Posl. Śliwka (polsky): Pánové!
Českopolská smlouva o úpravě právních
a finančních poměrů mezi jedním
a druhým státem měla by býti, a je
nutno, aby byla, obratem k lepšímu, avšak nikoliv
v té redakci, ne v takové formě a ne ve světle
oné praxe, jaké jsme byli dosud svědky. Tato
úmluva stane se fakticky zaprodáním a zašantročením
hospodářských a kulturních zájmů
Čechů v Polsku a Poláků v Československé
republice.
Pakliže se podíváme všeobecně na
tuto celou úmluvu, na první, druhou a třetí
její část, obzvláště jednající
o státním občanství, amnestii a ochraně
národních menšin, musíme upozorniti
na ony příznačné momenty, které
tak výrazně charakterisují perfidnost obou
těch buržoasních vlád, obou států
uzavírajících tuto smlouvu.
Z každého článku, z každé
věty této úmluvy vychází najevo,
že obě strany uzavírající tuto
smlouvu chtějí učiniti šťastnými
národní menšiny co nejrozsáhlejší
svobodou života sociálního, kulturního
a hospodářského. Z každé věty,
ba i z každého slova tryská co nejrozsáhlejší
liberalismus a nejširší demokracie; a neustálé
dovolávání se ústavy a různého
druhu mezinárodních smluv má býti
jaksi zárukou toho, že tato úmluva bude striktně
dodržována a že veškeré státní
orgány budou ji ve skutečnosti vykonávati.
Věřiti tomu, o čem se mluví v této
smlouvě, může pouze ten, kdo nevidí
a nechce viděti skutečnosti.
Pro nás, komunisty, stojící na stanovisku,
že úplná svoboda politická, sociální,
kulturní a hospodářská je možná
pouze ve státě proletářském,
kde není vykořisťování a žádný
útisk národní - a takovým státem
je pouze Svaz sovětských socialistických
republik jest jasné, že všechno to, o čem
se mluví v této smlouvě o ochraně
náboženských menšin, je prázdnou
frázi, nejsprostším klamem a ničemným
pokrytectvím, vypočítaným pouze na
oklamání širokých pracujících
vrstev a národních menšin.
O tom, že tomu tak je, nebude snad nikdo pochybovati, neboť
snaha po zabrání, odnárodnění,
bezmezný teror a exterminační politika v
poměru k národním menšinám jest
již v charakteru panující buržoasie každého
imperialistického státu a v tom směru působí
celý aparát státní, který má
v rukou s proslavenou policii, četnictvem, vojskem, správou
a soudnictvím.
Následkem toho nemůžeme míti naději,
že zdejší buržoasní vláda
změní své stanovisko k polské menšině
v Československu a že vláda polská bude
jinak postupovati proti národní menšině
české na Volyni, než jak postupovala dosud.
Neboť polská buržoasie, jak svědčí
skutečnost, nikdy se dosud neohlížela na uzavřené
a tím pro ni závazné smlouvy, naopak proti
svým národním menšinám provozuje
vždy a všude politiku násilí a teroru.
V Československu v tom směru je politika vlády
na Podkarpatské Rusi a politika proti národní
menšině německé a maďarské
nejlepším příkladem a takovým
také příkladem je exterminační
politika polské vlády vůči Ukrajincům
a Bělorusům. 5000 Ukrajinců, politických
vězňů hyne v polských žalářích,
Bělorusa nenazývají tam jinak než banditou
a konečně muka našich soudruhů komunistů
Laňcuckého a celé řady jiných
jsou nejlepším dokladem krvavé šlechtické
reakce v Polsku.
Nepřátelskou praxi obou vlád československé
i polské proti národním menšinám
poznáme, pakliže srovnáme znění
této úmluvy se skutečnosti. Smlouva tato
byla podepsána již téměř před
rokem, avšak její účinky nejsou vůbec
požehnané. Mnoho slibů, mnoho práv,
avšak všechno pouze na papíře.
Vezměme na příklad první její
část o státním občanství.
