Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Grünzner (německy): Slavná sněmovno! Dříve než se budu zabývati projednávanou věcí, musím přednésti nejostřejší protest svého klubu proti neslýchaným násilným methodám, kterých bylo použito v posledních dnech náhodnou většinou této sněmovny a vládou jí podajnou za tím účelem, aby byl proveden celní diktát uvnitř i vně parlamentu. Vinou policie došlo v několika dnech dvakráte k prolévání krve. Když se v pátek večer na Havlíčkově náměstí konala protestní schůze proti celní loupeži, uzavřela policie všechny příchody k tomuto náměstí až na jeden, a tím teprve způsobila potomní srážku. V úterý podnikla jízdní policie přímý útok na demonstranty, klidně odcházející z protestní schůze. (Německé výkřiky: Neslýcháno!) Vyzýváme vládu, aby se před sněmovnou odpovídala z tohoto přečinu a voláme pracující třídu, aby pokračovala ve svém obranném boji proti reakčnímu systému. Zároveň však zde ve vší formě zjišťujeme vinu těch německých stran, které se propůjčily pro několik třídních výhod k tomu, aby tyto násilné methody byly kryty parlamentním votem. Tytéž strany, které po celá léta vedly boj proti znásilňování menšiny v této sněmovně, zúčastnily se v posledním týdnu aktivně při znásilňování menšiny a umožnily svým hlasováním o celní předloze neslýchané porušení jednacího pořádku, jaké se ještě nestalo ani v této sněmovně, tak bohaté násilnými činy. Hlasování o celní předloze bylo provokací, které naprosto nepřijmeme klidně. Vyloučení všech oposičních návrhů pozměňovacích z hlasování, když zároveň pozměňovací návrhy většiny byly odhlasovány, jest aktem čisté zvůle, který se nesmí opakovati, má-li vůbec v této sněmovně ještě býti možné jednání a hlasování. Prohlašujeme otevřeně, že proti opakování takového postupu, který je výsměchem jednacímu řádu a všem parlamentním zvyklostem, postavíme se na obranu všemi prostředky.

Slavná sněmovno! Již skoro půldruhého roku jsou udržováni státní zaměstnanci v rozčilení, slibuje se jim úprava platů a služebního poměru, nikdy však vláda a staré většinové strany nesplnily svých slibů státním zaměstnancům v době k tomu stanovené. Již po měsíce smlouvalo se ve staré všenárodní koalici, při tom pro státní zaměstnance nevyšlo z toho skoro nic. Původní předloha, která již v září minulého roku byla předložena koaličním stranám v částečném elaborátě, dostala se v této sněmovně k projednávání teprve v březnu. Dnes chýlí se projednávání ke konci a má býti skončeno velké zákonodárné dílo, o němž jsou velmi rozdílná mínění jak u národohospodářů, tak i u státních zaměstnanců. Jeden názor směřuje k tomu, že nyní nepřišla ještě chvíle stabilisovati platy, že stále ještě žijeme v nejistých poměrech a že není vhodno prováděti pevnou úpravu platovou. My jsme téhož mínění, také my se domníváme, že nepřišla ještě chvíle, aby platy byly trvale upraveny jakýmsi druhem nové služební pragmatiky. (Výkřiky posl. Hackenberga.) Stabilisováním platů počaly se odstraňovati také tak zvané sociální a drahotní přídavky. Zdá se, že tento útok na sociální přídavky ve staré koalici se ještě tentokráte úplně nepodařil. Průlom však byl proveden a nebude dlouho trvati, kdy státním zaměstnanců budou úplně odňaty sociální a drahotní přídavky, které jim nyní ještě v této osnově zůstávají.

