Posl. Patzel (pokračuje): Má-li člověk
odvahu vystoupiti jako zřejmý odpůrce této
předlohy, pak se mu často z katolicko-klerikálních
kruhů namítá: "Vraťte nám
církevní jmění a náboženskou
matici neporušenou a my nebudeme činiti žádných
nároků na stát". Dovolte mně
malou historickou vzpomínku, jak dalece odpovídá
tento argument pravdě. Pravím vám: Přicházejí-li
pánově s touto revindikační theorií,
pak se vydávají na náledí, neboť
by jinak mohli mrtví protestanté z r. 1620 vstáti
z mrtvých a žádati, aby se jim vrátilo
to, co jim bylo vzato v době protireformace. (Souhlas
na levici.) Tu přijdeme k revindikační
theorii, o níž přívrženci té
ecclesia militans patrně nic nechtějí věděti.
Musíme tedy vzíti stav takový, jak se vyvinul
právě za Rakouska. První formu státních
příspěvků k příjmům
katolického duchovenstva nacházíme ve smlouvě
císaře Ferdinanda II., velkého vůdce
protireformace, z roku 1630 s tehdejším papežem.
V ní se zajišťuje, že z pokladny cassa salina,
z výnosu solního regálu, dostane se katolickým
kněžím přídělů,
jako domnělé náhrady za ztráty, jež
utrpěla v dřívějších dobách
jejich církev. O tom však, co ztratili druzí,
co ztratili ti, kteří tu v Praze byli popraveni,
duchovní evangeličtí, kteří
museli jíti do vyhnanství, do Saska a do krajů
mazurských, kde založili nové kolonie, o tom
se nemluví. Avšak tento vývoj nabyl přímo
nesmírných forem, až pak církevně
politické zákonodárství císaře
Josefa II. snažilo se zavésti pořádek
do tohoto bezladného stavu tím, že císař
Josef II. sekularisoval značný počet katolických
klášterů, avšak nikoliv, aby podržel
jmění pro stát, nýbrž aby ze
jmění byly placeny a opatřovány bohoslužebné
funkce. Císař Josef II. utvořil, jak známo,
z inkamerovaného jmění zrušených
klášterů náboženskou matici. Jak
se tento osvícenecký despota díval na poměr
mezi státem a církví, o tom jsou zajímavé
projevy obsaženy ve známém kabinetním
listě ze dne 17. ledna 1783 svobodnému pánu
šl. Khleselovi. Tu jsou názory, o nichž ještě
dnes možno vážně diskutovati. Císař
tenkráte psal: "Státní péče
o duchovenský klér dala by se mysliti dvojím
způsobem: Buď stát převezme všechny
duchovní příjmy z celé monarchie a
vyměří každému dostatečný
plat, anebo zjistí stav církevního jmění,
uvidí, jak dalece by s ním vystačil, a kde
a kdy by se objevil proti potřebě skutečný
schodek a nikde by již nebylo přebytku, pak doplní
to ze státních peněz. Chci se prozatím
přidržeti jenom této druhé cesty, byť
je i zdlouhavá, potud, pokud se neukáže nemožnost
dojíti touto cestou cíle, ačkoliv by se mělo
sáhnouti k první, jakožto naprosto neomylně".
Císař Josef zastával, jak známo, stanovisko,
aby bylo veškeré církevní jmění
zabráno, aby byli odstraněni trubci, a aby ti, kdož
skutečně vykonávají vůči
obyvatelstvu duchovní funkce, byli řádně
a přiměřeně placeni, aby jim bylo
zajištěno přiměřeně živobytí.
To byla zásada, kterou vyslovil v jiném reskriptu,
zásada generálního rozdělení,
aby jeden neoplýval hojností a blahobytem, kdežto
druhý bratr v úřadě, který
se venku stýká s malými lidmi, dělníky
a sedláky, nevedl žalostného života. (Souhlas
na levici.)
Praví se nám, že stát špatně
spravoval náboženskou matici. Jak se mají věci
ve skutečnosti? Také tu je velmi dobře zkoumati
historii a pátrati po těch věcech. Císař
Josef ustanovil v jednom svém ediktě, že držitel
bohatě prebendy má část přebytku,
které již nepotřebuje k živobytí,
odevzdati náboženskému fondu, aby z ní
- to byla dobrá myšlenka křesťanského
společenství - byl placen chudý duchovní.
(Souhlas na levici.) Nařídil, aby všichni
beneficianti, kteří jsou podle fasse z roku 1782
dotováni více než 600 zlatými, odváděli
příspěvek náboženské matici.
