Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Kreibich (německy): Slavná sněmovno! Po exposé pana ministra Beneše a hlasování koalovaných stran zdá se, že pro vládu a koalici není dnes žádná otázka vnitřní i zahraniční politiky důležitější než maďarská aféra penězokazecká. Dokud bandité Horthyovi pouze vraždili, nezmocnilo se kapitalistických vlád rozčilení; ale peníze jsou více než krev a lidské životy. Bylo by naivní diviti se této zásadě kapitalistického světa. Právě tak naivní by bylo bráti vážně mravní rozhořčení těchto veskrze korupčních vládních stran. Pan Beneš byl by měl jako exponent tohoto vládního systému a jako člen vládní strany, nejvíce postižené korupčními aférami, dostatečnou příležitost, aby své potřebě po očistě u sebe doma učinil zadost. (Potlesk komunistických poslanců.) Jde-li za tím účelem do ciziny, svědčí to jen o tom, že rozhorlení nad maďarskými penězokazi není než záminkou pro tah na šachovnici v politice páně Benešově proti Horthyovu Maďarsku. Neměli bychom proti takovému šachovnímu tahu námitek, kdyby za ním stála opravdová a vážná snaha přiskočiti na pomoc pracujícím třídám Maďarska v boji proti jejich tryznitelům. Ale pan Beneš má zcela jiné úmysly. Nepatří k nepřátelům tohoto systému, nýbrž k osobám zaň spoluodpovědným. (Souhlas komunistických poslanců.) Že sociálně demokraticko-komunistická vláda rad v Maďarsku byla za pomoci pana Beneše vojenskou intervencí Rumunska a Československa svržena a tím umožněno zřízení vlády Horthyovy, jest dostatečně známo. Pan Beneš patří k hlavním aranžérům ženevského sanačního díla, kterým byl Horthyův systém finančně podepřen a posílen. A cílem jeho politiky není také dnes svržení Horthyho, nýbrž vyrovnání se s ním. Vynalezl také již libozvučné heslo pro toto vyrovnání s Horthym: Heslo o "středoevropském Locarnu".

K stejnému cíli směřuje Malá Dohoda. Rumunsko vyjednává již horlivě s maďarskou vládou, a i když tato vyjednávání se zastavila pro maďarské požadavky hranic, byla přec jen již dosažena dohoda o národní menšině. Jednání Jugoslavie s Maďarskem dospělo dokonce již k rozpravě o otázce celní unie. A že pan Beneš jest ochoten vykoupiti po případě vyrovnání s Maďarskem malými opravami hranic, jest rovněž veřejným tajemstvím. Pan Beneš chtěl ostrou kampaní v penězokazecké aféře učiniti maďarskou vládu povolnější, ale Paříž a Londýn se mu do toho vložily a musel proto na svou novinářskou smečku zapísknouti, aby šla o notný kus zpět. Anglie a Francie staví se totiž vždy na ochranu před Horthyho, hrozí-li mu nebezpečí. Důvodem tohoto chování jest zcela jednoduché vypočítávání procent. Maďarské hospodářství jest dnes úplně v područí zahraničního kapitálu a číslice mluví příliš jasnou řečí: 40% kapitálu jsou původu anglického, 15% italsko-anglického a 30% francouzského. Proto strach Anglie a Francie před převratem v Maďarsku, a kdyby tam vypukla skutečná revoluce proti Horthymu, byli by Dohoda a v jejích službách pan Beneš hned pohotovi Horthyho zachrániti. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)

