Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pan posl. dr Meissner.
Posl. dr Meissner: Slavná sněmovno! Bylo
již některým kolegy z mého klubu zde
prohlášeno, že strana naše nebude hlasovati
pro t. zv. úhradové předlohy. Strana naše
v minulosti prokázala nesčetněkráte,
že má smysl pro odpovědnost a že když
povolí výdaj, také má odvahu hlasovati
pro úhradu, i když je nepopulární. Jestli
tentokráte strana naše prohlašuje, že nebude
a nemůže hlasovati v pro t. zv. úhradové
předlohy, pak se to neděje, jak to vytkl p. kol.
Špaček před chvílí, z
důvodů demagogických, nýbrž z
důvodů velmi vážných.
Bylo tu již p. kol. Chalupou vysvětleno, že
tyto předlohy nepovažujeme za prostředek, kterým
by se opatřovala úhrada pro státní
zaměstnance, nýbrž že slouží
účelům jiným. A není to řeč,
kterou bychom pronášeli teprve dnes, nýbrž
my jsme zcela otevřeně řekli p. ministru
financí, když se svým plánem přišel
po svém nastoupení, že máme dojem, přesvědčení
a doklady, že výnosu z dávek, které
těmito předlohami mají býti uzákoněny,
není potřebí k úhradě požitkového
systému, resp. zvýšených výdajů
s tím spojených, nýbrž že slouží
k účelům jiným, že slouží
k úhradě toho, co státní pokladně
ubude budoucí berní reformou, jejíž
rozsah, obsah a úprava je prozatím nejista a nám
neznáma.
Druhý důvod, který politiky měl by
býti respektován, je ten, že strana naše
ze závažných důvodů politických
nemohla hlasovati pro kongruu. Jestli tyto předlohy úhradové
jsou označovány anebo považovány za
předlohy úhradové, pak nemůže
býti popíráno, že obsahují v
sobě také úhradu pro předlohu, proti
níž jsme hlasovali. A kdo by se tu mohl odvážiti
přesně určiti, do jaké míry
až tyto předlohy budou sloužiti pro státní
zaměstnance ve vlastním slova smyslu a pokud budou
sloužiti pro platy duchovních?
Třetí moment, který, prosím, aby byl
tak vážně respektován, jak je vážně
míněn, je ten, že se poměr mezi stranou
naší a mezi vládou podstatně zkalil.
Když tato vláda nastupovala svůj úřad,
vymezili jsme své stanovisko vůči ní
tak, že si zachováváme k ní volnou ruku,
že se budeme říditi v poměru k ní
podle jejích skutků, předloh a chování.
Jestliže dnes měníme tuto politiku rozhodnou
oposici, činíme tak z velmi závažných
důvodů. Tato vláda, kdybych ji měl
správně charakterisovati, není tím,
co míní ústavní listina pod pojmem
vlády. Jsem naprosto vzdálen toho, dotýkati
se schopnosti, vážnosti jednotlivých členů
tohoto sboru. Přiznávám, že mnozí
z nich jsou neobyčejně kvalifikovanými odborníky,
ale snad mně prominou, řeknu-li, že na mne
tato vláda činí dojem sboru úřadujících
správců ministerstev, kteří vyřizují
akta, nikoliv však dojem sboru, který má na
mysli ústavní listina pod pojmem vlády. Vláda
nesedí jen ve svých úřadovnách,
nýbrž má povinnost zasahovati do činnosti
parlamentu, má povinnost iniciativy, povinnost režírovati,
udržovati styk mezi jednotlivými stranami, řeknu
i povinnost překlenovati rozpory, které jsou mezi
stranami, má býti zkrátka aktivním
činitelem. My jsme z takovéto činnosti neviděli
pod dobu 3 měsíců nic. Ani v otázce
státně-zaměstnanecké nevyvíjela
vláda tolik iniciativní činnosti, kolik by
tento tak důležitý problém byl býval
vyžadoval, a byly to samy strany, které teprve způsobily,
že požitkový systém dostal se do proudu
a rychleji mohl býti uzákoněn. I způsob,
jak se vláda zachovala v té neobyčejně
sporné otázce v celní a kongruové,
myslím, že zaslouží, aby o něm
učiněna byla zmínka.
