(16.20 hodin)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Vážený pane místopředsedo, vážený pane premiére, vážená vládo, vážené kolegyně a vážení kolegové, dříve než se budu věnovat tématu, kterým je vládní prohlášení, dovolte mi, abych využila tohoto vystoupení také k jedné faktické poznámce.
Chci reagovat na slova předsedy Poslanecké sněmovny. Mně se dobře poslouchalo to, že chcete ctít princip opozice a koalice s tím, že opozice má v demokratické společnosti mít garantovány kontrolní funkce. Pak byste mi ovšem musel ale, pane předsedo, vysvětlit, proč jste v uplynulých dvou letech bránil tomu, aby se těchto funkcí opozice, tím myslím Občanskou demokratickou stranu, mohla ujmout. Přece to mělo být vaší ambicí. Neměl jste nečinně přihlížet tomu, že není zvolen prezident Nezávislého kontrolního úřadu a tento post dlouhodobě není obsazen. Přece jste neměl přihlížet tomu, aby Občanská demokratická strana svou opoziční funkci nemohla plnit například z pozice předsedy rozpočtového výboru. Jestliže nám tyto kontrolní funkce byly nabídnuty až ve chvíli, kdy vláda potřebovala získat nějakou většinu v Poslanecké sněmovně, nezlobte se na mne, to už opravdu korupčním jednáním zavání.
Tolik jsem potřebovala dodat k vaším velmi plamenným slovům. (Tleskají poslanci ODS.)
Nyní se tedy budu věnovat tomu, proč zde dnes všichni zejména jsme, tedy projednávání vládního prohlášení, které máme tu čest projednávat už podruhé, protože podruhé v tomto volebním období se Poslanecká sněmovna tímto tématem zabývá.
To, že padají vlády, to je obvyklé. To, že svou vládu po vleklých a hlubokých krizích rozmetá nejsilnější koaliční strana, je jistě raritou, ale připusťme, že i to se stává. Aby však vítěz parlamentních voleb sám uznal, že vládl naprosto katastrofálně, svedl přitom všechnu svou vinu na svého premiéra, přinutil ho odstoupit, odmítl další spolupráci s KDU-ČSL a Unií svobody a vzápětí sestavil vládu právě s těmito stranami, jenom s jiným premiérem a několika novými tvářemi, to je silná káva, dámy a pánové, i na české poměry. Měli jsme dost času během léta o všech těchto zvratech přemýšlet. Je jasné, že více než problémy programové řešila sociální demokracie problém personální. Opustit svůj program pod nátlakem lidovců či unionistů, jak často zaznívalo, věru nemusela. Programem byly nereálné sliby a jen zvláštní umanutostí a sveřepostí představitelů sociální demokracie se této virtuální samoobsluze i nadále volební program říkalo.
Padlá vláda Vladimíra Špidly neustupovala od svého programu, pouze bylo každým dnem jasnější, že její opravdové volební heslo v minulých letech nebo v minulých parlamentních volbách bylo "Sliby se slibují a blázni se radují". Bála se, že to na ni praskne. Lidem to prostě docházelo, byli uraženi a podvedeni. V evropských volbách to také jasně sociálním demokratům řekli.
To, že pádem vlády řešila sociální demokracie svou personální krizi, vyplývá z předloženého prohlášení této staronové vlády. Zajímavé rozdíly mezi nápady Vladimíra Špidly a představami Stanislava Grosse a jejich týmů zde nenajdeme. Vláda předem ustoupila od toho, co naši zemí pálí nejvíce. Selský rozum to přece musí vidět jasně. Pokud bylo nutno starou vládu sesadit, způsobit otřes a nejistotu v celé zemi, musí to stát za to. Musí následovat zcela jiný recept řešení našich problémů. Ne nějaký recept, ne chabý recept, ne nevymáhatelný a ne nereálný recept vratkých slibů, na které nejsou peníze. To zde bylo, a proto přece padla vláda. Musí přece přijít něco zgruntu jiného. Ale nová vláda se od staré liší pouze zvnějšku. Mladá fronta dnes přinesla zprávu o tom, jak slavný návrhář vozu Ferrari vytvořil novou láhev pro jednu firmu minerálek. List píše: "Převléknout kabát, tedy změnit obal, je známá a úspěšná strategie. Za design však bude muset zákazník připlatit. Minerálka v nové lahvi bude totiž dražší." Co bude lepší? Bude jenom dražší, bude mít nový obal - a to je i případ této staronové vlády.
