Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Daňová otázka je dnes pro pracující vrstvy nanejvýš palčivá a nanejvýš vážná. Právě poslední řeč ministra financí v sociálně-politickém výboru je signálem největšího nebezpečí. Dr Engliš vyniká jako finanční odborník a především jako ministr financí dvěma vlastnostmi. Je naprostým zástupcem zájmů majetných vrstev, chrání je se vší energií před vyšším daňovým zatížením a s touž energií usiluje, aby zvýšil daňová břemena pracujících vrstev. Jeho daňové návrhy k úhradě většího nákladu na úpravu platů státních zaměstnanců a k úhradě schodku, který vznikl podvodem v rozpočtu jeho předchůdcem, zřejmě ukazují, kudy se má jíti. Vzhledem k tomuto chování ministra financí a pro jeho nynější záměry nemohou míti zástupci pracujících vrstev vůči němu jiného stanoviska než nejkrajnější a nejostřejší boj. Víme to, a říkáme to pracujícím vrstvám se vší zřetelností, že tento boj nebude lehký, neboť za dr Englišem stojí zoufalý zápas celého kapitalistického světa, především majetných vrstev v tomto státě, zápolení o konsolidaci jeho soustavy, zápas za záchranu kapitalistické soustavy před zhroucením. Majetné třídy jsou si toho také vědomy, že je to boj na život a na smrt, že jejich zánik bude neodvratný, nepodaří-li se jim vykořistiti pracující vrstvy až do nejzazších mezí zbídačení pro účely konsolidace kapitalistické soustavy. Toto vědomí budí u všech majetných vrstev a u všech, kdo jsou spjati s kapitalistickou soustavou a nechtějí nic slyšeti o sociálním přerodu, ohromnou energii. S tímto nepřítelem vypořádají se pracující vrstvy jen tehdy, probojují-li se rovněž k jasnému vědomí toho, oč jde a odhodlají-li se k boji do nejzazších mezí. Sily k vítězství dostane se pracujícím vrstvám teprve poznáním, že v tomto boji jde o více než o otázky daňové a mzdové.

Avšak nynější pan ministr financí má ještě jinou a to řídkou vlastnost. Za svým cílem jde přímo a surově. V tomto bodu jest více doktrinář a fanatik než politik. Nemilosrdně strhl roušku z celého politického a volebního podvodu koaličních stran o aktivním rozpočtu a již konsolidovaných financích. Ukazuje se vší otevřeností, jakou dalekou a obtížnou cestou musí se ještě demokracie bráti, chce-li splniti svůj úkol, totiž konsolidovati měšťácký kapitalistický řád. Rozpačité mlčení koaličního tisku, vyjma zřejmých nepřátel ministra financí, ukazuje zřetelně, jakou sklíčeností naplňuje koaliční politiku bezohledná přímost ministra financí. Vědí velmi dobře, že dr Engliš mluvil pravdu, a pravda mluví. Vědí velmi dobře, že situace tohoto hospodářského řádu je kritická a že je třeba ještě mnoho obětí, má-li se, je-li to vůbec možno, překonati chronická krise kapitalistického hospodářského řádu. Dále také vědí, že tyto oběti budou musiti nésti výhradně pracující vrstvy. Avšak nechtějí, aby se to pracujícím vrstvám řeklo tak brutálně a zřetelně. Mezi trvalé zásady jejich politiky patří, že se pracujícím vrstvám má pravda zatajovati a že se mají vésti od jedné iluse ke druhé a tak udržovati oběť jaksi jako ve stavu hypnosy. Pan dr Engliš jeho přátelé jsou ve svém oboru fanatikové pravdy, pokud se jim jeví se stanoviska kapitalistického. Avšak zapomínají, že kapitalismus nesnese své vlastní pravdy, pravdy o sobě samém a že jeho obhájci musí pracovati s ilusemi. Nepozná-li pan dr Engliš brzy také tuto část pravdy a nepodřídí ji všechny pravdy ostatní, brzy zmizí jako ministr financí.

