Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Remeš, jemuž uděluji slovo.
Posl. Remeš: Slavná sněmovno! Předložený
vládní návrh zákona o zvýšení
daně z lihu je pouze nouzovým opatřením
za účelem získání úhrady
pro požitkový systém státních
zaměstnanců. Velice však překvapuje
ohlášení v důvodové zprávě,
že finanční správa státní
chystá předložiti pouze osnovu zákona,
kterým se má zdanění lihu po stránce
technické a administrativní jednotně v celé
republice upraviti. Čekáme již třetí
rok, že ministerstvo financí předloží
návrh lihového zákona, kterým bude
otázka zdanění lihu upravena a podle kterého
bude předsevzata i celková úprava hospodaření
lihem. Vládním nařízením č.
173 z 1. srpna 1923, jímž odevzdáno bylo hospodaření
lihové "Společnosti pro zpeněžení
lihu", pověřuje se dnem 1. září
1923 počínajíc až do provedení
zákonné úpravy, nejdéle však
na dobu 5 let, "Společnost pro zpeněžení
lihu" hospodaření lihem. Pouhým zvýšením
daně z lihu není však tato otázka vyřešena.
Nerad bych, aby po tom všem, čeho jsme byli svědky
v lihovém hospodářství za posledních
několik let, předložilo nám ministerstvo
financí, až uplyne příslušné
období smlouvy, nový návrh na další
provisorní úpravu.
Hospodaření lihem jest u nás ve stavu ex
lex, Nemáme zákona, jímž by bylo hospodářství
lihem normováno. Fretujeme se toliko vládními
nařízeními. Nařízení,
kterým bylo odevzdáno hospodářství
lihem "Společnosti pro zpeněžení
lihu", do dnešního dne nemá ústavního
schválení. Tato záležitost byla několikráte
předmětem jednání rozpočtového
výboru jakož i sněmovny. Na návrh rozpočtového
výboru usnesla se r. 1923 sněmovna, aby vládní
nařízení z 1. srpna bylo postoupeno ústavně-právnímu
výboru za tím účelem, zdali vláda
vhodně a oprávněně použila zmocňovacího
zákona. Podle usnesení výboru mělo
ministerstvo financí předložiti výboru
rozpočtovému smlouvu uzavřenou se "Společností
pro zpeněžení lihu". Přesto, že
od té doby uplynulo již více než 2 1/2
roku, ministerstvo financí neuznalo do dnešního
dne za vhodno tomuto vyzvání vyhověti. Toto
jednání ministerstva financí nelze kvalifikovati
jinak, než jako bezohledné briskování
parlamentu. Něco takového je neslýcháno
a v každém spořádaném státě
nemožno. Tehdy výbor rozpočtový a sněmovna
se usnesly vyzvati vládu, že má parlamentu
předložiti osnovu zákona o úpravě
lihového hospodářství. To se také
do dnešního dne nestalo a vláda nás
odbývá zase torsem, které je předmětem
jednání. Otázka lihového zákona
byla předmětem dvouletého jednání
parlamentárního a pojednou, když parlament
odebral se na prázdniny, za zády jeho sáhlo
ministerstvo financí k vyřízení věci
vládním nařízením a uzavřelo
smlouvu se Společností pro zpeněžení
lihu a tolerovalo této společnosti kartel, který
velice pečlivě ochraňuje. To jsou věci
nemožné a parlament nemůže si je podle
mého soudu dáti líbiti.
Lihový zákon byl připraven již za éry
nebožtíka dr Rašína, bývalým
ministrem financí inž. Bečkou bylo přislíbeno
jeho předložení. Zdá se však, že
příslušný pan referent ve IV. oddělení
ministerstva financi má dosti času, aby nás
zase překvapil a způsobil nějakou příjemnost,
jak tomu bylo při pověstném uhřiněvském
lihovaru.
Otázka hospodaření lihem je důležitá
pro finance státní. Je důležito, jak
má býti vedeno další lihové hospodářství,
a to nedá se vyřešiti pouhým zvýšením
daně, jak se domnívá ministerstvo financí.
Okolní státy zavádějí monopol
lihový a zdá se, že zkušenosti s výsledky
nejsou nejhorší, jinak bylo by slyšeti jistě
hlasitý odpor těch, kdož státnímu
monopolu nepřejí. Polsko zavedlo prodejní
monopol lihový, a jak zprávy ukazují, s naprostým
úspěchem. Podle Věstníku ministerstva
financí státu československého z 2.
