Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Přehlédneme-li, co všechno se za ta leta stalo, pak chápeme politováníhodný stav existencí ve státě: Okolkování bankovek a při tom nařízené zadržení 50% bankovek, zabrání statků, které postihlo i lidi nejmenší, soupisy, rány, které zasadila odluka měn nástupnických států, nesplacení válečných půjček, pozdní uznání rakouských rent předválečných, zkrácen majitelů předválečných rent na úrocích, desekvestrace svěřenského jmění, otázka vídeňské poštovní spořitelny, dávka z majetku a mnohé jiné. A přece to nestačilo a dělaly se dluhy na dluhy. 36 miliard státních dluhů, které vzrostly od začátku existence státu i při zmíněných daňových výkonech občanů, tlačí nás závazkem na úrocích a amortisacích jenom na rok 1926 částkou 2344 miliony Kč. Občany tohoto státu již dávno přepadla hluboká resignace nad takovou správou státu. Berní politika jako následek finanční správy státu zarazila venku jakéhokoli snaživého ducha. Nikoli, že by se tvůrčí člověk chtěl zcela vyhnouti závazku vůči společnosti, to ho ani nenapadá. Avšak to množství státních požadavků, jež na něho doléhá, je nesnesitelné, nesnesitelnější je však ještě methoda, jakou se vynucuje plnění těchto požadavků. (Výkřiky na levici.) Lidé se nejprve bránili, nepomohlo to. Nyní nastala zoufalá nálada a ta je charakteristickou známkou občanů a lidí v tomto státě. To je mnohem strašnější než všechno jiné. Jakýkoliv jemnější cit byl umrtven. Nikdo nevidí již nic v tom, že je jako dlužník daní zapsán na černém obecním prkně, ví, že není sám, že je tisíce jiných, kteří mají stejný úděl, tisíce, desetitisíce a statisíce jiných lidí tohoto státu. (Výkřiky na levici.)

Chceme se spokojiti s touto všeobecnou kritikou finančního vedení státu. Zvláště chceme dnes podrobně promluviti o účincích finanční politiky na správu a existence venku a na základě tohoto výkladu projeviti své mínění, aby byly zlepšeny poměry, jakož i svá přání a požadavky. Proto jsme tu jako poslanci, abychom zvenčí přicházejíce ukázali, jak se věci skutečně mají, abychom jako tlumočníci oznámili starosti milionů lidí, které jsou našimi starostmi. To musíme zde učiniti. Musíme upozorniti odpovědné správce státu na věci, jež se dějí venku. Pánové k nám již nepřicházejí, nejvýše jednou za čas přijdou do své země, kterou odpovědně chtějí říditi a spravovati a když vyjdou, pak se to stane v té formě, jak tomu kdysi bylo v dějinách a jak to bylo zachováno dějinami pod jménem vesnic Potemkinových.

Strašná situace poplatníkova jest ztížena jistými administrativními průtahy, které ovšem nastaly jako následek toho, že administrativa měla vyříditi příliš mnoho práce jí uložené. Největší administrativní průtah je opominutí včasného předpisování daní. Je zbytečno příti se, kdo má více viny na zmatku, který vznikl tím, že se daně včas nepředpisovaly. Je lhostejno, dáváme-li vinu finanční správě, která jako v orgiích diktovala opatření za opatřením, nebo administrativě, která zůstala pozadu, poněvadž nemohla všechno hned vyříditi, nebo poplatníkovi. Finanční správa, kritisuje-li tyto věci, vymlouvá se svým způsobem na § 3 zákona ze dne 16. března 1921, č. 116 Sb. z. a n., v němž se praví: "Pokud daně nejsou předepsány, jest poplatník povinen platiti je podle posledního definitivního předpisu." Tedy i kdyby nedošlo k definitivnímu předpisu, měl by poplatník věděti, že má platiti. Tak argumentuje finanční správa. Proti této argumentaci musíme vystoupiti s poukazem na to, že existence poplatníků není nic pevně anebo klidně stojícího Žije a také může zemříti. Je přece nemožno, chtíti stanoviti trvání poplatníkovy existence nějakou matematickou formulí anebo jinak. Nelze věřiti. že by všechny obchody podržely rozsah posledního roku berního. Nesmí přece býti požadováno za špatná leta placení jako v roce dobrém. To již proto nejde, poněvadž k tomu není po ruce prostředků, neplatí se právě proto, poněvadž poplatník určitě neví, co má platiti. Obchodnictvo je již tak založeno a toto založení je v odporu s tím, jak by to chtěla míti správa státní. Nedostatek včasného předpisování daní za leta od roku 1919, jakož i okolnost, že nyní daně přicházejí najednou, zostřuje krisi v tomto státě až ke katastrofě.

