Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Odůvodnění k zásadám č. 78 až 86:

Tak jako je nedílnou součástí právní úpravy pracovněprávních vztahů úprava překážek v práci, musí být rovněž ve státní službě věnována pozornost otázkám služebního volna.

Překážky v práci tak, jak je upravuje zákoník práce, vycházejí z takového pojetí odměny za práci, podle níž mzda (plat) náleží jen za vykonanou práci. To pak znamená, že v případech, kdy pracovník z nějakého důvodu nepracuje, nemá právní nárok na mzdu (plat). Jestliže mu má nějaké plnění náležet, může se tak stát jen cestou náhrady mzdy (platu) za překážku v práci.Pracovněprávní předpisy rovněž upravují případy, kdy má pracovník nárok na uvolnění z výkonu práce a kdy uvolněn být může. Pracovněprávní pojetí překážek v práci člení překážky v práci na překážky na straně pracovníka a na straně organizace. Překážky v práci na straně pracovníka jsou pak rozlišeny na

- překážky z důvodu obecného zájmu,

- překážky v souvislosti s výkonem služby v ozbrojených silách a civilní služby,

- překážky v souvislosti se školením a studiem při zaměstnání,

- důležité osobní překážky v práci.

Z toho, co je uvedeno, je zřejmé, že pracovněprávní pojetí překážek v práci není pro obor působnosti navrhovaného zákona přijatelné. Předně je tomu tak proto, že plat ve státní službě musí nutně vycházet z jiného, než pracovněprávního pojetí, to je, že nenáleží jen za vykonanou práci. Služební plat bude ve státní službě náležet již ode dne vzniku státní zaměstnaneckého poměru, přičemž den vzniku státní služby nemusí být se započetím činnosti státního zaměstnance totožný. Dalším faktorem, který mluví pro potřebu jiného, než pracovněprávního pojetí je to, že státní zaměstnanec bude zaměstnancem státu, a z toho důvodu ztrácejí některé překážky v práci své opodstatnění. Týká se to překážek v práci z důvodu obecného (veřejného) zájmu a překážek v práci na straně zaměstnavatele.Jestliže půjde u státních zaměstnanců o zaměstnance státu, je jejich posláním věrně sloužit státu a není žádný důvod k tomu, aby se uvažovalo, že budou státní zaměstnanci konat pro stát jiné činnosti než je státní služba. To také platí o nutnosti vyloučit i překážky pro činnost v orgánech samosprávy. Záležitost je navíc citlivá v tom, že snadno může docházet k tzv. neslučitelnosti funkcí, kterou - pokud to je možné - je třeba vyloučit.

Navržená právní úprava bere za základ řešení kategorii služebního volna. Toto volno se člení na

- placené nárokové volno,

- neplacené nárokové volno,

- neplacené nenárokové volno.

Neplacené nárokové služební volno a neplacené nenárokové služební volno může být za podmínek uvedených v zásadě č. 82 plně nebo částečně státnímu zaměstnanci zaplaceno. Věcné rozlišení mezi jednotlivými druhy služebního volna je zřejmé a není třeba je blíže vysvětlovat.

Podstatný význam pro celý navrhovaný zákon má zásada č. 84, která upravuje doby, které se považují za výkon státní služby. Jestliže navrhovaný zákon nestanoví na jiném místě jinak, bude za doby uvedené v zásadě č. 84 náležet služební plat.

Značný význam - i když to předchází části šesté návrhu zákona - má odkaz v zásadě č. 82 odst. 4 na zásadu krácení služebního platu v důsledku neplnění týdenního služebního úvazku. Jeví se proto účelné podat příslušné vysvětlení již na tomto místě.

Státní zaměstnanec je povinen splnit týdenní služební úvazek, což neplatí, jestliže mu bylo uděleno služební volno nebo dovolená (zásada č. 45 písm. x)).

