Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): O slovo se přihlásil p. posl. Haiplick. Uděluji mu je.

Posl. Haiplick (německy): Vláda opět podniká loupežnou výpravu proti pracujícím třídám. Zdar tohoto nového plánu jest zajištěn nejen tím, že vláda nalezla již většinu pro daňové návrhy, nýbrž i proto, že se socialistická oposice v této sněmovně spokojuje s pouhým oposičním bojem ve sněmovně, nechce nic věděti o skutečné jednotné frontě a také mobilisaci mas k boji mimo sněmovnu provádí jen pod tlakem mas a proti své vůli. Zůstává tedy pouze na nás, abychom vedli do boje proletářské masy, a jen naše bojovné metody povedou konečně k vítězství, poněvadž dáváme hlavní důraz na boj mimo sněmovnu. I když se vůdci tomu zpěčují, masy samy tuto naši taktiku dobře chápou a jdou s námi. Zdráhání vůdců znamená jen, že jsou právě tak ochotni upadnouti, jako v poslední době upadly oposiční německé občanské strany. Avšak dělníci, drobní rolníci a drobní živnostníci nezůstanou jim dlužni za takovouto zradu. Celý daňový systém Československa jest vybudován na bezohledném vykořisťování pracujícího obyvatelstva a středního stavu ve městě i na venkově. Toto vykořisťování pomocí daňové soustavy jest již nyní dosti špatné. Vláda chce toto vykořistění ještě zhoršiti v době hrozící hospodářské krise, nezaměstnanosti a drahoty. Daň z cukru má býti zvýšena tak, aby vynesla přes 200 milionů. Před válkou činila daň z cukru 28 K z 1 q, k tomu za války ještě přistoupila přirážka 16 K. Dnes máme daň z cukru 124 Kč, která má býti zvýšena na 184 Kč. V době krise a drahoty musí takové zvýšení daně z cukru, které ovšem znamená také zvýšení ceny cukru, nevyhnutelně vésti k omezení spotřeby cukru. Avšak toto omezení spotřeby cukru jest především nebezpečím pro zdraví lidu. Jak známo, cukr jest u pracujícího obyvatelstva také náhražkou tuku, kterého dělnictvo spotřebuje příliš malé dávky. Jestliže se nyní současně omezuje spotřeba cukru a také spotřeba tuků zvýšením daně z cukru a zvýšením agrárních cel, znamená to nesmírný úbytek uhlohydrátů, tak důležitých pro lidskou výživu. Naše lidová výživa jest beztoho se stanoviska vědy velmi špatná. Nynější celní a daňová politika způsobí zhoršení, způsobí, že nedostatečná výživa nabude ještě většího rozsahu. Nedostatečná výživa není však nic jiného, než vědecký výraz pro hlad. Již Lasalle upozornil ve své řeči dělnictvo, že hlad nezáleží jen ve stavu prázdného žaludku a hladovění, jen v zahynutí pro naprostý nedostatek potravy, nýbrž že i člověk, který má žaludek naplněný, jehož potrava však nemá výživné hodnoty, potřebné pro organismus, hladoví, a že také zhoršení lidového zdraví trvalou nedostatečnou výživou, podvýživou, jest pomalým umíráním hladem. A tak můžeme bez přemrštění říci, že daňová a celní politika vlády a mezinárodní měšťácké většiny v tomto státě jest hladovou politikou v pravém slova smyslu.

Avšak i s národohospodářského stanoviska, s hlediska naší cukerní produkce dlužno tuto daňovou politiku odmítnouti. A naše výroba cukru má v průmyslu československém důležitý význam. Roční výroba cukru v Československu činí 1,600.000 tun, t. j. jednu pětinu veškeré výroby cukru v Evropě, jež činí 7,6 mil. tun. Tento cukerní průmysl jest výslovně průmyslem vývozním a stát jej také tak podporuje v zájmu své platební bilance. To vedlo k tomu, že vláda v otázce cukerního průmyslu postupuje jen s hlediska vývozu, kdežto domácí spotřeby cukru nedbá. Tak jest možno, že československý cukr stojí v Anglii 2,40 Kč za 1 kg, tedy jest levnější než u nás. Ale tomuto vývoznímu cukru hrozí rok co rok vzrůstající nebezpečí uzavírací politikou oněch zemí, do nichž cukr dovážíme, neboť tyto země horečně usilují, aby svou vlastní výrobu cukru přivedly na takovou výši, aby v tomto oboru byly nezávislými. Co se pak stane z našeho cukerního průmyslu, jestliže se spotřeba doma ještě omezí, místo aby stoupla?