Konstatoval-li pan ministr financí, že svět je po světové válce chudší, aspoň pokud jde o Evropu, mluví všeobecnou pravdu. A ne menší pravda také je, že tuto chudobu nepřekonáme, že nemůžeme býti opět bohatými, nebudeme-li šetřiti a omezovati se. Avšak jest otázka jen, pro koho se máme omezovati, pro koho máme šetřiti a komu se má dostati opětně nabytého bohatství. Kapitál se hromadí v kapitalistické společnosti na útraty pracujících vrstev, jeho zdrojem jest výdělek, vykořisťování. Výsledek tohoto hromadění, nový nahromaděný kapitál, plyne však výhradně ve prospěch kapitalistů, rozmnožuje jejich bohatství a tím také jejich hospodářskou moc nad pracujícími vrstvami. A proto směřuje náš boj proti hospodářské konsolidaci a hromadění kapitálu v mezích tohoto hospodářského řádu. Také my chceme, aby společnost překonala svoji chudobu, do níž ji přivedl kapitalismus a světová válka; také my chceme, aby společnost rozmnožila své bohatství a tím také získala základ pro povznesení hmotné i duševní kultury; také my jsme toho mínění, že společnost k dosažení tohoto cíle musí přinésti oběti, že musíme nyní strádati, abychom zajistili hospodářskou budoucnost a tím budoucnost vůbec. Avšak chceme, aby tyto oběti nesli všichni, aby je nenesly velké masy ve prospěch nepatrné menšiny a aby se výsledku jejich hospodaření dostalo ve prospěch celku a aby nepřipadl malé menšině vrstev majetných. Chceme, zkrátka řečeno, hospodářské vybudování na socialistickém základě, podle socialistických method. Kapitalistické vybudování a konsolidace kapitalistického hospodářství upevňují však a utužují moc kapitalismu znovu a zatarasují pracujícím vrstvám cestu k socialismu. Proto ohlašujeme kapitalistickému vybudování světa a kapitalistické konsolidaci nejostřejší boj. A náš boj proti daňové loupeži páchané na pracujících vrstvách, proti. strašlivým daňovým záměrům kapitalistické vlády jest jen částí našeho boje proti kapitalistické soustavě vůbec. (Potlesk na levici.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Remeš. Uděluji mu slovo.

Posl. Remeš: Slavná sněmovno! Zdá se snad býti poněkud odiosním, jestliže 7 roků po válce hovoříme ve sněmovně o válečných přirážkách. Přihlédneme-li však k věci blíže, seznáme, že není možno jinak, nežli přijmouti vládní předlohu, kterou se zavádí mimořádné přirážky k přímým daním, jako fakt, na kterém se nedá naprosto nic měniti, poněvadž by to znamenalo pro rozpočet státu újmu okrouhle 1 miliardu korun, bez níž nebyl by ministr financí s to krýti nevyhnutelně nutné.potřeby státní. Přirážka odpadne samozřejmě tím okamžikem, jakmile bude projednána berní reforma. Berní reforma není prací malou. Bude to kodex, který bude platným pro berní zatížení na celou dlouhou budoucnost, a je tedy pochopitelno, že takováto mimořádně veliká práce vyžádá si mimořádného času.

Na berní reformě bylo pracováno. Jest litovati, že do této doby práce tato nebyla hotova. Je přáním veškerého poplatnictva a všech lidí, kteří mají smysl pro spořádanost hospodářského života, aby daňová anarchie, která nepůsobí právě příznivě v řadách obyvatelstva, byla odstraněna. Je nevyhnutelně nutno, aby zákony berní, roztroušené po rozmanitých ročnících Sbírky zákonů a nařízení, byly sjednoceny a staly se pokud možno každému člověku přehlednými, aby věděl, co je z nich platné a co ne, podle čeho se má říditi, aby sám dovedl si vypočítati a případně překontrolovati platební rozkaz berní správy.