Kde však jest kořen této penězokazecké ostudy? Jest ve všeobecném úpadku, ve všeobecné hnilobě vládnoucích tříd, nejen v Maďarsku, ale v celém kapitalistickém světě. Panující třídy poražených a potlačovaných národů nejsou dávno s to, aby vedly boj za osvobozeni národa. Tento boj jistě by přinesl nejvyšší mravní rozvoj sil, ale jen tehdy, kdyby byly masy národa vyzvány k boji. Na to se však panující třídy v dnešní epoše úpadku měšťácké společnosti nemohou více odvážiti. Neboť dostanou-li se jednou masy do pohybu a přijdou-li do boje, pak se nespokojí více s porážkou cizích utiskovatelů, nýbrž dorazí také panující třídy vlastního národa. To vědí velmi dobře panující třídy národů ve světové válce poražených a tím se vysvětluje mravní zbahnění, ubohá polovičatost jejich boje - lze-li tohoto dobrého slova vůbec užíti - proti versailleskému mírovému diktátu. A tím se také vysvětluje, že tyto panující třídy sahají k takovým prostředkům jako v aktuelním případě zchátralá beťarská sebranka. Tím se však také vysvětlují sympatie německých nacionálů, německých křesťanských sociálů a hakenkrajclerů pro budapeštskou bandu vrahů a zločinců. Německá buržoasie jest totiž v podobném postavení jako panující třídy Maďarska. Tím jest však také určeno naše stanovisko k celé aféře. K smrti odhodlaný boj našich maďarských soudruhů, kteří vzdorují s Rakossim v čele mučírnám a šibenicím Horthyho, zprošťuje nás povinnosti, abychom se jakýmkoli způsobem ohrazovali proti bídáckému utrhání prodejných vládních novinářských lotrů, jakoby naše prohlášení proti exposé pana Beneše bylo prohlášením pro Horthyho. Přibíjíme-li na pranýř shnilou morálku vládnoucích tříd poražených národů, nechceme tím naprosto říci, že by byla morálka panujících tříd vítězných národů, byť jen v nejmenším, lepší. Rozdíl jest jen ten, že mají bohatší pomůcky a nemusí sahati k zoufalým prostředkům. Mají ještě na korupci dosti pravých peněz a nepotřebují tedy ještě je padělati. (Veselost a potlesk komunistických poslanců.)

Česká buržoasie, podporovaná vládními socialisty, jest ještě dosti silná, aby alespoň zevně legálními prostředky udržovala svou vládu nad národními menšinami. Novým důkazem toho jsou jazyková nařízení, jimiž bylo korunováno dílo jednostranným diktátem vnucení ústavy a státního jazyka. Pan Beneš uvedl svým podpisem pod toto nařízení své vlastní řeči o "duchu Locarna" sám ad absurdum. (Souhlas na levici.) Toto jazykové nařízení jest důkazem, že vyrovnání české a německé buržoasie má býti uzavřeno na širokých zádech nás pracujícího lidu a středních vrstev německé menšiny. Neboť tyto masy a nikoliv němečtí kapitalisté ponesou útraty jazykových nařízení. Souhlas členů slovenské ľudové strany k jazykovým nařízením, která potvrzují s konečnou platností uzákonění jednotné národnosti a československého jednotného jazyka, dokazuje jen, jak daleko již pokročilo toto kupčení Hlinkovců s vládou a že toto kramaření jest zradou práva sebeurčení slovenského národa, jeho práva na národní svéráz. Tato jazyková nařízení dokazují však také, zač máme pokládati slib učiněný touto vládou, těmito ministry. Pan Švehla nezmůže se než na cynický úsměv, připomíná-li se mu jeho slovo z roku 1920, což nepřekáží německým agrárníkům, aby s ním za kulisami pilně nevyjednávali. A pan Beneš přechází diplomatickým posuňkem přes jasná ustanovení mírové smlouvy St. Germainské a ústavy o autonomii Podkarpatské Rusi, když této zemi na místě slavně zaručené autonomie vnucuje český státní jazyk, jímž tam vůbec nikdo nemluví. Reklamujeme právo sebeurčení nikoliv na základě kapitalistických mírových smluv, a přibíjíme na pranýř skutečnost, že ti, již tyto mírové smlouvy podepsali, šlapou je nohama, když se jim nehodí do krámu. A zjišťujeme, že na dané slovo a podpisy toho panstva nelze nic dáti.

