(17.00 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
V každém případě se tu neděje nic protiústavního, nic protiprávního. Je to projev svobody názoru. Doufám, že to budeme respektovat všichni, že svobodu názorů tu máme. Neútočí se na žádnou osobu, neútočí se na lidskou důstojnost, neútočí se na žádnou politickou stranu, neútočí se na žádný politický systém. Je to pouze svoboda projevu. Doufám, že jsme se naučili tuto svobodu respektovat.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Do rozpravy se přihlásil pan poslanec Karel Vymětal, poté pan poslanec Miroslav Grebeníček.
Poslanec Karel Vymětal: Děkuji. Vyslechl jsem názor a způsob myšlení pana ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody a možná, že by byla na místě otázka stejná z jiného gardu. Pane ministře, choval byste se stejným způsobem, kdybychom my dali dohromady skupinu umělců, kteří by protestovali proti křesťanství, natiskli si trička a vy byste jistě umožnil, aby ve vídeňském Českém centru se mohla vystavovat a aby si je mohl koupit kdo chce? Myslím si, že v tom je relevantnost svobody obecně. Pokud byste takto nečinil, popíral byste to, co jste právě řekl. A o to jde panu poslanci Grebeníčkovi.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní má slovo pan poslanec Miroslav Grebeníček, a já bych poprosila, pokud chcete někdo hovořit, tak se přihlaste do rozpravy. Můžete vystoupit u řečnického pultu.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Nejprve oslovím pana ministra, dámy a pánové. Pane ministře, než s vámi tancovat, tak se chci raději prát, samozřejmě obrazně řečeno. To je moje reakce na některé poslance.
Já jsem si vzal vaši odpověď, kde jste mi sdělil - možná to kolegové přece jen přijmou, když opráším vaše pozoruhodné myšlenky. Píšete zde: "Stejně sporné je vaše porozumění výrokům ředitele Českého centra ve Vídni Marcela Sauera. Nemohu než souhlasit s jeho slovy, tedy s těmi, která byla skutečně vyřčena, a podtrhnout, že česká centra představují po celém světě výjimečné projekty, které v České republice vznikají, a jejich dramaturgie usiluje o to, odrážet to nejzajímavější, co se v české kultuře děje." (Smích v sále.)
Já už se ani nedivím, že jistý Václav Havel po sedmnácti letech usilovné práce prohlásil, že se tady podařilo vybudovat kapitalismus 19. století skrznaskrz prošpikovaný mafiánstvím.
Když jsem naznačil jeden problém, chtěl bych vás ubezpečit, že vím, co je to kultura. Považuji ji za složitě strukturovaný a propojený celek. Tvrdím, že je neodmyslitelná od kvality lidských vztahů, od kvality života. Ale na vaši adresu - od roku 1989 nebyla zpracována koncepce rozvoje kultury v České republice. Ministerstvo kultury vypracovalo návrh zákona o kultuře, který však nebyl Parlamentem přijat. Vysloveny byly i myšlenky představitelů pravice o nepotřebnosti Ministerstva kultury. Nemusím připomínat, že to byl váš ministr.
Já jen konstatuji, že s kulturou se nakládá jako se zbožím a jen ve výjimečných případech jako se zbožím zvláštního druhu. Jen tak pro pořádek - my dva jsme měli i různé názory na vyjednávání podmínek při vstupu do Evropské unie, a já jen připomínám: proč nebojujete o kulturu jiným způsobem? V Evropské unii je pravidlem, že minimálně 1 % ze státního rozpočtu jde právě na kulturu. Říkám minimálně, jinak je to 1 % až 2 %. Na skutečnou kulturu, která bude prokazovat identitu našich národních dějin, identitu našeho národa. To je ta zásadní připomínka.
