Posl. inž. Jung (německy): Dámy
a pánové! Tři vládní návrhy,
se kterými se dnes zabýváme, tisk 118, dále
tisky 80 a 81, tvoří souvislý celek. Když
tedy promluvím k prvnímu vládnímu
návrhu, bude se to ovšem vztahovati také na
obsah obou dalších. Jde o smlouvy, jimiž konečně
má býti vyjasněno postavení jedné
skupiny státních pensistů, tak zvaných
zahraničních pensistů z nástupnických
států starého Rakouska. Zde ovšem dlužno
projeviti úžas, že se tato věc tak dlouho
vlekla. (Nepokoj.) Jak se zdá, pánové
si přejí, abych svoji řečnickou lhůtu
prodloužil.
Dohoda římská byla uzavřena dne 6.
dubna 1922, vídeňská dne 30. listopadu 1923.
Ze 6 států, Rakouska, Italie, Polskaumunska, Jugoslavie
a Československa, které uzavřely obě
dohody, ratifikovaly je Italie a Rakousko již na počátku
roku 1924. Uplynuly tedy dva roky, než se také zde
v této zemi konečně vzchopili k tomu, aby
aspoň poněkud zmírnili ohromnou bídu
těch lidí, kteří nespáchali
nic jiného, než že jistým lidem nebyli
vhod. Mluvím-li dnes, děje se to proto, poněvadž
ve smlouvě římské a vídeňské
jedna skupina zaměstnanců bývalých
státních drah jest výslovně vyloučena
z odpočivných požitků. Smlouva římská
vyloučila vůbec železniční pensisty
a otázku jejich úpravy přenechala pozdější
konferenci, která se pak - o 1 1/2 roku později
- sešla ve Vídni. Avšak i vídeňská
smlouva v článku II vylučuje od odpočivného
výslovně tyto osoby: 1. Které odmítly
službu ve státě, jehož příslušníky
se staly, nebo které nesložily slibu (přísahy),
úředně od nich požadovaného.
2. Které opustily svou službu. 3. Které vlastní
vinou nevyhověly všeobecné nebo zvláštní
výzvě, aby nastoupily službu, nebo aby podaly
přihlášku za tím účelem,
a konečně 4. ty, jejichž převzetí
do služeb bylo v zájmu veřejném odmítnuto.
To jest zvláště významný bod.
Tato krutá ustanovení vztahují se mezi jiným
také na 50 propuštěných německých
železničářů, jejichž bída
již několikráte byla podnětem, aby se
jich někdo zastal. V této souvislosti mohu také
poukázati na minulé sněmovní období,
ve kterém jsem se sám zabýval těmito
věcmi v četných návrzích a
dotazech - mimo jiné tisk 249 ze dne 15. června
1920 a tisk 1458 ze dne 20. ledna 1921 - dále v tehdejším
výboru státně zaměstnaneckém,
a to před římskou konferencí. Mohu
také poukázati na bouřlivou schůzi,
v níž se jednalo o návrhu na sestátnění
ústecko-teplické dráhy a dále na četné
kroky, které podnikla odborová organisace německých
železničářů a spolek německých
železničních úředníků,
aby se zmírnila bída těchto lidí.
Důvodová zpráva k vládnímu
návrhu tisk 81, tedy k úmluvě vídeňské,
praví o čtyřech výše uvedených
důvodech vyloučení: "V prvých
třech bodech jde o bývalé rakouské
zaměstnance, kteří dali buď činem
nebo výslovně na jevo, že státu své
příslušnosti sloužiti nechtějí.
Jejich jednání je co do právních účinů
totožné s dobrovolným vystoupením ze
služby podle §§ 84 až 86 služební
pragmatiky a pokud se týče železničních
zaměstnanců, podle ustanovení §u 137
služebního řádu pro zaměstnance
státních drah. Konference uznala za samozřejmo,
že ničím jim není povinen stát,
k němuž se dotčení zaměstnanci
neznali a nezachovali se podle jeho zákonů (u nás
proklamace Národního výboru ze dne 29. října
1918 a zákon ze dne 7. února 1919, č. 74
Sb. z. a n.), které umožňovaly jim vstup do
státní služby. Případy ad 4 jsou
zcela ojedinělé." K tomuto odůvodnění
dlužno přece jen poznamenati, že ti, kdož
je sepsali, neznali, jak se zdá, poměrů,
které panovaly až do saint-germainského mírového
diktátu, nebo lépe řečeno, nechtěli
o nich věděti. Přece již dosti dlouho
před vydáním zákona ze dne 7. února
1919 tak zvaného přísahového zákona,
bylo mnoho osob propuštěno ze služby, také
takových, které vůbec byly ochotny konati
službu a také to výslovně prohlásily.