Jak se však chovali ti, kteří vždy mají
plná ústa křesťanské lásky
k bližnímu? Sotva uložena byla mrtvola císaře
Josefa k odpočinku v kapucínské hrobce, přišel
světský a řádový klerus a pokoušel
se vyhnouti tomuto nařízení. Dvorním
dekretem z 28. června 1793 bylo světské duchovenstvo
osvobozeno, s výjimkou pánů biskupů,
takže jen arcibiskupově, kteří měli
ročního příjmu přes 18.000
zlatých a biskupově, kteří měli
osobního příjmu ročního přes
12.000 zlatých, byli povinni odváděti z přebytků
7 1/2 % náboženské matici. Řádově
duchovenstvo však, které mělo v majetku nejbohatší
řády a kláštery, vynutilo na slabém
císaři Františkovi paušalování
svých příspěvků pro náboženskou
matici. (Německé výkřiky: Slyšte!
Slyšte!) A, pánové, jak byly tyto příspěvky
placeny? Když v roce 1874 byl vytvořen ve starém
Rakousku zákon o příspěvcích
katolického duchovenstva k náboženské
matici, aby se ze zmatku došlo k upraveným poměrům,
zjišťovala tenkráte vládní důvodová
zpráva k zákonu č. 51 z 1874, že se
nejbohatší řády a kláštery
vyhýbaly bratrské pomoci pro chudé duchovenstvo.
Bohatý skotský klášter ve Vídni
- a pánové vždycky dovedli se daním
vyhýbati - který byl tak bohatý, že
musel platiti a platil státní daně z majetku
a z příjmu 48 tisíc zlatých, dal se
pohnouti jenom k příspěvku 800 zlatých
pro chudé faráře náboženské
matice, řád v Melku, který platil 30.000
zlatých státních daní, 1050 zlatých,
Klosterneuburg s 54.000 zlatých státních
daní, 7946 zlatých, v Čechách platil
bohatý klášter strahovský 2533 zlatých,
tepelský 2110 zlatých, poličský 1624
zlatých, broumovský 630 zlatých, emauzský
210 zlatých, markétský 240 zlatých,
osecký 744 zlatých, vysokobrodský bohatý
klášter 840 zlatých a křížovníci
714 zlatých. Z Čech tedy plynulo do náboženské
matice na těchto příspěvcích
11.705 zlatých. Z Moravy docházelo 2377 zlatých,
z toho platil klášter rájecký 697 zlatých
a paltenberský 252 zlatých. Ze Slezska, kde jsou
bohaté prebendy, neplynulo do náboženské
matice v těchto 70 letech ani haléře příspěvku
od řádů a klášterů! Zpráva
konfesionelního výboru vídeňské
sněmovny poslanecké praví tehdy: Z Korutanska,
Krajiny, z Přímoří a z Dalmacie, ze
Slezska a z Bukoviny nebylo nikdy viděti paušálního
příspěvku od řádového
kléru ve státním rozpočtu. (Německé
výkřiky: Slyšte! Slyšte!) 270 zámožných
klášterů ze všech krajů Předlitavska
nezaplatilo po celých 70 let ani jednoho zlatého
do náboženské matice, aby vypomohlo chudým
bratrům. Tu nikoliv neprávem pravila tehdy zpráva,
vždy dobře katolické panské sněmovny,
že je přece nutno, aby jednou byla obnovena solidarita
církevních účelů. Vidíme,
jak panstvo vždy cítilo solidaritu církevních
cílů, vidíte, jak máme pravdu, když
požadujeme, aby byla přece jednou správně
prováděna křesťanská láska
k bližnímu v těch vrstvách, které
tu blahobytně chodí v hedvábí a nádheře
a ve vlajícím rouchu.
Nyní byl nám předložen zákon,
kterým nemá býti učiněno přechodně
opatření, nýbrž tato otázka má
býti vyňata z diskuse na všechny časy.
Nebyl nám však podán výkaz o tom, jak
velké je dnes vlastní jmění jednotlivých
vyznání a náboženských obcí,
nedávají se nám číslice, jaký
majetek a jmění ve skutečnosti náboženská
matice má. Zákon č. 51 z r. 1874, o němž
a o jehož důvodové zprávě jsem
tu právě mluvil, trvá formálně
ještě dnes, nebyl zrušen a my nemáme statistiky,
jakým způsobem dnes ještě přispívají
do náboženské matice bohatí držitelé
obročí. To, pánové, nemůže
přece býti výkazem, praví-li se ve
státním rozpočtu na rok 1925, že v Československu
má se dostati katolické náboženské
matici na příspěvcích 4,076.212 Kč,
kdežto na rok 1926 jest vypočítán tento
obnos jen na 2,706.991 Kč. Tu přicházíme
k charakteristické skutečnosti. Pánům,
kteří to nevědí, odporučuji,
aby použili ku studiu starých rakouských státních
rozpočtů, které poskytují jasný
obraz také v oboru náboženské matice.