Úředně odhadují se daňové nedoplatky, které vznikly pozdními předpisy, na 4 miliardy Kč. Nemýlíme se, domníváme-li se, že nedoplatky jsou o polovici větší. Odhadujeme je na 6 miliard. Ze spolehlivého pramene víme, že nedoplatky na Slovensku jdou do miliard, že pochybné pohledávky tam rovněž dělají miliardy. Je velmi naivní, píše-li "Venkov", že je možno všechno vymoci a tím opatřiti úhradu pro předlohu úřednickou a učitelskou. Kdyby však podle tohoto mínění "Venkova" a tamějších pánů skutečně se stal pokus, všechno bezohledně vymáhati, přivodilo by to prostě zkázu a ruinu tisíců existencí, které se do dnes s bídou udržely.

Náš kardinální požadavek zní: Likvidace nedoplatků daní. Požadujeme generální pardon, generální slevu ve všech případech, kde je ohrožena hospodářská existence a v tomto smyslu vybudování zákona ze dne 8. října 1924, č. 235 Sb. z. a n. Ve svém nynějším znění není tento zákon pomocným opatřením, jehož potřebujeme. Jen nepatrně odlišuje se od řádných úlev zákona o osobních daních. Zákon o daních osobních připouští pro obor přímých daní žádosti o slevu. Avšak v největším počtu případů berní správy vyřizují tyto žádosti nepříznivě, poněvadž úřad ne vždy považuje za prokázané ohrožení hospodářské existence. Zákon o mimořádných daňových úlevách z 8. října 1924 rovněž nesplnil nadějí do něho kladených. (Posl. L. Wenzel [německy]: Poněvadž nemáme berních komisí!) Zajisté. Úřad volně uvažuje a posuzuje, zdali je hospodářská existence vážně ohrožena. Víme z prakse, ze sta a tisíce takových případů, jak takové uvažování vypadá. Pomoci může jenom generální pardon, jenom generální sleva, která bude bez výjimky uplatněna. Požadavek jest oprávněn, poněvadž nelze přenášeti daně z inflačních let na dobu po provedené deflaci. Generální sleva měla by také další účinek, jednou ranou by vyřídila otázku rekursů. Dnes u různých finančních ředitelství leží nikoli desetitisíce, nýbrž statisíce rekursů, které nemohou býti vyřízeny, nebude-li místo restrikce státních úředníků úřednický aparát doplněn. Žádáme generální pardon! Učiňme pod minulou dobu čáru a začněme znovu podle rozumných zásad.