Znám přece tyto věci z vlastní zkušenosti
a mohu mezi jiným poukázati jen na správu
jihlavské výtopny, k níž jsem patřil
a kde koncem listopadu 1919 všichni techničtí
úředníci byli propuštěni během
několika hodin, ač výslovně prohlásili,
že budou konati službu. Udavačství bylo
v této době na denním pořádku,
každý český zaměstnanec, jenž
byl někdy potrestán nebo jemuž se někdy
něco vytklo, měl za to, že přišla
doba, kdy se může pomstíti donášením,
jak se ostatně děje také při restrikci.
Tak zvaný přísahový zákon,
tedy zákon ze dne 7. února 1919, byl ostatně
tak vadně vyhlášen, že mnoho osob vůbec
o něm nevědělo. Příznačný
příklad tohoto tvrzení uvedl jsem kdysi ve
své sněmovní řeči o postátnění
ústecko-teplické dráhy a opakuji jej. Dva
strážníci břeclavského odboru
pro udržování trati konali službu na území
Valčickém. Teprve když toto území
bylo připojeno - tedy celý rok po uplynutí
lhůty, kterou ustanovil přísahový
zákon - mohli se vůbec dostati v dosah Československa.
Tázal jsem se tehdy a táži se také dnes,
jak tito dva, jejichž nadřízeným úřadem
bylo tehdy řiditelství severní dráhy
ve Vídni, měli zde vykonati slib. Avšak všechny
rozumné důvody nepomohly, naopak, postupovalo se
podle mrtvé litery zákona.
Jak v těchto obou případech, tak také
ve všech jiných bylo by lze najíti omluvné
důvody. Zajisté bylo by, 7 1/2 roku po převratu,
nejvýše na čase, aby se konečně
jednou súčtovalo s tímto druhem revolučního
zákonodárství. Ovšem nic takového
nepozorujeme, jak mezi jiným dokazují také
dva procesy provedené teprve nedávno v Opavě
a v Jihlavě, při nichž došlo k odsouzení
z toho prostého důvodu, že odsouzení
byli prý ve spojení se spolky prý velezrádného
směru. Rozhodující české vrstvy
nemohly se ještě probojovati k názoru, jímž
se mají vyznačovati národy státotvorné
a stát udržující, že první
podmínkou udržení státu jest zapomenouti
na domnělé přestupky proti státu.
2. odstavec §u 1 vládního návrhu tisk
118 poskytuje možnost napraviti křivdu, jež byla
na vyloučených dosud spáchána a jež
nebyla odstraněna ani ve smlouvách římské
a vídeňské. Zní: "V případech
zvláštního zřetele hodných mohou
býti podle volného uvážení přiznány
odpočivné a zaopatřovací požitky
v předcházejícím odstavci uvedené
osobám, které jsou nebo se stanou československými
státními příslušníky a
nespadají pod ustanovení odstavce prvního.
Totéž platí o pozůstalých po
těchto osobách." Tomuto znění
dlužno ovšem vytknouti velice mnoho, ba dokonce všecko.
Rozumí se samo sebou, že jsme si přáli
jiného znění, totiž aby, se nemluvilo
o milosti, neponechávalo se volnému uvážení,
kde jde prostě o nápravu spáchané
křivdy.
Podati pozměňovací návrh za poměrů
v této sněmovně nemá účelu,
poněvadž by byl beztoho zamítnut. Nemohu tedy
učiniti nic jiného, než s tohoto místa
ukázati na nezaviněnou bídu propuštěných
železničářů a pracovati, aby
tyto oběti převratové doby konečně
byly poněkud odškodněny za své utrpení
a strádání. Ovšem, co platí o
těchto 50 německých železničářích,
které znám podle jména, platí také
pro ty, kteří nejsou v našem seznamu, a vlastně
o všech státních zaměstnancích,
jejichž jména rovněž neznám. (Souhlas
na levici.).