Budiž mi rozuměno, jsem dalek toho, abych vytýkal
vládě, že nezaujala stanovisko totožné,
jako strana naše. S hlediska ústavního a demokratického
vítám, že majorita je víc než vláda,
a že vláda může býti toliko exponentem
vůle této většiny, leč by šlo
o zřejmý konflikt, vrcholící v odvolávání
se k rozhodnutí voličů.
Ale mám snad právo vládě vytknouti
s hlediska ústavního, že měla míti
v těchto otázkách ta neobyčejně
palčivých, které přímo tady
rozjitřovaly mysle a které zaujaly každého
občana v republice, nějaké stanovisko a veřejně
v parlamentě toto stanovisko vysloviti a hájiti.
V otázce celní v jednom z prohlášení
svých vláda určila svůj názor
na celní otázku, proč, když cla byla
projednávána, nešla do výboru a do pléna
sněmovny, a tam se nevyjádřila, jak se k
iniciativnímu návrhu celní koalice staví?
Je to věcí gusta, může-li vláda
snésti, že nesmí užíti svého
ústavního práva jíti do výboru,
jíti do pléna a tam ujati se slova, poněvadž
jí to dočasná většina nedovolí.
Je to věcí gusta, spokojiti se takovým postavením
a nezasáhnouti do tak důležité otázky
a ani se nevyjádřiti, co jest přijatelné
a co není přijatelné. Myslím, že
by i pánové z celně-kongruové většiny
měli uvažovati o tom, je-li to zdravé, aby
když ozve se sousední stát a protestuje ať
právem či neprávem proti zamýšlenému
zvýšení cel, mohla vláda mlčeti,
aby buďsi neodmítla tento zásah anebo nepoukázala
na nebezpečí, které vyplyne z toho, když
se k tomuto protestu nepřihlédne. Nic není
horšího a nic není nebezpečnějšího,
než toto mlčení a tato pasivita.
Vláda musí míti své stanovisko a také
jistou odvahu. Vláda musí míti nejen odvahu
vůči minoritě, nýbrž i proti
majoritě Vláda musí své námitky
vznésti vůči majoritě a jsou pak dvě
cesty: buď se majorita podrobí, buď uzná
námitky vlády, a pak je dobře, anebo majorita
tak neučiní, zůstává na svém,
a pak vláda, jak se to děje ve Francii a jinde,
považuje-li své námitky za kardinálního
rázu, z toho vyvodí důsledky a po případě
jde, anebo nepovažuje je za kardinálního rázu
a pak se prostě majoritě podrobí. Ale vláda
nesmí mlčeti a ponechati volný průběh
věci. A byť i dnes majorita dočasně
stavěla se za vládu Černého,
nic nezmění na faktu, že tu nemáme vládu,
nýbrž stín vlády. Dnes nemáme
žádnou vládu ve smyslu ústavním,
a proto jest úplně odůvodněno naše
stanovisko proti tomuto sboru, který se nazývá
neprávem vláda.
Další důvody, které nám brání,
abychom hlasovali pro předlohy, jež projednáváme,
jsou změněné poměry politické.
Nebude chtíti nikdo popírati, že tyto předlohy
jsou politikem. My tu jsme v přetváření
konstelací parlamentních, které bych nazval
historickým. Posud v Československé republice
zvykli jsme si na to, že majorita byla tvořena toliko
z československých stran. Nyní nastává
obrat. Je to poprvé od trvání republiky,
kdy sice nejsou ještě součástí
vlády, ale součásti parlamentní majority
i strany jiných národností, německé
a maďarské. (Výkřiky.) Je, myslím,
dobře poněkud zkoumati, zdali tento výsledek
je důsledkem promýšleného plánu,
zdali byl míněn, chtěn, či zdali je
nahodilý, zda se režie vymkla z rukou vedoucích
činitelů a zdali se vývoj událostí
nepřevalil přes jejich hlavy a zda se nedošlo
k důsledkům jiným, než se původně
myslilo.
