Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále pan posl. Štětka.

Posl. Štětka: Vážená sněmovno! Jako dělník považuji za svou povinnost, říci také svoje stanovisko k posledním událostem na půdě tohoto parlamentu zejména proto, že dělnická třída, jejíž jménem kladu si za čest zde mluviti, byla již nesčetněkráte názorně poučena o tom, co je to československý parlamentarism, co je to československá demokracie.

Většina, která se zde nyní objevila a která násilným způsobem prosadila změnu celního sazebníku a spáchala tím na nejširší a nejchudší třídě tohoto státu zločin, jest nám dělníkům známa již dávno. My, kteří pracujeme u Pražsko-železářské společnosti, víme, že, ve správní radě tohoto našeho podniku seděli a ještě dnes sedí vedle sebe Slované, Němci, Arijci, Židé, katolíci, evangelíci, všichni pohromadě. Těmto kapitalistickým pirátům nebylo a nikdy nebude na překážku jejich národnostní anebo náboženské založení, jde-li o utlačeni a vykořisťování pracujícího lidu. Tato kapitalistická sebranka sjednocuje se dnes proti 80% obyvatelstva tohoto státu i na půdě parlamentu - a to ne snad pouhou náhodou. Čeští kapitalisté mají již to, co chtěli, více dostati nemohou, protože na to nemají hospodářských sil. Pozemková reforma, která se ukázala jako největší zlodějna, jaká kdy v dějinách byla, je v Československé republice z části již provedena. Deflační politika, kterou dělala vláda českých kapitalistů po dlouhá leta, dala moc velkým bankám pod vedením živnostenské banky. Čeští kapitalisté, kteří byli až do převratu kapitalisty národa, kolonie, která náležela Vídni, získali vedení mezi kapitalisty všech národností tohoto státu a němečtí a maďarští kapitalisté se spokojili se svým podřízeným postavením.

Boj mezi kapitalisty skončil, kapitalistická třída hnaná mezinárodní hospodářskou krisí je však nucena zvýšiti svoje zisky na účet pracujícího lidu měst i venkova. Proto je třeba vzíti pracující třídě všechny poválečné vymoženosti, pracující třídu co nejvíce utlačiti a zotročiti, vzíti všem, kteří pracují, chleba, aby se ušetřilo, proto je třeba hladem hnáti pracující třídu měst a venkova ještě k větší práci, nežli kterou vykonávala až dosud, a to proto, aby se mohlo s cynickým výsměchem, kterého jsme tu byli svědky, a před tváří 80% občanstva tohoto státu dávati generálům statisícové platy a na vykrmování páterů milionové obnosy. Nás jako dělníky také nepřekvapuje, že klerikálové se ocitli v jednotné frontě se všemi kapitalisty. To ani jinak býti nemůže, ti tu byli a budou vždy proto, aby pomáhali pracující třídu ubíjet, neboť v tomto řemesle se vyznají dokonale. Za světové války posvěcovali nejstrašnější válečné zbraně, vojákům místo chleba dávali požehnání, umírajícím žíznivým vojákům místo vody dávali pomazání, ba i umírající vojáky okrádali. Nebudou jinými v žádném případě, ani v Československé republice. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Účelem oficielních církví bylo, je a bude vždycky pomáhati vládnoucí kapitalistické třídě, hroziti peklem všem, kdož by se bouřili - a za to dostávají zpropitné, které se jim zvyšuje o obrovské miliony, a to proto, aby při zahánění zlého ducha. kterým prý je hladová pracující třída posedlá, více se činili. Dovedli se spojit také všichni páteři svorně, i římský páter podával tu ruku židovskému rabínu k vymáhání a zvýšení svých platů. Pro lid mají různé boby, pro sebe jen jednoho, kapsu.

Pánové, k vašemu zločinnému dílu, kterému říkáte hospodářské a sociální vyrovnání, je třeba ještě dnes říci několik zásadních poznámek, o kterých nebylo zde se strany pánů z celní většiny vůbec ještě hovořeno. Bylo především docela hrubým podvodem, když zde někteří páni z celní většiny tvrdili, že cla na potraviny nám pomohou při sjednávání obchodních smluv, že pomohou nám k tomu, abychom na zemědělských státech získali ústupky pro svoji průmyslovou výrobu. Cla skutečná, uvedená ve čl. II projednané předlohy, jsou úplně stejná se cly, pod něž se nesmí jíti při uzavírání smluv s jinými státy, jak se uvádí l v čl. V. Zástupci Československa nemohou tedy nic sleviti a proto také nemohou získati žádných výhod.