Rozpočet ministerstva kultu a vyučování
ve Vídni poskytoval každému státnímu
občanu možnost zjistiti u každého jednotlivého
duchovního, mnoho-li z náboženského
fondu dostává. Tu je také několik
číslic, které chci uvésti jenom ku
srovnání, velmi zajímavých, aby se
mohlo vystoupiti proti nárokům, které nám
tuto osnovu přinesly. Již to je charakteristické,
že podle rozpočtu na poslední mírový
rok, měly činiti důchody katolické
náboženské matice pro Čechy, Moravu
a Slezsko v předválečných korunách
2,582.897 K předválečných - zdůrazňuji
předválečných korun - kdežto
nyní v Československé republice činí
důchod náboženské matice ve snížené
československé koruně, která jest
přece něco jiného než rakouská
koruna předválečná, 2,706.991 K. Zdá
se, pánové, že to vypadá velmi hubeně
a chudě s příspěvky těch, kdož
mohou něco poskytnouti ze svého přebytku.
Avšak zákonodárné těleso má
přece právo žádati o tom vysvětlení,
aby přispívali také ti, kteří
žijí v nadbytku. Také to jest velmi charakteristické!
Katolická náboženská matice má
v Československu jediný statek, to je statek náboženské
matice v Nejdku v Krušných horách. Jeho čistý
vynos - po všech výdajích a odpisech byl v
posledním mírovém roce vypočítán
na 215.410 K. - V Československu byl vypočítán
výnos, a to v letech, kdy se poráželo a prodávalo
dříví - sami jsme to viděli - na 989
tisíc korun. Pánové, tážeme se
také - to jest my se nepotřebujeme tázati,
když tyto věci známe - proč se pánové
opírají smírnému řešení
těchto věcí a vystupují jako jeho
odpůrci, když žádáme, aby Československá
republika buď podle vlastních návrhů
nebo aspoň pokračujíc v církevně-politickém
zákonodárství starého Rakouska, sprovodila
se světa otázku poměru mezi státem
a církví. (Souhlas na levici.)
Na něco chci poukázati. Všechny církve
a náboženské společnosti, mají-li
žíti, mají-li míti právo na existenci,
mají-li býti státem uznány, musí
své farní a náboženské obce zakládati
podle zákona č. 68 z 1874, ve východní
části státu existuje zcela analogický
zákon ze starého Uherska. Československá
republika pak převzala církevní ústavu
těchto náboženských obcí, požadovala
změn a obce tu nyní existují po právu.
Zcela jinak mají se právní poměry
církve římsko-katolické. Staré
Rakousko v témže roce 1874 vytvořilo sice také
zákon o ustavení katolických farních
obcí, zákon č. 50 z r. 1874, o němž
důvodová zpráva panské sněmovny
praví, že jest jedním z nejdůležitějších
kroků k rozřešení velkých církevně
politických otázek. Tento zákon stanoví
v §u 35., že všichni katolíci téhož
vyznání, nacházející se v jednom
farním okrese, tvoří farní obec a
že tato farní obec má právo podle §u
36 ukládati přirážky na úhradu
svých výloh, právě tak jako všechny
druhé náboženské společnosti
a vyznání, které přece svá
vydání musí hraditi daněmi a dávkami
svých členů. Avšak nyní přijde
čertovo kopýtko a § 37 tohoto zákona
praví: "Bližší předpisy o
ustavení a zastoupení farních obcí,
pak o obstarávání jejich věcí
budou vydány zvláštním zákonem."
A tu právě začal se uplatňovati vliv
z druhé strany, a tento zvláštní zákon
do dnešního dne vydán nebyl a ani Československá
republika této mezery nevyplnila, ačkoliv ku podivu
po 4 letech, v roce 1878, bylo vydáno nařízení,
které prozatím přeneslo úkoly farní
obce na dosavadní obecní zastupitelstvo až
do vydání tohoto zákona, a ačkoliv,
což jest rovněž charakteristické, po 20
letech byl vydán ve starém Rakousku zákon
č. 7. z r. 1895, který přesně stanoví
vybírání a způsob přirážek
katolických farních obcí. Po 20 letech, když
zákon ještě nenabyl účinnosti,
byl vytvořen ještě zákon dodatečný,
v němž se ustanovovalo, k jakým daním
mohou býti přirážky vybírány
a zákon rozšířil ku podivu právo
přirážek na právnické osoby a
to tak, že mají přispívati k náboženským
společnostem podle počtu příslušníků
vyznání příslušné obce.
