(12.00 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Ta rodina zůstává buď se sníženým výdělkem, nebo příjmem, či zcela bez příjmu. Před zhruba půl rokem jsem se zúčastnila semináře, který byl pořádán pod patronací místopředsedů sněmovny pana poslance Kasala a paní poslankyně Němcové, kde kromě informací, které jsem do té doby měla k této problematice, jsem se dozvěděla jeden pro mne velmi zarážející fakt, a sice, že oběti domácího násilí - teď mám na mysli zejména ženy - se k tomu, že k násilí v domácnosti dochází, přiznávají zhruba po šesti letech týrání. Až po šesti letech se obracejí na orgány činné v trestním řízení či na sociální odbory a prosí stát, aby zasáhl do jejich soukromí a aby nějakým způsobem se snažil napravit to, co se u nich doma děje. Mám pocit, že zase jedním z důvodů, proč tak nečiní dříve, může být právě obava z onoho trestního postihu, a vadí mi trestněprávní rovina celé této problematiky.
V zahraničních úpravách - paní senátorka zde hovořila o možných účinných právních úpravách - existují jiné instituty, které to řeší. Existují instituty, které například zakazují násilníkovi přibližovat se k osobě týrané po nějakou dobu, či dokonce navždycky, které jim zakazují se zdržovat v přítomnosti některých osob, a tak se snaží stát jim zabránit v páchání všemožných dalších násilnosti. V zahraničí existují úpravy, které říkají, že nikoliv týraná žena a její děti jsou ti, kteří odcházejí posléze z domácnosti, mnohdy na ubytovny či do azylových domů, kterých stále není dost, ale je to onen násilník, který z moci úřední je povinen opustit tuto domácnost, a to buď na dobu dočasnou, anebo na dobu trvalou. Opustit domácnost a zdržet se dalšího návratu a možných násilností.
Já si myslím, že máme-li se vydat na cestu, kterou se stát vloží do problematiky domácího násilí, tak mně je spíš blízká ona cesta, kterou jsem právě teď nastínila, než trestněprávní postih.
K problematice onoho trestněprávního postihu mi dovolte zmínit ještě jednu rovinu a to je rovina tzv. neoznámení trestného činu, kdy se vy stáváte trestně odpovědným za to, že vnímáte a povolujete páchání a týrání osoby žijící ve společném obydlí, v nějaké sousedící domácnosti. Já si myslím, že tento nástroj bychom měli, pokud ostatní projdou, vypustit zcela určitě, protože možný zásah k sousedům, který sousedé neučiní, bude trestně postižitelný, je neštěstí, které neslouží v žádném případě k odstranění domácího násilí a které může způsobit více problémů než užitku.
Po bedlivé úvaze neučiní-li tak pan zpravodaj se svými výhradami, ani já nepodávám návrh na zamítnutí tohoto tisku, byť se přiznám, že ve třetím čtení bych tento návrh takto formulovaný nepodpořila. Věřím ale, že snad otevřeme tuto problematiku alespoň ve výboru a budeme možná hledat jiná řešení, která dospějí ke stejnému cíli.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji paní poslankyni Evě Dundáčkové a slovo udílím panu poslanci Ladislavu Mlčákovi. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Ladislav Mlčák: Kolegyně a kolegové, paní senátorko, nebudu hovořit dlouze, spíše navážu na předcházející bod dnešního našeho programu. Chci zdůraznit, že KSČM je demokratickou stranou, a proto i tento senátní návrh k řešení domácího násilí poslanecký klub KSČM podpoří, vědom si toho, že po roce 1989 došlo ve společnosti k zanesení různých negativ, a jedním z těchto negativů je i nárůst domácího násilí. I dnes bychom mohli hovořit o morálce atd. atd.
Chci skutečně říci a nebudu rozborovat tento návrh, který chce upřesnit a dopřesnit, nebudu rozborovat domácí násilí, domácí obydlí atd., tyto věci tady předřečníci už konstatovali. Takže jsme pro a doporučuji ústavně právnímu výboru k projednání.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Pan poslanec Mlčák byl posledním písemně přihlášeným do obecné rozpravy. Táži se, zda se ještě někdo další hlásí z místa. Ano, paní Květoslava Čelišová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Květoslava Čelišová: Děkuji, paní místopředsedkyně. Nebudu opakovat to, co tady zaznělo z úst mých předřečníků. Chtěla bych jenom připomenout naší Poslanecké sněmovně, že je nutné, aby se stát postaral o to, abychom zabránili týrání v rodinách. Nejde v tomto případě jenom o ženy, jde o staré lidi, o děti a o další, kteří jsou podrobováni domácímu násilí.