Mezi průmyslovými cly, která jsou touto předlohou zaváděna, jsou také cla na potřeby mlynářské. O nich zapomněli pánové z celní většiny mluviti vůbec. Jsou dosti vysoká a mlynáři se s nimi smířili pouze proto, že jim článek Vl projednané předlohy dává známé výhody při vývozních listech a že se jim zaručují značně vysoká cla na mouku.

Vysoká cla moučná a dovozní listiny, které umožňují mlynářům vyvézti černou mouku, budou míti jen jediný následek: zdraží se mletí v československých mlýnech a tím bude zdražen chléb i mouka také zemědělcům, kteří si dávají semlíti ze svého vlastního obilí. Zvýšení melného, to bude jediný zisk, který pánové přinesou malým zemědělcům.

S hlediska dělnického je politický rozpad vládní koalice faktem pro nás velmi důležitým. Ukázalo se, že je možné i jiné seskupení stran, nežli které jsme tu viděli po tolik let. Měšťáci jsou schopni vytvořiti dvojí vládní většinu, to dokázali několikerým hlasováním při otázkách vysoce politických, o které se tu před několika dny jednalo. Když dovedli němečtí měšťáci chrániti fašisty a hlasovati i proti debatě o provádění jazykových nařízení, pak zajisté dokázali, že jsou již schopni státi se součástí vládní většiny. Tím padá jeden velký podvod. Tvrdilo se zde, že strany socialistické nemohou prováděti politiku důsledného třídního boje a to z vyššího státního zájmu. Nebylo tomu tak a není tomu tak.

Padá také povídka o rudozelené koalici. Po volbách 15. listopadu byli jsme zváni do koalice s českými agrárníky a dělníkům se namlouvalo, že by taková koalice byla skutečnou vládou dělníků a rolníků. My jsme věděli, že strana p. dr Zadiny a dr Hodži není stranou rolníků, ale stranou bohatých sedláků a finančního kapitálu a s ním spojeného zemědělského průmyslu. My jsme věděli, že ve státě byrokraticko-policejním vláda dělníků a rolníků není možná. Dnes čeští agrárníci dokázali bývalým vládním socialistům a především lidu, který je v jejich stranách organisován, že jsme měli pravdu my. Doznáváme, že je to pro nás jistým zadostiučiněním.

Přesto však, že nikdo nemůže popírati, že se ukázal býti náš názor na situaci správný, přesto, že tím vzrostl ohromně vliv komunistické strany na lid, nabízíme jednotnou frontu důsledného třídního boje všem, kteří tvrdí, že zastupují zájmy dělníků. Po zkušenostech, které jsme nabyli v této sněmovně a které jsou smutnou kapitolou pro právo na život pracující třídy, nabízíme jednotnou frontu právě těm, kterým ukládá dějinná povinnost, aby se spojili nejenom v této sněmovně, nýbrž i mimo ni proti sjednocené buržoasii, neboť se ukázalo, že jedině ve sjednocenosti dělnictva je ohromná síla, což dělníci v továrnách, na polích a všude tam, kde jsou vyssáváni a kde jsou zotročeni, dnes již chápou. Máte, pánové, na vybranou. Buď se postavíte pro hájení dělnických práv a práv 80% tohoto národa anebo budete smeteni vlnou tak ohromné nespokojenosti, kterou jste z největší části zavinili stálým přisluhováním československé buržoasii, ba zapomněli jste i na pracující třídu v nejvážnějších dobách vůbec.

Když r. 1921 přijal se zde v této sněmovně zákon, kterým se snížily platy státních zaměstnanců, na což dělnická třída ještě nezapomněla, stalo se to za pomoci a účasti tehdejších vládních socialistů. Zákon, kterým se ubral chléb nejen rodinám státních zaměstnanců, nýbrž celé pracující třídě, byl signálem pro všechny kapitalisty bez rozdílu národnosti, aby i oni sáhli na mzdy a poválečné vymoženosti dělnictva. To se také stalo. Heslem kapitalistů byl diktát! Dělnictvu snížiti mzdy bez ohledu na poměry! Dělnictvo se tehdy bránilo, odvolávajíc se na stávající drahotu, bylo mu však vytýkáno nevlastenecké cítění. Vláda, kapitalisté tehdy tvrdili, že napřed musí býti sníženy mzdy a pak že bude všechno lacinější. Pravý opak byl pravdou. Dělnické mzdy byly sníženy pod minimum až k neuvěření o 40 až 70% takže dnešní dělnické mzdy jsou v poměru mezd předválečných jen o 4 až 6krát vyšší, co naproti tomu drahota stoupla 10 až 15kráte, ba ještě vícekráte.