Já bych se tu odvážil vysloviti, že zjevný
cíl politický měly tu toliko dvě skupiny,
to je německé strany občanské, zemědělská
a křesťansko-sociální na straně
jedné a národní demokracie na straně
druhé. Cíle sice protichůdné, které
však zvláštní shodou okolností
vedly mimoděk k témuž výsledku. Němci
čekali netrpělivě po dobu několika
let na okamžik, kdy se rozejde všenárodní
koalice, kterou považovali za největší
pro sebe zlo. Tento okamžik nastal a nyní měli
před očima, jak to ve svém prohlášení
jasně vyjádřili, jeden cil. (Posl. Petrovický:
Čí vinou?) Řeknu to hned, nevyhnu se
ani rozboru této otázky. (Výkřiky.)
A nyní měli na mysli jeden cíl, znemožniti
nebo aspoň ztížiti opětné sblížení
oněch stran, které před tím tvořily
všenárodní koalici. Oni z toho důvodu
přinášeli jisté oběti své
minulosti, skládali zkoušku způsobilosti býti
členem vládní majority a i vlády.
Ne proto a ne tím, že hlasovali pro cla a kongruu,
to by byli učinili ve vlastním zájmu svém,
nýbrž tím, jakým způsobem postupovali.
Vždyť oni hlasovali i proti debatě o jazykových
nařízeních, o týchž jazykových
nařízeních, které několik týdnů
před tím prohlašovali za neštěstí
německého národa, pro které bouřili
na táborech lidu své německé voličstvo.
Dali tím na jevo, že jsou schopni a že mají
tolik síly a moci, odložiti i národnostní
požadavky, aby prokázali svoji způsobilost
býti součástí většiny.
Že do oboru předmětů, z nichž je
třeba skládati zkoušku způsobilosti
pro členství ve vládní většině
a vládě, považovali za nutné zařaditi
také jistý ostrý výklad jednacího
řádu, že považovali za nutné spolupůsobiti
při ostrém, bezohledném postupu proti menšině,
že i takoví pánové z jejich stran, které
jsme obyčejně v této sněmovně
nevídávali mezi nejklidnějšími
a mezi těmi, kteří by jednací řád
nějakým zvláštním způsobem
byli respektovali, pomáhali užívati proti oposici
všech prostředků, které dává
i které nedává jednací řád,
tím myslím, že sice zlepšili svoji známku
z průkazu způsobilosti, ale zdali to bylo u stran,
které se zase za nějakou dobu mohou ocitnouti v
oposici, politicky moudré, dovoluji si pochybovati. (Výkřiky.)
Pokud jde o národní demokracii, pokud jsem měl
příležitost sledovati její činnost
a její tendence, soudím, že ve své většině,
při nejmenším u vedoucích činitelů
byla prodchnuta myšlenkou chrániti ideu všenárodní
koalice a že snažila se i pokud jde o meritum, i pokud
jde o formální postup, nevyvolati takové
situace a takové nálady, která by zabránila
opětnému sblížení se dřívějších
složek všenárodní koalice. Jestliže
její činnost vedla bez její vůle,
ba proti její vůli, ke konstelaci trvalé
česko-německé většiny, kterou
vždy tolik potírala, to patří k oněm
četným ironiím, kterými osud oplývá.
Pokud jde o druhé české strany občanské,
neodvážím se vysloviti zde svůj názor
o tom, jakou tendencí byly vedeny. (Posl. Petrovický:
A proč?) Poněvadž nemohu si utvořiti
úsudek, byly-li vedeny tendencí umožniti vše
v národní koalici, či tendencí opačnou,
přivoditi onen stav, v jakém se dnes nalézáme,
umožniti majoritu, která se posud nazývala
celněkongruovou, občanských stran všech
národností. Jestliže byly vedeny tendencí
přivoditi nynější stav, pak v tom byla
aspoň politická myšlenka, třeba bych
s ní nesouhlasil. Jestliže však byly vedeny myšlenkou
opačnou, stejně jako národní demokracie,
pak mi prominou, jestliže řeknu, že v jejich
postupu postrádám dostatek politické prozíravosti.
Pokud se týká našeho stanoviska, chci říci
toto: Koalice se rozešla proto, že octla se před
mimořádně těžkými hospodářskými
problémy, jež nebyla s to uspokojivě vyřešiti.