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. dr Feierfeil. Dávám mu slovo.
Posl. dr Feierfeil (německy): Slavná
sněmovno! Předložené vládní
návrhy, jmenovitě tisk 118, zabývají
se úpravou částí oněch otázek,
které se dostavily jako průvodní zjevy převratu,
které se snad také z části dostaviti
musily, avšak během 8 let mohly již dávno
býti rozřešeny, kdyby se to bylo vážně
chtělo provésti, a mohly býti upraveny uspokojivě.
To jsou zjevy, pro něž velmi mnoho lidí, sta,
snad tisíce lidí utrpělo a trpí velké
hmotné škody, zjevy, které mnoha lidem přímo
zničily existenční podmínky, zjevy
v tom smyslu, že mnohý člověk, který
snad sloužil ve veřejné službě,
ve službě státu 20 a 30 let, nakonec nemá
z toho nic jiného, než známý výrok:
Mouřeníne, vykonal jsi svoji povinnost, můžeš
jít!
Česká zahraniční politika jest velkorysá,
v aspoň pokud jde o mluvení do utváření
světa, i když si československý ministr
věcí zahraničních velmi často
musí dáti líbiti, že jej odkáží
do příslušných mezí, jako na
příklad nyní opět při smlouvě,
kterou Německo uzavřelo s Ruskem. Bylo by velmi
zajímavé uvésti výběr, jak
snad jiné veličiny, které také mají
jistý význam v zahraniční politice,
posoudily zakročení českého ministra
pro věci zahraniční. Jednou snad bude lze
tento výběr přednésti. Chci však
říci toto: Co pan ministr pro věci zahraniční
v tomto směru učinil, není nic jiného,
než další pokračování v
dosavadní praxi. Jakmile se v Evropě něco
děje, co by snad mohlo působiti ve smyslu Německu
přátelském, co by mohlo přispěti,
aby pomohlo Německu z onoho bezprávného stavu,
do něhož bylo upoutáno tak zvanými mírovými
smlouvami, ihned jest tu Československo, aby to znemožnilo
nebo pokud možno ztížilo. Konec konců
se mu to však nepodaří, nebude moci zabrániti
vzestupu Německa. Jednou bude důkladně súčtováno
s touto československou zahraniční politikou.
Při takovéto velkoleposti československé
zahraniční politiky projednávají se
ovšem takovéto věci, jako jest tento návrh,
jen tak mimochodem, mnohdy jen tak, jak se latinsky říká
"ut aliquid fecisse videatur", jinak nic. Jinak by byla
tato věc musila již dávno býti odstraněna
za oněch 8 let.
Tisk 118 týká se věci, která byla
smluvena již r. 1923. V rakouském a italském
parlamentě byla dohoda tato ihned projednána, jen
Československo odsunulo věc až do roku 1926.
v Zde, jako v jiných věcech, bráníte
návratu předválečných poměrů.
Právě v poslední době dostali jsme
zprávu, která musí vzbuditi všeobecnou
nevůli, zprávu, že potíže s pasy
a visy nebudou odstraněny. Policie musí věděti,
kdo ve státě odjíždí a přijíždí.
To jest přece naivní věc, neboť kdo
chce překročiti hranice státu v nekalém
úmyslu, přejde přes hranice bez pasu a bez
visa. Potížemi jsou postiženi jen nepodezřelí
cestující. O omezení dopravních překážek
není ani řeči, ba celé skupině
lidí, pensistům, činí se potíže
a překážky, kdykoliv musí překročiti
hranice, a to podle zvláštních zákonných
předpisů. Jest přece zřejmé,
že rodinné vztahy z dřívější
doby trvají i přes hranice státu. Jest přirozeným
právem, pěstovati tyto rodinné vztahy. Avšak
právě pensistům se to znemožňuje,
vyřízení jejich žádosti se protahuje,
až jest příliš pozdě, když
již doba, pro kterou se žádá překročení
hranic, uplynula. Ministerstvo pro věci zahraniční
mohlo by si získati skutečný dík sta
lidí, kdyby chtělo tyto poměry odstraniti.