Tak na př. oblek, který stál před válkou 30 a nejvýše 60 K, stojí dnes 300 až 800 Kč. Obuv, která stála před válkou 8 až 12 K, stoji dnes 100 až 180 Kč. Nájemné v městě ze 2 místností platila dělnická třída 200 až 300 K ročně, dnes tentýž byt v městě stojí 1400 až 2800 Kč. Na venkově dělnický byt o 2 místnostech stál 30 až 60 K ročně, dnes stojí 380 až 800 Kč ročně. U potravin tomu není jinak, ba ještě hůře. 1 kg pšeničné mouky, který před válkou stál 26 až 30 hal., stojí podle výkazu ministerstva zásobování z 8. června 1926 4.20 až 4.30 Kč, žitná mouka, která stála 16 až 22 h, stojí 2.75 až 2.80 Kč, brambory, které stály 16 h, stojí dnes 2.60 Kč, hrách, který stál 40 h, stojí dnes 5,50 Kč, hovězí maso, které stálo 1,60 K, stojí 18 Kč a sádlo, které stálo 1.80 K, stojí dnes 20 Kč.

Nyní přecházím k porovnání dělnických mezd, a to jaké byly mzdy před válkou a jaké jsou nyní. Průměrná denní mzda kvalifikovaného řemeslníka byla před válkou 5 K a dnes průměrná mzda téhož dělníka činí 28.50 Kč, zaučeného dělníka předválečná průměrná denní mzda byla 4.10 K a nyní činí 22 Kč, pomocného dělníka předválečná mzda byla 3.10 K a nyní 16.80 Kč, předválečná mzda mladistvého dělníka byla 2.30 K a nyní 10.50 Kč. Ba jsou případy, kde se platí starým, v práci sešedivělým a sedřeným dělníkům 5 Kč denně. To neuvádím nejnižší mzdy, řekl jsem jejich průměr, a o těch nejnižších mzdách jest se potřebí zmíniti zvláště. Na Českomoravské vysočině, kde není téměř žádného průmyslu, vydělá si chudý dělník i se svojí rodinou 60 Kč týdně, ba jsou i případy, že také tříčlenná rodina vydělá 30 Kč týdně. Na Milevsku, na Dobříšsku a na Příbramsku, kde je chudý kraj, tam jsou poměry ještě horší. Měli by se pánové jíti podívati na Dobříšsko, tam je druhá Podkarpatská Rus! Dělník bydlí v dřevěné chatě, do které mu prší, a jeho výdělek při namáhavé práci za celý týden při práci od slunka do slunka činí také 45 Kč.

Dělníci stále doufali, že vláda splní svůj slib, který dala r. 1922, když se dělnické mzdy snižovaly. To se nestalo. Dělnické mzdy byly sníženy, drahota stoupala a když dělníci právem se ozývali v továrnách a žádali zvýšení mezd, bylo jim odpověděno dalším zdražováním životních potřeb. Co se dělo dále, to zůstane krvavou skvrnou v historii dělnické, že totiž když hladoví dělníci r. 1924 v únoru v zoufalství a bídě vyšli na ulice, na které měli i za starého Rakouska právo, a žádali zvýšení mezd a zakřiknutí lichvářů, bylo jim odpověděno olovem, persekucí a výsměchem. Tehdá prohlásil zástupce vlády, že je u nás poměrně nejlépe naproti druhým státům. To byl podvod, který nejlépe vynikne, srovnáme-li boj o drahotu za zvýšení mezd v r. 1911 s dnešní dobou.

Pánové z bývalé koalice! Mám zde po ruce, jako doklad "Právo Lidu" ze 6. října 1911, kdy v rakouském parlamentě byla projednávána otázka drahoty způsobem, který se nedá porovnati s československými poměry a jeho parlamentarismem. Při řeči posl. dr Adlera 5. října 1911 truhlářský dělník Neguš Vavrák, když viděl v ministerských lavicích, že se pánové drahotě smějí, vytáhl revolver a střílel do rakouských ministrů jako do zajíců. Tehdy zejména odsoudilo "Právo Lidu" způsobem nanejvýš ostrým vládu Gautschovu. V dalším pak vyličuje, jak referent posl. dr Adler kritisuje a odmítá snahy vlády, a jak dostává se mu za to hlučného potlesku. Vláda je ustrašena. Rakouský censor však pustil tyto řádky, aniž by se jich byl dotkl. (Ukazuje "Právo Lidu".) Ale naproti tomu vidíme, ač tehdá rakouský censor neodvážil se zkonfiskovati "Právo Lidu", že v Československé republice, když r. 1924 se do dělníků, kteří žádají chléb, střílí jako do zajíců, a když "Rudé Právo" přinese tyto události, že to vypadá takhle (ukazuje konfiskované číslo "Rudého Práva".). To je poměr české demokracie k byrokratickému Rakousku.

