Střediskem polského teroru je Třinec. Dělníci
polští nebo snad lépe řečeno
společenská spodina, kryjící se za
dělníky - je to již jistě ústupek
eufemistický - pořádá hotové
zbojnické výpravy do sousedních obcí
a krutě řádí v bytech občanů
podezřelých z protipolského smýšlení.
Tak vržen byl 3. března ruční granát
proti českému legionáři Ližovi,
téhož dne přepaden a hrozně ztýrán
Raška Karel ze Starého Města u Frýdku,
jenž byl vysvobozen teprve italskou hlídkou. 6. března
přepaden Slíva Rudolf, obchodník ze Šenova
na nádraží bystřickém, odvlečen
do třineckých hutí a tam železem zbit,
až teprve opět italská posádka ho vysvobodila.
Avšak tyto smutně proslulé násilnosti
třinecké neomezovaly se toliko na přepadání
jednotlivců. 4. března vnikla tlupa do Jablunkova
a řádila tam divoce. Nadučitel Blažej
František byl vyhnán z lůžka a donucen,
aby na náměstí u Mariánské
sochy přísahal věrnost Polsce a provolal
hanbu Masarykovi. Podobně se stalo Ježovi Jindřichovi,
Ruckému Karlovi a jiným občanům. V
příštích nocích výjevy
se opakovaly; tak teroristická četa stloukla zřízence
dráhy Aetze 6. března a ztýrala cukráře
Wrabtze Maxe i jeho manželku. Dále byli přepadeni
občané Golik Alois, Juráček Jan, Kocur
Leopold.
V noci téhož dne podnikla útok na Bobrek, vhodila
tři ruční granáty do hostince Hermy
Jana, jež roztříštily okenní tabule
a demolovaly nálevnu, ruční granát
na příbytek Zobela Emanuela, úředníka
prefektury pro západní část východního
Slezska a kameny do bytu Stonavského Jana.
6. března na území těšínském
začali násilníci třinečtí
vyháněti dělníky z práce, a
to Čechy, Šlonzáky a Němce, některé
za okolností zvláště potupných,
na příklad 56letého mistra Pokorného
Václava, před nímž byl nesen potupný
kříž, načež stařec v průvodě
byl nemilosrdně bit.
Ve Třinci samém byl ztýrán dělník
Schillbach, jemuž bylo vyhrožováno vhozením
do hutí, dělník Kluc Jan, jenž byl zbit
oblíbeným nástrojem teroristů třineckých,
kaučukovým obuškem, dozorce Pieseczný
Alois, jenž byl zbit do krve, invalida Schueller Richard,
dále Nitra Jan, jenž 30 roků v závodech
pracoval. Proti Sližovi Janu, jenž dříve
byl českým legionářem, vhozen ruční
granát.
9. března vpadla ozbrojená tlupa do Polské
Lutyně do domu Kobierského Dominika, jemuž
vyhrožovala zabitím a vypálila několik
ran na dům Ochmana Josefa, jiná tlupa vtrhla do
domu důlního střelce Krajčího
Františka a když přepadený prchal směrem
k Porembě, zaskočen byl dvěma chlapy, bodnut
nožem do ruky a ohrožován ranami z revolveru.
Těmito případy však není výpočet
násilností v Polské Lutyni vyčerpán:
ohrožováni polskými teroristy, musili opustiti
byt i obec: Cieslar Pavel, Donička Karel, Durčák
Karel, Glombíček Karel, Kalužové (Josef,
Antonín, Valentin a Rudolf), Konečný František,
Kriegsfeld Em., Krkoška Karel, Nikel Jan, Skupník
Leo, Stabrava Jan, Stěker Josef, Rettek Jan a Albín,
Koláček Leo, Římánek Jan a
Ulman Ferdinand atd. atd. Takových případů
bych mohl uvésti ještě celou řadu.