Již také se stanoviska státního je nevyhnutelně nutno, aby berní reforma stala se skutkem, poněvadž právě současné poměry daňové přispívají měrou ne právě malou k tomu, že státu vyrůstají noví odpůrci, kteroužto okolnost nemůže ani státní správa ani odpovědné orgány politické ve státě přehlížeti. Jsme si vědomi toho, že daně musíme a také chceme platiti, ale tyto daně musí býti úměrnými hospodářské nosnosti našeho hospodářského života. Musíme si uvědomiti, že jsme státem exportním a že není lhostejno, pracuje-li náš průmysl čili nic. To není lhostejno nejen továrníkovi, nýbrž ani dělníkovi a úředníkovi, kteří v továrně pracují, ježto práce jim poskytuje existenci a chleba. Dělníkům a úředníkům nemůže býti také jedno, do jaké míry zatížen jest náš hospodářský a výrobní život veřejnými břemeny, ať už tato břemena představují přímé daně státní nebo přirážky zemské, okresní či obecní, a to proto, poněvadž daně, ať již jsou jakéhokoliv druhu a v jakékoli formě uvaleny na náš hospodářský život, přesunují se na široké vrstvy obyvatelstva. Je-li veřejná správa drahá, znamená to, že dělí se s dělníkem, gážistou i úředníkem o valnou část jeho mzdy a platů a přispívá ke snižování sociální úrovně. Z těchto důvodů i dělníkům musí záležeti na tom, aby zatížení života hospodářského veřejnými břemeny bylo pokud možno nejnižší a úměrné naší hospodářské nosnosti. Snaha snížiti veřejná břemena projevuje se ve vládní předloze limitováním samosprávných přirážek na 550%. Předloha snaží se vyrovnati zřízením zvláštních fondů nedostatky u těch samosprávných celků, které nebudou moci vystačiti s ustanovenou výší přirážkovou, která má míti za účel usnadniti výrobě jednotné podmínky existenční ve všech obcích naší republiky, aby jeden podnik neměl těžší výrobní podmínky a nemusil nepříznivěji pracovati na své kalkulaci výrobní nežli podnik druhý.

Snaha tato je jistě nepopíratelně chvályhodná, nutno ji uznati. Avšak jestliže se má za to, že tento stav působí samospráva následkem nedostatku vědomí odpovědnosti k našemu výrobnímu životu, potom chci konstatovati, že takovéto argumenty mohou snad býti užity ve sporadických případech; většina naší samosprávy ovládána je lidmi inteligentními, lidmi s určitou porcí hospodářského a světového rozhledu, a smím snad právem říci, že nebylo by rozumné správy obecní, která by přehlížela důležité faktory výroby, možnost konkurence a konkurenční schopnost na světovém trhu a vysokými přirážkami obecními vyháněla výrobce za hranice své obce. Každá rozumná obecní správa má snahu získati pro svůj katastr novou výrobu a tak nové zdroje a prameny příjmové pro obecní pokladnu a z těchto motivů již samozřejmě vysvítá, že musí se snažiti umožniti hospodářský a výrobní život. Jestliže dnes se naříká na vysoké procento přirážkové, chci říci, že nemalou vinu na vysokých přirážkách má právě okolnost, vyjádřená dnešními poměry v naší finanční správě a kotvící v restech našich finančních úřadů I. stolice, které následkem známých okolností nebyly s to do této doby dohoniti zanedbané práce v letech válečných a v prvých letech poválečných. Důsledky toho jsou, že dnes obce nejsou s to kalkulovati s pevnou základnou přirážkovou, poněvadž berní správy jsou s předpisy pozadu, v celé řadě případů nejsou vyřízeny rekursy a obce budou povinny z toho, co již přijaly na základě příznivě vyřízených rekursů, vraceti přijaté přirážky.

Státní finanční správa přišla konečně k tomu mínění, že není jinak možno, nežli zlikvidovati otázku dlužných daní, poněvadž je vyloučeno, že by dnes při změněných poměrech valutárních byl někdo, zejména z malých drobných lidí, s to, aby zaplatil dlužné daně za 4 až 5 roků. Dnešní stav působí mnoho horké krve a myslím, že bude nám všem ulehčením chvíle, kdy bude moci vejíti v život úprava berní, která zcela jistě přinese mnoho dobrého jak po stránce administrativní, tak také po stránce věcné. Poplatníci jsou rozrušováni nejen tím, že se jim posílají daňové platební rozkazy za 4, 5 roků, ale velice je znepokojuje okolnost, že se jim předkládá berním úřadem vyplněná složenka na rozmanité daně, mnohdy na několik tisíc korun bez platebního rozkazu; a oni nejsou s to, aby se mohli orientovati o hranici svých povinnosti a dověděti se, kolik jsou dlužni.

Dlužné daně, ať již tyto vyskytují se u živnostníků, obchodníků, průmyslníků či dělníků, finanční správa nebude s to vymoci. Ona také s tímto faktem počítá. Z těchto motivů byly učiněny některé kroky, jichž účelem je poskytnouti určité úlevy zejména tam, kde předpis znamená naprostou nemožnost splniti povinnost a representuje častokráte daleko více, nežli na co stačí celé jmění poplatníkovo.

