Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Účinky toho projevu vám nebudu líčiti, byly tak pronikavé, že se tato druhá schůze ankety brzy ukončila a ke třetí již nedošlo aspoň jsem nedostal již pozvání. Projev byl těžkou ranou nikoli pro ideu rozluky, nýbrž přímo do páteře pracovního jejího programu, do jeho dosavadní metody i taktiky, všecko bylo od té doby ochromeno. Jsou u nás i dnes ještě, třebas již ne tak celé strany jako spíše jen jednotlivci, kteří tak rádi mluví o zaostalosti Slovenska, jež je prý přítěží pokrokové politice našeho státu. Já však nikdy nemluvím o přítěži Slovenska, nýbrž o právu jeho obyvatelstva citově náboženského, věrou a církví ať katolického nebo evangelického a o povinnosti státních úřadů, o povinnosti veškeré státní správy, veškerého státního úřednictva bráti zřetel k tomuto mravnímu i kulturnímu stavu slovenského obyvatelstva více nežli k svému vlastnímu osobnímu přesvědčení. (Výborně! Potlesk.) Revolty - o revoluci nechci mluviti - mohou býti zajisté od lidu naproti úřadům a státní správě, ale také od těchto naproti lidu. Běží o to nalézti zde - pod heslem dávati císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Božího - zdravý poměr mezi úředníkem sebe osvícenějším a mezi lidem sebe zaostalejším, poměr takový, který by umožňoval v zemi vývoj národní, kulturní i hospodářský a nedotýkal se náboženského smýšlení lidu.

Od slovenského projevu ve druhé anketní schůzi, kterou jsem citoval, idea rozluky církve a státu přestala býti v československé politice aktuálním pracovním programem a stala se jen thésí ryze akademickou, jakýmsi kulturním ohrazením pro budoucnost. A přece, pánové a dámy, ve skutečnosti se pracovalo u nás na poli náboženském a církevním i potom, protože se pracovati musilo.

Opravovaly a doplňovaly se zděděné církevní zákony a nařízení po Rakousku, umožňovala se právní půda pod novými církvemi, vznikaly prudké kolise mezi církvemi a hledalo se pro ně nové řešení, nové církve stavěly si své vlastní kostely a pod.

Věřte mně, že jsem byl sám až překvapen, když jsem se z podnětu dnešní své řeči díval do indexu a rejstříku našeho Národního shromáždění. To množství vykonané práce zákonodárné i výkonné na poli náboženském a církevním je svědectvím, že ani v našem státě, jistě poměrně hodně pokrokovém, věci náboženské a církevní nepatří ještě k minulosti, nýbrž žijí, rozdělují i spojují, vyvolávají kulturní potřeby, kulturní zápasy a vytvářejí situace atd.

Všecko, pravím všecko, i tradice husitská. i hluboká a nevyhladitelná úcta k Husovi, i poměr slovanských bratří Cyrilla a Methoděje, i kult svatojanský - i ten doznám i všechny ostatní věci, na př. na východě naší republiky pravoslavné hnutí, to vše zde je, nic se z toho neztratilo na této skutečně památné historické půdě náboženských snah a bojů, a v přišlo-li něco nového na naši půdu, začalo se to se starým potýkati, zápasiti a poznovu vytvářiti situace jiné atd.

Dovolte mně, abych vám rychle řekl, jaké že zákony jsme odhlasovali, jaká že nová nařízení vydala vláda od převratu na tomto poli: 1. Zákon o zřízení Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké r. 1919, 2. Zákon o pojmenování bohoslovecké fakulty v Olomouci r. 1919, 3. Zákon o bohoslovecké fakultě v Bratislavě r. 1919, 4. Řada vládních nařízení a rozhodnutí o církvi československé, evangelické církvi bratrské, evangelické církvi na Slovensku, evangelické církvi v Čechách, církvi evangelické augšpurské ve východním Slovensku a j.

Pak přijde série zákonů o materii, kterou se zabýváme právě dnes, o kongrue, sociálních poměrech duchovních a učitelů náboženství. Vyčtu vám je: 1. Zákon o včítání let učitelům náboženství na středních školách r. 1920, 2. zákon o kněžích pensistech 1920, 3. zákon o včítání let, ztrávených v duchovní správě vojenské r. 1920, 4. zákon o zvýšení kongruy duchovenstva římsko-katolického, 5. zákon o zrušení rokoviny a kobliny na Podkarpatské Rusi a na Slovensku. (Posl. dr Matoušek: Také malý školský zákon sem patří!) Dobře máte, pane kol. Matoušku, i ten.

