Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

My státní zaměstnanci musíme spotřebovati své skrovné platy jenom na živobytí. Ve válce a v době poválečné zanesli jsme všechno postradatelné domácí zařízení, mnohý cenný zděděný kus k sedlákovi, abychom dostali pro své hladovějící děti několik brambor. Chceme pomlčeti o tom, jak často tak mnohý z nás byl příkře odbyt se svojí prosbou, ačkoliv byla stodola plná a peníze mohly býti na statku měřeny na pytle. Přes všechny obtíže však nikdy jsme my státní zaměstnanci nepodceňovali národně-hospodářského významu zdatného zemědělství a podle toho jsme také starostlivě pozorovali jeho těžkou situaci v jisté době. Musíme se však opříti tomu, aby se používalo nastávajícího skrovného zlepšení našich platů k tomu, aby bylo dosaženo vysokého cla na zemědělské výrobky, jehož výše není v žádném směru odůvodněna a které nám přináší zdražení živobytí, jež jest v obráceném poměru k zamýšlenému zlepšení platovému."

Potud odborný list německých státních zaměstnanců. (Výkřiky posl. Horpynky.) Pan kolega Schubert ze svazu zemědělců uznal dnes za vhodno, když celní předlohy byly ve sněmovně vyřízeny, promluviti pro změnu zase jednou nacionalistickou řeč. Domnívám se, kdyby úřednická předloha byla se dostala k projednávání dříve a celní předloha potom, že by byl pan kol. Schubert jistě toho nechal, aby se v tomto směru příliš angažoval. Že němečtí zemědělci a také němečtí křesťanští sociálové po léta již štvou a ženou útokem proti státním zaměstnancům a zejména proti železničářům, to již prohlásily jejich agrární listy, a to naposledy prohlásil s tohoto místa při projednávání rozpočtu 24. listopadu 1921 také jeden z nich, pan dr Medinger, který se stal nyní křesťanským sociálem. Pan dr Medinger tenkráte řekl: "Poněvadž státní provoz pracuje s balastem úřednictva a zřízenectva a není řízen obchodnicky, budeme potírati každé další postátňování, ba bude dokonce dobře přemýšleti včas o prodeji nebo propachtování největšího počtu státních podniků. Nelze udržeti trvale, aby byl železniční personál placen přes hodnotu svého výkonu, když dostává příděl z poplatnického měšce". Tu tedy zástupce křesťanských sociálů, který tehdy ještě byl v německé straně národní, což je také příznačno pro tuto stranu, prohlásil již úmysl našich dobrých křesťanů a zemědělců, že nutno počet úřednictva a železničářů snížiti, aby zisky velkostatkářů a kapitalistické třídy nebyly příliš dotčeny. Tyto strany a zvláště křesťanští sociálové ukázali se tedy nyní ve své pravé podobě v důsledku těchto snah, které oni již odedávna nosili v srdci.

