Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Šliwka (polsky): Pánové! Než podrobněji promluvím o nově předložené obchodní smlouvě česko-polské, která má býti usnesena v dnešní schůzi, musím protestovati proti takovémuto způsobu a takové neslýchané praksi bleskového, rychlíkového vyřizování věcí, jež byly předloženy k rozpravě a projednání. Věc velkého významu, jakou jest tato obchodní smlouva česko-polská, byla včera rozdána v plenu, včera byla o ní v horečném spěchu provedena rozprava ve výborech, a dnes, to jest za necelých 24 hodin, má býti přijata v plenu sněmovny.

Fysicky není možno tak obšírný a důležitý materiál prohlédnouti a důkladně prostudovati za jeden den, případně několik hodin. Proto jest, jak se zdá, úplně odůvodněno mínění, že celá ta zbožňovaná parlamentní soustava, o níž páni národní demokraté a socialisté často tak rádi mluví, jest bagatelisována, zanedbávána a vydána v šanc posměchu jejími vlastními autory a zbožňovateli. Jest to obyčejný, prázdný stroj.

Neboť každý z nezasvěcených musí nestranně uznati, že není možno, aby věc tohoto druhu bylo lze prostudovati i prozkoumati v tak krátké lhůtě a vysloviti o ní nestranné mínění, že tomu tak jest, dosvědčuje dosti významná a směšná episoda, ale příznačná, která se stala na poslední schůzi zahraničního výboru, kde toto bagatelisování sněmovny musil ostentativně a s ironií odsouditi hlasováním proti pan Zierhut, novopečený člen vládní koalice německo-maďarsko-české.

A nyní k podstatě smluv vůbec. Slavná naše sněmovna vyřídila již mnoho smluv s našimi zahraničními sousedy. Mnoho se již napsalo knih o smlouvách s rozličnými sousedními státy a zvláště s republikou Polskou měli jsme již v tomto sněmovním zasedání za necelých šest měsíců dokonce 3 smlouvy česko-polské o úpravě pohraničního styku, dále státoprávních a finančních věcí obou států, jako o výměně peněz obyvatelů a o státní občanské příslušnosti podle všeobecných mezinárodních smluv.

Laik, který by dostal po prvé takovou smlouvu do ruky, viděl by samé doložky o nejvyšších výhodách, o udělení volnosti stěhování cizím občanům na území spřátelené strany, a pomyslil by si, že opravdu státy jednají podle toho, co jest psáno, a že se tím řídí loyálně a korektně.

V souhlase s pravdou musím na tomto místě ujistiti, že se to neděje. Smlouvy jsou něco jiného a prakse byrokracie, jak polské, tak také české, jest zase něco jiného.

Smlouvy o pohraničním styku a o úpravě poměrů finančních a státoprávních mezi Polskem a Československem byly již dávno ratifikovány a podepsány a nabyly účinnosti - a přesto české úřady, okresní politické správy ve Slezsku, v bývalém plebiscitním území, dosud této smlouvy nedbají. Vyhlášení smlouvy o politické amnestii, o získání československého státního občanství, děje se s ohromným zpožděním tak, jen aby nebylo poskytnuto tisícům lidí možnosti užíti tohoto práva buďto opce nebo získání státní příslušnosti, jak to smlouva zaručuje.

Zdůrazňuji, že dosud ještě nemají všechny správní úřady příslušné instrukce pro tak důležité věci, dotýkající se mocně tisíců lidí ve Slezsku. Zde se setkáváme se zjevnou, bezohlednou sabotáží byrokratických činitelů, kteří z ohledů politicko-stranických nechtějí připustiti, aby četné zástupy dělnické ve Slezsku získaly státní příslušnost nebo občanství československé, které jim podle smlouvy přísluší. Zákon jim to zaručuje, ale místní úřady jim to odpírají.

