(14.50 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
A to je to, co úzce souvisí s původním dotazem na pana ministra Grosse. Já samozřejmě v rámci této rozpravy nemohu teď přednést interpelaci na pana ministra, možná bych tady ale snad mohla s vaší shovívavostí přečíst část jeho odpovědi, protože ta se úzce týká právě také onoho převozu do ústavní péče a následných útěků.
Pan ministr Gross mi v téže věci odpověděl, že podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o Policii České republiky je jedním z úkolů policie zadržovat svěřence zařízení s ochrannou výchovou, kteří jsou na útěku, a spolupůsobit při jejich vyhledávání. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení je součástí výčtu policejních úkolů, nevyplývají z něj žádná konkrétní oprávnění policie; jakékoli oprávnění musí policii v souladu s ústavou zákon výslovně přiznat. Podrobný postup policie v těchto případech je upraven interním aktem řízení, a to nařízením ministra vnitra č. 13/2002, kterým se upravuje postup při pátrání po osobách a věcech. Podle čl. 3 písm. a) bodu 11 tohoto nařízení je osoba, která uprchla ze zařízení pro výkon ochranného léčení nebo ochranné výchovy, kam byla umístěna na základě rozhodnutí soudu, považována za hledanou osobu. Podle čl. 19 se pátrání po osobě, které bylo uloženo ochranné opatření, ochranná výchova, ochranné léčení, vyhlašuje ihned bez průtahů po oznámení. Pátrání vyhlašuje odbor obecné kriminality okresního ředitelství, v jehož služebním obvodě se nachází zařízení, ze kterého osoba uprchla. Tento útvar vloží potřebné údaje do systému Patros pro vyhlášení celostátního pátrání. Tento útvar v součinnosti s dalšími místně příslušnými útvary zároveň provádí prověrky v místě bydliště a na jiných místech předpokládaného pobytu hledané osoby. Útvar, který hledanou osobu vypátral, vyzve zařízení, z něhož uprchla, k jejímu převzetí. Odmítne-li toto zařízení v přiměřené době vypátranou osobu převzít, dodá ji útvar policie do nejbližšího zařízení určeného pro výkon ochranného opatření.
Přiznám se, že interpelace směřující na pana ministra Grosse byla směrována spíše směrem k tomu, zda někdo z policistů či dalších pracovníků nepochybil, to znamená, zda v právě popsaném správném postupu nebyla shledána skulinka, či zda existuje něco, co by bránilo policii v zásahu. Já jsem totiž přesvědčena, že k postupu, který jsem právě přečetla, k postupu správnému, který se stal součástí odpovědi ministra Grosse na položené dotazy, nedošlo. Není možné, aby k němu docházelo, protože všichni víme, že Arpád Lakatoš, jak jsem říkala, se vrací zpátky do Příbrami, vrací se do místa svého bydliště, zdržuje se v místě svého trvalého bydliště a zdržuje se stále v tomtéž průchodu - ostatně jak to také vyplývá z usnesení, které jsem tu již citovala na začátku, a z okamžiku, kdy došlo snad k nejtěžšímu postižení, tj. právě k oněm zlomeninám kosti lebeční a krvácení do mozku jednoho z postižených. Na základě oznámení byly ve věci provedeny úkony, a to ohledání místa činu a vytěžování osob. Na základě osobní znalosti byl policisty okresního ředitelství jako pachatel loupežného přepadení vytipován nezletilý Arpád Lakatoš, který při prvotním vytěžení uvedl, že uvedeného dne byl - nebudu uvádět s kým - u průchodu v Dlouhé ulici v Příbrami a že udeřil poškozeného dvakrát do obličeje. Při dalším vytěžení… atd.
Teď si tedy dovolím položit otázku, co se událo mezi tím, kdy Arpád Lakatoš - ať již po sedmnácté, osmnácté či devatenácté - utekl ze zařízení, ve kterém měl být umístěn a internován, do okamžiku, než spáchal další hrůzný čin, než došlo k velkému ohrožení nebo ublížení na zdraví a téměř ke smrti dalšího napadeného člověka. Jsem totiž přesvědčena, že se Arpád Lakatoš po většinu tohoto času opravdu zdržoval v průchodu v Dlouhé ulici, kde také spáchal většinu činností, která by jinak byla trestná, nejednalo-li by se o čtrnáctiletého dnes chlapce.
