Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Takových případů, jako tento, jejž jsem právě uvedl, kde se zamýšlí čekati, až budou uzavřeny smlouvy s nástupnickými státy a všemi nástupnickými státy ratifikovány, jest ještě mnoho. Ale chci se zmíniti ještě o křiklavějším případě. Jde o vrchního geometra ve výslužbě, Martina Nedvěda v Olomouci. Narodil se roku 1846 v Budějovicích v Čechách, a do roku 1870 byl příslušným do Hrozňovic v okrese vltavotýnském v Čechách. Také neprovdaná matka byla narozena v Čechách a příslušná do Hrozňovic. V roce 1870 vstoupil do rakouské státní služby a od té doby byl zaměstnán a příslušný na rozličných místech. Krátkou dobu působil v Opavě, v Ravensburgu v Dol. Rakousích, v Černovicích a v Haliči. Nejdéle působil v Tyrolsku, v Meranu, Reutte, Kitzbühelu. Jeho posledním služebním místem byl Kitzbühel. Odešel do výslužby v dubnu 1902 a od té doby bydlil nepřetržitě v Olomouci. Domovské právo, patřící mu v Olomouci podle zákona o domovské příslušnosti z roku 1896, bylo mu odepřeno. Podle zákona z dubna 1920 jest nepochybně československým státním občanem. Avšak jeho žádost o přiznání státního občanství byla zamítnuta s odůvodněním, že se tento zákon na něho nevztahuje, poněvadž jeho matka v době, kdy tento zákon nabyl účinnosti, nebyla již na živu a tedy v oné době nemohla již v Čechách míti domovské příslušnosti. Tedy dokonce na matku se odvolávali, aby tomuto starci bylo odepřeno domovské právo. To jest rozhodně zcela zvláštní rozhodnutí. Neboť podstatným jest jen, aby byly splněny podmínky zákona z roku 1920 dávno před tím, než tento zákon nabyl účinnosti. Matka Anna zemřela již v roce 1888. Nová žádost nebyla vyřízena a leží s důležitými listinami u ministerstva vnitra. Ze svazku rakouského státu byl rovněž propuštěn a jest nyní skutečně bez vlasti. Odpočivného nedostává odnikud, již v letech 1919 a 1920 usiloval o získání domovského a občanského práva. V tomto případě jde o přiznání domovského a občanského práva 79letému, úplně slepému muži, a poukázání jeho pense a doplatků odpočivných požitků, které mu od převratu nebyly vypláceny. Jak jsem již pravil, jest tento muž úplně slepý, byl násilně vystěhován a až do nedávna podporoval ho jeho zeť, špatně placený profesor, jenž toho nyní již činiti nemůže. Tento muž musel umístiti svůj nábytek ve skladišti, kde jest tak zastavěn, že nemůže ani vyndati listiny, které ještě má. Zakročil jsem několikráte v ministerstvu vnitra a u brněnské zemské politické správy, sledoval jsem tento případ dokonce až do Rakouska. Tento politování hodný muž nedostává stále ještě odpočivného, poněvadž ho nepřevzal žádný stát. Není naprosto důvodu, proč by se ještě mělo čekati, aby tento starý osleplý muž dosáhl konečně svého práva. Nač se v takových případech musí čekati, až smlouvy nabudou účinnosti, když jest přece jasno, že tento muž musí býti převzat jedním z obou států? Při rozdělení Těšínska podle rozhodnutí velvyslanecké rady bylo 91 rodin železničářů násilně vystěhováno z polského území z Dědic a z. Bělska-Bialé. Jde vesměs o železničáře, jež vyzvala československá železniční správa, a to první ministr železnic, mezitím zemřelý Zahradník, a plebiscitní komisař v Těšíně, aby jen zůstali na svých místech a svědomitě konali službu, že je československý stát převezme, jakmile bude rozhodnuto o jejich území. Ale když pak bylo rozhodnuto o tomto území, byli tito lidé, jak