Také zvýšení daně z lihu směřuje k vykořisťování pracujících vrstev. Ti nejubožejší z ubohých, politování hodní občané, kteří propadli pití kořalky, mají býti vykořisťováni státem. Při tom slyšíme z řad většiny poznámky, že zvýšení daně z lihu a zdražení kořalky omezí pití kořalky! Zkušenost však svědčí o opaku. Zdražení kořalky má pravidelně za následek, že se nepije méně, nýbrž že se pije kořalka horší. A tak také toto daňové opatření jest útokem na lidoví zdraví tím spíše, že vláda, čím více shrabuje z pití kořalky, tím více také má zájem na pití kořalky a tím méně přispívá k potírání alkoholismu. Vedle toho líh v našem státě má také ještě důležitý význam v politické korupci. Potřebujeme jen připomenouti známou lihovou ostudu, která dodnes ještě není vysvětlena, poněvadž tehdejší koaliční většina jsouc si plně vědoma svého špatného svědomí, nechtěla nic slyšeti o parlamentním vyšetřovacím výboru a předseda rozpočtového výboru, agrárník, velmi moudře nesplnil svého slibu, že dá v tomto výboru zahájiti o lihové korupci rozpravu. V Rusku se jinak postupuje s korupčníky, tam takováto individua nemohou již vystupovati ve veřejnosti.

A tak celá daňová politika jest založena na v obohacování, na zákonném i nezákonném obohacování majetných tříd a na zbídačení pracujících vrstev. Bída bude stále větší, bude bída v proletářských rodinách a v proletářské mládeži, která jest nyní postižena další nedostatečnou výživou a ohrožením svého tělesného vývoje. K tomuto daňovému loupežnému tažení proti dělnickým třídám patří také vyděračská soustava vymáhání dlužných daní z příjmů srážkami z mezd.

Jako ilustraci chci zde předvésti příklad jednoho dělníka z Liběšovic, který má 5 dětí a jehož žena, poněvadž muž málo vydělává, musí rovněž choditi do práce. Muž a žena vydělají týdně dohromady 200 až 220 Kč a z toho musí platiti 10 až 15 Kč daní. Nedbá se žalob obyvatelstva, nedbá se výkřiků nouze. Naše úřady řídí se známou zásadou, kterou Heine vyjádřil ve verších: "Nemáš-li však vůbec nic, hleď se se smrtí vypořádat, jenom ten, kdo něco má, žít má právo, lumpe, žádat."

Jestliže si však dělníci nedají líbiti tento berní šroub a demonstrují proti tomu, postupuje se proti dělnictvu a jejich zástupcům nejsurovějším způsobem. Tak se to stalo v únoru v Podbořanech. Tam se stalo, že když jsem s několika dělníky byl u berní správy a vyjednával jsem tam s úředníky, jistý dr Sedláček od okresní politické správy vnikl s několika četníky do pokoje a dal jej vykliditi. Četníci nás surově vytlačili ven a také na mne bylo útočeno. Pak podniklo četnictvo ještě útok na masy dělnictva čekající venku. Takovýmito prostředky uplatňuje se daňová politika vlády k dělnictvu! Samozřejmě protestujeme co nejostřeji proti této politice a budeme bojovati nejen zde ve sněmovně, nýbrž i venku. Žádáme socialisaci výroby cukru a lihu, při nejmenším však kontrolu výroby zástupci dělnictva. A poněvadž víme, že žádná kapitalistická vláda nepovolí tento požadavek, bojujeme za odstranění této vlády a za vládu dělníků a rolníků,