Myslím, že pro začátek je to celkem vyčerpávající okruh otázek, na které bych byla ráda, kdybychom se pokusili najít odpověď. A znovu opakuji, že směrem k paní ministryni Buzkové je to spíše žádost o pokus najít nějaké systémové řešení, které by dostatečným způsobem zajišťovalo odloučení pachatelů v tomto věku od společnosti a ochranu společnosti, která v tomto případě selhává. Samozřejmě nezůstává bez pochybností také, zda pracovníci příslušného výchovného ústavu nepochybili, zda naplnili všechny povinnosti, které jim byly stanoveny zákonem, tak, aby poskytli policii dostatek informací potřebných k tomu, aby se dověděla, že je Arpád Lakatoš znovu na útěku, a aby policie mohla činit další opatření.
Možná jen pro dokreslení. S podobnou interpelací jsem se dne 20. února letošního roku obrátila také na pana premiéra právě proto, že mě zajímala spíše než konkrétní podrobnosti systémová opatření, která by bylo možno učinit. Ta systémová opatření se týkala jednak mládeže ve věku do patnácti let, jednak také lidí, kteří trpí poškozením zdraví, pro které nemohou být umísťováni do vězení, a jsou umísťováni do psychiatrických léčeben, ze kterých je stejně snadné utéci. Ve věci těchto dospělých odpověděl mi tehdy pan předseda vlády, že v nově připravovaném zákoně trestním se uvažuje s institutem zabezpečovací detence, která by měla vést k tomu, aby takovíto pachatelé typu toho, který ohrozil svého psychiatra - v nedávném případu - mačetou, jak si jistě mnozí vzpomenete, aby již nadále neohrožovali společnost. Odpověď na otázku týkající se těch, kteří ještě nedosáhli patnácti let, jsem nedostala ani od pana předsedy vlády, a soudím, že vláda jako taková se tím dosud nezabývala, a zabývala-li se tím, pak nedošla k žádnému konkrétnímu řešení.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji a otevírám rozpravu. Hlásí se paní ministryně Buzková.
Ministryně školství ČR Petra Buzková: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, chtěla bych říci, že co se týká osoby Arpáda Lakatoše, jedná se o člověka, u něhož se nejedná pouze o poruchu jednání, ale jedná se o velmi závažnou poruchu osobnosti. Případ jmenovaného chlapce je Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy velmi dobře znám. Jedná se o dítě, kterému byla uložena ochranná výchova a které bylo umístěno do Dětského domova se školou v Liběchově. Ze zařízení se dopustil 21 útěků, na kterých páchal závažnou trestnou činnost. Vzhledem k svému věku 14 let není trestně odpovědný, a tím je prakticky nepostižitelný.
Školská zařízení - mám tím na mysli v tomto případě dětské domovy se školou - nemají žádnou možnost jakýmkoli způsobem omezovat pohyb dítěte či je izolovat. Bránění ve volném pohybu či umísťování dětí do oddělených místností ve smyslu zákona č. 109/2002 Sb. je ze strany dozorových orgánů posuzováno jako omezení práv dětí a je posuzováno jako rozpor s Úmluvou o právech dítěte.
V České republice je v rámci školství zřízeno jedno zařízení pro děti vyžadující intenzivní individuální péči při Výchovném ústavu Ostrava-Hrabůvka, kam byl po zadržení na útěku dne 24. 2. 2004 nezletilý Arpád přemístěn. Ještě téhož dne po několika hodinách pobytu, po afektu a po zničení části zařízení z objektu utekl.
Podle vyjádření odborníků, kteří s nezletilým Arpádem přišli do osobního kontaktu, má chlapec zcela zvrácený žebříček hodnot, a jakékoli výchovné působení se míjí účinkem, neboť chlapec na ně prostě odmítá přistoupit.
Dětský domov se školou v Liběchově na žádost Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy předložil zápisy pracovníků, kteří měli službu v době, kdy nezletilý Arpád uskutečňoval své útěky. Jeho útěky byly většinou provázeny afektem, vyhrožováním, někdy i fyzickým napadáním pracovníků, popř. se jim svévolně vzdálil z vycházky v době, kdy vychovatel zodpovídal za ostatní děti a nemohl mu nijak v útěku zabránit. K zanedbání či porušení povinnosti ze strany pracovníků tedy dle mého názoru nedošlo.
K celému případu bych chtěla říci, že se jedná o případ, který je zcela výjimečný.
***