Proč pan Beneš nepoužil příležitosti svého exposé, aby nám podal zprávu, jaké ohromné pokroky učinila konsolidace mezinárodních poměrů po Locarnu? Vždyť nám přece nepodal ještě ani s tohoto místa zprávu o Locarnu. Pravděpodobně nebylo by se podařilo ani jeho dovednému kejklířství se slovy, aby položil na stůl této sněmovny důkazy, že duch locarnský existuje. Měl se snad dovolávati svého přítele Mussoliniho, který chce nésti prapor italského imperialismu přes Brenner, přes Alpy přímořské, přes Adrii a bůh ví kam ještě? Do nebe volající brutalita, se kterou jsou odnárodňováni Němci v italském jižním Tyrolsku, překonává všechny hanebnosti rakouského režimu v Trentinu. I český koaliční tisk rozhorlil se nad ozvěnou, kterou vyvolal Mussoliniho potlačovací systém. Ale ani český vlastenecký tisk, ani pan Beneš nemají slovíčka pro to, že hanebnosti tohoto režimu národnostního útisku nejsou páchány jen proti německé, nýbrž i proti slovanské menšině v Italii. Kam se poděl soucit se slovanskými bratry? Mlčení českých vlastenců k utrpení slovanské menšiny v Italii dokazuje, že mezinárodní solidarita národnostních utiskovatelů jest účinnější než tak často slavená slovanská solidarita. Pan Mussolini jest nyní pod ochranou anglického kapitalismu, který mu ponechává volnou hru na Balkáně a koloniální zisky, aby získal spojence pro svou zločinnou politiku útisku v Egyptě a Přední Asii. Kde vidíme zde nějakou konsolidaci, nějaký duch smiřlivosti a Locarno? Spolek s Anglií dodal italskému imperialismu drzosti, klade tíže než dosud svou ozbrojenou pěst na východní pobřeží Adrie, své "mare clauso", a zostřuje tím protivy mezi Řeckem a Jugoslavií, která tím více šilhá po Soluni, čím více se jí uzavírá východ z Adrie. Aby byla komedie intrik dovršena, přichází anglická diplomacie s otázkou nějakého "Locarno pro Balkán", která jest právě tak málo vážně míněna jako páně Benešovo středoevropské Locarno.

Tak si počínají diplomatičtí exponenti evropského kapitalismu, házejí locarnským podvodem národům písek do očí a připravují, schováni za mírovými frásemi, příští válku. A zatím co osnují své intriky, zabavuje amerikánský kapitálový obr kus po kuse ony "svaté statky", o něž v této hře jde. Neboť tyto svaté statky jsou kapitálový majetek vládnoucích tříd. A až národové Evropy jednoho dne budou musiti jíti do války za své svaté statky, zpozorují najednou, že jim z toho všeho téměř nic více nepatří, že se stali poddanými amerického kapitálu. A víme vůbec o ministrech a státnících, kteří nám zde řeční, jak daleko se již stali loutkami dolarového kapitálu?

O nejdůležitější otázce zahraniční politiky, která jest také nejdůležitější otázkou politiky vnitřní, o otázce uznání sovětské vlády, nepronesl zde pan ministr Beneš ani slova, ačkoli právě v poslední době lze konstatovati jistý odklad a průtah, aniž by se veřejnost dověděla, jak se věc za kulisami vlastně má. Dočítáme se v novinách jen dohadů, jsou rozšiřovány vylhané zprávy, aniž by pan Beneš je dementoval, ačkoli při jiných příležitostech stříkačka vládních dementi jest velmi rychle po ruce. Tak se na příklad rozšiřuje lež, že uznání sovětské vlády ztroskotalo na podmínkách, které spojovala sovětská vláda s uznáním. To jest lež a pan Beneš byl povinen tuto lež odmítnouti. Jde zde vůbec o podmínky a požadavky? Může zde jíti jen o jedno: bezpodmínečné uznání sovětské vlády. Každé stanovení podmínek bylo by osobivostí i v poměru k tomu všemu, co lze do dneška zaznamenati o dějinách uznání sovětské vlády. Připomínám zde pouze rok 1924. V tomto roce vyslovily tyto státy uznání sovětské vlády: 2, února Anglie, 7. února Italie, 15. února Norsko, 25. února Rakousko, 8. března Řecko, 15. března Švédsko, 31. května Čína, 18. června Dánsko, 8. srpna Mexiko, 28. října Francie. Všechna tato uznání stala se bezpodmínečně. Pakli pan Beneš chce zde stanoviti podmínky, osvětluje to jen osobivost trpaslíka proti obru.

