(10.20 hodin)
(pokračuje Bratský)
Zažádalo o něj necelých 40 % žadatelů, kteří na něj měli nárok. V případě příspěvku na bydlení, tedy na ostatní náklady na bydlení kromě čistého nájemného, jde samozřejmě o mnohem širší skupinu oprávněných žadatelů než u příspěvku na nájemné dle tohoto návrhu zákona, o který mohou požádat pouze lidé s platnou nájemní smlouvou.
Výdaje státu na příspěvek na bydlení jako dávky státní sociální podpory činí podle Ministerstva práce a sociálních věcí v posledních letech tři miliardy korun ročně, ke kterým je nutno přičíst další přibližně dvě miliardy korun ročně na dávkách sociální potřebnosti.
Z výše uvedených studií vyplývá, že náklady na zavedení příspěvku na nájemné se budou ročně pohybovat nejvýše v řádu jednotek miliard korun, a jsou tedy plně kompenzovatelné úsporami a viditelnými rezervami na straně současných, často neefektivních, výdajů státu do oblasti bydlení, které činí několik desítek miliard korun ročně a jejichž nemalou část by zavedení příspěvku na nájemné mohlo v systémových funkcích více než plnohodnotně nahradit.
V souvislosti s příspěvkem na nájemné je také často vyslovována obava, aby tento nemotivoval pronajímatele k jeho zneužívání, účelovému navyšování nájemného a neroztáčel tak spirálu neopodstatněného zdražování. Tomuto jevu však brání nejen obecné ekonomické zákony, ale i samotná konstrukce příspěvku na nájemné - normativy a limity - navržená v tomto zákoně, která je při pozorném čtení dobře patrná a z dikce zákona logicky vyplývá.
Rozsáhlá studie Sociologického ústavu Akademie věd České republiky "Standardy bydlení 2002/2003" uvádí, že dle oficiálně publikovaných statistik dosáhly státní výdaje na bydlení v roce 2002 částky 25 mld. korun, to znamená 1,12 procenta hrubého domácího produktu. Ve skutečnosti, jak studie dále konstatuje, jsou však výdaje státu daleko vyšší. Po započítání ztrát z nepřímých fiskálních podpor, daňových odpočtů, vyloučení zdanění či snížení DPH, a zejména pak skrytých subvencí nájemního sektoru bydlení roční státní výdaje na bydlení dosáhly až 42,8 mld. korun.
Ministerstvo financí v roce 2002 samo konstatovalo, že přímé i nepřímé výdaje státu na oblast bydlení činí asi 41,5 mld. ročně. Ale v tom ještě není započítán důsledek nedávné reformy veřejných financí, kdy vlivem ohlášeného plánovaného snížení státní podpory stavebního spoření došlo k výraznému nárůstu počtu smluv uzavřených ještě za původních podmínek, což zvýšilo výdaje státu oproti původním předpokladům ještě o tři až čtyři miliardy korun ročně po několik následujících let - což pan ministr financí samozřejmě dobře ví.
Při hledání zdrojů na pokrytí nákladů na výplatu příspěvku na nájemné je možné v příštích letech počítat s postupným odbouráním většiny současných přímých i nepřímých subvencí, které ztratí z valné části význam jednak zavedením tohoto adresného příspěvku, ale zejména po ukončení, ať již rychle, či s odklady, současné formy ekonomicky i právně neudržitelné regulace nájmů, která tak přestane deformovat a poškozovat ekonomické prostředí v České republice. To s sebou přinese i výrazné prorůstové stimuly a přiláká další vnější zdroje investic.
Mezi největší položky státních subvencí v oblasti bydlení patří podpora stavebního spoření. Nastavení i samotný účel tohoto instrumentu jsou již delší dobu přinejmenším sporné a neefektivní a jsou i cílem zahraniční kritiky, neboť podstatná část prostředků z něj plyne na zcela jiné účely než deklarovanou podporu bydlení. Mnoho na tom nezměnilo ani snížení státní podpory, které bez dalších systémových změn platí od počátku roku 2004. V položce stavebního spoření z příčin naznačených výše nelze tedy přinejmenším v několika příštích letech počítat s úsporami oproti dosavadním nákladům. S prvním postupným uvolněním části zdrojů vázaných na podporu stavebního spoření lze počítat nejdříve v horizontu pěti až sedmi let.
Zcela jiná situace je u další výrazné položky z kategorie státních subvencí, kterou jsou prostředky Státního fondu rozvoje bydlení. Ten v roce 2002 vydal na dotace bytové výstavby 6,7 mld. korun, v roce 2003 činil jeho schválený rozpočet dokonce přes 8,5 mld. korun. Navzdory těmto rozsáhlým státním výdajům však dosavadní působení tohoto fondu a současné nastavení podmínek dotací na výstavbu formálně nájemného, de facto však kvazivlastnického bydlení situaci nijak výrazně nepomáhá. Samo Ministerstvo pro místní rozvoj ve své pracovní koncepci bytové politiky z listopadu 2003 konstatuje, ve shodě například i se zmíněnou studií Sociologického ústavu Akademie věd, že tyto subvence jsou až na výjimky dostupné převážně jen pro příjmově nejsilnější domácnosti a situaci na trhu bydlení dokonce spíše zhoršují.
