Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nejnovější kapitolou v dějinách vytlačování německých zaměstnanců a dělníků ze státní železniční služby jest unifikace personálu obou postátněných drah ústecko-teplické a buštěhradské, prováděná od 1. ledna t. r. - Státní železniční správa použila při tom postupu, jakého nikdy nebylo dbáno ve starém Rakousku při unifikaci personálu zestátněných drah a který je něco nového. Za tím účelem vydala výnos, který mezi jiným obsahuje toto ustanovení: "Odevzdáním přihlášky k unifikaci nevzniká pro zaměstnance nárok, aby byla na něho rozšířena platnost předpisů státních drah, a o každé přihlášce rozhoduje železniční ředitelství. Při rozhodování přihlíží se zvláště ke státnímu občanství, ke služební kvalifikaci a k znalosti služební řeči".

Takové podmínky nebyly nikdy kladeny ve starém Rakousku při přejímání personálu zestátněných drah do statutu drah státních, nýbrž považovalo se za samozřejmé, aby každý zaměstnanec, který podal přihlášku o zařazení do statutu státních drah, byl také hladce převzat. Ti zaměstnanci, kteří nechtěli býti přijati do statutu státních drah, zůstali prostě ve svém dřívějším stavu a pro ně platily také dále nároky a práva nabytá za soukromé správy železniční. Při unifikační methodě, které užívá československá státní železniční správa, musíme se v souvislosti s vládnoucím národnostním systémem obávati, že neunifikovaní zaměstnanci dříve nebo později budou nějakým způsobem odstraněni ze služby. Jaké perspektivy se při tom otevírají velké části personálu v oboru státních drah, ukazuje již také prozatímní výsledek unifikace provedené od 1. ledna 1926, který vypadá takto:

Ústecko-teplická dráha měla 1. října 1922, v posledním roce své volné disposice, celkový stav definitivního personálu - to jest bez prozatímních pomocných zřízenců a dělníků - 3807 zaměstnanců. Tento definitivní stav scvrkl se ve třech letech na číslo 2055 zaměstnaných. 1752 zaměstnanců, to jest hned 45% definitivního personálu, bylo tedy v tomto poměrně krátkém čase ze železniční služby propuštěno. Z 2055 definitivních zaměstnanců, kteří byli ještě ve službě 1. října 1925, podalo asi 90% přihlášku o unifikaci. Z toho bylo však dosud unifikováno jenom 40%.

U Buštěhradské železnice činil stav definitivního personálu 1. října 1925 5307 zaměstnanců. Dne 1. října 1925 byl stav již jen 3852 definitivních zaměstnanců. Byl tedy definitivní stav personálu ve třech letech zmenšen o 1455 zaměstnanců, t. j. o 27%. Z celkového stavu 3852 zaměstnanců definitivních, kteří zůstali 1. října 1925, bylo dosud unifikováno 60%.

Celkový stav definitivního personálu obou drah byl tedy v době od 1. října 1922 do 1. října 1925 státní správou sražen s 9114 zaměstnanců na 5907, t. j. o 3207 zaměstnanců, tedy o 35%. Může se někdo z vás vzhledem k tomuto výsledku sotva tříleté státní správy ubrániti dojmu, že právě mezi personálem těchto obou postátněných drah, který se skládal z převážné části z německých zaměstnanců, zuřila restrikční guillotina v míře přímo úžasné? Tyto číslice jsou plamennou obžalobou vládnoucího nacionalistického násilného systému, který dosud panoval v tomto státě.

A když se tážeme po finančním výsledku tohoto ničení tisíců existencí dělnických a zaměstnaneckých? V poradách samého šestičlenného a dvanáctičlenného výboru všenárodní koalice, která se prozatím rozbila, o zaměstnanecké osnově bylo z různých stran opakováno a právem na to poukazováno, že nesmyslným snižováním personálu byla sta milionů korun promrhána.