Na takto vytýčenou povinnost pak navazuje zásada č. 72 odst. 3 týkající se krácení dovolené. Podle posledně uvedené zásady má platit, jestliže nemá státní zaměstnanec odslouženo 12 dnů denní služební doby v kalendářním roce a tyto dny jsou služebním úřadem omluveny,krátí se mu dovolená o 1/12 jeho celoročního nároku za každý další neodsloužený den denní služební doby s tím, že neodsloužené části denní služební doby se sčítají. Netrvá-li státně zaměstnanecký poměr celý kalendářní rok, počet 12 dnů denní služební doby se poměrně sníží.

Podobné ustanovení, jako u krácení dovolené, bude státního zaměstnance postihovat krácením jeho služebního platu za každou neodslouženou hodinu v případě, že nebude mít v kalendářním roce odslouženo více, než 12 dnů denní služební doby. Půjde o ustanovení, které se ze systematických důvodů navrhuje zařadit do části šesté zabývající se platem státních zaměstnanců (zásada č. 131). Prakticky to bude znamenat, že aniž by se státnímu zaměstnanci krátila dovolená nebo služební plat, může v kalendářním roce vyčerpat 12 dnů denní služební doby, jestliže budou tyto dny služebním úřadem omluveny. Navrhuje se, aby tímto způsobem byly částečně kompenzovány zvýšené nároky, které mají byt podle navrhovaného zákona kladeny na státní zaměstnance.

V právní úpravě obsažené v zásadách č. 85 a 86, týkající se poskytnutí služebního volna před nástupem služby v ozbrojených silách nebo civilní služby, služebního volna na cestovní dny, jakož i doby finanční úhrady za první dva týdny služby, se navrhuje v podstatě recipovat úpravu obsaženou v zákoníku práce. Odchylná právní úprava se navrhuje, pokud jde o finanční zabezpečení státního zaměstnance při vojenském cvičení, s výjimkou vojenské základní (náhradní) služby a při výkonu civilní služby místo vojenského cvičení. Státním zaměstnancům by měl příslušet nekrácený služební plat. Důvod tohoto návrhu je ten, že, má-li být státní zaměstnanec

státně zaměstnaneckém poměru ke státu, není žádný důvod, aby byl tento plat krácen.

Zásada č. 87

Bezpečnost a ochrana zdraví státních zaměstnanců při výkonu státní služby je nedílnou součástí jejich státně zaměstnaneckého poměru. O bezpečnost a ochranu zdraví při výkonu státní služby dbá služební úřad.

Služební úřad je povinen zejména:

a) dbát o dodržování právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby,

b) odstraňovat závady a nedostatky v zajišťování bezpečnosti ať ochrany zdraví při výkonu státní služby,

c) zjišťovat příčiny služebních úrazů a soustavně vytvářet podmínky pro předcházení služebním úrazům,

d) poskytovat státním zaměstnancům, u nichž to vyžaduje ochrana života nebo zdraví k bezplatnému používání osobní ochranné pracovní prostředky a mycí, čistící a dezinfekční prostředky; rozsah a bližší podmínky poskytování těchto náležitostí stanoví vnitřní služební předpis.

Služební úřad je povinen dbát, aby zdraví státní zaměstnanců nebylo ohrožováno kouřením v místech, kde vykonávají státní službu. Za tím účelem je povinen zabezpečovat dodržování zákazu kouření stanoveného zvláštními předpisy. Vnitřní služební předpis stanoví zákaz kouření v místech, kde vykonávají státní službu též nekuřáci.

Zásada č. 88

Povinnost služebního úřadu pečovat o bezpečnost a ochranu zdraví při výkonu státní služby se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují ve služebním úřadu.