jsem již pravil, násilně vystěhováni. Zvláštní vlak, jímž těchto 91 rodin přijelo do Bohumína, stál tam 8 dní, rodiny tyto neměly býti z čeho živy, takže se veřejnost nad nimi slitovala a sbírala na ně peníze, aby je aspoň poněkud podporovala. Po 8 dnech byl konečně tento transport, jenž vlastně podle slibů, učiněných těmto zaměstnancům, měl býti převzat Československem, odeslán do Rakouska. Bylo prostě prohlášeno, že Rakousko jest jejich mateřskou zemí a že je má převzíti. Avšak nejen to, mnoha těmto lidem, kteří tehdy vytrvali na svých místech, stalo se to přímo osudným. Československá správa státních drah je totiž nejen vyzvala, aby konali službu, nýbrž aby také agitovali pro Československo pro případ, že by se mělo o Těšínsku rozhodnouti hlasováním. Tento úkol vzali na sebe mnozí z tehdejších železničních zaměstnanců, při čemž vydali se nebezpečí, že od Poláků budou nejen zatčeni, nýbrž také ztýráni. Poukazuji na to, že mnozí z těchto zaměstnanců byli odesláni do polských internačních táborů, kde nemocemi zahynuli. Náhradou, které se jim dostalo, bylo, že nebyli převzati, že se stali li dmi bez vlasti, že neměli přístřeší a žádné existence. Při unifikaci zaměstnanců bývalé košicko-bohumínské dráhy v byly rovněž spáchány těžké křivdy na zaměstnancích. Ačkoliv jim Československo vydalo legitimace o státním občanství, nechtělo jim v pak přece státního občanství přiznati. Československá správa státních drah chtěla je také v převzíti jen jako prozatímní zaměstnance, ačkoliv šlo o dlouho sloužící definitivní zaměstnance. Ale to ještě není všechno křivda, jež byla spáchána na těchto zaměstnancích, nýbrž pokud byli dáni do výslužby, nebyla jim započítána válečná pololetí a válečná léta, a to proto, že prý košicko-bohumínská dráha tohoto započítání nezavedla. Tehdy však byla situace taková, že košicko-bohumínská dráha v době, kdy nebylo rozhodnutí o těšínském v území, vůbec nevěděla, komu vlastně toto území připadne, a nemohla tedy činiti ani opatření, jež činili Poláci, ani opatření, jež činila československá vláda. Kromě toho působil zde ještě také vliv s maďarské strany. To vše musili odpykati tito chudáci při svém přeložení do výslužby, jelikož jim nebyla přiznána výhoda, že se jim započítávají válečná pololetí a válečná léta. Při této příležitosti dlužno také poukázati na to, že ještě dnes leží u ústředních státních úřadů mnoho žádostí o udělení státního občanství, které čekají na vyřízení. Můžeme zakročiti, kolikrát chceme, vyřízení prostě nelze dosáhnouti. V případech, kde se lidem dala přece odpověď na jejich žádost, bylo jim oznámeno: Ano, může vám býti přiznáno státní občanství, vzdáte-li se svých odpočivných požitků. Toho ovšem nemohli tito chudáci učiniti a proto nebylo jim uděleno státní občanství. Až do srpna 1921 byla dodržována zásada teritoriality při udělování pensí nebo záloh na pense. Dnem 1. září byla sta pensistů najednou přidělena Rakousku, kteří však osobně neměli vůbec tušení o tomto přenesení svých odpočivných požitků a dověděli se o tom teprve, když po prvé dostali své nižší výslužné, poukázané Rakouskem, převedené na československé koruny. Při tom pro měnové rozdíly utrpěli tito lidé ohromnou škodu. Velký nedostatek smluv záleží také v tom, že se nestanoví žádná náhrada škody za ztráty, které byly způsobeny nepřevzatým pensistům. Bylo by povinností vlády tuto křivdu znovu napraviti, možnost k tomu jí smlouvy