Lhůty, jak to řekl zde již pan Wolf,
již vypršely. Každý ví, že je
to mlácení prázdné slámy, avšak
přichází se s ni před parlament a
pan Wolf prohlašuje, že bude hlasovati pro úmluvu
rukama a nohama. (Souhlas komunistických poslanců.)
Podle smlouvy měl by každý občan, vyhovující
veškerým vymoženostem práva a článku
úmluvy, obdržeti své občanství.
Bohužel, tento problém získati státní
příslušnost v Československu je pravým
utrpením slezského lidu. je psanou satirou a krvavou
ironií. Sta žádostí o státní
příslušnost a občanství leží
celá léta nevyřízeno, aby konečně
žádost o udělení občanství
byla zamítnuta, ačkoliv žadatel má veškeré
zákonem předepsané podmínky, aby je
obdržel. O tom ví velmi dobře pan ministr spravedlnosti,
neboť žadatele odesílá s prázdnem
s frází: "Kde pak! My vám nemůžeme
dáti příslušnost, ta je pouze pro našince!"
Chudý dělník neobdrží toto právo,
třebaže by zde bydlil 20 až 30 let bez přerušení,
avšak bohatý obchodník nebo bohatý polský
žid obdrží bez překážek třebas
i deset občanství. Pan zpravodaj se tomu směje,
avšak já mu mohu dáti několik příkladů:
Tajemník polské strany sociálně-demokratické
Goetze, příslušný do Haliče,
avšak zde narozený a bydlící ve Slezsku
od dětství, neobdržel přes žádosti
a urgence dosud občanství.
Czendlik Karel, dělník ze Starého Města,
český legionář byl zbaven občanství
a zastupitelství v obci, protože se při volbách
připojil ke komunistům, a málem že ho
nezavřeli do vězení.
Také tak dělník z Nýdku Madzia Jan
byl denuncován, že je komunistou a za to mu bylo vzato
občanství, které dříve plnoprávně
obdržel.
Celkem vzato, máme mnoho takových případů,
že docela i takovým občanům, kteří
sloužili v československé armádě,
bylo občanství odebráno. Synové slouží
ve vojsku, avšak ani oni, ani jejich rodiče neobdrží
práva občanství.
Pakliže tato fakta uvádím, nechci tím
říci, že by tato akce zbavování
a neudělení občanství měla
pouze národní charakter. Pouze naivní člověk
může si mysliti, že je to výsledek národního
antagonismu. Celá věc má také hlavně
základ sociální. Nejvíce zde jde o
kapitalisty Rotschilda a spol. a jejich služebníky,
jde o to, aby kapitál měl armádu pariů,
kterých se užívá k tomu, aby kazili
stávky. V době stávky se jim hrozí
vyhozením za hranice, a to je právě sociální
základ. (Souhlas komunistických poslanců.)
A proto, pánové, méně se divíme,
pakliže nacionálové, straníci československé
koalice tuto celou věc jinak vykládají, ale
je to ostuda a hanba, pakliže v tomto útisku proletariátu
pomáhají kapitálu zástupci české
sociální demokracie, která má své
zástupce ve vládě a může rozhodovati
o právu občanství chudých proletářů.
Smlouva mluví také o ochraně menšin
a zde opět vidíme její rub i líc.
Smlouva tato jest již rok podepsána. V praxi měly
se vlády přizpůsobiti jejímu znění,
ale toho zde není. V článku 12, třetí
části mluví se o tom, že ochrana práv
menšin nebude se pokládati za neloyální.
V praxi, kdo chrání svých práv menšinových,
je prohlášen za neloyálního a vláčen
po soudech.
Článek 13 mluví o tom, že "pro
stanovení národnosti nebo jazyka je směrodatné
prohlášení dotyčné osoby nebo
jejího právem povolaného zástupce,
a to v rámci zákonů státních.
Jakýkoliv způsob násilného odnárodňování
je nedovolený. Zejména prohlašují obě
smluvní strany, že považují za protizákonný
každý nátlak na rodiče, aby posílali
děti do škol jiného jazyka vyučovacího,
než jest jejich jazyk mateřský."