Pokud by měla tato praxe pokračovat navzdory odklonu většiny vyspělých zemí od podobných tak výrazně neefektivních modelů podpory bydlení, je nejvyšší čas fond zcela zrušit a z uvolněných prostředků vytvořit hlavní zdroj k pokrytí nákladů na nový příspěvek na nájemné. Ten totiž bude na rozdíl od nepochopitelného dotování bydlení bohatých znamenat skutečně adresnou podporu přesně zacílenou na sociálně nejpotřebnější skupinu obyvatel. Přinese rovněž další pozitivní vedlejší efekty, které vytvoří nové zdroje, a přispěje k celkovému ozdravení ekonomického prostředí v České republice i výstavbě především nájemních bytů. Protože bude samozřejmě možné si snadno spočítat cenově dostupnou cenu nájemního bydlení na několik let dopředu a vyplatí se investorům stavět nájemní byty.
Mezi pozitivní efekty zavedení nového příspěvku na nájemné, které přinesou i další potenciální zdroje, lze zahrnout snížení výdajů na sociální dávky v nezaměstnanosti o cca 6 mld. korun vlivem zvýšení mobility pracovních sil nebo zvýšení příjmů ze zdaněné zvýšené stavební činnosti přibližně o cca 3 mld. korun. - To je takový náš odhad.
Dojde-li současně k deregulaci nájemného, bude to znamenat posílení veřejných příjmů obcí o nejméně 13 mld. korun ročně, pokud by aplikovaly alespoň neziskové nájemné takové, které vykazují statistiky k dnešnímu datu, a v neposlední řadě by zanikl černý trh s byty, kde lichvářské nezdaněné výnosy nájemníků z černého pronajímání cizího, většinou obecního majetku jsou vládou odhadovány na 5 mld. korun ročně.
Odbouráním neefektivní části státních subvencí spolu s vedlejšími pozitivními efekty zavedení příspěvku na nájemné by již ve velmi krátké době po nabytí účinnosti zákona mohlo dojít k posílení dnes chronicky deficitních veřejných rozpočtů o nejméně 30 mld. korun, což by bohatě vyvážilo náklady na zavedení a vyplácení příspěvku na nájemné. - A já si troufám říci, dokonce i kdyby to byla třetina těchto odhadovaných příjmů, tak i ta třetina by bohatě pokryla sociální příspěvek na nájemné.
V ustanoveních paragrafů 11 až 15 návrhu zákona je zároveň upraven způsob stanovení výše příspěvku. Základními pojmy zde jsou placené nájemné, normativní nájemné a sociálně únosné nájemné.
Za placené nájemné se považuje skutečné nájemné, pokud je užívaný byt menší nebo stejně velký jako byt o normativní velikosti podle počtu osob. Je-li užívaný byt větší než byt o normativní velikosti, provede se přepočet podle počtu metrů čtverečních bytu o normativní velikosti. Placeným nájemným je však nejvýše normativní nájemné, to znamená tržní nájemné stanovené postupem podle paragrafu 13 navrženého zákona pro jednotlivé obce.
Při stanovení normativního nájemného se mohou uplatnit místní vlivy, neboť obec může toto nájemné ve stanoveném rozmezí upravovat svým koeficientem. Účelem vyrovnávacího koeficientu je směrovat příspěvek k úrovni nájemného, které je o něco nižší než skutečné tržní nájemné. Tím bude zajištěno, že stát nebude ze svých prostředků přispívat na příliš vysoké nájemné, a proto vzhledem k této skutečnosti by pronajímatelé neměli neúměrně zvyšovat nájemné, neboť při plném pokrytí rozdílu státem by obě strany nájemního vztahu nebyly tak zainteresovány na vzájemné dohodě o přijatelném nájemném. Příliš vysoký příspěvek by též motivoval pronajímatele k takovému zvyšování nájemného, které by již nebylo reálné, čímž by byli pronajímatelé neodůvodněně zvýhodňováni. Zásada, že se přihlíží nejvýše k normativnímu nájemnému, vyjadřuje, že by nebylo důvodné přispívat na vyšší nájemné, než za jaké je možné v obci pronajmout přiměřený byt.
Sociálně únosné nájemné vyjadřuje, kolik z rozhodného příjmu je možné vynaložit na nájemné, aby tento podíl byl sociálně přijatelný. Navrhuje se proto stanovit tento podíl již zmiňovaných 15 %. Ze způsobu stanovení výše příspěvku plyne, že nárok na příspěvek vzniká, je-li toto sociálně únosné nájemné alespoň o padesát korun nižší, než je normativní nájemné.
Jak je patrné z výše uvedeného, příspěvek na nájemné nebude žádným neoprávněným obohacováním pronajímatelů, ale prostředkem k tomu, aby po desítkách let nastala na trhu s bydlením v naší zemi konečně zase normální ekonomická i právní situace, aniž by se kdokoliv musel stěhovat pod most, pokud sám nebude chtít.
Pokud bude návrh zákona přijat bez ohledu na to, zda bude doprovázen deregulací, či nikoliv, umožní již nyní dosáhnout na důstojné, dostupné a přitom přiměřené bydlení všem občanům bez rozdílu. I těm, kdo se již nyní musí pohybovat na volném trhu a nemají to štěstí, že si mohou dopřávat výhod regulovaného nájmu, tedy zejména mladým lidem, nebydlícím a začínajícím rodinám. Ale umožní také například důchodcům, aby mohli opustit leckdy nadměrný byt, na které jim dnes nestačí jejich příjmy, mnohdy i když je v něm nájem regulován, bez obav, že neseženou přiměřený náhradní byt za dostupnou cenu.
A nyní zpět k interpelaci samé.
Úředník, který vypracoval odpověď na mou druhou interpelaci, mě pokáral, že jsem neopověděl na jeho dotazy, které mi položil v odpovědi na interpelaci první. Nerad bych zaváděl nějakou revoluční novinku, že nikým nevolení ministerští úředníci budou interpelovat volené zákonodárce.
***