(17.10 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Dávám to jako námět k úvaze. Nemyslím si, že to může ovlivnit tuto diskusi, ta už se chýlí nepochybně ke konci. Možná že moje stanoviska, moje názory se mohou jevit jako donkichotská póza, ale přesto na základě dosavadních zkušeností s prací parlamentu bych byl rád, kdybychom přemýšleli o tom, co udělat, aby práce této Poslanecké sněmovny se v tomto ohledu zlepšila. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Jen přirozený respekt, kterému se těšíte u předsedajícího, mne přiměl k tomu, abych vás nepřerušil ve vašem vystoupení, které podle mého názoru nebylo k předmětu projednávané věci, mělo spíše charakter faktické poznámky a takto mělo být i formulováno. Nicméně jak jsem říkal, nechal jsem toto vystoupení zaznít a prosím všechny další řečníky, aby vzali tuto moji připomínku v potaz.
Nyní má slovo pan kolega Ransdorf. Připraví se pan poslanec Kohlíček.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Děkuji. Pane předsedající, dámy a pánové, já bych především na úvod svého vystoupení chtěl uklidnit kolegu Římana, který měl starost o to, jak občané vnímají práci našeho parlamentu. Pokud jde o občany, ti mají myslím velmi jasno o tom, jak pracujeme v této Poslanecké sněmovně. Také si rozhodně nemyslí, abych nekritizoval jenom náš parlament, že tuto zemi řídí géniové.
Ostatně jestliže jsem zmínil kolegu Římana, tak bych se k jeho politickému stylu vyjádřil asi tak - když jsem tady včera citoval Roberta Musila a jeho román Muž bez vlastností, tak bych uvedl jinou myšlenku z téhož díla, a to že v oné Kakánii, o které jsem tady hovořil, génius mohl být hulvátem, ale nikdy hulvát géniem. Ale to se dá vztáhnout i ke způsobu vystupování, který jsme zažili.
Celá diskuse, jak se tady rozvíjela, naplnila mé nejčernější obavy. Diskuse naplnila poselství jedné z písní skupiny Plastic People of the Universe o tom, s čím se běží proti plátnu. Já si myslím, že debata o suverenitě či závislosti by měla mít daleko hlubší obsah.
Už od 80. let se mezi historiky a politickými teoretiky diskutovala teorie závislosti. Samozřejmě byla aplikována i na tak složitou věc, jako je vztah mezi Spojenými státy a Mexikem. Závislost není jenom jednosměrná záležitost. Taková záležitost, jako je budování Evropské unie, vyústí ve vzájemnou závislost, kde to vlastně nebude jednosměrný vztah, ale bude tam i vazba opačná. Myslím si, že stejně tak je třeba studovat vývoj dnešního světa, a my komunisté chceme multipolární svět. Multipolární svět bez integrované Evropy není možný. Jde nám tedy o to, jakou povahu a kvalitu bude mít evropský integrační proces.
Dnes nám velvyslanec Spojených států pan Stapleton ukázal, že nerespektuje naši zemi jako suverénní stát. Jestliže si předtím pochvaloval, jak jsou podmínky výběrového řízení u stíhaček transparentní a vynikající, tak najednou, když nevyhráli ti - nebo zdá se, že nevyhrají - které zastupuje, už ty podmínky nejsou tak transparentní a nelobbuje. Vyhrožuje. Vyhrožování nepatří do vztahu mezi státy. Myslím si, že z tohoto pohledu je docela dobře možné, že pokud bude integrace České republiky do Evropské unie úspěšně zvládnuta, naše suverenita se může fakticky dokonce zvýšit. Záleží jenom na tom, jakým způsobem tento vyjednávací proces bude zvládnut.
V diskusi zazněly poznámky, které jsou závažné, ale jsou opakovány znovu a znovu. Od září jsme se neposunuli dál. Je to například problém demokratického deficitu. Ale myslím si, že problém fungování Evropské unie je spojen především s konvergenčními kritérii, která nastavila maastrichtská smlouva, potvrdila smlouva amsterodamská, a to vytváří vícerychlostní Evropu. Pakt stability, který byl tak kritizován, je logickým vyústěním nastavených kritérií konvergence.
Pro konstrukci textu ústavy - ona to vlastně žádná ústava není, je to fakticky mezistátní smlouva - je typický právnický kretenismus. Termín, který užíval Karel Marx, a užíval ho naprosto právem, je výstižný, protože charakterizuje způsob myšlení, kdy se domnívají ti, kteří konstruují nějakou normu, zákon, ústavu, že se text bude automaticky materializovat ve společenském životě. Tak tomu prostě není!
Chtěl bych říci, že snaha sešněrovat všechny oblasti společenského života nějakým předpisem, nějakým ustanovením, nějakou dohodou je špatná. Studoval jsem vznik americké ústavy. Mohu říci, že to byl přesně opačný proces. Tam se sešlo 55 zástupců jednotlivých států a od května do září diskutovali analyticky jednotlivé problémy. Je to ústava, která je dostatečně všeobsáhlá, ale zároveň dostatečně obecná, aby zajistila pružnost a možnost adaptace na měnící se podmínky. Proto také vydržela dodnes.
Jestliže řekl pan ministerský předseda v této diskusi, že následně bude zvážen každý středník, každá čárka, nechtěl bych, aby to bylo pochopeno tak, že by výsledkem byla diskuse podobná teologické debatě mezi homousiány a homoiusiány, kde rozdíl mezi jednotlivými směry v názvu těchto směrů je sice jedno písmenko - jota, ale důsledky byly velmi tvrdé a vedlo to až k tragickým konfliktům. Duch by měl mít tedy přednost nad literou a neměl by být literou utlačován.
Já bych chtěl poukázat ještě na jeden důležitý aspekt celého integračního procesu. Evropu charakterizovala přemíra hranic. Náš přítel, nedávno zemřelý portugalský marxistický filozof, sociolog a politolog Luís Sá napsal knihu Krize hranic. Krize hranic skutečně existuje. Krize hranic, které charakterizovaly rozdrobenost Evropy. A ten integrační proces má samozřejmě různé dimenze. Ale chtěl bych upozornit na to, že hranice může mít úplně jiný smysl a význam. Americký historik Frederick Jackson Turner napsal ve dvacátých letech minulého století knihu o fenoménu hranice v americké historii. Šlo o to, že tato hranice byla pohyblivá, že byla otevřená, že byla také spojena s určitým společenským experimentováním. Tato otevřenost hranice se podílela na dynamizaci fenoménu Ameriky. A Evropa má dnes podobnou šanci. Tím, jak se hranice Evropské unie stává pohyblivou, posouvá se na východ, posouvá se do území Balkánu, která mohou být patrně stabilizována jenom začleněním do většího celku, jak ukazuje historická zkušenost, tak samozřejmě tento fenomén hranice je něčím, co evropský integrační proces může dynamizovat. Ale domnívám se, že fenomén hranice je možné chápat ještě jinak. Nejenom jako hranice vnější, ale také hranice vnitřní. Impuls pro překonání vnitřních hranic přinesla lisabonská agenda, která vyzývá k silné sociální politice, k investicím do vědy, vzdělání a kultury, a toto naráží na strnulé instituce, na strnulý systém evropských financí. A to jsou všechno věci, o kterých bychom se měli bavit.
***