To se píše v úmluvě černé
na bílém. Avšak naproti tomu dělá
se veliký nátlak na slezské občany
všude, v hutích, na dráze, na dolech, nátlak
ve směru odnárodnění a docela se také
hrozí restrikcí. Prosím, zde je malý
příklad. Takový pan přednosta stanice
Český Těšín, Laštovička,
vlastenec, jakých je málo, dává si
předvolávati lidi a zapisuje jejich národnost,
dotazuje se, kam posílají děti, zda do polské
nebo do české školy. O tom má věděti
pan Bechyně jako ministr železnic.
Článek 16 mluví o koncesi: "Při
udílení koncesí, oprávnění,
úředních povolení a pod., jakož
i při.udílení subvencí, státních
přídělů a jakýchkoliv oprávnění
výdělečných v republice Československé
resp. v republice Polské budou občané českoslovenští
národnosti polské resp. občané polští
národnosti československé, jakož i tuzemské
osoby právnické v mezích zákonů
postaveni na roveň osobám národnosti československé
resp. polské."
Tedy věc koncese není žádná smlouva,
to je opravdový trh na dobytek. Úřady nedávají
koncesi zpravidla jiným kromě svým našincům.
Ve Starém Městě byl bezprávně
oloupen o koncesi Dělnický dům a ubytováno
tam vojsko ke škodě spolku. Totéž v Životicích;
úřady nechtějí dáti výčepnickou
licenci, neboť je to dělnický spolek. Byla
odebrána také licence pro biograf ve Třinci
a Stonavě sociálním demokratům. Po
rozumu této smlouvy je to zřejmá protizákonná
práce vládní.
Článek 17: "Obě smluvní strany
se zavazují, že také v obvodech, kde menšina
podle platných předpisů nemá nároku
na zřízení samostatných veřejných
škol národních (obecných a občanských),
povolí zřízení soukromých škol
s vyučovacím jazykem dotyčné menšiny
s právem veřejnosti, budou-li splněny zákonné
podmínky, a udělí jim podle možnosti
též podpory; zejména zabezpečí
vláda polská všechny možné úlevy
při zřizování samostatných
soukromých škol s československým jazykem
vyučovacím na Volyni."
Otázka školní je skutečně otázkou.
zasluhující v tomto případě
zdůraznění. V Dol. Bludovicích obec
již od roku 1912 urguje povolení pro otevření
školy. Vždy marně. Žádosti jsou systematicky
odmítány. Bez příčiny, neboť
veškeré právní podmínky jsou
formálně vyplněny. Zato česká
měšťanka má již dávno povolení
k otevření i na výstavbu domu. Přiznávám
se, že v tomto případě takové
smlouvě již nerozumím a nevím, jak si
ji vysvětliti. Není to sypání písku
lidem do očí?
A nyní ve věci Volyně několik slov.
Nejdříve je nutno poznamenati, že ty živly
národně-demokratické, vlastenecké,
které nejvíce pláčí nad osudem
volyňských Čechů, mají nejméně
právo stýskati si na útisk, poněvadž
právě tyto sféry jsou nejhoršími
šovinisty a počešťovateli milionů
Slovanů v Československu. (Potlesk komunistických
poslanců.) Jejich slzy jsou krokodýlí.
Neboť kdyby chtěli pomoci volyňským
Čechům, pak zřetelně a ne dvojsmyslně
zabezpečili by jim práva v této smlouvě.
Ten článek 17 nestačí na polské
poměry a úřady. Jestliže polský
statistický úřad dosud nezaznamenává
Čechů ve zvláštní rubrice, ale
jen pouze pod názvem "ostatní jiné národnosti",
to znamená, že nemá upřímné
vůle zabývati se volyňskými Čechy
tak, jako i jinými národními menšinami.
Ruský časopis "Vozroždenie" píše
o tom tuto poznámku: "Podle uveřejněné
polské oficielní statistiky obyvatelstvo části
Volyně, připojené k Polsku, roku 1921 činilo
1,437.908 lidí..., z čehož Češi
nebyli odděleni ve zvláštní rubriku,
ačkoliv podle oficiálních dat v čísle
těch "různých" je jich - 24.405."