Totéž se děje s ochranou menšin ve Slezsku i na Volyňsku, která byla velikomyslně slíbena oběma národnostem podle zásady oboustranných ústupků a loyálnosti. Tato smlouva jest účinná již po měsíce, a měl se již ve školních věcech pocítiti požehnaný vliv tohoto ducha loyálnosti, ale zatím musíme viděti pohoršlivé příklady nejhrubšího útisku, hanebného rdoušení polského školství ve Slezsku ve prospěch českého. V čistě polských krajinách, jak n. p. v Dolních Bludovicích, kde ministerstvo školství a národní osvěty na základě neúředních informací, jež dostalo z Opavy a Českého Těšína, zakázalo otevříti polskou občanskou školu, ačkoliv škola ta měla všechny právní podmínky, a místo toho dovolilo otevříti novou českou občanskou školu, ačkoliv dětí jest tam sotva 20%, a polských dětí 60%.

Smlouva praví výslovně, že ochrana zájmů národních menšin není činem trestným, ale zato, že některý z polských dělníků nebo železničářů posílá dítě do polské školy, přednostové stanic vykonávají nátlak na rodiče, hrozí jim restrikcí a před zápisy do skol dávají si podávati informace, kdo posílá své dítě do polské školy, a hned vyhrožují služebním nátlakem. To se děje v Jablunkově, v Těšíně, v Karvinné atd. Je to znásilnění smlouvy českopolské, je to znásilnění a zhanobení mezinárodních závazků, je to vaše hanba, pánové, kteří říkáte, že chráníte právní řád, ale sami jej kopáte a ničíte. Smlouvy, na nichž se sami usnášíte a jež podpisujete, později sami hanobíte, hyzdíte a šlapete nohama, kdežto my je musíme hájiti. (Souhlas komunistických poslanců.)

Jak pochybovačně jsme se dívali na předcházející smlouvy, vědouce, že to jest jen fíkový list pro zakrytí hanby, tak také pochybovačně a nedůvěřivě musíme pohlížeti na tuto obchodní smlouvu česko-polskou, projednanou s takovým spěchem. Nejprve se táži, proč ji tak rychle chcete propašovati? Bojíte se kritiky nebo zlého dojmu u lidu? Zloděj, když chce dobře ukrásti a propašovati ukradený l p nebo kořist, krade rychle a rychle utíká. Tak jest tomu také s touto smlouvou, neboť jest to politika, která potvrzuje a posvěcuje legalisovanou krádež dělnických a hornických platů a výdělků. Tato smlouva jest novým důkazem loupeže dělnických peněz a odevzdávání uloupených peněz z kapsy horníka do kapsy řemeslníka, agrárníka a velkostatkáře.

Nebudu zde mluviti o podrobnostech nevýhod a výhod smlouvy. Sám pan zpravodaj a referent ministerstva pro věci zahraniční ujistil, že smlouva tato poskytuje jistých výhod sotva několika odvětvím průmyslu, jako: pěstitelům ovoce, pěstitelům vína a majetníkům vinic, dále výrobcům piva, kůže, bot a několika jiným menším průmyslovým odvětvím kdežto celek dělnictva nebude míti žádného prospěchu z této smlouvy. Jediným prospěchem z této smlouvy byly by rolnické produkty z Polska. Ale agrárníci se této smlouvy neobávají, oni z ní budou míti ještě velký zisk, ačkoliv jim prý hrozí velká soutěž Polska v obchodu s dobytkem. Oni se toho zřejmě neobávají, poněvadž v potřebné chvíli mají vždy k disposici ve smlouvě česko-polské zadní dvířka ve zvěrolékařském zápisu, podle něhož mohou v každé chvíli uzavříti hranice lacinějšímu polskému dobytku a tak pod záminkou nakažlivé nemoci dobytka zbaviti nás jediného prospěchu z této smlouvy, lacinějšího masa a potravin.

