(18.10 hodin)
(pokračuje Doktor)
Pane ministře financí, vy přece velmi dobře víte, že klamete Poslaneckou sněmovnu i veřejnost. Odhlasují-li se v pátek na návrh nepřítomného ministra obrany Karla Kühnla, dnes nepřítomného ministra obrany, parametry rozpočtu, kde saldo resp. schodek bude o 10 mld. Kč nižší, vy se podle toho budete muset zařídit. A je na vás, zda dokážete výdajovou strukturu poskládat tak, abyste prostě ty výdaje resp. schodek měl o 10 mld. Kč nižší, anebo to nedokážete. Ale gard je takový, že vám se nezodpovídá Poslanecká sněmovna, vy jako člen vlády se zodpovídáte této Poslanecké sněmovně a její vůli.
Pan premiér řekl, že hlavním kritériem sestaveného rozpočtu je stabilita, prosperita a rozvoj. Já říkám, kolegyně a kolegové, že rozpor mezi tímto tvrzením a realitou, mezi deklarovanou ambicí a cynickou přetvářkou a účinky jejich výsledků, je roven rozdílu mezi dnem a nocí. Vláda sociální demokracie, nesoucí hlavní exekutivní odpovědnost, může zatím dostát svým závazkům jen a jen díky tomu, že si na své dluhy půjčí z peněz v kapsách daňových poplatníků. Zpívá-li tady totiž pan premiér květnatou píseň - možná, že právě teď ji zpívá s Michalem Davidem - plnou voňavých slibů a příslibů voličům sociální demokracie, pak tedy občané věřte, že tohle si tedy pěkně zaplatíte, a i s úroky.
Česká republika totiž i příští rok zvýší své zadlužení, a já myslím, že to je zřetelné. Česká republika i příští rok klesne v očích zahraničních partnerů, zaplatí více peněz za obsluhu státního dluhu. Dovolte několik čísel, abych jenom neřečnil.
V roce 2003 zaplatila Česká republika za obsluhu státního dluhu 23,5 mld. Kč. V roce 2006 predikujeme výdaje, jejichž výše má být 41 mld. Kč, a v roce 2007, pane ministře, zaplatíme 47 mld. Kč. Výdaje, které zaplatíme navíc za období vládnutí 2005 až 2007 - a předesílám, že je úplně jedno, kdo bude v roce 2006 a 2007 vládnout - jsou 123 mld. Kč. Jestliže jste kladl řečnickou otázku, aby vám někdo uvedl naprosto zbytný, zbytečný a opomenutelný výdaj, který jsme si mohli odpustit, tak je to právě 123 mld. Kč, které zaplatíme díky zadlužování vlády sociální demokracie z posledních let. Taková je totiž cena za vrtochy přízně, chvíli štěstěny, kterou ji uplácí náš princ Grossoň.
A tak mu položím, byť je nepřítomen, jednu otázku: Milý princi Grossoni, a kdy začneme ty dluhy platit?
A protože může být úvodní část mého vystoupení vnímána jako přespříliš kritická, dovolte jednu citaci, a v jejím závěru osvětlím, z jakého sněmovního tisku. Cituji: "Smyslem tohoto navrhovaného zákona je získat povolení k úhradě splatné jistiny státního dluhu z výnosu nových emisí. Je zřejmé, že v návrhu zákona se jedná o prodloužení závazku státu, který již existuje a který není možné zrušit jinak než splacením jistiny. Protože stát není v situaci, kdy by mohl tento závazek uhradit..." - konec citátu, nemusím pokračovat. Toto nejsou zlá slova Michala Doktora, to je přímá citace z důvodové zprávy sněmovního tisku 782, který budeme projednávat. Je to důvodová zpráva Ministerstva financí České republiky na vydání dluhopisové emise ve výši 80 mld. Kč, kterou říkáme - protože nejsme jako dlužník schopni dostát svému závazku a protože jako stát máme tu exkluzivní výhodu, kdy staré dluhy můžeme zaplatit tím, že uděláme nové, vydáme novou emisi státních dluhopisů ve výši 80 mld. Kč na to, abychom zaplatili dluhy staré.
