Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Zásada č. 144

Přechod státního zaměstnance, který je neschopen k výkonu státní služby z důvodu nemoci nebo úrazu do invalidity nebo částečné invalidity se řídí zvláštním zákonem. Pro účely tohoto zákona se doba neschopnosti k výkonu státní služby z důvodu nemoci nebo úrazu klade na roveň době pracovní neschopnosti, případně době pobírání nemocenského.

Odůvodnění:

Úprava přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity nebo částečné invalidity je obsažena v zákoně ČNR č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Státní zaměstnanci nemají být účastni nemocenského pojištění a nemá jim náležet nemocenské. Aby se na státní zaměstnance tato právní úprava vztahovala, navrhuje se na tento zákon v navrhovaném zákoně odkázat s tím, že při přípravě osnovy paragrafovaného) znění budou v něm provedeny příslušné změny.

Zásada č. 145

Státní zaměstnanci jsou účastni důchodového zabezpečení podle právních předpisů důchodového zabezpečení.

Státní zaměstnanci jsou poplatníky pojistného na důchodové zabezpečení podle zvláštního zákona.

Zásada č. 146

Státním zaměstnancům státní služby stálé náleží přídavek za státní službu k důchodu.

Přídavek za státní službu k důchodu poskytuje stát k důchodu

a) starobnímu,

b) invalidnímu,

c) částečnému invalidnímu,

z důchodového zabezpečení poskytovanému bývalým státní zaměstnancům,

d) vdovskému a vdoveckému,

e) sirotčímu

z důchodového zabezpečení poskytovanému pozůstalým bývalých státních zaměstnanců.

Výše přídavku za státní službu k důchodu k důchod starobnímu, invalidnímu a částečnému invalidnímu se stanoví v závislosti na počtu let státní služby stálé a na vši výpočtového základu. Pro určení výpočtového základu se používá indexovaný roční plat.

Indexovaným ročním platem se rozumí roční plat dosažený státním zaměstnancem státní služby stálé vynásobený koeficientem nárůstu platů státních zaměstnanců přepočteným na jednoho státního zaměstnance za dobu mezi kalendářním rokem, za který byl roční plat zjištěn, a kalendářním rokem, který předchází roku, do něhož spadá den, od něhož se důchod přiznává. Výpočtovým základem se rozumí 1/60 úhrnu indexovaných ročních platů z posledních 5 kalendářních let státní služby stálé, které předcházejí roku odchodu do důchodu.

Výše přídavku za státní službu k důchodu starobnímu a invalidnímu činí za každý rok státní služby stálé výpočtového základu a k důchodu částečnému invalidnímu 0,5 % výpočtového základu. Výše přídavku za státní službu k důchodu k důchodu vdovskému a vdoveckému činí 60 %, k důchod sirotčímu jednostranně osiřelého dítěte 30 % a oboustranné osiřelého dítěte 50 % výše přídavku za státní službu k důchodu, který náležel nebo by náležel státnímu zaměstnanci státní služby stálé.

Přídavek za státní službu k důchodu se vyplácí s důchodem z důchodového zabezpečení a nepodléhá krácení pro souběh s jiným důchodem nebo příjmem z výdělečné činnosti.

O přídavku za státní službu k důchodu a jeho valorizaci rozhoduje služební úřad.

Odůvodnění k zásadám č. 145 a 146:

Navrhuje se, aby podle zásady č. 145 odst. 1 platila obecná právní úprava i pokud jde o důchodové poměry státních zaměstnanců, na které se bude vztahovat navrhovaný zákon. Příslušnými právními předpisy v současné době jsou zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a zákon ČNR č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu musí být i státní zaměstnanci poplatníky pojistného na důchodové zabezpečení podle zákona ČNR č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Státně zaměstnanecký poměr státních zaměstnanců bude podle navrhovaného zákona zakládán ke státu. Na státní zaměstnance budou kladeny vysoké nároky a jejich činnost bude pod kontrolou veřejnosti. Je proto důvodné zvýšené povinnosti státních zaměstnanců a nároky na ně kladené v důchodové oblasti kompenzovat i v případě stáří, invalidity nebo úmrtí.