poskytují. Smlouvy ponechávají jednotlivým státům možnost, aby stran svých příslušníků učinily ochranná opatření. Bude tedy především povinností vlády a správních úřadů, aby těchto ustanovení smluv užily ve prospěch zaměstnanců ve výslužbě. Totéž platí ovšem také stran doplatku nevyplacených odpočivných požitků. Smlouvy totiž ponechávají znovu jednotlivým státům, jak zamýšlejí odškodniti své příslušníky. Bylo by bývalo již nutno při vyjednávání v Římě a ve Vídni se snažiti dostati do smluv ustanovení, jež by se o tom přesně vyslovilo, neboť jinak bude to často záviseti na protekci, poskytne-li se převzatým pensistům doplatek či nikoliv. Smluvní strany ke konci vyjednávání podaly také určitá prohlášení. Na příklad jedno z těchto prohlášení zní: "Vysoké smluvní strany prohlašují, že jsou ochotny zkoumati s největší blahovůlí žádosti o placení odpočivných požitků v cizině a že budou přihlížeti ke zvláštním poměrům žadatelů i tehdy, byla-li dřívější žádost odmítnuta". Po prvé se tedy všechny nástupnické státy poněkud zavázaly blaho volně nakládati se žádostmi o přiznání pensi do ciziny. Praxe nás poučí, jak se budou tato prohlášení dodržovati. Podle zkušeností, jichž jsme nabyli, nemůžeme si dělati velkou naději. Pensistům žijícím v cizině byly již činěny všemožné potíže stran jejich pensí. Povolí-li se některému pensistovi, aby dostával svou pensi v cizině, jest to jen základní pense bez drahotních přídavků. Činily se dokonce velmi velké potíže zdejším pensistům, kteří byli nuceni podniknouti cestu do ciziny. Očekáváme, že se tomu konečně jednou učiní přítrž a že se s pensisty bude nakládati skutečně blahovolně.

V čl. 6 vídeňské smlouvy jest ustanovení, že se smluvní státy dohodly, že převezmou placení výslužného oněm osobám, které do roka po účinnosti úmluvy podají žádost příslušnému státu. Učiníme znovu zkušenost, že až smlouvy nabudou účinnosti, nedovědí se o tom všichni pensisté, kteří čekají na převzetí tím nebo oním nástupnickým státem, a tak nebudou moci dodržeti lhůtu. Bylo by povinností vlády a správních úřadů pečovati, aby všem příslušným osobám bylo to úředně oznámeno. Jak se dovědí pensisté v odlehlých místech, do které doby mají podati žádost? Až tato chvíle uplyne, budou ovšem odmítnuti.

Rovněž nejasné jest ustanovení čl. 7, které jedná o rozhodčím soudu. Rozhodčí soud má rozhodnouti ve všech případech, ve kterých jsou mezi jednotlivými nástupnickými státy spory o státní příslušnost pensisty ještě nepřevzatého nebo jenž má býti převzat. Jak tento rozhodčí soud má býti nebo bude složen a kde bude míti své sídlo, o tom smlouvy ničeho nepraví. Bylo by bývalo nutno také zde pojmouti do smlouvy jasnější ustanovení. Pak jest v čl. 7 další ustanovení, které také neposkytuje záruky, že do roka bude rozhodnuto o sporných případech. Zde musí o to žádati buď osoba oprávněná k požitkům nebo příslušný stát, jemuž tato osoba svou žádost podala. Toto ustanovení jest příliš nejasné, než aby bylo lze předpokládati, že ho lidé včas a řádně použijí. Největší nedostatek smluv záleží však v tom, že se nepřejímají všichni dosud nepřevzatí pensisté a zaměstnanci v činné službě, nýbrž jen ti, které dala do výslužby bývalá rakouská správa, nikoliv však ti, jež dala do výslužby správa uherská. Většina slovenských pensistů není stále ještě pojata do smlouvy římské a vídeňské, jejich odpočivné a zaopatřovací požitky ještě dále nebudou zákonem upraveny.

