Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Základem liberálního a demokratického státu je respektování individuálních i kolektivních práv jejích občanů. A právě v době transformace společnosti je největší nebezpečí, že chvilkové pocity a politické zájmy převáží nad obecnými etickými principy. Proto právě v takové době je nutno mít o všech takových právech podrobný přehled a dbát o jejich dodržování. Takový přehled, ale i příklady porušování odpovídajících práv, obsahuje tato kapitola.

V demokratických státech je základní zárukou dodržování politických a lidských práv ústava. Bohužel naše ústava je nedokonalá, někde v přímém rozporu s mezinárodními konvencemi: horší ovšem je, že některá základní práva nejsou respektována. Podrobnější rozbor následuje.

Článek 3. Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.

Podrobný rozbor této listiny je proveden v kapitole 5.2.

Článek 5. Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických strana respektujících základní demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Bohužel volná soutěž politických sil je narušována zásahy státní byrokracie do života politických stran (např. administrativní překážky Ministerstva financí při snaze o sloučení ČMSS - LSU - ZS), snahou financovat politické strany formou úplatků nebo ze státního rozpočtu (kapitola 1), fašistickými útoky na veřejná shromáždění (kapitola 3.1) a na ústavní činitele (kapitola 3.2).

Článek 6. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.

Těžko lze mluvit o ochraně menšin v Poslanecké sněmovně PČR, kde většinové (tj. vládní) strany kontrolují všechny rozhodující funkce, včetně všech funkcí kontrolních. Největším paradoxem je, když po volbách byla podle vzoru KSČ snaha rozdělovat parlamentní politické strany v Parlamentě na demokratické a nedemokratické. Tím sice jisté strany právem získaly nálepku nedemokratičnosti, ale zejména ty, které tuto metodiku uplatňovaly. Důsledkem této situace je potom nekontrolovaná moc a mocenská arogance vládnoucí elity, ne nepodobná aroganci Stalina, Gottwalda, Husáka a Jakeše. Viz kapitola 3.

Jako příklad naprosté totalitní arogance vládnoucích struktur uvedu příklad parlamentního dialogu, který proběhl 28. ledna 1993 při ustanovení stálých delegací Poslanecké sněmovny do meziparlamentních organizací. Tak na takovou aroganci se nezmohli ani komunisté, tady se snad hodí srovnání jedině s německým nacismem:

Poslanec Tomáš Fejfar: Pane předsedající, dámy a pánové, navrhuji další změnu, a to, aby ze seznamu náhradníků do stálé delegaci Parlamentního shromáždění Rady Evropy byl vypuštěn poslanec Milan Loukota, aby dále ze stálé delegace do Meziparlamentní unie byl vypuštěn poslanec Bohuslav Kuba. Krátce zdůvodním proč.

Kromě poslance Šolera, který byl navržen a předcházejícím usnesením stažen, jsou další dva poslanci republikánské strany, té strany, která při volbě prezidenta zde předvedla kousky nevídané.

Myslím, že členové této strany by neměli tento stát reprezentovat v zahraničí. (Potlesk.)

Poslanec Jaroslav Novák: Pane předsedající, dámy a pánové, jménem klubu Republikánů bych chtěl prohlásit, že se zde jedná o jasnou politickou diskriminaci určité části poslanců a co nejdůrazněji proti tomuto protestujeme. Děkuji.

Poslanec Vladimír Budinský: Nedomnívám se, že se jedná o politickou diskriminaci, ale vzhledem k tomu, že pan poslanec Kuba zde v tomto maratonu nevystupoval, navrhoval bych, abychom o jménech hlasovali jednotlivě.

.....

Poslanec Jiří Šoler: Vážené předsednictvo, vážení poslanci, vážené poslankyně, daly by se přečíst dva články z Deklarace lidských práv OSN: článek2 - Každý je oprávněn ke všem právům a svobodám, jež stanoví tato deklarace bez jakéhokoliv rozdílu rasy, pohlaví, jazyka, náboženského, politického nebo jiného smýšlení, národnosti nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Dále nebude činěn žádný rozdíl z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení zemí nebo území, k nimž osoba přísluší, ať jde o země nebo území nezávislé, o území nesamosprávné nebo podrobené jinému omezení suverenity.

