(11.20 hodin)
(pokračuje Čelišová)
Střízlivý pohled ze strany empirických vědců, který sleduje trendy změn, však často spěje k dramatickým varováním. Počet narozených dětí prakticky ve všech vyspělých státech klesá tak, že směřujeme k bezdětné společnosti, počet rozvodů stoupá, zatímco počet sňatků klesá. Nesezdaná soužití nahrazují manželství i rodinu, začíná převažovat procento dětí narozených svobodným matkám, roste procento dětí nevychovávaných vlastními rodiči, statistickým pojmem se stala domácnost, nikoli rodina.
Chtěla-li bych zformulovat konkrétní názor na tuto problematiku, tak bych chtěla říci, že si nemyslím, že současná rodina by byla v krizi. Prochází však zásadní a dost důležitou změnou. Mění se jak vnitřní struktura rodiny - např. nově je definována role matky a otce, plánování rodičovství se řídí technickými možnostmi - tak vnější podmínky, které souhrnně vytvářejí silné destabilizační tlaky, ať již ekonomické sféry a trhu na disponibilitu a flexibilitu pracovní síly, informační zahlcení, nové chápání autonomie a svobody jedince a další.
Než bych ale přešla k podrobnějšímu zdůvodnění všeho výše řečeného, pokusila bych se blíže popsat obecnou situaci rodin. Rodiny v naší zemi jsou v tomto období vystaveny působení kombinace tří skupin negativních faktorů, vůči kterým se jen pozvolna vytváří jistá forma odolnosti. Ta však zatím není natolik účinná, aby zastavila pokles ve výkonnosti rodin v nejširším slova smyslu. Pod pojmem výkonnost rozumíme úspěšnou realizaci všech funkcí rodiny, od uspokojování potřeb, dobrých vztahů a emocionální odezvy přes vytváření psychologických a materiálních podmínek pro úspěšnou socializaci dětí až po funkci zabezpečování pomoci potřebným členům rodiny.
První skupinu faktorů omezujících výkonnost rodin tvoří přetrvávající dědictví z minulého období. Ať chceme nebo nechceme, chtěla bych říci, že rodina u nás na konci 80. let byla z vnějšího pohledu v relativně velmi dobrém stavu. Na rozdíl od západoevropských rodin byla stabilnější, společnost poskytovala více možností pracovního uplatnění žen, v evropském měřítku byl nadprůměrný systém finančních podpor a služeb, relativně dobrý systém všestranné péče o děti. Stabilita a výkonnost rodin byla postavena bohužel na zcela jiných hodnotách, než jaké předpokládá tato občanská a na tržní ekonomice založená společnost.
Druhou skupinu faktorů představují nové negativní vlivy, které se po roce 1989 objevily. Ty už tvoří širokou škálu a dotýkají se všech oblastí rodinného života. Rodiny jsou vystaveny silnějším ekonomickým tlakům ve formě vyšších nároků na pracovní angažovanost, větším nejistotám v podobě hrozící nezaměstnanosti, působení zvětšujících se sociálních rozdílů, invazi kriminogenních a kriminálních ohrožení, ale i tlaku reklamy, propagaci konzumu apod.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Paní poslankyně, v sále je hluk, poprosím kolegy a kolegyně, aby se ztišili a usadili se do svých poslaneckých lavic, abyste mohla pokračovat ve svém příspěvku.
Poslankyně Květoslava Čelišová: Děkuji, paní místopředsedkyně. Já se omlouvám, ale myslím si, že je to opravdu dost závažné téma na to, aby páni kolegové nerušili, protože zde slyším každé jejich slovo.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Prosím o klid.
Poslankyně Květoslava Čelišová: Rodiny z dřívějška vnitřně oslabené se hroutí nebo upadají do apatie a destruktivní kritiky.
Třetí skupinu představují faktory, které souvisejí se zcela novými nároky, které před současnými rodinami stojí. Rodiny jen s velkými obtížemi hledají rovnováhu mezi smysluplnou angažovaností vně rodiny, ať již v profesi, vzdělávání, společensky prospěšné činnosti, kultuře a nutnosti investovat do prosperity vztahů uvnitř rodiny. Zvláště citlivá je otázka slučitelnosti profesní a rodičovské role v situaci, kdy oba rodiče vstupovali do manželství se stejným vzděláním a stejnou nadějí na úspěšnou profesní kariéru. Rodiny samy nejsou schopné řešit problém, kdy není využíváno vzdělání žen a naopak muži se často nemohou rovnocenně podílet na výchově vlastních dětí. Stejně tak obtížně se rodiny rozhodují mezi všudypřítomnými nabídkami okamžitých prospěchů a potřebou dlouhodobějších investic do výchovy dětí, do dalšího vzdělávání, do ekonomických rezerv. Panuje nedůvěra k jednoznačné orientaci na pozitivní morální postoje, jako je pracovitost, pravdomluvnost, poctivost, neboť jsou veřejně glorifikovány osoby, které tyto hodnoty netouží brát na vědomí.