Ani tento zákon, který poskytuje možnost celou
věc urovnati a odkázati katolickou církev
k tomu, aby se jako druhé ustavila a zbavila zlého
odia, o němž pánové vždy mluví,
že totiž příslušníci jiných
vyznání jsou nuceni proti své vůli
k příspěvkům, ani tento zákon
nebyl do dnešního dne proveden. Snad se dopustili
čeští národní socialisté
v roce 1920 velké chyby, že způsobem svého
vystoupení s proslulým návrhem č.
1 přepjali trochu tetivu a vytvořili tehdejší
situaci tak, že dnes, jak se zdá, je patrně
značně odsunuta možnost klidného parlamentního
projednání této otázky a rozřešení
celé věci rozumnou cestou. A to není štěstím
pro stát a pro obyvatelstvo, když se tu zase tímto
problémem rozviřují vášně.
(Souhlas na levici.)
Nepořádek vzniklý ve všech těch
letech v platech duchovenstva odstranil pak rakouský zákon
o kongrue, provisorium z roku 1885 a řádný
zákon z r. 1898 a rovněž paralelní zákon
uherský, zák. čl. XIV z r. 1898, který
ovšem šel dále tím, že také
druhým od státu uznaným po případě
převzatým vyznáním a náboženským
společnostem poskytuje státní podporu potud,
pokud dostává příděly církev
katolická. Nepochybně nutno přiznati, že
dnešní poměry velké části
duchovenstva jsou smutné, že mezi malými venkovskými
knězi a mezi duchovními v horách jsou poměry,
které jsou trapné a volají po úpravě.
A domnívám se, že v podstatě ani mezi
socialistickými stranami není člověka,
který by nesouhlasil, aby byla vytvořena úprava
prozatímní, aby mohlo býti využito času
k řádné diskusi a k řádné
úpravě právní sféry mezi státem
a církví za tím účelem, aby
tyto věci byly na vždycky vyřazeny z politických
sporů. Avšak tu musíme se ohraditi proti tomu,
že nejprve mělo býti do úřednického
zákona vpašováno zmocňovacím
paragrafem upevnění nynějšího
stavu na věčné časy, že v době,
kdy se dává úředníkům
a učitelům špatný zákon, kdy
pracující lidé jsou zatěžováni
a utiskováni novými daněmi, kdy se nám
ukládají nová cla, v době velké
hospodářské krise, máme dáti
souhlas, aby tu platové poměry tohoto druhu občanů
byly stanoveny na věčné časy a aby
byly hrazeny ze státních peněz. Jak zcela
jinak se pohlíželo na tento problém ve starém
Rakousku - a to je právě zajímavé
pro strany občanské! Občanské strany
patrně zapomínají, že kdysi bylo občanstvo
svobodomyslné, že se zcela jinak stavělo k
tomuto problému. Čteme-li důvodovou zprávu
tehdejší vlády ke zmíněnému
zákonu ze dne 7. května 1874 - to byly předpisy
o úpravě vnějších právních
poměrů katolické církve - pak to vzhledem
k nynějším poměrům přímo
otřásá. Vláda vylíčila
v poslanecké sněmovně promyšleně
ve velkých rysech dějinný vývoj všech
ideí josefinismu od policejního státu a vývoje
právních poměrů mezi církví
a státem, přes základní práva
frankfurtská až k ustanovením rakouské
březnově ústavy a pak praví: "Bez
vykonávání jakéhokoliv vlivu na víru
a služby boží je tudíž vyhrazeno
státnímu zákonodárství, aby
upravilo a uspořádalo vnější
právní poměry katolické církve,
jakož i jiných církví ve státním
území. K vnějším právním
poměrům nutno však počítati všechno,
čím tyto náboženské společnosti
dostávají se se státními orgány
do vzájemného styku." Pak přichází
krátké vylíčení významu
katolické církve. To byla poklona, uznání
pro veliký počet členů. Pak se praví
dále: "Tato okolnost, jakož i vliv duchovenstva
na všechny životní poměry katolického
obyvatelstva a úřední charakter těchto
představených církve, povolaných ke
společné činnosti při různých
veřejných opatřeních, vyžaduje
zvláštní péče státu ve
dvojím směru. Neboť jest povinností
vyvolanou zájmem státu, aby zákonodárství
pečovalo o to, aby materielní a společenské
poměry duchovenstva byly náležitě uspořádány
podle jejich vznešeného povolání a vynikajícího
postavení, jednak však jest také povinností
státu vůči církvi, jako společnosti
všech ve státním území žijících
katolíků, starati se o to, aby vzdělání
kandidátů duchovenstva odpovídalo vysokému
úkolu tohoto stavu, aby se vystupovalo energicky proti
přehmatům církevní hierarchie ve státním
území a zabránilo zneužívání
náboženství, bohoslužebných funkcí
k politické agitaci, jakož i aby bylo náležitě
spravováno a užíváno jmění
církevní společnosti." Kdyby si to byli
vzali za směrnici a za vzor původcové návrhu
a ti, kdož jej podepsali z českých a německých
občanských stran, mohli bychom o těch věcech
jinak mluviti. Mohli bychom probrati tento předmět
věcně, a snad by se k tomu našla cesta, nikoliv
však když nám předkládáte
kus papíru, který obsahuje jenom prázdné
fráze a žádné věcné důvody.