Zejména citelně doléhaly tyto okolnosti na dělnictvo, jemuž v závodech, továrnách a podnicích s ohledem na stabilisovanou valutu byly sníženy platy častokráte o 30, 40, 50%, a nyní byly na něm vymáhány dlužné daně, které při nejlepší vůli nebyl dělník s to zaplatiti, poněvadž přesahovaly všechny jeho možnosti. A srážky, jak to umožňuje zákon z r. 1921, byly tou měrou tíživými, že těch 10, 12, 15 Kč v týdnu á konto dlužných daní srážených v rodině scházelo.

Je proto jenom důsledkem těchto poměrů, jestliže finanční správa se rozhodla na četné naše stížnosti a intervence vyjíti dělnictvu vstříc a umožnila mu zaplacení dlužných daní srážkou 3%, kterou vyrovnávají i běžné daně pro r. 1926.

Naše strana ujala se dělníků po této stránce velmi vřele, poukázavši nesčetněkráte na místech kompetentních na to, že je nutno v. zájmu státu otázku dlužných daní dělnických zlikvidovati. Do té doby nevšímali si komunisté této otázky vůbec, teprve potom, když výsledky našich zákroků počaly se zjevně jeviti, komunisté pokládali za účelno svým způsobem zasáhnouti a opětně rozrušovati dělnické řady tím způsobem, že nezřízeně licitují. (Posl. Dědič: Kolikráte jste zamítli ve Škodovce naše návrhy?) Ve Škodovce, prosím, nešlo o žádné odpisy dělnických daní, nýbrž u ministerstva financí a tam jsme to udělali my a vy jste přišli po této práci jenom plivat. (Tak jest!)

Naše strana pokládá za nevyhnutelně nutno, aby pro budoucnost také daněprosté minimum bylo úměrně zvýšeno v tom poměru, v jakém znehodnocena byla valuta. Jestliže se ve všech případech valorisuje, je jistě na místě, když také přepočítávají se čísla z dob předválečných na nynější jejich hodnotu a když v tomto poměru napříště bude upraveno daněprosté minimum.

Také pro živnostníky musíme žádati určitých úlev při projednávání berní reformy, a to v tom smyslu, aby zejména živnostníku, který pracuje sám nebo s učni, jehož příjmy plynou toliko z jeho vlastní práce, bylo měřeno jinak, nežli těm, kteří mají to štěstí, ve svých podnicích používati také kapitálu.(Posl. Pik: Také domkáři!) Ovšem, že tato zásada musí býti uplatněna i u malých drobných zemědělců při projednávání úpravy daně pozemkové, aby i zde stará křivda byla odstraněna.

Daňovou reformu pokládáme za jeden z nejpřednějších úkolů parlamentu, který musí býti vyřízen ku prospěchu obyvatelstva, poplatníků, i ku prospěchu státu. Vítáme proto velmi vřele prohlášení pana ministra financí, který velmi otevřeně pravil, že za všech okolností chce míti berní reformu ještě letos pod střechou, aby příští rok mohl býti věnován vyřízení rekursů, které leží několik roků u finančních úřadů první, druhé i třetí stolice.

Berní reformou zjednán bude nevyhnutelně nutný klid mezi poplatníky, který půjde také velmi dobře k duhu státu. Berní reformu je nutno vyříditi již také s ohledem na naši výrobu průmyslovou, zemědělskou a živnostenskou i s ohledem na náš obchod, a to proto, aby tito faktorové mohli bezpečně kalkulovati a měli pro kalkulaci jistou, spolehlivou základnu. I samospráva čeká na berní reformu z těchže motivů, z jakých na ni čekají naše výrobní kruhy. Také samospráva chce míti jistotu budgetování a nechce býti předmětem stálých útoků, jakoby neměla smyslu pro míru břemen, jimiž obyvatelstvo zatěžuje.

Prohlašuji, že budeme hlasovati pro vládni předlohu, kterou se prodlužují mimořádné přirážky k přímým daním ještě na tento rok, v tom plném předpokladu a vědomí, že tuto prolongaci povolujeme poslední rok. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Slovo dále má pan posl. Hvozdzík.