Náš stát je tedy v situaci rodiny - použijme alespoň tento příměr - která si loňské vánoční obdarovávání pořídila na dluh. A protože nenalezla schopnost splatit tento dluh, půjčuje si znovu na úhradu dluhu starého. Já vím, že toto použité přirovnání velmi pokulhává; obyčejná rodina totiž v takové situaci nenajde věřitele, banka už jí znovu nepůjčí, a když, tak za vyšší úrokovou sazbu, za dražší peníze.
Státu budou banky půjčovat velmi ochotně, a důsledky, které to má pro soukromý investiční trh, pro soukromý kapitál, tady zřetelně osvětloval Martin Kocourek, můj kolega, a já je tady uvádím při každém svém vystoupení - takže kdybyste, pane ministře, volal po detailní, konkrétní a korektní diskusi, mohl jste do ní již několikrát vstoupit.
Ano, nám někdo půjčí, státu, za vyšší úrokovou sazbu.
A protože se stalo módou, že stát, aby se vyhnul efektům plynoucím z relativně malého tuzemského trhu, odchází prodávat emise dluhopisů v zahraničí, i teď vyzvu já vás ke konkrétní diskusi na téma efektů, které má prodej dluhopisů na zahraničních trzích. Vy jste byl totiž, pane ministře, jediným člověkem, který pochválil ve sdělovacích prostředcích výsledky, rádoby pozitivní výsledky prodeje emisí na zahraničních trzích. Objevil se ještě druhý komentář toho rozhodnutí a toho prodeje, ale protože to pozitivní hodnocení napsal do sdělovacích prostředků člověk, který je navýsost zaujatou osobou, neboť je zaměstnancem, minimálně spolupracovníkem toho, kdo vám pomáhal s aranžováním té emise dluhopisů na zahraničních trzích, považuji citaci jeho názorů za urážku Sněmovny.
Je přece zřejmé, že začne-li Česká republika prodávat dluhopisy v zahraničí, musí počítat s tím, co tady řekl už můj kolega Martin Kocourek. Je přece jasné, že nemůžeme hledět pouze na to, že jsme dobře prodali na zahraničních trzích a že kurs byl vůči nám příznivější, resp. úroková míra, za niž nám naši věřitelé prodávají, je příznivější.
Ministerstvo financí dodnes tají, jakou částku jsme museli zaplatit na pojištění úrokového rizika, resp. kursového rizika. Já tvrdím, že všeobecně má trh tu vlastnost, že pojištění kursového rizika spotřebovalo přesně ten rozdíl, o co lépe jste nakoupili v zahraničí.
Žádám od vás jako od svého ministra financí, abyste také veřejnosti osvětlil, co se stane, když velkou emisi dluhopisů prodanou na zahraničních trzích začneme umísťovat na domácím trhu. To přece není tak, že platy zaměstnanců státní správy jsou za eura. Vy je vyplácíte za koruny. A protože prodané eurobondy utržené v eurech musíte pustit na tuzemský trh, vyvoláte apreciaci na kurs koruny. Dojde k tomu, co tady nazval někdo posilováním koruny, resp. jejího kursu, dojde k tomu, že se zhorší konkurenceschopnost našich vývozců na zahraničních trzích.
Dovolte, abych odpověděl na tu část výtky, se kterou pokusil vyrovnat i pan kolega Říman, kdy bylo 450 000 rádoby státních zaměstnanců hozeno do jednoho pytle a ODS byla zesměšněna jako někdo, kdo neumí přečíst tuto množinu a klasifikovat, kdo kým je.
Vláda sociální demokracie přece hraje s touto množinou lidí naprosto vědomou a cynickou hru. Ti lidé - a čím více jich bude, tím lépe pro vás - jsou přece závislí na každém vašem rozhodnutí. Každé rozhodnutí vlády týkající se jejich mezd, každé rozhodnutí slibující jim vyšší výdaje - a už je jedno, jestli jde o tu židli, kterou tady použil jako příměr pan poslanec Říman, anebo o ty platy - znamená větší zadlužení v systému, ve kterém se pohybujeme, a znamená to také to, že se velmi efektivně tato voličská skupina lidí na vás dívá, na vaše rozhodování, a vnímá vás.
***