února letošního roku hrubý příjem
lihového monopolu v Polsku počítá
se r. 1925 na 210 1/2 milionu zlotých, z čehož
bylo odevzdáno státní pokladně 177
milionů a zbytek 33 1/2 milionu zlotých byl
ponechán lihovému monopolu pro zvýšení
jeho působnosti. Výsledek lihového monopolu
v Polsku překonal tedy očekávání,
neboť hrubý zisk byl preliminován na 160 milionů
zlotých. Jak vidno, nebylo by třeba obav před
zavedením monopolu prodejového také u nás.
Je známo, že i u nás jsou obhájci lihového
monopolu neb pro jeho zavedení mluv mnohé důvody.
(Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.) Kdo odporují, jsou lihovarníci,
kteří bojí se lihového monopolu jako
čert kříže a proto na každé
své valné hromadě usnášejí
se na resolucích proti monopolu. Cena lihu k pálení,
jež se musí přizpůsobiti potřebám
lidu, jest u nás i dnes poměrně vysoká,
zejména když uvážíme, že lihovarníci
vyvážejí líh za 1.50 Kč za 1
litr, a to líh nejlepší jakosti. To, co se
nejlepšího u nás vyrobí, exportuje se
za směšné ceny. Výrobní náklady
činí okrouhle na 1 hl 700 Kč, ale společnost
exportuje za 150, za 180 a v ojedinělých případech
nejvýhodněji za 200 Kč. Na export doplácí
se tedy u nás na 1 hl proti výrobním nákladům
550 Kč. Jest otázka, zdali z důvodů
národohospodářských je tento export
vůbec rozumnou věcí. Sousední státy
všechny bez rozdílu topí se v lihu, a pochopitelně
náš líh těžko může
nalézti odbytiště za hranicemi. Uvážíme-li,
že na 1 hl lihu spotřebuje se okrouhle 10 q brambor
po 30 Kč, jest zde druhá otázka, zdali by
nebylo rozumnější raději surovinu zkrmiti,
nežli vyráběti z ní výpalky a
prima líh exporotovati za 150 Kč za 1 hl. Hlavním
produktem má býti líh a vedlejším,
nutným pro hospodářství pro výkrm
dobytka - jsou výpalky.
Dvě léta, po která bude pravděpodobně
ještě hospodařiti společnost pro zpeněžení
lihu, nejsou lhůtou dlouhou a proto je nutno, aby ministr
financí, pokud možno, v době co nejkratší
předložil parlamentu osnovu zákona, kterým
by se upravilo lihové hospodářství.
Vládní návrh na zvýšení
daně z lihu zahrnoval do spotřební daně
částku 8 Kč, kterou nyní vybírá
společnost pro zpeněžení lihu z titulu
t. zv. přeplatků. Rozpočtový výbor
s ohledem na budoucí zákonnou úpravu toto
ustanovení škrtnul. Tyto přeplatky resultují
z doby, kdy cena lihu rapidně stoupala a daň úměrně
s tímto vzestupem cen nedržela kroku. Z tohoto titulu
vyplynuly, když hospodařila lihová komise a
lihové komité, které bylo zřízeno
za účelem likvidace, přebytky, které
se rovnaly asi 8 Kč u 1 l lihu a proto také jsou
jako vedlejší dávka odváděny
státní pokladně vedle daně, která
činí 12 Kč plus 2 Kč pro samosprávné
svazky.
Domnívám se však, že by se nemělo
čekati a toto zvýšení mělo by
býti prováděno již s platností
od té chvíle, kdy nabude zákon účinnosti,
a to z těch příčin, aby tato nepřímá
dávka byla proměněna ve skutečnou
daň a postavena na zákonnou basis a dostalo se jí
tak ústavní základny, neboť tady stále
hrozí nebezpečí státní pokladně,
že ti "loyální" lihovarníci,
jak je známe, za chvíli mohli by si vzpomenouti
a vznésti proti státu žalobu proto, že
tato dávka nemá zákonného podkladu,
že ji nejsou povinni platiti. Tak docela jisté to
není, že by nám správní soud
nerozhodl, že ti páni mají pravdu. Lihovarníci
zavázali se ministerstvu financí, že budou
spokojeni s výsledky likvidace, které byly vyřizovány
cestou smíru. - Najednou si potom vzpomněli, sáhli
k žalobám, jichž je podána nespočetná
řada a kde jde okrouhle o zažalovanou sumu 29 až
30 mil. Kč. Jak to dopadne, je dnes těžko říci.