Zásada č. 89

Státní zaměstnanec je povinen dbát o svou vlastní bezpečnost a o své zdraví při výkonu státní služby; zejména je povinen:

a) dodržovat právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby, a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby, s nimiž byl řádně seznámen,

b) účastnit se školení a výcviku prováděného v zájmu bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby a podrobit se stanoveným zkouškám a lékařským prohlídkám,

c) neprodleně oznamovat služebnímu úřadu nedostatky a závady, které by mohly ohrozit bezpečnost a ochranu zdraví při výkonu státní služby,

d) nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat jiné omamné prostředky na místech, kde se vykonává státní služba a v době výkonu státní služby i mimo tato místa, nenastupovat pod jejich vlivem do státní služby a dodržovat stanovený zákaz kouření na místech, kde se vykonává státní služba.

Státní zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon státní služby, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a vážně ohrožuje jeho život a zdraví. Takové odmítnutí výkonu státní služby nesmí být považováno jako neplnění povinnosti vyplývající ze státní služby.

Zásada č. 90

Státní odborný dozor nad bezpečností a ochranou zdraví při výkonu státní služby upravují zvláštní zákony.

Zásada č. 91

Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, jedy a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví.

Za předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby se považují i opatření o bezpečnosti a ochraně při výkonu státní služby vydaná vnitřním služebním předpisem v dohodě s příslušným orgánem podle zvláštních zákonů.

Příkazy k výkonu státní služby udělené představeným, o němž to stanoví vnitřní služební předpis, musí zahrnovat též hledisko bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby.

Zásada č. 92

Náklady spojeně se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby podle tohoto zákona hradí služební úřad.

Odůvodnění k zásadám č. 87 až 92:

Podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod mají zaměstnanci právo na uspokojivé pracovní podmínky. Součástí pracovních podmínek jsou též otázky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Podrobnosti o pracovních podmínkách má stanovit zákon. I v případě státní služby podle navrhovaného zákona musí být proto náležitá pozornost věnována právní úpravě bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby.

Právní úpravu bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby pro obor působnosti služebního zákona se navrhuje koncipovat tak, že se vychází z osvědčených principů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci tak, jak jsou upraveny v g 132 až 138 zákoníku práce a nařízením vlády ČSSR č. 223/1989 Sb., kterým se provádí zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž bylo přihlédnuto k právní úpravě bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu služby upravené zákonem o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Problematiky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se dotýkají mezinárodní úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Úmluvou Mezinárodní organizace práce o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí č. 155/1981 (č. 20/1989 Sb.) je Česká republika vázána. Navrhovaná právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu státní služby podle služebního zákona uvedené úmluvě vyhovuje. Tato úmluva se vztahuje podle jejího čl. 3 písm. a) a b) i na pracovníky, kteří jsou zaměstnáni ve veřejné službě.

Pokud jde o zvláštní zákony, které upravují státní odborný dozor nad bezpečností při výkonu státní služby, má se za to, že se bude vycházet ze zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů (úplné znění č. 396/1992 Sb.) a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.

Zásada č. 93

Služební úřad vyšle státního zaměstnance na dobu nebytné potřeby na služební cestu. Služební úřad zároveň určí místo nástupu a místo cíle služební cesty, dobu trvání, způsob dopravy a ukončení služební cesty; může určit též další podmínky služební cesty Služební úřad je přitom povinen přihlížet k oprávněným zájmům státního zaměstnance.

Státní zaměstnanec je povinen nastoupit služební cestu, a to i ve dnech nepřetržitého odpočinku v týdnu nebo svátek, jestliže to je k plnění úkolů státní služby třeba; zvláštní podmínky pro výkon státní služby státních zaměstnankyň nejsou dotčeny.

Doba, která připadla při nástupu služební cesty a při jejím skončení na den nepřetržitého odpočinku v týdnu, nebo na svátek, je státní službou přesčas.