Pakli vůbec stanovení podmínek mělo hráti zde úlohu, pak byla by sovětská vláda oprávněna činiti zde podmínky. (Souhlas na levici.) Neboť co stojí mezi Československem a sovětskou unií? Co jest s to, zkaliti dobrý poměr, znemožniti navázání přátelských vztahů mezi oběma státy? Jest to především protektorát, zdůrazněný, demonstrativně při každé příležitosti zdůrazňovaný protektorát Československé republiky a pana Beneše nad veškerou protirevolucionářskou emigrací. Proč jest tato emigrace ještě roztroušena po celé Evropě? Kdo nechce zpět do Ruska? Rusko, hranice sovětské unie jsou otevřeny všem občanům sovětské unie, kteří se chtějí navrátiti domů. Ti však, kteří se navrátiti nechtějí, to jsou oni, jimž jest to pohodlnější zde "studovati" na útraty československé a jiných kapitalistických vlád (Souhlas na levici.), místo aby doma spolupracovali na ohromném díle hospodářského vybudování, a pak oni, kteří chtějí osnovati spiknutí proti sovětské vládě. Proto celá emigrace nemá významu ochrany uprchlíků, nýbrž jen smysl protirevoluční organisace proti sovětské vládě. (Souhlas komunistických poslanců.) A pan dr Beneš jsa hlavou a protektorem těchto emigrantů, jest zároveň jejich agentem, zároveň šéfem ruské kontrarevoluce. V rozpočtu pro rok 1926 - nezaplatí to ovšem vládnoucí třídy, páni národní demokraté atd. z vlastní kapsy, nýbrž z kapsy poplatníků - v rozpočtu pro rok 1926 najdeme položku 62 miliony pro ruskou emigraci. V rozpočtu pro rok 1923 bylo počítáno s 15 miliony, v závěrečném vyúčtování pro rok 1923 nacházíme však, že na místě 15 milionů bylo vydáno 77¹/₄ milionu. Sovětská vláda mohla by plným právem - a nikdo by ji nemohl toto právo upříti, nikdo nemohl by prohlásiti to za osobivost - učiniti likvidaci státního podporování protirevoluční emigrace podmínkou pro zjednání normálních diplomatických styků.