Ostatně stát už jednou v této příčině
prohrál svůj proces, když šlo o licenční
poplatky, které stát vybíral cestou nezákonnou
a musil vrátiti lihovarníkům okrouhle 4 mil.
Kč.
Tyto motivy mluví, myslím, pro to, aby tato dávka
byla pokud možno nejrychleji proměněna v daň.
Společnost by tím nebyla nijak postižena, neboť
se jí dávají smlouvou takové výhody,
jako žádnému jinému podniku v republice.
Má propůjčený lihový monopol,
takže se jí to docela pohodlně hospodaří,
zejména když dovedla tučnými sousty
odmlčeti všecky odborné lihovarníky,
vyjma Pretla, který se s ní soudí. Nutno
si uvědomiti, že odvádí-li společnost
těch 8 Kč do státní pokladny, není
to žádná její zásluha, poněvadž
tyto částky platí konsument a společnost
má z toho nevýslovný prospěch, spočívající
v tom, že těchto 8 Kč na přeplatcích,
odváděných ve smyslu té překrásné
smlouvy, která byla mezi ní a vládou uzavřena,
má právo ponechati si až 2 1/2 měsíce,
společnost odvádí tyto peníze o 2 1/2
měsíce pozadu po prodeji, takže má trvale
bezplatný úvěr z prostředků
státních. Společnost nepotřebuje proto
také žádného vlastního provozovacího
kapitálu. Tato má upsaný závodní
kapitál 20 mil. Kč. Ve skutečnosti však
podle toho, co jsem viděl v obchodním rejstříku,
má složeno toliko 5 mil. Kč, avšak ani
těch 5 mil. Kč tohoto vlastního kapitálu
nepotřebuje. Počítáme-li měsíčně
odbyt 22.600 hl. lihu, jak jej uvádí důvodová
zpráva, má společnost k disposici trvale
45 mil. Kč státních peněz, které
nahrazují provozovací a závodní kapitál.
Společnost také dosvědčuje nepotřebnost
svého vlastního kapitálu tím, že
má stále na přebytcích trvale uloženo
u Živnobanky sto a přes sto mil. Kč. Ti pánové
při tomto dobrém kšeftu bijí se v prsa
a říkají, že státu prokazují
neobyčejnou benevolenci a jsou k němu loyální.
Stát však na tento "dobrý obchod"
po čertech doplatil.
Když společnost přebírala hospodaření
lihové dne 1. září 1923, měl
stát na zásobách 330.000 hl. Stát
zaplatil za tento líh na základě vysoko kalkulovaných
přejímacích cen 1049 Kč za 1 hl a
společnosti odevzdal těchto 330.000 hl po 530 Kč.
Lihovarníci si napřed vynutili na ministru financí
vysoký kontingent, navařili lihu, nadělali
zásob a pak je hodili státu na krk.
Nebožtík ministr dr Rašín řekl,
že stát nesmí přijíti z tohoto
titulu ani o krejcar. Ale stát na to doplatil okrouhle
174 mil. Kč! O ty je státní pokladna lehčí.
Velmi závažná je okolnost, že s předloženým
návrhem souvisí zvýšení cen lihu
pitného. V návrhu vládním se praví,
že daň se zvýší o 2.80 Kč,
při čemž se zvýší zároveň
cena lihu v drobném o 1.80 Kč, a 1 Kč ponesou
lihovarníci. Dosavadní cena ve velkém činí
3.510 Kč, na příště má
býti 3.690 Kč, tedy plus 180 Kč u 1 hl.
My jsme s lihem nejdražší v Evropě. Na
pováženou je zde, zdali dnes můžeme s
klidným svědomím poznovu přikročovati
ke zvýšení cen lihu. U nás stojí
1 l lihu 35.30 Kč. Z toho dělají dávky
včetně daně obratové 23.26 Kč.
V Německu stojí totéž kvantum lihu 4.30
M, na naše koruny přepočítáno
34,76 Kč. Polsko má cenu 32,96, Uhry 26.57, Rakousko
23,42, Rumunsko 8,69 Kč. Při těchto cenách
nemůžeme s dobrým svědomím pochopitelně
dáti souhlas k novému zvýšení.