Ale co jest Achillovou patou české zahraniční politiky s Polskem a zároveň její hanbou, jest ohromné nebezpečí soutěže a zkázy našeho uhelného průmyslu v celé republice. Obchodní bilance Československé republiky s Polskem vykazuje ohromná pasiva, a to pro ohromný dovoz polského uhlí z Horního Slezska do Československa. Podle dosavadních úředně doznaných dat dováží Polsko do Československé republiky neméně a ne více než 7,200.000 q kamenného uhlí ročně.

Co je to za politický rozum, který dovolil, aby byla takto pošlapána existence desíti tisíců horníků? Ten ohromný kontingent uhlí dováženého z Polska přispívá velice k neslýchanému zostření uhelné krise, k restrikci, k nezaměstnanosti v ostravsko-karvínském revíru. V samém revíru ostravsko-karvínském máme nyní na deset tisíc propuštěných horníků, kteří jsou zbaveni chleba a práce, 30 až 40 tisíc osob jest doslova bez chleba a hmotné pomoci.

Státní příspěvek se již dávno nevyplácí díky požehnané soustavě gentské. Tato krise jest ještě nyní zvětšena vzrůstající vlnou drahoty a spekulace, která po usnesení cel bujně vzroste do nebývalé výše, takže nejsou vyloučeny nedozírné hrozné následky nynější politiky hladu a smrti, kterou nynější koalice vede vůči dělnickým masám. Smlouva tato, jelikož stvrzuje tento výstřelek obchodní politiky, politiky vzájemných kompensací polské a české buržoasie, směřuje proti širokým vrstvám dělnického lidu a horníků. Jest to nový útok hladu a nezaměstnanosti. Vy, pánové z koalice, chcete touto úmluvou uzákoniti tuto hornickou krisi, na vás padá odpovědnost za smutné následky.

Vzbouří-li se a spikne-li se lid, chopí-li se stávky jako sebeobrany, pak vláda ať pošle četníky a policii nikoliv na ty, kdož jsou vyprovokováni vaší politikou hladu, na lidi stávkující a demonstrující, nýbrž ať pošle vojsko a četnictvo na tuto koalici celně-kongruovou, která tuto stávku, tuto nespokojenost a tyto zločiny zavinila. (Potlesk komunistických poslanců.)

Do vězení a žalářů nepatří ti, kdož bojují a hájí svou rodinu, svou žebráckou existenci, nýbrž do žalářů patří ti, kdož se usnesli na těchto hladových clech, kteří nemají peněz na nezaměstnané, kteří nedají ani groše na školu, celá koalice, která na invalidy a přestárlé, na sociální pojištění nemá ani haléře, avšak na kněze, na kongruu, a biskupy má sta milionů.

Však kdyby nebylo dovozu uhlí z Polska do Československa, pak by naši horníci a mezi nimi i polští horníci v území karvínském měli více směn, více práce a výdělku. Nebyla by tak velká restrikce. Do Československa dováží se 720.000 tun uhlí. To jsou úřední číslice, ale neúředně počítáme milion. Horník vydobude průměrně 1 tunu na směnu, tedy asi milion směn ročně nám krade česko-polská politika, aby dala příležitost k zisku několika agrárníkům a vinařům.

Tážeme se, proč se to děje? Proč takové jednostranné smlouvy? Jest to nutné, aby se evropský průmysl tak dusil a vzájemně si škodil, a zbavoval dělníky chleba takovou nerozumnou krátkozrakou politikou zahraniční a vnitřní? Musí snad trpěti dělník jednoho i druhého státu, aby se měla dobře buržoasie a privilegované vrstvy?

Vystupujeme-li zde proti tomu nadržování polskému uhelnému průmyslu v neprospěch horníka v Československé republice, nečiníme to proto, že bychom nepřáli našim rovněž odstrčeným, jako my, polským bratřím v Polsku. Nikoliv, nikdy! Zvláště já jako polský komunista musím ujistiti, že naše pocity sympatie k hrdinnému dělnickému lidu polskému jsou jako vždy živé a vřelé.