("Vozroždenie" čís. 267 z 24. února
1926.)
Tudíž polská vláda Skrzyňského
neuznala dosud za přiměřené pochopiti
a objeviti na Volyni Čechy. To je také jedna z vlastností
locarnského ducha, který se vznášel
nad národními menšinami stejně v Polsku
jako zde.
Ačkoliv článek 7 smlouvy rižské,
smlouvy versailleské a rovněž i rozhodnutí
Svazu Národů ze dne 14. března 1923 zabezpečují
národním menšinám v Polsku užívání
veškerých jim příslušejících
práv - praxe mluví něco jiného. Samosprávné
právo na území západní Ukrajiny
a Bílé Rusi bylo znásilněno s veškerou
krutostí, volení obecních správ a
rad úplně zmizelo a místo volených
obecních representaci a rad řídí nyní
správu obci starostové jmenovaní okresními
hejtmany, kteří současně s náčelníky
státní policie jsou všemocnými diktátory,
pány života utiskovaného ukrajinského
a běloruského lidu pracujícího.
Veškerá svoboda spolků politických a
kulturních zanikla a práva na jejich existenci mají
pouze reakční a oportunní organisace, které
neustále štvou proti osvobozenským úsilím
pracující třídy, čímž
prokazují polské buržoasii cenné služby.
Dokladem toho je likvidace již 30 let existující
ukrajinské sociálně-demokratické strany,
zastavení působnosti celé řady kulturné
osvětových organisací dělnických
"Wolfa", znovu vzkříšených
po válce ukrajinskou sociální demokracií
pod vůdcovstvím L. Hankiewicze, rozpuštěni
ukrajinských kulturních organisací "Proświta"
i celé řady dokonce lidumilných institucí
a konečně pronásledování školství.
To všechno se děje za pomoci polských socialistů,
členů polské strany socialistické
a pan dr Czech, který zde chválil a ukazoval
jako vzor českým sociálním demokratům
polské socialisty, velice se mýlil, jestliže
myslil, že je jakýsi zásadní rozdíl
mezi jedněmi a druhými, neboť právě
polští socialisté nejsou lepší
českých sociálních demokratů,
jakož i německých. Ve skutečnosti polská
strana socialistická podporuje dnes bývalou carskou
"ochranku" v Polsku. (Souhlas komunistických
poslanců.)
Jak úplně jiné jsou poměry v každém
z uvedených směrů ve Svazu Socialistických
Sovětských Republik. Dovolte, abych uvedl několik
autentických objektivních faktů k vysvětlení.
Dnes na sovětské Ukrajině je 70 polských
vesnických rad, které veškerou svoji práci
vedou polským jazykem. Mnoho polských sedláků
a dělníků jsou členy vysokých
vládních úřadů a dokonce všeukrajinského
ústředního výkonného komitétu.
Sovětské instituce úřaduji polsky
bez omezeni. Sověty daly do smlouvy bez závazku
se strany Polska nebo Československa národu polskému
a českému úplnou svobodu, které dříve
nikdy neměly. Poláci jsou v sovětské
Ukrajině elementem roztříštěným,
avšak mají veškerá práva. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Nyní je na Ukrajině více než 400 polských
škol. V Kijevě jsou polské paedagogické
kursy, v nichž se vzdělávají na učitele
děti sedláků a dělníků.
V Kijevě, Mohylevě, Leningradě, Minsku jsou
polské školy stranické. Je polské oddělení
zemědělské školy v berdyčevském
okrese a zahájila práci polská škola
zemědělská v Novém Závodě
na Volyni. Je také polská strojnická škola
odborná v Kijevě, dělnická fakulta
v Moskvě, tvoří se polská škola
divadelní v Kijevě atd. atd. Z toho vidíme,
že Sověty jsou jedinou instituci svého druhu,
jež bez zřetele na úmluvy sama ze sebe dobrovolně
dává svobodu a volnost všem národním
menšinám na území bývalého
Ruska. (Potlesk komunistických poslanců.)