Celá daňová soustav a vlády namířená proti dělnické třídě našla v německých agrárnících a klerikálech novou oporu. Jest jistě na čase připomenouti dnes německým členů m Svazu zemědělců, jak kdysi, když ještě vystupovali jako spolehliví oposičníci, odsuzovali obrat Hlinkovy strany. Tenkráte psala "Deutsche Landpost": "Nás tento Hlinkův obrat nepřekvapuje. Patřili jsme vždy k těm, kteří, nepočítali se slovenskou stranou ludovou, jako se spolehlivou částí oposice. Jmenovitě v Hlinkovi poznali jsme již včas politika, který dnes dělá pravý opak toho, co dělal včera. Zklamáni mohou býti tímto krokem jenom ti politikové, kteří ještě ani dnes neznají duše slovenské strany ľudové. Tak bude míti pravdu jen ten český politik, který prohlásil slovenský problém za problém milionů: řešení problému závisí na počtu milionů Kč, které vláda chce a dá Slovákům pro hospodářské účely." Dnes se to čte skutečně jako proroctví vlastního vývoje a proroctví souhlasí přímo se strašlivou přesností. Rozdíl jest jen v tom, že "Deutsche Landpost", pokud jde o Hlinkovce, mohla psát jen všeobecně o milionech, kdežto od páteční schůze rozpočtového výboru, pokud jde o německé agrárníky, lze již psáti zcela přesně o 21 mil. Kč, které dostali za svůj obrat pro Německou agrární banku. To tedy měl asi na mysli pan dr Hanreich, když ve svém referátu na krajském sjezdu S vazu zemědělců v Jesenici dne 6. června t. r. prohlásil: "Tyto poměry vyžadují jiné orientace německé politiky. Je-li zde možnost v mezích tohoto státu, od něhož se nemůžeme odtrhnouti, dosíci něco pro náš německý národ, vybojovati si lepší životní podmínky, nestačí již pouhá negace." Zvýšení zisků cly na útraty také německého pracujícího obyvatelstva, snad také podíl na obchodech pozemkového korupčního úřadu, konečně velmi konkrétní účast na bankovní korupci, to jsou ty špinavé výhody, pro něž páni agrárníci kašlou na národní právo sebeurčení a na národní autonomii a beze všeho obrátí a pro tyto bídné výhody chtějí členové Svazu zemědělců podporovati vládu, která vyhání z míst německé zaměstnance, rdousí německé školy a která německé dělnictvo právě tak jako české pronásleduje nejsurovějšími policejními opatřeními. V několika málo týdnech klesli němečtí agrárníci a klerikálové na podporu nejsurovějšího policejního režimu. Politicky při tom nedosáhli ničeho, nestali se dokonce ani ministry, stačí jim, konají-li politické lokajské služby a jsou-li sluhy generála Gajdy. U německých klerikálů přistupuje k tomu ještě velmi málo ideální, zato však velmi hmotný zájem jinak vždy na odplatu boží odkázaných farářů, na zvýšení jejich požitků a tím na posílení agitační síly klerikální strany. Za tuto mizernou hmotnou výhodu obrátili také němečtí křesťanští sociálové a stali se lokaji vlády. Takto pomáhají nyní dělníkům uvaliti na bedra břemena nejen vyšších cel, nýbrž i nových daní. Nebude to dlouho trvati, že podvedení křesťansko-sociální dělníci a státní a veřejní zaměstnanci, kteří právě v těchto dnech byli německými celními stranami tak hanebně opuštěni, prohlédnou tuto zradu a vinníkům odplatí. Němečtí národní socialisté zachovali si sice své oposiční stanovisko, avšak přes sociální a národní zradu Svazu zemědělců a křesťanských sociálů zůstávají s nimi dále sdruženi v parlamentním svazu. Němečtí agrárníci a křesťanští sociálové ukázali v těchto dnech velmi jasně a zřetelně, co rozumějí "aktivismem", který se stal přece vůdčí politickou ideou tohoto parlamentního svazu. Národní socialisté musí se nyní rozhodnouti, souhlasí-li s tímto aktivismem či nikoliv. Jest přece nemožno, a by existovalo nějaké parlamentní sdružení, jehož jedna polovice patří k vládní většině, druhá pak jest v oposici. Kdo to vážně myslí s oposicí proti této vládě a proti této soustavě, nemůže býti ve sněmovně sdružen s vládní stranou. Obrat, zrada německých agrárníků a klerikálů nás nepřekvapuje. Ukazuje nám jen, že majetné vrstvy nejen své třídní zájmy, nýbrž i své mizerné zisky staví výše než vše ostatní výše, než ony národní zájmy, kterých užívají jen jako přípřeže pro své třídní zájmy, Přes všechny tyto národní protivy spojuje se jednotná fronta majetných tříd, Pracující vrstvy musí z toho vyvoditi správný důsledek, a to jest mezinárodní jednotná fronta dělníků a rolníků. Vynaložíme vše, abychom utvořili tuto jednotnou frontu a vedli pracující třídy k útoku proti tomuto prohnilému systému. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem jest p, posl. Špaček. Dávám mu slovo.

