Vy v Československej republike nútite všetky nespokojné národnosti svojou nacionálnou nesnášanlivosťou, aby i keď sa nestanú komunistami, predsa len na vzdor pridávajú sa ku stranám, ktoré podkopávajú Československú republiku, vháňate ich do tábora revolucionárov a nútite ich, aby podnikali všetko k odstráneniu tohoto nacionálneho imperializmu, aby rozbili to jarmo, doháňate siroty, robotníkov a tisíce penzistov, ktorí majú hlad a ich deti trpia biedou a chodia otrhané, aby vynášali kliatby za to, že boli zbavení chleba pre šovinistický nacionálny imperializmus. Ale dejiny, i dejiny pohanov poznajú Nemesis. Slzy krivdy privodia takú búrku a také blesky vzbudia na mračnom nebi Československej republiky, že ani tvrdá česká lebka nebude dosť tvrdá a hrom hnevu a pomsty prerazí i českú tvrdú hlavu. Nech k tomu nedôjde! Nech na ceste láskavosti a humanity rozlúštime národnostnú otázku a v prvom rade voči bratom Slovákom. Dajte nám pokoj: My nie sme všetci jeden národ, my sme slovenský národ, vy ostaňte Čechmi, my zostaneme Slovákmi. My takej láskavosti nepotrebujeme, aby ste nás drúskali vo vašom kline. My chceme zostať pri našom chlebe, pri našom domčoku, ako osobitný slovenský národ, nehovorte, že sme všetci jeden národ. Takej lásky od vás si nežiadame. My žiadame len to, čo je naše. Vy zostaňte Čechmi, nám dajte slovenčinu. dajte každému národu jeho právo a tak aspoň eliminujete tú nacionálnu otázku, aby sme tak mohli všetci vytvoriť jeden právny štát. nie nacionálny štát, ale jeden sociálny štát, ktorý bojuje proti biede, proti chorobe, proti sprostote a vôbec proti všelijakým nedostatkom. Ale nie štát, ktorý upevňuje nadvládu jedného národa nad druhými menšími národy. Nehovorte: My sme "väčšina", my rozkazujeme, my máme právo vládnuť a vy len čujte, vy nemáte právo na toľko chleba, toľko kultúry, toľko hospodárskej a politickej moci.
Otázka národná nesmie prijsť do konfliktu s otázkami ľudskosti, humanity, lebo keby český národ prišiel, ako kedysi národ maďarský alebo rakúský do konfliktu s všeľudskými zákony, tak v tom konflikte vždy ten menší národ ako český musí vyjsť v nivoč. A preto český národ predovšetkým by si mal dávať pozor, aby sa neučil diktovať, ako to robil nemecký národ a maďarský národ. Tí zle to robili, nebuďme takí, ale uprímne a objektívne hľadajme objektívnu cestu, cestu porozumenia, svornosti a tak verím, že za politickej a hospodárskej nutnosti a súčinnosti vybudujeme tú Československú republiku ako vzor dobrého štátu. Ale hovorím, len na základe náboženskom, národnostnej snášanlivosti, systéme federalistickom a všetci, aby sme potom pracovali proti biede, proti chorobám, proti všem neduhom života tak, aby sa náš štát vyvinoval k väčšiemu blahobytu všetkých ľudí a ke cti a sláve božej. Ďakujem za posluch. (Výborě! - hlučný potlesk.)
Místopředseda Slavíček (zvoní): Další slovo má pan posl. Pechman.
Posl. Pechman: Slavná sněmovno! Ujímám se slova, abych jménem živnostensko-obchodnické strany středostavovské promluvil k zahájené debatě, týkající se vládního nařízení ze dne 3. února 1926 na základě, jehož se má prováděti ústavní zákon jazykoví.
Nařízením jazykovým obsahujícím celých 100 paragrafů bylo konečně zjednáno jasno, pokud se týká uplatnění a provádění jazyka československého v naší republice. Je dobře známo, že nedostatek jazykových nařízení byl od převratu velice pociťován a že naši národní odpůrci všemožně se vynasnažovali, aby do těchto neupravených a neujasněných poměrů zanášeli zmatek. Nemohlo nás tudíž překvapiti, že právě tito činitelé proti vydání jazykových nařízení zahájili pravou bubnovou palbu, a jsem přesvědčen, že nás také nezastihli nepřipravené.