Vy, pánové z bývalé koalice, kteří jste pomáhali dnešní zpupné buržoasii, když jí bylo nejhůře, vzpomeňte si na doby, že jste jí nejen pomáhali, ale přímo zrodili, neboť jste ji vyseděli v ministerských křeslech. To jsem považoval za svou povinnost jako dělník říci vám otevřeně tváří v tvář.

Přicházím k dalšímu. V této sněmovně se také mluvilo při celní otázce o tom, že cla budou také do značné míry působiti ke zmírnění průmyslové krise, která u nás není přechodným, nýbrž trvalým zjevem, a jež stala se karabáčem, kterého se používá na zdolání pracující síly. Pánové, já vás s tohoto místa varuji před důsledky této katastrofální politiky, na jejíž dráze se nalézáte. I slepý přece musí již dnes věděti, že stojíme před úplným průmyslovým bankrotem.

Denně vidíme, že se omezuje výroba, denně vidíme, že jsou dělníci vyhazováni po celých stovkách, a možno říci, když to takto půjde dále, že se Československá republika stane bludištěm, ve kterém není pochopení a smysl pro zdravou hospodářskou politiku, která již dnes je pařeništěm kapitalistických ničemností, úplatkářství, která se stala domovem korupce, protekcionářství a kde počíná člověk až tehdá, má-li 1 milion.

Panu zpravodaji o celní předloze, který měl zde odvahu tvrditi, že celní ochranou bude pomoženo také průmyslu, odpovídám, že se dopouštěl určitého podvodu, nebo je slepým před holou skutečností. Také jeden časopis napsal, že už teď cítí náš průmysl důsledky přijetí celního sazebníku, že se mu ulehčuje. V tomhle jste měli, pánové, pravdu, jakou mají vždycky agrární časopisy, neboť právě teď zastavuje Pražsko-železářská společnost jednu z posledních vysokých pecí v Král. Dvoře, která byla ještě v chodu, právě teď zastavuje Pražskoželezářská společnost výrobu ve svých válcovnách v Král. Dvoře a právě teď zastavuje se také výroba nebo do značné míry omezuje ve Staré Huti u Berouna, a v nejbližší době stane se tomu tak i na Kladně. Je tomu tak v celém železářském průmyslu. O nic lépe, ba v některých případech ještě hůře daří se průmyslu textilnímu. Tak na př. v textilní továrně Kubinzky v Berouně zastavena byla úplně výroba. Dělníci v počtu 1100 byli vyhozeni z továrny bez ohledu na to, že v této továrně pracovali 30 let, a nejsou řídké případy, i 60 let, a je celá řada dnes sedřených dělníků, kteří mají za věrné služby a vykonanou práci ozdobena prsa záslužným křížem a kterým před zastavením výroby dostávalo se za 8 pracovních hodin denně 5 Kč. Podal jsem na vládu československou interpelaci a měl jsem za to, že také socialistické strany postaví se za to, aby jí byla přiznána naléhavost. To se nestalo, byly učiněny všechny zákroky, aby Kubinzky zaměstnával aspoň dělníky ženaté, otce početných rodin, třeba v omezené pracovní době, ale nebylo zde nikoho, tím méně státních úřadů, které dovedou velmi energicky zakročiti, jedná-li se o chudáky, ale nedovedou přinutiti žida Kubinzkého, aby mluvil s úřady. Jak přímo zločinně působí okolnost, když zástupce Kubinzkého docela provokativním způsobem postaví se před rozhodčí komisí naproti závodnímu výboru, na kterém žádá, aby se zřekl zákonné činnosti v závodě a slevil z mezd 5%, pro které vlastně dnes továrna z větší části stojí. Tento pán řekl do slova: "Oč se tento spor dále protáhne, o to bude továrna déle státi." Kde je státní návladní a kde jsou státní orgány vůbec, kde je státní zákon o útisku, když může takovýmto způsobem se státními úřady mluviti a doznati ničemnost zaměstnavatelskou člověk, který patří za mříže? Máme také zjištěno, že fa Kubinzky nechává vyráběti svoje zboží jinde, na př. u Mauthnera v Praze nebo u Goldschmiedta v Hořicích. Zde není ohrožen zájem veřejnosti, zde není ohrožena republika, ta je ohrožena jenom tehdy, když komunistický řečník poukáže na zlodějnu, která se u nás páše jako nikde jinde, a nebo když dělník druhému dělníkovi podá leták, ze kterého se má dověděti pravdu.