Placení daní nepřerušuje se ani, podá-li poplatník odvolání. Neplatí-li poplatník daní po době splatnosti, nastupuje podle volby berní správy buď administrativní nebo soudní exekuce. V poslední době stalo se to pravidlem. Důkaz pro toto tvrzení podává pohled na černé obecní desky. Jsou tam vyvěšeny celé tlusté svazky úředních vyhlášek, které obsahují opatření proti neplatícím poplatníkům, přímo otřásající obrazy hospodářské situace! Dal jsem si práci, abych si opatřil hospodářskou statistiku v Jabloneckém okrese a z přípisů obcí jsem konstatoval toto: V Jablonci nad Nisou roku 1925 bylo 1712 dražeb, 166 převodů, 39 soudních dražeb domů a 32 dražeb movitostí; ve Smržovce v obci s 8000 obyvatelů a 2000 domácností bylo v posledních týdnech provedeno 736 exekucí. Každý třetí poplatník, každá třetí domácnost byla bezohledně exekvována. V Rýnovicích, v obci s 1200 obyvatelů bylo provedeno 100 exekucí, v Mšenu nad Nisou se 3000 obyvatelů 300 exekucí, v Jindřichově s 530 obyvatelů a 140 domácnostmi 70 exekucí. Každý druhý přednosta domácnosti byl exekvován. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.) Dožili jsme se toho, že v jednotlivých místech je exekvováno 30 až 50% poplatníků. V Josefodole bylo podle posledního data 11. listopadu 1925 80 dražeb. V Jabloneckých Pasekách bylo ze 700 stran exekvováno 400, ve Vrkoslavicích ze 600 domácností 200 a v Huti ze 300 domácností 135. Tak vypadá obsah hospodářského života tohoto státu. S hrůzou seznáváme tento obsah. Co kdysi bylo výjimkou a jistě výjimkou pozornost vzbuzující, stalo se nyní pravidlem. Poplatník stal se vesměs dlužníkem daní. Uveřejňování dlužníků daní jako prostředek kritiky stalo se prostředkem kritiky proti státu samému, který své požadavky tak napíná, že nemohou býti zaplaceny.

Řekl jsem již, že proti této methodě státu zahájila činnost nejprve oposice, že však poněvadž neměla žádné vyhlídky, dávno přestala působiti a že všude lze pozorovati hlubokou resignaci. U velkých poplatníků zajišťují se tyto nedoplatky obyčejně knihovně. Ve své odpovědi ze dne 24. února 1924 na moji interpelaci o bezohledném vedení exekucí, slíbil mi tehdejší finanční ministr Bečka, že knihovní zajištění daňových pohledávek bude prováděno jenom v těch případech, kde je ohrožena jejich dobytnost, jako u poplatníků notoricky neplatících, kteří neplatí ani po upomínce, nedodržují lhůt. Bohužel musím konstatovati, že v praksi vypadá věc jinak a že v mnoha a v mnoha případech bylo provedeno knihovní zajištění daňových nedoplatků, v nichž nebylo nutnosti k takovému opatření. Nejhlouběji popuzuje knihovní zajištění nedoplatků fiktivních.

Suma předpisů z daní osobních za minulá leta vyšetřuje se v mnohých případech přibližně, a to tak, že se poslední definitivní předpis násobí počtem let, v nichž mají býti daně zaplaceny, a vypočítá se obnos daní. Takových předpisů poplatník nežádá. Žádáme pana ministra financí za opatření, aby bylo upuštěno od vyúčtování, kde ho není třeba, neboť pokračování v této praksi dělá dojem systematické loupeže za tím účelem, aby se stát takovou berní politikou zmocnil veškerého majetku, patrně však jenom majetku německého, pokud nebyl zabrán pozemkovou reformou. (Souhlas na levici.) Tak se jeví vymáhání úroků z prodlení z fiktivního daňového obnosu bláznovstvím, a my navrhujeme, aby byla příslušná zákonná ustanovení o úrocích z prodlení změněna v tom smyslu, aby byly vybírány ve skromnější míře a jenom ode dne, kdy byla daň řádně předepsána. Odvolání proti předpisu a poshovění ať přerušují počítání úroků z prodlení než bude věc vyřízena.

Právě jako němečtí národní socialisté musíme ještě věnovati pozornost mimořádně smutné kapitole, totiž kapitole o daních dělnických. Také ty jsou v dnešní výměře zjevem poválečným. Přišly po zvýšení mezd a platů, jež učinila nutnými postupující drahota v době válečné a poválečné, aniž dělník měl větší skutečnou možnost operovati se svou mzdou. Tímto zvýšením - je to ironie - stali se skoro všichni dělníci poplatními osobní daní z příjmů, poněvadž s ní nebylo rovnoměrně zvýšeno daněprosté existenční minimum. Před válkou činilo existenční minimum 1200 a 1600 K. V r. 1920 pak 4800 Kč a od r. 1921 6000 Kč. Je tedy nyní šestkráte vyšší než roku 1914. To není naprosto uspokojivý poměr. Předpokládalo-li se roku 1914, že zaměstnanec s měsíční mzdou 100 Kč musí býti chráněn - je to mzda, s níž bylo možno jenom nuzně vyjíti - nelze nyní po průměrném desetinásobném zdražení životních potřeb, s nímž nešlo vždy souběžně desetinásobné zvýšení příjmů, považovati již za zdanitelné 6000 Kč, tedy měsíční výdělek 500 Kč.