Teď je řada resolucí, ježto kongruovým zákonem byla zlepšena situace kněžím pouze římsko-katolické církve z důvodů ústavněprávních. Ve prospěch druhých církví byly odhlasovány resoluce, že státní správa i jim má zlepšiti situaci, a skutečně naše státní správa těmto druhým církvím, resp. jejich duchovenstvu na základě oněch pouhých resolucí začala zlepšovati jejich poměry.

A teď ještě zákony látky všeobecné. Přijali jsme novelu trestního zákona k §u 303 starého trestního zákona rakouského o zlehčování a urážení církví a náboženství, a to tak, že jsme k starému rakouskému ustanovení přidali t. zv. doplněk kazatelnicový. Dále jsme přijali r. 1920 novelu interkonfesijního zákona k rakouskému zákonu z r. 1868 o vystupování z církví.

Návrhy zákona povahy sociální o kongrue, pensích duchovenstva atd. byly, paní a pánové, přijímány v revolučním Národním shromáždění zpravidla bez debaty tak, jak to odůvodnil v návrhu zpravodaj výboru, a nevadilo nic, že tím zpravodajem o zákonech a návrzích podobného rázu byl zpravidla kněz katolický, později arcibiskup, dr Stojan. Návrh na zvýšení kongruy v katolické církvi z r. 1920 je týž návrh, o kterém zde mluvil již kol. Ostrý, byl přijat většinou Národního shromáždění, obě socialistické strany hlasovaly sice proti němu, ale návrh ten byl přijat také bez debaty.

Všimněme si, kdo podepsal pak ve Sbírce zákonů a nařízení tento zákon o kongrue římsko-katolické církve, resp. novelu zákona o kongrue. Vedle presidenta Masaryka podepsal to ministerský předseda Vlastimil Tusar (Slyšte!), ministr financí Sonntág, ministr školství Habrman (Slyšte!) a teď si račte, paní a pánové, seřaditi zde vedle sebe tyto odpovědnosti: Poslanci obou socialistických stran cítí se odpovědnými svému přesvědčení a kluby jejich odpovědnými programu své strany, a proto hlasují proti zákonu kongruovému. Ministerský předseda Tusara ministr školství Habrman jistě také pocítili odpovědnost i vůči svému přesvědčení a své straně, ale pociťují odpovědnost vůči svému úřadu ministerskému čili vůči státu, jehož jsou ministry. (Výkřiky.) I nečiní tito páni ministři důsledku z hlasování svých klubů proti návrhu kongruovému, jímž by byla jejich demise, a odhlasovaný zákon ve Sbírce zákonů a nařízení podpisují s presidentem republiky vlastnoručními podpisy. A klub sociální demokracie nečiní zase důsledku z podpisů svých členů, kteří se docela jinak zachovali, než se zachoval jejich klub v parlamentě. (Tak jest!) Nečiní důsledku proto, že přiznává ve svém nitru u svých kolegů Tusara a Habrmana vyšší odpovědnost, odpovědnost ministrů vůči státu. Až budou míti naše politické strany kuráž dáti výraz svému vnitřnímu respektu před odpovědností vůči státu i veřejně, bude česká politika zdravější a radostnější. (Výborně!)

Ve stejném postavení, v jakém byli v popřevratových letech socialističtí ministři ve vládě, cítíme se dnes jako poslanci my. Věc, o kterou jde, nedotýká se našeho nejvnitřnějšího smýšlení náboženského, našeho přesvědčení o náboženství, našeho názoru o církvích a jejich poměrech ke státu, naší lásky a úcty k dějinám našeho národa a k jejich hrdinům. To vše si zachováváme nedotčené ve stejné lásce a úctě a jsme hotovi brániti to a budeme brániti proti každému. (Výborně!) Slovem, jsme zde dnes ve vyšší službě, ve službě státního zájmu. (Souhlas.)

Co jsem uvedl z popřevratové činnosti Národního shromáždění, nám osvětluje jasně, paní a pánové, že dnešní návrh kongruový je vlastně jen pokračováním oné církevně-náboženské politiky, kterou konalo revoluční Národní shromáždění, oné politiky, kterou buď činně a vědomě dělaly spolu i socialistické strany a kluby, nebo které aspoň nepřekážely, jejíž výsledky, zákony nebo resoluce podpisovali, prohlašovali a vykonávali ministři-členové těchto klubů. (Posl. dr Matoušek: S jedním rozdílem, že dnes máme větší respekt také k nekongruálním církvím, poněvadž jejich poměry chceme zákonem kongruovým upraviti!) Dále z mých dosavadních důvodů jde najevo, že dnešní návrh je vlastně jen novelou kongruového zákona, který jsme přejali od Rakouska a který jsme prohlásili prvním zákonem republiky za platný zákon naší Československé republiky, a že je novelou proto i malé novelky z r. 1920. (Posl. Moudrý: Ať žije Rakousko!) Neříkejte, kolego Moudrý, ani žertem, "Ať žije Rakousko!" Rakousko by znamenalo pád moci obou vašich socialistických stran!