Avšak není zde vůbec vůle takovéto
úlevy poskytnouti, ba i platné zákony se
vykládají nehumánně a nepřirozeně.
Každý z nás zná sta takových
případů.
Nejhorší jest to často s přiznáním
státního občanství. Uvedu jen jeden
případ z mnoha. Odehrává se to ve
Slezsku. Velvyslanecká konference z roku 1920 zajistila
opční právo. Na základě tohoto
opčního práva žádal jeden člověk
tam bydlící o státní občanství.
Ministerstvo vnitra žádost zamítlo, poněvadž
prý již uplynula lhůta, kterou ustanovila velvyslanecká
konference. Věc šla k Nejvyššímu
správnímu soudu, který rozhodnutí
zrušil.
Nejvyšší správní soud prohlásil,
že sice usnesení velvyslanecké konference,
jímž byla určena lhůta k uplatnění
opce jedním rokem, pochází z roku 1920, že
však toto usnesení velvyslanecké konference
nabylo v Československu platnosti teprve od doby oficielního
vyhlášení. Vyhlášeno však
bylo teprve r. 1925. Opční lhůta pro dotčeného
tedy prošlá nebyla a rozhodnutí ministerstva
vnitra bylo zrušeno. Člověk by se domníval,
že ministerstvo vnitra vyřídilo poté
žádost kladně. Nikoliv, stalo se totéž,
jako s Marianskými Lázněmi, kde se nestarali
o rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, nedbali ho, aby zjednali platnosti svému násilnickému
názoru. Ministerstvo vnitra nedbalo rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu prohlašujíc, že
usnesení velvyslanecké konference jest mezinárodní
smlouva, z níž nelze vyvozovati individuální
práva. To už člověk nemusí být
ani právníkem, potřebuje míti jen
zdravý lidský rozum, aby poznal: To je nehorázná
věc!
Nač tedy jsou mezinárodní smlouvy, nelze-li
z nich vyvozovati individuální práva. Věc
jest tím strašlivější, poněvadž
velvyslanecká konference výslovně ustanovila:
"Výkonu opčního práva nebudou
se dělati žádné potíže a
každému, na něhož se vztahuje opční
právo, umožní se bez omezení nabýti
státního občanství." A přes
to ministerstvo vnitra postupuje takto! Nehledě ke všemu
ostatnímu, jest to při nejmenším hrubým
porušením právního vědomí
právě tak, jako postup pozemkového úřadu
ve věci Mariánských Lázní a
Teplé jest hrubým porušením všeho
právního vědomí.
Tento návrh ve svém znění ukazuje
aspoň vůli vyjíti vstříc oprávněným
nárokům. Jest si vskutku třeba přáti,
aby provedení této smlouvy, jakmile se stane zákonem,
stalo se co nejrychleji, neboť zatím uplynulo již
8 let. Lze si představiti zoufalství mnoha set lidí,
jimž se nestalo po právu, poněvadž toto
ustanovení nenabylo platnosti již před několika
léty. Zvláště doporučuji, aby
se liberálně vykládal odst. 2 §u 1:
"V případech zvláštního
zřetele hodných mohou býti podle volného
uvážení přiznány odpočivné
a zaopatřovací požitky osobám, které
podle doslovného znění neměly by na
ně nároku." Jest to sice zvláštní
stylisace, opět jest to poskytování milosti
a nikoliv právní nárok, avšak přece
něco.
K §u 2 tohoto návrhu dovoluji si podati návrh,
a sice, aby poslední slova §u 2, totiž "jinak
ustanovení tohoto zákona a zákonů
jej doplňujících zůstávají
nedotčena", byla škrtnuta. Bude-li tento dodatek
přijat, bude opět mnoho lidí již předem
vyloučeno z dobrodiní tohoto zákona.
Vedle toho si v souvislosti s tímto návrhem dovoluji
navrhnouti, aby vláda k zákonu z roku 1920, jímž
se upravují odpočivné požitky vojenských
gážistů, podala novelu, jež by v duchu
někdejšího vládního návrhu
z roku 1920 odstraňovala určité krutosti
v zákoně obsažené, jež některé
stupně gážistů vylučují.