Víme dobře, že jako náš horník, tak také horník z Polska ohýbá se pod břemenem nezaměstnanosti, hladu a nedostatku práce. Víme, že jako našemu dělníku tato smlouva nepřináší prospěchu, tak ani polskému dělníku z této polovičaté smlouvy nic nepřibude. Získá-li něco na směnách, znovu to ztratí na vyspekulované drahotě a spekulaci, která se objeví v souvislosti s vývozem polského masa do Československa. Víme, že by si nepřál ani polský horník, aby na jeho útraty hynul nezaměstnaností a hladem polský nebo český horník v českém Slezsku.

Jako my tak i polský proletariát dobře vidí, kde vězí hlavní zlo. Hlavní zlo a vyplývající z toho následky všeobecné bídy a nouze v Evropě pochází především z balkanisace Evropy, rozdělené na drobné části, bezbranné vůči velkému mezinárodnímu kapitálu, který malým republikám diktuje bezohledně svá přání, své podmínky. Každá republika jest obklopena čínskou zdí celní prohibiční politiky. Každý stát jest obklopen trnitým drátem celní prohibice, ačkoliv není soběstačným hospodářským celkem. Dusí se v nesmírném množství výrobků, nebo hyne pro nedostatek výrobků a seslabený, bezmocný, stává se nástrojem a hračkou v rukou silného kapitálu, který potom diktuje, co chce.

I tato smlouva česko-polská má na sobě zřetelné znaky nadvlády neviditelné, ale citelné ruky zahraničního kapitálu. Vidíme tam několik poznámek o versailleském míru, o smlouvě barcelonské a o souhlasu s politikou Svazu národů, tohoto nástroje v rukou velikého kapitálu. Potvrzuje to zjevně, že smlouva ta byla uzavřena pod dohledem a kontrolou silného zahraničí a že je přizpůsobena také potřebám tohoto zahraničí. I tato smlouva byla sjednána nikoliv v zájmu našich obyvatelů v Československu a Polsku, nýbrž s hlediska potřeb velkého zahraničního kapitalistického koncernu, který nechce dovoliti, aby se zdejší průmysl rozvinul, nýbrž chce, aby se udusil a zničil, aby jej mohl zmonopolisovati. Průmysl polský i český mohl by pracovati plnou parou, kdybyste uznali sovětské Rusko de jure.

Průmysl polský a český má dokořán otevřené dvéře do sovětského Ruska, kde najde trh pro miliony svých výrobků. Polské uhlí by se nemusilo dovážeti k nám, nýbrž mělo by veliký odbyt v Rusku, kde má, odůvodněnou existenci jako zeměpisně nejbližší země Sovětů, kdyby Polsko Pilsudského, socialisty z druhé internacionály, nebylo závislé na Anglii. Polsko musí poslouchati anglického kapitálu, který si nepřeje, aby uhlí nebo textilní výrobky polské šly do Ruska. Polský dělník musí hladověti, nesmí pracovati, neboť Anglie si přeje, aby Sověty zhynuly pro nedostatek výrobků a úvěru. Český dělník, horník, trpí také z toho důvodu nedostatkem práce, poněvadž anglický kapitál a Živnobanka zakazují volné a svobodné republice uznati sovětské Rusko de jure a navázati s ním rozumnou politiku. A proto máme přijmouti takovou polovičatou, dusící česko-polskou smlouvu, která nepomůže ani zdejším ani polským dělníkům, nýbrž jim ještě uškodí?

Právě z těchto důvodů budeme hlasovati proti této obchodní smlouvě. Nemůžeme nésti odpovědnosti za nezaměstnanost a restrikci horníků, za bídu a nouzi, která touto smlouvou vzroste. Hanba koalici celní a kongruové, že se nyní odvážila přijíti do sněmovny s takovou smlouvou, když před tím uvalila na celé obyvatelstvo republiky ohromnou tíhu celního břemena, sta milionů korun na kongruu pro kněze, nové miliony daní na cukr a líh, když se drahota rozšíří v republice jako nikdy před tím, a nyní k tomu ještě přistupuje smlouva, aby úplně bylo zabito živobytí průmyslu a proletariátu. Agrárníkům se dávají miliardy, kněžím sta milionů a horníkům se berou miliony směn.