Náročnost výkonu státní služby se navrhuje kompenzovat státním zaměstnancům přídavkem za státní službu k důchodu. Tento přídavek by byl vyplácen spolu s důchodem, na který by státnímu zaměstnanci vznikl nárok podle obecných předpisů. Navržená konstrukce přídavku za státní službu k důchodu je jednoduchá. S ohledem na dlouhodobý charakter navrhovaného plnění, se navrhuje jako základ pro jeho výpočet příjem za pětileté období předcházející odchodu ze státní služby tak, aby plnění odpovídalo úrovni platu za delší období. Aby však základ pro výpočet nezaostal za vývojem platů, je nezbytné jednotlivé roční platy standardním způsobem indexovat.

Navrhuje se, aby se přídavek za státní službu k důchodu týkal, s ohledem na její dominantní postavení, jen státní služby stálé.

Navrhovaným řešením nebude narušen jednotný systém důchodového zabezpečení, nebudou vznikat problémy s přestupy a nároky z více systémů důchodového zabezpečení a státní zaměstnanci budou zvýhodněni za odsloužená léta státní služby, aniž by vznikly negativní dopady na finanční prostředky na výplatu důchodů.

Zásada č. 147

Přídavek za státní službu k důchodu se každoročně zvýší koeficientem nárůstu platů státních zaměstnanců v předchozím kalendářním roce přepočteným na jednoho zaměstnance.

Odůvodnění:

K zachování diferenciace dosažené při přiznání přídavku za státní službu k důchodu a k zachování relací ke státním zaměstnancům ve státní službě činné, se navrhuje pravidelně každoročně přídavek za státní službu k důchodu valorizovat.

Zásada č. 148

Státní zaměstnanci státní služby stálé nejsou poplatníky příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

Odůvodnění:

Hradit příspěvek na státní politiku zaměstnanosti státním zaměstnancem státní služby stálé se nenavrhuje, protože státně zaměstnanecký poměr v tomto druhu státní služby je chrněn tzv. definitivou. Případné skončení státně zaměstnaneckého poměru ve státní službě stálé může nastat jen ze subjektivních důvodů na straně státního zaměstnance. Dojde-li k úsporným opatřením ve státní službě stálé, byl by státní zaměstnanec zařazen mimo státní službu činnou. Pokud se státní zaměstnanec státní služby stálé rozhodne sám skončit státně zaměstnanecký poměr, půjde i v tomto případě o důvod subjektivní.

Zásada č. 149

Služební úřad je povinen státním zaměstnancům zajišťovat takové podmínky pro výkon státní služby, aby mohli řádně plnit své služební úkoly bez ohrožení zdraví a majetku. Zjistí-li závady, je služební úřad povinen učinit opatření k jejich odstranění.

Zásada č. 150

Státní zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit služební úřad. Je-li k odvracení škody hrozící státnímu majetku třeba neodkladně zákroku, je povinen zakročit. Tuto povinnost nemá, brání-li mu v tom důležité okolnosti, nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní státní zaměstnance, případně osoby sobě blízké. Zjistí-li, že nemá vytvořeny podmínky nezbytné pro řádný výkon státní služby, je povinen oznámit závadu služebnímu úřadu.

Odůvodnění k zásadám č. 149 a 150:

Právní úprava náhrady škody, tak, jak je navrhována v části osmé, vychází z právní úpravy náhrady škody podle § 170 až 187 a § 204 až 205c zákoníku práce a § 37 a 38 nařízení vlády ČSSR č. 223/1988 Sb., kterým se provádí zákoník práce.

Zásady č. 149 a 150 mají význam pro prevenci vzniku škod. Z pojmů "zajišťovat" a "počínat si" vyplývá, že se má jednat o povinnost, která platí soustavně. Chráněn je, jak státní zaměstnanec, tak služební úřad, který ve státně zaměstnaneckém poměru vystupuje jménem státu, který je zaměstnavatelem státního zaměstnance, ale i kdokoli jiný.