V Karvinné nebylo naše dělnictvo jisto životem
ani majetkem. 8. března přepaden vyzbrojenými
výrostky, mezi nimiž byl poznán pověstný
vůdce teroristů Herok Pavel, nedaleko čekárny
místní dráhy, Süssmayer Ferdinand, bankovní
úředník, zasažen ranou z revolveru,
těžce zraněn do krku a oloupen o všecek
majetek. V nemocnici podrobil se operaci, pobyl v nemocenském
ošetřování 3 týdny a neuzdraven
propuštěn. 8. března večer vrazila násilnická
tlupa do bytu dělníka Pavlora Benedikta, zbila ho
i jeho ženu a donutila volati slávu Polsce; těžké
zranění učinilo je na 18 dní práce
neschopnými. 8. března přepaden 57letý
dozorce Vaněk Karel a udeřen do hlavy. 9. března
vhozeny byly ruční granáty do bytu Burdy
Augustina a rozbita okna; rovněž vhozen granát
do bytu fotografa Humla Frant.; téhož dne v noci napadla
rota oddělení finanční stráže;
11. března vhozeny ruční granáty do
bytu Šlachty Jana, Swarze Josefa, jemuž tím zničen
byl nábytek a prádlo, a Širokého Josefa;
15. března přepaden a krvavě zraněn
Neoral Josef, téhož dne přepaden a zbit Šlachta
Ludvík.
Tlupy ozbrojených násilníků přepadaly
byty, svévolně je prohledávaly pod záminkou,
že hledají zbraně a třaskaviny, a vypovídali
lidi z bytů. - Tak řádili 9. března
v bytě těžce nemocné Tiché Albíny,
ženy horníka a ve dnech dalších prohledány
byly byty Nogy Adolfa, Zíly Josefa, Votnice Frant., Vronka
Josefa, Urbánka Josefa, Hetmánkové Josefy,
Hozíka Antonína, Bařáka Martina, Juríka
Frant., Richtrové, Kříže Jana, Bocka
Josefa a četných jiných; byt Adama Antonína
byl úplně vyloupen, takže způsobena
škoda přes 5500 Kč. Někteří
občané byli beze všech důvodů
zatčeni a uvězněni; stalo se tak Michniku
Františkovi, jenž byl ve vězení skoro
o hladu 10 dní ve vyšetřování.
Uprchlíci odebrali se většinou do sousedních
obcí s českou většinou, kde utrpení
jejich vyvolalo velké rozhořčení a
kde ovšem byly jim zjednány byty vyhoštěním
polských rodin.
Podobné utrpení zakoušeli naši lidé
v Horní Suché. Nejzuřivější
však bylo běsnění protičeské
ve Frýštátě, kde slezští
a šlonzakovští přívrženci
jsou postaveni v pravém slova smyslu mimo zákon.
Turka Felix, magister farmacie, do jehož domu byl už
5. března vhozen ruční granát, byl
8. března i s manželkou, služkami a praktikantem
krvavě zbit železnými svorkami. 9. března
přepaden obuvník Richnovský Karel, jehož
manželka za vlasy smýčena v blátě
a sněhu až na náměstí a uzavřena
celý den v místnostech polské plebiscitní
komise.
Čin zvláště brutální spáchán
byl 10. března na Mokrošové Terezii a její
dceři Bertě. Vyhrožujíce revolverem
a divě spílajíce ostříhali
násilníci vlasy oběma ženám,
jež v hrůze a skoro šílené potom
prchly z příbytku.
V Roji u Frýštátu přepaden byl 9. března
dopoledne Kowalczyk Jan, hostinský, jenž byl oloupen
o peníze a bit klacky a býkovci tak dlouho, až
zůstal ležeti v bezvědomí; za dva dny
se opakoval útok znovu, při čemž ukradeno
bylo všechno, co lupičům přišlo
pod ruku, nápoje, cigarety, šatstvo i prádlo.
