31. ledna 1963, která doplňuje
Pařížskou Úmluvu z 29. července
1960, upravenou dodatečným Protokolem z 28. ledna
1974 a Protokolem z 16. listopadu 1982.
Text obsahuje opatření Dodatečného
protokolu z 28. ledna 1964 a Protokolu z 16. listopadu 1982, které
upravují doplňkovou Bruselskou Úmluvu.
Vlády Německé spolkové republiky,
Rakouské republiky, Belgického království,
Dánského království, Španělského
království, Finské republiky, Francouzské
republiky, Italské republiky, Lucemburského velkovévodství,
Norského království, Nizozemského
království, Spojeného království
Velké Británie a Severního Irska, Švédského
království a Švýcarské konfederace.
Jmenování signatářů je stejné
jako v Protokole z.roku 1982. Připomeňme, že
Finsko přistoupilo k dodatečné Úmluvě
a Protokolu z roku 1964 až 14. ledna 1977; Protokol z roku
1982 podepsalo.
(Poznámka sekretariátu)
Jakožto účastníci Úmluvy
z 29. července 1960 0 občanskoprávní
odpovědnosti v oblasti jaderné energie, uzavřené
v rámci Evropské organizace pro hospodářskou
spolupráci, dnes Organizace pro spolupráci a rozvoj,
a upravené Dodatečným protokolem dohodnutým
v Paříži 28. ledna 1964 a Protokolem dohodnutým
v Paříži 16. listopadu 1982 (dále Pařížské
Úmluvy).
Ve snaze doplnit opatření Úmluvy,
pokud jde o zvýšení náhrad za škody,
které by mohly vzniknout při používání
jaderné energie k mírovým účelům.