A nyní dovolte několik slov ve věci finanční.
Je to snad velká, ne-li největší bolest
chudého lidu slezského, která §vstala
následkem nevyřízených finančních
závazků s jedné i druhé strany, české
a polské. Tato úmluva nepřispívá
vůbec k tomu, aby alespoň částečně
napravila veliké škody drobných účastníků,
jež způsobilo nešťastné rozdělení
slezské země. Prosím, abyste v tomto případě
vyslechli charakteristický hlas z tábora středních
účastníků, kteří ztratili
na polské straně veškeré své
krvavě vydělané peníze, úspory.
V memorandu, které poslali vládě drobni účastníci,
kteří v době plebiscitu byli čechofily,
praví se v této věci: "Česko-polská
smlouva ohledně upravení finančních
otázek má býti nyní ratifikována,
tvoří však pro československou veřejnost
těžké zklamání, ježto neobsahuje
žádné ochrany těžce uspořených
grošů československých vkladatelů,
jejichž dobré peníze zůstaly následkem
rozhodnutí pařížské konference
velvyslanců ze dne 28. července 1920 a tímto
způsobeného rozdělení Těšínska
v peněžních ústavech Polského
Těšínska a nemohly doposud býti vyzvednuty."
Protestují tudíž vkladatelé proti tomu,
že úmluva nedává žádné
ochrany jejich těžce vydělaným úsporám.
"Řešení této otázky"
- praví se v memorandu - "v československo-polské
smlouvě v tom smyslu, že s polským občanem
v Československé republice bude tak nakládáno
jako s československým občanem a zase v Polsku
s československým občanem bude tak nakládáno
jako s polským občanem, toto řešení
bylo by pro československé vkladatele, mající
své peníze uloženy v peněžních
ústavech Polského Těšínska krajně
nepříznivé a značilo by ztrátu
skoro veškerých vkladů." Smlouva česko-polská
je podepsána, účastníci téměř
již 6 let čekají na vyřízení
své věci, avšak vláda se o to nestará.
Plody z práce těchto chudáků sbírají
bohatí zubři, kapitalističtí turové.
Není liž to opravdová krádež uspořených
peněz drobných vkladatelů?
V memorandu se o tom na konci praví: "Kdežto
podle uvedené formule polští příslušníci
by dostali své vklady v československých
peněžních ústavech vyplaceny v československé
měně v poměru 1 K stará rovná
se 1 Kč, obdrželi by českoslovenští
vkladatelé v peněžních ústavech
Polského Těšínska podle polského
valorisačního zákona maximálně
125 zlotých a za další 1,800.000 marek pouze
1 zlotý." Tedy neslýchaná škoda,
zřejmá krádež úspor chudých
vkladatelů. Avšak to nepřekáži
panu Wolfovi, aby zde řečnil pro tuto úmluvu.
Shrnuje vývody, zjišťuji: Smlouva tato nedává
žádného dostiučiněni národům
obou republik. Nezajišťuje uspokojení žhavých
potřeb hospodářských i národně-kulturních
české menšiny v Polsku a polské menšiny
v Československu. My víme, že pouze společnou
frontou všech proletářů všech národností
můžeme se osvoboditi z jařma otroctví.
Pouze v boji s buržoasií ruku v ruce s českým
proletariátem může si polský lid v Československu
dobýti volnost a svobodu v budoucím sovětském
organismu za vlády dělnicko-selské.
Končím a jménem klubu poslanců komunistických
a pracující třídy Československa
prohlašuji, že budeme hlasovati proti ratifikaci takovéto
smlouvy, uzavřené mezi buržoasní vládou
československou a vládou polské šlechty.
(Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Špaček. Uděluji mu slovo.
Posl. Špaček: Slavná sněmovno!