Kruh, jejž vymezuje vládní návrh, jest také příliš úzký. Zůstává ještě mnoho pensistů mimo tyto smlouvy a mimo zákon, jejichž osud také dále bude, abych tak řekl, viseti ve vzduchu. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.) V odst. 2 §u 1 vládního návrhu mluví se sice o liberálním nakládání s pensisty hodnými zřetele, o nichž nic nestanoví ani zákon ani smlouvy, avšak toto ustanovení v tomto znění jest nepostačitelné. Proto podali jsme příslušný návrh, v němž pravíme, jak by mělo zníti toto ustanovení, aby nebylo ponecháno volnému uvážení vlády, nýbrž aby jí bylo uloženo, aby ve všech případech, kde jde o pensisty, jejichž státní příslušnost ještě není rozhodnuta, nebo také v případech, které spadají pod čl. 2 vídeňské smlouvy, lidumilně prováděla zákon a smlouvy.

Podle důvodové zprávy mají býti smlouvy ratifikovány pokud možno nejrychleji. Nuže, smlouvy jsou předloženy Národnímu shromáždění již od 15. ledna t. r. a teprve nyní máme je projednati a vyříditi. Stále jest ještě pochybné, kolik měsíců uplyne, než bude definitivně provedena ratifikace. Naše parlamentní výbory, jak soc. politický, tak také jiné výbory, které projednávaly smlouvy a vládní návrh, vyslovily ve svých zprávách přání, aby také ostatní státy brzy provedly ratifikaci smluv. Domnívám se, že tato výzva měla se týkati především nás samých, neboť na příklad Rakousko ratifikovalo římskou smlouvu již dne 8. března 1924 a Italie ratifikovala tutéž smlouvu dne 11. března 1924. Bylo dosti času, aby také u nás tyto smlouvy dávno již byly bývaly vyřízeny. Litovati dlužno také toho, že obě smlouvy ihned po své ratifikaci jednotlivými státy nenabývají účinnosti. Kdežto římská smlouva nabývá účinnosti hned po ratifikaci nebo po složení ratifikačních listin mezi dvěma státy, vídeňská smlouva nabývá účinnosti teprve po ratifikaci všemi smluvními státy, nebo po složení poslední ratifikační listiny. Ani v zákoně ani v důvodové zprávě smlouvy není ničím odůvodněno, proč vídeňská smlouva nenabude platnosti ihned po své ratifikaci. Ubohé Rakousko, jež musilo převzíti tolik pensistů a činných zaměstnanců, rozhodlo se rychleji ratifikovati římskou smlouvu, ačkoliv tím převzalo velmi veliká břemena. U nás dali si s tím na čas a lidé jsou dále v úzkosti o svůj další osud. Bylo by si jen přáti, aby nyní vláda pokud možno nejrychleji provedla ratifikaci a také složila smlouvu v Římě, aby aspoň s oběma státy, Rakouskem a Italií, mohla býti provedena výměna nebo převzetí pensistů. Velice mnoho zaměstnanců sloužilo ještě činně po 3. listopadu 1918 v některém z nástupnických států, aniž by je byl tento stát později převzal nebo aniž by byli dosáhli jeho státní příslušnosti. I to jest nedostatečným ustanovením ve smlouvách, které vládu naprosto nezavazuje, aby napravila všechny křivdy na těchto lidech. Také po této stránce projevili jsme ve svých pozměňovacích návrzích, jak si představujeme zacházení s těmito později nepřevzatými zaměstnanci, kteří ještě po 3. listopadu 1918 po několik let konali službu. Budeme hlasovati pro ratifikaci obou smluv, poněvadž se tím konečně upravují právní poměry tisíců lidí třesoucích se strachy o svůj osud, ačkoliv smlouvy nevyhovují našemu názoru a našim požadavkům, jež jsme projevili svými pozměňovacími návrhy. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Horpynka. Uděluji mu slovo.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! V Praze a v celém území Československé republiky měly by vlastně býti vyvěšeny prapory a vlajky, poněvadž se dnes mluví zase v jednou ve sněmovně o pensistech, poněvadž byly předloženy návrhy zákonů, jichž účelem jest u pensionovaných státních zaměstnanců skončiti v dohledné době stav státní bezpříslušnosti a existence bez příjmů. Bohužel, i dnes ještě můžeme posuzovati tyto návrhy jen střízlivě a opatrně. Ačkoliv převzetí pensistů by bylo jednou z nejdůležitějších otázek, která potřebovala rychlého rozřešení, ačkoliv bída pensistů bez domovské a státní příslušnosti byla všeobecně známa, ačkoliv byly ujednány a podepsány dvě dohody o pensích, v Římě 6. dubna 1922 a ve Vídni 30. listopadu 1923, parlament Československé republiky přichází teprve po 4 letech k tomu, aby ratifikoval mezinárodní smlouvy a přijal k nim doplňovací zákony, kterými mají býti ještě napraveny chyby, které byly učiněny při sjednání smlouvy římské a vídeňské.