Jaký je následek takové prakse? Nedostatečným poměrem mezi příjmem a nezdaněným obnosem dostali jsme 50%ní přírůstek poplatníků. Každý služebník byl zdaněn, čímž práce berních správ právě jako jiným opatřením nesmírně vzrostla. Také daňová věc dělníkova musela býti úředně projednána a i když to nebylo tak komplikované jako u velkých poplatníků, přece zatěžovala administrativu. Při tomto přírůstku 50% poplatníků můžeme počítati o čtvrtinu více práce. Jaký div, že úřady jako mnoha jinými pracemi, také rozšířením počtu poplatnictva zatíženy nemohly dále, mnoho zůstalo nevyřízeno, s mnoha jinými věcmi také předpisy daně z příjmu pro dělníky samé. Také oni teprve r. 1924 a 1925 dostali předpisy dodatečně za leta 1919 až 1923. Není-li možno jiným lidem zaplatiti dodatečně na kolik let najednou osobní daň z příjmu, pak teprve to není možno dělníkovi. Dělníku musely býti povoleny daňové úlevy, které známe z toho, jak se nyní provádějí. Jsme nyní tak daleko, že každý předpis musí býti znovu přepočítáván a že musí býti poskytovány dlouhé splátky. Administrativa koná práci, která není v žádném poměru k finančnímu efektu, dosaženému dani dělnickou. Abychom jednou pro vždy chránili pracujícího člověka před zkracováním jeho beztoho nedostatečné mzdy, abychom na druhé straně uchránili administrativu před prací, která se koná neužitečně, požadujeme zvýšení částky daně prostého existenčního minima přiměřené době. Navrhujeme, aby daněprosté existeční minimum bylo zvýšeno pro svobodného dělníka se 6000, jakožto nyní platné hranice na 12.000 a pro ženatého na 18.000 Kč. Jak možno viděti z úředních vysvětlivek o 3%ní srážce ze mzdy k úhradě dělnické daně z příjmů na rok 1926 a na daňové nedoplatky, zúčtují se daňové srážky odvedené zaměstnavatelem na daně roku 1926 a dřívější. Onu daň, která se nevyrovná tímto způsobem, berní úřad odepíše. Nyní chtějí některé berní správy vykládati výnos finančního ministerstva o daňových úlevách pro dělníky tak, že 3%ní srážky ze mzdy jsou jenom na úhradu nezaplacené daně z příjmů za leta 1919 až 1923, že však daně za leta 1924 a 1925 zůstávají. Bylo by nutno, aby finanční správa v tomto směru jednala jasně a ve smyslu našeho požadavku poskytla dělníkovi generální pardon, aby pro budoucnost však nepřipustila takového zatěžování dělnictva, ale přistoupila k přiměřenému zvýšeni existenčního minima. Požadujete-li pro dělníka daňové úlevy, jest v tom obsažen také požadavek úlevy pro zaměstnance. Pro zaměstnance musí platiti analogicky tytéž úlevy.