Smlouva, kterou máme dnes ratifikovati, má uzavříti
bolestnou kapitolu našeho mezinárodního a mezistátního
poměru československo-polského. Víte
sami, že od převratu, od 28. října 1918,
nejobtížněji utvořily se naše hranice
státní v území Těšínska,
Oravy a Spiše. Poněvadž v těchto krajích
přechází území slovenské
v území polské národnosti a polského
jazyka, je přirozeno, že právě v takových
krajích mezi národy jazykově a původově
tak blízkými, jako je náš národ
a Poláci, nastává situace, ve které
jmenovitě vzhledem k porobě obou našich národů
za Maďarska a Rakouska mnoho lidí nevědělo
a neví dosud, ke kterému jazyku a národu
by se měli hlásiti. (Tak jest!) V těchto
krajích možno mnoho lidí s národnostního
hlediska pokládati ne za res, nýbrž za persona
nullius. (Tak jest!) Proto právě na Oravě,
Těšínsku a Spiši vznikají při
snaze obou států získati tato území,
které oba státy pokládají vzhledem
k těmto možnostem za svoje, konflikty a nesnáze,
které trvají z velké části
a budou trvati v dohledné budoucnosti ještě
dále. Stojí na tomto stanovisku Poláci a
musíme na něm státi i my, že na Těšínsku
musí býti každému člověku
poskytnuta možnost, jmenovitě pokud běží
o naše státní území, aby svobodně
mohl se rozhodnout pro.svoji národní příslušnost,
i když jeho výchova, i když jeho formální
způsob mluvy a vyjadřování se, přinesené
ze škol, jaké tam tenkráte byly, neodpovídají
v této chvíli našemu měřítku
národnosti, i když, jak říkáme,
u nás mnoho těch Šlonzáků vyjadřovalo
se a vyjadřuje se ještě dnes jazykem polským.
Ani p. posl. dr Wolf, ani p. posl. Śliwka a
jiní páni nemohou nepřiznati, že opravdu
velmi mnoho lidí na Těšínsku, Oravě
a Spiši, na které si činí Poláci
nárok, ve svém srdci necítí a nechtějí
o tom slyšeti, že by za Poláky mohli býti
pokládáni a že uvítali s radostí
přivtělení západní části
Těšínska k československému státu,
jako mnozí jiní lidé přivtělení
Těšínska zase ke státu polskému.
(Tak jest!)
Na Těšínsku, Oravě a Spiši bude
ještě dlouho zápaseno skutečně
o duše. Těšínsko musí pro nás
zůstati územím, ve kterém, musíme
říci se stanoviska spravedlivého národního
egoismu, musíme dále a stále míti
nároky revindikační, poněvadž,
vzácní pánové a dámy, na Těšínsku
mnoho a mnoho lidí přeje si býti Čechoslováky,
mnoho lidí přeje si býti Čechy. Přejí
si aspoň, když oni sami nemohou v tomto jazyku vyjadřovati
se, aby se to stalo jejich dětem a sami žádají
školy, o kterých se mnozí páni domnívají,
že jsou určeny k tomu, aby příslušníky
našeho národa odnárodňovaly.
Je přirozeno tedy, že docházelo ke konfliktům
a že musila býti na obou stranách v našem
i polském státě snaha k tomu, aby tyto konflikty
nyní v době, kdy přece jen rozhodnutí
o hranicích padlo, vyrovnány byly takovým
způsobem, jak by odpovídalo nejbližším
a doufám pevně, i dalekým perspektivám
našeho československo-polského, mezinárodního
a mezinárodně-státního poměru
a onoho nebezpečí mezinárodně - politického,
kterému jsme my oba, Čechoslováci i Poláci,
vystaveni vzhledem ke svému geografickému okolí
a vzhledem k těm všem národním a státním
zájmům okolo nás, proti jejichž vůli
jsme jako samostatné národy po této světové
válce povstali.