V témže domě bydlící Hubáčkové
Marii roztříštěny byly skříně
a ukradeno prádlo. Myslivna v Olšinách u Frýštátu
byla rovněž několikráte přepadena
a lesník Čížek Jaroslav ohrožován
i okraden o loveckou pušku, šatstvo, obuv a prádlo
v ceně přes 20.000 atd. atd.
Čeští legionáři z Těšínska
- neboť těšínský kraj dal značný
počet mužů pod legionářské
prapory - byly pronásledováni přímo
vášnivě: kromě uvedených případů
vyvlečen byl 23. března italský legionář
Tomíček Karel, jedoucí k rodičům
do Chybí v Petrovicích, železničními
zřízenci z vlaku a hrozně ztýrán,
položen na lavici, zbit, donucen provolávati slávu
Polsce a líbati polskou orlici. Do krve stlučen
násadkou od sekery a na konec uvězněn. 25.
března jiný italský demobilisovaný
domobranec, ve Skřečoni přepaden Matloch
Josef, svázán, okraden o vyznamenání
a peníze, zavřen do smrduté místnosti
o hladu a žízni a škrcen provazem. Mohl bych
uvésti celou řadu dalších jmen. I když
už 2. března se nařídilo, že všechny
zbraně do 15. března mají býti odevzdány,
následek toho nařízení bylo jenom
zvýšení onoho teroru. A tak místo aby
násilnosti ustaly, je vyplněn celý duben
a květen novými zločiny, jež mají
dvě ohniska, z nichž zřejmě popud vychází,
Třinec a Karvinou a ovšem vedle toho jediné
ohnisko intelektuální, Těšín.
A zase to byla Karvinná, typicky dělnické
místo, ze kterého se rekrutují voliči
páně Śliwkovi a Peterovi. Ovšem
vedle toho bylo také intelektuální středisko
Těšín. Teroristé, jak bylo několikráte
zjištěno, jsou organisováni v tlupy, dostatečně
zásobováni zbraněmi a stojí pod vedením
bývalých důstojníků. Plat dostávají
z Těšína, a to svobodní 20 Kč,
ženatí 30 Kč mimo stravu.
Strašné případy nastaly později
v době likvidace, jmenovitě v Hnojníku, kde
zavražděn byl Kubíček, který
15. března zmizel; byl totiž vyvlečen z vlaku.
když odešel pro léky, čtyřmi muži
a přinucen jíti do Těšína, načež
po něm každá stopa zmizela. Pohřben
byl 28 dubna v Šumbarku za obrovské účasti.
V noci z 20. na 21. duben zničena byla ekrasitovou pumou
poštovní kancelář a plebiscitní
místnost v nádražní stanici v Hnojníku.
Obě místnosti i obydlí přednosty stanice
Janala byly úplně zničeny, takže škoda
se odhaduje na 150.000 Kč. Janal byl od Poláků
nenáviděn pro horlivou českou činnost
a obdržel několik výhružných listů
před tím. Polské listy v cynismu až
nepříčetném vysvětlovaly tento
atentát výbuchem střeliva, jež prý
bylo v nádražní stanici uloženo.
Nastoupila celá řada dalších pumových
atentátů. Fotografie mám zde. V noci ze 6.
na 7. května vhozeno do domu Štěrby Jana v
Porembě, předsedy správní komise,
několik granátů, jimiž byl téměř
nadobro zničen. Nábytek byl všecek roztříštěn.
Syn Štěrbův Josef a dělník Škuta
Dominik, uprchlík z polské Lutyně, byli těžce
zraněni. Skoro v stejný čas vhozeny 2 pumy
do hostince Stabravy Josefa v Polské Lutyni, a jen duchapřítomnosti
jmenovaného lze děkovati, že nikdo nebyl zraněn.
