(9.30 hodin)
(pokračuje Rozehnal)
Kritéria stanovená ve zmíněných zákonech jsou naprosto vágní na to, aby občan věděl, co může očekávat, pokud jde o vývoz či evidenci jeho majetku.
Aby bylo dosaženo v souladu s obecnou zásadou právní jistoty, domnívám se, že by měla být jasně definována kritéria o zamítnutí vývozního povolení, měla by být jasně stanovena kritéria pro evidenci předmětů kulturní hodnoty, měly by být jasně vymezeny předměty kulturní hodnoty, které tvoří součást českého národního dědictví, a jejich seznam by měl být veřejně přístupný. Měla by být jasně stanovena kritéria pro stanovení ceny, kterou stát zaplatí při nákupu evidovaného předmětu.
Pokud chceme dosáhnou souladu s právem Evropské unie, musí také Česká republika poskytnout náhradu vlastníkovi předmětu kulturní hodnoty, u kterého buď bylo odepřeno vývozní povolení, nebo byl předmět zaevidován jako národní bohatství. Důvodem náhrady je, že jakmile je objekt předmětu kulturní hodnoty omezen na území České republiky, podstatně se tím snižuje jeho tržní hodnota. Tato skutečnost je považována za formu částečného vyvlastnění ze strany státu, což dává vlastníkovi předmětu dle obecných zásad práva společenství nárok na náhradu. Skutečnost je, že tržní cena předmětu kulturní hodnoty závisí na tom, zdali může být obchodován na mezinárodním trhu s uměleckými předměty, či nikoliv. Pokud země stanoví, že předmět nesmí být vyvezen, tak by spravedlivá výše náhrady měla dosáhnout výše rozdílů mezi hodnotou na trhu mezinárodním a hodnotou na trhu domácím.
Upozorňuji na případ francouzského soudu Walter versus French Revenue z 20. února 1996. V tomto případě byla panu Walterovi udělena náhrada ve výši 145 milionů franků na základě toho, že stát Francie zapsal obraz Van Gogha jako francouzský národní poklad bez toho, aby zaplatil náhradu ve výši odpovídající mezinárodní tržní hodnotě, ani alespoň cenu dohodnutou mezi vlastníkem a soukromým kupujícím.
Uvádím několik příkladů zemí EU s různým způsobem řešení.
Belgie: Král má pravomoc podle zákona z roku 1960 prostřednictvím vyhlášky udělit království předkupní právo k předmětům vlastněným veřejnými orgány v případě, kdy se uvažuje o převodu či prodeji klasifikovaných movitých předmětů vlastněných veřejnými orgány. V praxi král tuto pravomoc nikdy nevyužil.
Dánsko: Když se předmět prodává ve veřejné dražbě v Dánsku, katalog neuvádí, že předmět může podléhat vývoznímu omezení. Pokud si kupující následně přeje exportovat předmět s tímto omezením, ale není mu udělena vývozní licence, nabídne výbor pro kulturní bohatství zakoupení předmětů a uhrazení aukčních nákladů.
Francie: Pokud je odmítnuto vydání osvědčení o vývozu kulturních předmětů, stát Francie má 30 měsíců na to, aby předal nabídku ke koupi vlastníkovi na základě mezinárodní tržní ceny. Pokud vlastník nepřijme takovou nabídku do tří měsíců od této nabídky, stát může učinit rozhodnutí nechat stanovit cenu tohoto předmětu znalcem. Jak stát, tak i vlastník si určí znalce. Tito dva znalci budou mít tři měsíce na vydání společného posudku. Stát pak má dva měsíce na provedení nabídky vlastníkovi za tuto cenu. Pokud stát neprovede nabídku v tomto dvouměsíčním období, musí pak vydat osvědčení o vývozu.
Německo: Pokud není uděleno povolení k vývozu, je možné znovu požádat o licenci, ale neexistuje žádné ustanovení o náhradě, s výjimkou, pokud vlastník čelí finanční tísni. Toto ustanovení nikdy nebylo použito, a tak je nejasné, jak by byla náhrada vypočítána.
Nizozemí: Pokud je odmítnuto povolení k vývozu pro chráněný předmět kulturní hodnoty, toto odmítnutí představuje nabídku státu k odkoupení tohoto předmětu od vlastníka. Vlastník však není povinen tuto nabídku přijmout.