Posl. Hvozdzík: Ctená snemovňa! Predostretý návrh sa dotýka v prvom rade daňovníkov Slovenska a Podkarpatskej Rusi a preto si dovolím z poverenia slovenskej ľudovej strany Hlinkovej trošku obšírnejšie poukázať na niektoré veci, ktoré obyvateľstvo Slovenska priviedly k dnešnému hospodárskemu stavu, ktoré zapríčinily nielen veľké národohospodárske škody, ale ktoré zničiac súkromné hospodárstvo spôsobily, že trpieť bude škody aj štát, lebo odklad daňovej politiky, národný majetok, poťažne národný dôchodok bol skrze onú bezohľadnú daňovú politiku, ktorá sa na Slovensku za päť rokov a čiastočne až dodnes udržovala, až katastrofálne načatý.

O tom, nakoľko sa protiví tento známy hospodársky a daňový dualizmus - na čo ešte i dnes trpíme - sociálnej a humanitnej myšlienke, ktorá vraj náš verejný život má viesť, ani nejdem vzpomínať, len konštatujem, že tento bezohľadný hospodársky dualizmus zničil státisíce daňujúcích existencií na Slovensku a Podkarpatskej Rusi a že ten hriech sa ide už pomstiť aj na hospodárstve historických zemí.

Spravodlivá a racionálna finančná, daňová politika má vychodiť zo stavu národného majetku, jeho dôchodku, poťažne z finančnej schopnosti poplatníctva tak, aby jeho ďalšia produktivita nebola ohrozená. Platí to menovite pre štáty, ktorých hospodárstvo je na vývoz odkázané, aká je aj naša republika, ktorej výrobná kapacita je pripravená vyše 70 milionov duší zaopatriť svojimi priemyselnými produktami.

Preto snižujú daňové sadzby v prvom rade exportné štáty. Takto snížilo Rakúsko a Nemecko roku 1925 sadzby dôchodkovej a zárobkovej dane. Ba Nemecko snížilo roku 1925 aj daň z obratu o ¹/₂% na 1% a daň z prepychu na 7¹/₂%. Nedávno Amerika snížila dane o 308 milionov dolárov, z ktorého obnosu len na samú dôchodkovú daň 193 milionov dolárov pripadá.

Dovolím si tu poukázať na pomer národného dôchodku a daňového zaťaženia v niektorých štátoch. Tak v Anglii je národný dôchodok obťažený daniami 23.2%, vo Francii 20.5%, v chudobnom štáte v Maďarsku 14.4%, v Nemecku na pr. 30%, zarátajúc všetky autonomné a vedľajšie prirážky.

Ale keď pozreme, čo asi zostáva z tohoto národného dôchodku k dišpozícii daňovníka, najdeme nasledovné cifry, nasledovné pomery: Podľa vypočítania "The Encyklopedia Britanica Company" v Londýne z roku 1924 pripadlo v Anglii z národného dôchodku na jedného občana asi 12.000 francúzskych frankov. Ak odrátame dane. 23.2%, t. j. 3100 francúzskych frankov, zostalo daňovníkovi k dišpozícii 8900 fr.

Vo Francúzsku z národného dôchodku 3700 fr. - tam je národný dôchodok trochu pesimisticky rátaný - zbýva daňovníkovi po odrazení dane k dišpozícii 2960 francúzskych frankov. V Maďarsku po odrátaní 14.4% daní z národného dôchodku na hlavu, t. j. 360 fr., zostáva k dišpozícii na hlavu 2140 francúzskych frankov.

Teraz viďme zaťaženie svojho národného majetku, poťažne národného dôchodku. Podľa výšuvedeného výpočtu činí náš národný majetok asi 95 tisíc milionov francúzskych frankov. Drom Nesselom je odhadovaný náš národný majetok na 150 tisíc mil. čs. korún r. 1923. Srovnajúc tieto dva odhady, ktoré sú dosť približné, náš národný majetok činí asi 105----110 tisíc mil. francúzskych frankov, z čoho pripadá na hlavu asi 7700 francúzskych frankov. Náš národný dôchodok odhaduje sa drom Nesselom na 25 miliárd čs. korún. Tento dôchodok sa zdá nízkym, ak porovnáme ho s národným dôchodkom iných štátov, kde sa ukazuje pomer národného dôchodku k národnému majetku 1:3 alebo 1:4.

