Právě proto, že tvrzení tato postrádají objektivnosti, že skutečnosti jsou zkreslovány, že obvinění tu přednášená jsou vedena tendencí poškoditi za hranicemi pověst státu a vylíčiti republiku jako nějaký žalář národů, ujímáme se slova, abychom na pravou míru uvedli některá tvrzení.
Po volbách do Národního shromáždění bylo vyslovováno tiskem mínění, že voličstvo vyslovilo se většinou pro aktivistickou politiku a skutečně v táboře českém i německém byly posíleny ty strany, které jsou považovány za aktivistické oproti státu a strany prázdného nacionálního šovinismu byly citelně oslabeny. Byla tu tedy projevena určitá kolektivní vůle voličů, kteří hlasovacím lístkem naznačili, že přejí si národnostního smíru a žádali intensivni práci hospodářskou a sociální. Ale zvoleni zástupcové lidu, zejména z oposičních stran, neprojevili ochotu tuto vůli svého voličstva splniti, naopak svrchní tóny nacionálního fanatismu ozvaly se v této sněmovně nebývalou silou. Tak ku podivu píseň "Hej Slováci!" došla hlasitých sympatii na lavicích pěvců, notujících "Deutschland, Deutschland über alles" a naopak. Také staré písni Internacionály zpívané tu komunisty dostalo se ústy Politbyra nového, překvapujícího výkladu. Neboť komunistická strana prohlásila usilováni luďáků a těch Němců, kteří dožadují se autonomie pro Slováky a Němce v rámci Československa, za pouhé břídilství. Autonomie je pro komunisty málo, je to pouhé nic, a proto nežádají autonomii, ale úplné odtržení minorit od státu. Tak postavili se komunisté svým projevem pro úplnou samostatnost minorit i Slováků v čelo nacionálního šovinismu a patriotismu, projevili ochotu postaviti se v čelo iredenty a zkrátka podporovati všechno, co může způsobiti vnitřní nesnáze republice.
V této době, kdy krise průmyslová se přiostřuje, kdy tyčí se před námi naléhavé problémy našich komun, školství, zemědělství, obchodu, stavebního ruchu, sociálně-politického zákonodárství, hodí se této straně do rozpočtu více rozdmychovati požár nenávistných nacionálních bojů. Znamená to značný odklon od socialistických názorů několikráte tu vyslovených samými komunisty, že spory nacionální slouží jen k zatemňováni třídních bojů. Svými projevy po právu na odtržení a podpisem na návrhu nedůvěry vládě, staví se komunisté nacionální vřavě v čelo. Nechtějí býti avantgardou sociální revoluce, ale podněcovateli nacionálních rozporů a štvanic, které ve svých důsledcích mohou dělnictvu přinésti pouze škodu. Přehlížejí, že dějinným úkolem proletariátu není nacionální agitaci zvyšovati a jitřiti, nýbrž naopak tlumiti, nedorozumění mezi národy odstraňovati, neboť šovinismus nacionální to je, který ohrožuje sociální pokrok a vede lidí až za hranice zdravého rozumu, jak ukazuje případ kapitalisty Rösslera v Karlových Varech.
Komunistická strana ve svých projevech velmi často prohlašuje, že kapitalistický stát není vlastně schopen otázku národnostní vyřešiti a ukazuje na Rusko, jak ono ideálně vyřešilo vzájemný poměr národů na svém teritoriu. Ale tvrzení toto neodpovídá skutečnosti a může imponovati jen nezasvěceným. Případ násilného potlačení samostatné Gruzie, historie udušení osvobozovacích snah uralských Baškýrů a Tatarů, konečně "osvobození" Slovenska Belou Khunem velmi jasně mluví o tom, jak řeší sovětová moc právo národů na "osvobození až do odtržení". Bela Khun velmi dobře odpozoroval celkem v Rusku methody "osvobozovací činnosti" sovětů a sledujeme-li historii vpádu Maďarů na Slovensko, vidíme, že jde o pokus maskovaného imperialistického výboje podle ruského "osvobozovacího" vzoru.