Shrnujeme a konstatujeme, že jsme proti této smlouvě jako škodlivé jak pro lid československé republiky, tak také pro obyvatelstvo polské. Chce-li vláda a koalice pomoci lidu, ať zruší ohromná cla, ať odloučí církev od státu a ať především uzná sovětské Rusko de jure a uzavře s ním smlouvu. Pak najisto budou poměry lepší v jednom i v druhém státě. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Špaček. Dávám mu slovo.

Posl. Špaček: Slavná sněmovno! Neměl jsem původně v úmyslu přihlásiti se k slovu, poněvadž za technické situace v této sněmovně, jmenovitě vzhledem k tomu, že referent o této věci je příslušníkem nynější menšiny, pokládám přece jen za těžké mluviti o některých momentech, které by jinak snad musily býti uvedeny, ale právě vzhledem k některým výrokům pana referenta jakož i k výrokům pana předřečníka kol. Šliwky mám za to, že musím objasniti resp. v této chvíli přece jen zdůrazniti bývalé a nynější stanovisko své strany k této obchodní smlouvě právě proto, aby nevznikly nesprávné výklady. Když se před rokem jednalo o tuto obchodní smlouvu československo-polskou, byli jsme to právě my, byl jsem to zejména z velké části jménem své strany já sám na Ostravsku, který upozorňoval na to, že obchodní smlouva československo-polská může býti udělána, perfekcionována, skoro bych řekl, výhradně na účet našich národních, ale také hospodářských a sociálních zájmů v revíru ostravsko-karvínském. Bohužel, dostává se nám smutného zadostiučinění i se strany pana referenta kol. Prokeše, že se to tak z veliké části nestalo, jak jsme chtěli, a že naše varovné hlasy byly do jisté míry podstatné. (Výkřiky posl. Šliwky.) Já ovšem chápu vždycky a také za těchto okolností, že v politice mezinárodní, v politice smluvní s cizími státy v politice smluv obchodních i politických, nutno vždycky míti na zřeteli situaci obou smluvních stran, v daném případě politickou a obchodní, hospodářskou nebo národohospodářskou situaci Československa právě tak jako Polska. Každá smlouva znamená nutnost určitých pravidelně dosti těžkých a oběma stranám nepříjemných kompromisů. I tato smlouva je výsledkem takového těžkého zápolení o možné kompromisy a je přirozeno, že nemůže plně uspokojiti žádnou stranu. Já ovšem také chápu, že situace polských vyjednavačů byla v této věci právě proto těžká, poněvadž Polsko za dnešního svého národohospodářského stavu a ještě do daleké budoucnosti bude odkázáno při sjednávání obchodních smluv hlavně na to, aby se domáhalo výhod dnes po připojení horního Slezska pro vývoz předmětů své prvovýroby, jmenovitě tedy uhlí, právě tak jako zemních olejů a své prvotní výroby zemědělské, tedy pro vývoz dobytka, masa, obilí a hlavně také zemáků. Je přirozeno, že vzhledem k opatřením, která byla také v této sněmovně odhlasována předešlého týdne, je nesnadno najíti ten správný, slušný, v každé smlouvě těžko nalezitelný střed a je nesnadno najíti tento kompromis, a že vždycky takový kompromis na konec dopadne na určitý stav nebo na určité kraje toho a onoho státu způsobem značně jejich vývoje jejich zájem poškozujícím. Tak stalo se i s touto smlouvou, jmenovitě pokud běží o náš revír ostravsko-karvínský. Pan kol. Prokeš zbavil mně povinnosti a nutnosti, abych uváděl cifry. Jeho zpráva velmi dobře znázornila velmi těžké následky obchodních smluv pro ten kraj, který je nám společnou domovinou, a velmi těžké oběti, které tímto způsobem tento kraj Československé republice a celému jejímu národohospodářskému zájmu přináší.