Další velmi temný bod, který jest mezi Československem a Ruskem, jest protirevoluční intervence československých legií v Rusku v roce 1918, jejíž příčinou byl neslýchaný požadavek povolení průchodu armády v plné válečné zbroji cizí zemí, a v druhé řadě intriky protirevolučních vůdců československých legií spolu s Dohodou. Tato intervence způsobila, že dnes zní v mnohých krajinách Ruska jméno československých legií tak, jako znělo ještě po staletí po třicetileté válce v uších obyvatelstva jméno Švédů. Byly způsobeny ohromné hmotné škody, nehledíc ke ztrátě lidských životů, a kdyby sovětská vláda stanovila podmínku úplného odškodnění za tyto ohromné škody, pak byla by politicky, diplomaticky a mravně úplně v právu. (Souhlas na levici.) Ale sovětská vláda nestanovila žádné podmínky pro navázání normálních diplomatických styků, přese všechno zřekla se každé podmínky. Proč? Nikoli snad k vůli panu Benešovi, nýbrž jen proto, aby nebyly neustále znova v poměru mezi Ruskem a Československou republikou staré rány rozdrásávány. Sovětská vláda zřekla se podmínek proto, že chce upřímně obnoviti nezkalený přátelský poměr s obyvatelstvem Československé republiky. Sovětská vláda, ruský dělník a sedlák znají velmi dobře zločinné úmysly a cíle protirevoluční emigrace, ale jsou si také vědomi nepřemožitelné moci svého režimu, své revoluce, a vědí, že tato mezinárodním kapitálem vydržovaná politická emigrantská havěť nebude moci nynějšímu systému v Rusku ublížiti. (Potlesk na levici.) A co do zřeknutí se náhrady škod způsobených československými legiemi, vysvětluje se toto zřeknutí tím, že ruští dělníci a sedláci vědí velmi dobře, že kapitalistické vlády mají ve zvyku složiti plnou tíhu takovýchto náhrad na bedra dělníků a sedláků jejich vlastní země. Rusští dělníci a sedláci nechtějí však, aby českoslovenští dělníci a sedláci byli přidržováni k odpovědnosti za zločiny československých kontrarevolucionářů. (Potlesk komunistických poslanců.) Ruští dělníci a sedláci jsou naplněni velkodušností revoluce, solidaritou vydíraných dělnických mas celého světa. Tedy nikoli ze slabosti proti panu Benešovi a proti Československu, nýbrž ze síly, kterou jim dává vítězná revoluce, nabízejí ruští dělníci a sedláci Československu bratrskou ruku k navázání normálních a přátelských styků, aniž by kladli jakékoliv podmínky. (Potlesk komunistických poslanců.)

Ruští dělníci a sedláci ukazují se po této stránce zcela jinak, než "dobří přátelé" Československa v Paříži, Londýně a jinde, kteří pan Beneš měl by nám zase něco o stavu této věci říci - právě zamýšlejí složiti ohromná břemena reparací ze samého přátelství k Československé republice na bedra pracující třídy Československa.

Ale na druhé straně chce pan Beneš, chce vláda Československé republiky stanoviti podmínky pro navázání normálních diplomatických styků. Z koaličních kruhů jsou o těchto podmínkách rozšiřovány rozmanité zprávy. Jedna zpráva tvrdí, že dr Beneš prý žádá, aby Československo jako podmínku za uznání dosáhlo při obchodních smlouvách stejné výhody, jaké povolila sovětská unie Německu. Stanoví-li dr Beneš takové podmínky, pak se zdá, že úplně zaspal téměř plná 4 léta, jež uplynula od smlouvy rapallské, a zdá se, že neví, že není to lhostejné, uznal-li některý stát sovětskou unii od začátku nebo začíná-li teprve po letech se odhodlávati k uznání. Jsou však ještě jiné zprávy, tak jedna, že pan Beneš na, sovětské vládě podmínkou za uznání žádá náhradu za vlastnictví majetných československých státních občanů a podnikatelů, kteří ztratili v Rusku svůj majetek revolucí. Toto panstvo, tato bývalá ruská československá buržoasie, která přišla v Rusku o svůj majetek, stanoví nestydaté požadavky. Důkazem toho jest: Kdysi v roce 1916 vypsala česká Národní rada v Rusku osvobozovací dávku, a měla to býti dávka z majetku pro všechny v Rusku žijící majetné Čechy na prospěch osvobozovacího boje českého národa, na základě toho, jak toto panstvo samo odhadlo vlastní majetek. Jest zajímavo, že to, co toto panstvo dnes jako své jmění udává, jehož odškodnění se dožaduje, jest dvacetkráte tolik, než to, co udali v roce 1916 za své jmění, tehdy, když měli platiti. (Výkřiky na levici.) To jest důkazem prolhaného vlastenectví. prolhané morálky a nestoudnosti majetných tříd.