Zásada č. 94

Služební cestou se pro účely tohoto zákona rozumí doba od nástupu státního zaměstnance na cestu k výkonu státní služby do jiného místa, než je sídlo služebního úřadu, případně jeho organizační jednotky, kde státní zaměstnanec vykonává státní službu, včetně doby výkonu státní služby v místě, které je cílem služební cesty, do návratu státního zaměstnance z této cesty.

Za rodinu státního zaměstnance se pro účely náhrady výdajů podle tohoto zákona považují, pokud mají trvalý pobyt na území České republiky, jeho manžel nebo druh, vlastní děti, osvojenci, děti svěřené státnímu zaměstnanci do pěstounské péče nebo do výchovy, vlastní rodiče, osvojitelé, opatrovnici, pěstouni, případně další fyzické osoby žijící v domácnost i se státním zaměstnancem.

Zahraniční služební cestou se pro účely tohoto zákona rozumí doba služební cesty podle odstavce 1 z České republiky do zahraničí, ze zahraničí do České republiky a doba služební cesty v zahraničí.

Státnímu zaměstnanci přidělenému k výkonu státní služby v zahraničí náleží za dny cesty do místa přidělení a zpět a při služebních cestách v zahraničí, náhrady výdajů jako při služební cestě. Jestliže se státním zaměstnancem cestuje rodinný příslušník, lze státnímu zaměstnanci poskytnout též náhrady výdajů, které vznikly tomuto rodinnému příslušníku.

Jestliže doba strávená na služební cestě jinak než plněním služebních úkolů spadá do denní služební doby, považuje se za výkon státní služby.

Služební úřad může státnímu zaměstnanci poskytnout náhradu výdajů v souvislosti s dočasným přidělením nebo trvalým přeložením.

Zásada č. 95

Nárok státního zaměstnance na náhrady výdajů v souvislosti se služební cestou a na jiná plnění peněžité hodnoty v souvislosti se zvýšenými náklady vznikající státnímu zaměstnanci zařazenému k dlouhodobému výkonu státní služby v zahraničí se řídí zvláštním zákonem.

Odůvodnění k zásadám č. 93 až 95:

Podobně jako je tomu v obecné úpravě podle pracovněprávních předpisů (srov. § 38 odst. 1 a 2 zákoníku práce) je třeba i v navrhovaném zákoně upravit problematiku služební cesty včetně náhrady nákladů, které státnímu zaměstnanci v souvislosti s vysláním na tuto cestu vzniknou.

Státní zaměstnanec bude povinen konat státní službu v místě sídla služebního úřadu, případně v organizační jednotce tohoto úřadu. Jestliže toho bude k výkonu státní služby třeba, bude mít služební úřad právo vyslat státního zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na služební cestu. Povinností státního zaměstnance bude vyslání na služební cestu uposlechnout. Naproti tomu povinností služebního úřadu bude přihlížet k oprávněným zájmům státního zaměstnance. Na rozdíl od pracovněprávních předpisů se navrhuje v zákoně výslovně upravit, že státní zaměstnanec bude povinen nastoupit služební cestu i ve dnech, kdy má nepřetržitý odpočinek v týdnu nebo v den, na který připadl svátek. Tato doba bude považována za státní službu přesčas (zásada č. 93 odst. 2 a 3).

Důležitým atributem pracovní cesty je vymezení pojmu pravidelného pracoviště (srov. § 2 odst. 3 zákona o cestovních náhradách); s takovým pojmem se v navrhovaném zákoně neuvažuje. Navrhuje se proto pro tyto účely stanovit, že pro účely služební cesty je směrodatné, že státní zaměstnanec nemá vykonávat státní službu v místě sídla služebního úřadu, případně organizační jednotce tohoto služebního úřadu, kde koná státní službu, ale na jiném místě, které má být cílem služební cesty (zásada č. 94 odst. 1).

Pokud jde o hmotné nároky státních zaměstnanců v souvislosti se služební cestou, návrh odkazuje na zákon 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, a v návaznosti na něj též na opatření ministerstva financí a ministerstva práce a sociálních věcí. Pokud jde o výši cestovních náhrad není důvod upravovat odchylky od obecné právní úpravy pro státní zaměstnance.