Jako faktická novela upravuje návrh platy duchovenstva ovšem přiměřeně dnešním poměrům, ale činí ještě jedno: Zrušuje dosavadní kongruový monopol katolické církve (Tak jest!) a staví náš stát ve stejný finanční poměr ke všem církvím, které už máme, aniž vylučuje možnost účastenství na prospěších ze zákona i možným novým církvím budoucím. Může se namítnouti, že ten poměr není jednotný, že sám zákon činí rozdíl mezi církvemi kongruovými a mezi církvemi dotálními. Ano, na přání dotyčných církví. Tedy zde, řekl bych, církve si uplatňují jaksi právo sebeurčení, jak si to přály a řekly, tak to v tom zákoně mají. (Souhlas.) A toto odstranění privilegia jedné církve a zrovnoprávnění jich všech před státem je nepopíratelnou předností tohoto návrhu, nepopíratelným pokrokem proti dosavadnímu stavu.

Zdůrazňuji ještě některé věci z návrhu. Kongrua patří jen těm duchovním, kteří mají naše státní občanství. Chtěli jsme další obmezení, aby měla kongrua platnost jen na území našeho státu. Ale omezení první, jímž jsou postiženy ve skutečnosti všecky církve, může prozatím stačiti. Návrh správně přihlíží k vzdělanostním rozdílům mezi duchovními, dávaje větší státní příspěvek kvalifikovanějším duchovním. To není ovšem, paní a pánové, trestem pro ty, kdož neměli štěstí nabýti vyššího vzdělání, nýbrž pokynem všem církvím do budoucnosti, aby otázce vzdělání svých duchovních věnovaly zvýšenou péči především ve svém vlastním zájmu, ale i v zájmu všeobecném.

Je zajisté na snadě, že v dnešní konkurenci tolika církví kvalifikace duchovenstva je vážným činitelem. Přimlouvám se již zde, aby vláda do svého prováděcího nařízení pojala obvyklá přechodní ustanovení o duchovních, kteří nemají státního občanství, nebo jejichž vzdělání je nižší nežli nejméně požadovaných čtyř tříd gymnasijních. U prvých duchovních bude postačovati vytčená lhůta snad dvou, tří let, do níž by si pro uvarování ztráty svého úřadu duchovního opatřili dodatečně státní občanství. U druhých, totiž u oněch duchovních, kteří nemají dostatečného vzdělání ani pro nabytí třetiny kongruy, postačí ustanovení, že jejich účastenství na prospěších kongruového zákona je čistě výjimečné a individuelní, protože se týká jen dnešních duchovních, nikoli však nových budoucích. Upozorňuji na to výslovně, protože mezi prvními duchovními, kteří nemají státního občanství, jsou kvalifikované, loyální osoby, jichž ztráta by se dotkla jak církve, tak i státu, mluvím dnes zatím všeobecně, nemluvě o jednotlivých duchovních, jednotlivých církvích. A upozorňuji na to předem, protože existence druhých duchovních, t. j. těch, kteří nemají dostatečného vzdělání, souvisí s těžkými počátky a chudobou nových církví. Kongrua přispěje s druhé strany k jisté nápravě oněch sociálních rozdílů uvnitř církví, kde vedle zámožných duchovních jsou učinění chuďasové a žebráčkové.

Chci také připomenouti, že si novým zákonem bere na sebe veškero duchovenstvo závazek t. zv. berní morálky, ale především, že si berou všecky církve závazek podrobiti revisi svůj poměr k našemu státu. Vystupuje přede mnou zájem státu se stanoviska státně-policejního. Staré uherské zákony, dosud platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, se vyznačují v tomto směru proti starým rakouským zákonům větší přesností i větší přísností. A zájem státu vyžaduje, aby se praktikovaly i ve skutečnosti tyto zákony, a zájem celého státu vyžaduje, aby zde nastala unifikace tohoto zákonodárství ve smyslu uherských zákonů. (Tak jest! - Potlesk čsl. nár. demokratických poslanců.) Katolická církev v našem státě návrhem tímto bere na sebe zvýšenou povinnost napomáhati co nejrychlejšímu vyřízení otázky úpravy hranic diecesí tak, aby byly konformní s hranicemi našeho státu.