Dělnická třída již nevěří ve vaši falešnou demokracii, dělnická třída nevěří ve váš falešný parlamentarismus, ale ona je přesvědčena o tom, že přijde jednou den, kdy súčtuje s celým tímto režimem a ujme se řízení těchto věcí sama.

Přecházím k závěru. Pánové, není dosti na jednom zločinu, který zde byl spáchán na pracující třídě přijetím celního sazebníku, zvýšením kněžských platů, přistupujete pánové ještě k dalšímu zločinu, který se zde projednává, to je zvýšení daně z cukru. Nebudu se zabývati meritorním rozborem cukerní daně, neboť to již udělal můj kolega, ale chci poukázati na některé nezbytné věci, které shodou okolností dostavily se právě při příležitosti projednávání daně z cukru.

Cukr je jeden z předních artiklů, na kterých závisejí chudé proletářské rodiny, neboť jejich stravou není smetanová, nad míru slazená pražská kavárenská káva, ale vesnická černá brynda s ještě černějším chlebem a brambory. Jestliže jste, pánové, měli odvahu zdražiti těm nejchudším chléb a brambory a přistupujete ke zdražení cukru, opakuji vám, co napsal 1. října 1911 při známých bouřích protidrahotních p. kol. Udržal, sloup agrární strany: "Není bídy, je blahobyt. Chcete-li trvalou láci potravin na světě, chcete-li hladovou zeď proraziti a provésti svou, nuže pak musíte přijmouti zákon, aby matky topily novorozeňata hned po narození".

Tehdá to byl uličnický výpad p. kol. Udržala proti chudé třídě a dnes je to holá skutečnost, neboť jeho strana přijala zákon, podle kterého musí skutečně chudé matky házeti děti do vody. Kde je humanita, kde je všechno to žvanění o péči o české dítě, když se zde projednávají zákony, kterými se znemožňuje chudým dětem vůbec žíti? Ano, pánové, dokonejte i toto zhoubné dílo, ale vezměte na vědomí, že budete také přinuceni jednou si vykopati hrob, a to vlastníma rukama, kam budete uloženi těmi, kterým dnes znemožňujete žíti. Ten čas přijde a je snad blíž, než se vám zdá! (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Buříval. Dávám mu slovo.

Posl. Buříval: Slavná sněmovno! Naše stanovisko k oběma předlohám jak k dani z cukru, tak i k dani z lihu. diktováno je dnešními politickými poměry a je zamítavé. Ale i jiné, hospodářské důvody nutí nás, abychom nesouhlasili s předlohami, neboť nevystihují toho, po čem po stránce programové voláme.

Náš klub i strana osvědčily po 8 roků plně pochopení pro silnou, cílevědomou většinu v našich zákonodárných sborech. Kompromis ubíral straně na popularitě. Nedbali jsme toho, přinesli jsme oběti, a to rádi, všenárodní věci, všenárodní koalici. Naše setrvání v koalici diktováno bylo mimo jiné i tím, že jsme se snažili zabrániti rozpínavosti měšťanských stran. Po celou dobu, co jsme byli v koalici, bylo naší vedoucí myšlenkou, udržeti a vybudovati náš stát zejména proti nepřátelům vnějším i vnitřním. Do politického života vmetena byla však najednou z čista jasna otázka pevných cel. Myšlenku pevných cel nevyvolala strana republikánská, jak se za to má, nýbrž strana lidová, která již ve volební kampani proti straně republikánské takto agitovala. Chápeme, že proti této myšlence nemohla se strana republikánská postaviti zamítavě, zejména když se lidovcům podařilo vyhledati většinu pro cla. Právě tak chápeme, že s námi nemohlo býti o této otázce jednáno, a tak octli jsme se před novou formací státní moci v republice, před t. zv. celní většinou, která násilně odhlasovala změnu celního sazebníku a kongruu. Vůdčím tohoto nového seskupení byl p. posl. Šrámek a p. dr Hodža. Marné bylo naše varování. A tak došlo k bouřím v poslanecké sněmovně, které vyvrcholily zejména v sobotu při hlasování o kongrui. Nemáme, vážení pánové, čeho litovati. Situaci, ve které se politický život náš nyní nalézá, zavinili pánové sami a jsou za ni odpovědni. Na obzoru rýsuje se nová trvalá vládní majorita a není daleký okamžik, kdy poprvé Němci zúčastní se aktivně ve státní politice, a všenárodní koalici je tím navždy odzvoněno. Jest otázka, jak tato nová organisace bude přijata v široké veřejnosti, Pokud nás se týče, máme vědomí správně vykonané povinnosti ke státu, avšak více hřeje nás myšlenka, že jsme ve veliké chvíli odrazili rafinovaný útok na kulturní a hospodářské statky českého člověka, Žel, že po volbách zeslaben je blok pokrokový, neboť oproti českému socialistickému bloku stojí volbami posílený blok měšťanských stran, který s jinonárodními složkami utvořil většinu, jejíž poměr k socialistům rovná se 185:115.