Všenárodní koalice ukázala až do
té doby schopnost, rozřešiti vzájemnými
kompromisy mnohé problémy sociálně-politického
rázu, které nebyly příjemny občanským
stranám, jako opačně problémy hospodářského
rázu, které jsme zase velmi těžkým
způsobem odůvodňovali my před svými
voliči. Když to všechno se dařilo až
do poslední doby, jistě každý se ptá,
proč se to nepodařilo tentokráte. Mám
za to, že tyto problémy, před něž
koalice všenárodní, složená z občanských
a socialistických stran, byla tentokráte postavena,
byly nejen příliš těžké,
nýbrž byly nadhozeny k řešení v
takové době a za takového složení,
kdy bylo nemožno, aby zástupcové dělnictva
mohli tyto problémy řešiti tím způsobem,
jak to bylo žádáno. (Výkřiky
posl. Petrovického.)
Všechny tyto problémy, které se nevyjadřovaly
toliko ve clech zemědělských, nýbrž
také v řadě otázek finančního
rázu, ve svých důsledcích znamenaly
převalení velké části veřejných
břemen na nejširší chudé vrstvy,
ale nejen to, nýbrž znamenaly zatížení
těchto chudých vrstev v době, kdy tyto vrstvy
jednak následkem neplné zaměstnanosti, jednak
následkem nepatrných příjmů
a krise průmyslu nemohou převaliti tato na ně
uvalená břemena na svého zaměstnavatele
a tím na odběratele průmyslových výrobků,
nýbrž musí je nésti sami ze své
hubené mzdy.
Hospodářské otázky chtíti řešit
ve všenárodní koalici jednostranně,
nepřihlížeti k této hospodářské
a sociální situaci dělnictva, myslím,
že nebylo správné. (Výkřiky
posl. Petrovického.)
My jsme si docela dobře vědomi, že naše
aktivní spoluúčast při řešení
těchto otázek, ať už jde o cla zemědělská,
o kongruu nebo cokoliv jiného, byla by přivodila
zmírnění aktivní politika může
vždy přivoditi konkretnější úspěchy
než pasivita, toho jsme a byli jsme si vědomi - ale
pravím, že situace dělnictva - a prosím,
aby páni to vzali jako fakt - je dnes taková, že
dělnictvo hospodářsky toho nesnese a že
bychom my nemohli srovnati se svým svědomím,
a řekl bych i se svými velmi střízlivými
úvahami politickými, kdybychom byli raději
volili aktivní účast za účelem
zmírňování, ale tím byli přejímali
odpovědnost za to, že dělnictvo je zatíženo,
třeba mírněji, než se to stalo bez naší
účasti.
Když jsme se před třemi měsíci
rozcházeli _ a já chci mluviti s plnou otevřeností
tedy počítali jsme s možností, že
všenárodní koalice v budoucnosti může
býti zase oživena. Ovšem ne tak, jak se domnívali
někteří činitelé na jiných
stranách, že cla a kongrua jsou jenom takovou překážkou
v cestě k znovuutvoření všenárodní
koalice, že stačí rychle vyřešiti
tyto dvě otázky a že tím už zase
je uvolněna cesta k nové všenárodní
koalici. (Posl. Petrovický: Požitkový systém
měl býti dříve, tak by byla lehčí
cesta!) Nikoliv, neboť tento postup byl by znamenal nebezpečný
prejudic pro budoucnost, to by bylo znamenalo, že kdykoliv
by v budoucnosti občanské strany měly požadavky,
o nichž by věděly, že nemůžeme
nebo nejsme schopni o nich jednati, by prostě přivodily
situaci vyvrcholující v dočasném rozchodu
všenárodní koalice, daly by si odhlasovati
svůj požadavek hlasy německými - a pak
bychom mohli zase v manželském soužití
koaličním pokračovati dále. (Posl.
Petrovický: Tak vy jste to mysleli?) Tak vy jste to
mysleli. A to říkám, to právě
je myšlenka nesprávná a nemožná.
Jestli my jsme počítali s možností všenárodní
koalice, pak proto, že jsme s touto myšlenkou nezúčtovali,
že jsme viděli, že všenárodní
koalice má schopnosti řešiti mnohé velmi
těžké úkoly, že byla nositelem
státní myšlenky a že udržovala a
zbudovala stát v dobách nejtěžších.