O úpravu jazykových nařízení jednalo se již před mnoha lety. Byly to zejména strany německé, které se v r. 1920 domáhaly jazykových nařízení, ovšem takových, jež v žádném směru nebyly přijatelné. Proto nezbývalo nic jiného, než konečně tento, třebaže nepříjemný, problém rozřešiti, a to tak, aby tím byla důstojnost republiky Československé v uplatňování státního jazyka náležitě respektována a zabezpečena.
Pan kol. dr Czech ve své řeči v tomto parlamentě pronesené prohlásil, že Němci nikdy neuznají tohoto jazykového zákona, jehož usnesením byly porušeny veškeré demokratické zásady, který odporuje duchu rovnosti a spravedlnosti a je nesociální. Pan kol. dr Czech uvedl, že prováděcí nařízení, které bylo k jazykovému zákonu vydáno, je čirý diktát a nestvůrné nařízení. Je prý to degradace mateřského jazyka německého, bezpráví spáchané na milionech nečeských národů tohoto státu, je to husarský kousek koaliční.
Pan dr Keibl ve své řeči byl ještě výbojnější. Navázal na známé štvavé prohlášení Lodgmannovo ze dne 1. června 1920 a doplnil je tím, že Němci odmítají bajky o čistě československém státě a jeho jazyku, které prý zřejmě odporují skutečnostem. A ke konci své řeči volá: Nikdy neuznáme Čechy za pány, vždy se budeme cítiti raby v tomto státě. Bezpráví nemůže se nikdy státi právem, dokud postižení ho sami podle svého svobodného rozhodnutí neuznají.
Pan kol. dr Spina vypovídá jménem všech německých stran boj všemu českému, stěžuje si na zrušení přebytečných německých škol, na nastěhovavši se dělnictvo a úřednictvo do krajů smíšených, jež Němci prohlašují za svoji državu. Žaluje, že byla velmi těžce poškozena hmotná država německá tím, že podle pozemkového zákona byly zestátněny lesy a půda znárodněna. Kritisuje i znehodnocení válečné půjčky.
Slavná sněmovno! Toto je nepatrný výtah toho, co Němci jako důvody proti jazykovým nařízením uvedli; tato nepatrná ukázka jasně charakterisuje nejen jejich známý rys povahy, nýbrž i zesiluje stejně krajně nepřátelské stanovisko proti vládě, státu i celému československému národu. Proto myslím, že bude dobře, abychom pp. Němcům přidrželi zrcadlo, aby se v něm dobře viděli. Bylo by zbytečno uváděti, jaké martyrium prodělával český národ po celou dobu, kdy spoután trpěl a úpěl pod rakousko-německým jhem až do vypuknutí světové války. To již náleží historii a tyto nekulturní a nehumánní činy, spáchané Němci na příslušnících národa českého, jsou věrně zaznamenány.
Chtěl bych se však zmíniti o době, ve které se odehrávala světová válka. A tu je třeba říci, jak se Němci připravovali nejen na světové vítězství, nýbrž i na to, jak po vítězné válce si také tu svoji domácnost zařídí. Sen. Jesser, předseda německé ústředny pro národní organisaci napsal do "Österreichische Rundschau" r. 1916 článek: "O co mají Němci v Rakousku usilovati?" A uvádí toto:
"Otázka, která je dána nadpisem, nemá býti zkoumána a zodpověděna ve svých podrobnostech. Politická nadvláda bude přiznána nejenom naší řeči, ale také národu samému ve formě politického nadpráví; to předpokládá, že stát s celým svým správním aparátem postaví se do služeb německého národa a že se přizná za německý stát.
Budeme samozřejmě souhlasiti, když stát pro jednotu státní myšlenky a jednotu své správy německou řeč stanoví za svou řeč a budeme snad také musiti trpěti, aby nebylo přiznáno žádné prolomení této zásady, i kdyby nám v jednotlivých zemích za to byly dělány nacionální protivýkony, na příklad od Čechů v Čechách. Musíme žádati, aby všechny irredentistické snahy byly bezohledně potirány, aby žádná vláda vnitropolitických nesnázi neřešila nacionálními koncesemi."
Ministr obchodu dr Spitzmüller vydal dne 18. srpna 1916 tento výnos: "Presidiu obchodní a živnostenské komory v Praze. Ministerstvu vidí se nutným naříditi, aby všecky obchodní a živnostenské komory na příště používaly ve zprávách a podánich ministerstvu obchodu a ostatním rakouským ústřednám, jakož i c. a k. společným ministerstvům výlučně německé řeči, jakožto jednací řeči těchto ústředen." Podepsán: c. k. ministr obchodu dr Spitzmüller.
