(17.30 hodin)
(pokračuje Chytka)
Vážené dámy a pánové, mně připadá, že k dokonalosti u tohoto zákona už by stačilo jedno jediné - že by se tento zákon nedělil pouze na pět hlav, ale že by měl hlav celkem 22, a hlava 22 by byla psána perem pana spisovatele Josepha Hellera.
Vážené dámy a pánové, tím vším jsem chtěl říci oproti paní zpravodajce, že já se nedomnívám, že zde na koleně jsme schopni tento zákon přepracovat. I paní zpravodajka vyjmenovala přes 20 různých pochybení a omylů v tomto zákoně. Z toho důvodu dávám návrh na zamítnutí, a pokud by tento návrh neprošel, tak na vrácení předkladateli k dopracování. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegovi Radimu Chytkovi. Slova se ujme pan poslanec Lubomír Suk, připraví se pan poslanec Tomáš Vrbík. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Lubomír Suk: Děkuji, pane předsedající. Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, na úvod svého vystoupení si dovolím konstatovat, že nový zákon o archivnictví a spisové službě by veřejnost, především odborná veřejnost, pravděpodobně uvítala. Zároveň však musím konstatovat, že poté co byl návrh zveřejněn, zavládlo v řadách historiků, badatelů a v řadách ředitelů archivů upřímné zděšení. Zděšení, které by se dalo shrnout do jedné věty: Vždyť oni nám chtějí zakázat vstupovat do archiválií a tím znemožnit zkoumání naší nedávné pohnuté minulosti! A z čeho tak uvedení pánové a dámy soudí? Především z § 37 předlohy zákona, který v odstavci 3 vyžaduje souhlas žijící fyzické osoby k nahlížení do archiválií, jejichž obsahem jsou citlivé osobní údaje. Co tato zdánlivě nevinná věta může znamenat? Může znamenat například to, že historik, který bude chtít zkoumat v archivech okolnosti justiční vraždy generála Heliodora Píky, bude muset doložit souhlas dosud žijícího soudruha prokurátora Karla Vaše. Jistě chápete, že by se chtělo říci: To jsou ale paradoxy.
A tak mi, kolegyně a kolegové, nezbývá než konstatovat, že Ministerstvo vnitra nám opět předložilo nekvalitní předlohu, a chci pouze doufat, že takováto ustanovení se nedostávají do předkládaných zákonů cíleně, ale pouze náhodou.
Protože jsem přesvědčen, že Poslanecká sněmovna není to místo, kde se mají špatné předlohy zákonů formou poslaneckých návrhů dopracovávat, nezbývá mi než se připojit k návrhu, který zde přednesl kolega Chytka, a proto navrhuji ve shodě s ním zákon zamítnout v prvém čtení, a nebude-li tento návrh přijat, vrátit k dopracování navrhovateli. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuj panu poslanci Sukovi. Slova se ujme pan poslanec Tomáš Vrbík, připraví se pan poslanec Miloslav Ransdorf.
Poslanec Tomáš Vrbík: Děkuji. Vážené dámy a pánové, tady v úvodním slově zaznělo, že s tímto návrhem zákona souhlasí a má na něm zájem většina archivářů a odborné veřejnosti. Z debat a z jednání, která jsem vedl, jsem nabyl dojmu zcela opačného. Mám pocit, že valná většina odborné veřejnosti s touto podobou zákona zásadně nesouhlasí. Obávám se, že výsledná podoba návrhu zákona svým celkovým pojetím a vyzněním nenaplňuje očekávání a konkrétní požadavky odborné archivářské ani badatelské veřejnosti. Konstatuji, že řada významných vědeckých kapacit, např. docent Ledvinka v Archivu hlavního města Prahy nebo pan profesor Pešek z Univerzity Karlovy, s tímto návrhem zákona nesouhlasí.
Tento vládní návrh podle mého názoru jde proti liberálnímu trendu Evropské unie, který ponechává odpovědnost za zveřejněné poznatky na badatelích.
Z nevole, kterou předkládaný návrh vyvolal, vyplývá jedno, a to, že se zpracovatelům nepodařilo přesvědčit odbornou veřejnost o potřebnosti navrhovaných změn a v konečném znění návrhu zákona nebyly akceptovány připomínky odborníků, např. vědecké archivní rady, historického klubu a dalších grémií. Konečné znění se podstatně liší i od principů formulovaných při projednávání věcného záměru zákona v meziresortním připomínkovém řízení na konci roku 2002.