Domnívám se, že toto je typický příklad, kdy se státní moc snaží omezit práva celého půl miliónu lidí, kteří byli voliči naší strany. Důrazně se proti tomu ohrazuji, na druhé straně upozorňuji, když jsem si dokázal psát s Radou Evropy a s podobnými organizacemi před tím, než jsem byl poslancem, dokáži to i potom. A ničí názor a nikdo mi nezabrání, abych s těmito lidmi komunikoval.

.....

Poslanec Libor Novák (1958): Dámy a pánové, zejména pane poslanče Šolere, k vám teď totiž především mluvím. Jsem přesvědčen, že nikdo z nás, kteří zde teď sedíme, nemá v úmyslu pošlapat to, co jste právě přečetl. Ale nemyslím si, že při reprezentaci všech voličů a dá se říci občanů této země, nejde snad jenom o to, jaké má kdo přesvědčení, ale o to, jak se kdo umí chovat (Potlest.)

.....

Poslanec Zbyněk Stodůlka: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, byl jsem jedním z poslanců, kteří při projevu poslanců Republikánské strany opustili sněmovnu. Nicméně svědomí mi velí říci jednu věc - že za výroky ve sněmovně podle Ústavy, podle jednacího řádu, může být poslanec trestán pouze disciplinárním řízením a tam - pokud vím, nelze uložit zákaz činnosti či obdobné ochranné opatření. Děkuji.

Poslanec Josef Ullmann: Dámy a pánové, vážený pane předsedo, rád bych navázal na předřečníka. Použil zde dvou termínů. A sice termín potrestání a termín zákaz činnosti, pokud mě paměť neklame. Domnívám se, že je to něco úplně jiného. Domnívám se, že skutečně nejde o zákaz činnosti, protože mi poslanci jsme byli zvoleni tady do této sněmovny a naše činnost spočívá v tom, co v této sněmovně děláme. Rovněž se nedomnívám, že jde o nějakou diskriminaci. V opačném případě bych se konečně i já musel cítit diskriminován. A necítím se, je to můj nedostatek, že nevyhovuji příslušným podmínkám jazykovým. A i z toho pohledu bych se mohl cítit diskriminován.

Domnívám se, že problém stojí úplně jinde. Tato sněmovna má zodpovědnost, a tvrdím plnou zodpovědnost za to, koho vyšle do světa, kdo tam bude reprezentovat Českou republiku. Jsem hluboce přesvědčen, že pánové z Republikánské strany ji nereprezentují, že naopak reprezentují něco, o čem bych si strašně přál, aby v této republice nebylo. Ale je to jenom přání zjevně skutečnost je poněkud jiná.

Proto zásadně nesouhlasím, aby lidé, kteří na domácí půdě dokáží takto vystupovat, měli příležitost tímto způsobem jako delegace České republiky oficiálně vystupovat někde venku. Styděl bych se zato, proto nemohu zvednout ruku. Děkuji vám.

Poslanec Vladimír Korontály: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážená sněmovno, nevím, o čem tady dlouho diskutujeme. Přece členství ve stálé delegaci neexistuje žádný právní nárok. Navíc neexistuje, i kdybychom přečetli všechny deklarace všech lidských práv světa a ještě nějaké přidali, neznám žádnou, ve které by byl článek, který by zavazovala poslance k tomu, zda má nebo nemá pro někoho hlasovat. Děkuji.

Za připomenutí snad stojí, že hlavním bodem mého tehdejšího projevu, který kolegy z "demokratických" stran tolik rozčílil, bylo uvedení případu Bartončík přesně do toho světla, v jakém ho líčím v této zprávě. Názornější příklad "demokratického kádrování než pojetí poslance Budínského asi nelze najít!