V tom nepomohou žádné výmluvy. Nyní se tvrdí, že bylo nutno ještě dále vyjednávati, poněvadž nejde jenom o převzetí pensistů, nýbrž také všech aktivně sloužících osob, které nebyly převzaty od žádného z následnických v států Rakousko-Uherska. Konec konců je dnes přece všeobecně známo, že právě Vídeň a Praha mají neuvěřitelně spletité poměry vznikající z toho, že státní pensisté jsou b domovské a státní příslušnosti anebo příslušníky dvou států. Ve versailleské mírové smlouvě bylo ustanoveno pro státní příslušenství jako zásada pro rozdělení řádné bydliště nejenom proto, že tato zásada byla přirozenou, nýbrž i proto, že byla vzhledem k bytové nouzi z důvodů čistě hospodářských nejrozumnější. Avšak Praha chtěla býti zase jednou chytřejší a dělati všechno lépe a k jejímu nátlaku byla přirozená a rozhodná rozdělovací zásada řádného bydliště nahrazena zásadou domovského práva, které nelze snadno zjistiti. Při tom se zapomnělo na příslušníky rakousko-uherské říšské země, Bosny a Hercegoviny, jejíž zákonodárství domovského práva vůbec nezná. A když podle těchto plánů bylo 52 milionů lidí v dunajské monarchii rozděleno do nástupnických států, vznikly neuvěřitelné nepřístojnosti státní bezpříslušnosti a dvojité státní příslušnosti, které byly neobyčejně ztíženy ještě tím, že ve prospěch Československé re publiky byla udělána velmi důležitá výjimka z rozdělovacího principu podle práva domovského. Podle čl. 76 mírové smlouvy saint-germainské musí všechny osoby, které dostaly domovské právo na území Československé republiky teprve po 1. lednu 1910, ještě jednou je reklamovati. Nestane-li se to, anebo bude-li reklamace vyřízena zamítavě, pak nabudou takové osoby podle čl. 77 této smlouvy ipso facto státní příslušnosti toho nástupnického státu, kde leží obec, do níž byly domovské příslušné, dříve než anulované domovské právo bylo nabyto. Kdo zná těžké poměry, které vznikají tím, že novela k domovskému zákonu 5. prosince 1896 spojuje nárok na propůjčení domovského práva s kvalifikovaným pobytem desetiletým, ten pochopí, že je dnes v největším počtu případů neproveditelno, aby takový člověk dokázal své dřívější domovské právo, domovské právo rodičů a prarodičů. Takové osoby, postižené reklamačním řízením, zůstaly tudíž po většině bez státního příslušenství.