Pan zpravodaj výboru iniciativního dr Hajn vyslovil tu včera mínění, že veškerá jednání a ujednání jak s republikou Rakouskou, která právě byla podepsána ministrem zahraničí, tak i jednání s republikou Německou vlastně nemohou přinésti žádné změny poměru mezi národem československým a německým, že jednání ta vlastně jsou zbytečná. A ku podivu i řečníci se strany německo-nacionální, zejména předešlý řečník projevili tu názor velmi podobný a velmi blízký názoru pana dr Hajna, že Československá republika, zejména ministr zahraničí, tato jednání nebere vážně.
Paní a pánové! Domníváme se, že jak v československém tak i v německém národě je dosti mužů, kteří na otázku míru, na otázku vážného a klidného vývoje mezi československým a německým národem dívají se seriosně. My věříme, že mezi národy jedenkráte dojde k určitému klidnému řešení sporů. Kdyby stanovisko pánů, jak referenta iniciativního výboru tak řečníků se strany německonacionální ukázalo se pravdivým, pak ztratili bychom víru, že člověk dovede v sobě potlačiti stránku pudovou a ztratili bychom víru, že národy jedenkráte budou řešiti spory mezi sebou kli dnou cestou a že nebudou se jako dosud pro nacionální a hospodářské otázky vrhati proti sobě v krvavých řežích.
Oživení nových, řekl bych, odbojných snah v táboru německých nacionalistů nemožno hledati jen v jazykových nařízeních. Tyto oživené tendence mají podle našeho mínění také svoje živné prameny v situaci zahraniční. Postavení Německa po Locarnu a zvláště po jeho přijetí do Svazu národů podstatně se upevnilo a zlepšilo. Němečtí politikové vidí v tomto novém velikém členu Svazu svého protektora, jenž bude tam tlumočiti a prosazovati všechna jejich přání. Podle své mentality představují si Německo ve Společnosti národů nikoli jako činitele míru a pokoje, ale jako činitele sváru a rozbroje. Události ukáží ovšem velmi brzy, zda republikánské Německo přiučilo se něčemu z události světové války, nebo zda přes všechny zkušenosti ustrnulo na mentalitě předválečné a válečné. Nechceme ovšem v té věci pronášeti svůj definitivní soud a vyčkáme činů nového člena Společnosti Národů na tomto významném poli.
Německo-nacionální senátor dr Brunar ve své liberecké řeči upozorňoval na slova Stresemannova, pronesená prý k vyslanci Kroftovi, že Německo, povstávající opětně k moci, nepřipustí, aby české stromy rostly do nebe. Jsou-li tato slova pravdivá, pak svědčí o tom, že Německo chce opravdu používati svojí zvýšené moci, aby zasahovalo do vnitřních poměrů naši republiky. Svědčila by o tom, že Německo chce pokračovati v tradicích své předválečné politiky, neboť slova Stresemannova přímo vnucují vzpomínku na podobná slova bývalého německého císaře Viléma, pronesená při památné snídani dne 5. července 1914 k rakouskému vyslanci. Tenkrát císař Vilém přečetl si zběžně 16ti-stránkové memorandum rakouské vlády, v němž ona sdělovala mu úmysl započíti vážnou akci proti Srbsku. Když za snídaně, jak praví historik, se mysl císařská náležitě vyjasnila, prohlásil podobnými slovy jako dnes činí Stresemann, že rakouský spojenec může spoléhati na plnou podporu Německa. Po snídani prohlásil císař rakouskému vyslanci: jen aby jeho spojenec císař František Josef, chce-li již svou pověstnou mírumilovnost proti Srbsku potlačiti, tento příznivý okamžik nenechal dokonale nevyužitý. A později na okraj prohlášení Tschirského píše Vilém: "Se Srby musí býti pořádně zamícháno, a to co nejdříve. "