Dovolte mi nyní, abych krátce shrnul hlavní výhrady k tomuto zákonu, které zazněly například ve stanovisku Sdružení historiků České republiky.
Za prvé. Tento návrh zákona zbavuje archivnictví, to je archiválie či archivní fondy a archivy jako instituce o archiválie pečující, jeho dosavadní zákonnou úpravou akcentované kulturní a historické dimenze. Archiválie totiž navzdory dikci navrhovaného zákona jsou součástí národního kulturního dědictví, a nikoliv jen záznamy vybrané ve veřejném zájmu k trvalému uchování. Archivy nejsou jen správní a servisní zařízení, ale v konkrétních českých podmínkách také kulturní instituce s hodnotnou tradicí historickou, výzkumnou, publikační, popularizační a další. Tato dimenze z předloženého návrhu zákona takřka bezezbytku zmizela.
Za druhé. Návrh zákona je nesen centralistickou ideou, která degraduje archivy samosprávných celků, především městské archivy, a nestátních subjektů na druhořadou úroveň. Odnímá například archivům samosprávných celků výkon pravomocí v přenesené působnosti, ač samosprávné celky jako takové tuto pravomoc mají.
Za třetí. Stažení řízení archivnictví přímo na Ministerstvo vnitra České republiky a eliminace akademicky odborné řídicí úrovně, zastupované dosud vědeckou archivní radou, vrací české archivnictví hluboko zpět.
Za čtvrté. Hrozí reálné nebezpečí, že české archivnictví bude zahlceno byrokraticko-správními procedurami, jejichž výkon zcela ochromí možnost nahlížení do archiválií. Úprava nahlížení do archiválií obsahující osobní a citlivé údaje žijících fyzických osob vážně zkomplikuje úřední činnost státních orgánů a vědecké bádání o nových a nejnovějších dějinách vůbec.
I s přihlédnutím k výše uvedeným důvodům je podle mého názoru výsledné pojetí zákona o archivnictví a spisové službě (?), a je třeba říci, že není obsahově vyvážený a není to bohužel univerzální nadresortní zákon o uchování a všestranné ochraně a společensky účelném využívání písemné části kulturního dědictví České republiky.
Já za sebe musím říci, že pokud by nedošlo k vrácení tohoto návrhu zákona předkladateli k přepracování a byl-li by tento zákon dál projednáván ve výborech, tak samozřejmě je třeba, aby došlo k nějaké úpravě, k nějakému kompromisnímu řešení, na kterém by se shodla i odborná veřejnost. Já za sebe a myslím si, že i za některé další kolegy z klubu Unie svobody, musím konstatovat, že pokud by nedošlo k této shodě a nedošlo k této úpravě, tak si nedovedeme představit, že bychom ve třetím čtení mohli tento návrh zákona podpořit.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegu Vrbíkovi. Slovo má pan poslanec Miloslav Ransdorf a připraví se pan kolega Tomáš Kvapil.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, tímto návrhem zákona jsme se ocitli ve světě Rakousko-Uherska. Jsem přesvědčen, že pan ministr předkládá tento návrh pouze ze setrvačnosti. Při četbě tohoto zákona se mi vybavil Musilův román Muž bez vlastností, kde se hovoří o zemi zvané Kakánie, kde vznikl výbor pro oslavu sedmdesátiletého mírového panování císaře Františka Josefa I., pro oslavy, které měly proběhnout v roce 1918. Mezitím vypukla válka, změnily se poměry, zemřel císař, mírové panování se nekonalo, vlastně nebylo žádné panování tohoto císaře, ale výbor pracoval dál a marně hledal ideu pro Rakousko, ideu, kterou už nikdo nenašel a najít nemohl. A tak je to i s tímto zákonem. Změnily se zcela poměry, ale návrh tohoto zákona to prakticky nebere vůbec v úvahu.
Bylo tady řečeno mnohé ze strany kolegyně Gruntové. S většinou jejích výhrad souhlasím, až na závěr, který samozřejmě je veden dobrou vírou, že je možné ve druhém čtení tento zákon změnit k lepšímu. Ale já se domnívám, že je to takový zmetek, že se prostě změnit k lepšímu nedá.
***