Upozorňuji p. ministra na okolnost, že lihovarníci
dostávají vyúčtovanou přejímací
cenu vždy za celou kampaň, a mám proto také
za to, že p. ministr financí má žádati
tento příplatek od lihovarníků nikoliv
jenom za dobu od 1. července do konce roku, nýbrž
za celou kampaň, t. j. za celých 551.200 hl, které
v kampani jsou uvařeny. Kdyby od tohoto požadavku
upustil, lihovarníci by si velmi spokojeně mnuli
ruce a smáli by se panu ministrovi za zády, jak
jej napálili. Když už nynější
majorita má odvahu odhlasovati tuto daň, jsem pevně
přesvědčen o tom, že by průmysl
lihovarnický nebyl ohrožen a že by mohl líh
poskytovati ještě velmi pěkný výtěžek,
kdyby jeho prodejní cena byla zvýšena nanejvýše
o 1 Kč a kdyby průmysl nesl Kč 1,80 na 1
litru a nikoliv obráceně, jak to žádá
vládní návrh. Cena lihu představuje
za dnešních poměrů skutečně
krajní mez, takže plodí velmi nezdravé
zjevy jako pašování lihu, tajné jeho
pálení, pití lihu denaturovaného a
celou řadu jiných neřestí. Při
vysokých cenách lihu se velmi ovšem pohodlně
svezou lihovarníci a jejich přejímací
ceny ve stínu vysokých cen prodejních se
ztrácejí a nejsou tak nápadné. Snad
se mně bude dokazovati, že je nemožno, aby průmysl
nesl 1,80 při 1 litru, proto chci jen naznačiti,
že je to docela dobře možno, a že při
tom lihovarníci dopadnou ještě brilantně.
V kampani r. 1923, 1924 vyvezla Společnost 108.000 hl.
lihu, a to za cenu, jak jsem již zde konstatoval, 150 Kč
za 1 hl. Společnost koupila líh od státu
za 530, k čemuž přistoupí výlohy
rafinační, mzdy a ostatní režijní
výlohy, pojištění, uskladnění
atd., prodávala při exportu s prodělkem nejméně
500 až 550 Kč na 1 hl, t. j. při 110.000, jež
vyexportovala, celých 50 mil. Kč. Přesto
však dostali lihovarníci za hl lihu v této
kampani 575 Kč jako cenu přejímací
kdežto rok před tím toliko 530 Kč. Budou
třeba namítati, že v tom roce byly dražší
brambory, ale já chci poznamenati, že páni
platili brambory na líh daleko dráže, nežli
byly brambory jedlé, a to zase jen za tím účelem,
aby docílili vysokých přejímacích
cen.
V kampani r. 1922/23 byla cena 530 Kč velmi výhodná
a finanční správou benevolentně kalkulovaná.
Pánové si to vždy dovedli zaříditi
tak, aby mohli ministerstvu financí předložiti
kalkulaci, která jim zabezpečovala tučné
zisky. Byli tak bezohlednými k tomuto státu, že
si troufali kalkulovati na 1 hl lihu 16 q brambor, ačkoliv
podle skutečných výsledků tak, jak
byly vykázány lihovou komisí, bylo spotřebováno
průměrně 10 q, a to v době, kdy byly
brambory degenerovány a neměly tolik škrobovin.
Podle zesnulého již prof. Niederleho je potřebí
vedle zápařky 9 q na 1 hl, a tolikéž
také ukazoval diagram vystavovaný na hospodářské
výstavě, na který si páni nevzpomněli,
když kalkulovali 16 q brambor na 1 hl lihu. Nijak jim to
nevadilo, aby předložili kalkulaci naprosto neúměrnou.
V následující kampani 1924/25 vyplácela
společnost na přejímacích cenách
594 Kč za 1 hl lihu, při čemž dala vedle
daně a přeplatku ministru financí inž.
Bečkovi 7.5 milionu Kč jako výpalné
za to, že jí dovolil zvýšení výrobního
kontingentu, a pak za to, že ministr financí se spokojil
s touto úplatou, aniž by lihovarníci snížili
cenu lihu, což byli před tím odhodláni
udělati. Pokládám toto jednání
se stanoviska státní správy za nemorální,
za jednání, které nesnese veřejné
kritiky.
Zisky lihovarníků, ač jeden z řečníků
v debatě zde dokazoval obtíže výroby
lihovarnické, jsou enormní.
Za dob mírových lihovařili producenti lihu
podle Družstva hospodářských lihovarů
za pouhé výpalky, docházejíce zisku
v jich využití, výkrmu dobytka, hodnotě
mrvy, výrobě drasla atd. Cenou lihu byla kryta jen
režie, často však k tomu nedostačovala
a nezbyly pak lihovaru ani výpalky zdarma. Dnes mají
producenti lihu výpalky zcela zdarma a dostávají
podle výpočtů emer. ředitele lihovaru,
tedy dlouholetého praktického lihovarníka,
za líh cenu o 195 až 244 Kč na hl vyšší,
než odpovídá skutečným výrobním
nákladům.