Když jsme sledovali projevy německého císaře, nám se zdálo, že u Viléma jsou to jen slova a naivní fráse. Ale tato slova měla tragické a krvavé důsledky pro Evropu a zejména pro německý národ. A proto odpovědným politikům všech národů nelze ani dosti doporučiti, aby byli opatrní při výběru závazků a slov. Správně připomíná spisovatel Kanner, že to byla dějinně památná slova při císařské snídani, při které byly vrženy kostky nad Evropou. A toho slibu, daného při vině, držely se v následujících dnech obě strany jako benátský žid svého úpisu. Je-li výrok Stresemannův identický, zdá se, že všechny idee našich německých politiků německo-nacionálních přijímá pan Stresemann en bloc tak jako druhdy přijal Vilém a Bethmann-Hollweg en bloc idee Bertholdovy, aniž by si uvědomili možné důsledky takových závazků a slibů. Věřili jsme, že poválečné Německo vybuduje novou svou tradici zahraniční politiky. Po projevu Stresemannově bychom o tom museli pochybovati. Tato slova vzbuzují dojem, že vůdčí němečtí politikové chtějí zůstati věrni tradici té politiky, která znamenala věčné zneklidňování Evropy. Konečně ovšem možno si to psychologicky vyložiti u národa, jehož snem byla světová hegemonie nad všemi národy středoevropskými a průlom do anglických indických osad přes rakouskou a tureckou monarchii na východ. Že do vozu této politiky zapřáhla se také strana komunistická, je už zjevem pozoruhodnějším. Ale kdo pozoroval počínání těchto stran při jednání sněmovny o penězokazecké aféře maďarské, mohl se přiučiti mnohému. Strany tyto svým chováním musily vzbuditi dojem, že jsou ochotny podporovati z osobních a nacionálních důvodů každý počin, který zkomplikuje vnitřní politické poměry v republice bez ohledu na to, že tím posilován je nejen násilnický a protisocialistický režim Horthyho a mezinárodní reakce, nýbrž i reakce v tomto státě. (Výborně!)
Pan sen. dr Brunar, soudě podle jeho libereckého projevu, hodlá opustiti mírumilovné tradice československého senátu a chce ozbrojiti se kalpakem a kopím. Řekl že Němci u nás musí organisovati boj, který musí býti veden bez ohledu a brutálně, bez ohledu na československé zákony. Němci prý nemohou hráti více úlohu vola, kterého vede malý kluk. Takový brutální boj je jistě možno vésti. Brutálně bylo nakládáno s našimi českými menšinami před válkou, kdy české dělnictvo bylo zbavováno chleba a vyhazováno z bytů pro svoji věrnost k mateřskému jazyku. Brutálně byla pokořena Belgie, brutálně vedlo Německo ponorkovou válku, takže brutalita tato vzbouřila svědomí celého světa, který pak učinil této brutalitě konec. Brutalita je některým lidem sice potřebou, ale ona nezaručuje vítězství, ani není dokumentem práva a pravdy, spíše naopak.
Také český národ nechce hráti úlohu malého chlapce, který by vodil na provaze německého vola. Nikoli. Máme poněkud vyšší mínění o důstojnosti svého i německého národa než tento německý politik. Československý národ nepovede německý lid k mravní ani fysické porážce, ale poskytuje mu možnost k ušlechtilému závodění na poli kulturním i hospodářském. .
Paul Boncour pravil při debatě ve sněmovně francouzské o úmluvách locarnských: "Míru nezískají ani zbabělci ani lenoši, nýbrž jen mužové statečných srdci." Hle, rozdíl mezi německým a francouzským politikem. Pan dr Brunar chce býti ovšem také mužem statečného srdce, ale chce tuto statečnost zadati nikoliv míru, nýbrž brutálnímu násilí.
Přiznáváme, že také Německo mělo za války a po ní nejen své muže brutálního násilí, ale také veliké muže míru. Mělo svého Liebknechta, Rathenaua, kteří buď utrpením nebo životem zaplatili svoji vznešenou snahu o mír. Ti také veškerým svým úsilím snažili se, aby se neopakovaly chvíle pro německý národ ponižující, kdy sice nevedl národ malý kluk, ale císař mluvka, za jehož krvavou frásí a lesklou zbraní šel národ ve své většině jako slepý na svou porážku.