Ve svém výčtu zákonův a nařízení nábožensko-církevní politiky revolučního Národního shromáždění a popřevratových vlád jmenoval jsem také zákon o zrušení rokoviny a kobliny v Podkarpatské Rusi a na Slovensku. A tu dovolte mi zde říci o této vážné věci několik slov a zároveň předem vysloviti radost, že můžeme toto sociální zlo, tento středověký vřed uvésti v souvislost s tímto kongruovým zákonem a učiniti co nejdříve kroky, aby se konečně ztratil se světa. V území Podkarpatské Rusi a na Slovensku j sou povinnosti nezaložené na zákonech, založené jen na zvycích - od kdy, nedá se ani vlastně historicky určiti, ale tak se to zakořenilo, že to tam platí, že s tím musily počítati staré státní správy a že musí s tím počítati i naše Československá republika a naše zákonodárství - povinnosti ty příslušejí přifařeným a přiškoleným osadníkům, a jsou na prospěch duchovenstva i na prospěch kantorů a učitelů církevního školství. Citovaný zákon mluvil tenkráte jen o řecko-katolické církvi, ale povinnosti - zvané koblina, rokovina, denníky a pod. - ty platí a jsou praktikovány ještě i v jiných církvích i na Slovensku, ale náš zákon zrušuje je jen částečně, t. j. u jedné církve (řecko-katolické čili uniatské), u jiných to ponechal budoucnosti. Račte pozor dát, co všechno tam musí dělat lid přifařený a přiškolený: Odváděti farářům, kantorům a učitelům určitou dávku z vlastní sklizně ročně, t. zv. koblinu a rokovinu, konat jim t. zv. robotní dny (denníky) buď potahem, nebo ruční prací na pozemcích farních nebo školských, přivážeti jim potřebné dříví k otopu a nebo jako náhradu za povinnosti zde uvedené odváděti peněžitou dávku. Zda to nemá všechny charakteristické známky středověké roboty, zda může stát, který o sobě říká, že je moderní, demokratický, ještě déle toto všechno snášet? Citovaný zákon z r. 1920 v §u 2 pravil, že "sněmu v Podkarpatské Rusi se vyhrazuje určiti způsob tohoto zrušení a stanoviti míru přiměřené náhrady pro oprávněné, jakož i upraviti řízení po slyšení příslušných úřadů". A pro území Slovenska že se o tom vydá zvláštní vládní nařízení. Paní a pánové, sněmu na Podkarpatské Rusi není a v dohledné době nebude, čili tento zákon byl a jest i nadále papírovým zákonem. Právě tak nebylo vydáno nařízení pro Slovensko, takže pro Slovensko jest zákon ten papírovým zákonem. Pro tyto středověké pozůstalosti jsou ustavičné spory, soudy, exekuční rozkazy, a to ještě jsou nepříjemnosti papírové, ale přihazují se ještě jiné ostřejší konflikty, již nepapírové. I zdá se mi, že dnešní kongruový zákon je postačitelnou náhradou duchovenstvu řecko-katolické církve za tuto koblinu a rokovinu, za její odstranění, aniž je třeba, aby si to snad obyvatelstvo ještě samo vykupovalo. Stejně tak i kantorům a učitelům církevních škol řecko-katolických, jakmile bude na ně vládním nařízením rozšířena platnost učitelského zákona, který jsme právě projednali. My o tom podáváme již i návrh zvláštního zákona, a dáváme zvláštní resolucí vládě další úlohu vyšetřiti podobné pozůstatky z minulosti u všech církví a ve všech zemích a podati pak o tom sněmovnám příslušné návrhy.

Vidíte, paní a pánové, že kongruový zákon, který je tolik označován za nepokrokový, může přinésti jedné části našeho obyvatelstva, řekl bych, přímo osvobození a přímo štěstí, co jiné části přináší ulehčení v jejím sociálním životě, aniž se při tom nějakým způsobem škodlivě dotýká celku našeho státu a jeho zájmů.

Může tudíž každý pokrokový člověk, i sebepokrokovější a natož demokratický, hlasovati klidně pro tento návrh, a my budeme pro něj hlasovati. (Výborné! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. de Witte. Uděluji mu slovo.