Pokud jde o snížení personálu, o němž se již opětovně v této sněmovně jednalo, tu nemohu opominouti při projednávání nynější státně-zaměstnanecké předlohy, abych ještě jednou na několika číslech neukázal, jakou měrou má německý národ účast na státní službě. Mám, bohužel, jenom doklady o státním železničním provozu. Avšak již to samo poskytuje nám přibližný obrázek o tom, jak to asi vypadá v celku. Vezmeme-li za podklad posuzování výsledek soupisu lidu, kolik by dnes mělo býti železničářů německé národnosti, vysvítá z něho toto: Podle úředních dat soupisu lidu ze dne 15. února 1921 činil celkový počet obyvatelstva Československé republiky - cizinci zde žijící nejsou v tom zahrnuti - 13,372.406, z toho bylo Čechů a Slováků dohromady 8,760.957, t. j. 65.4%, Němců 3,123.448, t. j. 23.4%, Maďarů 747.609 nebo 5.6%, Ukrajinců 461.460, t. j. 3.5%, židů 180.535, t. j. 1.3%, Poláků 75.852, t. j. 0.6%, a jiných 23.052 nebo 0.2%, dohromady tedy 13,372.406. Kdyby u nás bylo něco podobného jako rovnoprávnost pro všechny národy stát obývající, která by měla platiti jako samozřejmá zásada v mnohojazyčném státě, jakým je Československo, který se kromě toho na venek chce tvářiti jako stát demokratický, pak by podíl připadající podle úřední statistiky o soupisu lidu na německé obyvatelstvo činil asi 46.000 z celkového počtu zaměstnaných 194.400 osob u státních drah - počítaje v to 27.400 zaměstnanců převzatých po sestátnění dráhy košicko-bohumínské, ústecko-teplické a buštěhradské. Po pečlivém sčítání bylo jich však ve skutečnosti jenom asi 33.000, tedy o 13.000 zaměstnanců německé národnosti méně, než by jim příslušelo podle klíče obyvatelstva. Při tom upozorňuji, že tato statistika byla sestavena již před restrikcí. Již v letech 1920 až 1924 byl snížen celkový stav personálu asi o 16.000 zaměstnanců a již toto snížení bylo z nepoměrně velké části provedeno na útraty zaměstnanců německých. V poslední době však při restrikci personálu bylo přímo pobuřujícím a dráždivým způsobem běsněno proti zaměstnancům národnosti německé. Podle celkové kvoty 10%ní stanovené restrikčním zákonem na rok 1925, kterýžto počet státních zaměstnanců měl býti propuštěn, připadalo na železnice jako největší státní podnik 18.881 zaměstnanec k restrikci. Při celkovém osobním stavu asi 177.600 zaměstnanců, kteří tu ještě byli začátkem restrikce personálu, a vzhledem ke klíči obyvatelstva podle statistiky o soupisu lidu, tedy při spravedlivém postupu, bylo by mělo býti v nejkrajnějším případě restringováno jenom asi 3.500 zaměstnanců z počtu 33.000 zaměstnanců německých, kdežto na Čechy a druhé národy by bylo připadlo 15.381. Dnes však můžeme po pečlivém vyšetření konstatovati, že bylo restringováno asi 6.700 zaměstnanců a dělníků německé národnosti, kdežto všechny ostatní národy byly postiženy jenom 12.000 restringovaných zaměstnanců. Padlo tedy restrikci za kořist z každých 100 německých zaměstnanců 20 a z každých 100 zaměstnanců jiných národností jenom 8, čili z německých zaměstnanců byl propuštěn každý pátý, ze zaměstnanců jiných národností každý dvanáctý.

V letech 1921 až 1925 bylo v celku zatlačeno ze státní železniční služby jednak pensionováním, propuštěním a restrikcí asi 16 tisíc německých železničářů a dělníků, t. j. 37%, naproti tomu ve stejné době opustilo službu jenom 15% zaměstnanců národností jiných. Podíl německého národa na celkovém stavu státního železničního personálu, který by měl podle sčítací statistiky tvořiti 23.5%, činil koncem 1925 již jen 14%. V oboru poštovní správy, tabákové režie a jiných státních odvětví správních, postupovalo se při snížení personálu podobným způsobem a němečtí státní zaměstnanci a dělníci byli v masách ze svých míst vytlačováni. Na těchto skutečnostech nemohou nic měniti nevinná vylíčení a tabelární číslice německy psaného vládního orgánu "Prager Presse" v čísle z 11. dubna t. r. "Prager Presse" na vyšší příkaz patrně proto, poněvadž se v cizině již veřejně psalo o bezmezném bezpráví, které bylo spácháno na německých zaměstnancích, přinesla ve svém čísle ze dne 11. dubna 1926 článek o restrikci zaměstnanců, který ovšem neodpovídá skutečnosti, což je u vládního listu samozřejmé. V tomto článku vyličují se v několika větách nejprve příčiny a snahy o snížení personálu a o celou správní reformu a pak se praví: "Jako rozhodný moment pro propuštění stanoví zákon služební kvalifikaci, výkonnost, upotřebitelnost, hospodářské a rodinné poměry zaměstnanců a jiné důležité okolnosti. Povaha zákona a jeho poslání ukazují, že je vybudován na motivech čistě věcných a že používá všeobecně platných zásad. Nelze jej v žádném směru označovati za zákon výjimečný, který by snad svojí tendencí byl namířen proti některé skupině zaměstnanců nebo proti národnosti. Nutno zdůrazniti, že restrikce nezůstala obmezena ve smyslu citovaného zákona na r. 1925." To cítíme zase my ve svazu železničářů, zvláště v posledních dnech, kdy znovu byla propuštěna sta německých dělníků. "Data" - praví se tam dále - "která pocházejí z posledních měsíců minulého roku, mohou již podati obrázek o methodách, jakými byla restrikce provedena v nejdůležitějších oborech a o poměru, jak byli zaměstnanci podle národností postiženi restrikcí. Podle těchto hledisek podávají absolutní číslice propuštěných zaměstnanců v nejdůležitějších administrativních oborech tyto tabulky": Tu se nyní praví: "Železnice: Počet zaměstnanců před snížením 197.000, z toho Němců 35.580." To již není pravda. Prohlásil jsem tu již, že v železniční službě bylo jenom 33.000 německých zaměstnanců. Tu se pak uvádí procento 18%. Dosud bylo restringováno: Dohromady 18.760, z toho Němců 4.430 čili 23.5%. Mělo by přece vládnímu tisku a všem orgánům, které sestavovaly tuto statistiku, již to býti nápadno, že 23.5% je více než 10%, jež byla předepsána v restrikčním zákoně. Je tedy i v oficielním vládním tisku samém přiznáno, že snížení počtu Němců činilo 23.5%, tedy podle tohoto oficielního výkazu již o 13.5% více, než by bylo mělo připadnouti na německý personál podle předepsané kvoty.