Konstatuji pouze, že je-li co, co nás může s touto smlouvou - jmenovitě pro naše Ostravsko-karvínsko je tato smlouva velmi těžkým soustem - smířiti, jest hlavně ta okolnost, že v závěrečném článku této smlouvy stanoví se její platnost na dobu jednoho roku, pokud nebude vypovězena na konci každého roku, a kromě toho, že jest opravdu v zájmu mezinárodně-politické situace jak naší, tak i polské, aby všechny ty těžkosti, které při konstituování našeho státu ve stycích mezinárodně-politických a mezinárodně-hospodářských nastaly, jakž takž snesitelným způsobem byly likvidovány.

Jsme si plně vědomi nebezpečí stejného ohrožování svých zájmů politických a hospodářských stejnými nepřáteli my Češi a Slováci zrovna tak jako Poláci. Víme, že již s tohoto hlediska je třeba, aby byly umožněny přátelské styky našeho státu i na jiných polích než na polích politických, jmenovitě na polích styků hospodářských. (Výborně!)

Nicméně, vzácní pánové a dámy, zdá se mi, že naši vyjednavači v této smlouvě šli poněkud dále a že jmenovitě ustanovení čl. XIII a XIV této smlouvy musí ještě více vzbuditi naše obavy, než je vzbuzuje kontext smlouvy samé. Jestliže se v čl. XIII říká, že obě smluvní strany se shodují v tom, že omezení nebo zákazů týkajících se dovozu a vývozu určitého zboží bude se používati pouze po dobu a měrou naprosto nutnou vzhledem k hospodářským poměrům, při čemž se rozumí, že bude sjednána zvláštní úprava mezi oběma vládami k usnadnění výměny zboží po dobu, ve které výše zmíněný režim zůstane ještě v působnosti, tož zdá se mi, že tento článek z velké části nečiní, ale může činiti v příhodné době, jak jsme to konečně tu viděli, sotva tato smlouva byla sjednána, veškeré ostatní ustanovení této smlouvy ilusorními, neboť jest jistě v ruce každého státu, jmenovitě Polska, aby podle svého vlastního uvážení, které se mu zde smluvně vyhražuje, vzhledem ke svým hospodářským poměrům a měrou naprosto nutnou - neříká se, jaké to bude ustanovení - že mohou býti tato ustanovení této smlouvy eventuelně anulována nebo zhoršena, nebo jakýmkoliv způsobem učiněna pro nás nepřijatelnější než je tomu tak.

Jestliže čl. XIV snaží se poněkud tato příliš všeobecná ustanovení jaksi pragmatisovati nebo detailovati, zde se to nečiní způsobem, který nás může zbaviti obav, které jsem právě vyslovil, neboť se říká, že se tak může učiniti, t. j. zbaviti smlouvu účinnosti pro jistou dobu a vzhledem k určitým produktům, z důvodů veřejné bezpečnosti, z důvodů zdravotních nebo jako opatření proti nákazám zvířecím nebo rostlinným, při čemž bude dbáno všeobecně uznaných mezinárodních pravidel, pro zboží, jež v jednom ze smluvních států jest předmětem státního monopolu, a konečně v případech vážných událostí, dotýkajících se státní bezpečnosti nebo životních zájmů země.

Vzácní pánové a dámy, životní zájmy nebo události dotýkající se státní bezpečnosti určitého státu musí ovšem každý stát sám ustanovovati resp. konkretisovati, a má k tomu právo sám pro sebe bez jakékoliv cizí ingerence. Co učiníme, když právě na př. polská vláda řekne, že z důvodů životních zájmů, jimiž jsou na př. zájmy národohospodářské, valutární, zájmy hledící k možnosti zachování aktivní platební bilance atd., anebo z důvodu ohrožení těchto životních zájmů zvyšuje cla nebo zakazuje dovoz zvláště těch produktů průmyslových, na jichž vývozu do Polska nám záleží a pro jejichž umožnění jsme právě některá těžká ustanovení této smlouvy na sebe vzali?