Hledě ku všem těmto pronásledováním a k bezmeznému bezpráví spáchanému na tisících nevinných lidí, jakož i k celému vládnoucímu národnostnímu systému a k nové právní loupeži, která se páše touto předlohou na zaměstnancích státních a železničních, mohu souhrnem skončit jenom tím, že naše stanovisko k projednávané věci v její nynější po době nemůže býti jiné než zamítavé. Jménem německé sociálně demokratické strany dělnické musím tudíž prohlásiti toto:

Moje strana ode dávna usilovala s veškerou energií o to, aby služební a mzdové poměry zaměstnanců státu, státních podniků a jiných veřejnoprávních korporací byly upraveny v sociálním smyslu a poskytnuty zaměstnancům za jejich práci přiměřené platy, přizpůsobené nynějším životním poměrům. V tomto návrhu zákona však nemůžeme takové úpravy nijak spatřovati. Proti nepatrnému zlepšení, které zákon poskytuje pro přítomnost několika zaměstnaneckým kategoriím, stojí těžké nevýhody pro budoucnost, poněvadž byly stanoveny nedostatečné začáteční platy, prodloužena čekatelská doba, zhoršeny jmenovací a postupové podmínky, libovolně stanoveny předpisy o zařazení a zaveden nespravedlivý systém tříd aktivitních přídavků. Kromě toho zase nebylo dbáno staropensistů s jejich oprávněnými požadavky na zrovnoprávnění všech skupin pensistů, včetně osob restringovaných. Avšak důvodem našeho příkrého zamítavého stanoviska jest, že systemisace míst je vydána libovůli vlády, že se znovu omezují práva samosprávných korporací a ruší se autonomie dosud příslušející sociálně-pojišťovacím ústavům při úpravě služebních poměrů jejich zaměstnanců a že se poskytuje dokonce mnoho zmocnění vládě, k níž naprosto nemůžeme míti důvěry. Můžeme klidně říci, že jsme učinili všechno, abychom odstranili těžké nedostatky návrhu, důkladně propracovanými a věcně dobře odůvodněnými pozměňovacími návrhy. Všechny naše snahy však byly zmařeny většinou, která si jinak ráda bere na sebe pláštík přízně ku státním zaměstnancům. Přes to chceme také při projednávání předlohy v plénu sněmovny ve svém úsilí pokračovati. Kdyby však měla většina pokračovati ve svém nesociálním počínání, pak bychom jí samé museli přenechati odpovědnost za návrh v nynější podobě nepřijatelný a vyjádřiti svůj úsudek o ní negativním hlasováním. Při tom jsme v úplné shodě se stanoviskem odborových organisací, s nimiž jsme ve všech fásích parlamentního projednávání pracovali ve stálém dorozumění. Spolu s nimi budeme pokračovati v boji za spravedlivou a sociální úpravu služebních platů a právních poměrů veřejných zaměstnanců s veškerou rozhodností. (Souhlas a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Bergmann. Dávám mu slovo.

Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno, abych na začátku své řeči vyslovil nejhlubší politování nad způsobem, jakým se v této sněmovně projednávají otázky státních zaměstnanců.

Pan kol. Ježek vyslovil stejné politování nad tímto projednáváním a nad způsobem, jak se otázky tyto v této sněmovně luští. Pan kol. Ježek chtěl najíti také příčinu toho. Bohužel však pan kolega Ježek zůstal v hledání pravdy jenom na poloviční cestě. Už po 9 dlouhých měsíců jednalo se o novém požitkovém systému státních zaměstnanců. Bylo to 4. srpna r. 1925, kdy byla svolána první schůze t. zv. požitkové desítky, této komise, které byla předložena dosud nehotová osnova, jednající o úpravě poměrů státních zaměstnanců. Tato desítka v 15 velice dlouhých schůzích zabývala se těmito nehotovými osnovami, které byly podrobeny důkladně debatě.

15. října r. 1925 jednala tato požitková desítka od 9. hod. ranní do 1/2 6. hod. ranní, druhého dne a 16. října znovu od 9. hod. dopol. až do 2. hod. v noci, a výsledkem tohoto jednání byla známá - Švehlova směnka. Pan kol. Ježek domníval se, že snad brzdění vyřízení této otázky leží jenom v politických poměrech, že leží jenom v tom, že strany uplatňovaly stranicky své požadavky, že leží v t. zv. politickém klíči.