Dále praví německy psaný vládní orgán toto: "Ostatně úřady poskytly od začátku republiky dalekosáhlé úlevy zaměstnancům, kteří nebyli znalí oficielního jazyka. Zaměstnanci, kteří se v této situaci nalézají, obdrželi bohatě příležitost, aby se ve veřejných a bezplatných jazykových kursech naučili oficielnímu jazyku a v tomto směru doplnili svoji úřední kvalifikaci". Tu mohu na to jenom prohlásiti, že to není pravda, že německým zaměstnancům byla tato možnost poskytnuta, zvláště ne bezplatně, jak se tu praví. Stálo to naopak velké boje, než byly zřízeny jazykové kursy a zaměstnanci sami museli také hraditi náklady všech kursů.

Ku konci se pak ještě praví: "Ostatně počet těch zaměstnanců, kteří byli propuštěni pro neznalost oficielního jazyka, jest poměrně malý, jenom v oboru poštovní správy dosahuje vyšší číslice. Tam bylo z celkového počtu propuštěných německých zaměstnanců 1.138 restringováno pro nedostatek jazykové kvalifikace 366. V jiných správních oborech byla tato číslice mnohem nižší." Opak jest pravdou. U železnic byla velká většina z restringovaných 6.700 osob propuštěno pro neznalost úřední řeči.

Nevyvratitelný důkaz správnosti skutečností mnou uváděných byl podán teprve v nejnovější době, a to 29. května t. r. ve valné hromadě Jednoty zaměstnanců československých drah, české to národně-socialistické železniční organisace. Na této valné hromadě podával tajemník organisace jménem Plot zprávu o výsledcích restrikce personálu. Slyšte, pánové! Tento dokument musí býti připojen k stenografickému protokolu, poněvadž nevyvratitelně dokazuje, co jsme říkali po celou dobu omezování personálu a co tvrdíme také ještě dnes. Sektretář pan Plot uváděl: "V dějinách odborového železničářského hnutí nikdy nebylo zaznamenáno, aby bylo na politické strany, resp. na odborové organisace přeneseno provádění zákona, který daleko zasahuje do existenčních poměrů zaměstnanců". Tu mluvil pan sekretář Plot skutečně pravdu. V žádné zemi na světě, kde se omezoval počet personálu, nebylo to přeneseno na politické strany, jako se to stalo v Československu. Dále uváděl pan Plot: "Teprve zákon č. 286 z r. 1924, t. zv. zákon restrikční ustanovoval" Plot pravil: "ustanovoval"; v restrikčním zákoně však nikde není ustanovení, že má býti na politické strany přeneseno provedení restrikce personálu. To si samy spolu vyjednaly české politické strany ve všenárodní koalici - "ustanovoval, že jedna z nejdůležitějších částí jeho, a to nejméně populární, má býti vyňata z působnosti železniční správy. Připomeneme-li si, že oba předchozí zákony rovněž zkracují zaměstnance v jejich právech, a to jak zákon č. 395, tak i č. 394, aniž zástupci personálu měli vliv na snižování platů, pak znamená tato přenesená působnost podle zákona č. 286 přece jen velké význačné uznání odborové organisace a degradaci ústředních úřadů k roli statistů, kteréžto podřízené postavení mnozí vysocí byrokraté nesli velmi těžce a vícekráte si proto stěžovali". Tu je tedy zřetelně vysloveno, že centrální úřady státní byly při provádění osobní restrikce degradovány na statisty. "Jednoho možno jenom litovati", pravil pan Plot, "že nebylo stanoveno v zákoně, aby odborové organisace spolupůsobily také při provádění jiných předpisů, které jsou stejně důležité jako snížení počtu zaměstnanců. Ustanovení odst. 4. zákona č. 286 o snížení počtu zaměstnanců aspoň o 10% naplnilo veškerý železniční personál obavami, členstvo Jednoty nevyjímajíc. Vedení naší organisace znalo velmi dobře náladu členstva, jak se projevila na konferencích, které byly konány 1. a 2. února m. r. v obvodu jednotlivých ředitelství, a nervositu členstva bylo možno pozorovati také na sjezdech v květnu minulého roku v Praze, v Brně a v Bánovcích.