Předpokládá se, že nároky zaměstnanců, kteří jsou zaměstnáni v zahraniční službě upraví, ještě před schválením služebního zákona, novela zákona č. 119/1992 Sb.

Zásada č. 96

Státní zaměstnankyně nesmí vykonávat státní službu, která škodí jejímu zdraví a organismu nebo ohrožuje její mateřské poslání.

Těhotná státní zaměstnankyně nesmí vykonávat státní službu, která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství, a to platí obdobně o státní zaměstnankyni (matce) do konce 9. měsíce po porodu.

Koná-li těhotná státní zaměstnankyně státní službu, která je těhotným státním zaměstnankyním podle zvláštního předpisu zakázána nebo která podle lékařského posudku ohrožuje jež těhotenství a mateřství, je služební úřad povinen zařadit dočasně do státní služby, která je pro ni vhodná; při dočasném zařazení náleží státní zaměstnankyni dosavadní služební plat.

Zásada č. 97

Těhotná státní zaměstnankyně a státní zaměstnankyně pečující o dítě mladší než 3 roky smí být zařazována do státní služby v noci, do státní služby přesčas a do služební pohotovosti jen se svým souhlasem. Do služební pohotovosti může být zařazována osamělá státní zaměstnankyně, která pečuje o dítě mladší 15 let, jen se svým souhlasem.

Těhotná státní zaměstnankyně a státní zaměstnankyně pečující o dítě mladší než 1 rok nesmí být vyslána na služební cestu mimo obvod obce sídla služebního úřadu nebo jeho organizační složky, kde vykonává státní službu nebo trvalého pobytu. Státní zaměstnankyně pečující o dítě starší než 1 rok smí být v době, dokud dítě nedosáhlo věku 8 let, vyslána na takové služební cesty jen na svou žádost; to platí i pro osamělou státní zaměstnankyni pečující o dítě, které nedosáhlo věku 15 let.

Předchozí odstavce se vztahují i na osamělé státní zaměstnance (muže).

Osamělými se rozumějí neprovdané, ovdovělé nebo rozvedené ženy, svobodní, ovdovělí nebo rozvedení muži, a ženy i muži osamělí z jiných vážných důvodů, nežijí-li s druhem, případně s družkou.

Odůvodnění k zásadám č. 96 a 97:

Podle čl. 29 Listiny základních práv a svobod mají ženy právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Ustanovení čl. 32 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky. Podobně jako v právní úpravě podle obecných pracovněprávních předpisů je třeba promítnout uvedené ústavní postuláty též do navrhovaného zákona.

S přihlédnutím k úmluvě Mezinárodní organizace práce o rovnosti příležitostí a zacházení s pracovníky obou pohlaví (pracovníci s povinnostmi k rodině) č. 156/1983, i když jí Česká republika není vázána, se navrhuje vztáhnout příslušná oprávnění určená státním zaměstnankyním též na osamělé státní zaměstnance - muže.

Úmluva Mezinárodní organizace práce o noční práci žen zaměstnaných v průmyslu (revidovaná 1948) č. 89/1948 (č. 17/1991 Sb.) se na právní poměry státních zaměstnankyň nevztahuje. Zákaz státní služby v noci, státní služby přesčas do služební pohotovosti není stanoven jako obecná podmínka, nýbrž jako zvláštní podmínka výkonu státní služby pro státní zaměstnankyně. V tomto směru se přihlíží k Úmluvě Mezinárodní organizace práce o noční práci č. 171/1990, jíž není Česká republika vázána, ale o jejíž ratifikaci se uvažuje.

Zásada č. 98

V souvislosti s porodem a péčí o narozené dítě náleží státní zaměstnankyni placená mateřská dovolená až do 3 let věku dítěte. V prvním roce mateřské dovolené náleží státní zaměstnankyni služební plat a v dalších letech 50 služebního platu.

