(14.20 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
A poslední, co tady zaznělo, byl návrh poslance Titze, který navrhl vyřadit bod č. 142, to je ta informace o nasazení polní nemocnice v Afghánistánu, protože ji ještě neprojednal výbor branně bezpečnostní - sněmovní tisk 187. Takže budeme hlasovat o vyřazení bodu 142 z pořadu schůze.
Zahajuji hlasování. Kdo je pro vyřazení tohoto bodu, této informace, stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 300, přítomno 169 poslanců, pro hlasovalo 148, proti byl jeden. Tento návrh na vyřazení této informace o polní nemocnici v Afghánistánu byl přijat, návrh byl vyřazen.
Tolik tedy obdržené návrhy ke změnám k pořadu dnešní schůze.
Vážení kolegové, já vás tedy mohu nyní vyzvat k tomu, abychom věnovali pozornost bodu číslo
148.
Informace guvernéra České národní banky o situaci v Union bance
Upozorňuji, že písemný podklad k tomuto bodu měl být rozdán na lavice.
Dovolte mi, abych nyní přivítal guvernéra České národní banky Zdeňka Tůmu, a poprosím pana guvernéra, aby se v tomto přerušeném bodě ujal slova ještě jednou. Prosím vás o klid.
Pane guvernére, prosím vás, abyste uvedl tento bod.
Guvernér ČNB Zdeněk Tůma Děkuji, pane předsedo. Vážený pane předsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážená vládo, byl jsem požádán o to, abych poskytl aktualizovanou informaci týkající se Union banky. Poprvé jsem poskytl stručnou informaci krátce poté, co management banky rozhodl o uzavření poboček. Nicméně stejně jako zhruba před těmi deseti dny platí v jednom směru totéž co tehdy. Nadále se jedná o banku, která vlastní licenci, o soukromý subjekt, který má plné pravomoci rozhodovat o svém dalším osudu. V současné situaci je další vývoj především v rukou akcionářů a managementu.
Je zřejmé, že tím obecným jmenovatelem problémů je finanční nestabilita, a jedná se o to, zda management a akcionáři budou schopni přijít s takovým plánem, který přesvědčí veřejnost o tom, že banka je dostatečně kredibilní a že může nadále fungovat. V závislosti na tom, jestli management a akcionáři s něčím takovým přijdou, tak my rozhodneme v rámci správního řízení, které jsme tehdy zahájili na základě uzavření poboček a nedostatečné likvidity.
My jsme se rozhodli připravit stručný podklad pro vaši informaci, protože pokud bych měl poskytnout podrobnou informaci, vzalo by nám to poměrně dost času. Myslím, že i podklad vám umožní lépe zaměřit vaše otázky na další vysvětlení. Dovolím si proto jen stručnou rekapitulaci.
Jedná se o banku, která vznikla jako relativně malá regionální banka v roce 1991. V roce 1995, 1996 se rozhodla expandovat, byla tehdy hodnocena jako stabilní a poměrně kvalitní banka a v rámci konsolidace bankovního sektoru přebrala postupně čtyři banky. Česká národní banka tehdy participovala na očištění bilancí těch přebíraných bank, aby problémy vyplývající z převzetí neovlivnily bilanci a hospodaření samotné Union banky.
Asi základní otázkou je, na kolik tato expanze byla zvládnuta. My jsme se od začátku zaměřovali v bankovním dohledu na to, jak se daří zvládat tento integrační proces, a podle mého názoru tady někde lze hledat kořeny současné situace. Banka od té doby více a více zápolila s dlouhodobou finanční stabilitou, což neznamená, že by v daném okamžiku neplnila kapitálovou přiměřenost či jiné striktní požadavky pravidel v bankovním sektoru. Neustále, počínaje rokem 1997, 1998, kdy bylo zřejmé, že sama finančně tuto situaci nezvládne, počala hledat strategického investora a zároveň začala poskytovat úvěry, které pracovně můžeme nazvat úvěry spřízněným osobám, to znamená úvěry subjektům, které byly majetkově nebo personální propojeny buď s Union bankou, nebo s Union Group.
To samozřejmě neuniklo ani naší pozornosti, ani pozornosti auditora, takže bylo požadováno, aby byly vytvořeny opravné položky. Byl dohodnut zhruba takový plán, že Union Group bude prodávat některá svá aktiva, jako byl např. penzijní fond, jako pojišťovna, která nadále patří Union Group, a z inkasovaných prostředků budou pokryty požadavky auditora a požadavky bankovního dohledu. Toto se dařilo plnit jenom částečně, paralelně probíhalo hledání investora. Jednání s významnými a strategickými investory selhala, nakonec se jednalo o restrukturalizačním projektu se skupinou Invesmart.
Skupina Invesmart od začátku říkala, že není tím strategickým a konečným investorem, že jejím cílem je restrukturalizovat skupinu, učinit ji více transparentní a umožnit prodej banky. Zároveň říkala, že podle jejího soudu problémy jsou takové, že jejím vstupem to není možné dostatečně řešit, protože za takových okolností by projekt nebyl dost dobře proveditelný a předpokládal jistou účast státu. Tato pomoc nebyla poskytnuta, a to z toho důvodu, že se projekt nejevil jako dostatečně kredibilní a proveditelný, a proto Ministerstvo financí nakonec tento plán odmítlo. To vedlo k náporu na likviditu banky, ale nutno říci, že ten problém byl latentní již po dobu řady měsíců a již v období, kdy Invesmart požádal o souhlas se vstupem, tak už tehdy proběhl malý run na banku, který se nicméně ještě podařilo ustát.
Je potřeba se dívat na ty problémy s likviditou jako na odraz hlubších problémů banky, a proto - znovu opakuji - je naprosto klíčové pro budoucí existenci či neexistenci banky, zda akcionáři dokáží najít dostatečné prostředky, aby prokázali finanční stabilitu v delším období.
Důležitý moment je pro další vývoj pochopitelně to, že Invesmart svým vstupem do jisté míry stabilizoval situaci v bance, protože přebral část problémových závazků a zavázal se je splatit, nicméně jejich splacení podmínil tím, že na projektu bude participovat i stát. Jestliže tato podmínka padla, je nyní otázka, zda platí nadále a nakolik je kredibilní závazek Invesmartu, což jsou věci, které musí být vyjasněny během správního řízení, které v současné době probíhá.
Kdybych měl shrnout ty kritické momenty, ke kterým došlo - já se v žádném případě nechci vracet někdy do poloviny 90. let, i když jsem řekl, že tam někde lze hledat kořeny. Čili jedná se pravděpodobně o nezvládnutou expanzi a nedostatek finančních prostředků, které by umožnily tuto expanzi provést.
Z hlediska pozdějšího vývoje je otázka, kterou dostávám relativně často, jestli bankovní dohled neměl zasáhnout dříve, jestliže finanční stabilita nebyla uspokojivá. Potíž je v tom, že ta kritéria pro to, abychom my zahájili proces odebrání licence, jsou poměrně striktní a jsou vymezena zákonem. Zákon říká, že kapitálová přiměřenost musí poklesnout buď pod jednu třetinu, nebo musí přetrvávat závažné nedostatky v bance. Je třeba si uvědomit, že se jedná o soukromý subjekt a odebrání licence je vlastně tou největší penalizací, kterou vůbec můžeme provést, a evidentně se jedná o zásah do soukromovlastnických vztahů.
***