Posl. Špaček: Vzácní pánové! Jménem klubu poslanců národně demokratických, a doufám snad také jménem, třebas nezmocněn, některých jiných příslušníků stran, které budou pro tyto předlohy hlasovati, kladu si za čest učiniti toto prohlášení:

Obě projednávané předlohy tvoří formálně závěr, ve skutečnosti však teprve pravý základ předloh o úpravě hmotných poměrů státních zaměstnanců, učitelstva a obvod. lékařů, poněvadž poskytují státní správě možnost úhrady a tedy také poukazu výdajů, které jí byly oněmi zákony uloženy. Byla to právě otázka a způsob úhrady těchto výdajů, jež ztěžovala jejich provedení nejvíce a zdržela je až do této doby.

Navrhovaná úhrada není nám, pokud jde o zvýšení daně cukerní, nijak zvláště sympatickou, ale přijímáme ji, poněvadž není již při dnešním systému přímých berní a hlavně za jeho dnešních sazeb možno hledati a nalézti úhradu jinak než zvýšením některých daní nepřímých, tedy také této daně, která postihuje živinu obecně nepostradatelnou.

U zvýšení daně z lihu není tomu tak a proto jest nám toto zvýšení sympatičtější už pro své možné následky kulturní. Máme za to, že bude-li jeho důsledkem, ač jest to málo pravděpodobno, zmenšení konsumu pitného lihu, bude to jen ku prospěchu hospodářské a sociální, tedy i mravní a kulturní úrovně právě nejméně pokročilých vrstev našeho národa v chudších krajích, zvláště v horách na českomoravské vysočině, Valašsku a skoro celém Slovensku, kde hubí kořalka stále a stále nejenom fysicky, nýbrž hlavně i kulturně jakýkoli pokrok a vývoj k lepšímu. (Výborně!) Tato předloha resp. zákon z ní vyšlý může býti snad vydatnější pomůckou úsilí abstinentního nebo lépe řečeno temperenclářského, než mnoho schůzí a brožur.

Ale i kdyby tomu tak nebylo při dani z lihu, jako že tomu tak není při dani z cukru, třeba uznati, že rozvoj moderních demokratických států, k nimž patříme, nezbytně přináší a bude přinášeti stále větší zdanění nepřímé, zvláště ve státech energické sociální reformní politiky.

Značné omezování výroby a obchodů podnikatelských, omezování vlastnictví a jiné způsoby právních ustanovení tohoto druhu, jež tato sociální reformní politika s sebou přináší, zmenšuje přirozeně možnost vydati progresivně rok od roku výnosově stoupajících přímých daní a každá vláda takovýchto států je a bude stále nucena uhrazovati většinu státních výdajů na sociální a kulturní zlepšení poměrů širokých vrstev lidových jako největší složky národa víc a více daněmi nepřímými. A tak i v komunistickém státě, jakým jest dnešní Rusko, stávají se nepřímé, hlavně tedy konsumní daně, daleko převážným zdrojem státních příjmů a tedy úhradou příslušných výdajů.

Demokratisace státu znamená také demokratisaci daňové soustavy a důsledek všeobecného a rovného hlasovacího práva vyjadřuje se také postupující převahou daní nepřímých nad daněmi přímými.

Hlasujeme-li už z těchto důvodů pro tyto předlohy, pak tím spíše proto, poněvadž právě jimi podmíněno jest uskutečnění nového platového systému státních zaměstnanců a učitelů.