Ale já řeknu s plnou otevřeností,
že my jsme šli i dále, a v dobách, kdy
se zdálo, že tato sněmovna je rozvrácená
- scházela tu režie, vlády tu nebylo, ačkoliv
byla jmenována - (Hlas: Či vinou?), zabývali
jsme se myšlenkou, zdali by nebylo možno bez účasti
ve vládě alespoň utvořiti jistou režii
parlamentní, jistou majoritu parlamentní, která
by se shodla na určitém přesně vyhraněném
pracovním programu parlamentu. Ale tyto naše myšlenky
úplně rozprchaly, tyto naše ideje byly úplně
potlačeny tím, co později nastalo.
Mám za to, že meritum i cel a snad i kongruové
předlohy, ale zejména celní předlohy
je dalekosáhlejší, než bylo potřebí.
Snad jde dále, než strany, které byly nositeli
tohoto požadavku, vůbec původně pomýšlely
a snad se tak stalo z důvodů taktických,
v předpokladu, že bude jednáno, aby se mohlo
slevovati. Ale fakt je ten, že meritum celní předlohy
je příliš dalekojdoucí, jak pokud jde
o výši některých položek, tak pokud
jde o rozsah, na př. u rýže, bramborů.
Meritum cel nebylo prostě diktováno vyššími
v hledisky politickými. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Ale také způsob zacházení s námi,
když jsme se octli na druhém břehu, byl briskní
a urážející. A táži se:
Bylo toho potřebí, když tu celní kongruová
většina byla zabezpečena, takovýmto
urychleným a někdy briskním způsobem
postupovati? Věřte, že někdy ani ne
věc sama, jako spíše forma vyvolává
náladu, kterou potom není možno tišiti,
že ně kdy nejtěžší věci
je možno prosaditi při mírné formě:
"Fortiter in re, suaviter in modo". Mám za to,
že se ve formě přestřelilo, že
nebylo potřebí ani toho ukvapeného postupu
v senátě, ani zde v poslanecké sněmovně,
a jestli co vyvolalo tak napjatou, rozčilenou a někdy,
řekl bych, zoufalou náladu, pak to byla také
forma vedle věci, která sama o sobě byla
již dostatečným důvodem k tomu, aby
strany socialistické zvedly nejsilnější
odpor. Dokud jsme byli členy všenárodní
koalice, členy majority a vlády, zaujímala
naše strana a já také osobně vždycky
uvnitř koalice názor, že majorita nemá
se říditi heslem "sic volo, sic iubeo",
nýbrž že má také respektovati oposici.
Toto stanovisko nezaujímám já osobně
a naše strana teprve dnes, poněvadž jsme v nynější
době v oposici. (Hlas: Šest roků jste to
dělali!) Nikoli, my jsme žádali, aby s
oposicí se jednalo i o formě i o meritu i o postupu.
Prosím, byste uvážili, jak musí býti
lidem inteligentním, často vynikajícím
odborníkům, když předem vědí,
že všechny jejich dobré vývody a někdy
o velké odborné znalosti opřené pozměňovací
návrhy jsou odsouzeny k tomu, býti umlčeny
a potlačeny. Vím, jaké jsou obyčejně
obtíže v majoritě, která se skládá
z různých stran, vím, jak těžko
tam se dochází ke kompromisům a jak je těžko
jednou utvořené kompromisy opět měniti,
ale snad mně nebude zazlíváno, vyslovím-li
pro budoucnost výzvu, abychom této zvyklosti našeho
parlamentu učinili konec, abychom a priori nepřecházeli
ani ve výborech, ani v plenu přes všechny pozměňovací
návrhy. Strana naše podala na př. ke kongruové
předloze návrhy, které nebyly ani naše,
které nesměřovaly proti výši
kongruy, nýbrž k tom, aby právo státu
bylo zvýšeno. I přes ty se přešlo.
Mám za to, že tato metoda koalice, která do
jisté míry dá se vysvětliti tím,
že tu není jednolitá většina, nýbrž
většina, složená z různých
složek, není prospěšnou věci samé.
Ale, prosím, vmyslete se potom do situace příslušníků
oposice, když předem vědí, že jejich
věcná práce je zbytečná a marná,
že všecky návrhy jsou naprosto bezúčelné.
To vyvolává potom náladu takovou, že
činnost oposice se nevyvíjí v podávání
věcných návrhů, nýbrž
v něčem jiném.