Kongrua! Ve starém Rakousku byla dosud s výjimkou
církve řecko-katolické v Dalmacii a v Bukovině
kongrua jenom pro církev římsko-katolickou,
na Slovensku od roku 1898 také pro církev evangelickou
a řeckovýchodní. Nekatolické církve
dostávaly od let devadesátých dotace, které
ovšem byly většinou jenom žebráckou
almužnou. Musím říci, že také
československá vláda, která tolik
mluví o svobodomyslnosti a rovnoprávnosti, zůstala
při této tradici a nic nezměnila na těchto
poměrech. Nyní se přichází
s návrhem, jímž se chce vnutiti ostatním
náboženským společnostem systém
kongruální, ačkoliv je známo, že
ostatní náboženské společnosti
kongruální systém rozhodně odmítají
a chtějí si zachovati a udržeti svoji svobodu
a nezávislost na státě. (Souhlas na levici.)
Pokud jde o neřímsko-katolické církve,
nechal se ovšem tento kongruální systém
padnouti, avšak praví se, že ony dostanou dotace
a když se jim dává cukrátko, slibují
se jim dotace, které jsou v poměru počtu
jejich členů k počtu členů
církví kongruálních. Ovšem nepřihlíží
se k různým poměrům, k vychovávacím
příspěvkům atd. Nehledí se
k tomu, že nekongruální církve mají
vesměs ustanoveny farní obce, které honorují
samy své faráře podle jich schopnosti, takže
církve nekongruální podle počtu svých
členů a významu jsou proti církvi
římsko-katolické vždycky odstrkovány.
Ani to není zdravý stav v moderním státě.
Praví se, že příslušníci
jiných vyznání měli by vděčně
oceňovati nynější zákon, poněvadž
pro ně přináší zlepšení
a rovnoprávnost. Ovšem, státně uznaně
a převzaté církve a náboženské
společnosti mají nárok na doplnění
platů svých duchovních z veřejných
peněz na nejmenší výměru kongruy.
Stát si však vyhrazuje poskytovati příspěvky
jenom pro ta místa, která byla s jeho souhlasem
systemisována. Poněvadž páni tvůrci
tohoto zákona sami cítí, že se tu dopouštějí
něčeho nekorektního, praví se - nevím,
zda to byl pan dr Nosek či dr Mičura -
v důvodové zprávě rozpočtového
výboru, že nutno tento předpis přijati,
neboť lze přece věřiti, že není
v duchovní správě místa, které
by mohlo býti zřízeno bez vlivu státu.
V zákoně se praví "souhlas", zde
v odůvodnění mluví se o "vlivu".
Mohu si představiti, jak bude tohoto zákonného
ustanovení užíváno, až se jednou
stane ministrem kultu Msgr. Šrámek. A pánové
- jak se to naučili ve škole posledních let
- vyhradili si také pro tyto věci zmocňovací
klausuli, která jim poskytuje všechny možnosti
podle jejich libosti. Nyní se nám praví:
Váš odpor jest vlastně přece nesociální,
vy právě těm chudým duchovním
nepřejete zlepšení platů. Zajisté,
my máme cit pro neutěšeně poměry
jistých skupin duchovenstva, známe žalostnou
situaci farářů placených z náboženské
matice, víme však také, že jsou držitelé
farních statků, kteří se již
mohou dáti viděti a víme také, že
jsou bohatí faráři, pod jejichž skrblictvím
anebo skrblictvím jejich hospodyň kaplani vedou
život přímo bídný, aniž
někdo vytvoří zákon, který
by zavazoval bohatého faráře, aby náležitě
platil svému kaplanovi. Bohatý farář
tedy přichází a žádá od
státu aby zaplatil, co on svému kaplanovi zadržuje.
(Výkřiky a souhlas na levici.) Zažili
jsme případy - a to není ode dneška
- že některý řádový duchovní
byl pověřen funkcí katechety a směl
přijmouti místo jenom, když se zavázal,
že bude svému kvardiánu anebo představenému
odváděti část svých katechetských
příjmů. (Německé výkřiky:
Slyšte! Slyšte!) A k takovým věcem
dochází a školská správa proti
tomu nezakročuje. Pánové, znajíce
takové věci máme dáti svůj
souhlas takovému zákonu?