Ale tyto nestydaté nároky na odškodnění nesmějí býti rozhodně srovnávány s oprávněnými požadavky sovětské vlády. Čím pozbyli majetní Čechové svého jmění? Vyvlastněním majetných tříd a toto vyvlastnění jest nezadatelným svatým právem sociální revoluce. Expropriací se vůbec teprve stává z revoluce revoluce sociální. (Potlesk komunistických poslanců.) Tento akt jest legalisován největší autoritou, kterou vůbec na světě máme, revolucí. (Souhlas komunistických poslanců.) Tím nelze hýbati. Nežádáme ovšem na panu Benešovi jako exponentu kapitalistické společnosti, jemuž je soukromé vlastnictví svaté a jehož socialismus stojí pouze na legitimačním lístku jeho strany, žádného porozumění pro tyto zásady. Odvoláme se však v této otázce k masám pracujícího lidu Československa, dáme jim otázku: Chcete, aby ruští dělníci a sedláci Československu zaplatili za to, že svatým právem revoluce zabavili to, co bylo vymačkáno vykořisťováním dělníků v Rusku? Jsme přesvědčeni, že pracující masy Československa odpoví na tuto otázku rozhodným "nikoliv". Tento požadavek Benešův jest ranou ve tvář socialistické myšlenky a dokazuje jen čistě kapitalistický ráz této vlády. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Na konec chci se jen tázati, kdo vlastně stojí za touto taktikou odkladů pana Beneše. Slyšeli jsme již před tím exponenta této politiky, pana dr Hajna. Ovšem že jest národní demokracie v této otázce rozdvojena. Jedni protestují zde proti uznání sovětské vlády, druzí protestují v representačním domě pro uznání sovětského Ruska, když jsou jako obchodníci obchodní missí pozváni. Mimo zdejší moci jsou to dvě mocnosti, které jsou hlavními intrikány proti uznání sovětského Ruska. Především konservativní vláda Anglie, kterou tíží dodnes velice dědictví, které jí zanechala vláda Mac Donaldova a které by ráda setřásla, jen kdyby to šlo, a která se proto mstí tím, že pan Chamberlain provádí politiku obklíčení sovětské unie. Druhým faktorem jsou ony reakční vrstvy Francie, které padly s Poincaréem a které těžce snášejí, že vláda Herriotova uznala sovětské Rusko. Tu jsou také vrstvy francouzského militarismu, které jsou ve službách reakce, a odtamtud jde spojení k československé generalitě, která v této zemi uplatňuje svůj vliv a za niž pan Hajn v rozporu s panem ministrem Stříbrným prohlásil, že důstojníci mají plné právo uplatniti zpátečnické politické vlivy. Ale rozhodovati nebude generalita, nýbrž rozhodovati bude pracující lid všech národností v Československu. Tento pracující lid všech národů uznal sovětské Rusko a ruskou revoluci již dávno. Poslední volby dokázaly, že jest tu milion dělníků a sedláků, kteří nejen uznávají sovětskou vládu, nýbrž kteří s nadšením souhlasí s prací, kterou vykonala ruská revoluce, a kteří neuznávají té vlády, která sedí zde. (Potlesk komunistických poslanců.)

Na konec dovolte mi učiniti malou osobní poznámku. Není mým zvykem reagovati na osobní útoky. Ale v poslední době bylo mi zde a jinde v souvislosti s naším stanoviskem sebeurčovacího práva národů vytýkáno, že jsem mluvil o násilném ozbrojeném odporu proti republice v listopadových dnech roku 1918. Dovolte mi k tomu jedinou poznámku: Byl-li někdo z nás, a já se za to nestydím, toho mínění, že lze násilnému vřadění národa do státu odporovati zbraní, tak mu to není k necti. To jest jen otázka účelnosti. Chybili-li jsme tehdy, spočívala naše chyba politicky v tom, že jsme tehdy v listopadu 1918 měli revoluci v Německu za opravdovou revoluci. Ale buďte bez starosti. Stane-li, se tato otázka opět akutní, pak postavíme kanony na Ještědu a jinde, a namíříme-li je na Berlín nebo na Prahu, bude záviseti jedině na tom, kde bude sídlo kontrarevoluce a kde sídlo revoluce. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo p. posl. Myslivec.