Taktéž r. 1917 byly vydány směrnice pro německé politiky a sice dr Grossem, zemským maršálkem princem Lichtensteinem a dr Weisskirchnerem. Tyto směrnice v celku znamenají: trvati na spolku s německou říši, který se v přítomných dobách tak velice osvědčil; usilovati o hlubší hospodářské semknuti Rakousko-Uherska a Německa, případně podle míry hospodářského vývoje o postupné vytvoření celního a hospodářského spolku; uzavírati obchodní smlouvy s třetími státy společně s Německem a zajišťovati tomu odpovídající odbytiště; zajistiti Němcům v Rakousku ono postavení, jakého prý vyžaduje státní zájem.
Tím nevyčerpal jsem ani zdaleka to vše, co bylo přichystáno, zejména pro český národ, kdyby bylo Rakousko a Německo ve světové válce zvítězilo. Nuže, kde byli tehdy ti všichni pánové z německé strany, kteří nyní vydaná naše jazyková nařízení tak hanobí a potírají? Tehdy, když jednalo se o to, aby národu českému byla dána svěrací kazajka, aby opakovala se nešťastná Bílá Hora, to bylo dobře a to také Němci schvalovali! Nejen že měli připravený celý důkladně propracovaný politický plán a postup. Je znám také vydaný rakouský index z r. 1916 osob politicky podezřelých, v němž jako politicky podezřel a jako velezrádci jsou nejzasloužilejší mužové našeho národa.
Táži se, kdyby nám nebyl býval osud přízniv a Rakousko bylo ve světové válce zvítězilo, co by se bylo stalo s těmito lidmi? Byli by je Němci prostě vodili v poutech na šibenice!
Němcům je divno, že postátnili jsme lesy a znárodnili půdu. Snad jsme šli příliš daleko, že prováděli jsme vyvlastňování za náhradu, když víme, že těchto latifundií po bělohorské bitvě cizácká šlechta se zmocnila nedůstojným způsobem a že plným právem po převratu úplně bez náhrady měly přejíti do rukou lidu a státu, jemuž byly odňaty. Mluví-li se docela o znehodnocení válečných půjček, pak je to jen jasným důkazem jak jsou Němci nevděční, a kdyby se pro ně vykonalo cokoliv, nemá to pražádné ceny. Za to, že téměř 3 miliardy odhlasovaly české vládní strany německým fabrikantům a válečným dodavatelům, že Němci válku vyvolali, že jí ku zničení národa směřovali, za to, že po této stránce jsme k tomu žádné právní ani mravní povinnosti neměli, mají ještě Němci odvahu tvrditi o znehodnocování válečných půjček. Podle toho, co jsem uvedl, nejsou naše jazyková nařízení ani zdaleka tak nepříznivá pro Němce, jako nebezpečná byla pro nás připravovaná oktrojírka. Jedno snad by se dalo Němcům připustiti, v čem mají pravdu. Jazyková nařízení neměla čekati na své uskutečnění a uplatnění až v osmém roce trvání republiky. V době, kdy Němci ještě nevěděli, jak to s nimi dopadne u nás, v době po převratu, kdy byli krotší ještě, měli jsme jazyková nařízení provésti a dnes by se již o nich nehovořilo. (Výborně!) Avšak není pozdě a na hrozby Němci pronášené dlužno také odpověděti.
Mám-li se vrátiti krátce k samotnému jazykovému zákonu a prováděcímu nařízení tohoto zákona, chci jen zdůrazniti, že není pravda, jak bylo zde tvrzeno, že náš jazykový zákon a zejména prováděcí nařízení, jsou v odporu se smlouvou saint-germainskou, zejména že je to v odporu s §em 4 dotčené smlouvy. Naopak bylo zde prokázáno, že již na základě ústavního zákona na menšiny národní jest u nás pamatováno a že na základě jazykových nařízení mají menšiny národní možnost před soudy sebe ve své řeči obhajovati, ano i v řízení správním. Bylo zde poukazováno na §y 72, 73 a 99. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Pokud se toho týká a zejména §u 99, není třeba se k tomu vraceti, poněvadž již ve včerejší řeči pan ministr vnitra o tom podal náležité a jasné vysvětlení. S tohoto místa bylo, vážená sněmovno, prohlášeno - a myslím plným právem - že jsme při jazykových nařízeních šli dále, než bylo možno a než jsme měli jíti. Bylo zde poukazováno na to, jaké jazykové zákony jsou v Rakousku, Německu, Rusku a v Maďarsku. A páni Němci a také páni komunisté nepřišli s jazykovými zákony z těchto zemi, kde jsou jejich domény, aby nás přesvědčili, že náš jazykový zákon a naše jazykové nařízení jsou špatné, aby nám mohli dáti dobrý příklad, abychom podle nich jazykový zákon a jazyková nařízení mohli upraviti. (Výborně!)