Vedení organisace bylo si vědomo, že restrikčními předpisy byly mu uloženy četné úkoly, při čemž nesplnění některého z nich zcela jistě by bylo podrylo důvěru nejenom k těm, v jichž rukách byl osud milované Jednoty, nýbrž i ve vlastní sílu. My jsme sice organisací, která podle stanov má hájiti jenom hospodářské a sociální zájmy svého členstva, avšak historický vývoj již v bývalém mocnářství přenesl ji daleko přes tyto stanovené hranice působnosti a Jednota zúčastnila se činně všech národních akcí, které vedly k národnímu osamostatnění, a byla prostřednictvím svých zástupců v říšské radě ve Vídni účastna také řešení politických problémů tehdejší doby. Jednota má nepochybně dosud neoceněné zásluhy o povznesení národnostní, politické, jakož i odborové morálky mezi železničáři. A jestliže v době národnostního a politického poddanství rozšířila Jednota svoji působnost přes dovolené hranice, pak by se stala nevěrnou svému poslání a tradici, kdyby ve vlastním státě hájila jenom hospodářské a sociální zájmy svého členstva. Proto také vedení organisace do jisté míry jinak pojímalo úkoly přenesené na Jednotu prováděním restrikce, než si to vykládalo mnoho jednotlivců. Bylo samozřejmou povinností chrániti členstvo před tvrdými, nebezpečnými a nepromyšlenými předpisy o snížení počtu zaměstnanců a v tomto směru obdrželo členstvo na kongresech a konferencích již předem bezpečné záruky. Vedení organisace však také pochopilo, že nemorální ustanovení o ničení existence musí býti provedeno takovým způsobem, aby z něho bylo zřejmo, že orgány organisace, které se zabývají restrikcí, a že organisace sama mají více smyslu pro morálku, než ti, jejichž dílem byl zákon, a zvláště ti, jimž bylo uloženo první zpracování materiálu restrikční komise." - Dále pan Plot ve své řeči zdůrazňuje: "Zde nutno zdůrazniti, že jenom napětím a pevnou vůlí a pomocí tehdejšího ministra dr Frankeho se nám poštěstilo přesvědčiti restrikční komisi, že se vztahuje také na nejvyšší úředníky, odborové přednosty a ředitele nevyjímajíc." To byli totiž ti úředníci ze staré rakouské doby, kteří konali nestranně a svědomitě svoji povinnost, kteří nebyli vhod tomuto národnostnímu panstvu, kteří mu nebyli po vůli, byli předčasně restringováni, ačkoliv ještě dlouho neměli vyslouženo.