Posl. de Witte (německy): Slavná sněmovno! Jsem si ovšem plně toho vědom, že všechny řeči proti návrhu o kongrue nemohou nic změniti na skutečnosti. že tato předloha najde většinu, že všechny důvody, byť byly sebepádnější, nemohou nic změniti na skutečnosti, která nastala dne 15. listopadu m. r. volebním úspěchem majetných stran a která se nyní projevuje ve snaze, kterou zde nelze již zadržeti, opět jednou pustiti lidu řádně žilou, úspěch z 15. listopadu 1925 proměniti ve zvonící minci, zvýšiti zisky velkoagrárníků a příjmy církve a přesunouti na bedra celku také ona břemena, jež platiti bylo by jedině úkolem zájemníků, kteří se tak jich placení vyhýbají.

Dnes máme v této sněmovně kompaktní a tak silnou většinu českých, německých a maďarských majetných stran, která se může bezmezně vyzuřiti, a tak jsou odčiněny všechny ty národní snahy včerejška, panstvo se našlo, smlouvy jsou uzavřeny. Nezazní zde více "Deutschland, Deutschland" ani "Kde domov můj?" ani slovenská hymna a jen jediná otázka ovládá celou situaci: Jak ostříháme ovci, která si při posledních volbách zvolila za své pastýře agrárníky a klerikály a určila je za své strážce? Tak došlo k celní většině. která se zároveň stala většinou pro zvýšení kongruy, tak německé majetné strany beze všeho pomáhají české vládě jazykového nařízení, pozemkové loupeže a zničení německého pracoviště a zásadní řešení národních otázek, které se zdálo již nevyhnutelné, odsunuly ad calendas graecas. Jen zisk rozhoduje! Co pak je do lidského a národního práva, vždyť jde o české koruny, a to rozhoduje! Nikoli národní příslušnost, nýbrž české koruny rozhodují o politických svazcích. Klerikálové všech národů hlasují pro zvýšení agrárních zisků. agrárníci všech národů hlasují pro zvýšení kongruy.

Za takovýchto okolností může tedy můj úkol záležeti ještě jen v tom, ukázati zde, proč zásadně hlasujeme proti kongrue. Neboť ono hloupé heslo, stokráte již zde ohřívané, do omrzení zde již přednášené o nesociálním zaujetí stran, které hlasují proti kongrue, tisíckráte zde vyvrácené heslo, že jsme proti tomu, aby kněžský proletariát byl placen, jak jest to důstojno člověka - není téměř již ani třeba ještě jednou vyvraceti, avšak přece bych ještě pronesl o tom zde několik slov.

Pan dr Luschka měl zde včera k nám přednášku o tom, že vlastně žádá se pro duchovní málo, a jiný pán z křesťansko-sociální strany nám dnes pověděl, že přes 100 kaplanů a jiných nižších duchovních ohlásilo, že vystupují z křesťansko-sociální strany, a to proto, že jest pro ně požadavek této strany nepatrný, resp. poněvadž smlouvu, kterou uzavřela tato strana o kongrue, považují za nepatrnou. Nuže, pánové, kdo by to chtěl popírati? Skutečně mnoho duchovních trpí nouzí, takovou nouzí, že by se církev jako zaměstnavatelka a všichni přívrženci církve měli nad tím zastyděti, že nejsou s to nebo že nejsou ochotni poněkud hlouběji sáhnouti do svých měšců a postarati se, aby také jejich zaměstnanci byli náležitě placeni, jak se sluší na člověka. Trpí nouzí, nikoli takovou nouzí, jako naše dělnictvo a jejich rodiny, netrpí přímo hladem, přece však nouzí, která musí pobuřovati tím více, poněvadž protivy uvnitř církve jsou tak strašlivé, poněvadž bohatství církve, knížecí příjmy vysokého duchovenstva druží se zde přímo k bezpříkladnému lakomství vůči proletariátu v kněžském rouše.