Ale práve naše verejné bremená zapríčiňujú, že náš národný majetok nedonáša toľko, koľko by mohol pri menšom zaťažení. Ale rátajme optimistickejšie 35 miliárd čs. korún národného dôchodku. Podľa toho pripadá na 1 občana našej republiky z národného dôchodku, vo francúzskych frankoch rátané, 1900 francúzskych frankov. Poznamenávam, že tento národný dôchodok je príliš optimisticky rátaný.

R. 1922 - podľa štatistickej príručky z r. 1925 - pripadlo na jednoho občana republiky 1029 čs. korún daní. Na r. 1923 - podľa súkromných výpočtov - asi 1600 korún, podľa vtedajšej meny asi 900 francúzskych frankov. Náš občan platí teda na dane bezmála polovicou svojho národného dôchodku a zbýva mu k dišpozícii iba cca 1000 francúzskych frankov.

Podľa týchto udajov asi 45% národného dôchodku platíme na verejné bremená.

Takéto porovnanie držal som za potrebné predniesť nielen k upovedomovaniu našej daňujúcej verejnosti o neudržiteľnom stave nášho daňového systému, ale držím to za potrebné i preto, že racionálné hospodárenie, obchodovanie, menovite s cudzozemskom, bez ohľadu na cudzie daňové pomery nie je možné. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Dovolím si rozšíriť sa na poznámku predošlého rečníka kolegu Remeša. Vďačne kvitujem isté zásady, ktoré vyslovil. Povedal on totiž, že nemôže byť všetko jedno ani štátu, ani robotníkovi, ani zamestnancovi, ani štátnemu úradníkovi, či továrne stoja alebo nie. a to z národohospodárskeho ohľadu, tedy už i preto, ako som povedal, že základom daňovej politiky musí byť národný majetok.

Pán kol. Remeš ďalej povedal, že vraj v solídnej hospodárskej politike musí sa dbať o to, aby každý podnik pri jednakých okolnostiach mohol vyrábať. Viďme teraz, nakoľko sa uplatňovaly tieto veľmi správné a jedine správné zásady v daňovej politike ohľadom Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Keď výšopísané verejné ťarchy boly ťažké pre poplatníka historických zemí, ako znely reči štyroch predrečníkov, ako strašne nesnesiteľné boly oné pre obyvateľov Slovenska.

Je všeobecne známo, že kým v historických zemiach daň zárobková je od ¹/₂% do 4%, bola na Slovensku sadzba tej istej dane menovanej III. triedy 10%, a to nie postupná, ale jednomerná. Čo to znamenalo pre poplatníka slovenského, dovolím si ukázať na jednom prípade. Pri ročnom zárobku 100.000 Kč mal platiť slovenský poplatník na pr. v Košiciach nasledovné dane: 10% zárobkovej dane III. triedy, t. j. 10.000 Kč - táto daň je základom pre ostatné daňové sadzby - ďalej 250% válečnej prirážky, t. j. 25.000 Kč, 350% obecnej prirážky, t. j. 35.000 Kč, 18.54% župnej dane, t. j. 18.540 Kč, dôchodková daň 4841 Kč, válečná prirážka k dôchodkovej dani 130%, 5293 Kč. K tomu som nerátal krajinský nemocenský poplatok, komorný poplatok, daň z obratu a iné dane. To činí spolu 98.674 Kč. Tak zo zárobku 100.000 Kč mimo dane z obratu a ostatných poplatkov musel by daňovník skoro celý svoj zárobok dať na verejné bremená, ba musel by doplatiť na svoj zárobok hodných pár tisíc korún. Kým u poplatníka historických zemí zárobková daň bola pri menovanom zárobku 2%, tedy činila 2000 Kč ako základ ďalších sadzieb, bol tento základ u slovenského poplatníka 10.000 Kč. Pri jednakých prirážkach autonomných platil by poplatník v historických zemiach pri tom istom zárobku päťkrát menej ako poplatník Slovenska, totiž len 19.135 Kč.