Nejsou zde tedy naprosto žádné důvody
k nějakým nářkům, ba naopak.
Uvážíme-li, že export lihu klesá,
uvidíme, že společnost uspoří
to, co musí dopláceti na exportním lihu,
a uspoří-li to, má tolik prostředků,
aby mohla dáti státu ne 8, ne 9, nýbrž
plných 10 K přeplatků vedle daně a
ještě se ji při tom dobře povede. R.
1923/24 dělal export 108 tisíc hl, v kampani 1924/25
42 tisíc hl a v kampani 1925/26 bude dělati maximálních
30 tisíc hl, nic více. Prosím, odpočítejte
si ztráty, které resultují mezi cenou výrobní
a cenou, za kterou se exportovalo, a uvidíte, co se na
exportu lihu uspoří a zdali jest oprávněné
tvrzení, že pánové nemohou zaplatiti.
Lihovarníci mohou s ohledem na své zisky vzíti
ze zvýšení daně větší
podíl než 1 Kč a průmysl lihovarnický
nebude nijak ohrožen. Nechť neplatí přemrštěné
ceny za melasu a mají úhradu zajištěnu.
Doporučoval bych p. ministru financí, aby se pokusil
za všech okolností žádati při nejmenším
50% toho, co representuje toto zvýšení, jestliže
majorita sněmovní přijme návrh na
zvýšení daně z lihu. Jest mi velmi dobře
známo, že pan ministr financí poslal p. min.
radu dr Háka k lihovarníkům se striktním
rozkazem, že mu má od nich přinésti
1,40 Kč, t. j. polovičku, ale min. rada Hák
spokojil se toliko s 1 Kč. Víme, že pánové
mohou 1,40 Kč dáti, a mám za to, že
p. ministr udělal by proto velmi dobře, kdyby jim
docela resolutně řekl, aby 1,40 K zaplatili. Zisky
lihovarníků jsou abnormální, hospodářství
lihovarnické zabezpečuje řadě lidí
zbohatnutí, proto by bez zvláštní ujmy
snesli zatížení vedle daně 10 Kč
na 1 litr. Společnost vyhazuje a hýří
penězi. Svědčí o tom tučné
odměny členům správní rady
a poskytování zvláštních odměn.
Tato společnost má ve svém rozpočtu
na odměny členům správní rady
okrouhle ročně 3 miliony Kč, tedy rovněž
asi tolik, kolik stál ještě před rokem
jeden státní etát, v náš nejvyšší
kontrolní úřad.
Konstatoval jsem již ve výboru rozpočtovém,
že společnost na mimořádných
odměnách poskytla 12 členům správní
rady pod titulem odměny za intervence po 150.000 Kč
a že jedním z těch pánů je také
náš parlamentní kolega pan dr Zadina.
(Posl. Srba: Což mohou úředníci Zemědělské
rady přijímati zvláštní odměny
od spolku lihovarníků?) Patrně jim to
nepřekáží. Pan dr Zadina by členem
správní rady této společnosti od 6.
března 1923 až do 2. dubna 1926 (Hlas: Co dostává
Pik?) Pane kolego, mluvíte-li o Pikovi, doporučoval
bych vám každému, abyste to dělali jako
kol. Pik, aby co každý z vás dostane,
do krejcaru rozdal a také veřejně kvitoval
pro účele dobročinné a veřejné,
a pak vám nikdo nebude nic vytýkat. O p. kol. dr
Zadinovi nevědí ani vlastní příslušníci,
že to dostal.
Na zařizovací výlohy vydala společnost
4 1/2 mil. Kč, které bývalý pan
ministr benevolentně toleroval.
Za porady při dělání pověstné
smlouvy mezi společností a vládou zaplatila
společnost pro zpeněžení lihu dr Pollakovi
2 mil. Kč. Pan dr Zadina sice říká,
že p. dr Pollak předložil účet
na 2 mil. Kč, ale že mu je společnost nevyplatila
celé. Já nevím, od kdy jsou, odpusťte,
naši páni advokáti takoví gentlemani,
že slevují půl milionu nebo milion nebo snad
ještě více ze svých účtů.
Dr Pollak jen radil při této pověstné
smlouvě, kterou ministerstvo financí do dnešního
dne parlamentu nepředložilo k nahlédnutí.