O tom, že situace u nás oproti většině Evropy v mnoha směrech je pro rodiny horší, svědčí různé druhy statistických ukazatelů. Přestože je naše postavení mezi postkomunistickými zeměmi z hlediska některých demografických parametrů nejhorší, věnuje se tomuto faktu jen malá pozornost. Na rozdíl od Slovenska, Polska nebo Maďarska náš stát dosud nepřijal koncepci státní rodinné politiky, sociální programy jsou téměř výhradně zaměřeny na opatření proti vyloučení člověka na okraj společnosti, podpora normálně fungující rodiny se omezuje pouze na finanční dávky.
Nebudu vás dále zdržovat dalšími rozbory o situaci našich rodin. Jsem přesvědčena o tom, že kdyby se podařilo vládní koalici za podpory nás všech splnit programové prohlášení, jehož součástí jsou např. definice aktivní sociální a rodinné politiky, vzdělávání, péče o zdraví, rozvoj kultury, vědy a výzkumu jako předpoklad sociální soudržnosti společnosti, která by byla vnímána jako nezbytná součást vývoje v budoucnosti, není o čem hovořit. Na úseku rodinné politiky, státní sociální podpory, sociálně-právní ochrany dětí a sociální péče musí patřit především ty, které směřují k podpoře rodin s dětmi, k řešení problematiky chudoby a sociálního vyloučení a v návaznosti na to potom sociální péče, ať jde již o oblast dávek sociální péče, nebo o sociální služby.
Chtěla bych říci, že je nutné se nad těmito věcmi zamyslet. Příští rok je Rokem rodiny. Já se moc přimlouvám, abychom tuto prvotní diskusi o situaci rodiny vzali jako vstup do této problematiky, abychom udělali maximum pro to, abychom v příštím roce mohli prosadit nové aktivní aspekty rodinné politiky, aby Ministerstvo práce a sociální věcí ve spolupráci s dalšími resorty a za účasti odborné i široké veřejnosti se zamyslelo a rozpracovalo řadu opatření zaměřených zejména na podporu úplných rodin, které by měly být zvýhodněny např. daňově, v oblasti pracovního práva, lepší dostupnosti bytů atd. Se splněním těchto cílů rodinné politiky i se zajištěním dalších úkolů, které vyplývají z programového prohlášení této vlády, souvisí již zmiňovaná koncepce rodinné politiky.
Věřím, že tak jak jsem byla informována, národní program podpory rodin s dětmi, na kterém se již pracuje, vstoupí v příštím roce v platnost. Z těchto důvodů se přikláním k návrhu zpravodajky, souhlasím se stanoviskem vlády k tomuto tisku a navrhuji stejně jako někteří moji předřečníci tento návrh zákona poslanců - rozumím, o co jim jde, vážím si tohoto návrhu zákona a vítám otevření této problematiky, i když si myslím, že bychom celý problém měli řešit v konceptu, souhrnně v příštím roce - zamítnutí tohoto zákona. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. O slovo se přihlásil místopředseda vlády a ministr zahraničí pan Cyril Svoboda. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně a kolegové, když poslouchám tuto debatu, nezbývá mi nic jiného než také krátce vystoupit.
Samozřejmě, všichni se zaklínáme tím, že rodina má pro nás nejvyšší hodnotu. Prokazují to ti, kteří vytvářejí pevné a fungující rodiny. Mohu říci, že to často dělají navzdory všem opatřením, která jsou v této společnosti, navzdory všem komplikacím, vytvářejí pevné a harmonické rodiny. Je to trvalý úkol, který nemůže vzdát nikdo z těch členů rodiny, ani otec, ani matka, ani děti, je to trvalý úkol, který má svoji obrovskou hodnotu. Tuto hodnotu oceňují především ti, kteří touto zkušeností procházejí.
***