Má-li tato smlouva, která se předkládá
k ratifikování, býti pokládána
za uzavření té bolestné kapitoly bojů
o Těšínsko, Oravu a Spiš, souhlasíme-li
s ní my všichni ve stranách koaličních,
tož jistě proto, poněvadž si přejeme,
aby smlouva tato se stala východiskem opravdu trvalé,
pevné československo-polské dohody politické,
mezinárodně politické i obchodně politické,
a aby toto veliké území, které tato
dohoda může representovati, stalo se pro oba zúčastněné
národy územím, ve kterém se mohou
svobodně, plně a kulturně-hospodářsky
vyžíti a aby na základě této
úmluvy stala se ochota obou těchto národů
a států, původem tak blízkých
a na sebe odkázaných, jak to denně osvědčily,
společným úsilím co nejužším
svazkem hospodářským, politickým a
vojenským, bude-li toho potřebí, ubrániti
svou existenci proti všem těm, proti jejichž
vůli samostatné tyto státy vznikly.
Naše stanovisko k této smlouvě musí
býti za těchto okolností souhlasné.
Ale dovolte mně, abych jaksi na uzavřenou této
bolestné periody tohoto československo-polského
sporu, jmenovitě vzhledem k řečem, které
pronesl p. posl. Wolfa jmenovitě p. posl. Śliwka
a p. posl. Peter, rozebral a částečně
odpověděl na některé výtky
a abych se také dotkl jakousi reminiscencí věcí,
které se staly r. 1919 a r. 1920, abych to mohl učiniti
opravdu v zájmu historické pravdy.
Především rozbor věcí méně
bolavých. Předpisy o nabývání
státního občanství, které jsou
touto smlouvou normovány, nemají dnes již politické
aktuality. Jisto je, že daleko více státních
občanů polských nabylo jednak opcí,
jednak žádostmi, které byly příznivě
vyřízeny, československého státního
občanství u nás než opační.
Z tohoto oddílu smlouvy je zřejmo pro každého,
kdo poměry zná zblízka - a jistě se
mohu počítati za jednoho z nich - že tato celá
smlouva prakticky, pravím prakticky, skoro výlučně
bude na prospěch občanům a zájmům
polským, protože na straně polské jednak
našich příslušníků národních
je málo, nepřihlížíme-li ke Slovákům
na Spiši a Oravě, o kterých se později
zmíním, a potom že podle polského zákona
nemají, bohužel, stejných nároků
na státní občanství a výhody
v takovém rozsahu, jako u nás na základě
velmi liberální proti menšinám provozované
praxe státních úřadů.
Bohužel, nutno při této příležitosti
říci, že jsme získali opcí, převedením
bývalých státních příslušníků,
případně blahovolným vyřizováním
žádostí bývalých občanů
polských, velmi mnoho příslušníků
polského národa, kteří vzhledem k
bývalým poměrům kulturním v
západní Haliči rekrutovali se jmenovitě
z přistěhovalců do uhelné pánve
v Karvinné. Vzhledem k předběžnému
školskému vzdělání byli kulturně,
sociálně a politicky daleko pod průměrem
našich lidí na Těšínsku usedlých,
a tak jistě přírůstek těchto
nových občanů zrovna ke konsolidaci poměrů
státních a veřejných na Těšínsku
nepřispěl, jak to konečně vidíme
i ze skutečnosti, že representantem těchto
elementů, které nabyly tímto způsobem
státní příslušnosti, je pan posl.
Śliwka. Je jisto také, že z provedení
této opce a získání tohoto státního
občanství vzniká republice a hlavně
politickým obcím, ve kterých tito noví
státní příslušníci polského
původu nabyli státní příslušnosti,
velmi mnoho břemen finančních při
chudinském zaopatření atd.
Poněvadž však celá tato prvá část,
jednající o nabývání státního
občanství, není vzhledem k tomu, že
uplynuly lhůty, které jsou tam normovány,
absolutně nebezpečnou, nebudu se dále o ní
šířiti.
V druhé části jedná se o předpisech,
týkajících se provádění
politické amnestie v našem státě a ve
státě polském. Tato amnestie zase skoro výhradně
má význam pro bývalé příslušníky
Haliče a východního Těšínska,
tedy pro Poláky, poněvadž na naší
straně nezdržují se, možno říci,
absolutně žádní lidé, kteří
by se byli dopustili nějakých trestních činů,
o kterých se tu mluví a kteří by se
mohli nebo chtěli vrátiti na stranu polskou, do
východní části Těšínska
nebo Haliče, a kteří by chtěli býti
živi jako lidé, kteří dostali amnestii
se strany Polska.