Buďto smlouva je takového druhu, že se za ní
ministerstvo nemusí stydět a pak nemá příčiny,
aby nám smlouvu nepředložilo, anebo je smlouva
tak nemravná a špatná, že nesnese světla
denního a pak, ministerstvo nemělo smlouvu s touto
společností uzavírat. (Posl. Srba: Vždyť
ta věc přímo kompromituje ministra, který
tu smlouvu dělal!) Páni mají v tom ohledu
velmi tvrdou kůži.
Líh je vedle cukru jediným předmětem
vázaného hospodářství. Před
třemi týdny řekl nám ve schůzi
rozpočtového výboru p, ministr financí,
že je možno nejdéle ještě jeden rok
setrvati při vázaném hospodářství
cukerním. Mám za to, že tato zásada
volného obchodu, která byla u nás jistými
kruhy tolik fedrována a zastávána, neplatí
jen pro cukr, nýbrž i pro líh. Když zásada,
tedy zásada ve všech případech stejná.
Poněvadž pan ministr nemá tou dobou odvahy,
aby s výsledkem svedl boj s lihovarníky, musíme
důrazně žádati, aby hospodaření
lihem bylo uvolněno a aby přes tento volný
obchod finanční správa státní
pracovala na přípravě státního
lihového monopolu prodejního. Kdyby nebylo vázanosti
v hospodářství lihovém, a kdyby byla
umožněna volná konkurence, nebylo by třeba
zvyšovati prodejní cenu lihu a stát mohl by
i tak dostati svoji daň. Výrobní náklady
jsou uměle zvyšovány nesprávnou kalkulací
výrobní a úmyslně vysoko placenou
surovinou. Průmyslové lihovary platily pro poslední
kampaň za 1 q melasy 60 Kč, ačkoliv její
cena denní na burse činila 22 Kč za 1 q.
Tuto okolnost vysvětlují takto: vídeňská
Kreditka drží ve svých rukou koncerny lihové
a melasové, od nichž lihovary odbírají
melasu k výrobě lihu. Aby mohly odůvodniti
vyšší výrobní náklady, platí
dražší surovinu a docilují tak vysokých
přejímacích cen, vydělávajíce
dvakrát, jednou na melase a podruhé na lihu. Tato
nečistá manipulace projeví se pochopitelně
také v prodejních cenách, které ač
neoprávněně vysoké, bývají
zpravidla finanční správou státu uznávány
za přiměřené. Počítáme-li
že na 1 hl lihu je třeba 3 5 q melasy a že lihovarníci
platili za melasu okrouhle 200 Kč, přepláceli
surovinu na 1 hl lihu nejméně o 105 Kč. Kdyby
zde byla volná konkurence, srazila by ceny dolů,
poněvadž tyto manipulace při volném
obchodu byly by naprosto znemožněny. Jedině
monopolní postavení lihového průmyslu
umožňuje takovéto vykořisťování
širokých vrstev lidových. Je proto nanejvýš
nutno, aby tomuto řádění učiněna
byla přítrž.
Za tím účelem dovoluji si navrhnouti resoluci,
v níž žádám uvolnění
obchodu lihem, není-li možno v této době
přikročiti k zavedení prodejního monopolu.
Podle zprávy vydané valnou hromadou Družstva
hospodářských lihovarů odhaduje se
spotřeba zdaněného lihu v oblasti Slovenska
a Podkarpatské Rusi na 220.000 hl ročně.
V kampani r. 1922/23 bylo však zdaněno z této
spotřeby toliko 77.891 hl, v kampani 1923/24 85.397 hl
a v kampani r. 1924/25 91.558 hl. Na Slovensku pije se tudíž
denaturovaný líh, následkem čehož
uniká státu ročně na dani okrouhle
310,510.000 Kč, o které státní pokladna
přichází, totiž pitím tohoto
lihu denaturovaného a pitím lihu pašovaného,
který se k nám tlačí zejména
z Rumunska, Polska a Maďarie. Připočteme-li
k tomuto ztrátu na dani při paušalovaném
pálení lihu 25 Kč, dále ztrátu
při vysokostupňových vínech, odhadnutou
na 7.000 hl, t. j. 5,600.000 Kč, a ztrátu na státním
příplatku při lihovinách z ciziny
dovážených 150.000 Kč, obdržíme
číslo 342,600.000 Kč, o kteroužto sumu
stát ročně na dani z lihu je zkracován,
nepočítaje v to daně a dávky přímé
a těžké hospodářské ztráty
průmyslu lihovarnického. Kdyby se p. ministrovi
podařilo zachytiti takto unikající peníz,
měl by úhradu pro požitkový systém
a valnou část schodku resultujícího
ze záloh placených zemím konto učitelských
platů odstraněnu bez hledání nových
pramenů příjmových a bez nové
daně lihové. Bude úkolem finanční
správy státní, aby snažila se zdokonalením
denaturačních prostředků učiniti
líh denaturovaný k pití na tolik nezpůsobilý,
aby obyvatelstvo nemohlo jej požívati, jak je tomu
dnes, kdy denaturační prostředky zpravidla
nemají té hodnoty, aby denaturovaný líh
učinili nezpůsobilým k pití. Rovněž
tak je úkolem finanční správy, aby
se postarala o náležitou ochranu celní na hranicích,
aby pašování lihu z okolních zem bylo
znemožněno.