Dovolte mi, dámy a pánové, abych v souvislosti s tím pověděl vám malou událost, věc, jejíž živý svědek zde stojí. Bylo to ke konci války, na nádraží dráhy Karlovy Vary-Mariánské Lázně na Tepelsku, k večeru, když jsem čekal na poslední vlak do Karlových Varů. Nástupiště plné lidí, kteří si vyjeli za aprovisací, kteří odvezli poslední hrneček na kávu, poslední kousek výbavy své dcery na vdávání nebo trošku petroleje, který jim byl přidělen, kteří se odhodlali němě seděti v zimě a potmě, aby za to vše vyměnili několik bramborů a zachránili své děti před hladem. Mezi všemi těmi lidmi seděl také starý duchovní, s nímž jsem se dal do řeči. Tato rozmluva velmi brzy se ovšem stočila na to, co tehdy zajímalo všechny lidi, na jídlo, opatřování potravin a starosti o jídlo. A tu mi vypravoval téměř se zářícím zrakem: "Co vám mám vypravovat, co vám mám říci! Dnes jsem se skvěle najedl, pil jsem výtečné pivo, jedl jsem polévku, rybu, pečeni a moučník." A když na mně viděl, že mu ovšem nevěřím, řekl mi: "To se ví, že to nebylo v hostinci, neboť tam něco takového nemají. Ale měl jsem dnes dopoledne co dělati v klášteře tepelském" - snad mě slyšíte, pane dr Luschko "a páni z tepelského kláštera pozvali mne k obědu a tam jsem se takto měl." A připojil k tomu: "Vidíte, tak je to u nás v církvi. Dnes jsem již zestárl a jsem ještě ze staré školy, vedle latiny a staré řečtiny znám ještě čtyři živé jazyky. A hladovím. Sedím v chudé vsi a vyžebrávám si brambory. Tak trpím nouzi. A na druhé straně v téže církvi: Přebytek, ani zdání o účincích války, ani malý zbyteček pro nás." A když jsem mu na to řekl: "Ale já nechápu, jestliže tomu tak jest, proč se tento duchovní proletariát jednou nespojí, proč nebojujete?" Tu mi řekl: "Vidíte! Co dělají u nás mladí páni, abych chodil do hostince a pronášel politické řeči, to již nemohu. Nesmím se již hnouti. A co si myslíte o organismu katolické církve, domníváte-li se, abychom se hnuli! Tato katolická církev bude s námi beze všeho hotova. Okamžitě jest člověk zničen. Naše církev má silnou ruku a tvrdou ruku!" (Výkřiky.) To ovšem řeší nám z velké části hádanku, proč nemůžeme také v církvi viděti třídní boj zdola nahoru. Ekonomicky byly by uvnitř církve všechny předpoklady pro třídní boj. Prakticky jest tomu ovšem tak, že mnoho těchto ubohých duchovních, aby se dostalo nahoru, jednají, jak si toho přejí vyšší, a že tedy znajíce politickou panstvíchtivost církve, přestávají býti kněžími a stávají se politisujícími štváčskými popy, kteří používají kazatelny jako politického jeviště a snižují náboženství na nástroj politického boje. Mnohý z nich, třebaže skutečně poctivě a s dobrou vůlí zvolil si kdysi kněžské roucho - tomuto člověku nemůžeme bez újmy našeho jiného světového názoru upříti úcty, jaké si zaslouží každý poctivý člověk, a neuslyšíte od nás jediného zlého nebo tvrdého slova proti knězi, který působí jedině jako kněz - avšak hospodářská nouze, úsilí dospěti výše, příklad vyšších udělá ovšem také z tohoto čestného člověka jiného člověka, udělá z něho takového popa. Církev nikdy nepřestala usilovati o politickou moc, o to, strhnouti ji na sebe a její sluhové byli vždy vojáky světské touhy po moci, která však neměla s křesťanstvím ani toho nejmenšího společného. Církev, a máme pro to sta a tisíce dokladů, jest zastánkyní kapitalistické soustavy. Sama kapitalista, chrání bezpráví, které většina lidí touto soustavou páše na právu na život a životním štěstí. Jestliže pan dr Hilgenreinerna na příklad v senátě žádá omezení ochrany nájemníků, jestliže křesťansko-sociální strana v uplynulém období v této sněmovně výslovně prohlásila, že jest proti prodloužení ochrany nájemníků, bylo tím jen znovu dosvědčeno, že církev, jejímž exponentem jest křesťansko-sociální strana, nezalekne se ani toho, strhnouti chudým lidem, křesťanským rodinám, křesťanským dítkám střechu nad hlavou, jde-li o soukromý zájem. (Posl. dr