Ať už je člověk založen militaristicky
nebo antimilitaristicky, ať již se staví proti
válce z kterékoliv idey, jednu věc však
musíme konstatovati: Nabyté právo musí
zůstati nabytým právem pro každého.
(Souhlas na levici.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Grünzner.
Dávám mu slovo.
Posl. Grünzner (německy): Dámy
a pánové! Při projednávání
předlohy o převzetí a přiznání
odpočivných a zaopatřovacích požitků
v souvislosti s pensijními úmluvami sjednanými
v Římě a ve Vídni nelze se vyhnouti
tomu, aby se nevzpomínalo na dobu, kdy tisíce státních
zaměstnanců bylo propuštěno ze svých
míst. Před duševníma očima vystupuje
znovu celá tragedie, kterou prodělalo tisíce
lidí, jichž nepřevzal žádný
nástupnický stát. Dějiny utrpení
tehdy propuštěných státních a
železničních zaměstnanců, tisícerá
křivda spáchaná na těchto lidech jest
zvláštní kapitolou v dějinách
nástupnických států. Nebyly to služební
důvody, které vedly k propuštění
těchto zaměstnanců, byly to často
lživé a udavačské denunciace. Ani v
jediném případě nebylo proti některému
z těchto zaměstnanců zavedeno disciplinární
řízení.
Vídeňská smlouva ze dne 30. listopadu 1923
jedná v čl. 2, bod 1, 2, 3, 4 o osobách,
které jsou naprosto vyloučeny z výhod této
smlouvy. Zvláště se zde jmenují ti,
kdož odmítli službu ve státě, jehož
příslušníky se stali, nebo kdož
nesložili slibu nebo služební přísahy,
úředně od nich požadované, za
druhé ti, kdož opustili svou službu, za třetí
ti, kdož vlastní vinou nevyhověli všeobecné
nebo zvláštní výzvě, aby nastoupili
službu nebo podali přihlášku za tím
účelem nebo jejichž převzetí
do služeb bylo v zájmu veřejném odmítnuto.
Nuže, pokud jde o ustanovení vztahující
se na to, že mnoho státních zaměstnanců
nesložilo slibu nebo služební přísahy,
nepřihlíží se k tomu, že tito lidé
často nevěděli, že se mají dostaviti
ke složení služební přísahy
nebo v slibu, poněvadž se často zdržovali
v místech vzdálených od svého dřívějšího
služebního místa a nikdo je nevyzval, aby dostáli
této své v povinnosti. Jest však také
mnoho takových, kteří se přihlásili,
od nichž však slib nebo služební přísaha
přijata nebyla. Dělo se to úmyslně,
aby mohli býti trvale propuštěni ze služby,
krátce aby se jich mohli zbaviti.
V prvních třech bodech jde o bývalé
rakouské zaměstnance, kteří buď
činem nebo v výslovně dali najevo, že
nechtějí sloužiti státu své příslušnosti.
Jejich jednání,.tak praví důvodová
zpráva, je co do právních účinů
totožné s dobrovolným vystoupením ze
služby podle §§ 84 až 86 služební
pragmatiky, a pokud se týče železničních
zaměstnanců, v: podle ustanovení §u
137 služebního řádu pro zaměstnance
státních drah. Zde tedy vědí, že
jsou jistá ustanovení služebního řádu
a dovolávají se jich, že jejich činnost
se rovná dobrovolnému vystoupení. Tam však,
kde lidé násilím byli vyhnáni ze služby,
nedbalo se disciplinárního řízení,
nýbrž dovolávalo se prostě revolučního
práva. Spisy, jež byly kdysi vedeny o propuštěných,
nejsou slavným listem v dějinách tohoto státu.
Dalo to ohromnou námahu přiměti státní
a zvláště železniční správu,
aby se začala zabývati úpravou otázky
propuštěných a vyřídila ji. Bylo
zapotřebí mnoha žádostí a nesčetných
zakročení Svazu železničářů,
než se přistoupilo k úpravě této
otázky. Ve velmi četných případech
dostávají zaměstnanci ze služby propuštění
jen 60% svých požitků, 40% se zadržuje
a není tomu ještě tak dávno, kdy jsme
dosáhli toho, že poslední případy
byly příznivě vyřízeny - nevím,
zdali ještě mimo dosah naší organisace
Svazu železničářů jsou případy,
které ještě nebyly upraveny - ale mohu říci,
že všechny případy, které jsme
projednávali stran doplatku zadržených 40%
požitků, byly příznivě vyřízeny.