Já jako jeden z účastníků, kteří se od počátku zúčastnili celého jednání ve všech příslušných komisích a výborech, mohu prohlásiti, že příčinou, proč nebyl nový požitkový systém odhlasován před volbami, není předčasné vypsání voleb, nýbrž neochota a neústupnost předsedy požitkové desítky, který hájil názor, jakoby předložený návrh byl návrhem vládním a nezměnitelným, ačkoliv vláda o nehotovém elaborátu nejednala. (Slyšte!)

Po nových volbách teprve 21. ledna 1926 byla námi, naší stranou, vynucena t. zv. požitková dvanáctka. Tato v 6 schůzích znovu projednávala ten celý materiál a znovu musila podstoupiti torturu dlouhých debat, narážeti na neochotu vedoucích činitelů v těchto komisích. Podala 150 pozměňovacích návrhů, z nichž přijala tehdejší vláda jenom 26. Ani zde není pravdou to, co tvrdil pan kol. Ježek, nýbrž pravdou jest, že zamítnutí těchto pozměňovacích návrhů právě zavinili příslušníci národní demokracie (Slyšte!), kteří neseriosním způsobem zúčastnili se jednání v této dvanáctce. Tito pánové udělali si svou věc příliš pohodlnou tím, že prostě předložili jako své pozměňovací návrhy tištěný pamětní spis odborového ústředí a stavovské rady. Bylo přirozeno, že vláda nemohla zaujmouti jiného stanoviska k této neseriosní práci, práci ne zákonodárců, ale práci lidí, kteří si nevzali ani tolik času, aby se důkladně k projednání této osnovy připravili na návrhy, které znamenaly zvýšení nákladů o 1 1/2 miliardy. Jestliže zde pan kol. Ježek tvrdil, že jedině strana národně demokratická měla iniciativu, pak prohlašuji toto tvrzení za vědomou nepravdu. Jestliže někdo měl iniciativu, byli jsme to my, kteří seriosním a věcným způsobem jsme se zúčastnili toho jednání a podávali jsme takové pozměňovací návrhy, o nichž jsme věděli, že jim stát vzhledem ke své finanční a hospodářské situaci může také vyhověti, a nepodávali jsme návrhů, které by znamenaly nové zatížení o 1 1/2 miliardy.

Je charakteristické, slavná sněmovno, že postavení právě těch pánů, kteří na schůzích a ve svém tisku prohlašují se za jediné obránce a zastánce státních zaměstnanců, když sesedneme se s nimi u zeleného stolu, je docela jiné. Na venek staví se jako nejlepší přátelé, ale u zeleného stolu dělají nejvíce potíží, abychom nemohli dojíti k cíli. Tytéž strany, které dnes vynucují clo, které dnes vynucují projednávání kongruové předlohy neústavním způsobem a hrubým porušením a lámáním jednacího řádu, dělaly největší potíže našim nejskromnějším pozměňovacím návrhům. Je to již tragický úděl státního zaměstnance v Československé republice. Státní zaměstnanec musil 8. t. m. ustoupiti promrskané celní předloze, jíž by byl jistě menší spěch a více zralé úvahy a rozvahy a tempo u státně-zaměstnaneckých předloh obvyklé lépe svědčilo. (Tak jest!) Osnovám zlepšujícím osud státních zaměstnanců kladou se všechny možné nástrahy, překážky a úklady, zato osnovy zhoršující poměry státního zaměstnance promrskávají se přímo rychlíkovým tempem, jak dokázaly zákony 394 a zákony 286. (Tak jest!)