V souvislosti s poskytnutím služebního volna státnímu zaměstnanci z důvodu péče o dítě do 3 let věku náleží státnímu zaměstnanci v prvním roce tohoto volna služební plat a v dalších letech 50 služebního platu.

Mateřskou dovolenou státní zaměstnankyně nastupuje zpravidla od počátku 6. týdne před očekávaným dnem porodu, nejdříve však od počátku 8. týdne před tímto dnem.

Právo na mateřskou dovolenou má též státní zaměstnankyně, která převzala do své trvalé péče nahrazující mateřskou péči dítě, které jí bylo svěřeno rozhodnutím příslušného orgánu k pozdějšímu osvojení, nebo do pěstounské péče, nebo dítě, jehož matka zemřela.

Mateřská dovolená podle předchozího odstavce náleží ode dne převzetí dítěte až do 3 let věku dítěte.

Mateřská dovolená v souvislosti s porodem musí činit nejméně 14 týdnů a nesmí skončit ani být přerušena před uplynutím 6 týdnů ode dne porodu.

Zásada č. 99

Jestliže bylo dítě ze zdravotních důvodů převzato do péče kojeneckého nebo jiného léčebného ústavu a státní zaměstnankyně zatím nastoupí do státní služby, přeruší se tímto nástupem mateřská dovolená, nejdříve však po uplynutí 6 týdnů ode dne porodu; její nevyčerpaná část se státní zaměstnankyni poskytne ode dne, kdy převzala dítě z ústavu opět do své péče a přestala z tohoto důvodu vykonávat státní službu, ne však déle než do doby, kdy dítě dosáhne věku 3 let.

Státní zaměstnankyně, která se přestala starat o narozené dítě a jejíž dítě bylo z tohoto důvodu svěřeno do rodinné nebo ústavní péče nahrazující péči rodičů, jakož i státní zaměstnankyni, jejíž dítě je v dočasné péči kojeneckého, případně obdobného ústavu z jiných důvodů, nenáleží mateřská dovolená po dobu, po kterou o dítě nepečuje.

Jestliže se dítě narodilo mrtvé, náleží státní zaměstnankyni mateřská dovolená po dobu 14 týdnů.

Jestliže dítě zemře v době, kdy je státní zaměstnankyně na mateřské dovolené, poskytuje se jí tato dovolená ještě po dobu 2 týdnů ode dne úmrtí, nejdéle do dne, kdy by dítě dosáhlo věku 1 roku.

Zásada č. 100

Státní zaměstnankyni, která kojí své dítě, je služební úřad povinen poskytnout vedle přestávek při denním výkonu státní služby zvláštní přestávky ke kojení.

Státní zaměstnankyni, která vykonává státní službu na plný týdenní služební úvazek náleží na každé dítě do konce 6 měsíce jeho věku 2 půlhodinové přestávky a v dalších 3 měsících 1 půlhodinová přestávka za denní služební dobu.

Vykonává-li státní zaměstnankyně státní službu na kratší týdenní služební úvazek, avšak alespoň po polovinu plného týdenního služebního úvazku, náleží jí 1 půlhodinová přestávka, a to na každé dítě do konce 6 měsíce jeho věku.

Odůvodnění k zásadám č. 98 až 100:

Podobně jako je tomu v obecné úpravě podle pracovněprávních předpisů je třeba i pro účely navrhovaného zákona upravit otázky mateřské dovolené. I tato navrhovaná právní úprava navazuje na čl. 32 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Pro právní vztahy podle navrhovaného zákona se navrhuje zvýhodnit státní zaměstnankyně, pokud jde o poskytování placené mateřské dovolené. Mateřská dovolená až do 3 let věk dítěte se má považovat za výkon státní služby a za dobu jejího trvání náleží služební plat ve stanovené výši.

