(9.20 hodin)
(pokračuje Rozehnal)
Tato novela je asi nejdále, mění taxativní doby z jednoho měsíce na 21 dnů a prodlužuje trvalé vývozní povolení z jednoho roku na pět let, atd. To jsou všechno věci, které jsou plus, které považuji za vstřícné.
Domnívám se však na rozdíl od kolegy Talíře, který svým způsobem obhajoval metodiku, která byla přijata před deseti lety, to znamená, že při prodeji uvnitř našeho státu každý předmět kulturní hodnoty, který má něco společného s církví nebo je archeologickým předmětem, potřebuje předem vývozní povolení. Je to takový paradox, že když chce obchodník prodat něco, co je přesně definováno v zákoně z roku 1994, tak musí nejprve získat vývozní povolení, i když to chce prodat obecně tady. Já se domnívám, že po dvou letech - projednávali jsme to od podzimu 2001 - jsem s touto metodou neměl až takový problém. Chápal jsem, že napomáhá tomu, aby předměty kulturní hodnoty, které jsou takto chráněny a jsou odcizeny, mohly být dohledány. Z tisku i ze zpráv Ministerstva kultury musím konstatovat, že bylo nalezeno - řádově neřeknu to číslo - během deseti let asi 400 předmětů, které byly vyvezeny. Díky aplikaci tohoto zákona, že nejprve muselo být vydáno vývozní povolení, byly tyto předměty nalezeny. To je asi kladná věc. Domnívám se však, že tlakem, který zákon v roce 1994 vytvořil, to znamená, že je povinností všech lidí, kteří se tím zabývají, prodávat sakrální věci pouze s vývozním povolením, vznikl obrovský černý trh.
Pan kolega Talíř se zmínil o tom, že je velký tlak na drobné i velké památky, že jsou trvale vykrádány kostely a kapličky. Domnívám se, že je tomu tak proto, že tyto předměty se vůbec neobjevují v seriózních obchodech se starožitnostmi a v galeriích. Nikdo si totiž nechce vyřizovat vývozní povolení k věcem, které jsou problematické. To znamená, že tento trh se odehrává nejvíce na různých burzách - viz Buštěhrad atd. Je to pochopitelně hypotéza. Pan kolega Talíř říkal, že to je spíše plus. Já se domnívám, že je to spíše minus.
Já uvedu příklad. Navštívil jsem minulý rok s parlamentní delegací Rusko, navštívili jsme ministerstvo kultury. Ruský stát má velice striktní zákony, zakazuje vývoz čehokoliv kromě moderního umění. Když se půjdete projít v Moskvě, neuvidíte nikde v prodeji prakticky žádnou ikonu, žádnou starožitnost, zato celá Evropa je jimi zaplavena. Pár set metrů odsud začíná ta slavná královská cesta, kde máte x obchodů, z nichž některé se přímo zabývají prodejem ruských ikon. Když si zajedete do Vídně, do Paříže, do Mnichova, uvidíte, že celá Evropa je zaplavena těmito památkami. Tím, že ruský stát zamezil veškerý obchod s nimi, vytvořil přímo gigantický černý trh.
Domnívám se, že totéž v malém začalo fungovat a stále funguje u nás. Jak říkal kolega Talíř, nájezdy organizovaných skupin na naše kulturní vesnické památky jsou a budou trvale, pokud tento institut bude uplatňován. Pokud se bude muset k prodeji dokládat vývozní povolení, tak se domnívám, že tomu tak bude. To jsou moje obecné výhrady k tomuto zákonu.
Jinak moje negativní stanovisko k zákonu z roku 1994 i k této novele vyplývá z toho, že tam sice legislativa Ministerstva kultury něco zapracovala, ale zásadní problém vidím v tom, že zákon je naprosto v nesouladu s evropským právem. Nejzávažnější problém vidím v tvrzení uvedeném v důvodové zprávě, že návrh zákona je v souladu s právem Evropské unie. Musím konstatovat, že tento návrh i další platné zákony týkající se předmětů kulturní hodnoty a památkové péče obecně nejsou v souladu s obecnými zásadami práva Evropské unie.
Jedním ze základních principů práva společenství je, že zboží může volně obíhat uvnitř Evropské unie. Tato zásada je obsažena v článku 14 Římské smlouvy. Článek 28 stanoví, že kvantitativní omezení vývozu a veškerá opatření se stejným účinkem jsou mezi členskými zeměmi zakázána. Z této zásady existuje několik málo výjimek. Článek 30 stanoví, že zákazy a omezení vývozu mohou být ospravedlněny z důvodu ochrany národního bohatství majícího uměleckou, historickou či archeologickou hodnotu. Podle Evropského soudního dvora musí být tato výjimka vykládána omezeně. Pokud vím, tak Evropský soudní dvůr pojem "národní bohatství" nedefinoval. Musím konstatovat, že definice kategorie kulturních památek je příliš široká na to, aby spadaly do rozsahu definice národního bohatství používané v Evropské unii. Výjimky v článku 30 Římské dohody Evropský soudní dvůr vykládá restriktivně, viz judikát Evropská komise versus Itálie z 10. 12. 1968, případ C/68. Konstatuji, že podle zákona EU musí být státní poklady omezeny na umělecká díla značného významu pro historii nebo lid členského státu.
Současná kategorie národních kulturních památek, jak je definována v zákoně 20/1987, to je v památkovém zákoně, spadá do přijatelné definice národního bohatství, používané v Evropské unii, avšak kategorie kulturních památek zaručeně nikoliv. V Evropské unii je předmětem ochrany národní kulturní bohatství, nikoliv pouze statky, které se někdy nahodile na území konkrétního státu nacházejí. Klasickým příkladem je, že za kulturní památku může být dle stávající úpravy prohlášena socha primitivního kulturního dědictví Šalamounových ostrovů, která je určitě národním kulturním dědictvím Šalamounových ostrovů, nikoliv však národním kulturním dědictvím českým.
Zákaz trvalého vývozu kulturních památek je jednoznačně v rozporu se zákony Evropské unie. Zásada volného pohybu zboží se vztahuje rovněž na ně.
Evropský soudní dvůr rovněž vypracoval doktrínu, že předpisy práva společenství jsou odvozeny z obecných zásad práva. Mezi obecné zásady, které soudní dvůr používá, patří právo na vlastnictví a ostatní lidská práva zakotvená v Evropské úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod. Jedním z těchto práv je, že nikdo nesmí být bez odpovídající náhrady zbaven majetku neboli vyvlastněn.
Vysoké postavení má mezi obecnými zásadami používanými soudním dvorem zásada právní jistoty. Tato obecná zásada právní jistoty, či právního bezpečí, je pravděpodobně nejdůležitější obecnou zásadou uznávanou Evropským soudním dvorem. Je to široký pojem, který se používá v mnoha situacích, protože jádrem zásady je zřejmá předvídatelnost. Problémem této novely, ale i platného památkového zákona je to, že vlastník předmětu kulturní hodnoty nemůže předem určit, zdali bude povolení k vývozu uděleno, nemůže ani předvídat, zdali bude stát považovat předmět kulturní hodnoty za kulturní, nebo národní památku. Rovněž nemůže předem určit cenu, kterou stát zaplatí, pokud se rozhodne přednostně odkoupit či jinak získat evidovaný předmět kulturní hodnoty.
***