Služební úřad má povinnost vytvářet podmínky pro výkon státní služby tak, aby nedocházelo ke vzniku škod a činit opatření k odstranění zjištěných závad. Vedle obecné povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, se navrhuje upravit i povinnost státního zaměstnance upozornit služební úřad na hrozící škodu a v případě nutnosti neodkladného zákroku, zakročit s uvedenými výjimkami.

Zásada č. 151

Státní zaměstnanec odpovídá za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením povinností při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Služební úřad je povinen prokázat zavinění státního zaměstnance s výjimkou zvláštní odpovědnosti.

Odůvodnění:

Právními předpoklady odpovědnosti za škodu státního zaměstnance podle návrhu jsou:

a) vznik škody,

b) porušení právní povinnosti při plnění služebních úkolů nebo přímá souvislost s ním,

c) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti vzniklou škodou,

d) zavinění, které má za povinnost prokázat - s výjimkou zásady č. 155 - služební úřad.

Odpovědnost státního zaměstnance za škodu se navrhuje založit na subjektivním principu, vždy má jít o odpovědnost za zavinění (úmyslné nebo nedbalostní).

Zásada č. 152

Státní zaměstnanec, který je stižen duševní poruchou, odpovídá za škodu jím způsobenou jen je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Státní zaměstnanec který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu v tomto stavu způsobenou.

Zásada č. 153

Státní zaměstnanec odpovídá za škodu, kterou způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Zásada č. 154

Státní zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící státnímu majetku nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřený okolnostem.

Odůvodnění k zásadám č. 152 až 154:

Navrhuje se vyloučit odpovědnost státního zaměstnance, který způsobil škodu v důsledku duševní poruchy a nebyl tak schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. V případě úmyslného nebo nedbalostního uvedení se do takového stavu, se navrhuje, aby odpovídal za vzniklou škodu.

Rovněž se navrhuje upravit odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Jestliže však státní zaměstnanec způsobil škodu při odvracení škody hrozící služebnímu úřadu nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, navrhuje se stanovit, aby za uvedených podmínek za vzniklou škodu neodpovídal.

Zásada č. 155

Vykonává-li státní zaměstnanec státní službu, s jejímž výkonem je podle vnitřního služebního předpisu spojena odpovědnost

a) za svěřené hotovosti, ceniny, nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, nebo

b) za předměty potřebné k výkonu státní služby, osobní ochranné pracovní prostředky a jiné podobné předměty,

odpovídá za vzniklý schodek podle písmene a) nebo ztrátu předmětů podle písmene b).

Státní zaměstnanec, který má odpovědnost podle předchozího odstavce, se této odpovědnosti zcela nebo zčásti zprostí, jestliže prokáže, že schodek nebo ztráta vznikly zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.

Dojde-li k dočasnému přidělení státního zaměstnance nebo k jeho trvalému přeložení, nebo v případě, že služební úřad v době do 1 měsíce od obdržení písemného upozornění státního zaměstnance neodstraní závady v podmínkách výkonu státní služby, které brání řádnému hospodaření se svěřenými hodnotami nebo ochraně předmětů, může státní zaměstnanec na základě písemného oznámení doručeného služebnímu úřadu zvláštní odpovědnost vyloučit.

Zvláštní odpovědnost státního zaměstnance zaniká dnem skončení státní služby nebo dnem kdy bylo doručeno vyloučení této odpovědnosti.

Odůvodnění:

Podobně jako v pracovněprávních vztazích je na místě i ve státní službě uvažovat se zvláštní odpovědností státního zaměstnance. Důvodem takového návrhu je skutečnost, že státní zaměstnanci budou zacházet s majetkem a hodnotami, který bude náležet státu. Je proto třeba vytvořit v právní úpravě odpovídající předpoklady. Státní zaměstnanec je povinen svědomitě ochraňovat majetek, který mu byl svěřen.

Na rozdíl od pracovněprávních předpisů, kde se zvláštní: odpovědnost zakládá dvoustranným právním úkonem, se navrhuje aby zvláštní odpovědnost vyplývala z vnitřního služebního předpisu. Vnitřní služební předpisy mají blíže vymezit podmínky výkonu státní služby státních zaměstnanců v příslušném služebním úřadu.