Posl. Myslivec. Vážená poslanecká sněmovno! Předmětem rozpravy naší je exposé, které učinil v této sněmovně pan ministr zahraničních věcí dr Beneš. Exposé toto týkalo se maďarské penězokazecké aféry. Jako jeden z posledních řečníků v této rozpravě nebudu snad moci vnésti nové momenty do debaty, ale budu se přesně držeti věci a budu mluviti o tom, co je skutečně na denním pořadu. Poznamenávám to proto, že by pro mne bylo velmi lákavým, abych se pustil na pole širší. Zde v debatě bylo dotčeno mnohých jiných věcí, nejenom záležitosti maďarské aféry. Zejména by mne svádělo odpověděti několika slovy na vývody váženého pana kol. dr. Hajna, který činil lidové straně s tohoto místa výtky pro její stanovisko k uznání moskevské vlády sovětské de jure. Já však tak neučiním z té příčiny, že otázka uznání Ruska de jure není té chvíle na denním pořadu sněmovny, a byla-li sem zatažena, neodpovídá to zcela přesně parlamentním zvykům. Za svou osobu však mohu prohlásiti, že cokoli jsem až dosud veřejně slovem neb perem činil, všechno směřovalo proti uznání sovětské moskevské vlády de jure, a mám za to, že ani v budoucnosti nebudu moci jinak si počínati. Prohlašuji to zde dnes také z piety vůči arcibiskupu Czieplakovi, o němž právě včera došla zpráva, že v Americe skonal, jistě také jako jedna z obětí bolševické tyranie, poněvadž dlouhé měsíce úpěti musil v žaláři na smrt odsouzen, a jenom vlivné intervenci vynikajících světových činitelů se podařilo, aby od smrti na šibenici byl zachráněn a z vězení propuštěn.

A nyní k věci samé. Mezi zjevy a událostmi poválečné doby jednou z nejošklivějších, nejodpornějších a nejnebezpečnějších je penězokazecká aféra, jež se provalila v Maďarsku. Penězokazectví samo o sobě je zločin, podobně jako paličství nebo travičství, a jako zločin je také ve všech státech posuzováno a trestáno. To však platí o penězokazectví páchaném uvnitř toho kterého státu.

V maďarském případě však jde o zločin, řekl bych, vyššího řádu, jde tu o společnost, svá dělo by mne to nazvati ji sebrankou, která sestoupila se v určitém státě a vzala si za úkol padělati peníze, bankovky okolních i vzdálenějších států, a při tom sledovala dva cíle: Za prvé opatřiti si prostředky ke svým tajným účelům, a za druhé poškoditi, ochromiti valutu jiných států. Obojí je a zůstane u všech čestných a poctivých lidí zločinem, jako jím je a zůstane každý podvod a každé zlodějství. A jest opravdu pozoruhodno, že se akce taková stala ve státě, jehož representanti a političtí vůdcové tak okázale se honosili čestností a dovolávali se své rytířskosti. Mne však překvapilo v této sněmovně při debatě o tom předmětu vedené, že i zde nepokrytě slyšeli jsme tlumočené stanovisko, jež maďarskou penězokazeckou aféru přímo schvalovalo. Pan posl. dr Schollich včera tázal se tu: "Což je to tak velikým zločinem, když se Uhry pokusily hojiti se na nepříteli a zničiti poněkud jeho měnu?"

Vážená poslanecká sněmovno! Nevím, jestli je to naivnost, která z těch slov mluví, či moral insanity. Ale nedivím se tomu, neboť v době, kdy žijí pamětníci výroku říšského německého kancléře Bethmana-Hollwega, který slavnostně Německem podepsanou zaručenou neutralitu Belgie porušil a pak nazval celou smlouvu o neutralitě Belgie cárem papíru, v době, kdy takové názory, bohužel, v německém táboře jsou běžné, mne již nepřekvapuje ani to, že zde v této sněmovně se tázal poslanec, je-li v tom tak veliký zločin, jestliže se Uhry pokusily hojiti se na nepříteli a zničiti poněkud jeho měnu. Ale podotýkám, že od takového stanoviska k očkování raněných vojínů tuberkulemi jest již potom jenom krok.