Bylo zde poukazováno také na to, v jakém poměru stoji si náš český i německý průmysl. Proč mluvím o této otázce? Poněvadž ji považuji také za směrodatnou a poněvadž je také nutno, abychom věděli, že když máme politickou samostatnost jako národ československý, nemáme dosud hospodářské samostatnosti, a poněvadž zde bylo statisticky prokázáno, že z 90% náš těžký průmysl náleží rukám cizím a hlavně německým. Pak se táži, kdo má užitek z této republiky a našeho státu československého? Bylo zde mluveno také o tom, že 60% našeho českého dělnictva a úřednictva je zaměstnáno v těchto průmyslových cizích závodech a bylo zdůrazněno, že tito lidé vlastně, když jsme politicky svobodni, jsou hospodářskými vasaly, jsou vlastně otroky tohoto cizího velkého kapitálu. A já bych dodal, vážená sněmovno, nejen dělnictvo, nejen úřednictvo, ale také živnostnictvo a obchodnictvo trpí tímto cizím kapitálem a já plně souhlasím s tím, že také jedenkráte musí k tomu dojíti, abychom v tomto směru, tak jako jsme se vypořádali politicky, také se vypořádali s tímto velkým cizáckým průmyslem hospodářsky. (Výborně! Potlesk.)
Bylo zde poukazováno na to, jak vypadá náš vývoz a jak vypadá náš dovoz. Když uvážíte, slavná sněmovno, jak jsem dovodil, kdo že je majitelem toho velkého průmyslu, kdo že vyváži to bohatství, které naše republika má, to uhlí, ty rudy, to dřevo, že ten průmysl patří komukoliv, ale jen nepatří nám, nepatří národu Československému, a když na druhé straně uvážíte, že z Německa dováží se zase třikrát tolik výrobků do našeho státu, pak myslím, že nemají Němci po této stránce příčiny, aby si stěžovali, nýbrž myslím, že by mohli za to, že tento československý lid jim tak oddaně slouží a pracuje, naši Československou republiku líbati každého dne. Je naší povinností, jak jsem se zmínil, abychom v tomto směru ku svému hospodářskému osamostatnění pracovali. Jsme tím povinni nejen historii, ale jsme tím povinni také naší příští generaci. Co by tomu řekli naši legionáři, kteří položili v tisících život za to, abychom se v tomto státě stali volnými a demokratickými občany, kdybychom si nemohli zaříditi to, co nejvíce potřebujeme, abychom byli, jak jsem dovodil, nejen politicky samostatní, nýbrž hlavně abychom se také osvobodili od tuhého a tvrdého hospodářského jha. Tlumočím stanovisko strany, která je zajisté legitimována mluviti jménem celého živnostenského a obchodnického stavu. Stav tento je dojista dalek onoho šovinismu, který hlásá národnostní zášť. Spiše naopak, zásadou naši jest národnostní snášelivost a hájení existenčních zájmů všeho obyvatelstva této republiky, tedy také německého občanstva. Přesvědčili jsme se již v Rakousku, jak škodlivě, ba zhoubně působí národnostní štvanice na rozvoj průmyslu a obchodu a zažili jsme na vlastním těle za Rakouska a bohužel v některých částech naší vlasti i za republiky, jak národnostní fanatismus ohrožoval existenci českého živnostnictva a obchodnictva. Máme porozumění pro klidné soužití a snášelivost národní, ale první podmínkou, od které nelze ani o vlas ustoupiti, je, že naši němečtí spoluobčané musí se postaviti na půdu tohoto státu, že musí loyálně uznati nový právní stav, z něhož hospodářsky i politicky těží (Souhlas.), ale při tom bohužel proti němu stále protestují a dokonce v projevech svých vůdčích politiků základy jeho podrývají.