Nyní praví pan Plot dále: "Posuzujeme-li výsledek restrikce se stanoviska národnostního, pak nelze popříti, že příslušníci československého národa nemají příčiny ke stížnostem, nýbrž zaměstnanci druhých národností, kteří byli zasaženi v rozsahu, který je opravňuje k protestům a k nespokojenosti. Uvážíme-li, že v celkovém počtu všech zaměstnanců jest asi 27% Němců, Maďarů a Poláků, avšak celkem bylo restringováno 65% (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) příslušníků těchto národů, pak tento poměr restringovaných Čechoslováků k zaměstnancům jiných národností sám mluví za celé knihy. Toto očišťování železničních podniků od živlů protistátních, je byť i neúplné, přece velmi značné, a jsou nespravedlivé výtky proti nám činěné zvláště komunisty, že jsme se svým postupem zpronevěřili svému socialistickému poslání. Nutno označiti jako zneužití čestného pojmu socialista, pakliže takové strany, nebo odbor, organisace si tento titul osvojují." A p. Plot pravil dále: "Jestliže Němci, Maďaři a Poláci reklamovali právo na zaměstnání ve státním podniku, budiž nám prominuto, že reklamujeme nárok na své národnostní sebeurčení, suverenitu Československa ve vlastním státě a bezpodmínečnou jeho integritu. Nebyly to jenom národnostní pohnutky, jimiž jsme se dali věsti při restrikci, nýbrž náš nacionalismus byl doplňován také snahami sociálními, když jsme počítali, že značný počet míst, uprázdněných odchodem Němců, Maďarů a Poláků, musí býti obsazen příslušníky našeho národa, a když se tím také ve značné míře potírala nezaměstnanost, která při stálé výrobní krisi jest ještě pořád dosti velká. Tedy také v tomto směru byl náš postup v úplné shodě s programem Jednoty a s jejím národním a socialistickým charakterem". Zbaviti dělníky jiné národnosti chleba, aby čeští dělníci mohli býti postaveni na jejich místa, to tedy jmenují tito šovinisté socialistickým činem. "Výsledek restrikce" - pravil pan Plot - "nutno posuzovati s dvojího hlediska: Jednak se všeobecného, jednak s hlediska stranicko-organisačního. S hlediska všeobecného pohlížíme na tuto akci a pozorujeme zvláště jednotlivá úřední místa, a tu jistě nebudeme spokojeni. Tu a tam zůstali mnozí, kteří by byli bývali zralí k propuštění anebo pensionování, avšak nutno uvážiti, že byla stanovena číslice, o níž měl býti celkový stav snížen. Kdyby měl býti nucen k odchodu každý, kdo je politicky nespolehlivý, musela by stanovená kvota dosáhnouti nikoliv číslice 18.000, nýbrž 40.000". Panu Plotovi byla tedy ještě příliš malá tato číslice, která byla stanovena restrikčním zákonem, on má nevinných obětí ještě příliš málo. "Rozsah restrikce" - pokračuje - "musel by býti tedy daleko větší. To jistě slouží k vysvětlení, proč nebyli sproštěni služby všichni ti, kteří měli k tomu veškeré podmínky. Se stanoviska stranicko-organisačního je výsledek restrikce takový, jakého bratří delegáti na sjezdech a konferencích v minulém roce jistě neočekávali, 4.300" - slyšte, pánové! - "4.300 jednotářů navržených k restrikci jsou nejlepším důkazem povinnosti a úkolů, které byly uloženy naší organisaci. Jestliže již při prvním projednávání bylo zachráněno 2.250 našich členů, pak je to důkazem velikého napětí energie od počátku provádění restrikce. K těmto číslicím je v příznivém poměru počet rekurujících jednotářů, jichž bylo 630. Jestliže do dnešního dne bylo 416 rekursů vyřízeno příznivě a jenom 157 odmítnuto, pak je to dalším důkazem pohotovosti a vlivu naší organisace, uvážíme-li, že z celkového počtu rekursů bylo příznivě vyřízeno jenom 25%, naproti tomu bylo vyhověno 70% rekursů našich členů. Přihlíží-li se k tomu, že mnoho našich členů, u nichž byly všechny podmínky k nucené restrikci, rekurovalo přece jenom proto, aby si prodloužili činnou službu o několik měsíců, pak dostaneme konečnou číslici restringovaných jednotářů, u nichž všech podmínek nebylo, a těch bylo dohromady jenom 17."

Zde je tedy podán zřejmý důkaz toho, že restrikce státních zaměstnanců se vyzuřila hlavně mezi Němci a zaměstnanci jiných menšinových národů. Pan kol. Buříval řekl mi jednou při rozmluvě v přítomnosti dřívějšího ministra Stříbrného, že Jednota jest postižena 6.000, kteří mají býti propuštěni. Zprávou vlastního tajemníka Jednoty pana Plota jest nezvratně dokázáno, že to byl jenom prázdný tlach k zakrytí hanebnosti této organisace, aby sekera restrikce dále mohla nerušeně dopadati na zaměstnance a dělníky národnostních menšin. K ilustraci, jakým jednostranným způsobem se při snižování personálu postupovalo, chci uvésti několik případů z některých stanic a úřadů, při čemž srovnávám spolu stanice české a německé, které vykazují přibližně stejný osobní stav:

Nebo srovnejme:

Německé území:

České území:

Z druhých ředitelství a tratí uvádíme jako příklad:

Tyto příklady bylo by možno rozmnožiti ještě o mnoho jiných. Ukazují, že v jednotlivých stanicích byli němečtí zaměstnanci decimováni na polovici.