Naše stanovisko k předloze o dani z lihu je toto: Jsme přesvědčeni, že při zvýšení daně z líhu nejde ani tak o stát a jeho finanční posílení, nejde o úhradu na požitkový systém státních zaměstnanců, jako spíše o pány lihovarníky, kteří se v okamžiku tomto, kdy předlohu projednáváme, bojí o rovnováhu ve svém rozpočtu. Proto postup vlády je tak umírněný, když jde o lihovarníky. Vláda naléhá na průmysl lihovarnický, aby z jeho tučných zisků, 80 až 100 milionů Kč ročně, dostalo se státní pokladně více. Průmysl lihovarnický nechce částku tuto nésti ze svého a žádá, aby i spotřebitelé přispívali v poměru 1/3 : 2/3.

Naše strana nemá celkem přílišného zájmu na vládní předloze, musíme však žádati, aby zjednán byl státní správou v hospodaření s lihem konečně již pořádek. To, co jsme slyšeli při projednávání této předlohy v rozpočtovém výboru, svědčí o tom, že na účet chudých lidí a obohacují se jednotlivci a celé společnosti a ochuzuje se stát. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Při bedlivém zkoumání lihového hospodářství vidíme, že byly nahromaděny pod tlakem politické strany ohromné zásoby předraženého lihu, se kterým si vedoucí kruhy lihové komise nevěděly rady. Proto se jim asi ulehčilo, když své doby, jakmile se stal dr Rašín ministrem, nebylo ani zmínky o předražených zásobách. Zdá se, že dr Rašín teprve potom byl podrobně informován z kruhů soukromých o pravém stavu věci, což ho přimělo ke známému výroku o lihovém hospodářství.

Jak známo, otázka převzetí lihového hospodářství táhla se pak až do června r. 1923, kdy bylo definitivně provedeno bývalým ministrem financí inž. Bečkou. Již tehdy jsme dokazovali, že stát byl ochuzen o částku asi 200 milionů Kč, které také v příjmech účetní závěrky za r. 1923 nejsou obsaženy. Je tam vykázán příjem jen 59 milionů místo 250 milionů. Ztráta tato se vysvětluje tím, že lihovarníkům bylo zaplaceno při převzetí lihu více než 1000 Kč za 1 hl a že týž líh byl společnosti pro zpeněžení lihu přenechán za 530 Kč za 1 hl, a to ještě na splátky. Vzpomínáme-li dále oné manipulace, která prováděna byla od září 1919 do 22. dubna 1920 prostřednictvím různých cizích firem, pochopíme, proč již po 5 roků nebyl v parlamentě předložen ani jediný návrh zákona, který by lihové hospodářství postavil na zákonný podklad. Je přímo hrůzno vzpomínati této ošklivé doby. Má-li však býti lépe, je nezbytno vypořádati se s těmito skutečnostmi, které se žádným zastíráním nedají zprovoditi se světa. Proto kategoricky žádáme, aby lihové hospodářství postaveno bylo na novou základnu, voláme od počátku po monopolu obchodu a později pak chceme se dostati i k monopolu výroby. To je náš cíl.

Vedle toho tážeme se p. ministra financí, odpovídá-li pravdě, že cizí průmysl má líh za 200 Kč, zatím co náš průmysl zaplatiti musí přímo závratnou částku. Cizí průmysl má prý v obchodních smlouvách zajištěny výhody dovozné na clu, v kontingentech a pod., hlavně však cizí průmysl platí z lihu v dovezených lihovinách, obsažených na dani lihové, jen 1420 Kč z 1 hl, zatím co náš průmysl má povinnost zaplatiti 2220 Kč.

Kdyby tomu tak bylo, byla by to národohospodářská kuriosita a tato má býti podle nového vládního návrhu zachována jen proto, aby lihovary měly důvod pro vázané hospodářství lihové, které jim přináší neobyčejné zisky. Je pochopitelné, že žádáme, aby tato hrubá disparita, zatížení domácího průmyslu, byla odstraněna ihned předložením nového zákona, jak toho změna návrhu učiněná referentem také žádá.