A tu prohlašujeme právě jménem tohoto stavu, v jehož intencích je klidné soužití a hospodářská spolupráce obyvatelstva a všech národností této republiky, že k posavadnímu řádění štváčů německého lidu mlčky již přihlížeti nelze. Nepřejeme německému lidu, aby vinou neodpovědného jednání svých vůdců přesvědčil se o pravdivosti přísloví: Kdo seje vítr, klidí bouři. Před výstředním jejich chováním ani ve státě, ani zde v parlamentě a před všemi otevřenými velezrádnými činy jejich nebudeme my jako národ československý ustupovati ani zavírati oči. Ať jsou si Němci vědomi toho, že každá hůl má dva konce. Ať nespoléhají na to, že rozvrátí naši armádu a tím také naši milovanou republiku. U nás v demokratické armádě není jen vojákem ten, jenž má na sobě vojenskou halenu. Bude-li třeba, pak my všichni uvědomělí Čechoslováci a oddaní synové své vlasti postavíme se stejnosvorně proti každému, kdo by nám ji chtěl rozvrátiti. (Výborně! Potlesk.)
My, příslušníci živnostenského stavu a příslušníci československé živnostenské strany středostavovské byli jsme vždy stranou národní a jí také zůstaneme. (Potlesk.) Tak jak hrdinně, nenáročně a statečně příslušníci našeho stavu bojovali v legiích za rozvrat a povaleni Rakouska, tím hrdinněji a statečněji budou brániti a chrániti proti každému úkladu svoji drahou republiku Československou a všem nám drahého presidenta. "Až po hrdla a statky", musí zůstati naším heslem pro každou příští dobu! Ať si Němci nezahrávají s ohněm a nevyužívají naší holubičí povahy! Vědí dobře, že máme tvrdé palice a že náš národní hrdina Žižka zanechal nám také tvrdé palcáty a sudlice!
Jménem své strany prohlašuji, že budeme hlasovati proti návrhu na vyslovení nedůvěry vládě. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. dr Stern. Uděluji mu je.
Posl. dr Stern (německy): Pan zpravodaj zde uvedl také mezi jiným proti návrhu na projev nedůvěry vládě, že my, komunisté, společně s měšťáckými, kapitalistickými stranami, společně s nacionalistickými stranami podepsali jsme tento návrh. Dále prohlásil, že nemohou býti pro návrh na projev nedůvěry proti vládě uvedeny vůbec žádné důvody a že ani předloženy nebyly. O otázce, proč my komunisté se stranami, které co nejostřeji potíráme, takový návrh spolupodpisujeme, ještě promluvím. To je hlavní příčina, proč jsem se zde ke slovu přihlásil. Avšak musím to označiti jako velmi zvláštní, jako velmi nízké oceňování tohoto celého shromáždění, čítaje v to i vládní strany, že zde zpravodaj, jenž chce, aby byl brán vážně, vystoupí a prohlašuje, že není žádných důvodů pro nedůvěru k této vládě. Pro nás komunisty již prostý fakt, že jde o kapitalistickou vládu, o vládu třídní, o vládu třídního stavu, je dostatečným důvodem. Pro nás by byla i prostá skutečnost, že vláda vydala toto jazykové nařízení, dostatečným důvodem, aby jí byla vyslovena nedůvěra. Neboť my komunisté nebojujeme jen za hospodářské zájmy pracujících lidí, bojujeme nejen za svržení kapitalistické vlády a za zničení kapitalistického státu, ale také proti všemu národnímu utlačování, ať je namířeno proti kterémukoliv národu, ať je to vlastní národ nebo národ jiný. Tato jazyková nařízení jsou však přímo školským příkladem národnostního násilí, národnostního útisku a národnostní provokace a štvaní. Avšak pro nás není tento boj žádným rozporem. Víme zcela dobře, že i tato národnostní politika útisku jest jen výronem a nutným doplněním kapitalistické třídní politiky útisku, kterou tato vláda zde provozuje, a právě při tomto násilnickém skutku, který vláda tímto jazykovým nařízením provádí, ukazuje se to zvláště zcela zřetelně. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)