15. května vhozena dynamitová puma do domku hlídače
Slížka Frant. v Hrušově, jenž se
vůbec politikou nezabýval. Druhý útok
namířen byl proti hostinskému Tvardkovi v
Bartovicích, jemuž výbuchem netoliko dům
značně poškozen, ale zničeno i úplně
šatstvo, prádlo a nábytek. Štěstí,
že atentát nezaplatil nikdo životem. Nejtěžší
byl útok v Orlové na dům správce spořitelny
Mezery, jehož majetek byl hrozným způsobem
zničen a on sám těžce zraněn,
kromě toho lehce zraněna paní Mezerová
a švadlena.
Útoky granáty se opakovaly i později, i když
neměly těch zhoubných následků
jako uvedených 5 případů. Tak vhozen
16. května granát do bytu učitele Mrázka
v Dombrové; téhož dne vyhrožoval Polák
Barwiolek českému horníkovi Larišovi
Josefu v Petřvaldě, a skutečně se
našly připravené výbušné
látky. Potom přišla vražda horníků
Vicherka Viléma a Kyse Antonína, kteří
byli zastřeleni 16. května o 1/23 hod. ráno
neznámými čtyřmi muži, právě
když konali hlídku směrem od Suché k
Bludovicím.
Od 15. do 17. května řádily polské
tlupy strašně v Bystřici u Jablunkova, v Dětmarovicích,
v Karvinné, ve Frýštátě, v Jablunkově,
v Těšíně a jinde.
15. května vniklo na 500 ozbrojených Poláků
do Bystřice u Jablunkova, přepadli občany,
kteří byli označeni za Šlazaky a hrozně
je ztýrali. Téhož dne přepadli hájovnu
Bezeczného v Bystřici a vyloupili ji, rovněž
vyloupena byla myslivna lesního Čížka.
Na Dětmarovice byla uspořádána v pravém
slova smyslu loupežná výprava. O jednotlivostech
se nebudu pro krátkost času zmiňovati. Mohl
bych jmenovati, po př. čísti, velmi četné
případy, omezím se však na tři,
po případě čtyři:
17. května drancováno bylo v Jablunkově.
Ráno vlakem přijeli dělníci třinečtí
a nastalo všeobecné loupení. Krámy byly
násilně otevřeny, s počátku
zboží prodáváno za jednu desetinu ceny,
pak jednoduše loupeno. Třinecké hordy - a není
vhodnějšího názvu pro tyto lupičské
smečky - staly se postrachem celému okolí.
Jmenováno jest asi 20 osob, které šílením
těchto tlup přišly o zdraví, resp. majetek.
18. května vrazily třinecké bandy do Těšína
a vrhly se na místo zvlášť nenáviděné:
"Slezský dům", kde je kancelář
lidové strany Kozdoňovy, která souhlasila
s tak zv. orientací československou.
Potom vypukla zase z důvodů nacionálních
mezi dělnictvem karvínským stávka,
a když žádali lepší zásobování,
zařazení pod aprovisační správu
polskou a odstranění českého četnictva
a vyplácení mzdy v českých penězích,
poněvadž za české peníze, které
měly větší hodnotu, mohli v Polsku dostati
daleko více, byli dělníci, kteří
se stávkou nesouhlasili, hrubě pronásledováni
a zastrašováni anonymními dopisy. Stávka
projevila se také hotovým útokem na obce
Lazy Prostřední a Dolní Suchou. Stávkující
potulovali se Karvinou a vykonávali na českých
lidech pouliční spravedlnost, přičemž
ztýráno množství osob: Vypuzen ředitel
české školy Krůta, na ulici insultován
dr Karel Baron, poradce komise, a celá řada dalších
lidí.
Vrcholem těchto násilností byla vražda
Temova a vyvražděni četnické stanice
v Šumbarku. Nebudu uváděti všechna jména
těch, kteří tenkráte byli při
těchto atentátech zraněni.
Velectění pánové a paní, to
jsou malé ukázky toho, jakým způsobem
prý česká nebo polská buržoasie
řádila na Těšínsku v době
plebiscitu. Jak viděti, byli to specielně a hlavně
příslušníci dělnické vrstvy
z Třince a Karvinné a jelikož nyní mají
býti všichni amnestováni, je přirozeno,
že se to bude dotýkati zrovna těch lidí,
kteří zůstali u nás v Karvinné
a v Třinci zaměstnáni a že se to nebude
dotýkati našich lidí na straně polské.