Zúčastněné mocnosti byly tudíž nuceny čeliti nějak bezpříslušnosti státní a dvojité příslušnosti mezinárodní dohodou. A tak 7. června 1920 došlo k brněnské smlouvě a 6. dubna 1921 k první konferenci římské, avšak teprve 6. dubna 1922 na druhé konferenci římské, které se účastnily všechny nástupnické státy vyjma Maďarska, bylo ve čl. 1 ujednáno, že se nástupnické státy zavazují, že budou dále vypláceti pense poukázané bývalou rakouskou vládou jenom svým vlastním občanům. Stejné ustanovení opakuje o tom dodatečná konvence vídeňská z 30. listopadu 1923. Kdežto tyto dohody byly ratifikovány ltalií 21. února 1924 a Rakouskem 8. března 1924, přistupuje Československá republika teprve dnes k tomu, aby se těmi úmluvami a jejich účinky poprvé ve svém parlamentě zabývala. Opravdu skvělá péče tohoto státu o vlastní občany, která vydává svědectví o podivuhodném stupni lidskosti!

Jaké do nebe volající případy nespravedlivosti a nelidskosti se za ten čas staly, kdy zlovolná politika průtahů neustále odkládala konečné řešení těchto palčivých otázek, případy, které všechny ze spisů jsou známy rozhodujícím úřadům a dokonce zaměstnávaly nejvyšší správní soud! Ze své bohaté sbírky chci tu uvésti jenom tři z těch nesčetných případů, nikoliv že by předváděly posluchači nejhorší poměry, nýbrž poněvadž jsou opravdu typické a charakterisují naše poměry, zvláště jednání s pensisty.

Vrchní geometr I. třídy na odpočinku Martin Nedvěd byl 35 let státním úředníkem, naposled v VIII. hod. tř. a byl r. 1902 dán do pense. Narodil ve v Č. Budějovicích, jeho rodiče měli domovské právo v Čechách a on sám ovšem až do vstupu do státní služby příslušel do Čech (Hrozňovice u Týna n./Vlt.). Od svého pensionování žije nepřetržitě v Olomouci. To je právě 24 let. Podle mírové smlouvy saint-germainské stal se tedy bez dalších formálností občanem Československé republiky, i když podle svého posledního služebního místa v Kitzbüchelu v Tyrolsku byl příslušný tam (čl. 3, 4 a 6 mírové smlouvy). Avšak také podle ústavního zákona ze dne 9. ledna 1920, č. 236, čl. II, § 1, čís. 3 jest beze všech pochyb zdejším státním občanem, podle čl. 4 mírové smlouvy mohl optovati pro Rakousko, neučinil však toho, poněvadž byl občanem Československé republiky a chtěl jím zůstati. Přes to odpírá se mu zde právo domovské a státní příslušenství a všechny snahy zde dopomoci mu ku právu byly dosud marné. Nejbolestnější při tom jest, že Nedvěd již plných 6 let nedostává pense. Jest mu již 80 let, jest slepý, tedy úplně k výdělku neschopný a byl by již dávno zemřel hlady, kdyby se ho nebyl ujal nevlastní syn. Zdejší úřady tvrdí, že jeho pensi má platiti Rakousko, Rakousko však neplatí, poněvadž on již před 24 lety přesídlil do Československé republiky a kromě toho byl výslovně propuštěn z rakouského svazku státního. Nemá tedy ani vlasti ani domova, stav to, o němž právníci ovšem tvrdí, že je nemyslitelný a nepřípustný. Že však tento stav skutečně existuje, pociťuje on na vlastním těle a jeho nevlastní syn ještě více na tobolce. Před půldruhým rokem byl Nedvěd vyklizen z bytu pro nezaplacení nájemného, bytu nemůže sehnati, a tak žijí oba ti staří lidé - on a jeho manželka - majíce jenom nejpotřebnější šatstvo, v hotelu, ovšem na útraty nevlastního syna. Ačkoliv tento syn šel ihned vyrovnati nedoplatek nájemného, bylo vyklizení provedeno od vlastníka domu, asylního spolku, který sleduje účely lidem prospěšné. To je osud člověka, který po celý život konal svoji povinnost a doufal, že si svou poctivou prací zaslouží také bezstarostný večer života, který však má neštěstí, že se nad ním nesmilovala smrt dříve, než ho státníci tohoto vítězného státu ponenáhlu hladem umučí a připraví na věčnost.