Není náhodou, že tato rána pěstí do obličeje utlačovaných národností, že tento provokující skutek provádí se právě nyní ve chvíli, kdy vláda v celé řadě krajů vystupuje proti pracujícím třídám, nejen proti dělníkům průmyslovým, ale i proti rolníkům a proti pracujícímu střednímu stavu neslýchaně vyděračným způsobem. Tato jazyková nařízení jsou vydána právě nyní, aby národnostně rozeštvanou atmosférou byla odvrácena pozornost od skutečnosti, že právě nyní se přistupuje všemi prostředky lsti, podvodu a násilí k tomu, aby dělníkům byl z kapsy vytažen poslední krejcar. Není to náhodou, že toto jazykové nařízení bylo vydáno právě v době, kdy velkostatkářům, kapitalistům, bankám a popům rozdávají se miliony na daňových odpisech a na jiných darech, zároveň však přistupuje se k dělníku a žádá se od něho, aby z bídné mzdy, ze které nemůže své rodiny uživiti, za kterou nemůže koupiti to nejnutnější a nejpotřebnější pro svou výživu, dal ještě dobrovolně 3%, jelikož, kdyby se zdráhal, bylo by mu strhováno nuceně 5%. Není to náhodou, že toto jazykové nařízení vyhlášeno je v době, kdy se se státními zaměstnanci provádí tak frivolní hra, kdy byli oklamáni a znovu jsou klamáni. Když jim jejich platy byly sníženy, když tisíce jich bylo vyhozeno na dlažbu, páše se na nich podvod tvrzením, že je pro ně rozpočteno sedm set milionů, kdežto ve skutečnosti těchto sedmi set milionů se používá k tomu, aby vyšší byrokracii byly dávány dary, kdežto postavení nižších státních zaměstnanců předlohou, jež dnes má býti propracována, je zhoršováno. Není to náhoda, že toto nařízení přichází v době, kdy vláda postupuje ve všech směrech v zájmu bohatých a majetných. A tu se ptám: Za takové vlády, jež všechny ty ostudné zákony dřívějších kapitalistických vlád ponechává v platnosti a jich používá, jež provozuje censuru tisku způsobem nejhanebnějším, jež schůzím dělníků brání nejpodlejším způsobem, posílá do všech schůzi oficielní a neoficielní své zástupce, což se již ani v Hindenburgově Německu neděje - ptám se, jaké čelo k tomu patří, jestliže zde zpravodaj vystoupí a prohlásí, že nemá ani jediného důvodu, aby takové vládě byla vyslovena nedůvěra? A tu přijde ministr a troufá si nazvati ty, kteří si troufají postaviti se jen slovy proti všem násilnostem na poli hospodářském a národnostním, kverulanty, jako ty, kteří sem zanesli starého rakouského ducha. Zde troufají si ministři otevřeně prohlásiti, že půjdou proti komunistům s pendreky, zde s vládní tribuny hrozí surovým násilím těm, kdo si nechtějí dáti líbiti kapitalistický systém vykořisťování a útisku. Nezůstává však při pouhých vyhrůžkách s ministerské lavice. Odváží-li se pracující lid vystoupiti proti hospodářskému útisku, odváží-li se někdo vystoupiti proti národnostnímu bezpráví a násilí, pak skutečně zahájí pendrek činnost, a nejen pendreku, nýbrž i jiných nebezpečnějších zbraní je používáno. Také imunita poslanců není chráněna. Neprohlašuji to proto, poněvadž jsem toho názoru, že poslanec je něco vyššího; právě takovým zločinem je, snad ještě větším zločinem, nakládá-li se zle s dělníkem. Říkám to však proto, poněvadž z této skutečnosti, že s poslanci, kteří jako takoví mohou býti poznáni, je zle nakládáno, že dokonce na strážnici úplně bezbraní jsou ještě tlučení, možno činiti závěr, jak se zachází s prostými proletáři, ocitnou-li se na strážnici, kde nikdo není, kdo by jim mohl býti svědkem.