Zásada č. 156

Státní zaměstnanec, který odpovídá za škodu, je povinen nahradit skutečnou škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav.

Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí u jednotlivého státního zaměstnance přesáhnout částku rovnající se 6 násobku jeho služebního platu před porušení povinnosti, kterou způsobil škodu.

Byla-li škoda způsobena úmyslně, může být požadována i náhrada ušlého zisku.

Byla-li škoda způsobena také služebním úřadem, je státní zaměstnanec povinen hradit poměrnou část škody podle svého zavinění.

Odpovídá-li za škodu několik státních zaměstnanců každý z nich povinen hradit poměrnou část škody pod 1 mít svého zavinění.

Při určení výše škody na věci se vychází z ceny této věci v době poškození nebo ztráty.

Při zvláštní odpovědnosti podle zásady č. 155 je státní zaměstnanec povinen schodek nebo ztrátu nahradit v plné výši.

Zásada č. 157

Výši požadované náhrady škody určuje služební úřad; způsobil-li škodu vedoucí služebního úřadu sám nebo společně s podřízeným státním zaměstnancem, určí výši této náhrady nadřízený služební úřad. Nemá-li služební úřad nadřízený služební úřad, určí výši náhrady škody Úřad pro legislativu a veřejnou správu.

Zásada č. 158

Jestliže státní zaměstnanec uhradil alespoň 2 třetiny určené náhrady škody, a vykazuje-li ve státní službě mimořádné výsledky, může služební úřad upustit od vymáhání zbylé částky náhrady škody. To neplatí v případě škody, kterou státní zaměstnanec způsobil úmyslně, v opilosti nebo zneužitím jiných omamných prostředků a v případech zvláštní odpovědnosti.

Odůvodnění k zásadám č. 156 až 158:

Navrhovaná právní úprava vychází z obecné pracovněprávní úpravy podle zákoníku práce. Navrhuje se, aby v případě škody způsobené z nedbalosti byla státním zaměstnancem hrazena jen skutečná škoda s tím, že v těchto případech nesmí výše náhrady škody přesáhnout částku rovnající se 6 násobku služebního platu státního zaměstnance, který mu náležel před porušením právní povinnosti. Oproti dosavadnímu ustanovení § 179 odst. 2 zákoníku práce se navrhuje limit náhrady u škody způsobené z nedbalosti zvýšit o 100 % z důvodu zvýšení míry odpovědnosti státního zaměstnance.

V případě úmyslného způsobení škody se navrhuje, aby vedle skutečné škody byla stanovena povinnost hradit i náhradu jiné škody, tedy toho, co se poškozenému mohlo dostat, nebýt vzniku škody.

Zaviní-li škodu několik státních zaměstnanců, navrhuje se uplatnit princip dělené odpovědnosti, to je odpovědnost podle míry zaviněni. Princip solidární odpovědnosti není - podobně jako v pracovněprávní úpravě podle zákoníku práce - přijatelný ani pro účely navrhovaného zákona.

Povinnost služebního úřadu vymáhat na státním zaměstnanci náhradu škody, za kterou mu odpovídá, určení výše náhrady škody a prominutí úhrady zbytku náhrady škody se navrhuje upravit podobně jako je tomu v zákoníku práce.

Zásada č. 159

Služební úřad odpovídá státnímu zaměstnanci za škodu. která mu vznikla při plnění služebních úkolů nebo v pří souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Služební úřad odpovídá státnímu zaměstnanci též za škodu kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů služebního úřadu státní zaměstnanci jednající za služební úřad.

Služební úřad neodpovídá státnímu zaměstnanci za škodu na dopravním prostředku, kterého použil při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu.

Odůvodnění:

Obecnou odpovědnost služebního úřadu za škodu, za niž odpovídá státnímu zaměstnanci služební úřad, se navrhuje koncipovat tak, jako je tomu podle § 187 zákoníku práce, to je na objektivním principu. Služební úřad bude tedy státním zaměstnanci odpovídat i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jiných státních zaměstnanců.