Nemnohem lepší jest osud těch vojenských osob, které jsou zahrnovány pod zákonný název optantů a jichž jest velmi značný počet. Osud těchto lidí jest asi stejný v každém jednotlivém případě, takže by také stačilo, když zde uvedu to, k čemu leží v ministerstvu národní obrany úřední doklady pod č. 8902 ze 16. června 1924, a čím se zabýval také nejvyšší správní soud v nálezu č. 17.599 ze dne 25. září 1925. Tu jde o bývalého aktivního setníka střeleckého pluku v Těšíně č. 31, který se narodil v r. 1880 v Dolní Bladnici, v politickém okrese Čes. Těšín - tedy v bývalém plebiscitním území - jest ženat a otcem nezaopatřeného dítěte a úplně bez majetku. Celou válku prodělal na frontě. Byl třikráte těžce raněn, takže jest válečným invalidou a od Rakouska dostával také přídavek za zranění. Po rozdělení Slezska a Těšínska r. 1923 optoval pro Československo a bylo mu také přiznáno zdejší státní občanství a domovská příslušnost do Těšína. Na to zažádal u ministerstva národní obrany v Praze o převzetí jako setník v. v. do české armády a o přiznání a vyplácení pensijních požitků. Jako odpovědí degradovalo ho ministerstvo národní obrany zcela nevinného nejen na obyčejného pěšáka, nýbrž odepřelo mu také pensi s odůvodněním, že je optantem a že podle přejímacího zákona optantům pense nepřísluší. Jeho stížnost do tohoto rozhodnutí podaná k nejvyššímu správnímu soudu v Praze skončila s týmž záporným výsledkem. A tak je státním občanem Československé republiky, poplatníkem a zařazen do české armády, plní přesně své povinnosti ke státu, stát se však nestará o to, zda a z čeho on a jeho příslušníci žijí a nevyplácí mu pense, kterou si poctivě a v pravém slova smyslu krvavě zasloužil. To má býti patrně trestem za to, že optoval pro zdejší stát a platí mu daně. Řeknu-li "do nebe volající nespravedlivost", užívám pro takové poměry tohoto názvu jenom proto, že si nemohu vzpomenout na jiné označení.

Nejhanebnějším kulturním dokumentem jest však nepochybně případ prof. Nowaka a jeho pozůstalých v Čes. Budějovicích, který byl již v minulé zákonodárné periodě ve zdejší sněmovně interpelován. Nowak byl do převratu profesorem státního gymnasia v Radovcích. Začátkem července 1914 přišel se svou manželkou a dítětem na návštěvu k příbuzným do své otčiny do Čes. Budějovic. Tu vypukla světová válka. Bukovina sta!a se válečným územím a prof. Nowakovi byl znemožněn návrat na služební místo. Poněvadž mu válečná furie zpustošila v Radovcích jeho byt a uloupila majetek, zbyl mu jenom obsah dvou kufrů, v nichž s sebou vzal nejnutnější věci pro sebe a pro rodinu do Budějovic k letnímu pobytu. Za války zdržoval se v Budějovicích a po onemocnění byl začátkem roku 1918 pensionován. Poslední své odpočivné dostal 1. listopadu 1918 ještě z Vídně. Od té doby nedostal ani krejcaru, poněvadž Rakousko zpečovalo se mu platiti, ježto byl jako definitivní státní úředník příslušným do Radovců. Československá republika neplatila, ačkoliv je v Čechách narozen a v době převratu měl své bydliště v Českých Budějovicích, a Rumunsko již se naprosto nestará o nějakého německého profesora z Radovců. Tento člověk, který třicet let konal věrně a poctivě svoji službu, bídně živořil z milodarů svých příbuzných, až ho r. 1920 vysvobodila smrt z jeho trapné pozemské pouti. Nedosti na tom, že sám na stará léta a v dobách nemoci