Mluvil jsem v Karlových Varech se zatčenými, jen jeden z nich byl komunista, ostatní byli nekomunisté, byli to dělníci, kteří byli zatčeni při demonstracích. Všichni prohlásili, že, jakmile se ocitli na strážnici, byli nejsurovějším způsobem poličkování a tlučení obušky do obličeje a přes hlavu. Žádali, aby byl o těchto událostech sepsán protokol, a to před soudcem, a soudce musil v mé přítomnosti doznati, že den za dnem prohlašoval, že nemá času, aby sepsal protokol, který přece trvá jen několik málo minut - poněvadž právě šlo o přestupky policejních orgánů, kterým právě vláda přeje. Neboť jinak, kdyby neměly shora pokyn, nedovolily by si policejní orgány takových věci, aby jednaly zcela bezohledně. (Německé výkřiky.) Takové chování se strany kapitalistické vlády nás komunisty, ani však žádného myslícího člověka, nebude přiváděti v údiv. Avšak nejsmutnější kapitolou této hanebné záležitosti jest skutečnost, že v této vládě sedí domnělí zástupcové dělníků, prý socialisté, prý marxisté, kteří všechny tyto věci dělají spolu. Prohlašuji zde výslovně, aby nebyla možná různost mínění a zneužití: Mluvíme-li zde o socialistických a sociálně-demokratických stranách a podnikáme-li proti nim nejtěžší útoky v zájmu proletariátu, nemíníme tím dělníky těchto stran, nýbrž odpovědné vůdce. Právě v poslední době je možno i u českých sociálně-demokratických dělníků pozorovati, jak jsou s politikou těchto svých vůdců nespokojeni a konečně počínají vyvíjeti nátlak, aby své vůdce přinutili do jiných kolejí. Pravím, s těmito dělníky sociálně-demokratických stran všech národností se chceme dorozuměti a také se konec konců s nimi dorozumíme, poněvadž jako dělníci mají stejné zájmy jako my, poněvadž uvidí, že my bojujeme za jejich zájmy právě tak, jako za zájmy ostatního pracujícího lidu. Co zde prohlašujeme, směřuje pouze proti jejich vůdcům.
Včera jsem četl v jednom tak zv. socialistickém listě totéž, co přibližně jinými slovy vykládal řečník přede mnou. V tomto socialistickém listě jsem četl: "Co vlastně Němci chtějí? Národnostně jsou rovnoprávní, avšak hospodářsky my Češi ještě rovnoprávnými nejsme. Velká, část průmyslového kapitálu je v rukou německých kapitalistů". Tedy český socialista prohlašuje tuto násilnou politiku nejen za rovnoprávnost, nemá slova hany, odsouzení pro tyto násilnické metody, on je dokonce nazývá rovnoprávností. Má však jen jednu starost, zda němečtí kapitalisté nemají příliš mnoho a čeští kapitalisté příliš málo. Otázka, kolik jde do kapes českých kapitalistů a kolik do kapes Němců, je pro něj rozhodující v otázce národnostní!
Jak to dělají naši marxističtí
přátelé, čeští sociální
demokraté? Vezmeme-li do ruky "Právo Lidu"
najdeme jinou řeč. Také ani slova kritiky,
odsouzení těchto věcí, jež se
zde odehrávají, avšak oni jsou mezinárodní,
jsou pro mír s ostatními národnostmi a prohlašují:
Musíme mluviti jinou řečí, aby němečtí
dělníci porozuměli, jak správná
a nutná jsou jazyková nařízení,
jak správný a nutný je ten celý systém
útisku. Chtějí, aby, když již se
pendrekem tluče, nebylo o pendreku mluveno též
s ministerské lavice, aby se však věnovala
krásná slova těm, kteří jsou
biti. Mysli, že pronášejí hlavní
důvod proti utlačeným národnostem,
jestliže prohlašuji, jak se praví v "Právu
Lidu", že všude jsou různé národnosti,
že je nemožno vybudovati stát, v němž
není také menšin a že následkem
toho musí se menšiny prostě spokojiti. Že
není možno dáti jim právo sebeurčení,
poněvadž jinak by tento stát nemohl trvati.
Poslední důvod, který uvádějí
čeští sociální demokraté
při každé zradě na poli hospodářském
a národnostním, je vždy: Zájem státu
toho vyžaduje, my nechceme nechati stát na holičkách!
Chci jednou otevřeně prohlásiti, že
je očerňováním, myslili se, že
některý komunista, buďto Čech nebo jiný,
by neměl porozumění pro to, že česká
národnost má právo na svobodu a samostatnost
jako každá jiná národnost. Myslí-li
se, že my zde chceme tato práva ohrožovati, bylo
by to očerňováním naší
strany a našich zástupců lidu, právě
tak, jako naše strana bojuje o to, aby učiněn
byl konec každému utlačování
jiných národností. Právě tak
jest samozřejmé, že bychom bojovali proti každému,
kdo by to chtěl dovésti tam, aby český
národ přišel opět pod národnostní
jho, aby ztratil svou národní svobodu.