Pohrůžky násilím nás neznepokojují. Ale v řadách německých politiků, doufáme, jsou mužové, kteří snad dívají se na poměry objektivněji, a je také žádoucím, aby tito mužové ve svých projevech vedli oddělovací čáru od takových projevů a činů, které význam německé akce nemohou pozvednouti.
Tato skutečnost nás zajímá hlavně proto, že jsme v zájmu pracujících vrstev velmi interesováni na klidu a mírném soužití všech národností v rámci tohoto státu, že jsme velmi často potírali šovinistické tendence, objevující se v řadách české buržoasie a sváděli tuhé boje o správném pojetí našeho nacionálního úkolu v rámci Československé republiky. Máme za to, že v této době, kdy tlačí se do popředí tolik naléhavých otázek hospodářských a sociálních, nemožno žíti politicky jen ve znamení jazykových svárů.
My jsme jako strana dostatečně prokázali, že klidné soužiti a mírné vyrovnávání národnostních protiv je možné. Československá sociální demokracie v řadě obcí i velikých měst je vedoucí stranou a spravuje několik význačných komun také v území národnostně smíšeném. V těchto komunách, kde často kupí se hořlaviny v oboustranném styku dvou národností, dovedl duch sociální demokracie urovnati soužití občanstva do té míry, že na poli hospodářském i politickém řeší se řada problémů bez jakýchkoliv větších potíží. Úkol ten není nijak neuskutečnitelným, je ku splnění jeho potřeba pouze tří věci: času, který klidní mysle a hojí, zdravého rozumu a smyslu pro spravedlnost - ovšem na obou stranách.
Bylo za debaty v iniciativním výboru poukazováno na to, že zejména zákona restrikčního bylo použito ku propouštění zřízenců a úředníků německé národnosti a ku rušení a spojování tříd ve školách. O praktických důsledcích zákona, o úsporných opatřeních ve správě státní, můžeme míti mínění různé. Jsem toho mínění, že účelu zákona, t. j. reorganisace správy a jejího zjednodušení, ani úspor rozpočtových zákonem dosaženo nebylo. Ale dlužno prohlásiti, že podle tohoto zákona bylo propuštěno ze služeb státních nepoměrně více zaměstnanectva národnosti československé než národností jiných. Jinak je dobrým právem státní správy žádati, aby zaměstnanectvo, zejména na místech odpovědných, bylo mocné také českého jazyka, právě tak jako mohou němečtí občané dožadovati se, aby státní zaměstnanci v obvodech jejich ovládali aspoň do jisté míry jazyk minority.
Výtka náhrady válečných půjček je pak zcela nemístná. Republika učinila v tomto směru daleko více než Rakousko i Německo, které zbavily se svých vnitřních závazků jednoduše inflací bez ohledu na to, že veliký počet drobných upisovatelů a střadatelů byl tím v pravém slova smyslu ožebračen. Náhradu válečných půjček provedly tyto státy dle rady p. dr Brunera, to jest brutálně, kdežto o Československé republice to není možno říci. Také válečnou náhradu na obnovení zpustošených území neplatí Německo, jak známo, se žádnou příkladnou ochotou.
Jestliže někdo káře a kritisuje naše poměry, máme my oproti němu jedno právo: podívati se na jeho legitimaci, která mu dává k tomu oprávnění. A tu když pozorně sleduji dějiny národnostního zápasu v Rakousku, docházím k závěru, že velicí kritikové z řad německých nacionálů té mravní legitimace nemají. Chci uvésti jen jeden doklad. Žiji na jižní Moravě v bývalém království diktátora Teufela. Nelze hovořiti jen o bezpráví, které tu po desetiletí bylo na českém dělníku pácháno. To byl režim hrubého brachiálního násilí, který se s úžasnou pravidelností vybíjel na hlavách bezbranného českého dělnictva. Žádný průvod našich dělníků, zejména v krojích, nebyl městem povolen. Český dělník neměl v celém městě jediné veřejné školy. Když si dělnictvo otvíralo svůj spolkový dům, přišla jim Teufelova horda rozbíti hlavy a krveprolití bylo na denním pořádku.