Není-li nám sympatickou pro naznačené důvody osnova lihová, ještě méně je nám sympatickým vládní návrh, jímž se žádá zvýšení ceny cukru. Daň z cukru má býti stanovena ve výši 184 Kč na 100 kg. Již tím, že dosavadní cena cukru byla zachována, přinášelo obyvatelstvo značnou oběť, a právem jsme očekávali, že následkem poklesu cen za řepu bude cukr o 60 i více haléřů na 1 kg snížen. Místo zlevnění žádá se však zvýšení. Podle důvodové zprávy má toto zvýšení činiti prý jen několik haléřů na 1 kg. V rozpočtovém výboru při projednávání této předlohy řekli jsme určitě a jasně své politické stanovisko k oběma předlohám a dále jsme řekli, z jakých důvodů musíme tyto obě předlohy zamítati.

Vláda zdůvodňuje, že prý zdražení cukru nutně potřebuje k úhradě na požitkový systém státních zaměstnanců, který byl v této sněmovně před několika dny přijat.

Stanovisko naše před uzákoněním zákona na úpravu poměrů státních zaměstnanců, zejména však před uzákoněním změn na celním sazebníku, bylo k této předloze arciť jiné bylo toto: Nevyhýbáme se tomu, aby pro úhradu na úpravu poměrů státních zaměstnanců opatřeny byly prostředky, jakmile budeme znáti obsah předlohy. To bylo stanovisko našeho klubu, které několikráte tlumočeno bylo našimi zástupci jak v koaliční dvanáctce, tak i při jiných příležitostech. Pro případ, že by vláda neústupně trvala na dani cukerní, musí se tak státi v nejkrajnějším případě tím způsobem, aby cukr nebyl ani haléřem zdražen, neboť dosti na tom, když stát zabaví pro své fiskální potřeby onen rozdíl, který by se při slevě mezi nynější cenou cukru a budoucí objevil, a není proto naprosto potřebí cenu cukru zvyšovati.

Ale naším nezvratným přesvědčením je, že nyní po odhlasování celního sazebníku odpadá jakýkoliv důvod ke zdražování vůbec. Zvýšená cla podle přijaté osnovy přinesou státní pokladně příjem v částce více než 500 mil. Kč. O příjmu tom se dříve při prvých rozpravách o osnově požitkového systému vůbec nevědělo. A ministr financí s příjmem tímto také pochopitelně nemohl počítati. Po odhlasování sazebníku stala se daň z cukru bezpředmětnou, a jestliže vláda na tom trvá, nepotřebuje úhrady této pro požitkový systém, nýbrž jedině a výhradně pro náklad, vzniklý s odhlasovaným zákonem kongruovým.

Již ve výboru rozpočtovém a také zde v poslanecké sněmovně měli jsme možnost dokázati, že vláda daně cukerní nepotřebuje, a to z těchto příčin. Před uzákoněním cel jeví se výnos restrikce podle vysvětlivek z finančního zákona na rok 1926 asi v částce 225 milionů. Smluvní dávka na základě ujednání s rafineriemi cukru zdaněného pro tuzemskou potřebu vynáší 220 mil. Ze zákonů účelových vyplyne pro státní pokladnu za zvýšené kolky 63 mil., za poplatky z právních výkonů 64 mil. Kč, 10% dávka z jízdného 49 mil. Kč, ze zvýšených telefonních poplatků 26 mil., z dávky za úřední výkony 79 mil., celkem 720 mil.

Mimo to podle exposé p. min. financí dr Engliše z 25. května t. r. mají železnice a pošty jako podniky povinnost opatřiti si zvýšením účtu osobního ze svých prostředků částku 250 mil. a mají býti za tím účelem zvýšeny osobní tarify o 22%, zavazadla o 33% a jiné poštovní poplatky. Myslím, že nikdo nemůže vyvrátiti tyto údaje a je tedy oprávněn náš dojem, že má státní správa finanční dostatek prostředků uhraditi náklad, který vzniká přijetím zákona o požitkovém systému, že jí zbývá dostatek peněz, aby přišla s daňovou reformou, která by byla podstatně schopna snížiti dávky a daně.