Minulý premiér parlamentní vlády předseda Švehla a stejně také předseda nynější úřednické vlády Černý nazvali státně-zaměstnanecké předlohy státní nezbytností. Ale tato státní nezbytnost musila ustoupiti politickému zájmu jedné politické strany, totiž strany republikánské a také strany lidové, která přivěsila proti všemu přirozenému právu kongruovou předlohu na státně-zaměstnanecké předlohy. Byla cla a je snad kongrua státní nezbytností, aby tyto dvě osnovy, podané 27. minulého měsíce, musily se tímto tempem státi okamžitě zákonem, když zde na své vyřízení státně-zaměstnanecké předlohy čekají a již po devět měsíců se projednávají? Hlasování ze dne 8. t. m. zůstane historickým dokumentem lásky a přátelství těchto stran k státním zaměstnancům, jako zůstane také historickým dokumentem chování úřednické vlády, která zasahovala do jednání o státně-zaměstnaneckých otázkách, proti zlepšovacím našim návrhům, ale která neměla co říci k otázce cel a k otázce kongruy. Akademické řeči a sliby na schůzích státně-zaměstnaneckých a zde junctim celní otázky a kongruové předlohy nejlépe dokumentují, jak poctivě to tyto strany t. zv. celní a kongruové většiny se státními zaměstnanci myslí. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.) Mělo býti znovu státnímu zaměstnanci Československé republiky jasně řečeno, že on jest občanem druhého řádu, námezdníkem placeným z veřejných prostředků, který prý koná neproduktivní práci, a vůči němuž může si zaměstnavatel dovoliti co chce. Bezpochyby práce kněží jest prací produktivní a pro stát daleko důležitější, nežli tato oběma premiéry vlády naznačená státní nezbytnost.

Státnímu zaměstnanci dává se po dlouhých 9 měsících trapného očekávání almužna, která se mu již napřed z kapes vytáhla novými nepřímými daněmi, zdražením všech životních potřeb následkem zavedení agrárních cel, na nichž trvali ti, kteří domnívají se, že jsou jedinými poplatníky v tomto státě. Státní zaměstnanec po celé dlouhé měsíce, ba i roky musí žebrati, prositi, volati, manifestovati, demonstrovati, deputace vysílati, nežli hlasu jeho je slyšáno. Ale páni páteři nepotřebují dělati žádných demonstrací ani manifestací. Tedy důkaz, jestliže byly tyto osnovy kongruové spojeny s otázkou státně-zaměstnaneckou, že celní většina není tak pevná, jak se zdá, neboť to dokazuje, že jeden druhému v této celní koalici nevěří. Státní zaměstnanec má sloužiti za prostředek, kterým má se tato strakatá většina na chvíli udržeti, aby splnila dva požadavky: požadavek cel a požadavek kongruy. Já pevně věřím, že také státní zaměstnanci prohlédnou celou tuto komedii a že také potáhnou k odpovědnosti ty, kteří s nimi tuto hru zde sehrávají.

Strana národně demokratická při jednání o požitkový systém chovala se také zvláštním způsobem. Když jsme navrhovali sebe menší zlepšení, vždy tu byl ohled na státní finance, ale při kongruové otázce, která bude vyžadovati nového zvýšení nákladu o několik desítek milionů korun, netázal se nikdo, zda to bude zvýšené vydání, je-li tu také úhrada a snesou-li to státní finance.

Cla zatěžují rozpočet domácnosti státního zaměstnance, a přece je podepsala národní demokracie a hlasovala pro to, aby jim byla dána 5denní lhůta, jako také hlasovala pro to, aby předloze kongruové byla dána 3denní lhůta. Dala přednost také tomu, aby ve výborech se projednaly tyto otázky dříve, než se projednala otázka státních zaměstnanců.

Jestliže pánové ze živnostenské strany sekundují této celní většině, jestliže v poslední době při každé příležitosti naříkají na břemena, která prý jim přinese zavedení sociálního pojištění, jestliže při každé příležitosti staví se proti požadavkům a zájmům dělnictva a veřejného zaměstnanectva, nedělají dobré politiky pro živnostenský stav. Neměli by zapomínati, že má-li dělník, má-li zaměstnanec, má také živnostník. (Souhlas. - Potlesk.) A nezaměstnanost v našem státě mohla tyto pány přesvědčiti, že když někde zastavila továrna v místě práci, zely živnostenské a obchodnické krámy prázdnotou.