Celý zákon jest vybudován takřka rafinovaným způsobem. My ovšem známe tu methodu ze starého Rakouska, kdy právě jako se děje tentokráte v Československu, při úpravě platů zaměstnaneckých děly se pokusy rozděliti je na zájmové skupiny, aby vznikla mezi nimi nejednotnost a neuplatnila se solidarita, aby jedni volali po uzákonění a druzí je potírali. Tato osnova rozděluje státní zaměstnance ve dvě velké zájmové skupiny, z nichž jedna má okamžitý zájem, aby zákon dosáhl co nejdříve účinnosti, poněvadž z toho má prospěch, druhá, větší skupina, však je plna obav, poněvadž ztrácí pro budoucnost trvale dlouholetá a těžce dobytá práva. K první skupině počítají se především státní úředníci od V. hodnostní třídy nahoru, kteří budou míti značný zisk z této nové úpravy platové. Pak je tu druhá kategorie, která má právě nyní plný zájem na tom, aby tento zákon vstoupil v platnost. To jsou vysloužilci, nebo ti, kteří jsou na konci své služební doby, poněvadž stabilisací platů vzniká zlepšená pensijní základna, oni tedy budou míti z toho větší odpočivné. K této první zájmové skupině náležejí také ti státní zaměstnanci, kteří podle zákona č. 394 z prosince 1922 byli vyloučeni z přídavků rodinných a drahotních. Všem těmto lidem dostane se nyní vychovávacích příspěvků a pokud se jim děti narodily před účinností tohoto zákona, budou dostávati oni také přídavky drahotní. To jsou tedy převážně ty skupiny, jež by vlastně mohly býti spojeny v jednu skupinu celkovou, které právě mají zájem na tom, aby tato nová úprava nabyla platnosti, a které toho požadují. Druhou skupinu tvoří všichni ti, kteří jsou ještě v mladých letech, kteří jsou nebo také nejsou stabilisováni. To je velká masa státních zaměstnanců, která s obavou hledí vstříc tomuto zákonu, a to proto, poněvadž se jim trvale odnímají dlouholetá, těžce vybojovaná práva.

V tomto způsobu vypracování zákona vrcholí tedy trik vlády, rozděliti státní zaměstnance na několik zájmových skupin a míti s nimi při projednávání takových osnov zákonů lehčí hru. My jsme se namáhali jak v sociálně-politickém výboru, tak i v rozpočtovém výboru proraziti se svými zlepšovacími návrhy proti všem ustanovením zákona, jejichž obsahem jest odnětí práva nebo zhoršení nynějších služebních a platových poměrů. Především musíme konstatovati, že počáteční platy v nižších skupinách úřednických a zřízeneckých jsou příliš malé. Ve všech těch skupinách začínají s 6.300 Kč. K tomu budou dostávati zaměstnanci, pokud mají děti, pro jedno nebo dvě děti vychovávací příspěvek a příbytečné, což měsíčně summa summarum činí v nejlepším případě 900 až 1000 Kč.

Dále jsme se co nejostřeji postavili v sociálně-politickém výboru proti prodloužení čekacích lhůt, které znamená také pronikavé zhoršení nynějších poměrů při přijímání do státní služby. Jest to také zhoršením zaměstnaneckých poměrů v podnicích a fondech státem spravovaných, poněvadž jsme dosud měli v mnoha kategoriích čekatelskou dobu jednoroční, dvouroční, tříroční, čtyř- a pětiletou a teprve pro nejnižší skupinu dělnickou desetiletou. Vládní návrh v původním textu stanovil pro nižší zřízenecké skupiny čekatelskou dobu 5 až 6letou a pro pomocné zřízence dokonce 15letou. V dlouhém jednání ve výboru sociálně-politickém se podařilo snížiti pátnáctiletou čekací dobu o jeden rok, tedy na 14 let, a pěti- a šestileté čekatelské doby na 4 a 5 let. To však stále ještě znamená značný krok zpět proti dnešním poměrům. Všichni se pamatujeme, jak hrdými byly české strany po převratě, když přišly mezi státní zaměstnance a mohly jim říci, že napravily staré bezpráví, které bylo spácháno v Rakousku na státních zaměstnancích, když bylo provedeno propočítání služební doby, a když zákonem č. 541 z října 1919 byly zlepšeny platy. Avšak všechny tyto vymoženosti, na něž ony strany po převratě byly tak pyšně, byly již restrikčním zákonem z r. 1924 odňaty. Paragraf 6 restrikčního zákona z prosince 1924 ustanovuje již toto: "Předpisy, které zakládají nárok na jmenování nebo ustanovení, definitivní ustanovení, na stabilisaci, na přeřazení nebo postup do vyšší kategorie nebo skupiny platového schematu nebo statutu, netýkají se až do nové úpravy služebních poměrů státně-zaměstnaneckých těch zaměstnanců, u nichž nejpozději 1. dubna 1925 nebyly splněny všechny podmínky tohoto nároku."