Konečně dovoluji si upozorniti na nutnost kontroly
prodávaných lihovin, aby chudákům,
kteří ve formě lihové daně
přispívají vydatnou měrou do státní
pokladny, nebyla místo drahého lihu prodávána
voda. Úkolem státu nemůže býti
jenom vybírati daň a nestarati se o to, jestli právě
ti nejchudobnější lidé za peníze
dostávají líh nebo jen vodu. A poněvadž
nemůžeme trpěti, aby lihovarský průmysl
vyhříval se na výsluní státem
chráněného monopolu, zabezpečujícího
nezasloužených zisků jedné třídě
lidí na útraty celku, musíme trvati na zásadě
volného obchodu a proto navrhuji příslušnou
resoluci.
Jménem klubu prohlašuji, že z důvodů
zásadních i věcných budeme hlasovati
proti této předloze. (Potlesk čsl. soc.
demokratických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Slovo dále má pan posl. Chlouba.
Posl. Chlouba: V této sněmovně vypěstovává
se zvláštní obyčej při projednávání
zákonů. Zúčastněné strany
to v zákulisí upekou, hodí do sněmovny,
jich řečníci vedou pak proti vlastním
předlohám ostré řeči, zle kritisují,
ale na konec po všech ostrých řečech
a resolucích pěkně společně
rukou nerozdílnou všechno odhlasují. Tak tomu
bylo minu e při projednávání státně-zaměstnaneckých
předloh, tak tomu bylo při kongrue, tak je tomu
i dnes při právě projednávaných
předlohách o zvýšení daně
z cukru a z lihu. V rozpočtovém výboru jak
zpravodaj, tak i mluvčí republikánské
strany zle naříkali, že lihovarský průmysl,
který skýtá jediný zdroj výdělků
v horských krajinách je na tom velmi zle, že
nemůže konkurovati s cizinou, že lihu přece
lze upotřebiti s úspěchem při výrobě
ovocných konserv a také k účelům
pohonným atd. Tím spíše a právě
proto je třeba odmítnouti tyto předlohy,
které silně zatěžují nejen výrobu,
zhoršují nejen výrobní podmínky,
ale zatěžují podstatně celou konsumentskou
třídu. Nejde tu přece o plaidování
pro pití kořalky, nýbrž o věc
zásadní povahy, jde tu o to, že se mají
zvýšiti nepřímé daně.
Tak se opětně potvrzuje holá skutečnost
třídního charakteru těchto daňových
předloh. Ale nejen to, znovu tu vyniká, že
všechno to mluvení, všechna ta kritika stran
stojících za předlohami je pustým
švindlem.
Posl. dr Zadina v rozpočtovém výboru
dokazoval, že je tu silná skupina hospodářských
lihovarů, v nichž jsou zorganisováni drobní
zemědělci, kteří mají dokonce
v těchto lihovarech většinu, čímž
jsou živě interesováni na tomto podnikání,
takže je třeba všechno učiniti, aby se
výroba tohoto odvětví v chudých horských
krajích nejen udržela, ale ještě zvýšila.
Dejme tomu, že tomu tak je. Pak je to kus farizejství,
když se na jedné straně vyzdvihuje chudoba
zúčastněných družstevníků
a v zápětí nato se hlasuje pro zvýšení
daně na výrobu, která se béře
takto v ochranu. Proč tedy, jde-li o chudé lidi,
jde-li o horské obyvatelstvo, se nehledá jiný
zdroj příjmů, proč se nehledá
na př. příjem ve zdanění velkých
vkladů v bankách a finančních ústavech,
proč se hledá zdroj příjmů
u zchudlých konsumentů?