A dnes? Městské divadlo je otevřeno Němcům jako Čechům, školství německé je náležitě obstaráno, německé spolky nerušeně manifestují na ulicích. Nebýti té chmurné minulosti, těch trpkých zkušeností, toho naprostého nedostatku smyslu pro spravedlnost, toho marného úsilí českého dělníka v menšinách dovolati se aspoň formální slušnosti, měla by kritika německá zcela jinou resonanci. Restrikce školská nepostihla jen školy německé, nýbrž i české. Bylo již velmi často zdůrazňováno, že stav školství nemohl býti ponechán v tom stavu, v jakém, dík německým politikům, převzali jsme jej od Rakouska. Nikde neprojevila se nadparita v právech obou národnosti jako ve školství. Kdyby jen malá část toho předstíraného smyslu pro demokracii byla mezi německo-nacionálními politiky, nebylo by těch přímo zoufalých poměrů školských, v jakých ocitaly se naše menšiny ve zněmčeném území. Bylo přímo příkazem cti a odpovědnosti u německých obcí po převratu, aby prohlásily, že pro české minoritz vybudují školy české, jako české obce vybudovaly školy pro děti národnosti německé. Ale nestalo se tak. To by byl čin skutečné demokracie a přispěl by vydatněji k uspořádání národnostních poměrů nežli všechny demonstrační projevy politické.
Péči o výstavbu velikého počtu českých škol nepřevzaly německé obce, nýbrž stát. Ten do dneška nezdolal ještě zdaleka svůj úkol v tomto směru a potvrdí-li se zprávy, že stavba českých škol ve zněmčeném území je zastavena, pak jest před námi velice chmurný výhled do budoucnosti na vývoj české školy ve zněmčeném území.
Chci uvésti jen jeden příkladný obrázek. V onu neděli, kdy svolali Němci na 70 protestních schůzí proti jazykovým nařízením, sešlo se české dělnictvo a státní zaměstnanci mikulovského okresu na jižní Moravě, aby protestovali proti hanebným poměrům školským v tamním okresu. Mikulov je sídlo okresní politické správy. Má 113 českých dětí. Protestní manifestace žalovala velmi trpce na poměry tamní školy. O jejím stavu přesvědčili jsme se na vlastní oči. Všechny učírny jsou neslýchaně nízké, smrduté kobky, tmavé a nevzdušné. Zdivo je prosáklé vlhkem a výkaly ze záchodů až po strop, zapáchající plesnivinou a stuchlinou. Škola byla zřízena z bývalých stájí a skladiště zeleniny a je příznačné, že vojenská správa uznala ji za nezpůsobilou za vojenské ubikace i za stáje pro koně a také svoje koně odtud odstěhovala. V důsledku tak strašných zdravotních poměrů řádí mezi dětmi četné nemoce. Jen dík obdivuhodné trpělivosti českých dělníků nedošlo dosud k výbuchu oprávněné nespokojenosti. Tak dodnes těžce trpí český dělník za úžasnou školskou praksi německo-rakouskou, kterou provozovali mnozí z těch, kdož bouří proti jazykovým nařízením, která ve skutečnosti dávají německým občanům možnost dovolávati se práva ve svém jazyku a pro celé obvody zavádějí vlastně úřadování jen německé.
Podobné školské poměry jsou i v jiných obcích. Tak v Lednici na jižní Moravě, kde je nakupeno neslýchané bohatství suverenního Liechtenštejna, mezi pohádkovými parky, pozemky a rozlehlými rybníky a lesy, kde šlechticky rozmar dal vykouzliti řadu antických arkád a kolon, kde ve vodách vzhlíží se chrám Apolonův a chrám Tří Gracií, česká škola je umístěna jako novorozený Kristus, ve chlévě.