My jsme tehdy varovali staré koaliční strany před přijetím tohoto ustanovení. Poukazovali jsme na to, že státním zaměstnancům budou práva, která se jim tímto ustanovením odnímají, odňata trvale. Tehdy daly se koaliční strany, zvláště bohužel také česká strana sociálně-demokratická, právě jako nyní, uchlácholiti při projednávání této předlohy v sociálně-politickém výboru vládním prohlášením. Bylo jim prohlášeno, že toto ustanovení bude platiti jenom po dobu účinnosti restrikčního zákona, že všechna tato práva nyní odnímaná při nové úpravě platové, která zároveň byla slíbena ustanovením §u 3 restrikčního zákona, budou zase upravena a zajištěna. Dnes můžeme konstatovati, že jsme měli pravdu, dnes vidíme ve vládní předloze, že všechna ta práva, která již tehdy byla státním zaměstnancům zákonem brána, jsou ztracena navždy.

V soc.-politickém výboru jsme se rovněž namáhali zlepšiti systemisaci tím, aby se odborovým organisacím státních zaměstnanců dostalo vlivu při stanovení služebních míst. Podle předpisů vládní předlohy je systemisace míst úplně ponechána libovůli vlády a administrativě. A poněvadž systemisace míst bude provedena podle normálního stavu státních zaměstnanců, kterého má býti dosaženo po provedení restrikčního zákona, stává se tím ilusorní také automatika, kterou se dosud státní zaměstnanci těšili. Požadavek, který uplatňovali a za který bojovali státní zaměstnanci dlouhá léta již ve starém Rakousku a který jim konečně byl také splněn, automatický postup z jedné platové stupnice do druhé bez jmenování nebo povýšení, bez postupu do vyšší hodnostní třídy, se trvale zrušuje, poněvadž definitivní ustanovení a stabilisace jsou především vázány na systemisovaná místa, ježto také postup je závislý na kvalifikaci, jakou zaměstnanec má. Toto ustanovení bude zvláště tvrdě účinkovati proti zaměstnancům menšinových národů, jak jsme to již zažili při provádění restrikčního zákona a jiných zákonných opatření. Horší kvalifikace, a ubožák může seděti dlouhá léta, snad vůbec nikdy nedosáhne definitivy, poněvadž právě nikdy nebude dán na místo systemisované. Stejně se má věc u dělníků ve státních podnicích. Dělníci u železnic na příklad měli podnes možnost stabilisace v 10 letech, aniž k tomu bylo třeba systemisovaných míst. Nyní - a to je změna, kterou učinil výbor soc.-politický - může s nimi býti podle §u 213 jednáno zrovna tak jako s pomocnými zřízenci ve státních úřadech, to je teprve po 14leté úřední době; předpokládaje, že se nalézají na systemisovaném místě, budou míti vyhlídku, že s nimi bude jednáno jako se zřízenci pragmatikálními. Tedy všechno bylo zase učiněno závislým na systemisovaných místech a není-li takového, může onen zřízenec čekati více než 14 let, snad 20, než se mu dostane pevnějšího služebního poměru.