Říká se nám dále: Vy vůbec
k tomu nepřihlížíte, vy vidíte
jenom jistě bohatě kláštery, jiných
chudých však nevidíte, a jmenuje se nám
obyčejně chudý biskup českobudějovický.
To je vždycky argument, který se proti nám
uplatňuje, že biskupství českobudějovické
nemá pozemkového majetku. Ovšem ubohý
biskup z Českých Budějovic! Pročítal
jsem trochu státní rozpočet starého
Rakouska a nalezl jsem tam, že českobudějovický
biskup dostával ze státních peněz
starého Rakouska v mírových letech - prosím
bez započtení farní dotace pro kancelář,
rovněž bez dotace na kaplany, tedy jako osobní
plat - ročně 25.200 mírových korun
a osobní přídavek 4.800 K, tedy ročního
platu 30 tisíc mírových korun. (Německé
výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Místodržitel
v Čechách, v největší zemi rakouskouherského
mocnářství, měl platu s aktivitním
přídavkem 14.000 K. (Smích na levici.)
Ministr ve Vídni, který konal správní
práci pro celé mocnářství,
měl 20 tisíc korun, ministerský předseda
24 tisíc korun, biskup budějovický však,
který se líčí jako nejchudší
biskup této země, dostával od státu
30.000 K! I kdyby jeho platy nebyly dnes zhodnoceny, kdyby dostával
jenom 30.000 československých korun, mohl by tento
svobodný mládenec z toho žíti ještě
zcela dobře. (Souhlas na levici.)
Ano, říká se nám: pomyslete jen přece,
v jak truchlivých poměrech žije tak mnohý
malý duchovní na venkově! Nuže, kdo
brání zámožným pánům,
aby odevzdali něco ze svého přebytku takovému
člověku? A ostatně ad vocem náboženské
matice: Jest zajímavo, jaké věci se zakrývají
pod titulem náboženské matice. Táži
se pana zpravodaje, zdali ví, že také v tomto
směru bylo převzato dědictví starého
Rakouska. Působí na nás až komicky,
když ve starém rakouském státním
rozpočtu, který byl mnohomluvnější,
avšak také korektnější, než
je československý, poněvadž poskytoval
poslancům a každému státnímu
občanu možnost, aby skutečně kontrolovali
státní správu, vidíme, že jest
tam uveden každý jednotlivý farář,
každý kaplan a biskup s dotacemi, které od
státu dostával. To poskytovalo parlamentu možnost
skutečně zkoumati plán státního
hospodářství, kontrolovati jej, a tam nebyl
člověk odbýván domovními čísly
jako v rozpočtu zdejším. Dnes však nechcete
nic viděti. Tu stálo na příklad františkánský
klášter: cestovné provinciálovi 210
K, kapucínský klášter: cestovné
provinciálovi 210 K. Bůh ví, co má
provinciál řádu, tedy společnosti,
dělati se správou duchovní. Nebo když
v Čechách, nikoliv snad z nadací, které
stát spravuje, nýbrž ze státních
příspěvků bylo placeno kapucínským
klášterům 996 K pivního reluta, františkánským
klášterům 700 K pivního reluta. Nuže,
má býti těm pánům placeno i
pivo, místo toho, aby se peněz použilo ku zlepšení
pro chudé duchovní?
Byl nám předložen návrh zákona,
v němž ovšem, jak jsem řekl, byly provedeny
změny. Od původní číslice,
která nám byla uvedena jako nejmenší
výměra, stala se úchylka a nyní se
nám praví: Duchovní nedostanou podle této
osnovy, jak se pravilo původně, platu sedmého
stupně státních úředníků
- ani jak se pravilo v druhém tajuplně vypracovaném
návrhu, 12.240 Kč - nýbrž jenom 9.000
Kč a deset trienálek po 972 Kč, takže
nejvyšší příjem činí
18.720 Kč. Ovšem poskytují se také příspěvky
vychovávací. Je potěšitelné,
že se tyto vychovávací příspěvky
dávají také na děti nemanželské,
neboť paragraf v tomto zákoně poukazuje, pokud
jde o tyto příspěvky, na § 13 úřednického
zákona, a tam je o výměře a poskytování
vychovávacích příspěvků
poukaz na § 144 zákona úřednického,
kde se praví v odst. 4.: "Na děti nemanželské
přísluší otci vychovávací
příspěvek teprve od té doby, kdy mu
bylo dítě s jeho souhlasem v matrice připsáno."
Doufáme, že bude vydatně používáno
tohoto práva k ochraně mnoha nemanželských
dětí. (Souhlas. výkřiky, veselost
na levici.)