Zkoumejme tedy, prosím, všichni, jak jsme zde, nepravím
jen minorita, nýbrž i majorita, všichni, kteří
jsme zde, kterým záleží na parlamentarismu,
zdali nechybujeme všichni, zdali jsme nezavedli jisté
zvyky, které nám potom vyvolávají
to, co si nikdo nepřejeme, ať jsme na tom či
onom břehu. Jisto je, že sahá-li k násilí
majorita, že to potom vyvolává protitlak, že
to potom vyvolává násilí a takové
zjevy, jichž jsme zde byli účastni.
Jsem toho názoru, že jsou jak v menšině
tak v dočasné nynější většině
jednotlivci, vynikající jednotlivci, a já
bych řekl více, celé vrstvy a desítky
členů tohoto slavného sboru, kteří
se cítí ve své vlastní důstojnosti
a v důstojnosti této sněmovny silně
postiženi, když vidí, do jakých forem
upadají zápasy obou těchto složek tohoto
sboru. Bylo by dobře, abychom všichni bez rozdílu
zpytovali své svědomí, abychom uvažovali
o tom, jakým způsobem upraviti poměry v této
sněmovně, aby, i když většina prosazuje
svou vůli, bylo tu to, na co Angličané kladou
tak velkou váhu, fair play. (Tak jest!)
Jakmile strana naše zaujala stanovisko, že nemůže
býti v nynější době součástí
vládní koalice - důvody jsem vysvětlil
- byla si vědoma toho, co toto její odmítnutí
značí. Jestli tu tedy padl výkřik,
že strana naše je vinna tím, co se tu tvoří,
pak pravím, ne sice vinna, ale to, že se tu tvoří
nový útvar, je přirozeným důsledkem
našeho odmítnutí spoluúčasti
ve vládě, zcela přirozeným a logickým.
A já jsem toho názoru, že nejen nelze vytýkati,
že místo jednoho útvaru, který by byl
nositelem vůle většiny, tvoří
se nový útvar, nýbrž naopak s hlediska
parlamentu, parlamentarismu a demokracie to dokonce sluší
vítati. Nic není nebezpečnějšího
pro parlament, než když vůbec nemá většiny,
když vůbec tu není žádné
vůle kolektivní, a tudíž strana naše
nikomu nezazlívá, nýbrž naopak považuje
to za zcela přirozené, že byly vyvozeny důsledky
našeho rozhodnutí a že se hledá majorita
nová.
Mohlo by se uvažovati s hlediska naší strany
a s hlediska dělnické třídy, je-li
to politicky rozumné a rozvážné vzdávati
se onoho vlivu, který až posud měla strana
a tím i dělnická třída na řízení
státu, je-li to rozumné vzdávati se účasti
na politické moci. To je věc, která souvisí
s problémem účasti dělnictva, nebo
lépe řečeno socialistických stran
na vládě, a zejména na vládě
se stranami občanskými. Než, bylo by zbytečno,
abych se touto otázkou dneska zabýval, snad stačí,
když poukáži na své předcházející
vývody, ze kterých plyne, že strana přišla
po důkladných úvahách k názoru,
že je pro ni nemožno, v nynější době
znovu vstoupiti do všenárodní koalice, nebo
vůbec býti součástí jakékoliv
vládní konstelace.
Jen jedno bych chtěl odmítnouti, názor dosti
často šířený, jako by naše
strana byla v tomto rozhodnutí vedena snahou přejímati
agitační prostředky komunistů a tímto
způsobem s nimi podniknouti konkurenci. Toho jsme velmi
vzdáleni. My jsme si vědomi toho, že v těch
prostředcích a cílech, které sledují
komunisté, bychom v konkurenci neobstáli. (Posl.
Petrovický: To je pravda! - Výkřiky.)
A také obstáti nechceme, nýbrž naopak
klademe velikou váhu na to, aby i v době, kdy jsme
v oposici, byla tažena silná, jasná demarkační
čára mezi námi, mezi politikou naší
a mezi politikou komunistickou. (Výkřiky posl.
Jílka.) I když vstupujeme do oposice, nepřestáváme
býti stranou státotvornou na rozdíl od komunistů,
nepřestáváme býti stranou, která
chce tento stát udržovati a která má
tento stát v lásce. (Výborně!)