Je možno připomenout i fakt, že Všeobecná deklarace lidských práv vznikla na půdě OSN právě proto, aby zavazovala demokratické poslance k jejich respektování. Bohužel tak daleko někteří "reprezentanti" této země ještě nedošli. Proto lze právě tato prohlášení chápat jako otevřenou deklaraci popírající demokratický charakter této země.

Nedá mi, než dodat repliku na tehdejší vystoupení poslance Libora Nováka (1958). Historie smetla Gestapo, smetla Lidové milice a věřím, že jednou smete i vás!

Článek 7. Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.

S tímto principem je v hrubém rozporu současná vládní politika, která dosahuje laciné hospodářské prosperity výprodejem základních surovin, rozvojem technologií škodlivých pro životní prostředí a exportem jejich výrobků či dotací jejich cen (např. cena energie). Tato politika je mj. v rozporu s praxí Evropské unie i Rady Evropy, kde jsou přijímána účinná opatření právě k ochraně životního prostředí a omezení přenosu environmentálních problémů mezi státy.

Článek 8. Zaručuje se samospráva územních samosprávních celků.

Protože územní samosprávné celky nebyly vytvořeny, neexistuje ani ústavou zaručená samospráva. Podrobněji viz kapitola 5.1.4.

Článek 9.

(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

Bohužel problematický byrokratický výklad zákona o politických stranách prakticky zabránil sloučení politických stran naší koalice, čímž je zasahováno do svobody spolčovací a narušen ústavní princip volné soutěže politických sil. Viz kapitola 3.1.

Článek 10. Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

Podrobný rozbor takových smluv je proveden v kapitolách 5.3 až 5.9.

Článek 65.

(3) Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.

Tento paragraf je bezprostředním vyjádřením totalitního charakteru našeho státu.

Tradice evropské civilizace pokládala hlavy států, tj. knížata, krále či císaře, za panovníky z vůle boží, kteří byli zbaveni jakékoliv trestní zodpovědnosti za své činy. Konečně ve starověku a středověku, byl král svrchovaným pánem svých poddaných a lidská práva se týkala maximálně šlechty a svobodných měšťanů (např. tzv. Magna Charta Libertatum v Británii z roku 1215): pokud panovník byl slabý nebo nemorální, zpravidla ho některý konkurent odstranil a pokud panovník nepřišel o život, skončil určitě ve vězení či v lepším případě v klášteře.

S postupem civilizace se vztah k hlavám státu měnil. Zatímco Evropa přistupovala k problému spíše živelně, což se projevilo zejména v období francouzské revoluce, vznikající Spojené státy americké zrušily šlechtické výsady hlavy státu v Ústavě z roku 1787. Konkrétně podle článku II. oddílu 4. "Prezident, viceprezident a všichni úředníci Spojených států musí být zprostěni funkcí, budou-li obviněni /on impeachment for) a usvědčeni (conviction of) z velezrady (treason), úplatkářství (bribery) nebo z jiných těžkých zločinů (crimes) a provinění (misdemeanours)."

Podle článku 1. článku 2 Ústavy: "Pouze sněmovny má výhradní právo podat obvinění (impeachment)." Podle článku 3 "Senát má výhradní právo soudit všechna obvinění (impeachment). Zasedá-li za tímto účelem, musí být pod přísahou nebo slibem. Je-li souzen prezident Spojených států, řídí jednání předseda Nejvyššího soudu (Chief Justice). A nikdo nemůže být odsouzen bez souhlasu dvou třetin přítomných senátorů.

Rozsudek v případě obvinění (impeachment) nepřesáhne odvolání z úřadu a znemožnění zaujímat a vykonávat jakýkoliv čestný, svěřený nebo výdělečný úřad ve službách Spojených států: ale odsouzený podléhá žalobě, trestnímu řízení, rozsudku a trestu podle zákona"

Soudit prezidenta tedy není snadné, ale pokud je obžalován Sněmovnou reprezentantů a Senátem zbaven funkce, podléhá soudům jako každý jiný občan.