A nyní jenom krátce několik slov a o oprávnění našich žalob jakožto Němců. Často se tvrdí, že nemáme vždy legitimace ke kritice; nuže chci vám říci, že v případě své dnešní kritiky legitimaci máme, která je dána výkony, které koná náš národ, naši nositelé hospodářství a konají je již po leta a ještě dále, takže proti nim nemáte výtek. Již jsem poznamenal, že vy sami ze svého přání nesete odpovědnost. Máme právo k žalobám, jako občané v celku, zvláště jako občané, kteří státu poskytují svůj příjem velikým procentem. Tato stránka našeho práva je znamenitě illustrována nedávným prohlášením ústavu pro statistiku menšinových národů na universitě ve Vídni. "Zatížení Němců a Čechů v Čechách osobní daní z příjmu." Význačná studie Ladislava Weillera zpracovává jenom statistiku let válečných. Platí však dosud také ještě pro dnešní poměry, pokud se nezměnil ještě dnes hlavní moment, o nějž se opírá, větší poplatnost Němců na daních přímých než Čechů. Berní fiskus se tedy v účincích vůči Němcům neodrakouštil. Ze statistik Ladislava Weillera možno mnoho viděti. Zatím co německá města tvoří sotva čtyři desetiny obyvatelstva státu, platí skoro čtvrtinu veškerých daní, české obyvatelstvo venkovské naproti tomu, které je nejpoplatnější kategorií Čechů, mělo by platiti podle počtu hlav čtvrtinu veškerých daní, ve skutečnosti však platí jenom něco přes jednu desetinu. Již tato čísla dávají podnět k názoru, že Němci v Čechách musí nésti nepoměrně vysokou část daňového břemene. Neméně jasně ukazuje se to z různých srovnávacích číslic statistiky. Ze statistik Ladislava Weillera vidíme dále, že města s čistě německým obyvatelstvem vykazují největší procento poplatníků, totiž 9.79%; čistě česká města zůstávají pozadu více než jedním procentem. Také pokud jde o placení daní na hlavy obyvatelstva kráčí Němci na prvém místě. Na německé obyvatele města připadá průměrně více než dvojnásobek jak na české, a to 13.20% ku 6.36%. Nechci dnes zkoumati, zda ve větším zatížení německého poplatníka jest snad korektiv pro jeho jinaké odstrkování. To jednou učiníme. Poukazem na Weillerovy statistiky mělo býti jenom bezvadně a přesvědčivě dokázáno naše větší právo jakožto Němců mluviti k finanční politice.

Nevěříme, že tentokráte zůstanou naše žaloby, výstrahy a požadavky nepovšimnuty. Ponenáhlu bude také pánům z vlády jasno, že nejedná se bez škodlivých účinků pro všechny proti přirozeným potřebám a jediným možnostem. Čím dříve se přikročí od tohoto vnitřního názoru k tomu, aby s porozuměním bylo jednáno s člověkem jako občanem také ve vlastnosti veřejného poplatníka, tím lépe. Po stránce meritorní musím říci, že tento zákon odmítáme. (Potlesk na levici.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Slovo dále má pan posl. Kreibich.

Posl. Kreibich (německy): Dámy a pánové! Návrh, o němž zde máme rozhodnouti, vztahuje se jen na poměrně malou část předpisů o přímých daních, avšak i v mezích tohoto návrhu lze dosíci zmírnění daňových břemen pro pracující obyvatelstvo. Poněvadž celkový komplex daňových otázek jest dnes nesmírně důležitý a pracující vrstvy proletariátu, drobných rolníků a drobných živnostníků jsou hluboce pobouřeny proti ohromným daňovým břemenům, která leží na bedrech pracujícího obyvatelstva. pokládáme za svou povinnost, abychom při, této příležitosti pojednali o otázce daní.

V poslední době bylo mnoho mluveno a také psáno o daňové otázce. Také autority z měšťácké společnosti musily připustiti, že daňové zatížení je dnes poměrně mnohem vyšší než před světovou válkou. Berní břemeno, které připadá na hlavu obyvatelstva, jest více než desateronásobné, kdežto průměrný příjem podle přiznání ministra financí stoupl jen sedmkráte. Pan ministr financí zapomněl však ve své úvaze, pronesené ve schůzi sociálně-politického výboru, na jednu velmi důležitou věc. Životní poměry majetných vrstev se nezhoršily; bohatí, jak musili přiznati sami měšťáčtí národní hospodáři, stali se bohatšími, kdežto chudí zchudli ještě více. Zároveň však, pokud jde o rozdělení daňových břemen na bohaté a chudé, nastalo přesunutí ve prospěch bohatých, čímž bída pracujících vrstev byla ještě zhoršena.