Úprava služebních poměrů provedená touto předlohou je značným krokem zpět k poměrům před desetiletími ve starém Rakousku. To konstatujeme nejen my jako strana oposiční, to výslovně konstatovali dokonce zástupci tehdejších českých socialistických stran vládních v sociálně-politickém výboru. Ti šli dokonce tak daleko, že prohlásili, že to znamená návrat o 50 let zpět do starorakouských poměrů. Můžeme býti zvědavi, zda tyto strany, jejichž zástupci v soc.-politickém výboru zaujali k návrhu takové stanovisko a učinili takové prohlášení, budou hlasovati pro tento zákon. Pokud jde o systemisaci, není žádné záruky, že bude provedena spravedlivě a podle potřeb služby. Stane se to všechno u zeleného stolu bez zřetele na obtíže a požadavky služby venku.

Dalším zhoršením proti dosavadním poměrům, je také nová úprava aktivitních přídavků. Již po léta státní zaměstnanci podávají petice, a jistě není v této sněmovně strany, která by nebyla dostala hojnost takových přípisů a podání od státních zaměstnanců a od jejich organisací, v nichž se požadovalo přeřazení, přeskupení z nižší třídy místního přídavku do třídy vyšší. Tímto návrhem zákona neupravují se místní nebo aktivní přídavky, jak se nyní jmenují, snad podle skutečných drahotních poměrů v různých krajinách a místech, nýbrž úprava tříd místního přídavku provedena je v předloze zase podle starého systému, jak to bylo ve starém Rakousku, a jak se to provádělo do poslední doby. V Německu na příklad jsou místní nebo aktivitní přídavky upraveny podle drahotních poměrů v různých krajinách, podle indexu, čímž jedině je možno spravedlivě tyto přídavky vyměřiti. U nás upravují se aktivitní přídavky zase na základě klíče obyvatelstva a přece víme všichni, ví to také vláda, že v menších venkovských městech je drahota často mnohem větší než v hlavním městě státu. Tím trpí zvláště zaměstnanci v malých městech, zejména však učitelstvo v odlehlých místech na venkově. Ti musí obstarávati své nákupy v nejbližším venkovském městě, nemají tam však levnějších cen, nýbrž naopak, poněvadž většina spotřebních předmětů prošla již meziobchodem, jsou tam ceny mnohem vyšší než ve větších městech, anebo v hlavním městě. Není přece žádným tajemstvím, že ani nájemné není dnes na venkově ve venkovských městech menší než ve větších městech. Přesto byl přídavek odstupňován podle čtyř tříd, při čemž přiznala vláda jenom to jediné, že vzhledem ke zvláštním drahotním poměrům může dojíti k přeřazení z nejnižší třídy místního přídavku do nejblíže vyšší. Všechno tu tedy zůstane při starém, státní zaměstnanci budou podávati petice jako dříve, aby dosáhli přeřazení. To zůstane ovšem i nadále ponecháno libovůli vlády, pokud má býti vyhověno takovému oprávněnému požadavku.