Rovněž tak hanebně je umístěna škola v Šanově, Havlíně, Šumvaldě, Šafově, na jihu Čech v Českém Krumlově i jinde. Český dělník žije tu obklopen ohromným bohatstvím šlechtickým, mezi zámky, lesním, polním i rybničním bohatstvím šlechty, nedotknutým dosud většinou pozemkovou reformou, mezi zámožným živlem německých sedláků a sám nemá, kde by hlavy sklonil, nemá ani své střechy nad hlavou, nemá měřice vlastní půdy a jeho dítě navštěvuje vlhkou, smrdutou síň české státní školy, aby ani v nevinném dětském věku nemělo možnosti učiti se ve školní síni, opatřené dostatkem vzduchu a světla. Kdo je tu vinen? Není to jen státní správa, vinníkem je tu ten dlouholetý strašný režim, nedostatek smyslu pro rovnoprávnost, cynický despotismus u rakouských úřadů i německých politiků, který sledoval výhradně jen germanisační cíle a na stížnosti jen odpovídal, že je zapotřebí, aby český dělník v menšinách se asimiloval.
Při argumentaci německých i komunistických mluvčích projevil se naprosto ideový zmatek. Pánové dovolávali se Mussoliniho, toho velikého násilníka a herce, který odůvodňuje svoje násilnické kousky pochopitelně všelijakými lichými argumenty. Kdo zná poměry nejen v jižních Tyrolích, ale také v Terstu a Přímoří italském, musí se usmáti tvrzení Mussoliniho. Výrok Mussoliniho zasluhuje pozornosti jen potud, že, snahy, vytvořiti v Evropě ovzduší nepříznivé československému státu, docházejí tu a tam ohlasu a bude povinností naší, abychom všude upozorňovali na skutečný stav věcí.
Doufáme, že v tom směru najdeme u demokratických činitelů v Evropě více porozumění.
Jako nit táhne se řečmi oposice výsměch nad demokracií československou. Ale ti pánové, kteří mají pro demokracii naši jen výsměch, nemají opravdu žádné legitimace býti nám učiteli demokracie. Od tisíce let, co sousedí spolu národy německý i československý, nepoznali jsme nikdy na svých smyslech sladký dotek pravé německé demokracie, nejméně už za éry rakouské. Pro nás demokracie není prázdným slovem. Jako malý národ máme v ní nejsilnější oporu ve zmatcích evropských, jí vlastně děkujeme za svoji existenci a samostatnost.
Všechny řeči oposičních poslanců končí pravidelně temnou pohrůžkou a proroctvím brzkého konce tohoto státu. Tato proroctví zní právě tak ponuře jako známá hrozba reverenda Armitage, který udělal kříž nad Společnosti Národů, když řekl: "Společnost Národů musí se rozpadnouti, poněvadž v úvodu není zmínky o bohu." Podobně praví i oposice. Tento stát musí se rozpadnouti, poněvadž nechce přijmouti diktaturu proletariátu, poněvadž nechce uzavříti konkordát s papežem nebo nechce dáti zavříti všechny české školy.
My čteme i v koaličním tisku velmi často tyto strašné hrozby, dokonce hrozí se mnohdy koncem tohoto státu, jestliže se neupokojí nepatrné přání nepatrného společku. Stokrát za měsíc slyšíme tato ponurá proroctví, ale doufejme, že při rozumné politice vlády, parlamentu, při setrvání na těch základních principech demokracie, jimž děkujeme za svoje vzkříšení, za svobodu i vzrůst, tyto všechny hrozby ve zdraví překonáme.
Jako strana, která nese pojem demokracie nejen ve svém titulu a na svém bojovném štítě, ale také v duších desetitisíců svých stoupenců, jsme pro rovnoprávnost nejen politickou a jazykovou, ale zejména také hospodářskou. Jsou-li v republice vrstvy, které jsou držiteli politických nebo hospodářských výsad, musí se jich vzdáti ve prospěch lidu. Na jejich pokřik nemůžeme vzíti zřetele. Svoboda odporuje každému násilí a musíme ji pochopiti asi v tom smyslu, jako ji definoval kdysi revoluční francouzský konvent: "Svoboda občana končí se tam, kde počíná svoboda občana druhého." K této svobodě ovšem musí býti lidstvo vychováváno.
Ani v dobách nejtěžší myšlenkové
krise ve veřejnosti nezapomeneme toho slibu, který
jsme dali svým druhům umírajícím
na světových bojištích: že ideály
demokracie, socialismu a národní svobody budeme
hájiti do posledního dechu. A slib ten za všech
okolností také dodržíme! (Potlesk.)