Nejasná je stylisace článku 3 a 5, mluvící
o amnestii, poněvadž se tam mluví zároveň
o tom, že mají býti sice amnestovány
zločiny, které byly spáchány z důvodů
politických, ale nikoliv zločiny, které snad
při nich nastaly z důvodů nepolitických.
Jestliže někdo může říci,
že z důvodů politických šel někoho
zabíti nebo oloupiti, byl bych zvědav, jak se to
bude dělati, aby se rozeznalo, kdy byl zločin politický
a kdy nikoliv. Bude to těžký oříšek
pro naše úřady, neboť na straně
polské nebudou postaveni žádní lidé
před soud, poněvadž na všechny ty násilnosti,
o kterých jsem uvedl několik fakt, na straně
české nikde žádná odpověď
podobným způsobem se nestala, z českých
lidí nebyl nikdo zabit, žádné výpravy
nebyly podnikány do obcí polských, jediný
případ, který se stal o těch násilnostech
ve Třinci, bylo vyvlečení p. závodního
Kedroně na Nové šachtě v Lazích,
ale toto ztýrání p. závodního
bylo pro něho osobně snad ne jediným důvodem
k tomu, že se stal populárním v Polsku a následkem
toho za utrpení při plebiscitu se stal později
ministrem obchodu polské republiky.
Nejdůležitější ustanovení
této smlouvy jest ochrana menšin. Musím říci,
že všecka ustanoveni v této části
obsažená, zakládají jen reciprocitu
formální obou národů a států.
Materielně dostává se všech výhod
opět jen Polákům u nás, kdežto
my naprosto ničeho na polském Těšínsku
nezískáváme a nezískáme, poněvadž
na polském Těšínsku podle výsledku
sčítáni polských úřadů
Čechů není. Řeknu docela loyálně,
že tam skutečně Češi nejsou, pokud
se nepřiznává Šlonzákům,
kteří měli největší počet
svých stoupenců v polském Těšínsku,
možnost, aby se přihlásili za Čechoslováky,
kterými chtějí býti.
U nás ze Šlonzáků vznikla největší
část Čechoslováků, jejichž
příslušnost k našemu národu vy
ovšem popíráte. Říkáte,
že to byla falešná úřední
statistika. Ti lidé nemluvili ani česky, ani polsky,
oni mluvili "po našemu" a dávají
výraz své vůli, aby byli pokládáni
za Čechy, tím, že se při sčítání
přihlašují za Čechoslováky a
že své děti posílají do české
školy tam zřízené. Píší
sice polsky proto, že se česky nenaučili. To
je ten problém revindikace těchto lidí jazykově
neurčitých. Bohužel, musíme směřovati
celou administrativní oprávněností
našich úřadů, jmenovitě ministerstva
zahraničí, školství a vnitra k tomu,
abychom výhody stanovené v této části
pro menšiny polské u nás učinili základem
lepši existence a budoucnosti jmenovitě našich
Slováků na Oravě a Spiši, kteří
jsou nesporně slovenského původu a slovenského
vědomi.
Vzpomínám si, s jakou bolesti a slzami tito Slováci
z Oravy a Spiše přijali rozhodnuti mezinárodni
delimitační komise, jejímž členem
jsem byl, a jak přicházeli a říkali:
"Naši otcové byli Slováci, proč
nemůžeme my jimi zůstati?" Celá
skoro Spiš až do doby, kdy byla přičleněna
k Polsku, při sčítání prohlašovala
se za Slováky a tam snad bylo spácháno největší
násilí rozhodnutím mezinárodní
komise dohodové, která tuto severozápadní
Spiš přidělila Polsku. Proto musejí
naše ministerstva zahraničí a školství
hleděti dosíci těch práv, kterých
na základě našich smluv a zákonů
ústavních u nás Poláci mají
přebytek. (Posl. dr Wolf [polsky]: Přebytek)
Řekněme tedy dostatek, pane kolego.