Má-li stát na tento účel vydati nových asi 700 milionů Kč, musí své příjmy o tento obnos zvětšiti a musí míti toto zvětšení zabezpečeno jako pravidelné, každoroční, poněvadž je to pravidelný a každoroční výdaj normovaný odhlasovanými zákony platovými. Kdo nechce hlasovat pro tyto nové příjmy státu, neměl a nesměl hlasovat ani pro tuto úpravu (Výborně! Potlesk.) a jmenovitě neměl práva zvyšovati výdaje, tam ustanovené, novými štědřejšími pozměňovacími návrhy, pro něž se nestaral o žádnou úhradu. (Výkřiky.) U myslících lidí nemůže dojíti takováto typická demagogie než odsouzení a opovržení.

Demokracie byla dosud různě definována, ale zdá se nám, že nejvhodnější a nejúčelnější její definicí by bylo, že musí býti předně svědomitostí. (Tak jest!)

Ale vykřikovati ochotu spravedlnosti vůči státním zaměstnancům co nejštědřejší a neposkytovati k její možnosti vůbec žádných úhrad a nemíti pro jejich opatření ani návrhů ani odvahy k přijetí návrhů cizích a unikati povinnosti k obětem vytáčkami a falšováním skutečností je nesvědomitostí a tedy nedostatkem ochoty a vůle k demokracii. (Výkřiky posl. Petrovického.) Ústavní demokracie, která by tak postupovala, znehodnocovala a podkopávala by svoji podstatu vydatněji, než to může učiniti jakýkoli útok nedemokratických method a radikalismu z leva i práva, ať bolševictví či fašismu.

Nejen jako strana z velké části gážistická, nýbrž jako strana, jejíž vůdčí politickou zásadou programovou je zájem celku nad jakýkoli zájem jiný, tedy zájem státu nad zájem stran, stavů a konfesí náboženských i politických, pokládali jsme zlepšení hmotných poměrů státních zaměstnanců a učitelů za státní nezbytnost, za podmínku a nezbytnou pomůcku k udržení a konsolidaci republiky. Byli jsme hotovi proto vždycky a stále ke všem obětem, které by splnění tohoto státního úkolu na všem obyvatelstvu, tedy i na našich příslušnících žádalo, a starali jsme se svými lidmi v dřívějších koaličních vládách, aby tato úhrada byla nalezena.

Není naší vinou, že i když se tak stalo, nebylo možno tuto úpravu provésti již dříve pro různé agitační zájmy některých stran a že ji není možno provésti ani nyní s menšími bolestmi pro ty, jimž je určena, i s menšími obětmi pro ty, kdož mají její náklady uhraditi, a jmenovitě že není možno ji provésti bez ostud a hanebností proti parlamentarismu a demokracii (Výkřiky posl. Petrovického.), jak jsme jich zažili v tomto domě předešlého týdne. Pochopovali jsme a pochopujeme své povinnosti ke státu a k demokracii v plném rozsahu, tedy i s ní spojené nezbytné oběti vždy a všude, tedy i když jsme byli v menšině i když jsme součástí různých většin. Ve jménu demokracie, nezbytnosti solidarity všech pracujících vrstev a složek národa, který je snad svým sociálním složením nejhomogennější mezi všemi národy Evropy, poněvadž nemáme žádných velikých kapitalistů ani neobyčejně významných hospodářsky silných lidí, ve jménu prospěchu státu, jeho mezinárodně hospodářské situace hlasovali jsme pro zemědělská cla i pro kongruu a dotace všech uznaných církví, poněvadž všechna tato opatření znamenají buď umožnění aspoň částečné soběstačnosti našeho státu ve výrobě zemědělské, existence, t. j. slušné existence jednoho z nejpočetnějších stavů národa a podmínku obrany, t. j. výrobnosti našeho exportního průmyslu, tedy také zaměstnanosti tisíců průmyslového dělnictva a všech živností na jeho konsum odkázaných, nebo spolupráci významných politických stran pro dílo spravedlivé úpravy a tedy opravdové konsolidace vnitřních poměrů republiky.