Prameňom tohoto daňového dualizmu je odlišnosť patričných zákonov bývalého Rakúska a býv. Uhorska. Daň zárobková v historických zemiach sa upravuje zákonom z roku 1896, poťažne novelou z roku 1914, a zárobková daň tretej triedy, platná na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, zákonom z roku 1875. Poplatník historických zemí mal prednosť i tým, že niektoré ustanovenia menovaného zákona dávajú vyrubujúcim komisiám možnosť k voľnému uváženiu pri ustálení daňového základu, na pr. § 32 zákona z r. 1896, keď ponecháva komisii voľnosť brať ohľad na niektoré okolnosti, ktoré môžu prísť v úvahu k ustáleniu tak zv. prostrednej výnosnosti - to je § 33 cit. zákona. Uľahčuje voľné vymeriavanie i pohyblivá daňová sadzba, ktorá je určená od ¹/₂% do 4%. Tá okolnosť bola veľmi dôležitá práve v dobe 1918-1924, keď hospodárske pomery neboly stálé a mena sa s času na čas menila. Týmto spôsobom bolo umožnené, že v dobách kritických sa mohol korigovať skutočný výnos a uľahčovala prácu pohyblivá sadzba.

Naproti tomu ustanovenie zák. čl. XXIX z r. 1875, platného pre slovenského poplatníka, operuje ciframi čistého výnosu, určitou sadzbou 10%, vyrubuje sa na základe posledných 3 rokov na nasledujúce trojročie. Už táto posledná okolnosť sama stačí k tomu, aby daňovník, podliehajúci týmto predpisom, utrpel veľkú škodu v dobe tak hospodársky a menove nestálej, ako bola doba 1917-1923, čo aj skutočne malo veľmi nemilé následky.

Na berné obdobie 1920-22 bola totižto daň ustálená na základe priemerných výnosov trojročia 1917-1919. Teda na základe výnosu doby konjunktúry s vysokými hospodárskymi číslami a nízkou menou bola daň vyrubená na dobu trojročia hospodárskej kríze, ba sadzby ustálené na trojročie 1920-1922 boly ponechané aj na rok 1923 z toho dôvodu, že od roku 1924 má byť aj na Slovensku a Podkarpatskej Rusi zavedená jednotná zárobková daň, platná v historických zemiach. Aby sa teda finančné orgány zbytočne vyrubovaním daní neobťažovaly - bolo to takto vtedy odôvodnené - práve i na tú dobu, keď sa hospodárske pomery na Slovensku a Podkarpatskej Rusi až katastrofálne zhoršily. A nemožno je nám nevidieť krivdu aj v tom, že práve v ten čas, keď ohľadom Slovenska sa ponechávajú ustanovenia ťažké len preto, aby finančný aparát nebol obťažovaný novým vyrubovaním dane na rok 1923, o daňovníkov v historických zemiach sa postará vláda zákonom číslo 144 z r. 1922, ktorým dáva voľnosť vyrubujúcim komisiám ku korektúre skutočného čistého výnosu.

Vyniesol sa síce zákon č. 43 z r. 1923, ktorým sa umožňuje nejaká sľava aj poplatníkom Slovenska a Podkarpatskej Rusi, ale aj tento zákon krivdí poplatníkom Slovenska a Podkarpatskej Rusi, lebo sľavenie viazal k podmienkam, ktoré per se nemohly byť výhodné. Poplatník Slovenska totiž musel dokázať, že jeho hospodárske pomery značne sa zhoršily v trojročí 1917/1919 - teda v dobe najväčšej konjuktúry - kým poplatník v historických zemiach to mal dokázať iba na rok 1922, tak práve na rok hospodársky kritický. K tomuto bodu len ešte toľko poznamenávam na dôkaz nemožnosti takéhoto opatrenia, že v župe trenčianskej zo 60 žiadostí o sľavu bola iba jedna jediná priaznive vybavená. To vyberám, prosím, z memoranda bratislavskej komory, upraveného na ministerstvo financií.

Že prečo bol ten daňový dualizmus u nás, keďže Rakúsko zaviedlo unifikáciu patričného zákona behom polroka po obdržaní Burgenlandu, Jugoslávia zaviedla unifikáciu r. 1922. ba ešte i Rumunsko ju previedlo už roku 1923. My máme zvláštné unifikačné ministerstvo, ale tento krivdiaci daňový dualizmus sotrval až do roku 1924, poťažne až do dnes, a ani týmto návrhom nie je ešte definitívne zrušený, iba s roka na rok sa istá jednotnosť predĺžuje.