Strana republikánská, když jsme se namáhali, abychom se aspoň přiblížili té paritě učitelstva se středoškolsky vzdělaným úřednictvem, neměla pro učitelstvo peněz. Ale pro kněze peněz našla a dovedla si také vynutiti cla, domnívajíc se, že si tímto způsobem zvýši odbyt svých výrobků. To je závěr naprosto nesprávný, neboť zvýšeného odbytu zemědělských výrobků lze dosíci jen zvýšením důchodů. Strana lidová v poslední době také velmi agituje mezi státními zaměstnanci, ale nenašla tolik vřelého zastání pro požadavky státních zaměstnanců v tomto devítiměsíčním svízelném jednání, nedovedla se rozehřáti tak, jako se dovedla rozehřáti pro otázku kongruy, pro otázku úpravy platů a poměrů duchovních i za cenu oběti rozbití této sněmovny.

Mluví se, slavná sněmovno, o krisi v zemědělství. Přiznáváme, že je zde tato krise a že je potřebí také tuto krisi řešiti. Stejně se mluví o krisi v průmyslu. Přiznáváme, že i tato krise zde je a že musí býti řešena vážně a se vší rozvahou. Ale je zde také, vážení pánové, krise státního zaměstnanectva, krise, která již trvá od roku 1914, a je v zájmu státu, aby byla s největším urychlením řešena, my zabýváme se již tímto problémem v našich sněmovnách dlouhou dobu. Prohlášení vlády Tusarovy ze dne 1. června 1920 praví: "Z politických úloh, jež nás čekají, stojí v prvé řadě reforma státní správy a uzákonění nové, zásadám demokracie odpovídající služební pragmatiky státního zaměstnanectva".

A dnes, po šesti letech, stojíme tu bezradni nad nevyřešeným problémem reformy státní správy a nad nevyřešeným problémem státních zaměstnanců. Nebylo po celých těchto dlouhých 6 let ani vůle ani ochoty. Byrokracie ovládla tento stát. Roku 1920 volali jsme po očistě státní administrativy a domnívali jsme se, že konečně bude aspoň tato očista provedena zákonem č. 286 z r. 1924. Jak tato očista bude provedena, o tom svědčí nejlépe resoluce, pro niž hlasovala celní většina, pro niž hlasovaly také české strany i ta nacionální strana národní demokracie, aby vláda mírně posuzovala žádosti těch úředníků o pensi a znovupřijetí, kteří nechtěli složiti slib tomuto státu. (Slyšte!)

Spojení s Němci a Maďary neprovede očistu v naší státní administrativě. A jestliže pan kol. Ježek tvrdil, že strana nár. demokracie měla iniciativu, tedy tvrdím, že my jsme již r. 1920 podali v senátě návrh na reformu státní správy, již r. 1920 jsme podali iniciativní návrh na uzákonění nové moderní služební pragmatiky, ale od roku 1920 marně zápasíme, nenacházíme sluchu, aby oba tyto problémy byly řešeny. Nenašlo se tolik ochoty, jako se našlo při řešení otázky celní a kongruové, přes to, že oba tyto problémy jsou státní nezbytností prvého řádu.

Vážení přátelé! Místo, abychom zahájili tento normální postup při řešení těchto obou problémů, jak jsme navrhovali, abychom v prvé řadě prováděli reformu státní správy ve svém státě, která by nám byla dala podklad pro správnou systemisaci, (Výborně!) jež by nám zase byla dala správný podklad pro úpravu požitků státních zaměstnanců, vynutily si právě tyto strany celní většiny svou taktikou během těchto 6 let postup naprosto obrácený. My začali zákonem č. 394 z r. 1922 odbourávati příjem státních zaměstnanců a předpoklady tohoto zákona nás naprosto zklamaly. My r. 1924 právě pod tlakem těchto stran dělali jsme druhý zákon, zákon č. 286, jehož předpoklady nás znovu zklamaly, ačkoliv jsme varovali, ačkoliv jsme poukazovali v jednání, že tento zákon je naprosto zbytečný, že má stát možnost podle dosavadního služebního řádu a podle dosavadní pragmatiky propustiti ty zaměstnance, kteří jsou neschopni řádně služby. A kdo to byl, kdo hájil tento zákon? Byl to tehdejší pan ministr financí Bečka, který tento zákon hájil a obhajoval a po krátké době přišel do naší požitkové komise, aby nám prohlásil, že tento zákon byl plácnutím do vody, poněvadž se jím nejen neušetřilo, ale zatížily ještě více státní finance a že musíme znovu přijímati nové zaměstnance do státní správy, a první byl právě finanční resort, který začal přijímati nové zaměstnance do státní správy. Tedy to byl úplně postup zvrácený. A, vážení přátelé, nyní týž postup zvrácený také jsme zahájili při řešení svého finančního plánu.