A poněvadž demokracie, jak ji formuluje naše ústava, je hlavně počet, ale podle své definice státovědecké a mravní také snášenlivost a ochota vzájemných ústupků pro poměrnou spravedlnost všem, respektujeme a musíme respektovati požadavky stran a stavů, které mají značné zastoupení v Národním shromáždění a které je mají na tomtéž základě všeobecného a rovného hlasovacího práva jako jiné strany, tedy i socialistické. (Potlesk.) A užívá-li se nejenom při vážné politické práci, nýbrž jmenovitě při každé demagogii jako jejího štítu pojmu "lidu" a činí-li se pokus stavěti tento zvláštní lid proti většině, jež v této chvíli rozhoduje, pak musíme zdůrazniti, že skutečný lid této republiky volil nejenom komunisticky a socialisticky, nýbrž ve své většině také republikánsky, lidovecky a národně demokraticky a že každý z nás příslušníků t. zv. celní nebo, chcete-li, apoštolské většiny má za sebou zrovna takový počet hlasů a tedy příslušníků národa, jako kterýkoli pán nebo dáma na levé straně nebo v centru této sněmovny, a že tedy dnešní většina této sněmovny má za sebou většinu obyvatelstva tohoto státu a tedy také lidu, jenž je jeho převážnou většinou obyvatelstva. (Souhlas a potlesk poslanců strany čsl. nár. demokratické a živnostenské.)

Každá demokracie může se parlamentárně projeviti jenom mechanicky a jest tedy také každá její většina mechanickou většinou zevní, třebaže je k této zevní mechanické většině potřebí souhlasu a pravidelně kompromisu požadavků a názorů těch, kdož ji vytvořili. Pánové na levé straně a v centru této sněmovny pokládali tyto skutečnosti, tedy také nezbytnost mechanické většiny za samozřejmost, dokud byli sami její součástkou, třeba byla tehdy tato většina co do názorů na př. sociálně politických jednotlivých svých složek daleko mechaničtější.

My jsme uznávali nezbytnost a demokratický základ této mechanické většiny i v době, kdy jsme v ní nebyli, jmenovitě ve vážné, ba nejvážnější době, v níž jiná mechanická většina tvořila ústavu této republiky namnoze bez nás, ba proti našim výstrahám a názorům, z nichž četné uznávají její příslušníci za správné již nyní po krátké době několika let. Ale ačkoliv šlo tehdy o věci daleko důležitější a pro budoucnost státu a národa daleko významnější než dnes, neprohřešili jsme se proti svým demokratickým povinnostem a nesáhli jsme nikdy k metodám násilí a teroru, jakých užili předešlého týdne i někteří příslušníci této bývalé většiny, a nešli jsme nikdy ani k teoretickému - promiňte tomu slovu fixlování s pojmy a základy demokracie, jehož jsme svědky v těchto dnech v úvahách významných představitelů dnešní menšiny a jež musí podle našeho názoru vésti k možnosti. teoretického ospravedlnění každého násilí proti demokracii, tedy každého převratu a každého uchvatitelství.

Ve jménu této správně pochopované demokracie hlasovali jsme i v době své oposice pro státní rozpočet navrhovaný většinou, poněvadž jsme si byli vědomi skutečnosti, že demokracie ve státě, jako jsme my, je povinna poskytnouti a dává státní rozpočet státu, t. j. všemu obyvatelstvu a nikoliv dočasné vládě.

Budeme samozřejmě hlasovati i pro projednávané předlohy, které nám předložila vláda, která není vládou naší a vládou demokracie vůbec, ovšem ne naší vinou, a ta vláda je více než jakákoliv jiná vláda opravdu abych užil anglické analogie - his majestys governement - spravujíc stát z rozkazu jeho náčelníka jenom proto, že některé podle vlastního názoru arcidemokratické strany tohoto parlamentu ukázaly se málo státotvornými, když šlo o požadavky některých kompaciscentů bývalé koalice a o těžší hledání kompromisu i za cenu značnějších obětí stranických než kdykoliv dříve. Než ani vláda nemá žádné viny na zjevném úpadku naší demokracie a nemá ani vůle ani chuti držeti se na svých místech proti demokracii, ba řekl bych s kol. Votrubou: "Právě naopak!" Byla by ráda, jak je obecně známo, kdyby byla vystřídána parlamentní vládou co nejdříve, a mohlo by dojíti k opravdu grotesknímu zjevu, že by tato vláda uvítala - aspoň některými svými, příslušníky - projev nedůvěry většiny, jemuž by musela ústavně vyhověti a který by ji málo závidění hodné její posice dnešní zbavil, (Posl. Bechyně: Nemohla by nám to ta vláda říci sama?) Pane kol. Bechyně, vždyť vy jste jejím otcem! Nás bolí její existence proto, poněvadž my z toho nevidíme nic a neskáčeme rádi do tmy.