Zásada č. 160

Služební úřad odpovídá za škodu na věcech, které státní zaměstnanec odložil ve služebním úřadu při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určenému a není-li takové místo určeno, pak na místě, kde se obvykl odkládají. Za věci, které se do zaměstnání obvykle nenosí, odpovídá služební úřad jen pokud je převzal do zvláštní úschovy.

Za věci, které do státní služby obvykle státní zaměstnanci nenosí, například větší částky peněz, klenoty, jiné cennosti, a které nepřevzal služební úřad do zvláštní úschovy, odpovídá služební úřad jen do částky 2 000 Kč. Zjistí-li se však, že škoda na těchto věcech byla způsobena jiným státním zaměstnancem, nebo.převzal-li služební úřad tyto věci do zvláštní úschovy, hradí služební úřad škodu bez omezení.

Právní nárok na náhradu škody podle předchozích odstavců zanikne, jestliže státní zaměstnanec o škodě neuvědomil služební úřad bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dověděl.

Zásada č. 161

Státní zaměstnanec, který při odvracení škody hrozící státnímu majetku utrpěl věcnou škodu, má právní nárok na její náhradu a na náhradu účelně vynaložených nákladů, jestliže nebezpečí sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem; tento nárok má i státní zaměstnanec, který odvracel nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, jestliže by za škodu odpovídal služební úřad. Utrpěl-li škodu na zdraví, posuzuje se jako služební úraz.

Zásada č. 162

Služební úřad odpovídá za škodu vzniklou státnímu zaměstnanci služebním úrazem nebo nemocí z povolání za podmínek stanovených zvláštním zákonem.

Odůvodnění k zásadám č. 160 až 162:

Navrhovaná právní úprava odpovědnosti za škodu na odložených věcech a odpovědnosti při odvracení škody je v podstatě recipována z § 204 a 205 zákoníku práce.

Pokud jde o odpovědnost za služební úraz nebo nemoc z povolání navrhuje se odkázat na právní úpravu, kterou provede zvláštní zákon. Není dán důvod k tomu, aby právní práva odpovědnosti za škodu na zdraví byla pro státní zaměstnance koncipována odlišně, než tomu bude v obecné právní úpravě. Vychází se z předpokladu, že tento zákon bude v době nabytí účinnosti služebního zákona v platnosti. Přijetí tohoto zákona též akcentuje v čl. 17 Generální dohoda České republiky na rok 1993.

Odpovědnost služebního úřadu podle zákona o povinné úrazovém pojištění by se přirozeně vztahovala jen na ty případy odpovědnosti za škodu na zdraví, k nimž dojde po účinnosti navrhovaného zákona. Náhrady škod, které přísluší dosavadním smluvním pracovníkům, jež by se stali státními zaměstnanci podle navrhovaného zákona, by se řídily dosavadními právními předpisy.

Zásada č. 163

Služební úřad, který odpovídá za škodu, je povine nahradit státnímu zaměstnanci skutečnou škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav.

Byla-li škoda způsobena úmyslně, může státní zaměstnanec požadovat i náhradu ušlého zisku.

Prokáže-li služební úřad, že škodu zavinil také poškozený státní zaměstnanec, jeho odpovědnost se poměrně omezí.

Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v dob poškození nebo ztráty.

Služební úřad, který nahradil poškozenému škodu má právní nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsah odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému.

Zásada č. 164

Plněním služebních úkolů je výkon služebních povinností vyplývajících ze státně zaměstnaneckého poměru, jiná činnost vykonávaná na příkaz služebního úřadu a činnost, která je předmětem služební cesty.

V přímé souvislosti s plněním služebních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu státní služby a úkony během této služby obvyklé nebo nutné před počátkem výkonu státní služby nebo po jeho skončení. Úkony podle předchozí věty však nejsou cesta do státní služby a zpět, stravování, ošetření, případně vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu služebního úřadu. Vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz služebního úřadu nebo ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět jsou úkony v přímé souvislosti s plněním služebních úkolů.

Jako služební úraz se posuzuje též úraz, který státní zaměstnanec utrpěl pro plnění služebních úkolů.