Jedná se o výrazné zvýhodnění státních zaměstnankyň oproti obecné pracovněprávní úpravě, která rozlišuje dobu lze, mateřské dovolené a další mateřské dovolené, V pracovněprávních vztazích nenáleží za dobu mateřské dovolené pracovnici mzda (plat). Hmotné zabezpečení je upraveno předpisy o nemocenském pojištění. V době mateřské dovolené náleží podle zákona č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, plnění nahrazující mzdu. V době další mateřské dovolené však takové plnění nenáleží. Hmotné zabezpečení je řešeno zákonem č. 382/1990 Sb., o rodičovském příspěvku, ve znění zákona č. 11/1992 Sb. Tento zákon v § 4 předpokládá, že rodičovský příspěvek se rodiči vyplácí i v případě, kdy je rodič výdělečně činný.

Navrhovaný zákon však v zásadě č. 50 zakazuje státním zaměstnanci vykonávat výdělečnou činnost. Z tohoto zákazu nepřichází v úvahu povolit výjimku ani ve prospěch státních zaměstnankyň, které jsou na mateřské dovolené. Aby nebyli státní zaměstnankyně, které jsou na mateřské dovolené v nevýhodnější pozici oproti pracovnicím, které v době další mateřské dovolené mohou za podmínek stanovených zákone o rodičovském příspěvku v době jeho pobírání pracovat, navrhuje se řešení podstatným zvýhodněním ve prospěch státních zaměstnankyň. Navrhované řešení je třeba považovat z kompenzační opatření.

Další změnou, která se navrhuje, je skutečnost, že na rozdíl od pracovněprávních předpisů, kdy pracovnici mzda po dobu mateřské dovolené nenáleží, nýbrž patří jí hmotné zabezpečení podle předpisů o nemocenském pojištění, má státní zaměstnankyni náležet po dobu placené mateřské dovolené služební plat ve stanovené výši.

V návaznosti na úmluvu Mezinárodní organizace práce ochraně mateřství č. 103/1952, kterou není České republika vázána, se navrhuje upravit povinnost poskytovat přestávky kojení. I když je zřejmé, že jde o právní úpravu v dnešních podmínkách nepraktickou, je na místě recipovat do navrhovaně zákona úpravu obsaženou v ustanovení § 161 zákoníku práce.

Zásada č. 101

Služební úřad zajišťuje pravidelné prohlubování kvalifikace státních zaměstnanců. Státní zaměstnanec v celních orgánech je povinen po vzniku státně zaměstnaneckého poměru absolvovat v době státní služby přípravné základní odbornou průpravu. Vnitřní služební předpis stanoví bližší podmínky a postup při prohlubování kvalifikace, jakož i bližší podmínky a délku odborné průpravy státních zaměstnanců v celních orgánech.

Výsledky prohlubování kvalifikace státního zaměstnance jsou součástí jeho služebního hodnocení.

Zásada č. 102

Podmínky zvyšování kvalifikace státních zaměstnanců stanoví zvláštní zákon.

Odůvodnění k zásadám č. 101 a 102:

Dostatečná kvalifikace státních zaměstnanců, která bude odpovídat požadavkům kladeným na řádný výkon státní služby, patří mezi důležité podmínky. Mezi základními právy státního zaměstnance se navrhuje stanovit, že má právo na prohlubování kvalifikace. Tomuto jeho základnímu právu odpovídá jeho povinnost kvalifikaci s i prohlubovat.

Navrhuje se proto - podobně jako je tomu v právní úpravě podle pracovněprávních předpisů - stanovit v navrhovaném zákoně, že prohlubování kvalifikace bude zajišťovat služební úřad. Doba prohlubování kvalifikace má být považována za výkon státní služby a za tuto dobu bude státnímu zaměstnanci náležet stanovený plat. Pokud jde o formu prohlubování kvalifikace a její periodicitu, navrhuje se, aby je stanovil vnitřní služební předpis.