S jakou povrchností dělají pánové
zákon, vysvítá také z tohoto: Nárok
na státní příspěvek k platu,
tedy na kongruu, mají takoví duchovní - byli
odstupňováni - kteří mají čtyři
třídy střední školy, šest
tříd střední školy a tací,
kteří mají maturitu. Toto odstupňování
odpovídá zřejmě méně
poměrům západním, než poměrům
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. (Předsednictví
ujal se předseda Malypetr.) Zákon však
praví: Nárok na kongruu mají ti duchovní,
kteří jsou státními občany.
To je samozřejmě ustanovení, které
platilo také ve starém Rakousko-Uhersku, že
bohoslužebné funkce jsou vázány na to,
aby funkcionář měl anebo získal státní
občanství. Po tom se však praví: "Maturitní
zkouška vykonaná na tuzemském gymnasiu".
Pánové, tu musím upozorniti na to, že
se ti pánové, kteří to pracovali,
řízli do vlastního masa. Je tu v zemi dosti
katolických duchovních, kteří pocházejí
z území nynějšího Rakouska, a
v severozápadních Čechách máme
mnoho katolických duchovních z Porýnska a
z Vestfálska. My němečtí protestanté
máme duchovní z Rakouska a z Německé
říše, kteří všichni obdrželi
státní občanství, proti jejich občanství
nikdo nemohl míti námitek, kteří však
nevykonali maturitní zkoušky na tuzemském gymnasiu.
Totéž platí pro Slovensko. Tam jsou učitelé
náboženství, kterým se na příklad
dostalo středoškolského vzdělání
na gymnasiu, které nyní leží ve státním
území maďarském. Ti jsou tedy podle
textu zákona vyloučeni ze zvýšení
platů na nejmenší míru, po případě
vydáni libovůli vyučovací správy.
Tu mně řekli duchovní, které jsem
upozornil na tento nesmysl a také druhý pan zpravodaj,
který přece pochází ze Slovenska a
nezná dosti poměrů u nás, praví
v důvodové zprávě: "Maturitní
zkoušky vykonané před 28. říjnem
na gymnasiu v bývalém rakousko-uherském mocnářství
platí za tuzemské právě tak jako nostrifikované
zkoušky říšsko-německé".
Praví se, že prý ve starých zákonech
o kongrue byla podobná ustanovení. Pánové,
v uherském zákoně o kongrue z r. 1898 nachází
se ustanovení o maturitě, jak se praví, na
vlasteneckých středních školách.
To je pravda. V kongruovém zákoně starorakouském
z r. 1898 jsem však takového ustanovení o domácím
gymnasiu nenašel. To mně musí pánové
teprve ukázati. Pročítal jsem také
zákon. Na něco však pánové také
zapomínají: Máme mnoho rozhodnutí
nejvyššího soudu, kde se praví, že
důvodová zpráva v zákoně nemůže
býti směrodatnou pro nejvyšší soud,
nýbrž jen jasně znění samého
zákona. Důvodová zpráva jest vysvětlením
pro administrativu při provádění zákona,
nejvyšší soud však nemůže ji
vzíti za podklad z důvodu velmi závažného.
U československého zákona manželského
na příklad stojí důvodová zpráva
výboru v kontradiktorním odporu k formě,
ve které byl zákon vytvořen v několika
nočních schůzích. Soudce, který
by se při výkladu československého
zákona manželského z roku 1919 chtěl
přidržeti důvodové zprávy, dostal
by se do žalostného rozporu se zákonem, a právě
při výkladu manželských sporů
po prvé prohlásil nejvyšší soud,
že právě v těchto věcech nemůže
býti důvodová zpráva směrodatnou.
Tedy, místo abyste vytvořili právní
normu, vydáváte libovůli administrativy tytéž
lidi, jimž chcete přinésti úpravu sociálních
poměrů. Je-li účelem zákona,
pak musím říci, že takovému zákonodárství
nerozumíme. Nyní, jak se praví, byly podstatně
sníženy původně zamýšlené
číslice, aby byly odstraněny námitky.
Což je čistý příjem duchovních
pánů, který jest započitatelný
na kongruu, skutečným jejich příjmem?
U těch nejchudších to souhlasí, pro
nejchudší byly částky sníženy,
druzí tu však budou méně postiženi.
Příjem se upravuje ve smyslu předpisů
kongruového zákona z r. 1898. To je také
charakteristickou známkou, jakým způsobem
se v tomto státě jedná. Předpisy kongruového
zákona z roku 1898 poskytují směrnice pro
výměru příjmů a srážkových
položek. Příjmem pro faráře,
který přece musí tvořiti podklad žádosti
o kongruu, jmenuje se v §u 4 také čistý
výnos z pozemků. Nuže, tu za jednání
- my jsme při tom nebyli, avšak dovedeme čísti
mezi řádky - provedl se jakýsi čachr,
který mi připadá velmi nekřesťanským.
