(9.50 hodin)
(pokračuje Bratský)
Vlastnická práva, deklarovaná ústavou, a skutečná svobodná vůle obou smluvních stran zůstaly ležet v prachu dějin. Leží v něm dodnes právě pod okovanou botou občanského zákoníku, kde se mimo jiné praví, že nájemní smlouvu lze vypovědět jen se souhlasem soudu, a to i v případě, kdy nájemník nade vši pochybnost nájemní smlouvu porušuje, např. neplacením nájemného. Při rychlosti našich soudů a při vědomí, že nájemníci těžko budou dobrovolně souhlasit se zvyšováním nájemného, si nelze dělat iluze o tom, že by u nás na tomto poli mohly brzy začít platit standardní evropské poměry.
Tento ostudný stav, který nemá v civilizovaném světě obdoby, je zároveň obrovským zhoubným nádorem na těle naší společnosti i naší ekonomiky. Dá se říci, že konec ekonomické a společenské transformace a tím i konec komunismu v České republice nastane teprve ve chvíli, kdy bude tato regulace definitivně pohřbena na smetišti dějin.
V rámci zachování objektivity musím bohužel tít i do vlastních řad a fakticky přiznat, že na tomto stavu mají určitý podíl i pravicové vlády z počátku devadesátých let. Avšak na rozdíl od tehdejší doby, kdy byly určité pozitivní deregulační změny, sice velmi pomalu, ale alespoň zahájeny, následující léta vlády levice přinesla několik dějství absurdního dramatu, kdy v marném boji proti ekonomické i právní realitě došlo i na takové umělecké výkony jako obcházení ústavy nebo již zmíněné zmrazování zmrazeného.
Zcela z jiného soudku je pak uvažování o tom, jakou roli asi hraje v neuvěřitelném, téměř patnáctiletém pokračování faktické regulace nájemného ta skutečnost, že výhod regulovaných nájmů požívá dosud celá řada z nás zákonodárců napříč politickými stranami, nemluvě o úřednících ať již na Ministerstvu financí, či kdekoli jinde, kde se o bytové politice rozhoduje.
Česká vládní bytová politika mi bohužel připomíná pacienta v komatu, který sice dostává miliardové infuze ve formě různých podpor fondu bydlení, ale ty se z velké části neefektivně ztrácejí v organismu zasaženém rakovinou spletitých byrokratických postupů, na nichž nezřídka bují příležitosti ke korupci a zneužívání dotací. Černý trh s regulovanými nájemními byty, který dosahuje ročně obratu 5 miliard korun, neuhlídá sebepočetnější armáda úředníků zakopaná na bytových odborech. Přestože je vláda na tento stav upozorňována ze všech stran, ombudsmana a Ústavní soud nevyjímaje, nadále místo radikální operace předepisuje acylpyrin. Čím více se snaží horko těžko hasit jednotlivé, čím dále těžší následky a důsledky současného stavu na trhu bydlení, o to usilovněji se snaží nevidět, neslyšet a neřešit samotné kořeny, příčiny současného marasmu bytové politiky státu.
Typickou záměnou důsledků za příčiny je další argument ministerstva, že prý není možné deregulovat, dokud není vytvořena dostatečná nabídka bytů přístupných normálním nájemcům, nájemcům s obvyklými příjmy. Jenže tato nabídka je rdoušena v zárodku právě regulací samotnou. Regulace současného českého typu, ať již cenová nebo právní, totiž mimo jiné: za prvé zvyšuje riziko vlastníků stávajících nájemních bytových domů a nutí je buď zvyšovat ceny, nebo raději nepronajímat, za další blokuje velké množství bytů, které by mohly být nabídnuty na volný trh, a deformuje jeho cenové relace spolu s blokováním mobility pracovní síly, a tím zvyšuje nezaměstnanost, nemluvě o přímém vlivu na klesající porodnost, když je pro mladé rodiny tak obtížné získat dostupný byt. A za další - odrazuje potenciální investory výstavby nového nájemního bydlení. Tato výstavba pak na rozdíl od výstavby do vlastnictví skomírá, i když je podporována miliardovými dotacemi státu, bez kterých se jinde ve světě docela dobře obejde.
Jedním z důkazů, že to jde i bez regulace, a zároveň projevem nezadržitelného uplatnění ekonomické reality a jejích blahodárných účinků je blahodárný vliv privatizace obecních bytů. Navzdory tvrzení Ministerstva financí, že již regulované nájemné umožňuje dosahovat přiměřený zisk, prodávaly obce a města v minulých letech nemalá procenta svých bytových fondů jako o závod. Prodávaly je především vlastním nájemníkům, zejména v prvních letech privatizace také hluboko pod cenou. To by asi těžko dělal vlastník, kterému by jeho majetek přinášel nějaký zisk. Nevylučuji, že mohly existovat případy, kdy byl takto zisk vytvářen, rozhodně to však bylo spíš výjimkou než pravidlem. Zde by byl na místě hlubší rozbor individuálních případů stáří toho kterého bytového fondu, jeho stav, atraktivita, úroveň dlouhodobé či běžné údržby a rozdílná finanční náročnost údržby, velkých rekonstrukcí či investic.