Dále nutno označiti za velké bezpráví, že se neposkytují přídavky na děti a rovněž příspěvky vychovávací ženským zaměstnancům. Měří se tu zase dvojím loktem. Zaměstnanci-ženy, které konají službu pro stát právě tak jako muži, jsou vylučovány od příspěvků vychovávacích a od dětských přídavků. Také tu se zase ponechává úvaze ústředních úřadů, zda jest oprávněno čili nic přiznati vychovávací příspěvek nebo dětský přídavek ženskému zaměstnanci. Při tom rovněž bude velkou roli hráti protekce jako při přeřazení z nižších tříd místního přídavku do vyšších. Dále se také nepřihlíží ve vládním návrhu k oprávněným požadavkům staropensistů. Opětovně slíbily různé strany této sněmovny, zvláště bývalé strany vládní, všechny předešlé vlády a dokonce i president státu, staropensistům spravedlivou úpravu jejich odpočivného v tom smyslu, že bude provedeno vyrovnání s novopensisty. Dodnes se v tomto směru nestalo skoro nic. Zákon z prosince 1924, který byl falešně označován za zákon vyrovnávací, nepřinesl těmto pensistům vyrovnání, naopak namnoze byli staropensisti, zejména vdovy pensistů, poškozeni, čímž ztratili měsíčně 150 až 200 Kč. Něco takového jmenuje se u nás vyrovnáním staropensistů s novopensisty. My jsme se také v tomto směru domáhali v sociálně-politickém výboru od zástupců vlády závazného prohlášení o tom, kdy a jakým způsobem vláda zamýšlí vyhověti konečně spravedlivým požadavkům staropensistů. Odpověď však, kterou jsme dostali, byla vyhýbavá; patrně nezamýšlí vláda vůbec provésti takového vyrovnání, které by konečně odstranilo všechny staré skupiny pensistů a změnilo je ve skupinu jedinou, nebo se čeká, že staří pensisté zatím vymřou a že jim není již třeba nic dáti. Stejným způsobem byli vyloučeni z dobrodiní zvýšené pensijní základny, jež nastane stabilisací platů, státní zaměstnanci pensionovaní při restrikci personálu. Ba, byli z toho vyloučeni dokonce všichni ti zaměstnanci, kterým ještě do vydání zákona - nikoliv snad do účinnosti tohoto zákona, která má nastati 1. lednem t. r. - bude doručen výměr o jich propuštění, ti nebudou míti práva, aby jejich odpočivné platy byly vyměřeny podle nové úpravy tohoto zákona. Toto poškození zasáhne ovšem zase největší měrou zřízence a úředníky národnostních menšin, kteří za nacionálního systému tohoto státu byli pronásledováni a předčasně dáni na odpočinek. Již to samo by bylo důvodem pro naše zamítavé stanovisko k tomuto zákonu.

Poukázal jsem již, že platové a služební poměry ve státních podnicích podstatně se liší od poměrů ve státní správě. Tu musím se ještě zvláště zmíniti o zaměstnancích železničních. Tito zaměstnanci byli při svých platech dodnes na tom trochu lépe než státní zaměstnanci vůbec. Podle ustanovení §u 210 vládní předlohy musí býti nyní platové a služební poměry u státních podniků upraveny podle zásad tohoto vládního návrhu, jen praví toto ustanovení, že se to má státi se zřetelem ke zvláštním poměrům těchto podniků. Úprava platů a služebních poměrů nemá býti tedy provedena se zřetelem k nynějším platovým a služebním poměrům personálu, nýbrž se zřetelem ke zvláštním poměrům podniku. To znamená, že se při tom nepřihlíží k nynějším platům a služebním poměrům železničního personálu. Tu také prohlášení, které učinil v soc.-politickém výboru zástupce vlády k dotazu zástupců českých socialistických stran, neposkytuje nám žádné záruky, že při budoucí úpravě platů železničních zaměstnanců bude přihlíženo k jejich dřívějším lepším poměrům. My jsme podali soc.-politickému výboru jménem klubu návrh, který nám zaslal ústřední důvěrnický výbor, oficielně volené ústřední zastupitelstvo železničních zaměstnanců, a snažili jsme se o změnu §u 210 ve smyslu tohoto návrhu. Bohužel, při hlasování opustili nás zástupci tří českých stran, jimž samy organisace železničářů stojí blízko, jejichž zástupci v ústředním výboru u ministerstva železnic rovněž spolupůsobili při vypracování tohoto pozměňovacího návrhu. Uzákoněním předpisu §u 210 předlohy budou železniční zaměstnanci citelně poškozeni a bude jejich věcí, aby pomocí svých organisací působili k tomu, aby jim byla zachována stará jejich práva, která dosud měli.