Jestliže má být účelem prohlubování kvalifikace státního zaměstnance udržet jeho kvalifikaci na dostatečné úrovni, takové, aby mohl řádně plnit úkoly státní služby, je zřejmé, že jen prohlubování kvalifikace postačovat nemůže. Právní úpravy států, které mají specificky upravenou státní službu, věnují značnou pozornost rovněž zvyšování kvalifikace státních zaměstnanců. Se zvyšováním kvalifikace, které po náročných zkouškách proběhlo úspěšně, jsou spojeny otázky postupu ve státní službě, včetně postupu platového. Zvláštní nároky pak bývají kladeny na zvyšování kvalifikace představených. Nicméně skutečností také je, že tyto zahraniční právní systémy při zvyšování kvalifikace státních zaměstnanců vycházejí z náležitého institucionálního zabezpečení. Toto zabezpečení spočívá v tom, že jsou vybudována zvláštní vzdělávací zařízení pro odbornou přípravu státních zaměstnanců. Tato zařízení přirozeně zabezpečují vedle zvyšování kvalifikace i její prohlubování. Zásadní podmínkou zdárného a efektivního fungování těchto vzdělávacích zařízení pro státní zaměstnance je totiž skutečnost, že státní zaměstnanci nejsou vzděláváni jen v obecné rovině - jako tomu je ve školském systému - ale dostává se jim poznatků, které jsou přínosem pro jejich další státní službu. Z toho, co bylo uvedeno se také podává, že lektory v těchto vzdělávacích zařízeních nemohou být fyzické osoby, které sice mají vysoké teoretické znalosti, ale s praktickým fungováním státní služby nepřišly do styku. Měly by proto lektory být fyzické osoby, které ve státní služby působily a při jejím výkonu se osvědčily. Nemělo by s v žádném případě jednat o státní zaměstnance, kteří se při výkonu státní služby neosvědčili, nicméně bylo v jejich případě rozhodnuto, že budou jiné státní zaměstnance vzdělávat, zkoušet je, a tím také rozhodovat, jaký bude jejich další osud ve státní službě.

Po reálném zhodnocení nelichotivé východiskové situace, v níž se v České republice služební úřady, na které se má vztahovat navrhovaný zákon, nacházejí, se navrhuje, aby právní úprava zvyšování kvalifikace státních zaměstnanců byla svěřena zvláštnímu zákonu. Návrh tohoto zákona by měl být zpracován až po určité době, kdy nabude účinnosti služební zákon s tím že nejprve budou přijata příslušná organizační opatření na úrovni vlády, která vytvoří potřebnou vzdělávací kapacitu.

Zásada č. 103

Ošacením státního zaměstnance při výkonu státní služby pro účely tohoto zákona se rozumí takové ošacení, které svým jednotlivými součástmi odpovídá společenskému významu státu služby a navozuje důvěryhodnost státního zaměstnance. Státní zaměstnanci náleží v kalendářním roce finanční příspěvek na ošacení; tento příspěvek není součástí platu státního zaměstnance, nepodléhá dani z příjmu a je splatný v prosince příslušného roku.

Jestliže má státní zaměstnanec vykonávat státní službu v podmínkách, kde by mohlo být ošacení, které je povinné používat zašpiněno nebo poškozeno, má vedle příspěvku ošacení nárok na bezplatné poskytnutí pracovního oděvu.

Ministerstvo financí stanoví vyhláškou součásti ošacení státních zaměstnanců při výkonu státní služby a výši finančního příspěvku na ošacení.

Státní zaměstnanec v celních orgánech a státní zaměstnanec na úseku požární ochrany má nárok na naturální služební stejnokroj. Naturální stejnokrojové náležitosti, kterými jsou věcná plnění potřebná pro výkon státní služby, stanoví zvláštní zákon.