První osnova inž. Dostálka a soudruhů
vyměřovala čistý výnos z pozemků
podle zákona o malých pachtýřích
z r. 1922. To ovšem muselo vzbuditi odpor, neboť v tomto
zákoně se praví: Nejvyšším
pachtovným z hektaru zemědělské půdy
jest průměrná cena pražské bursy
v měsících srpnu, září
a v říjnu běžného roku, a to
v území pastvinářském za 150,
v bramborářském za 180, v obilnářském
lI za 200, v obilnářském I za 250 a v řepařském
za 300 kg žita. Tyto číslice byly výslovně
sem pojaty. Co to značí? To značí,
že má-li býti uznáno, že některý
duchovní již kongruy nepotřebuje, musel by
míti aspoň 30 ha nejlepší zemědělské
půdy. Agrárníci nás poučili,
že možno z výnosu osmi ba pěti ha půdy
dostatečně uživiti rodinu. Duchovní
však mají 30 ha nejlepší zemědělské
půdy a teprve potom nedostanou již kongruy, hospodaří-li
na 25 ha nejlepší zemědělské
půdy, mohou ještě kongruu dostati. Kde je tu
spravedlnost právě v kruzích agrárních?
Avšak řeklo se, že to vede k nedorozumění,
a tu se opět vyjednávalo a poslední forma
návrhu dnes nám předloženého
praví: "Vypočítává se
čistý výnos, nikoliv však čistý
výnos, který se zdaňuje, nýbrž
výnos, právě jako ve starém Rakousku,
který stanoví ministerstvo zemědělství."
Tedy dnes máme táž zadní dvířka
jako dříve, pánové přiznají,
co chtějí, to se ustanoví, oni dostanou kongruální
dotaci a zákona se bude zneužívati ve prospěch
bohatých a na neštěstí pro chudé
duchovní, jimž se chtělo pomoci. (Souhlas
na levici.)
Mluví se vždycky o chudých duchovních,
jimž se má pomoci. Ano, avšak při tom
se přehlíží. jaké krásné
položky se nezapočítávají do
výměry příjmu, který musí
býti doplněn na kongruu. Nezapočitatelná
jsou na příklad mešní stipendia a ta
právě dělají v mnohých krajinách
pěkné částky, právě
v bohatých krajích má farář
bohatá mešní stipendia. Faráři
mají tolik těchto stipendií. že musí
dávati žebrácký drobet kaplanovi, poněvadž
by se sloužením mší nebyli hotovi, kdežto
chudý farář v horách - kdež pak
mohou horští sedláci a lesní dělníci
zakládati mešní stipendia - toho nemá
a opět je zkracován. Pánové vyučují
také náboženství a plat za vyučování
náboženství, ať je jakýkoliv, rovněž
se nepočítá do výměry kongruální.
Avšak co se tu udělalo? Tu teprve vidíme, jak
se s tím návrhem dělalo vše možné.
Dávky, které platí věřící
za určité úřední úkony,
když mladý člověk vstupuje do života,
když dělá první krok, aby vstoupil v
manželství, nebo když život opouští,
označují se jako poplatky štolové. Štolové
poplatky se ovšem započítávají,
a to je zase tak charakteristické! Tu po různém
radění byla nalezena formule, která má
býti klíčem pro výměru štolových
poplatků: 50 haléřů na hlavu příslušníků
farní obce podle posledního soupisu lidu. To vypadá
spravedlivě a přece tomuto tak není. V bohatých
zámožných městech, v bohatých
zámožných selských krajích, kde
ženy nepřicházejí k faráři
jinak, než s dary, budou štolově poplatky bohaté.
V horských krajinách, v chudých krajinách
pískových a dělnických nebude míti
duchovní kongruy a kde jsou dva tisíce katolických
věřících, jistě farář
nedostane ani 1.000 Kč štoly, také tu je zase
špatné rozdělení v neprospěch
malých a ve prospěch velkých, kteří
mají již dosti. Musím říci, že
nerozumím, že může katolický kněz,
dobrý kněz, zdvihnouti ruku a hlasovati pro takového
zmetka domnělé sociální péče.
Bylo by ostatně na čase, aby tyto štolové
poplatky ve všech vyznáních byly vůbec
odstraněny. Jsme proti tomu, aby stát vybíral
zvláštní poplatek za jisté úřední
úkony, neboť říkáme, že
úředník jest jednou jmenován a jest
placen za obstarávání veřejných
funkcí a na to přece platíme daně
a dávky. Rovněž tak jest také nevhodno
vybírati takové štolové poplatky, které
by měly býti ve všech církevních
společnostech odstraněny. (Souhlas na levici.)