Ale když se vracím k tomu, že vy chcete ukazovat to nejzajímavější, co se v české kultuře děje, tak já vám řeknu, co se tam třeba děje. Když si vezmete i české deníky - říkám české, ale vy dobře víte, jak to je, kdo je má v rukou, že ano? - tak ony tady prezentují: Divoký rozprodej státního majetku ze začátku devadesátých let si stále ještě vybírá svoji daň. Uvádějí jako příklad památky. Svědčí o tom publikace, kterou v nedávné době poslal Národní památkový ústav do vybraných knihkupectví a která mapuje seznam nejvíce ohrožených nemovitostí. Soupiska za poslední dva roky se rozrostla o 119 položek, na 819 vážně narušených a nevyužívaných památkových objektů.
Hergot, to nejsou padesátá léta, to je vaše tvrdá současnost, poslední dva roky! A to psaly Hospodářské noviny, ne Haló noviny. Hospodářské noviny.
Jen pro pořádek, co se děje v kultuře. Drtivou většinu - stále se mluví o památkových objektech - z nich, přes 550 objektů, přitom drží v rukou soukromníci či privátní společnosti. U mnohých je příběh stejný. Během privatizace si památku někdo koupil, ale čistě za účelem spekulace. Vzal si na objekt obrovský úvěr, který tehdy banky bez větších obstrukcí poskytovaly, a tyto peníze pak zmizely, aniž by na objektu přibyla byť jen jedna střešní taška.
Já jen podotýkám, že z přehledu památek je zjevné, že v Česku dnes neexistuje okres, kde by takové případy, alespoň jeden či dva, neměli.
Pane ministře, já půjdu raději do finále, to znamená, pokud mi to paní předsedající dovolí, pokusil bych se navrhnout usnesení k této věci. K odpovědi ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody ve věci k protiústavní politické kampani a pochybným obchodním aktivitám příspěvkové organizace Ministerstva zahraničí České republiky, Českého centra ve Vídni, tisk číslo 1201, navrhuji přijmout nesouhlasné stanovisko.
Dámy a pánové, ať se rozhodnete při hlasování jakkoli, předem vám děkuji za aktivitu.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Ptám se, zda se někdo další hlásí do rozpravy. Ano, pan poslanec Reiber. Potom pan poslanec Jaroslav Lobkowicz.
Poslanec Vladimír Reiber: Pane ministře, já bych se vás zeptal prostřednictvím paní místopředsedkyně, kdybyste nám mohl říci, kdy a kde, ve kterém místě, byl v Československu koncentrační tábor. Já vám napovím - jestli třeba uvedete Jáchymov, tak nám, prosím vás, vysvětlete pojem koncentrační tábor.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Slovo má pan poslanec Lobkowicz.
Poslanec Jaroslav Lobkowicz: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, s velkým zájmem jsem poslouchal tento rozhovor. Rád bych se k tomu trošku vyjádřil.
Zde se mluví o tom, že za posledních patnáct let se mnoho zdevastovalo. Chtěl bych říci, že je to většinou dědictví posledních padesáti šedesáti let. Já sám vlastním v Přimicích zámek, který v roce 1951, resp. 1950, byl prohlášen za národní kulturní památku. Převzala jej národní kulturní komise. Později to převzali škodováci, udělali z toho internát. Dnes je to v zdevastovaném stavu a já do toho ročně dávám mnoho peněz. Od roku 1990 jsem nebyl na dovolené, všechny peníze, co mi zbývají, dávám do opravy zámku.
Je to problém. Jenom v západních Čechách je asi několik set kostelů, které by pan biskup nejraději zboural, protože jsou v dezolátním stavu. Když člověk projíždí západní Čechy - možná že na Moravě je to jiné, pan kolega Švarcbek by o tom také mohl mluvit - vidí, že tam je mnoho budov, které jsou opravdu v dezolátním stavu. Nedá se říci, že by se to stalo až za posledních patnáct let. Tam to nebylo opravováno čtyřicet padesát let. Je to katastrofa. S tím musíme žít. Bohužel na to stát nemá. Máme mnoho památek. Jenom několik málo se jich udržovalo, řekněme několik desítek. Většinou, a jak říkám, hlavně v západních Čechách, se do památek nedávaly žádné peníze. Tam je to katastrofa.
***