Pronikavým poučením pro toto přesunutí jest nám rozpočet pro rok 1926. Příjmy jsou rozpočteny asi na 10 milionů Kč, z čehož 9323 milionů připadá na daně, dávky, poplatky, výtěžek státních podniků atd. Sečteme-li přímé daně, obsažené v těchto příjmech, i s úroky z prodlení, pokutami a exekučními poplatky, dospějeme k částce 2085 milionů Kč. Sečteme-li však daň z obratu, cla, spotřební daně, výtěžky monopolů a státních podniků, dále poplatky, kolky, taxy a dopravní daně, zatěžující vesměs přímo spotřebitele, docházíme k ohromné částce 7.237 milionů. Poměr mezi nepřímými a přímými daněmi činí tedy při státních příjmech z daní 77.6% ku 22.4%. Tímto poměrem není však již vyčerpáno nespravedlivé rozdělení daňových břemen ve prospěch majetných vrstev. Mezi přímými daněmi jsou na př. daně činžovní, činící 84.5 milionů, které ve skutečnosti jsou přece jenom daněmi nepřímými, poněvadž přímo zatěžují bydlící. V 141 milionu pozemkové daně a v 251 milionu všeobecné daně výdělkové jest mnoho milionů daní, které musí sehnati drobní rolníci a drobní živnostníci, jež nelze přece počítati mezi vrstvy majetné. A tytéž daně jsou také obsaženy ve 115 milionech, jež vynáší daň válečná. Mnohem důležitější jest však mezi čísly nepřímých daní ohromná částka výtěžku daně z příjmu, která se svými 997 miliony činí ne méně než 47.8% veškerého výtěžku daní přímých. A právě tato daň z příjmu stala se dnes více než kdy jindy, především však více než před politickým převratem roku 1918, daní pracujících vrstev.

To, že při průměrně asi desateronásobných cenách daněprosté existenční minimum bylo ze 1600 Kč zvýšeno na 6000 Kč, má za následek, že dnes pracující třídy musí mnohem větší měrou přímo přispívati k přímým daňovým břemenům než za starého režimu. Vidíme tedy, že demokracie právě, pokud jde o rozdělení daňových břemen na hospodářsky slabé a hospodářsky silné se stanoviska sociální spravedlnosti, která byla vyhlašována jako jedna z jejich vlastností, úplně selhala. Tato pověstná demokracie jeví se právě v tomto bodu sociálně mnohem nespravedlivější než starý režim a jeví se jako spolehlivější pomocnice majetných vrstev než režim dřívější. Tato věc jest jednou z nejstrašlivějších žalob na držitele moci této demokracie. V té věci nepomohou ani průkazy, že jest nezbytně nutno, aby daňová břemena po velikém hospodářském puštění žilou za světové války byla vyšší. Jest skutečností, že demokracie větší část břemen na nápravu hospodářských škod způsobených světovou válkou, uvalila na bedra těch, jimž světová válka přinesla největší hospodářské, tělesné a duševní utrpení, a že tato demokracie chrání nejvíce ty, kteří za ni nejméně trpěli, za to však měli z ní největší zisk.

Tento vládní návrh zákona dává nám možnost, abychom přímá daňová břemena pracujících vrstev, která přece tvoří vůbec jen mnohem menší část daňových břemen pracujícího obyvatelstva, ale jež však právě nyní jsou nejcitlivěji cítěna, značně snížili. Proto navrhujeme v mezích vládního návrhu, aby daněprosté existenční minimum 6000 Kč bylo zvýšeno pro svobodné na 12.000 Kč a pro ženaté na 18.000 Kč. Vedle toho navrhujeme, aby hranice příjmu, do níž jsou možné různé srážky a úlevy, byla zvýšena a rovněž aby byla zvýšena hranice příjmu, od níž jsou poplatníci zatíženi různými přirážkami. Dále žádáme, aby příjem až do 32.000 Kč ročně byl osvobozen od válečné daně, která se má od nynějška podle vládního návrhu jmenovati "mimořádnou přirážkou státní". Pokud je to možno v mezích tohoto vládního návrhu, žádáme ve svých návrzích stejné úlevy pro drobné živnostníky a drobné rolníky. Za zvláště důležitou věc pokládáme náš návrh, aby osobní daň z příjmu i s válečnými daněmi a úroky z prodlení byla škrtnuta za dřívější leta až včetně roku 1923 pro všechny, jejichž zdanitelný příjem v oněch letech nečinil přes 30.000 Kč a v roce 1925 více než 24.000 Kč. Přijetím tohoto návrhu má se odstraniti ohromná sociální nespravedlnost, tkvící v tom, že se vybírají daně za leta inflace v dnešních korunách.