Vzpomeňte toho velikého gesta, proneseného r. 1920 v revolučním Národním shromáždění: "Dáte-li mně ve 2 hodiny plnou moc, ve 4 to začne a ani myš mi neuteče". A skutečnost? Ano, myši nám neutekly, ale velbloudi nám utekli. (Výkřiky poslanců čsl. strany socialistické.) Teprve dnes začínáme dělati to, co se mělo dělati už r. 1920, teprve dnes zahajuje naše finanční správa, když tady zlikvidovány byly a zdefraudovány miliony a miliony a stamiliony daní a nevybraných dávek, svojí depurační akci, která se jen o 6 let zpozdila a při níž daňová morálka pláče. Ti občané Československé republiky, kteří poctivě po těchto 6 let svoje daně platili a kteří platili zálohy na tyto daně, jsou dnes trestáni a ti, kteří byli nepořádní, kteří neplatili, kteří se těšili protekci finanční byrokracie, dnes se se státem vyrovnávají ne na 35%, ale také na 10 nebo žádné procento při depurační akci. Měli jsme řešiti oba tyto problémy přirozenou cestou a nikoliv začínati obráceně, od konce. Zákonem č. 286 v §u 2 stanovili jsme si také do budoucnosti program, který ukládá vládě prováděti reformu státní správy. Neuplynula dlouhá doba a máme před sebou důkladnou důvodovou zprávu k novému požitkovému systému, ve které na stránce 96 čteme, že prý nebylo možno s reformou státní správy ani počíti, a to proto, poněvadž není dosud provedeno župní zřízení. Do nekonečna nebudeme se snad vymlouvati na neuskutečnění župního zřízení. Víme, že není možno překotně reformovati to, co se za celá desetiletí vybudovalo, víme, jestliže se naše státní administrativa budovala po celá desetiletí, že nelze najednou tu budovu zbourati, ale aspoň tolik jsme mohli žádati, aby se již jedenkrát začalo s reformou v jednotlivých resortech státní správy, aspoň tolik jsme mohli očekávati, aby se zjednodušovalo řízení ve státní správě, aby se těžiště státní administrativy přeneslo do prvních instancí, aby se provedla revise a vymezení kompetence ve státní administrativě, aby se zrušily zastaralé dekrety, výnosy a nařízení, aby se vymezila kompetence státních a autonomních úřadů, abychom zde stále neudržovali dvojí kolej. Mohli jsme také vyžadovati, aby bylo provedeno stejnoměrné zatížení jednotlivých resortů, aby byla zvýšena kompetence a odpovědnost jednotlivých instancí a státních zaměstnanců. (Tak jest!) Ale v tom se nestalo ničeho, a jak napovídá důvodová zpráva k novému požitkovému systému, pravděpodobně také nestane, a to proto, poněvadž se pánové bojí, že by se zrestringoval právě počet těch vysokých míst v jednotlivých resortech státní správy. A jestliže zde pan kol. Ježek volal po reformě státní správy, neměl viniti ze všeho rudozelenou koalici, nýbrž měl viniti v prvé řadě národně demokratickou byrokracii ve státní administrativě. (Výborně! Tak jest! Souhlas poslanců čsl. strany socialistické.)