Luschka [německy]: Poněvadž to dr Hilgenreiner jednou v senátě prohlásil, je to jíž důkazem, že jsme proti ochraně nájemníků?) Odpusťte, pane dr Luschko, jestliže se celý klub křesťanských sociálů usnesl proti prodloužení zákona na ochranu nájemníků, přes to, že ví, že je taková bytová nouze, že vyhození lidé nemohou najíti útulku, přes to, že ví, že tolik a tolik křesťanských dětí musí bídně zahynouti, jaký chcete ještě větší důkaz? To jistě úplně postačí. Jestliže neukazuji na věci, které máme již staletí za sebou, jestliže ukazuji na příklady z přítomnosti, co se zde stalo včera a předevčírem, nemůžete to popříti a vezměte jen na vědomí, co jest skutečně pravda, bijte se v prsa a řekněte: Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa! Dokonce válku, která vznikla z imperialismu, tedy opět v zájmu kapitalistických zisků, církev oslavovala. Jestliže na příklad kardinál Piffl - a to opět není věc, která jest příliš dávná volal na své věřící v roce 1915: "Hlas boží mluví k nám v dunění děl, moji milí, války bylo třeba také podle rady boží", jestliže biskupové, jako na příklad v novoročním poselství v roce 1917 nazývali řeči o míru "pošetilými řečmi" - cituji doslova - pak nesmíme se diviti, jestliže drobní kaplani pokládají za žebřík pro své vyšinutí jen politický boj ve smyslu kapitalismu, vražedné kultury. Tak se stává z kněze pop a toho máme platiti. Opakuji: Nechci mluviti o staletých, dlouhých bojích církve pro kapitál a proti lidské svobodě, právě nedávno zažili jsme takový příklad. Vzpomeňme si jen na pastýřský list slovenských biskupů ze dne 26. listopadu 1924, v němž se mezi jiným po šťavnatých nadávkách socialistickým a dělnickým stranám praví doslovně: "Zakazuje se, aby katoličtí křesťané vstupovali do protikřesťanského spolku jakéhokoli jména a jakéhokoli druhu. K protikřesťanským sdružením musíme chtěj nechtěj počítati nejen všechna sdružení anarchistická a nihilistická, nýbrž různá sdružení socialistická a komunistická." (Výkřiky.) Uvažte tu nejneslýchanější drzost, která záleží v tom, že tito lidé prohlašují v pastýřském listě nás za strany, jimž se musí každý přívrženec církve vyhnouti, před nimiž musí utéci jako před belzebubem, a že se současně žádá, abychom platili svými penězi tyto lidi, kteří se dopouštějí takovýchto nejneslýchanějších věcí proti nám. V druhém bodě pastýřského listu se praví: "Kde katolík může se sdružiti ve stavovských organisacích" - to jsou křesťanské spolky svíčkových bab - "které neurážejí náboženství, jest povinen vystoupiti z protikřesťanské stavovské organisace" tedy z odborové organisace. To jest tedy jasné a zřejmé přiznání k boji pro kapitalismus, pro kapitalistické zisky, jestliže se chce dělníku znemožniti, aby vedl prostřednictvím odborových organisací boj za zlepšení svého osudu nebo za zachování kouska chleba. A za třetí se tam praví: "Za následujících podmínek, jež jest současně splniti, lze trpěti, aby katolíci zůstali zapsáni v seznamu členstva protikřesťanských" - proletářských, sociálnědemokratických "organisací, jestliže dotčený člen vstupuje do sdružení, byl v dobré víře, že jest to dovoleno, nebo možno-li prokázati, že členské příspěvky odvádí jen pod tlakem teroru..." (Německý výkřik: To není teror?)... ba právě - "jestliže ostatně slíbí, že pokud možno bude se vyhýbati styku s organisací" tedy sobě rovným dělníkům - "nebude choditi do jejich schůzí a shromáždění, nebude čísti jejich novin a časopisů a také ostatním nedovolí je čísti." Tedy takové neuvěřitelné, téměř nepochopitelné ustanovení, připomínající nejtemnější středověk, namluviti slovenskému dělníku, chudému, ušlapanému, zotročenému a hladovějícímu slovenskému dělníku, který se ještě nedopracoval příliš k myšlence svobody, takovouto věc, to jest skutečně kousek, který zůstane navždy skvrnou tohoto teroru katolické církve. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