U nás, vzácní pánové a dámy,
mají Poláci ve všech obcích, ve kterých
školy polské měli, tyto namnoze velmi rozmnožené.
Jmenovitě dostalo se jim v Československé
republice v naši části těšínské
měšťanských škol, které za
Rakouska vůbec neměli dostalo se jim subvence na
gymnasium a mateřské školy. Poláci sami
si toho nepřejí aby byly postátněny.
(Posl. dr Wolf: Ta subvence byla za času Austrije větši!)
Není to pravda. Tenkráte jste dostávali
3000 K... (Posl. dr Wolf: 10.000 K!) Tenkráte jste
dostávali přepočítáváním
na zlaté koruny.
K jednotlivým článkům řeknu
ještě toto: K čl. XII chceme, aby tato smlouva
stala se základem opravdové blahovůle u polských
úřadů, když je to v tom článku
normováno. Chceme, aby se strany polské nám
byly prokázány ty ochoty, které my prokazujeme
Polákům u nás. Samozřejmě,
že musí býti loyalita ke státu a našemu
národu nejen celého obyvatelstva, ale i jednotlivců
a tato loyalita musí býti skutečným
předpokladem k poskytováni jim těch práv,
která jsou v těch článcích
zaručena.
Ke čl. 14 mohu říci krátce, že
právě česká Volyň, těch
72 českých obcí na Volyňsku, bude
zkouškou opravdové slovanské solidarity a slovanské
ochoty se strany polské. Nemohu se, páni, odvolávati
prostě na to, že podle zákonů polských
nemají tam naši lidé nároku na veřejnou
školu, protože zřídili z různých
českých osad přivtělením jich
k osadám polským osadu menší než
s 25% menšinou. Kdyby bývaly zůstaly tyto osady
samostatné, jako byly za Ruska, měly by automaticky
nárok podle polských zákonů, ale tím,
že některé osady české byly přičleněny
k obcím ruským, byl úplně jejich nárok
na získání školy zničen. Tam
musí nastati opravdu náprava. U čl. 16 vítám
odmítnutí nároků na nějaké
koncese, neboť by to odporovalo všem ústavním
právům všech občanů Československé
republiky.
K čl. 17 žádáme, aby naše vláda
užila příslušející ji ze
smlouvy ingerence na zřízení, resp. povoleni
českých soukromých škol na Volyni a
ve slovenské Spiši, kde jsou naši Slováci
nešťastni, že k Polsku byli připojeni. Tam
se tím způsobem aspoň musí tato polská
blahovůle osvědčiti; když ne veřejné
školy nákladem státním, aby tam aspoň
byly zřízeny soukromé české
školy v osadách, ve kterých nemají Čechoslováci
podle polských zákonů na to nároků.
Čl. 19 mluví, že se opatři dorost učitelský
z našich občanů, aby se nám sem vzhledem
k těmto ustanovením neimportovali absolventi polských
učitelských ústavů jako nějací
agitátoři.
K čl. 21 žádám naléhavě,
aby naše ministerstvo školství vydalo co nejdříve
v duchu československém a státním
redigované polské učebnice a slabikáře,
kterých by bylo používáno na školách
polských, poněvadž je nemyslitelno, aby se
na polských školách v Československu
učily děti ze slabikářů varšavských
o tom, že je rzecz pospolita Polska, že mají
presidenta Wojciechovského atd., ale o naši republice
děti nevědí nic. (Posl. dr Wolf: Už
jsou!) Ano, začíná se.
K částce VIII, kde běží o finanční
závazky obou států, možno říci,
že naše republika bude velmi zatížena a
že Polská republika vyšla z těchto závazků
velmi lacino, jak je to vidno ze samotné důvodové
zprávy na str. 5 a 6.