Dovolte mi, abych po tomto úvodu přešel ke kritice předložených osnov. Osnova tisk č. 100 jedná o novém požitkovém systému státních zaměstnanců. V osnovách, které nám byly předloženy, řeklo se, že tento nový požitkový systém je vybudován na hodnocení výkonu, ale my nevidíme, že by tento požitkový systém spočíval na tomto principu. Jestliže páni autoři se domnívali, že otázku hodnocení výkonu vyřeší systemisací, která je odvislou od kvalifikace, upřeli jsme právě své zraky na tuto otázku kvalifikace, a teprve po dlouhém tahání podařilo se nám prosaditi aspoň jakousi zabezpečující závoru, že kvalifikace ve státní službě bude aspoň poněkud objektivní. Také jsme se dožadovali, aby při této systemisaci fungovaly normalisační komise, aby totiž osud zaměstnance neležel úplně jen v rukou vysoké byrokracie. Ztrnulá systemisace po mém názoru není na dlouho udržitelna; vždyť máme z toho zkušenost. Garantuji těm, kteří tak houževnatě hájí tuto myšlenku hodnocení výkonu v systemisaci a hodnocení zaměstnance vůbec podle systemisace, že nebude to dlouho trvati a budeme musiti znovu sáhnouti ke korektivu povyšování ad personam, zejména když víme velice dobře, že právě touto systemisací mají se dosáhnouti pro budoucnost úspory ve státní správě.

Nový požitkový systém musil odstraniti to strašidlo nivelisace, o níž se v Československé republice již tolik toho namluvilo. Pan kol. Ježek zde zase znovu mluvil o té nivelisaci, tolik řečí bylo již o tom, ale nikdo nám ještě nepověděl, kdo začal nivelisovati a v čem tato nivelisace spočívala. Před válkou se o nivelisaci vůbec nemluvilo. Teprve zákonodárství naší republiky je obviňováno, že ono způsobilo nivelisaci, a toto heslo nivelisace stalo se fetišem pro neinformovanou naši veřejnost, ba zdá se, že její sugesci podlehli i autoři této osnovy ke škodě osnovy samé.

Dovolte mi, abych historickým vývojem rakouského zákonodárství státně-zaměstnaneckého prokázal, že to byl císař František Josef I., který prvý žádal, aby byla v Rakousku prováděna nivelisace. (Veselost.) Bylo to u příležitosti deputace úřednické roku 1898, která dostavila se k císaři a stěžovala si mezi jiným také na poměry státních zaměstnanců. A tu prohodil tento mocnář ke svému okolí: "Pánové by neměli mysliti jen na sebe, ale také na nižší zaměstnance". A nebylo by bývalo ke škodě, kdyby autoři této osnovy byli si připomenuli tento výrok Františka Josefa. Vývoj rakouského úřednického zákonodárství vykazuje skutečně viditelně nivelisační snahy. Tak již zákon čís. 47 z 15. dubna 1875 zvyšuje platové stupnice a aktivní přídavky a zrušuje XII. hodnostní třídu, tedy nejnižší hodnostní třídu a zavádí pětileté postupy v hodnostních třídách, tudíž zavádí nivelisaci. Zákon čís. 172 z 19. září 1898 zvyšuje platy v XI. až VI. hodnostní třídě o 400 až 800 korun, ve vyšších hodnostních třídách nikoliv, snižuje postupové lhůty v XI. až IX. třídě z 5 let na 4 a zavádí v XI. až IX. třídě starobní přídavky, a sice po 16leté službě 200 korun a při 20leté službě o dalších 200 korun, tedy zase nivelisační zákon. Zákon čís. 34 ze dne 19. února 1907 zavádí v XI. až III. hodnostní třídě nové platové stupnice a pro IX. třídu zavádí dvě nové stupnice, aby totiž postupové stupnice rovnaly se vždy počáteční nejbližší postupové stupnici vyšší hodnostní třídy a v XI. až IX. hodn. třídě snižuje postupové lhůty ze 4 na 3 léta, zvyšuje aktivní přídavky, část započítává do pense a zavádí 35letou dobu služební, tedy zase zákon nivelisační.