(14.40 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Já samozřejmě mohu teď přednést svou interpelaci, ale mám trochu problém s tím, že bych byla ráda, kdyby mohla zároveň být projednávána i druhá interpelace, neb ty věci spolu velmi úzce souvisejí. Jedná se o jeden konkrétní případ jednoho mladistvého delikventa, který trápí město Příbram, ta věc má úzkou souvislost řekla bych meziresortní, neboť tento nezletilý pachatel neustále utíká z míst, do kterých je internován, a páchá další trestnou činnost, a já bych se ráda prostřednictvím písemných interpelací na půdě Poslanecké sněmovny dopátrala k nějakému společnému řešení. Nejsou to tedy interpelace, které by měly směřovat k tomu, abych jakkoli shledávala pochybení na straně některého z ministrů či podobně, ale naopak, abychom se společně jako sněmovna dobrali nějakého možného řešení v tomto a v dalších případech.
Domnívala jsem se proto, že mi bude umožněno, abych navrhla spojení rozpravy o těchto dvou věcech, neboť jinak se obávám, že se dostaneme do pasti, ve které paní ministryně Buzková ve své odpovědi například řekne, že se domnívá, že by bylo možné to řešit resortně spíše pod Ministerstvem vnitra, a my v nějakém dalším dnu budeme diskutovat o tom, zda to opravdu Ministerstvo vnitra řešit může, či nemůže.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: V rozpravě, kterou zahájíme nad touto interpelací na paní ministryni Buzkovou, pan ministr Gross může vystoupit. Takže on se může účastnit té rozpravy.
Poslankyně Eva Dundáčková: Dobře, pan ministr za mnou kývá, že je ochoten k takovémuto postupu. Uvidíme, jak nám to půjde. V každém případě budeme mít pak v záloze ještě písemnou interpelaci na pana ministra vnitra Grosse. Já se tedy pokusím přednést svou interpelaci a samozřejmě budu prosit v té věci i pana ministra o případné vyjádření, je-li s tím všeobecný souhlas. (Nejsou námitky.)
Vážený pane předsedající, dámy a pánové, obrátila jsem se, jak jsem již říkala před chvílí, na paní ministryni Buzkovou i na pana ministra Stanislava Grosse v podstatě s tímtéž problémem. Ten problém se jmenuje trestná, respektive podle zákona netrestná činnost mladistvého delikventa, který ještě není ani mladistvý, tedy není mu 15 let, a na jeho počínání tudíž ze zákona hledíme jako netrestné, přestože se jedná o chlapce, který - jak vyplývá ze zprávy Městského úřadu Příbram, oddělení sociálně-právní ochrany dětí - má být v ústavní výchově; tato ústavní výchova mu byla nařízena již v září roku 2001, tedy před více než třemi lety, a je tedy zjevné, přestože mu ještě k dnešnímu dni není 15, páchá svou trestnou činnost již poměrně dlouhou dobu. Já to říkám na úvod jen proto, abychom se vyhnuli diskusi o tom, zda máme snížit hranici trestní odpovědnosti z 15 na 14 či na 13, protože v tomto případě bychom tím vůbec nic nevyřešili.
Po relativně dobrém začátku začal utíkat z Diagnostického ústavu v Bělči a páchal dál závažnou trestnou činnost, a byla mu tedy Okresním soudem v Příbrami nařízena ochranná výchova, a v listopadu 2002 byl přeřazen do Dětského výchovného ústavu v Liběchově. V prosinci 2002 opět utekl a od té doby je téměř neustále na útěku, zneužívá návykové látky a páchá trestnou činnost. V souvislosti s tímto byl umístěn v červnu 2003 do Resocializačního zařízení pro děti a mládež užívající drogy v Opavě, odkud ale také utekl. Na začátku listopadu 2003, kdy došlo k výše popsanému napadení, byl opět na útěku.
Já jenom pro dokreslení celé situace, abychom se nedomnívali, že se jedná o běžného pachatele majetkové trestné činnosti, spočívající ve většině případů ve vykradení aut, autorádií a dále, přečtu, dovolíte-li, část usnesení Policie České republiky ze dne 12. ledna 2004, v němž se říká, že při jednom z posledních skutků tohoto pachatele uvedl poškozený, že na vlastní přepadení si vzhledem k utrpěnému zranění vůbec nepamatuje. Při přepadení utrpěl zlomeniny lebeční a spánkové kosti a krvácení do mozku. Po napadení byl převezen do nemocnice Motol na ARO, kde byl hospitalizován po dobu 14 dnů, z čehož 11 dnů byl v bezvědomí. To jen pro dokreslení toho, že se opravdu jedná o závažnou trestnou činnost, a město Příbram se cítí velmi výrazně ohrožováno tímto pachatelem, který ještě nedosáhl ani 15 let věku.