Nepopíratelným důsledkem téměř masové privatizace je zejména ve větších městech to, že nemalá část bývalých nájemníků, nyní tedy vlastníků či spoluvlastníků bytových domů, své byty buď obratem prodala nebo pronajala a odstěhovala se. Kam se asi tak tito lidé odstěhovali při údajně panujícím nedostatku bytů, je také zajímavá otázka. Nově vzniklá společenství vlastníků či družstevníků si začala tváří v tvář ekonomické realitě nezřídka sama a dobrovolně schvalovat zvýšení nejrůznějších odvodů na náklady spojené s údržbou domů a jejich nejnutnějších rekonstrukcí. Jistě to nebyla jednoduchá rozhodnutí, ale obešla se bez sociálních bouří a tragédií, jimiž jsme často strašeni odpůrci deregulace.
Privatizace kdysi státních, nyní obecních a městských bytů jen z malé části zmenšila podíl deformace, kterou způsobuje stále ještě dost velký počet regulovaných bytů. Přesto její důsledky, očekávané chování nových vlastníků, vrhlo na legální volný trh nezanedbatelný počet bytů, které posílily nabídku a byly příčinou zřetelného poklesu nabídkových tržních nájmů. O tom hovoří jasně statistiky firem, které se prodejem nebo pronájmem bytů zabývají profesionálně.
Problém skutečně není ve fyzickém nedostatku bytů, kterých máme na hlavu dokonce více než mnohé vyspělé země, jako uvádím ve své interpelaci. Jsem ochoten souhlasit s tvrzením ministerstva, že problém je v nedostatku cenově dostupných bytů. Ale zcela se rozcházíme v názoru, jak tento problém řešit. Jít cestou umrtvující regulace a současně za desítky miliard ze státní kasy dotovat nájemní bytovou výstavbu, na kterou za neuvěřitelných byrokratických obstrukcí dosáhnou stále zase jen ti nejbohatší, je nejen ukrutně a zbytečně drahé, ale vede do pekel. Je to nejlepší cesta, jak postupně dosáhnout téměř stoprocentně čistě vlastnického bydlení a dohnat tak k nutnosti nákupu domu či bytu značnou část těch, kteří o to z různých důvodů nestojí, zatímco ti opravdu sociálně nejslabší a nejpotřebnější, kteří na to stále mít nebudou, budou dále žít v chátrajících regulovaných nájemních slumech.
Pokud si na ministerstvu či jinde někdo myslí, že stát ve jménu posvátné krávy sociálního inženýrství vyřeší údajný nedostatek tzv. dostupných nájemních bytů hromadnou výstavbou podporovanou z kapes daňových poplatníků, pak žije ve velkém bludu. Je to obdobná situace, jako kdyby stát zřídil z našich daní zvláštní masokombinát, který by produkoval levné a dostupné sociální maso. Co by se stalo? Poptávka po takovémto masu by samozřejmě brzy překračovala jeho nabídku. Ostatní masokombináty a jejich dodavatelé, kteří se musí řídit normálními ekonomickými zákony, by v nerovném souboji s nekalou státní dumpingovou konkurencí zkrachovali. Ztratili by motivaci, proč vůbec nějaké maso za takové ceny nabízet. Důsledek by byl - na rozdíl od dnešních přebytků typicky socialistický nedostatek masa. To už tu ovšem bylo, mnozí si to dobře pamatujeme - nedostatkové maso, nedostatkové ovoce, dokonce i dámské vložky či toaletní papíry. Socialisticko-komunistický přístup k ekonomice dokáže udělat nedostatkové zboží z čehokoli, snad i z písku na poušti. Nedostatkové byly tehdy samozřejmě i byty. Navzdory mohutné státní výstavbě panelákových sídlišť, navzdory srdnatému překračování plánů, plnění sdružených socialistických závazků a údernických rekordů. Systém založený na regulaci byl nastaven tak, že přes statisíce postavených bytů nijak neřídly dlouhé pořadníky zájemců a černý trh nám jenom kvetl. Proč obdobný systém udržujeme i patnáctý rok, to je mi skutečně záhadou.
Co je řešením, jak z bludného kruhu ven? Je třeba se přestat bát socialistických sýčků, kteří stále straší svými báchorkami o babičkách vyhnaných pod most asociální deregulací. Je třeba zapomenout na jalové debaty o tom, zda zvyšovat nájemné o 8, 10 či 15 procent, které jen zamlžují podstatu věci a odvádějí pozornost. Někde totiž nemusí stačit ani 20 procent, jinde se ceny nepohnou, anebo dokonce poklesnou.
Je-li již dnes podle slov samotného Ministerstva financí skutečností úplná cenová deregulace, musí tedy následovat ještě deregulace právní. Tu je možné uskutečnit novelou občanského zákoníku, a jediné, co zbývá k diskusi, je délka přechodných období, po která budou platit prodloužené výpovědní lhůty nájemních smluv na dobu neurčitou, které již bude možné vypovědět bez souhlasu soudu. Tím se nejen uleví soudům např. o zbytečně projednávané kauzy typických neplatičů, ale bude obnovena i dosud pošlapávaná důstojnost vlastnického práva a jeho ústavou chráněného výkonu.
***