V evropském kontextu byla beztrestnost hlavy státu respektována ještě po skončení prvé světové války: zatímco válka přinesla miliony obětí, její viníci, zejména německý císař Vilém II., skončili bez trestu. Během druhé světové války byla sestavena komise pro potrestání válečných zločinů, Československo v ní zastupoval JUDr. Bohuslav Ečer. Právě jeho zásluhou se do evropského právního systému dostaly takové instituce, jako je kolektivní vina (tj. skupina nebo organizace je soudem prohlášena za zločinnou, potom samo členství v takové organizaci je důvodem k trestnímu stíhání), který je vyjádřen v kapitole II. článcích 9. a 10. Charty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku: článek 7. téhož dokumentu stanoví v souhlase s návrhy JUDr. Ečera, že úřední postavení obžalovaného, ať jako hlavy státu nebo jako zodpovědného úředníka ve vládních úřadech, nebude považováno za okolnost, která jej zbavuje odpovědnosti anebo která zmírňuje trest. V jiných článcích definuje zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (humanitě): odtud pak přebírají tyto definice příslušné úmluvy OSN z pozdější doby.

Celá činnost JUDr. Ečera je popsána v knihách Ečer Bohuslav: Právo v boji s nacismem, Zář, Brno 1946 a Ečer Bohuslav: Norimberský soud, Orbis, Praha 1946: škoda že tento československý přínos evropské a světové právní kultuře není znám v našich právních kruzích. Svůj boj o uznání trestní odpovědnosti hlavy státu ilustruje např. jeho memorandum z 10. října 1942, které říká: "Ti, kteří rozpoutali útočnou válku obsazením Československa 1.-10. října 1938 a 15. března 1939 a útokem na Polsko 1. září 1939 a jejich spojenci jsou zločinci, kteří mohou a musí být zatčeni, souzeni, odsouzeni a potrestáni. Jsou to: Hitler, vláda třetí říše a její spoluviníci. Jejich trestní odpovědnost je mimo pochybnost."

A tak zatímco mezinárodní právo zásluhou vynikajícího československého právníka JUDr. Bohuslava Ečera institut absolutní mezinárodní imunity hlavy státu zrušila, například zrušením nepromlčitelnosti těch nejtěžších zločinů podle Úmluv popsaných v kapitolách 5.5.11 a 5.5.15., naše Ústava tento středověký institut zavádí. Tím se mimo jiné dostala do rozporu s citovanými úmluvami.

Článek 96.

Jednání před soudem je ústní a veřejné, výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Pokud se to státu nehodí, zejména u politických procesů, je soudní líčení prováděno v tak malé místnosti, že prakticky vylučuje účast veřejnosti. Pokud se veřejnost dostaví, je místnost předem obsazena prorežimní klakou. Z takových jednání jsou vylučováni dokonce i poslanci parlamentu. Viz. kapitola 2.1.

Vzhledem k obstrukci vládních stran nedošlo přes několik poslaneckých návrhu k vytvoření vyšších samosprávných celků. Tím je narušen princip samosprávy územních celků podle článku 8 Ústavy.

Článek 7.

(2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Kam potom asi patří útok na dr. Bartončíka odzbrojeného infarktem v průběhu voleb 1990? Tehdy sice Listina neexistovala, ale platila odpovídající konvence OSN. Podrobněji viz kapitola 1.2.1.

Článek 17.

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná.

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Tato práva byla hrubě narušena v případech Matoušek, Tomáš, popsaných v kapitolách 2.1 a 2.2.

Článek 19.

(1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.

(2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.

Ve skutečnosti jsou k narušování opozičních shromáždění používány organizované fašistické bojůvky, působící dokonce pod vedením důstojníka armády. podrobněji viz kapitola 3.1.

Článek 20.

(1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.

(2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich.