žil úplně bez majetku, poněvadž byl připraven o dobře zasloužený výdělek, u jeho úmrtního lože stálo strašidlo starosti o ženu a dítě. Nelze ani změřiti duševních útrap, jež jistě drásaly srdce a mozek tohoto člověka při pomyšlení, jak se povede jeho příslušníkům, když se ani jemu nepodařilo domoci se práva. A skutečně jeho vdova nedostala od státu ještě ani haléře pense a vychovávacího příspěvku pro syna. Rumunsko sice uznává státní občanství rumunské její a jejího syna, syn je každým rokem na rumunském vyslanectví asentován, avšak peněžních závazků Rumunsko neplní, ačkoliv již po léta jsou v Bukurešti všechny potřebné dokumenty pro výpočet pense a se všech stran podnikány kroky, aby konečně vdově a dítěti bylo dáno co bylo protiprávně zadržováno zemřelému. A Československá republika, jejíž ministerstvo zahraničí dobře zná celou skutkovou podstatu, poskytla v letech 1918-1926 jedenkrát částku 2000 Kč, ovšem s jemnou výzvou, že tuto částku nutno ihned vrátiti, kdyby Rumunsko snad poukázalo dlužnou pensi. Tak vypadá osud nevinné rodiny, který ji připravily kulturní státy, které ještě k tomu se tváří jako vítězové, vyšlí z velké světové války. Nemusí člověk bezděčně mysliti na to, že takového brutálního jednání neodváží se ani Československá republika, ani království rumunské vůči svým nejtěžším zločincům, že však oba tyto státy mají dosti zákonných paragrafů, aby svůj postup proti takovým nevinným rodinám ospravedlnily? Táži se s tohoto místa Jeho Excelence pana vyslance království rumunského, u něhož jsem v této věci již jednou sám intervenoval, zda považuje za zvláštní čest zastupovati zde v Praze vládu, která připravuje vdovy a sirotky o jejich zaopatřovací požitky.

Každý mravně cítící člověk shledá nepochopitelným, že vláda nesnaží se rychle a důkladně odstraniti kulturní hanbu takových poměrů. Co však musíme viděti? Po léta se protahuje ratifikace mezinárodních smluv a konečně se předloží sněmovně na stůl vládní osnova, která neposkytuje nic nového, než že mluví o případech zvláštního ohledu zasluhujících, v nichž vláda podle volného uvážení může přiznati zaopatřovací požitky oprávněným osobám nebo jejich pozůstalým, když chce, také tehdy, když mezinárodní smlouvy k tomu neposkytují podkladu a domácí zákonodárství se proti tomu dokonce vyslovuje. To ovšem není vyřešení problému, které by mohlo uspokojiti, je to jenom pokus s nevhodnými prostředky, jejž nutno odmítnouti. Nežádáme milosti zákonem, nýbrž požadujeme právo. Budiž dáno nejchudším z chudých to, co jim patří. Zde naproti tomu dělají se paragrafy, které mluví jenom o možnosti, jinak však vydávají občany z tohoto státu libovůli úřadům na milost a nemilost, ba olupují je o příležitost nastoupiti pořadem práva, domnívají-li se, že jsou ve svém právu zkráceni. S takovým zákonem nemůžeme souhlasiti, zvláště když ze zkušenosti dostatečně víme, jak se v tomto státě postupuje v případech zasluhujících zřetele, jak se používá volného uvážení a jak se dělají výjimky ze zákonných předpisů, když jde o pensisty vůbec, anebo dokonce o pensisty německé národnosti.

Poněvadž tento zákon neposkytuje záruky pro objektivní převzetí a přiznání pensijních a zaopatřovacích požitků v souvislosti s úmluvami o pensích sjednanými v Římě a ve Vídni, bude moje strana hlasovati proti tomuto zákonu. (Potlesk na levici.)