Smlouva je při vší své nevýhodnosti
se stanoviska mezinárodního pro naši republiku
a Polsko vzhledem k opravdovému chápání
slovanské solidarity přijatelná a slušná,
ale Poláci musejí oplatiti naši blahovůli
také odmítnutím všech dosud trvajících
nemožných poměrů, to je na př.
protežováni rozvratné a státu nebezpečné
agitace Jehlicskovy, Ungrovy a Dvorzákovy, která
se vyjadřuje nejsprostšími, surovými
útoky na náš stát, jež byly obsaženy
v zahraničním časopise "Slováku",
vydávaném v Českém Těšíně,
ve "Wiadomosci polskoslowackie", ve státním
"Kurjeru Codziennym" a v jiných časopisech,
jmenovitě na straně polské vycházejícím
denníku Ciesinskom.
Dalším předpokladem přijatelnosti toto
smlouvy pro nás je nezbytnost, slavná sněmovno,
abychom odškodnili slušně to všechno utrpení,
které za svou snahu učiniti Těšínsko
příslušníkem našeho státu
podstoupili naši dobří čeští
lidé nebo Šlonzáci, jak jsem to z této
brožury byl citoval. Jim se musí odškodněni
toho dostati dříve, máme-li učiniti
možným, aby se do Československé republiky
na základě této amnestie vrátili ti,
kteří našim lidem hlavy rozbíjeli a
granáty házeli, kteří rozbíjeli
domy našim lidem a kteří budou moci svobodně
choditi jako lidé amnestovaní a budou se moci smáti
těm našim lidem, kteří za tyto škody,
které pro náš československý
stát utrpěli, nedostali odměny.
Jestliže naše republika bude dbáti při
prováděni této smlouvy skutečně
důstojnosti státu a prospěchu našeho
národa, potom bude tato smlouva dobrým základem
toho trvalého. dobrého poměru bratrského
mezi námi a Polskem, jak si ho přejeme. Ovšem
musí býti doplněna tato vzájemná
ochota ochotou ve věcech hospodářských.
Vy víte, jaké důsledky má československo-polská
obchodní smlouva na zvýšeni naši uhelné
krise na Ostravsku. I tam musí si obě strany ustupovati
v ně čem a poleviti, aby se mohly lehčeji
snášeti a byly v trvalém přátelství
a dělaly tu politiku, jako se dělá v Ženevě
atd. Za všech okolností musí naše vláda
podporovati všemožně revindikaci těch
našich práv národních a získání
těch lidí na Těšínsku usedlých,
kteří chtějí býti Čechoslováky,
i když se to snad polským činitelům
místním nelíbí, jmenovitě ve
zřizování škol a budováni řádných
budov.
Na různé výtky, které tu uváděli
pp. posl. Patzel nebo dr Wolf, Schäfer a
jiní, nemohu pro krátkost času reagovati.
Řeknu jen, že Němci, jak to řekl správně
dr Wolf, mají u nás na základě
zákona totéž, co se normuje pro polské
menšiny, ba, že mají daleko více a že
se touto smlouvou žádná zvláštní
privilej polské menšině nedává.
12tiletá lhůta této smlouvy bude zkouškou
slovanské solidarity naší a hlavně také
polské. Dr Wolf, i když si stěžoval
na útisky, musí přiznati, že polskému
elementu na Těšínsku se u nás žádná
křivda neděje, že všude může
býti polský člověk dobře obsloužen
ve svém jazyku před úřady, třebaže
to bude činiti veliké nesnáze našim
českým úředníkům, dokud
nebude úředníků polských. Vy
to víte sám, pane dr Wolfe, že vzhledem
k dnešním nařízením jazykovým
resignují členové soudu a okresní
správy politické ve Frýštátě,
poněvadž jim není možno poskytnouti a
vykonávati spravedlnost polské menšině
ve třech jazycích.