A jistě naskytnou se i v různých případech
příležitosti, že přes to, že
budeme v oposici, prokážeme více oddanosti
k tomuto státu než třebas složky, které
budou v majoritě a budou hlasovati toliko z politické
raisony zdánlivě pro stát. (Výkřiky
posl. Petrovického.). v
My jsme byli a chceme zůstati i v oposici stranou konstruktivní
práce, nikoliv destrukce. Destrukce není naším
cílem. My chceme budovati, my chceme spolubudovati, my
chceme pracovati a jest jen potřebí, aby i oposici
byla konstruktivní práce umožněna, aby
nebyla hnána ani jen do zdání, že se
přiblížila k nějaké destrukci.
(Výkřiky posl. Petrovického.) Dále
liší nás od komunistické strany, že
my řídíme svoji politiku podle potřeby
československého dělnictva a podle vlastního
uznání, co tyto potřeby vyžadují,
a nikoli podle nějakých direktiv a diktátů
z ciziny. A my dále setrváme jako až doposavad
na myšlence demokratické a parlamentární
práce a nechceme následovati takové činy,
které zdánlivě zdají se býti
neobyčejně radikálními, ale které
ve skutečnosti podlamují instituci, na jejímž
zachování dělnictvo má zájem,
podlamují parlament a podlamují demokracii. (Potlesk
čsl. soc.-demokratických poslanců.)
Řekl jsem, že nevytýkám nikomu, jestliže
se pokouší o to, vytvořiti novou konstelaci.
Nevím, jak daleko jednání pokročilo,
ale můžeme počítati s možností,
že ona celní kongruová koalice česko-německo-maďarská
ještě se shodne na některých dalších
úkolech. (Výkřiky posl. Petrovického.)
Bude to sice majorita občanských stran, která
s hlediska dělnictva bude znamenati újmu i kulturní
i sociální i hospodářskou, ale přec
jen bude možná přičísti jí
k dobru, že prolomila ledy, které tu byly mezi jednotlivými
národnostmi, obývajícími tuto republiku.
Jest to opět zvláštnost, kterou chci konstatovati,
že jsou to právě občanské strany
národní, které učinily první
krok k prolomení těchto ledů, a že to
nebyly - snad bych mohl říci: bohužel - strany
socialistické. Ale mne by zajímalo, jak se nyní
zachová, dojde-li k takové česko-německé
majoritě, ona složka českého národa,
která prohlašovala, že dojde-li k česko-německé
vládě. obrátí všechno vzhůru
nohama. Tehdy ovšem předpokládala, že
tato česko-německá vláda bude dílem
hradu a že jejími předními nositeli
budou socialisté. Nyní se však tento útvar
vytvořil bez hradu a bez socialistů, co tedy ona
složka v národě řekne nyní?
Tvoření nové majority je politické
plus také z toho důvodu, poněvadž mám
za to, že je zdravé pro náš parlament
a taktéž pro celou republiku, když tu není
jen majorita jedna, nýbrž když máme více
garnitur, ze kterých lze tvořiti střídavě
různé vlády. Mám za to, že je
to prospěšné, jako to vidíte v jiných
státech, zejména v Anglii při systému
dvou nebo tří stran, když jedna majorita střídá
druhou a tím se také kontrolují. Mám
za to, že je to prospěšné a užitečné
pro stát, když jedna majorita ví, že není
nastolena pro věky, nýbrž že může
býti, půjde-li o jiné úkoly nebo při
jiné příležitosti, nahražena majoritou
jinou. Já tudíž tento vývoj událostí
i s tohoto hlediska považuji za prospěšný.
Nechci býti prorokem v tom směru, jak dlouho tato
majorita se udrží. My jsme viděli na příklad,
že všenárodní koalice v době, kdy
všecky strany byly přesvědčeny, že
se shroutí, když jsme řešili tak těžké
otázky jako loňského roku, ukázala
neobyčejnou soudržnost a že naproti tomu překvapujícím
způsobem druhý den potom, co vláda dosáhla
vota důvěry velké většiny sněmovny,
se tato koalice rozpadla.
Jsem tudíž dalek toho, abych chtěl býti
prorokem o tom, jaký bude vývoj další
při nové majoritě. (Výkřiky
posl. Buriana.)