Paragraf 213 návrhu obsahuje, jak se to stalo již v dřívějších zákonech, zvláště také v zákoně 394 z prosince 1922, nový těžký zásah do autonomie samosprávných sborů. My jsme se bránili také tomuto ustanovení a tu mohu říci, že socialistické strany obou národů stály v jedné linii při hlasování o těchto pozměňovacích návrzích, také čeští sociální demokraté podali takové návrhy. (Posl. de Witte [německy]: Kdo tu tvořil většinu?) Nemohu opominouti, abych zde veřejně nepřednesl, že při hlasování o návrhu, podle něhož samosprávné sbory a veřejnoprávní korporace měly býti vyloučeny z předpisu tohoto zákona, že mělo býti jako dosud ponecháno jejich autonomnímu uvážení, aby upravily služební a platové poměry ve vlastním oboru působnosti a bez zřetele na úpravu služebních a platových poměrů státních zaměstnanců, naši páni členové svazu zemědělců (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) a naši křesťanští sociálové hlasovali proti těmto návrhům. (Výkřiky posl. de Witte.) Tím ukázali svoji pravou povahu. Tyto strany staly se chováním svých zástupců při hlasování v sociálně-politickém výboru zrádci autonomie samosprávných sborů. (Výkřiky posl. de Witte.)

Pokud jde o zákon o učitelských platech, musíme konstatovati, že učitelská parita není v návrhu úplně zachována. Ani v tomto směru ničeho jsme neopomenuli, aby parita byla zachována a zajištěna tak, jak ji obsahuje paritní zákon ze dne 23. května 1919. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) K námitkám přítele Tauba, že není zajištěna učitelská parita, prohlásil vládní zástupce min. rada dr Fischer v soc.-politickém výboru, že zákon upravuje nejenom platové poměry učitelů, nýbrž jest také jejich služební pragmatikou, že se neobmezuje jenom na úpravu materielních poměrů, nýbrž provádí také všeobecně zásadu parity, jak byla vyjádřena v tak zvaném učitelském zákoně. O materielní paritě prohlásil ministerský rada dr Fischer, že učitelové při srovnání se státními úředníky se středoškolským vzděláním postupují po 1800 Kč až k nejvyššímu platu 27.000 Kč; že se při srovnání úřednických platů s platy učitelskými přehlíží - mínil vládní zástupce dr Fischer - že ředitelský přídavek jest doplňkem platu vyjádřeného platovým stupněm, že je to vlastně jistý způsob postupu; že administrativní úředník má s postupem to, co učitel dostane bez postupu, že učitel pověřený správou školy obdrží nejmenší přídavek 600 Kč; a proto mínil pan vládní zástupce dr Fischer, když se uváží, že skoro čtvrtina učitelských míst jest spojena se správou školy, že tedy skoro 25% učitelstva má přídavky ředitelské, pak z toho vyplývá, že učitelové namnoze budou míti více, než úředníci administrativní, kteří jednou postoupili. Se zřetelem k tomu, že šestý platový stupeň částečně běží paralelně s pátým stupněm, dochází k tomu, že učitel jako správce školy může míti více než dvakráte povýšený úředník správní. Má-li to býti učitelskou paritou, pak se domníváme, že právem můžeme namítnouti, že se s tím učitelé nespokojí, 25% učitelstva bude míti možnost fungovati jako správci školy a dostávati přídavek. Avšak jak to vypadá s oněmi 75%, kteří tohoto přídavku 600 Kč dostávati nebudou? Máme tedy pravdu, prohlašujeme-li, že parita učitelstva není plnou měrou v předloze zachována. Jak si v prvním jmenovaném Národním shromáždění po převratě, když se projednával zákon o učitelské paritě, zakládaly české strany mnoho na tom, že přiznaly učitelům paritu! Vzpomínám si společného návrhu, který byl podán poslanci Udržalem, Bechyněm, Houserem, Konečným, drem Budínským, drem Lukavským, Nohelem a soudr. V tomto návrhu mluví se o významu obecné školy, o důležitosti poslání učitelstva, líčí se podle pravdy boj ve starém Rakousku o zrovnoprávnění a vyslovuje se mínění, že spravedlivý požadavek učitelstva nebyl proto realisován, poněvadž snaha o volnou školu a o nezávislého učitele nesrovnávala se s úmysly vládnoucích kruhů ve starém Rakousku. Podle mínění podavatelů tohoto společného návrhu měl starorakouský systém vinu na tom, že nedošlo k učitelské paritě. V těchto návrzích se na příklad praví: "V rovnoprávnosti učitelstva se státními úředníky nutno spatřovati mnohem více úspěch morální než materielní. Zrovnoprávnění přináší největší výhodu škole a lidu. Náklad na zrovnoprávnění přinese naší svobodné republice mnohonásobný prospěch".