Naše návrhy jsou nesmírně skromné v poměru k přímo strašlivé daňové loupeži, jíž se dopouští kapitalistický třídní stát na pracujících vrstvách. Budou-li přijaty, mohly by odstraniti jen malou část do nebe volajícího daňového bezpráví, jež pášou majetné vrstvy pomocí demokracie na pracujících vrstvách. Formulovali jsme však své návrhy proto tak skromně, abychom ostatním socialistickým klubům dali možnost pro ně hlasovati. Chceme vám poskytnouti možnosti, abyste ukázali, zda skutečně chcete vážně, jak vždy tvrdíte, na půdě parlamentu dosíci něčeho positivního pro pracující vrstvy. Abychom vám to umožnili, podali jsme také dva návrhy, jimiž se má dosíci úhrady úbytku daní, vzniklého přijetím našich návrhů. Především zdvojnásobením mimořádných státních přirážek při příjmech přes 100.000 Kč ročně a vyzváním vlády, aby vypracovala návrh zákona, jímž se zvyšuje daň z příjmu a daň pozemková pro vyšší příjmy a pro větší držebnosti.

Musíme očekávati, že naše návrhy budou zamítnuty s poukazem na připravovanou velkou vládní daňovou předlohu a připravované dílo reformy přímých daní. Rovněž samozřejmě také víme, že při projednávání tohoto vládního návrhu, který ostatně dlouho ještě není podán, budeme míti příležitost uplatniti všechny požadavky, pokud jde o přímé daně. Avšak ještě také nevíme, že by nynější, skoro bych byl řekl, chvilkový ministr financí prohlásil s určitostí, že tento návrh podá ještě během letošního roku. Dovoluji si však nepřikládati velkého významu všem těmto prohlášením a slibům vlády. Na příkladu proslavené směnky, kterou, aby nachytal hlasy mezi státními zaměstnanci, vydal krátce před posledními volbami předseda vlády, jejíž zaplacení dnes však jest již velmi pochybné, vidíme dosti zřetelně, že ani nejslavnější sliby takových vlád a takových ministrů nelze bráti příliš vážně. Netajím se však tím, že slibům nynějšího ministra financí věřím více, především proto, poněvadž návrh, který nám slíbil, ve skutečnosti má býti v zájmu majetných vrstev. A jde-li o to, splniti slovo dané majetným vrstvám, lze se již na kapitalistické vlády a jejich ministry mnohem spíše spolehnouti. Avšak poměry ve vládní koalici a také posice nynějšího pana ministra financí zdají se příliš málo konsolidované, abychom mohli stavěti na jeho slibech. Padne-li ministr, padnou také jeho sliby a kdo může věděti, jak dlouho snese nynější ministr financí ještě nepřátelství Živnokoncernu a jeho politických zástupců, národně-demokratické strany a kolik bursovních manévrů s této strany přežije ještě v plném zdraví? Proto pokládáme právě se stanoviska tolik vychvalované positivní parlamentní práce za nutno, abychom podali návrhy na ulehčení, aspoň pokud jde o přímá daňová břemena pro pracující vrstvy, při první vhodné příležitosti, která se nám naskytne. A kdo to myslí poctivě s vůlí poskytnouti úlevy v těchto daňových břemenech, ten musí s námi použíti této příležitosti a nesmí se schovávati za otřepanou papírovou záclonu vládních slibů.