A dále se tam praví: "Jestliže svou občanskou důvěru" - prosím, nejvyloženější zneužívání náboženství k politickým účelům "jestliže svůj hlas nedá protikřesťanské straně" - tedy socialistické straně - "jen tak mu bude dovoleno, aby zůstal i nadále v církvi." V katolické církvi smí zůstati jen tehdy, jestliže se propůjčí za hlasovací ovci klerikalismu. "Katolický křesťan" - praví se tam dále "byl-li o těchto pravidlech náležitě poučen, a ačkoli mohl vystoupiti z protikřesťanského sdružení, přes to zlomyslně v něm setrvává, nebude připuštěn jako nenapravitelný hříšník a odpadlík ke svatým svátostem a nemůže uplatňovati žádných práv ani poct v církvi, jíž se zpronevěřil. Proto nepřísluší mu rozhřešení při svaté zpovědi, a kdyby ve hříchu setrval až do smrti, čehož Bůh chraň, ani křesťanský pohřeb." Avšak, pánové z křesťansko-sociální strany, co se má státi s kaplanem, který si chce dáti zaplatiti plat od tohoto nenapravitelného hříšníka? Na to se v pastýřském listě zapomnělo.

Opakuji: Není to nejneslýchanější nátlak na svědomí, jaký lze si mysliti, nejvyloženější využití citů ubohých lidí pro kapitalistické politické účely? Biskupové z Čech a Moravy zcela výslovně dali svůj souhlas k tomuto pastýřskému listu v prohlášení ze dne 14. ledna 1925. Při tom prohlásili, že nestojí osamoceni na širém světě, že mají při tom za sebou nejvyšší hlavy církve v minulosti až dodnes, že se tento neuvěřitelný čin nátlaku svědomí, teroru, shoduje s enunciacemi celé řady papežů, jichž se dovolávají, Lva XIII., Klementa XII., Benedikta XIV., Pia VI., VlI., a IX. a praví tam: "Pastýřský list slovenských biskupů obsahuje jen tytéž myšlenky a touž působnost." Toto prohlášení solidarity, které věřícím, kteří bojují proti zisku vykořisťovatele, hrozí odnětím svátostí a člena dělnické odborové organisace proklíná ještě ve smrti, jest podepsáno všemi katolickými biskupy nejen ze Slovenska, nýbrž i z Čech a Moravy. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Lze se pak ještě diviti, že se takový drobný, ubohý proletářský kněz ze starosti o svou existenci stane štváčským popem? Stane se jím a musí se jím státi. A nyní uvažte, jak nehorázný jest požadavek, aby všichni, také ti, proti nimž popové zuřivě bojují, platili platy těchto popů. Stát vydal loňského roku na účely kultu 74 mil., od roku 1919 stoupl příspěvek státu z 20 mil. ročně na ročních 74 mil. A nyní k tomu má přijíti ještě asi 50 milionů, kdežto týž stát naše nezaměstnané nechává bídně hynouti hladem. Domníváme se tedy, že jest to ostudou pro církev a věřící této církve, nechávají-li své malé služebníky hladověti, avšak domníváme se, že kaplany mají platiti ti, kdo jich potřebují, kdo je ustanovují a na jejichž rozkaz působí. Žádati, aby se nenáboženskými penězi platili církevní služebníci, jest při nejmenším nemravné. (Posl. Kaufmann [německy]: Peníze nesmrdí!) Pecunia non olet, ano, to je staré přísloví, které církev klidně převzala. (Posl. dr Luschka [německy]: Již jsem si myslil, že sama utvořila!) Nikoliv, avšak církev převzala mnohé, co sama neutvořila, jen když se jí to hodilo. Tak jako převzala pohanské slavnosti a církevně je vyšnořila, tak také převzala heslo římského císaře: Pecunia non olet. Dosvědčuje to svými činy, a jestliže, pane dr Luschko, nestojíte na stanovisku pecunia non olet, nežádejte, aby stát platil kongruu. (Posl. dr Luschka [německy]: Ať vydá náboženskou maticí!) O tom se dá také hovořiti. Celou otázku vlastnického práva lze jednou vzíti od prvého počátku, jak však pochodí církev, to je ovšem otázka, o které v této chvíli nemůžete rozhodovati ani vy ani já. Abychom platili lidi, kteří musí bojovati proti nám, jak jsem již pravil, jest neslýchaná troufalost. Kdo, jak se výslovně praví v pastýřském listě, bude postaven mimo každou spojitost s církví - pokud nedá přednost tomu, aby tuto spojitost sám zrušil - nesmí býti také nucen k placení svých služebníků. Ti, kteří jsou ještě věřící, nechť se stydí viděti svou církev jako politickou stranu, jako nenávistnou, zuřivou politickou bojovnici a vedle toho ještě jako politickou stranu, která si dá platiti své agitátory stranou nepřátelskou, poněvadž tito věřící nechtějí sami otevříti své kapsy.

My, sociální demokraté, odmítáme z uvedených důvodů návrh na kongruu. A více než to, protestujeme proti drancování veřejnosti pro účely, které neslouží celku, společnosti, nýbrž jen panstvíchtivosti instituce, kterou den co den znova poznáváme jako nepřítele každého lidského pokroku, jako stranu, která sama padělá křesťanské zásady, jako brzdu každého pokrokového vývoje lidstva. (Souhlas a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)