Ale škodu, kterou tito lidé utrpěli, stát
nenahradí, nemluvě vůbec o ztrátě
úroků. Pro velmi mnoho z těchto nepřevzatých
státních zaměstnanců dosáhli
jsme po dlouhém namáhání výživného,
jež však jest vyměřeno jen na základě
obyčejných pensí. Jak se zacházelo
se zaměstnanci, kterých se chtěli zbaviti,
ukáži na několika případech.
Dva případy z Hrušovan-Šanova, Petr Schaden
a Josef Kratochwill. První z nich byl za převratu
s těžkou chřipkou ve stavu nemocných.
Když se hlásil do služby, pravil mu tehdejší
přednosta Tomaschek, aby zůstal doma, že se
tím může nejlépe chrániti, že
Češi mu nebudou moci nic udělati.
Schadenovi se zdála tato rada podezřelou, tím
spíše, že se ho přednosta Tomaschek také
tázal, pomýšlí-li na místo v
Rakousku, což Schaden popřel. Dnem 1. října
1919 byli oba, jak Petr Schaden, tak také Josef Kratochwill
úplně propuštěni ze služby bez
jakýchkoli důvodů. Na otázku, kterou
oba dali přednostovi, proč byli propuštěni,
odpověděl, že důvodem bude asi to, že
nesložili slibu v předepsaném čase.
Nejdříve tedy byli tito lidé nuceni, aby
zůstali ve stavu nemocných, a to déle, než
trvala doba, ve které měla býti složena
služební přísaha nebo slib, a když
byli propuštěni, bylo to odůvodněno
tím, že nesložili slibu, ačkoliv nic o
tom nevěděli.
Další případ jest bývalého
strážníka Helmera v Zaječí. Tento
muž dostal československé státní
občanství, poněvadž složil přísahu
státního občana. Moravská zemská
politická správa - mám tuto listinu před
sebou - vyrozuměla Karla Helmera, železničního
strážníka v Zaječí, takto: "Uděluji
Vám na Vaši žádost ze dne 14. února
1920, jelikož Vám obecní zastupitelství
v Zaječí svým usnesením ze dne 19.
července 1920 slíbilo, že Vás převezme
do domovského svazku této obce, československé
státní občanství. Tímto udělením
získávají také Vaše manželka
a Vaše neplnoleté manželské děti
práva československé státní
příslušnosti. Vaše prohlášení,
že se vzdáváte všech nároků
proti československému státu z držení
válečných půjček, béře
se na vědomí. Abyste vykonal přísahu
státního občana, dlužno se přihlásiti
u okresní politické správy v Hustopeči."
"Pan Karel Helmer" - tak zní ještě
poznámka pod čarou - "a jeho manželka
Zuzana vykonali předepsanou přísahu jako
českoslovenští státní občané
dnešního dne u zdejšího úřadu.
V Hustopeči, dne 29. října 1920. Podepsán
správce úřadu Ranela". Hustopečská
okresní politická správa zaslala panu Helmerovi
dne 13. října 1920 tento přípis: "Panu
Karlu Helmerovi, železničnímu strážníku
v Zaječí. V příloze se Vám
zasílá dekret, jímž Vám bylo
uděleno československé státní
občanství, se všemi přílohami.
S tímto dekretem přihlaste se Vy a Vaše manželka
u zdejší okresní politické správy
k vykonání občanské přísahy".
To bylo dne 13. října 1920 a dne 29. října
1920 vykonal tento muž již občanskou přísahu
a také jeho manželka. Přes to československá
správa do dneška ještě nepřevzala
tohoto muže jako pensistu s řádnou pensí,
nýbrž stále mu vyplácí jen výživné.
Za malicherné, ničím neodůvodněné
opatření dlužno také označiti,
že se těm, kdož dostávají výživné,
nepřiznávají žádné režijní
výhody, zaručené řádným
pensistům.