U nás, v naší zemi, ze statistických údajů vyplývá, a konečně i z Rosy, která se podrobně zabývá domácím násilím, že v podstatě ať už jako oběť, trýznitel nebo svědek se přímo setkal s domácím násilím každý čtvrtý Čech. Obětem kopanců, facek či psychického týrání od partnerů či manželů přitom stát ani policie neumí pomoci. Trestní postih pachatelů je stále spíš výjimkou. Oběť je ve většině případů nucena opustit společné bydliště. Posílat násilníky do vězení jde jen velice obtížně, oběti na ně trestní oznámení podávají jen velice zřídka. Tito lidé jsou většinou na pachateli závislí, ať už jde o staré či postižené lidi, ženy a děti. V řadě případů před vlastním šetřením žalobu stahují, protože mají strach z odplaty. Případy domácího násilí přitom mohou končit i smrtí. Nikdy nezůstane u jednoho incidentu, násilí se stupňuje. Jestliže v počátku jde o lidskou důstojnost oběti, posléze o zdraví, v závěrečné fázi již zpravidla o život.
Proto velice vítám novelu zákona, kterou předkládají senátoři, a přikláním se k tomu, aby prošel návrh na zpřísnění trestního zákona. Za týrání člena rodiny by podle tohoto návrhu mělo hrozit až tříleté vězení, při opakovaném týrání až osm let vězení. Přitom víme, že zpřísnění trestu je pouze dílčím řešením. K tomu, aby byl zákon aplikovatelný, je samozřejmě potřeba navrhnout i větší pravomoci pro policisty.
Z tohoto místa bych chtěla poděkovat prostřednictvím paní místopředsedkyně panu ministru Grossovi za organizování kulatých stolů k domácímu násilí, kde jsme byli velice podrobně seznámeni s celou problematikou, a vítáme i zájem zmiňovaného ministerstva tuto problematiku v komplexu řešit.
Česko v ochraně obětí domácího násilí zaostává za evropskými zeměmi, republiku již předstihlo i sousední Slovensko. Tamní policie může násilníka na deset dnů vykázat z bytu, využívají i možnosti, že pachatele dají na 24 hodin do vazby, apod. Vím, že se podobný zákon v současnosti připravuje i u nás a že by měl být předkládán v našem parlamentu. Pokud i tento návrh zákona by našel u nás podporu, násilník by si po příjezdu policie během několika minut musel sbalit nejnutnější věci a v následujících deseti dnech se nesmí přiblížit k oběti ani její domácnosti.
Bylo by dobré, kdyby novela byla přijata co nejrychleji v souvislosti se vstupem naší země do Evropské unie. Nemyslím si, že bychom se mohli obávat zmiňovaných zákonů, že by v tomto případě třeba ženy mohly využívat např. tyto návrhy zákonů při rozvodech. Neobáváme se toho, protože víme, že jsou školeni policejní odborníci na výslech domácího násilí, kteří by měli ohrožené lidi rozpoznat.
Zajímavý je také rakouský model vykázání násilníka z bytu na deset dní. Ten v podstatě našel velkou podporu v Evropském parlamentu, který ho označil za nejlepší evropskou praxi v současné době proti domácímu násilí.
Chtěla bych tady zmínit ještě jednu věc. Jsem přesvědčena o tom, že hovoříme až o důsledcích toho všeho, co se v naší zemi děje v podobě domácího násilí. Jsem přesvědčena, že tomu všemu by měla předcházet prevence. Nejlepší prevencí by bylo, a tady bychom našimi návrhy v dalším čtení, pokud návrh projde do dalšího čtení, čemuž věřím, zaměřit se již na výchovu dětí ke vztahu k rodině, k osvětě pro uzavírání manželství, rodičovství apod., abychom začali vychovávat novou generaci se vším všudy, abychom se dokázali v naší zemi s touto nedobrou věcí úplně rozloučit.
Děkuji vám za pozornost a věřím, že návrh najde pochopení. Je to velice důležitá novela zákona, která postihla obrovské množství lidí v naší zemi, a je dobré, aby návrh prošel do druhého čtení, abychom rozpravou ještě zlepšili některé věci a abychom se touto problematikou začali minimálně zabývat tak jako Ministerstvo vnitra v současné době.
Děkuji.
***