Nevím, zdali ono pojítko, které bude tmelem
těchto stran, bude vždycky dosti silné. Tímto
pojítkem mohou býti společné zájmy
hospodářské, ale zdá se, že je
to odpor proti socialistům, ba nenávist a snaha
ukázat jednou těm socialistům, jak se dovede
vládnout bez nich. A tu chci tvrditi, že i kdyby tato
občanská nová koalice měla vůli
a snahu vládnout šarfmachrovsky proti dělnictvu,
není se třeba toho báti. (Různé
výkřiky.) Všimněte si jenom výsledků
voleb. Tato nová většina vykazovala v této
sněmovně při četných hlasováních
plus 30 hlasů. Tedy kdyby 15 poslanců nebylo součástí
této většiny, nýbrž menšiny,
nebylo žádné celněkongruové většiny.
A jaké to byly hlasy, které jsou representovány
těmito 15 mandáty? Srovnejte si počet hlasů
odevzdaných r, 1920 straně soc.-demokratické,
pak lidové, ludové a německé křesťansko-sociální
a uvidíte, že při nejmenším těchto
15 mandátů patřilo r. 1920 ještě
socialistickému bloku, kdežto nyní tak zvanému
bloku občanskému, čili byly to dělnické
hlasy, které rozhodly o clech, byli to dělníci,
kteří se odklonili v posledních volbách
od naší strany, poněvadž neznali dosah
svého hlasování, poněvadž nevěděli,
že svým votem proti socialistům umožňují,
aby se jim zdražily všechny životní potřeby.
(Hluk. - Odpor na pravici.) A již existence
těchto dělnických hlasů, odevzdaných
pro některé složky nynější
koalice, je nám zárukou, že budou tlumeny všechny
ty snahy, směřující k tomu, aby se
u nás vládlo neúprosně proti dělnictvu,
zejména na poli sociálně-politickém.
(Posl. Stašek: Proti dělníkům jsme
nebyli a nebudeme!) Jestli budu zklamán (Různé
výkřiky.) a jestli ohled na tyto dělnické
hlasy nepřevládne, pak nebudeme snad odpovídati
na tento postup my, nýbrž pak jsem přesvědčen,
že odpověď na to dají právě
oni dělníci, kteří tuto majoritu umožnili.
Život demokratický se neodehrává toliko
v parlamentě, ten se odehrává také
v lidu, při volbách se projevuje (Různé
výkřiky.) a nevyhrává vždycky
ten, kdo dosáhne většiny ve sněmovně,
nýbrž ten často potom u lidu vychází
pošramocen. A tudíž poslední slovo ve
všech těchto otázkách, o kterých
jednáme, nepronáší sněmovna,
nepronáší předseda, když vyhlašuje
výsledek hlasování, nýbrž pronáší
lid. Není tudíž ještě promluveno
poslední slovo. Za několik málo dnů
ukončí se toto bouřlivé, a mohl bych
říci historické, zasedání a
všichni bez rozdílu, my i vy, půjdeme mezi
lid. Nemusíme bouřiti a nemusíme drážditi,
nám jenom stačí, že před oči
dělnictva postavíme dvě bilance: Jednu bilanci
dřívějších zasedání,
když jsme my odcházeli, dík naší
součinnosti (Výkřiky posl. dr. Kramáře.)
s vymoženostmi sociálně politickými
i hospodářskými pro dělnictvo, a oproti
tomu postavíme nynější bilanci, kde
jsme nespolupůsobili, kdy tedy byla ta činnost druhých
stran sama, bez naší účasti. A jaká
tu bude bilance? Zdražení mouky, masa, omastku, rýže,
brambor, zdražení jízdních lístků
(Výkřiky posl. dr Jurigy, Rýpara a posl.
Zeminové.) a přímo nemožné
zvýšení činží na obzoru.
Nižším státním kategoriím
to, co se jednou rukou dává, druhou rukou, zdražováním,
se jim zase béře. A co v ohledu sociálně-politickém?
Nic. Tato bilance bude mluviti velmi výmluvným způsobem,
toto srovnání oné bilance, docílené
za naší spolučinnosti, a bilance, která
byla sdělána bez naší spolučinnosti,
ta bude dělnictvu velkým poučením.
A ze zápasu venku vzejde všeobecné přesvědčení,
že v této Československé republice může
se vládnout bez socialistů, bez dělníků,
ale že jakákoliv vláda proti socialistům
a proti dělnictvu je nemožná. (Výborně!
Potlesk čsl. soc.-demokratických poslanců.)