I obrátila jsem se na paní ministryni Buzkovou s následujícími dotazy: Kdo nese odpovědnost za útěky nezletilého pachatele? Porušil někdo konkrétní právní povinnost a jakou? Je možné, že dosud neexistuje taková diferenciace výchovných ústavů, která by zabránila útěkům nezletilých delikventů ohrožujících závažnou trestnou činností společnost? Neexistuje-li dosud diferenciace ústavů, případně vnitřní opatření zajišťující důslednou internaci některých chovanců, počítá Ministerstvo školství se systémovým opatřením a v jakém časovém horizontu?
Paní ministryně mi na to odpověděla. Odpověď máte všichni, kdo jste si ji vzali sem do sálu, před sebou. Paní ministryně konstatuje ve své odpovědi, že případ je Ministerstvu školství znám, že chlapec opustil zařízení mnohokrát, na útěku byl celkem 21krát. Já k tomu mohu jen potvrdit, že s největší pravděpodobností je v tuto chvíli stále na útěku. Vzhledem k svému věku není trestně odpovědný a tím je prakticky nepostižitelný.
Já nebudu z toho vyjádření citovat dál. Paní ministryně dala alespoň trošku naděje a bylo vidět, že se snažila přemýšlet o tom, jaké by bylo možné přijmout opatření, když v závěru svého vyjádření konstatuje, že se domnívá, že útěku nemohl nikdo zabránit, a to vzhledem k tomu, že je zapotřebí v zařízeních, ve kterých se chlapec nacházel, také brát ohledy na jeho ústavní práva. Domnívá se ale, že by bylo možné nezletilého Arpáda Lakatoše umístit na uzavřené psychiatrické oddělení, kde by bylo provedeno důkladné vyšetření a uplatněny příslušné terapeutické techniky.
A teď jsem trochu na pochybách, zda otevřít tu druhou stránku věci, a to je možné pochybení ze strany resortní - Ministerstva vnitra, a nevím, zda máme teď tuto otázku otevřít, či zda máme diskutovat o tom, jakým způsobem by bylo možné upravit podmínky právě v oněch resocializačních zařízeních v České republice tak, aby pachatelé typu Arpáda Lakatoše nemohli neustále utíkat.
Já jsem si vědoma toho, že na jedné straně musejí být zaručena ústavní práva jednotlivých delikventů, že u nás děti pod 15 let nejsou trestně odpovědné, a přiznávám se, že patřím k těm, kteří nejsou pro snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, a to z mnoha důvodů, které tady teď nebudu ani nechci zmiňovat. Přesto jsem přesvědčena, že musí dojít k takové diferenciaci ústavní péče, aby delikventi typu Arpáda Lakatoše se nemohli stále vracet v jeho případě na místo činu doslova a do písmene. Neboť u něj je pozoruhodné, že on během svých útěků se netoulá někde po České republice. Arpád Lakatoš se poctivě vrací do místa svého bydliště, stále do stejného průchodu v nejmenované ulici v Příbrami, a tam dále páchá svoji trestnou činnost. Čili není nikterak obtížné Arpáda Lakatoše najít a znovu jej převézt a umístit do zařízení výchovného. Vzhledem k tomu, že tam jsou naplňována jeho ústavní práva, a například má právo na to, aby se zúčastnil vycházky chovanců, tak z nejbližší takové vycházky chovanců utíká, a situace, když ji trochu zkarikuji, vypadá tak, že Arpád Lakatoš je odvezen do nejbližšího, nebo určeného, chcete-li, abych to neříkala nesprávně, výchovného ústavu, tam se nají, jde na vycházku - a z vycházky se už nevrátí. Je to trochu parodie, nicméně při zachování ústavních práv tohoto chovance se stává, že ještě tentýž den, který je umístěn do výchovy ústavu, je znovu na útěku.
Čili ten jeden okruh otázek, na které bych byla ráda, kdyby mi odpověděla paní ministryně Buzková, se týká právě toho, zda je možné systémové opatření, které by umožnilo umístění takovéhoto pachatele do zařízení, respektive do oddělení na takovémto zařízení, z kterého by Arpád Lakatoš a jemu podobní nemohli utíkat. Je-li k tomu zapotřebí nějakého zákonného opatření, nějaké normy, tak prosím říkám dopředu, že jsem připravena se podílet na její přípravě a diskutovat o tom, mají-li být více chráněna lidská práva delikventů, takovýchto, jakých je Arpád Lakatoš, anebo lidská práva všech ostatních občanů, kteří se cítí velmi ohroženi. A v městě Příbrami to došlo již tak daleko, že některé děti pociťují potřebu chodit do školy ozbrojovány, a to samozřejmě nevěstí nic dobrého. Jejich rodiče se obávají setkání s Arpádem Lakatošem a jeho "přáteli", to znamená s těmi, kteří zpravidla zaštiťují jeho útěky.
***