Za těchto okolností motivovati oposici proti předloženým úhradovým osnovám oposicí proti vládě je podle našeho názoru absurdností, neboť oposice demokracie proti vládě, jež může býti nazvána nejméně vládou rozpaků demokracie, nemůže býti politicky ani logicky ničím jiným než nemožností.

Strany socialistické znají samy prekérnost této situace a maskují proto aspoň částečně svůj postup proti těmto předlohám poukazem na výnos zemědělských cel, ale zapadají tím do politických nelogičností ještě horších. Pánové prohlašovali tato cla za zločin na národě a šli proti nim opravdu do nejkrajnějších důsledků tady i venku a trvají stále na nezbytnosti, zameziti jejich uskutečnění nebo odčiniti je co nejdříve.

Zároveň však, to jest dnes, odkazují na jejich výnos naděje na platové zlepšení a na splátku spravedlnosti, které se má dostati předlohami o státních zaměstnancích a učitelstvu těmto významným stavům naší národní společnosti. Kde je tu logika, opravdovost a seriosnost? (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Vždyť jest opravdu možno i skutečně, ne jen snad teoreticky, že by se za několik týdnu a měsíců našla většina pro zrušení těchto cel. Z čeho by potom byly uhrazovány zvýšené položky hmotných příjmů státních zaměstnanců a učitelů, kdyby se dnešní perhoreskovaná celně apoštolská většina přijetím těchto osnov úhradových o ni nepostarala? Nemůžeme tedy než říci, že stanovisko jednotlivých stran této sněmovny k těmto úhradovým předlohám může býti opravdu aspoň z velké části měřítkem a průkazem skutečně nebo zdánlivé státotvornosti a starosti jejich o stát a jeho zaměstnance.

Demagogie zahubila dosud každou demokracii - dokladů je o tom v dnešní Evropě i v Americe víc než dosti - nechceme, aby se tak stalo i u nás, a budeme jí tedy v zájmu pravé demokracie odpírati, i když nám odpůrci podle známé praktiky našívají na náš politický kabát stigma protidemokratických úmyslů našich, majíce je sami.

Rozhořčení jejich imponuje nám tím méně, čím svěžejší je odporný dojem řádění některých z těchto obránců demokracie v posledních dnech předešlého týdne.

Vždyť právě jimi pánové znehodnotili parlamentarismus a jeho základ, demokracii daleko účinněji a vydatněji, než by to mohlo učiniti tisíce schůzí a letáků t. zv. fašistů.

Zůstávajíce věrni svému politickému programu, vyjádřenému nejmohutněji tím z nás, jenž ztratil jako oběť demagogie život (Potlesk.), stavíme blaho vlasti, celku, národa a našeho státu nad každé jiné, jmenovitě pak nad dočasný prospěch nebo popularitu politické strany nebo osob. (Výborně!) Vyznáváme metody demokracie nejenom ústy, nýbrž i činem, nejenom svým jednáním ve sněmovně, nýbrž i stálým přihlížením ke skutečnostem stranického a stavovského rozlišení v národě a obyvatelstvu státu a vyvozujeme z nich demokratickou povinnost hlasovati i pro předlohy, které jsou snad mnohým z nás osobně méně sympatické, ale mají nárok na své respektování vzhledem k značné části národa, která si jich žádá.

Chceme tím říci, že pravá demokracie jako diskuse musí vésti k svědomitosti, poměrné spravedlnosti a slušnosti ve jménu solidarity všech, a výsledkem jejím může býti pravidelně jenom kompromis. Právě proto definuje se leckdy pouze jako kompromis.

Zůstáváme věrni svým politickým názorům a snahám všem a zůstaneme jim věrni i za cenu ztrát, které by nás mohly postihnouti, vědomi si toho, že strana je pouze prostředkem, národ a stát účelem a že pravda vítězí. Jsme přesvědčeni, že jest s námi i v těchto dnech a že v zápase demokracie s demagogií ona na konec obstojí, neboť i v početní demokracii rozhodne na konec rozum a kvalita nad fanatismem a nesnášenlivostí zaslepených a zaslepovaných. (Výborně! Potlesk.)