(3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.

(4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.

Je zde snaha ovlivňovat přirozený politický život, jakým je integrace politických stran, svévolným výkladem pravidel financování politických stran státem. Podrobněji kapitola 1.1. Kromě toho je vnitřní život politických stran narušován zásahy Bezpečnostní informační služby podrobněji rozebraný v kapitole 4.2.

Článek 22. Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Totéž jako článek 20.

Článek 23. Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Typickým příkladem takového selhání ústavních orgánů bylo zneuctění Národního památníku obětí nacismu v Terezíně. Přitom místo potrestání nacistů vybavených obrazy Adolfa Hitlera (vím o svědcích, kteří se podíleli na jeho odstranění) a nacistického vraha Rojka měli být napadení občané, kteří tento národní monument hájili; policisté kteří odmítli obhajovat nacistické bandity byli perzekuování (podobně jako jejich kolegové z třicátých let, kteří vystoupili proti Henleinovým banditům), proti obhájcům památníku je připravován ostudný monstrproces. Jak by se asi zachovali Američané, kdyby jim někdo pořádal podobné mejdany na Arlingtonském hřbitově ve Washingtonu? Přitom scénář akce tak připomínal plenění židovských hrobů Hitlerovými ordnery! Podrobněji viz kapitola 3.3.

Článek 26.

(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.

Na jedné straně sociální postavení lidí se sníženou pracovní schopností je často velmi nedůstojné, na druhé straně mnoho kriminálních či asociálních živlů schopných práce ale odmítajících pracovat pobírá neoprávněně sociální dávky, navíc mají často ilegální nezdaněné příjmy. Situace vyžaduje nápravu; na jedné straně vytvořit důstojné podmínky pro skutečně postižené, na druhé straně ušetřit prostředky u problémových případů. Něco z toho snad vylepší zákon o sociální pomoci.

Článek 27.

(1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.

(2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.

(4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.

Jak je s těmito principy v souladu persekuce železničářů, kteří si v nedávné době dovolili stávkovat?

Článek 28. Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.

Podrobnosti v této oblasti upravují mj. Úmluvy Mezinárodní organizace práce. Bohužel mnohé z nich nebyly předloženy k ratifikaci, jiné se dodržují problematicky. Podrobný rozbor těchto práv by si vyžádal samostatnou zprávu.

Článek 29.

(1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.

(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.

(3) Podrobnosti stanoví zákon.

Některé úpravy zákoníku práce, např. povolení noční práce žen, jdou spíše proti tomuto principu.

Článek 30.

(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.

(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

(3) Podrobnosti stanoví zákon.

Termín přiměřenost je bohužel velmi pružný. Zatímco ve vyspělých zemích bývá důchod okolo 70 % příjmů zaměstnaných lidí, u nás je stále nižší. Je nutno alespoň zajistit úroveň zaručenou Úmluvou č. 102 Mezinárodní organizace práce.

Článek 32.

(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.

(2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající zdravotní podmínky.

(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.

Totéž co u článku 29.

Článek 33.

(1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.

(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možnosti společnosti též na vysokých školách.

(4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.

Chystaná úprava podmínek studia, zejména placení školného na vysokých školách, značně znesnadní přístup ke vzdělání pro méně majetné vrstvy. Přitom samozřejmě sama existence školného doprovázená odpovídajícími sociálními opatřeními, např. podle vzoru předmnichovské republiky, jako je možnost osvobození od školného pro úspěšné studenty, kolejné respektující finanční možnosti studentů a systém sociálních a prospěchových stipendií může nepříznivý efekt značně snížit; bohužel taková opatření nejsou u nás zatím připravena.

Článek 35.

(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.