Při této příležitosti musím
reagovati na ně které výroky z dřívějších
řečí páně Śliwkových
a Peterových, resp. na pokus utvořiti
historickou nepravdu o tom, že snad v době plebiscitní
byly to - jak s emfasí pánové stále
zdůrazňují - zájmy oné nenáviděné,
nacionálním šovinismem řízené
buržoasie, která štvala národ polský
a český na Těšínsku do toho boje,
a která se tam dopouštěla největších
surovostí. Mohl bych čísti dlouhou oficielní
knížku, která obsahuje všechny ty strašné
věci, které se tam děly a která je
doprovázena řadou ilustrací a fotografií
svědčících o tom, kde a jakým
způsobem byly provedeny ty strašné násilnosti,
kterými byl plebiscitní boj před rozhodnutím
mezinárodní konference velvyslanecké provázen.
Nebudu jí však čísti, nýbrž
uvedu jenom docela striktně ony příhody,
které padají na vrub nikoli nacionální
šovinistické buržoasie naší nebo
polské, nýbrž na vrub oněch vrstev obyvatelstva
polského na Těšínsku, jichž mluvčím
jsou páni Śliwka a Peter.
Tak na př. po všech těch vraždách,
které nastaly dříve, - uvádím
dr Miroslava Havla z Bílska - a po těch násilnostech
z Karvinné 3. února, došlo dne 17. února
ke vpádu tlupy asi 400 ozbrojených dělníků
třineckých kádr voličů pana
Śliwky rekrutuje se zvláště z tohoto
kraje - do obce Cisovnice, kde tlupa přinutila hosty v
obecním hostinci k přísaze, že budou
hlasovati pro Polsko a přepadla dále dům
rolníka Mamice Pavla, jenž těžce nemocen
ležel na lůžku. Nemocný byl přinucen
ranami pěstí, holí a důtek k pokleknutí
na podlaze a k přísaze, že chce býti
věrným sluhou polského státu.
Dne 17. února přepaden byl v Třinci dělníky
třineckých železáren učitel Pszcolka,
dovlečen do dělnického domu, zbit a přinucen
volati: "Nech zyje Polska!".
18. února přepadena byla schůze Šlonzáků
ozbrojenou tlupou dělníků za vedení
polského důstojníka Rymorse. 20. února
přepaden úředník Cinciala Jiří,
důvěrník slezské strany lidové,
třineckými dělníky v Dolní
Lišné, surově zbit a ztýrán.
Podobně ztýráni Bajtek Jan, vůdce
slezského hnutí dělnického ve Frýštátě
a horník Noga Adolf. Stejné případy
přepadení hlásí se ze Stanislavovic,
kde byl ztýrán dělník Milerski, protože
nesl časopis "Šlazak". Dále byl přepaden
a zbit na blízku Fryštátu závodní
zřízenec Urbaczek, Bajtek Pavel mladší.
Nebudu mluviti o jiných případech, kde se
mluví výslovně o dělnických
násilnostech se strany polské. Dne 24. února
stlučen byl do krve ve fryštátské válcovně
slevač Tlolka Emanuel jen proto, že četl časopis
"Šlazak", 25. února střeleno bylo
na Šnapku Josefa, horníka z Dětmarovic, když
s druhem hovořil o situaci na Těšínsku,
a těžce poraněn; týž den střeleno
i na dělnického důvěrníka Pěcha
Františka, jenž však nezraněn. 25. února
přepaden asi 20 násilníky ve svém
bytě Urbaczek Jindřich ve Fryštátě
a okraden o náramek, prsteny a doutníky atd. v úhrnné
ceně 2500 Kč. Příbytek Stadherra Jana,
svářeče železa, přepaden a prohledán
neznámými teroristy. Celá řada jmen.
Pavlas Karel, horník z Orlové, Holeksy Jan, Lichnovský
Karel, Uhlář František, Kubík Fridolin,
Palla Jan, Částek Josef atd. atd.