(9.10 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Severoatlantická aliance má speciální vztahy s Ruskou federací, a dokonce Ukrajina projevila zájem o to, stát se členem tohoto společenství.
Vyslovením souhlasu s ratifikací těchto přístupových protokolů potvrzujeme neměnnost naší zahraniční politiky i naší bezpečnostní politiky, protože jejich smyslem je především zajistit bezpečí pro naše občany, a Severoatlantická aliance je v tomto ohledu dobrým nástrojem. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane místopředsedo. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro první čtení, kterým je pan poslanec Vilém Holáň. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Vilém Holáň: Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně a kolegové, vláda předložila Poslanecké sněmovně k projednání a k získání souhlasu protokoly o přistoupení sedmi zemí střední a východní Evropy do Severoatlantické aliance.
Česká republika už v období přípravy svého vlastního členství v NATO, uprostřed 90. let, dávala najevo, že bude podporovat i další rozšíření aliance zejména o země, které s ní ve střední a východní Evropě sdílely podobný osud. Zastávala tento postoj i během svého členství a stvrdila jej účastí na přizvání sedmi států za členy naší aliance v průběhu pražského summitu v listopadu minulého roku. Česká republika vycházela přitom ze skutečnosti, že tímto rozšířením naší aliance se rozšiřuje prostor bezpečnosti a stability.
Zvláštní zájem má naše země na spolučlenství Slovenska v naší alianci. Má to velký význam obranný i politický. Nabízí se možnost intenzivní spolupráce např. v oblasti vyzbrojování, společných cvičení, efektivní dělby specializací v obranných aktivitách. Vstup Slovenska do naší aliance znamená významný předěl ve vzájemných vztazích obou států. Cesty, které se 1. ledna roku 1993 oddělily, se nyní v důležitých oblastech spojují.
Od doby, kdy se Česká republika stala členem Severoatlantické aliance, se svět výrazně změnil. Změnila se nutně i aliance. Vyvstaly nové bezpečnostní hrozby. Tyto hrozby nás staví před potřebu úzké spolupráce v záležitostech bezpečnosti a obrany. Stále více je zřejmé, že -
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Promiňte prosím, pane poslanče, já se pokusím zjednat trochu klidu v jednací síni, abyste mohl dokončit svoji zpravodajskou řeč.
Prosím.
Poslanec Vilém Holáň: Stále více je zřejmé, že bezpečnost lze lépe zajistit nikoli izolovaně, ale důslednou spoluprací se spojenci. Bezpečnost nových členů je i bezpečností naší, stejně jako naše bezpečnost je i bezpečností nových členů.
Dnes tedy přistupujeme k poslední fázi procesu rozšíření aliance. Vzhledem k dosavadnímu směřování naší zahraniční a bezpečnostní politiky považuji schválení protokolů oběma komorami Parlamentu za logické zakončení významné historické etapy. Doporučuji, abychom propustili protokoly do druhého čtení a k jednání ve výboru.
Diskuse ve výboru bude nepochybně důkladná, protože naše rozhodování se týká i ostatních členů naší aliance. Musí nás zajímat následující otázky: jaká je připravenost ozbrojených sil kandidátských zemí; jaká je schopnost jejich interoperability s armádami členských zemí aliance; jaký je stupeň profesionalizace, kvalita řízení a vyzbrojování; jaký je přístup obyvatelstva ke vstupu země do NATO; jak velký je současný předpokládaný rozpočet kapitol obrany. Předpokládám, že na tyto otázky bude předkladatel při projednávání protokolů ve výboru připraven. Ostatně podobné otázky byly před rozhodnutím o přijetí naší země do NATO často kladeny i nám, a to oprávněně.
Doporučuji tedy pokračování projednávání tohoto tisku a jeho přikázání výboru zahraničnímu.
Děkuji za pozornost. (Řečeno se smíchem.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Cítila jsem lehký nádech ironie v tomto poděkování a rozumím mu, pane poslanče.
Otevírám nyní obecnou rozpravu, do které mám dvě písemné přihlášky. První z nich je od pana poslance Petra Nečase, kterého prosím, aby se ujal slova. Následovat bude vystoupení pana poslance Hynka Fajmona.
Poslanec Petr Nečas: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, vážený pane ministře. Za částečného šumu a nezájmu Poslanecké sněmovny probíráme v tuto chvíli jedno z nejdůležitějších zahraničněpolitických rozhodnutí této parlamentní sezóny po loňských volbách. Je to možná svým způsobem ironie, na druhou stranu bych si dovolil označit tuto situaci za signifikantní.
Po čtyřech letech našeho členství v Severoatlantické alianci považujeme toto členství za samozřejmost. Po více než šesti letech, co se Severoatlantická aliance rozhodla transformovat, považujeme rozšiřování o další země střední a středovýchodní Evropy za samozřejmost. V mnoha ohledech je tomu tak dobře, v mnoha ohledech bychom měli být velmi pozorní. Dobře je to proto, že rozšiřování Severoatlantické aliance znamená definitivní demontáž železné opony, která po roce 1945 umělým způsobem rozdělila střední Evropu a středovýchodní Evropu na dvě části. Je to také dobře proto, že rozšiřování Severoatlantické aliance znamená rozšiřování pásma stability.
Není náhodou, že pokud se podíváme na celou historii působení Severoatlantické aliance, tak zjistíme, že se skutečně prostor, ve kterém působila, postupně stával pásmem demokracie, pásmem respektu k lidským svobodám a základním občanským právům a také pásmem, ve kterém tu více klopotně, tu méně klopotně přece jen rostla prosperita. Všechny tyto pilíře dohromady vytvářely stabilitu. A to je podle mého názoru největší hodnota rozšiřování Severoatlantické aliance a podle mého hlubokého přesvědčení ten skutečný důvod, proč Severoatlantická aliance se rozhodla v polovině 90. let, že se začne postupně rozšiřovat.
V dnešním hlasování také odbouráme jedno velké riziko, které se tu vyskytlo na konci 90. let. Kdo si vzpomene na první klíčové dokumenty spjaté s rozšiřováním aliance, na memorandum o rozšíření z roku 1995, na první jednání, tzv. intenzivní dialog o rozšiřování aliance mezi kandidátskými zeměmi a Severoatlantickou alianci v letech 1996 a 1997, na madridský summit Severoatlantické aliance a tam vyřčené pozvání, tak vidí, že postupným způsobem Severoatlantická aliance projevovala stále větší a větší vůli se rozšiřovat. Tehdy panovaly velmi vážné obavy, že proběhne pouze jedna vlna rozšíření někdy na konci 90. let a po této první vlně rozšíření na dlouhá desetiletí k žádné další rozšiřovací vlně nedojde.
***