(2) každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Bohužel ochrana přírodního a životního prostředí, přírodních zdrojů i kulturních památek má spíše sestupnou tendenci, zatím probíhá laciný výprodej našich přírodních a kulturních památek, které jsou součástí národního, ale často i celosvětového přírodního či kulturního dědictví, často jsou ty nejcennější přírodní lokality likvidovány jako zdroj surovin nebo jsou ohroženy zrychleným chátráním, rozsáhlými veřejnými či soukromými projekty rychlého urbanistického či turistického rozvoje. Jako příklady uveďme jenom projekt cementárny v Tmáni (okres Beroun) v CHKO Česká kras nebo chystaný osud Punkevních jeskyní (okres Blansko). Téměř se naplňují katastrofické vize Úmluvy UNESCO o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (zákon 159/1991).

Článek 36.

(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

(4) Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.

Byly nějak nahrazeny škody panu Matouškovi za nesmyslnou zvůli státní moci, která mu připravila rok politické persekuce zcela protiprávně? Jaké jsou potom záruky politické svobody občanů? Jak byli potrestáni pachatelé majetkového trestného činu, kteří se dopustili bezdůvodného zabavení příslušné vývěsní skříňky? Právě před podobnou zvůlí iniciativních úředníků totalitní vlády by mělo právo účinně chránit slušné občany!

Článek 38.

(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Viz komentář k článku 96 Ústavy.

Článek 40.

(5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

Jak si potom vysvětlit "nekonečnou smyčku" soudních přelíčení v případě Gabriel, který probíhal v loňském roce u obvodního soudu v Praze 5? V každém normálním státě je maximálně po dvou odvoláních případ uzavřen: pokud je obviněný třikrát osvobozen, není další soudní stíhání možné.

Charta Organizace spojených národů je základním dokumentem mezinárodního práva, která se týká zejména mezistátních vztahů, byla podepsána 26. června 1945 v San Franciscu na závěr Konference OSN a nabyla platnosti 24. října 1945 a byla vyhlášena pod číslem 30/1947 Sb., byla novelizována pod číslem 127/1965 Sb. Specifické postavení Charty OSN mezi jinými mezinárodními smlouvami určuje článek 103:

Článek 103. Pokud by došlo ke střetu závazků OSN podle této Charty s jejich závazky podle jakékoliv jiné mezinárodní dohody, mají přednost závazky podle této Charty.

Mimořádný význam pro Českou republiku a její mezinárodní postavení má článek 107:

Článek 107. Pokud jde o akci proti státu, který byl během druhé světové války nepřítelem kteréhokoliv signatáře této Charty, žádné ustanovení v této Chartě nečiní tuto akci neplatnou a ani jí nebrání, pokud jako důsledek této války ji podnikly nebo schválily vlády, které mají za takovou akci zodpovědnost.

Jednou takovou akcí byl odsun obyvatel německé národnosti z Československa a Polska na základě Postdamské dohody vítězných mocností, tedy akcí, kterou zločinné neonacistické a sudetoněmecké organizace, ale bohužel i ústavní činitelé naší republiky, neustále zpochybňují. Takové zpochybnění, které často slyšíme i od oficiálních ústavních činitelů Spolkové republiky Německo je tedy narušením Charty OSN a já žádám, aby se k nim odpovídajícím způsobem přistupovalo. Takové akce hraničí s projevy agrese podle obvyklých pravidel mezinárodního práva. Potom nechápu, proč naše republika proti takovým akcím neprotestuje v duchu článku 34 Charty OSN, tj. prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN. Dokonce podle tisku Ministr zahraničních věcí vyhlašuje, že budeme podporovat kandidaturu SRN jako dalšího člena Rady Bezpečnosti OSN! Státu, který Chartu OSN soustavně porušuje! Takový kapitulantský postup je pro mne dalším důkazem těsné vazby současného politického systému s německým nacismem. Žádám o vysvětlení celé situace a přijetí nezbytných opatření, která zabrání dalším nacistickým provokacím, i takové, jaká je zmíněna v kapitole 3.3.

Podle článku 68 Charty byla v roce 1946 založena Komise pro lidská práva OSN, na níž se lze obracet ve věci porušování lidských práv podle konvencí OSN.