(17.00 hodin)
(pokračuje Špidla)
Přitom je vhodné si uvědomit, že v případě uplatnění věcného plnění ze systému zdravotního pojištění je rovnost bez ohledu na to, kolik člověk do systému přispěl, čili zaplatí mu to jiní.
U systému důchodového pojištění si každý člověk nakonec vybere onen 1 milion 680 tisíc korun nebo méně, ale v každém případě velmi výrazný díl toho, co do systému odvedl. Je to tedy půjčka na oplátku. Náš důchodový systém má jednu zvláštnost - čím méně odvádím, tím více relativně dostávám, protože náhradový poměr stoupá s degresí příjmů.
Dámy a pánové, jsem si naprosto jist, že myšlenka pana poslance Nečase o tom, že opatření vlády působí proti existenci drobných živnostníků, je chybná. Jsem si jist, že tato opatření působí ve prospěch poctivých a pracovitých živnostníků, a jsem si jist, že posilují příjmy důchodového a zdravotního pojištění, které bude využívat každý z nás. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To bylo závěrečné slovo premiéra. V tuto chvíli v této části interpelací nemohu dát slovo panu poslanci na doplňující dotaz, protože uplynula lhůta, která je vymezená dotazům na premiéra České republiky. Je mi líto, že tuto šanci pan premiér kolegovi nedal.
Musíme se začít věnovat druhému bloku, kterým jsou ústní interpelace na členy vlády. Jako první prosím paní poslankyni Zuzku Rujbrovou, aby přednesla svou interpelaci na ministra spravedlnosti Karla Čermáka a zahájila tento blok odpovědí členů vlády. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Zuzka Rujbrová: Vážený nepřítomný pane ministře, opakovaně se mi ze strany advokátů dostává upozornění, že pokud jde o vyřizování náhrad škody způsobené při výkonu veřejné moci dle zákona 82/1998 Sb., úředníci vašeho ministerstva, konkrétně odboru odškodňování, v podstatě veškeré uplatněné nároky v případech, kdy dojde k zastavení trestního stíhání, případně zproštění obžaloby, aniž by ovšem šlo o případy, kdy si konkrétní občan stíhání zavinil sám, odmítají se stejným odůvodněním - že buď nebyl podán opravný prostředek, nebo proto, že žádný nezákonný postup nebyl shledán. To ovšem není podmínkou pro odškodnění podle citovaného zákona, přičemž úředníci vašeho ministerstva odkazují na nálezy Ústavního soudu, z kterých tento právní názor prosazovaný vaším úřadem nevyplývá. Podmínky jsou stanoveny v § 31 odst. 1 zákona.
Soudní řízení, která následují po odmítnutí náhrady škody pracovníky vašeho úřadu, mají obvykle za následek neúspěch vašeho ministerstva v soudním sporu a povinnost úřadu nahradit občanům, kteří se svého práva domáhají soudně, škodu spolu s náklady řízení a s původně zúročenou částkou náhrady. Tyto náklady mohou být daleko vyšší, než je původně uplatňovaná náhrada škody.
Jsem přesvědčena, pane ministře, že tento způsob za situace, kdy meritorní rozhodnutí příslušného obvodního soudu pro Prahu 2 i nálezy Ústavního soudu neodpovídají právní argumentaci vašich podřízených v těchto otázkách, je tedy plýtváním peněz daňových poplatníků. Neuspokojením uplatněných nároků přímo v rámci předběžného projednání nároků na náhradu škody v případě pro vaše ministerstvo neúspěšných sporů s osobami, které se náhrady škody domáhají, a je jich většina, je pak ze státních prostředků odčerpávána částka zhruba dvojnásobná, případně ještě vyšší, než byla částka původně požadovaná. Prosím o sdělení pana ministra, jakým způsobem bude zjednána náprava. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, paní poslankyně. Odpověď vám bude předána písemně podle § 111 odst. 7 do třiceti dnů.
Nyní prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jan Zahradil, který byl vylosován na osmém místě. Přednese ústní interpelaci na ministryni zdravotnictví Marii Součkovou.