Tytéž strany, které tehdy mluvily tak o škole a o učitelstvu, jsou - nebudu daleko od pravdy - dnes ochotny zříci se částečně učitelské parity, neboť ani výklady a prohlášení vládních zástupců nezaručují nezkrácené zachování dosavadního právního stavu, když v předloze samé o učitelském zákoně není obsaženo úplně jeho zajištění. Nás nepřesvědčila prohlášení pana ministerského rady dr Fischera o jejich správnosti a my opakujeme s tohoto místa ještě jednou, že podle našeho názoru není učitelská parita v návrhu platového zákona úplně zajištěna.

Co však nás musí k tomuto návrhu zákona naplňovati zvláštní nedůvěrou a nutí nás zaujmouti odmítavé stanovisko, je ta okolnost, že tato předloha obsahuje neméně než 62 vládních zmocnění. Ve 62 ustanoveních tohoto platového zákona ponechává se vládě, aby vykládala různé paragrafy, aby vydávala nařízení podle vlastního dobrého zdání. Již tato skutečnost sama určuje úplně naše stanovisko proti tomuto návrhu zákona a měla by všechny ty české socialistické strany, které dnes mohu říci - jsou ve šťastné situaci, že nejsou vázány, rovněž přiměti k tomu, aby hnaly útokem proti tomuto návrhu. Vláda zastrašila tyto strany staré všenárodní koalice prohlásivši jim, že při dlouhém snad projednávání návrhu, nebo dokonce budou-li se stavěti proti němu, návrh odvolá, načež státní zaměstnanci potom mohou dále čekati na úpravu svých platových poměrů. Je to týž trik, kterého použil na podzim 1920 ve starém státnězaměstnaneckém výboru ministr financí dr Engliš, který také dnes zase spravuje státní finance, když bylo nebezpečí, že by mohla většina hlasovati pro náš návrh na zdvojnásobení drahotních přídavků. Tehdy prohlásil, a rovněž pan ministerský předseda Černý, že by státní zaměstnanci, kdyby nebyla vládní předloha přijata, nedostali prvního dne v příštím měsíci vyplaceny platy. České socialistické strany se daly tehdy zastrašiti a hlasovaly pro vládní předlohu a je tomu tak patrně i dnes, že hrozba finančního ministra a vládního zástupce způsobila u českých socialistických stran týž účinek, jak dokazuje dnešní jejich chování k návrhu. Nechte přece jednou dojíti k tomu, zda vláda se odváži svou hrozbu změniti v čin! Tak jako se tenkráte vláda neodvážila nevyplatiti platů státním zaměstnancům prvního následujícího měsíce, tak by se neodvážila ani nyní vzíti návrh zpět. Vláda má přece zvláštní zájem na tom, aby tento návrh konečně prošel a byl uskutečněn, poněvadž v podstatě jest denivelisací, kterou již po léta provádějí vyšší úřednické kruhy. Důkladně by si tedy rozmyslela odvolati návrh, a kdyby se to stalo, jistě by si velmi pospíšila, aby podala nový a lepší.

