(9.30 hodin)
Poslankyně Zdeňka Horníková: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, pane premiére, mohu vás uklidnit, že i já jsem si dostatečně prostudovala váš návrh a jsem si vědoma závažnosti problematiky, kterou projednáváme. Zároveň vám chci říci, že jsem si dostatečně prostudovala materiály, které znějí Stanoviska Ústavního soudu a jsou tři. Zároveň jsem si prostudovala stanovisko štrasburského soudu, který rozhodoval ve věci polské kauzy. Dále jsem si prostudovala stanoviska, která jsme dostali od Sociologického ústavu v Brně, a bohužel jsem došla k trochu jiným závěrům, než jste došli vy.
Musím přiznat, že touto novelou určitě dochází k určitému posunu při řešení této problematiky, nicméně mi dovolte, abych se v úvodu, protože se nacházíme v prvém čtení, vyjádřila trochu obecněji k občanskému zákoníku.
Paragraf 696 je tím paragrafem, který nám dává zákonnou nutnost přijetí zvláštního předpisu, aby následně mohlo dojít k tolik potřebným změnám ve smlouvách určujících výši nájmu, zvýšení nájmu, určení náhrad za poskytované služby spojené s užíváním apod.
Tak jak zde už bylo zmíněno, všechny právní předpisy, které byly od roku 2001 přijaty jako zvláštní předpisy týkající se problematiky nájmů, byly Ústavním soudem zrušeny pro rozpor s ústavou. Současný stav tedy zní: neexistence zvláštního předpisu, tedy zákona, který by umožnil především zvyšování a úpravu nájmů, nebo ano, a tady úmyslně říkám "nebo" kvalitní a úplný občanský zákoník. Nejsem totiž přesvědčena, že nezbytně nutně potřebujeme speciální právní předpis, tedy samostatný zákon na úpravu nájmů.
Zde si dovolím upozornit na nález Ústavního soudu z března roku 2004, který říká: Obecným soudům nemůže bránit neexistence speciálního zákona v rozhodování například ve sporech o výši nájemného.
Právní změny upravující problematiku nájmů patří totiž do občanského zákoníku a není zapotřebí zvláštních předpisů. Neustálé snahy řešit problémy speciálními zákony jen vedou k zaplevelování našeho právního řádu a k jeho nesrozumitelnosti. A co soulad s evropským právem? Evropský právní systém má jednotlivé věcné problematiky uspořádány tematicky do kodexu a je nade vši pochybnost, že tato problematika, problematika nájmů, patří do občanského zákoníku.
Ptám se tedy vlády, proč nezvolila tuto cestu. Proč budeme projednávat speciální zákon o nájemném, který je pouze na dobu přechodnou? Proč neřešíme celou záležitost systémově? Proč neřešíme problém v občanském zákoníku, kam nezpochybnitelně tato problematika patří. Nebo snad neumíme zrušit § 696?
Nyní k samotné novele a k tisku, který právě projednáváme. Úpravy, které nám vláda touto novelou nabízí, jsou stále nedostatečné. Vláda se opět vyhýbá problémům, které je nutno nezbytně řešit.
Je nezpochybnitelné, že je třeba jednou provždy ukončit tzv. režim osobního užívání na dobu neurčitou. Tím se ovšem rozumí navždy, tak jak to bylo míněno za doby socialismu. V roce 1964 totiž byla přijata velká novela občanského práva, kde byl dokonce zrušen i termín nájem - a proč? - jako buržoazní přežitek - a na jeho místo byl zaveden pojem osobního užívání. Nájem totiž pojmově znamená přenechání věci jinému dočasně a za úplatu. A už toto samo o sobě je přece hanebné. Od 50. let totiž u nás koncepce bytové politiky likvidovala postupně soukromé vlastnictví, které mělo nakonec úplně zaniknout, protože vede k vykořisťování. Mít zisk z pronájmu bylo a bohužel i dnes je ještě stále něco nemravného. Soukromé vlastnictví bylo tehdy označováno jako nemravné a bylo určeno k zániku. A nástroj? Regulace a diskriminace vlastníků právními předpisy a nakonec jejich likvidace.
Další nešvar, o kterém chci dnes mluvit - přechody nájmů. Byty se dokonce jednoduše prakticky dědily. Bylo jedno, že dědím něco, co uživatel přede mnou nikdy nevlastnil.
Takže změna, o které hovořím, je nutná a jednou provždy. Je nutné, aby cizí věc, a v tomto případě nájem bytu, byla užívána na dobu dočasnou, tak jak uvádí řádná nájemní smlouva svobodně uzavřená mezi vlastníkem a nájemníkem.
Dále pak s každým novým nájemcem uzavřít novou nájemní smlouvu. Nájem by zásadně neměl být děditelný. Dědit lze věci, které skutečně vlastním, a nikoliv věci cizí.
Dále není možné dávat právo výměny bytu nájemníkům. Je to vlastně dispoziční úkon, který přísluší pouze vlastníkům. Jestliže si chce někdo vyměnit byt, ano, ale pouze se souhlasem vlastníků bytů, které jsou předmětem výměny. Jestliže má dojít k výměně bytu, pak automaticky dojde k rozvázání jedné, staré nájemní smlouvy a uzavření nové na nový byt a samozřejmě se souhlasem vlastníků.
Poslední, nejbolestivější problém nastává, že musí vlastník poskytnout náhradní byt chce-li se zbavit nájemníka. Při neexistujícím funkčním trhu s byty při stávající regulaci nájmů je to problém takřka neřešitelný. A přitom by stačilo tak málo - nájemce přestěhovat do jiného, ne většího bytu, který má ovšem tržní nájemné. Takové rozhodnutí už dokonce učinil Ústavní soud, a to 23. září 2004. K tomu náhradnímu bytu tehdy uvedl: Při posuzování adekvátnosti náhradního bytu nelze požadovat, aby nájemné bylo v tomto bytě regulováno. Myslím, že tímto řešením by byl problém vyřešen.
Takže závěr. Vážený pane ministře, pokud se opravdu chceme seriózně vyrovnat s minulostí a s minulostí spojenou s křivdami, které zde vznikly, a narovnat to, co je v našem právním řádu pokřiveno, tak jak jste sám uvedl, pak se nemůžeme tvářit, že je to tato novela. Není! Jedná se pouze o účelové řešení jedné části problému, je to strkání hlavy do písku před problémy, které budou nečinností této vlády, tohoto premiéra i nadále přetrvávat.
Navrhuji proto vrácení tohoto tisku vládě k dopracování.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců ODS.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Nyní má slovo pan poslanec Tomáš Vrbík. Připraví se kolega František Beneš.
Poslanec Tomáš Vrbík: Dámy a pánové, vážení kolegové, kolegyně, ta situace je opravdu složitá, protože v rámci bodu, který se týká občanského zákoníku, už všichni mí předřečníci se rozkročili i k ostatním zákonům, které se té problematiky týkají, takže já budu nucen říci pár poznámek k těm dalším zákonům, tedy nejenom k tomu občanskému zákoníku.
Na pořad této schůze byla zařazena celá řada těchto zákonů. Vláda tak po více než čtyřech letech od vydání prvního nálezu Ústavního soudu následovaného dalšími dvěma nálezy a v nedávné době i judikátem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku přispěchala se sérií zákonů, které se zabývají problematikou nájmů. Ponechme stranou, do jaké míry jde zde o snahu naplnit programové prohlášení, nebo spíše o obavu z žalob různých českých subjektů, které hrozí České republice na mezinárodním poli nejen pořádnou ostudou, ale i možnými finančními sankcemi.
***