(17.10 hodin)
(pokračuje Gruntová)
Nový zákon o archivnictví a spisové službě si však vyžádá i novelu živnostenského zákona, protože v návrhu se zavádí vedení spisovny mezi koncesované živnosti.
Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, já bych potom ráda v rámci obecné rozpravy, do které se tímto přihlašuji, se zmínila o problémech, jak je vidí odborná veřejnost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní zpravodajce za její zpravodajskou zprávu a s použitím § 65 jednacího řádu paní zpravodajka má právo přihlásit se kdykoliv, čili jí uděluji slovo v rozpravě jako prvé; a podotýkám, že otevírám obecnou rozpravu, do které mám přihlášeno zatím pět poslanců a paní zpravodajku. Přihlášeni jsou pan poslanec Radim Chytka, Lubomír Suk, Tomáš Vrbík, Miroslav Ransdorf a Tomáš Kvapil.
Prosím, paní zpravodajko, máte slovo v obecné rozpravě.
Poslankyně Jitka Gruntová: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně a kolegové, k navrženému zákonu bych přednesla připomínky, jak jsem je dostala z řad odborné veřejnosti.
1. Návrh je vyhraněně správně administrativní zákon o organizaci a působnosti státního archivnictví, přičemž míra postátnění je považována za extrémní.
2. Svým celkovým pojetím administrativně správním i způsobem, jakým definuje základní pojmy archivní péče, archivní instituce a základní úkoly státních i nestátních archivů, do značné míry zbavuje české archivnictví jeho kulturní a vědecko-historické dimenze, což naopak zdůrazňuje dosavadní zákonná úprava. Návrh degraduje stávající síť archivů České republiky z pozice významných dějepiseckých center na úroveň pouhých správních a technicky konzervátorských pracovišť.
3. V protikladu k velmi podrobné legislativní úpravě státního archivnictví je návrh ve vztahu k archivům územně správních celků, specializovaným archivům, soukromým vlastníkům archiválií a k soukromým archivům, resp. jejich zřizovatelům, a zejména též ve vztahu ke všem původcům písemností v celé hlavě tři, spisové službě, pojat naopak velmi minimalisticky. Nestanoví povinnosti a úkoly těchto archivů a jejich zřizovatelů v dostatečném rozsahu, který by zajišťoval nejen co nejúplnější výběr, uchování a dostatečnou ochranu archiválií, ale také jejich co nejširší zpřístupnění, publikování, badatelské a kulturní, výchovné a osvětové využití.
4. Z hlediska historiků nepřiměřeně problematizuje až blokuje badatelské využívání archiválií. Návrh zákona striktně znemožňuje studium archiválií mladších 30 let a oproti současnému archivnímu zákonu vypouští možnost udělit výjimku ke studiu těchto archiválií vedoucím pracovníkem archivu. Právě toto zákonné ustanovení umožnilo nebývalý rozvoj (výzkumu?) soudobých dějin. Předkladatelé návrhu se ve zvláštní části odvolávají na třicetiletou lhůtu platnou ve státech Evropského společenství, ale toto tvrzení pokládají naši historikové za paradoxní vzhledem k výrazně diskontinuitnímu historickému vývoji u nás od roku 1939 do roku 1989.
5. Obsahuje necitlivou implementaci zákona o ochraně osobních údajů, když do archiválií obsahujících tzv. citlivé údaje žijící osoby bude moci badatel nahlédnout pouze se svolením příslušné osoby a souhlas bude administrován písemnou smlouvou. Přitom získat souhlas žijící osoby ke zveřejnění údajů není často technicky možné, protože archivy neznají adresu této osoby. Existuje obava, že tato ustanovení návrhu umožňují tak široký výklad, že v praxi znemožní i využívání archiválií starších 30 let.
6. Odvolávání se na zákon č. 101/2000 Sb., resp. zákon č. 177/2001 Sb., není relevantní, protože návrh zákona o archivnictví a spisové službě požadavky těchto zákonných norem i praxe zemí Evropských společenství daleko překračuje. Aplikací zákona v navrhovaném znění by se celý výzkum dějin 20. století, zejména pro období 1933 až 1989, přesunul na platformu výjimečných povolení udělovaných Ministerstvem vnitra, které by tak de facto rozhodovalo o tom, co pro toto období bude, nebo nebude a v jakém rozsahu historicky zkoumáno a zveřejněno.
7. Návrh by měl být upraven v tom smyslu, že zodpovědnost za případné zneužití osobních údajů je přesunuta na badatele, který v tomto kontextu musí při publikování nebo jiném využití údajů získaných při nahlížení do archiválií respektovat české, případně i další právní normy zemí Evropské unie. V zákoně chybí specifikace povinností badatelů, např. vzorový badatelský řád.
8. Svou koncepcí i definicemi některých základních pojmů je návrh zákona příliš tradicionalistický, místy až anachronický. Nebere dostatečně v úvahu proces a důsledky nástupu nových informačních technologií, moderní média a nosiče informací, tzv. elektronické archivy a úložiště apod. Zbytečně trvá na tradičních, avšak s novodobou informatickou terminologií těžko slučitelných pojmech.
9. V návrhu zákona není zakotvena další existence vědecké archivní rady, která je podle stávajícího zákona nadresortním odborným poradním orgánem ministra, reálně, ale koncepčně vedla celý odbor a představovala protiváhu čistě úřednické archivní správě Ministerstva vnitra.
10. Specializované archivy se dostávají pod tři pány - ministerstvo, státní oblastní archivy a Národní archiv; nesmějí schvalovat skartace ani provádět mimoskartační výběr, nemohou rozhodovat o zamítnutí nahlížení do archiválií a o zamítnutí pořízení kopie, opisu či výpisu.
11. Bezpečnostní archivy jsou konstituovány jako výlučné a prakticky bez jakékoliv odborné kontroly a odpovědnosti komukoliv.
12. Zpracovatelé návrhu zákona zařazují skartační řízení mezi akty státní správy a odmítají provádění skartace delegovat i na nestátní subjekty, jako jsou archivy měst. To je považováno za degradaci městských archivů, které údajně mají většinou stejné a mnohdy lepší prostorové i personální vybavení než archivy státní a navíc státní archivy neznají konkrétní problematiku.
13. Archiválie vzniklé z činnosti obcí do roku 1945 jsou mnohdy považovány za historický majetek obcí, a požaduje se proto jeho vydání obcím, pokud o to budou obce stát a zaručí jejich odborné uložení.
14. Vznikají pochybnosti o tom, proč se má ze zákona vlastníkovi archiválií přispívat na jeho majetek, protože ten by měl naopak platit za odborné uložení, když není schopen ochranu zajistit sám, nebo nabídnout archiválii státu. O jisté podpoře ze strany státu by se dalo uvažovat v případě archivních dokumentů první kategorie.
Závěrem uvedu ještě několik připomínek ke spisové službě.
***