Nyní chci se zabývati vývody některých řečníků přede mnou, zvláště tím, co řekl dnes kolega Schubert a kolega Böhm ze svazu zemědělců minulého týdne při projednání celního návrhu. Oba považovali za místné prohlásiti, že pojednání, které vyšlo v odborném listě německých spolků státnězaměstnaneckých z 10. května 1926, není schvalováno všemi německými státními zaměstnanci. Vymyká se mému vědomí, odkud a jakým způsobem si kolega Böhm opatřil tolik písemných prohlášení, jimiž se snažil zde tuto věc zeslabiti. Jedno však jest jisto a to vím určitě, že státní úředníci nejsou naprosto srozuměni s chováním německých celních stran. Německý státní úředník ví právě tak dobře jako český a jako veškeré dělnictvo, že uzákoněním celní předlohy hrozí jim zdražení živobytí. Nemohu opominouti, abych necitoval článek odborného listu Svazu spolků německých státních zaměstnanců z 10. května 1926, aby byl tak připojen k protokolu sněmovny.

Tento článek zní: "Povážlivá znamení! Dosavadní vládní systém, který pro nás německé státní zaměstnance projevoval strašné účinky nejenom ve směru hospodářském, nýbrž zvláště ve směru národnostním, byl v koncích se svým uměním. Nedalo se sice čekati, že nastane hned vážný obrat, avšak přes to mohli jsme doufati, že musí začíti nový směr, který dá práva menšinám, jež jim přísluší, a který také již nenechá německé státní zaměstnance ve strachu o místa. Avšak poslední vnitropolitické události zase v tom směru pohřbily všechny naděje. Němečtí zemědělci a křesťanští sociálové šli společně s českými stavovskými stranami v otázce zemědělských cel, vytáhli zase vládní káru a urovnali zase cesty vládní koalici k dalším chvalitebným činům. Musíme ponechati ostatním politickým stranám, aby ocenily krok jmenovaných německých stran v nynějším okamžiku pro německou věc, a tyto strany samy musejí nésti v budoucnosti odpovědnost za to, zda bylo rozumné, že za těchto okolností stavěly čistě stavovské požadavky nad základní požadavky národní.

My němečtí státní zaměstnanci máme však právo a povinnost poukázati na to a zjistiti, že krok těchto německých stran jest pro naše národní a rovněž hospodářské zájmy "ránou dýkou ze zadu". Může býti, že tyto strany odedávna měly málo zájmu pro náš stav, jejich zaujatost proti úřednictvu projevuje se ve formách nejrůznějších a často velmi zvláštních, s oblibou s jejich strany často bylo nadhazováno proti úředníkům heslo o neproduktivnosti naší práce, ba i o naší bezbožnosti. My jsme jim to nevykládali ve zlé, poněvadž jsme věděli, že nedovede si každý člověk svobodně a nezkaleně, bez popuzování zlatými řečmi stranických bůžků, vytvořiti v nynější době úsudek o práci a smýšlení druhého stavu. Avšak to musí věděti německý sedlák a také německý křesťanský sociál jakéhokoliv stavu, že my němečtí státní zaměstnanci jsme částí německého národa, který obtížněji zápasí o svoji národní existenci, o své místo v úřadě, které jest jeho hroudou, než všechny jiné stavy. Nemůže mu zůstati neznámo, že restrikčního zákona je používáno jenom proti nám německým státním zaměstnancům, že jazykový zákon a jazykové nařízení mají jenom ten účel, aby všichni Němci byli vytlačeni ze státní služby a žádní již nepřijímáni. Musí také věděti, že toto bezpráví ve státu zavinila jenom národní koalice a nesmí dáti svého hlasu bez závazné záruky toho, že tento Němcům nepřátelský kurs proti nám zaměstnancům přestane. Pakli se to přece stalo bez takového slibu, pak vidíme, že nás část našich německých soukmenovců zradila a prodala a dovedeme to také oceniti.