Důkaz o tom, že ministr financí skutečně daně z cukru vůbec nepotřebuje, je vládní návrh zákona tisk 423, kterým se doplňuje a mění zákon ze dne 20. prosince 1923 o dani z uhlí. Pan ministr dr Engliš prohlásil včera v rozpočtovém výboru, že má radost, že může přijíti s návrhem, v němž ministerstvo financí ze svých příjmů dává, neboť podle citované osnovy snižuje se výnos daně z uhlí o 60 mil. Kč. K tomuto kroku je přinucen následkem poklesu ve příčině odbytu exportního uhlí a domnívá se, že tím export bude oživen a že znovu nastane práce, která přinese výživu hornictvu atd. Připomínám, že ani situace na světovém trhu cukerním není uspokojivá a že by se i zde doporučovala jiná metoda po stránce hospodaření, než která dosud byla sledována. Konkurence kubáňského třtinového cukru je velmi značná. Od října 1925 do ledna 1926 jest odbyt stále menší a menší. Spotřeba doma dnes činí 1.008,490.000 q. Naší snahou musí býti také, aby spotřeba cukru doma byla větší, a proto nelze ceny cukru zvyšovati. V Americe následkem poklesu cen za cukr spotřeba stoupá o plných 14%. Zajímavý je hlas dr Felixe Rödlicha, který mluví o cukerním průmyslu v "Lidových Novinách" r. 1925 takto: "Cena cukru na mezinárodním trhu má r. 1925 tendenci klesající, která nenabývá katastrofálních rozměrů pouze zásluhou amerického kapitálu, jenž toto klesání brzdí. Vedle bouřlivého vývoje ve výrobě cukru v posledních letech zaviňuje klesání cen konkurence cukru třtinového, jehož se v kampani 1924 až 1925 vyrobilo téměř dvakrát tolik co řepného cukru. To je 16 mil. tun. Československá republika vyrobila r. 1924/25 celkem 1,400.000 tun cukru. Vývoz cukru činil v poslední kampani asi 1 mil. tun. Cena cukru na světovém trhu klesla o 80 Kč na 1 q surového cukru, t. j. o 30%. A proto byl finanční efekt vyvezeného cukru jen o 15% větší oproti roku předešlému. Tohoto roku očekává se další snížení cen následkem silné konkurence kubáňských cukrovarů, které zdokonalují výrobu pomocí nezdaněných válečných zisků."

Jiné stanovisko k cukerní předloze má strana národně-demokratická, soudíc podle článku "Národních Listů" ze dne 24. ledna 1926. V tomto článku praví se: Žádané zvýšení dávky cukerní je snadno snesitelno i pro nejširší vrstvy lidové, nadané nejmenšími příjmy. - Podle "Národních Listů" činí spotřeba cukru pro jednotlivce asi 20 kg ročně, což u čtyřčlenné rodiny znamená spotřebu 80 kg ročně. Za 1 kg zaplatila by tato rodina daň ve výši 16 Kč za celý rok. Podle názoru strany, která bude pro tuto předlohu hlasovati, nezhořkne tím káva v koflíčku toho našeho chudého člověka.

Ze všeho je patrno, že pánové neznají života takového textilního dělníka nebo horníka, neznají praktického života vůbec. Popíráme, že zdražení obmezí se pouze na oněch 20 h za 1 kg, o to se již meziobchod postará, aby také pro něj zůstalo. A nemýlíme se, tvrdíme-li, že zdražení cukru objeví se v detailu mnohem větší a bude nejméně znamenati 1 Kč.

Mzdy textilních dělníků, kovodělného průmyslu, dělníků vrchní stavby, dělníků při státních podnicích jsou již tak nízké, že sotva zabezpečují existenční minimum. Píší nám z různých míst, že mzda dělníka textilního neb horníka nečiní ani 60 Kč týdně. Nyní se má domácí rozpočet takového dělníka snížiti o to, oč zdraženy budou životní potřeby následkem zavedení obilních cel, a má se zvýšiti také cukr. Tu ovšem myslím, že stanovisko naší strany je tím dáno. Nemůžeme dopustiti, aby také pomocí našeho hlasu byl zdražen předmět, který je dnes jediným téměř prostředkem k výživě. Textilní dělník má špatnou kávu a nese si ji v bandasce s kouskem chleba do práce a nyní ještě to poslední, aby si tuto špatnou kávu osladil, se mu znemožňuje.

Budou-li zdraženy potraviny a mezi nimi cukr, je logickým důsledkem - a na to upozorňujeme již nyní - že dělnictvo pochopitelně, aby uhájilo svoji existenci, bude žádati zvýšené mzdy. Budeme svědky dělnických hnutí a další důsledek bude, že průmysl, který se nebude moci zastaviti před tímto voláním po vyšší mzdě, bude nucen, aby zvýšil také své výrobní náklady, a tak bude neklid v našem státě naprostý a trvalý.

Za to ovšem neponeseme odpovědnost my, nýbrž ti pánové, kteří dali k tomu souhlas, aby

takovýmto způsobem v naší republice bylo postupováno. Končím. (Potlesk čsl. socialistických poslanců.)