Z těchto důvodů žádám,
abyste svým souhlasem k této smlouvě umožnili
tuto lepší budoucnost obou našich národů
a aby naše vláda měla bedlivý zájem
národa a státu na zřeteli, zvláště
pokud běží o naše menšiny volyňské
a o naši menšinu slovenskou na Oravě a Spiši.
(Potlesk.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Ke slovu není již nikdo přihlášen,
rozprava je skončena.
Žádám o přečteni podaných
návrhů.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška
(čte):
1. Resoluční návrh posl. Patzela,
dr Luschky a druhů:
I. Vláda se vybízí, aby se postarala, aby
vklady československých vkladatelů v těšínské
spořitelně a aktiva těšínské
spořitelny vztahující se na československé
území, byly převedeny na peněžní
ústav v Českém Těšíně
a aby tento peněžní ústav byl přinucen
přepočítati vklady podle §u 7 nařízení
ze dne 8. října 1920, číslo 583 Sb.
z. a n., t. j. aby vklady do 26. února 1919 byly převedeny
v poměru 1 koruna rakousko-uherská ´ 1 Kč,
pozdější vklady v poměru 250 K rakouskouherských
nebo polských marek = 100 Kč.
II. Vláda se vybízí, aby se postarala, aby
českoslovenští vkladatelé jiných
peněžních ústavů v Polském
Slezsku mohli vybrati své vklady a mohli je předložiti
k výměně podle §u 1 nařízení
583/1920 u příslušných berních
úřadů..
2. Resoluční návrh posl. Schäfera
a druhů:
Vláda se vybízí, aby prodloužila lhůtu,
ustanovenou pro opční právo, a aby neprodleně
zahájila vyjednávání o analogickém
ustanovení s polskou vládou, a to z těchto
důvodů:
Mezi Československou republikou a Polskem byla u zavřena
v Paříži dohoda ze dne 28. července
1920, podle níž se obyvatelům Slezska a také
osobám, které tam sice přísluší,
avšak nebydlí, přiznává za určitých
předpokladů opční právo pro
některý stát. Lhůta pro toto opční
prohlášení byla ustanovena na jeden rok. Tato
dohoda byla však vyhlášena ve Sbírce zákonů
a nařízení teprve 11. února 1925.
Hned po tom, kdy byla uzavřena nová dohoda, velké
množství osob použilo tohoto práva zaručeného
touto dohodou. Podřízené úřady
však opční žádosti zásadně
vracely nebo žadatelům doporučily, aby opčních
žádostí nepodávali a místo toho
aby si zažádali za udělení státního
občanství.
Všechny opční žádosti, které
byly podány tohoto roku, opavská zemská správa
zamítla, poněvadž byly podány pozdě.
Stížností k nejvyššímu správnímu
soudu na takovéto odmítnutí bylo dosaženo,
že rozhodnutím ze dne 27. ledna 1926 bylo vysloveno,
že opční lhůta uplyne teprve 11. února
1926, t. j. za rok od vyhlášení. O tomto rozhodnutí
dovědělo se jen velmi málo obyvatelů
a tímto při nejmenším velmi obojetným
chováním vlády a podřízených
úřadů byla velká část
obyvatelstva připravena o své opční
právo.
Nedosti na tom, opavská zemská politická
správa oznámila již v jedno.m rozhodovacím
výroku, že opce, které byly podány do
11. února 1926 s odvoláním na někdejší
stanovisko správních úřadů
o uplynulé opční lhůtě a s
odvoláním na uvedené rozhodnutí nejvyššího
správního soudu, mají býti zásadně
zamítnuty, poněvadž byly podány pozdě.
Sta opčních žádosti leží
do dnešního dne nevyřízených
a existence a zvláště i politická práva
většiny těchto optantů jsou omezeny.
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Všechny tyto návrhy jsou dostatečně
podepsány a jsou předmětem jednáni.
Žádám prvního zpravodaje pana posl.
Prokeše, aby se ujal slova k doslovu.