Protože nejde o obsah, ale pouze o obal, pojďme se podívat nejprve na její personální obsazení. Začněme premiérem. Ten starý, neschopný, nekomunikativní, škodící své straně i České republice, byl novým sesazen a poté vyzván, aby z politiky neodcházel a svůj talent uplatnil na nejvyšším postu, kterým je naše republika reprezentována v Evropské unii. Čestný a poctivý, tehdy nazývaný úředník, Vladimír Špidla neprotestoval ani formálně a nastoupil do úřadu komisaře. Pavel Telička, který mu kdysi vytrhl trn z paty, měl smůlu. Ale já si myslím, že nějaké místo se pro něj stejně v rámci proběhlých nebo chystaných rošád uvolní. Pan Telička je populární ve veřejnosti a Stanislav Gross ví, že když mu nějaké místo najde, u veřejnosti získá i on.
Další místa ve vládě mají také zajímavou historii a popisuje ji sám nynější premiér. Cituji jeho výroky ze zasedání předsednictva sociální demokracie. Nejprve co si myslí o obsazování koaličních partnerů. Cituji: "Součástí nepsané ústní dohody s Unií svobody, kterou veřejně extra nebudeme prezentovat, je to, že musí být nominován jeden nestraník, který nebude spojen s Unií svobody. To aby nám ve vládě nestrašili tři unionisté."
Záměr se panu premiérovi nepodařil, ale nevím, co na to říkají členové jeho strany. Pravda je však taková, že ve vládě - jak on říká - tři unionisté straší.
Druhý citát, tentokrát o lidovcích. "Na lidovce musí být člověk tvrdý. I ten Kalousek, který vypadá, že je bouchač, když je malá pozice, zaleze pod zem." Zda opravdu předseda KDU-ČSL pod zem zalézá, si já netroufám posuzovat a nebudu posuzovat. Do nové vlády však - slovy pana premiéra - nevlezl. Asi ví proč.
V tom, čím jsou přínosem ministři jeho vlastní strany, má pan premiér také jasno. Říká: "Nabídl jsem Pavlovi Dostálovi, jestli má chuť pokračovat na Ministerstvu kultury. Na veřejnosti přináší kladné body, i když je bez šály. Petře Buzkové jsem řekl, že půjde do vlády až v okamžiku, kdy v ní bude energie a bude z ní vyzařovat, bude spát ve stranickém tričku." Na rozdíl od těchto dvou pan ministr zdravotnictví Kubinyi o své křeslo přišel. Chtěl žalovat svoji stranickou předchůdkyni Marii Součkovou za to, že neoprávněně platila milionové honoráře právníkovi, který nás měl hájit v prožluklé kauze Diag Human. Pravdu nikdo z nás nemá a pan kolega Kubinyi byl označen za strůjce evropské porážky sociální demokracie.
O některá ministerstva byla rvačka, o místní rozvoj největší. Tak dlouho ujišťovala Unie svobody, že držení tohoto ministerstva je pro ni absolutní prioritou, až je najednou Pavel Němec ministrem spravedlnosti, a to devátým ministrem tohoto resortu od roku 1992. Také obsazení Ministerstva obrany bylo velmi zajímavé. Pan premiér říká, že toto ministerstvo sprostě prodal. Další problém má sociální demokracie s naší zahraniční politikou. Proto si ohlídá ministra Cyrila Svobodu a s pomocí náměstků chce mít také větší vliv na politiku resortů, které vedou ostatní koaliční ministři.
Může se zdát, že těmito větami zlehčuji vznik nové vlády, do smíchu mi však není. Nemuselo by mě zajímat, že premiér nemá v elementární úctě své koaliční partnery, že mu je jedno, co se o sobě v tisku dozvědí. Taková vláda však nic dobrého nevěstí. Početní slabost v parlamentu je umocněna neloajálností koaličních stran vůči sobě navzájem. Je tedy jasné, že vláda se vysílí na tom, aby vydržela pohromadě, a nemůže stačit na velké a energické kroky reforem. Proto se omezila na bezzubé, takzvaně programové prohlášení, které ji má udržet co nejdéle.
Aby vláda co nejdéle vydržela a moc si to u nikoho nerozházela, musí jít od jednoho kompromisu k druhému. Respektuji to, co zde řekl předseda KDU-ČSL, že kompromis není sprosté slovo. Zvláště v poměrném volebním systému je nutné, aby vláda vyvažovala každý svůj krok nesmírným množstvím kompromisů. Ale právě proto, aby to zvládla, v programovém prohlášení nenalezneme žádné konkrétní body, kterých bychom se mohli chytit a na základě nichž bychom mohli potom vládu kontrolovat. Programové prohlášení je proto velmi nekonkrétní, protože potřebuje, aby koalice měla prostor pro všechny dohadovací systémy, pro všechny možné budoucí kompromisy.
***