Velká Británie: U předmětů státní důležitosti posuzovací komise uměleckých děl zvažuje tato tři hlediska známá jako kritéria Waverley: 1. Je předmět úzce spojen s naší historií a s národním životem natolik, že by jeho ztráta byla neštěstím? 2. Má významnou estetickou důležitost? 3. Má značný význam pro studium některých konkrétních odvětví umění, vzdělávání nebo historie? Pokud je některé kritérium splněno, pak se žádost odkládá na dobu dvou až šesti měsíců anebo déle, aby bylo umožněno udělat nabídku k nákupu za objektivní tržní cenu anebo výše, která bude rovněž doporučena komisi.
Tento návrh zákona nestanovuje, že vlastníku zapsaného předmětu kulturní hodnoty bude nahrazena ztráta hodnoty na majetku. Konstatuji, že prohlášení předmětu kulturní památkou nebo národní kulturní památkou je formou vyvlastnění. Je všeobecně přijímanou zásadou mezinárodního práva, že pokud je vyvlastněn majetek nějaké osoby, pak má tato osoba nárok na náhradu. V prohlášení předmětu kulturní hodnoty za kulturní památku bez odpovídající náhrady vlastníkovi porušuje všeobecné zásady oprávněných očekávání a úměrnosti, které tvoří součást práva Evropského společenství.
Dále konstatuji, že vlastník předmětu kulturní hodnoty, který byl získán předkupem státem, by měl dostat adekvátní náhradu. Předkup bez adekvátní náhrady je forma vyvlastnění, které porušuje všeobecné zásady EU tzv. oprávněných oprávnění a úměrnosti a čl. 1 Protokolu 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Upozorňuji na příklad poměrně nedávný, Beyeler versus Itálie: Evropský soud pro lidská práva v lednu 2000 - judikát má číslo 33202/93 - zvážil, že Itálie porušila základní komunitární právo - právo na majetek - získáním předkupu uměleckého díla bez zaplacení adekvátní náhrady vlastníkovi.
Domnívám se, že pokud nebude změněn základní zákon o památkové péči č. 20/1987 Sb., nelze novelu zákona 71/1994, která (?) lex specialis uvedeného zákona, vůbec projednávat. Je pro mne nepříjemným překvapením, že v této novele se znovu odráží zákon 20/1987, o památkové péči, který je zcela v dikci zákona z roku 22/1958. Platný zákon o památkové péči je právní úprava socialistického Československa, která vycházela z principu, že kulturní statky představují součást socialistického vlastnictví všeho lidu a že práva jedince, vlastníka věci, musí být limitována a omezena právy lidu, která zastupuje stát.
Česká republika se rozhodla, že chce do Evropské unie, a takto koncipované zákony, které si např. berou za vzor řešení vývozu předmětů kulturní hodnoty - a to legislativci Ministerstva kultury mají opravdu jako svůj vzor a obecně to říkají - italskou normu z doby Mussoliniho vlády, jako by nás odváděly do hluboké minulosti. Jako bychom nepřijali stovky změn, na kterých jsme se podíleli, kterými se snažíme přiblížit právu Evropské unie. Koaliční vláda tisíckrát proklamovala vstup České republiky do Evropské unie jako svůj cíl a domníval jsem se, že tím současně akceptuje a chápe, že vstup do Evropské unie přináší pro stát nejenom výhody, ale i závazky a nové zákonné principy, které jsou v rámci zásad evropského práva, o kterých jsem se několikrát zmínil. Judikáty Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva se stávají součástí evropského práva a jsou jedním z pramenů i našeho práva, takže dříve nebo později se musí dotknout i zákonů našich.
Domnívám se, že s touto tematikou, s památkami, se vším tímto médiem bychom měli zacházet velice opatrně. A já tvořím jeden názor, ale nedomnívám se, že bude stoprocentně prosazen. Domnívám se, že k tomu, abychom přijali a akceptovali tyto věci, určitě je potřeba nějaká doba. Mám principiální výhrady k této novele, ale domnívám se, že je určitým vstřícným krokem, ale neřeší základní otázku kompatibility s evropským právem. Přestože je tam určitý posun, navrhnu, aby zákon byl vrácen předkladateli k přepracování.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, to bylo vystoupení pana poslance Rozehnala. Ptám se, jestli někdo další chce vystoupit v obecné rozpravě. Pokud tomu tak není, tak obecnou rozpravu končím.
***