Poslanec Jan Zahradil: Má interpelace se týká vyhlášky číslo 34/2004 Sb., která ukládá lékařům informovat pacienta o doplatku léku jim předepsaného. Zdá se, že tato vyhláška není realizovatelná, nebo alespoň v plném rozsahu, protože lékaři nemohou pacienty vždy a plně informovat o tom, zda je na nějaký lék doplatek, či nikoli, což není způsobeno jejich neochotou, ale způsobem tvorby cen léků v České republice, neb z výše úhrady nelze zjistit výslednou cenu v té které lékárně. Každá lékárna může stejný lék koupit za jinou cenu, současně si může stanovit vlastní přirážku až do výše stanovené závaznými právními předpisy. Výsledná cena léků je v každé lékárně jiná, zároveň zdravotní pojišťovna hradí vždy stejnou částku. V každé lékárně je rozdílný doplatek. Může se stát, že na jeden lék je v jedné lékárně doplatek nulový, ale v sousední lékárně může být několik desítek korun. Kromě toho se výše doplatků v lékárně stále mění, nejsou konstantní, podle toho, za jakou cenu lékárna lék nakoupila. Neexistuje žádná centrální evidence, ze které by se lékař nebo pacient mohl dozvědět, jaký je aktuální doplatek na předepsaný lék v konkrétní lékárně, z čehož plyne, že lékaři nemohou pacienty běžně informovat o skutečné výši doplatku. Je otázka, jaký význam pro pacienta takováto vyhláška má, jestliže může maximálně zjistit, že na ten nebo onen lék sice nějaký doplatek je, ale nemůže se dozvědět, v jaké výši. Tudíž je mu taková informace k ničemu.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji, pane poslanče. Prosím, aby na vaši interpelaci odpověděla paní ministryně Marie Součková. Prosím, paní ministryně.
Ministryně zdravotnictví ČR Marie Součková: Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, pane ministře, vážený pane poslanče, léková politika Ministerstva zdravotnictví a právě problematika předepisování léčivých přípravků a novelizace vámi zmíněné vyhlášky, kterou se stanoví způsob předepisování léčivých přípravků a náležitosti lékařských předpisů a pravidla pro jejich využívání, byla novelizována v souvislosti s připravovanou racionální lékovou politikou Ministerstva zdravotnictví na základě analýzy postojů a potřeb pacientů a možnosti jejich aktivní účasti na péči o své zdraví.
Postavení pacienta v oblasti lékové politiky má zásadní význam. Zaměření se na správné způsoby samoléčby a správné užívání léčivých přípravků je v současné době jedním z prvořadých úkolů evropských zemí a věřím, že bude i u nás. Zdůrazňování odpovědnosti za své zdraví, realistické a přiměřené možnosti jeho aktivního ovlivňování jsou principy, jejichž přínos daleko překračuje rámec lékové politiky, byť mu tato poskytuje vhodnou výchozí platformu.
Proto jedním z bodů, které z analýzy vyplynuly, byla problematika předepisování léčivých přípravků a zjištění, že pacienti nejsou informováni o tom, že jejich onemocnění lze léčit léčivými přípravky hrazenými z veřejného zdravotního pojištění, případně informace o tom, jaké jsou rozdíly v účinku léčivých přípravků hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo přípravků s finanční spoluúčastí pacienta, případně těch přípravků, které z veřejného zdravotního pojištění hrazeny nejsou. Převažující praxe je taková, že pacientovi je předepsán léčivý přípravek podle výběru lékaře a pacient se až v lékárně při jeho vyzvednutí dozví, že se jedná o léčivý přípravek, který není plně hrazen z veřejného zdravotního pojištění, případně který musí plně uhradit sám.
Zákon o péči o zdraví lidu má zakotveno, že lékař je povinen poučit vhodným způsobem pacienta, případně členy rodiny, o povaze onemocnění a potřebných vyšetřovacích a léčebných výkonech, a to tak, aby se pacient mohl stát aktivním spolurozhodujícím článkem při poskytování zdravotní péče. Současně ze zákona vyplývá, že se zdravotní péče poskytuje se souhlasem pacienta, pokud zákonem není stanoveno jinak. Daná praxe je v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně.
Vzhledem k tomu, že možnosti spoluúčasti pacienta na poskytování zdravotní péče, jejíž nedílnou součástí je též léčení léčivými přípravky, jsou limitované, a to jak postoji čerpání nákladů ze solidárního systému, nebo skutečnou finanční situací. Je proto zřejmé, že poučení o finanční spoluúčasti je nedílnou součástí poučení pacienta.
***