Jak je to s těmi hospodářskými lihovary?
Takový hospodářský lihovar představuje
menší průmyslový závod, spojený
se zemědělskými usedlostmi, od nichž
přejímá surovinu (brambory), zpracovává
je na líh a tím jaksi umožňuje větší
zpeněžení této plodiny horských
krajů. Výpalky, které dostává
zemědělec zpět, slouží mu za
vydatné krmivo pro dobytek, čímž se
dosahuje zvýšené produkce masa, tuku a mléka.
Na této základně budují a staví
určité obchodní skupiny. a to tím
spíše, že podle předpisů lihového
zákona určuje se těmto lihovarům kontingent
podle množství započítané výměry
pozemkové, Tuto obchodní a politickou skupinu nevedl
ovšem tak zájem o povznesení výroby
a pomožení horským krajům, jako spíše
ta skutečnost. že združstevněním
lihovarů zvýšilo se také výrobní
oprávnění, to je možnost zpracovati
větší množství brambor. vyrobiti
více lihu. Tato tendence. zvýšiti výrobu
lihu a tím zase naháněti tučné
zisky společnosti pro zpeněžení lihu,
která má monopol prodejní. do kapsy. už
byla zřejmá v období parcelačním
při oné t. zv. žni pozemkové reformy.
Drobní pěstitelé bramborů v horských
krajích byli největší měrou také
proto vtaženi jako interesenti do hospodářských
lihovarů. že každým malozemědělcem,
vtaženým do členství hospodářského
lihovaru. rozšiřovala se základna pro větší
kontingent výrobní a tím také zvýšení
příjmů pro společnost pro zpeněžení
lihu, Zmíněné obchodní a politické
skupiny jsou tu pak v tomto případě interesovány
dvakráte: jako výrobci a jako tiší společníci
lihové společnosti.
Daň z líhu byla již v rozpočtu pro rok
1923 preliminována částkou, 496 milionů
Kč a stoupá každým rokem. Také
nyní. když se jedná o úhradu na státně-zaměstnanecké
předlohy, jdou navrhovatelé i finanční
správa solidárně proti konsumentům
a vrhají se poznovu na nepřímé daně.
které jsou v rozpočtu již dnes vyjádřeny
číslicí miliardovou. vezmeme-li totiž
v úvahu prostě jen výnos daně z cukru
a daně z lihu.
Finanční správa potřebuje prý
na úhradu právě v minulých dnech projednaných
předloh 700 milionů Kč. Pokud se pamatuji,
mělo býti výnosu restrikce použito k
nadlepšení situace státních zaměstnanců.
Restrikční zákon sledoval cíl propuštěním
sto tisíc státních zaměstnanců
ušetřiti peněz, kterých mělo
býti použito k nadlepšení poměrů
zbylých státních zaměstnanců.
Prof. dr Srdínko odhaduje v Ročence republikánské
strany úspory takto dosažené na 2 miliardy,
aspoň o tom v té citované ročence
na str. 41 prof. dr Srdínko praví: Ve sněmovně
byl to člen našeho republikánského klubu,
který první vystoupil s kategorickým požadavkem
restrikce počtu státních zaměstnanců.
Parlament schválil pak vládní návrh,
kterým roku 1925 se započalo s restrikcí,
propuštěním prvních 35.000 státních
zaměstnanců. Účelem tohoto opatření
je získati prostředky, aby stát mohl svoje
zaměstnance náležitě platiti a aby schodek
rozpočtový byl odstraněn. Znamenáť
přebytečný počet 100.000 státních
zaměstnanců pro státní pokladnu zbytečný
výdaj 2 miliardy Kč. Co tu praví pan posl,
dr Srdínko v ročence své strany? Je-li
pravda, že propuštěním 100.000 státních
zaměstnanců ušetří se 2 miliardy,
pak by to při propuštění 35.000 státních
zaměstnanců znamenalo, že na každých
10.000 propuštěných zaměstnanců
uspoří státní pokladna 200 mil. Kč,
což při počtu propuštěných
35.000 zaměstnanců činí 700 mil.,
čili zrovna tolik, kolik požaduje finanční
správa na úhradu státně-zaměstnaneckých
předloh, Nebo tomu tak není, a pak se do veřejnosti
házejí úmyslně číslice.
jako tomu je v celní politice, s úmyslem zlým,
aby tu byla nezasvěcená veřejnost poštvána
proti státním zaměstnancům.