Na místa propuštěných německých zaměstnanců přijímají se Češi. Dělníci české národnosti, kteří jsou zaměstnáni, jsou přímo vyzýváni, aby se vzdali míst v soukromých podnicích a vstoupili do státní služby, jako se to stalo ve falknovském území, kde byli ke vstupu do státních služeb vybízeni dělníci čeští. Čeští dělníci, nově ustanovení na místa propuštěných dělníků německých, zpěčují se často pracovati za nepatrnou smluvní mzdu, což lze ovšem jen vítati. Nemohou také se svoji mzdou vyjíti, poněvadž v mnoha případech musí vésti dvojí domácnost. Byli z odlehlých českých krajin dopraveni do území německého, kam nemohou s sebou vzíti své rodiny pro nedostatek bytů.

Jak vypadají úspory, kterých je dosaženo takovým opatřením a jimiž se snaží vláda a vládnoucí strany již po celý rok klamati veřejnost, o tom uvedu jeden příklad. Do Krnova ve Slezsku bylo posláno z odlehlých krajin 37 českých dělníků a ustanoveni nově ve službě na místo propuštěných německých dělníků. Tito čeští dělníci prohlásili, že nemohou pracovati za smluvní mzdu 20 Kč a požadovali denní mzdy 24 Kč. Taková denní mzda 24 Kč byla jim také beze všeho povolena, jen aby tam zůstali a zase odtud neutekli. Byli by patrně dostali ještě vyšší mzdu, kdyby ji byli žádali. Naproti tomu železniční správa nedovolí tamním usedlým německým dělníkům pracovati za obvyklou mzdu. Nemilosrdně je vyhazuje z jejich míst a tím je sráží s jejich rodinami do největší bídy a nouze. Tak byli zase prvního tohoto měsíce v Krnově z různých služebních odvětví propuštěni 103 němečtí dělníci, kteří po léta svědomitě konali svoji službu a ničeho se nedopustili, a tak vydáni se svými rodinami nejistému osudu. Při vzrůstající hospodářské krisi nemohou nyní nikde najíti práci a jsou tak se svými rodinami vydáni na pospas největší bídě. Mezi nimi jsou otcové rodin s těžce nemocnými ženami a dětmi, pro něž propuštění znamená přímo pohromu a kteří jsou blízcí zoufalství. Je to bezpráví do nebe volající a hraničí přímo s barbarstvím, co tu státní mocní činitelé páchají na nevinných lidech. Před celým světem žalujeme na vinné činitele pro tento barbarský, zločinný postup a neustaneme bojovati proti násilnému systému bezpráví a brutálnímu ničení četných existencí, dokud jich neodstraníme.

V západních, severních a jižních Čechách bylo v poslední době propuštěno rovněž zase mnoho německých železničních dělníků a z části nahrazeno novými dělníky českými. Jenom v udržovací sekci falknovské, karlovarské, chomutovské, teplické-Lesní brána a podmokelské byli dohromady propuštěni 93 dělníci. Mezi nimi byli takoví, kteří mají 10 až 17 služebních let a doby započitatelné pro účast na pensijním fondu a četné rodiny. K prostředkům § 17. pracovního řádu sáhly železniční orgány proto, poněvadž tím mohou býti zbaveni propuštění dělníci se svými rodinami všech nabytých práv na odpočivné a na režijní výhody. Jenom s velkou námahou a s překonáním velikých obtíží podařilo se organisaci "Verbandu der Eisenbahner" zajistiti v takových křiklavých případech těmto politování hodným, ubohým lidem jejich nabytá práva a ochrániti je před větší bídou a nouzí. V udržovací sekci lovosické byli propuštěni dva němečtí dělníci s pětiletou služební dobou a téhož dne byli čtyři jiní dělníci znovu přijati. Finančním efektem těchto opatření jest zdvojnásobení výloh na pracovních mzdách. Propuštění dělníci dali si největší práci, aby se naučili české řeči, obětovali peníze a čas, chodili do jazykových kursů, avšak to všechno je neuchránilo před propuštěním. Namnoze byli dokonce propuštěni němečtí dělníci, kteří česky umějí, což jest také jasným a nevyvratitelným důkazem toho, že vládnoucímu národnostnímu systému nejde o nic jiného, než aby byli dělníci a zaměstnanci nečeské národnosti zatlačeni ze státní služby a zbaveni chleba.