Vážené Národní shromáždění! Ani láska k vlasti, s kterou se v této aféře s maďarské strany operuje, neomlouvá zločin, o nějž v Maďarsku běží. Účel neposvěcuje prostředků. Kdyby byl jeden z hlavních vinníků - princ Windischgrätz - svoje šárošpatocké panství, svoje miliony obětoval na to, aby vlasti své, zúčastnivší se války a ve válce poražené, pomohl v jejích nesnázích, kdyby obětoval statek svůj, jmění své, tak si mohl v maďarském národě pojistiti čestné jméno; ale peníze falšovati, na stupeň zlodějů a podvodníků sestoupiti, to nezaručí a nezabezpečí jeho slávu v budoucnosti.

Princ Windischgrätz je hlavním pachatelem maďarské penězokazecké aféry. Jméno nám známé. Princ Windischgrätz je vnukem generála Alfreda knížete Windischgrätze, jehož jméno smutně je spojeno s rokem 1848. Z Vídně musil tehdy generál Alfred Windischgrätz ustoupiti pobouřenému veřejnému mínění, a poněvadž byl ve Vídni nemožným pro svoje názory, byl poslán do Prahy. A 12. června r. 1848 princ Windischgrätz, děd, dal postaviti děla a stříleti na naše hlavní město Prahu. Proč sem byl Windischgrätz vyslán? Aby zabránil konstituování ústavodárného českého sněmu, aby zabránil českému národu využíti historické chvíle roku 1848 k tomu, aby prohlásil a vymohl si svoje právo žíti samostátným státním životem. Tento generál Windischgrätz (Výkřiky německých poslanců.) byl zavilým nepřítelem Slovanů a z jeho osobní korespondence s generálem Hammersteinem ve Lvově vysvítá, že šlo tenkráte o organisovaný boj proti Slovanstvu v bývalém Rakousku. (Výkřiky německých poslanců.)

Vážené Národní shromáždění! Když u nás v Praze vykonal svoje dílo, poslán byl do Vídně, kde zdolal povstání a dal popravovati. a když provedl popravy ve Vídni, poslán byl do Uher. V Uhrách bojoval proti národu, jenž domáhal se svého práva, své státní samostatnosti. A je charakteristickou známkou mentality Maďarska, že vnuk toho generála, jenž vedl rakouská vojska proti maďarskému národu, bojujícímu za svou státní samostatnost. může dnes v Maďarsku hráti takovou roli. Já to chápu. (Posl. Patzel [německy]: Také zde žijí mnozí, kteří za Rakouska nosili řády!) Myslím, pánové z německé strany, že nemáte příčiny hájiti takového kata, jakým byl generál kníže Windischgrätz.

Generál princ Windischgrätz, vnuk tohoto generála, měl patrně obavu z roku 1918, když nastal převrat, že by si mohl někdo v Maďarsku vzpomenouti i na ty statky jeho, které v Maďarsku vlastně dostal jeho děd darem za to, co podnikal proti maďarskému národu, proti národům ostatním, za svobodu bojujícím. (Výkřiky.) Proto ta jeho horlivost má svůj kaz, naznačuje, že tu také trochu roli hrálo sobectví, aby si zachránil ten vídeňský dar, který po svém dědu zdědil. Proto se exponoval od počátku již. Pamatuji se, že za války, když sešla se sněmovna magnátů v Pešti, byl to také princ Windischgrätz, který sám za tuto říši na bojiště nešel, ale v maďarské sněmovně magnátů surovým, jedovatým, jizlivým způsobem napadal český národ a české vojáky.