Cestou do státní služby a zpět se rozumí cesta z místa bydliště státního zaměstnance (ubytování) do místa vstupu do objektu služebního úřadu, případně organizační jednotky služebního úřadu nebo na jiné místo určené k plnění služebních úkolů a zpět.

Cesta z obce bydliště státního zaměstnance do místa výkonu státní služby nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem služební cesty, pokud není současně obcí jeho místa výkonu státní služby, a zpět, se posuzuje jako nutný úkon před počátkem výkonu státní služby nebo po jejím skončení.

Odůvodnění k zásadám č. 163 a 164:

Právní úpravu obsaženou v zásadě č. 163 se navrhuje recipovat v podstatě z ustanovení § 205a, 205b a 205c zákoníku práce.

Právní úprava navrhovaná v zásadě č. 164 vychází z § a 38 nařízení vlády ČSSR č. 223/1988 Sb.

Zásada č. 165

Veškeré písemnosti týkající se státně zaměstnaneckého poměru státního zaměstnance se zakládají do jeho osobního spisu. Osobní spis státního zaměstnance vede osobní úřad.

Státní zaměstnanec má právo, aby mu byly poskytnuty; stejnopisy písemností, které jsou v jeho osobním spisu uloženy; rovněž má právní nárok pořídit si z písemností uložených v jeho osobním spisu výpisy.

Odůvodnění:

Státní zaměstnanec má vykonávat podle navrhovaného zákona státní službu ve státně zaměstnaneckém poměru. Na záležitosti státně zaměstnaneckého poměru se má vztahovat řízení podle navrhovaného zákona. Z důvodu zabezpečení potřebné průkaznosti v něm bude dominovat písemná forma. Příslušné písemnosti musí být soustředěny. Navrhuje se, aby k tomuto soustředění sloužil osobní spis a navrhuje se, aby ho vedl ve služebním úřadu osobní úřad. Na rozdíl od právní úpravy podle pracovněprávních předpisů se navrhuje, aby povinnou existenci osobního spisu státního zaměstnance založil zákon.

Zásada č. 166

Služební hodnocení státního zaměstnance se provede po uplynutí kalendářního roku.

Služební hodnocení státního zaměstnance zahrnuje hodnocení:

a) provádění státní služby z hlediska správnosti, rychlost samostatnosti a iniciativy,

b) jak státní zaměstnanec dodržuje služební disciplínu,

c) znalostí právních předpisů vztahujících se k výkonu státní služby,

d) znalostí vnitřních služebních předpisů,

e) výsledky prohlubování kvalifikace.

Služební hodnocení se týká všech státních zaměstnanců, na které se vztahuje tento zákon; provádí je služební úřad. Služební hodnocení vedoucího služebního úřadu provádí nadřízený služební úřad; nemá-li služební úřad nadřízený služební úřad, provádí služební hodnocení Úřad pro legislativu a veřejnou správu.

Odůvodnění:

Ve státní službě podle navrhovaného zákona má mít rozhodující význam zejména zachování věrnosti státu, řádné plnění úkolů a povinností vyplývajících ze státní služby a dodržování služební disciplíny státním zaměstnancem. Je proto třeba pravidelně hodnotit, jak státní zaměstnanec plní úkoly podle navrhovaného zákona a vnitřních služebních předpisů.

Výsledky služebního hodnocení budou mít pro státního zaměstnance podstatný význam, např. pro platový postup; proto má služební hodnocení podléhat řízení podle navrhovaného zákona.

Služební hodnocení má provádět služební úřad; vnitřní služební předpis stanoví, který představený služební hodnocení státního zaměstnance provede. Vedoucího služebního úřadu, na kterého se bude navrhovaný zákon vztahovat, bude hodnotit nadřízený služební úřad; vedoucího služebního úřadu, který žádný nadřízený služební úřad nemá, by měl hodnotit Úřad pro legislativu a veřejnou správu.

Služební hodnocení státních zaměstnanců se má vztahovat na všechny státní zaměstnance a na všechny druhy státní služby, tzn. i na představené v politických funkcích.