Přál bych si tedy, aby aspoň pro budoucnost, a jmenovitě kdyby měla býti tato smlouva prodlužována, naši vyjednavači a naše zahraniční ministerstvo hleděli podle možnosti co nejvíce k tomu, aby takovéto všeobecnosti ze smluvních jednání a z písemné kodifikace takových jednání vypadly, abychom vždycky věděli, na čem přesně jsme, a abychom nebyli potom překvapeni nějakými nepříjemnými událostmi, jaké právě nastaly skoro znemožněním vývozu mimořádně zvýšenými celními položkami polskými na všechno naše zboží exportní, na jehož vývozu jsme zejména interesováni a pro kterýžto vývoz jsme těžká břemena touto smlouvou převzali. Je jisto, že zvláště z našeho hlediska článek XVII této smlouvy, pokud mluví o tom, že se obě smluvní strany vzdávají výhod normovaných článkem VII barcelonské smlouvy, je do jisté míry vysvětlením anebo zjednáním jasnosti o věcech, které také už v našem poměru k Polsku v době, kdy bylo Polsko ohroženo bolševickým útokem, daly možnost k nejasnému nebo nepříjemnému vztahu obou sousedních států i národů. Zdá se mi, že tento článek pro budoucnost takové nepříjemné možnosti - nejen zevnější, nýbrž i vnitřní - různých komplikací odstraní.

Přál bych si ovšem také, aby v této smlouvě byly také ustanoveny tarify detailnější než jsou zde míněny. Ve skutečnosti tato smlouva našich železničních tarifních podniků, na které právě nám na Ostravsku tolik záleží, vůbec netanguje. Tarify vůbec nejsou v této smlouvě učiněny předmětem dojednání a zůstávají vyhrazeny samostatnému finančně-administrativnímu jednání státních podniků železničních, československých státních drah na jedné straně a státních drah polských na druhé straně.

Připojuji se úplně ke všem výtkám, které této smlouvě učinil p. zpravodaj kol. Prokeš, a řekl bych na závěr těchto několik poznámek, které mají jenom vysvětliti opravdu těžké odhodlání moje a nás všech z Ostravska hlasovati pro tuto smlouvu a učiniti naše postavení jmenovitě vzhledem k tomuto státu pro budoucnost snažším, že bychom si přáli, aby náš zahraniční úřad aspoň v budoucnosti vyvaroval se příliš veliké mezinárodní ochoty a mezinárodní kurtoasie ve sjednáváni obchodních smluv a i politických smluv se státy, na nichž nám ovšem záleží, aby byl poněkud úzkostlivější a méně štědrý, poněvadž podle mého přesvědčení je třeba i v takovýchto smlouvách a při jednání o takové smlouvy, abychom neposkytovali druhé straně zbytečně více, než je nezbytně třeba k dosažení výsledků, na nichž nám záleží, a abychom jmenovitě nečinili ústupky při těch předmětech jednání, které se velmi těžce, jak dovodil p. kol. Prokeš, dotýkají našich životních zájmů ve velmi důležitých krajích a odvětvích průmyslové a hospodářské výroby. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Dále jsem přesvědčen, že musí si zahraniční úřad uvědomiti, že už jsme přece státem, který má určité pevné mezinárodní politické i obchodní položení, že nejsme nejmenším z nejmenších, že nejsme jakýmsi Benjamínkem, že už máme právo určité věci kategoricky vyžadovati a že nemusíme ochotu vzájemnou vždy a za všech okolností velmi těžce a na úkor svůj vlastní platiti.

Dobré smlouvy jsou jenom ty smlouvy, které uspokojují poměrně obě dvě strany stejně. My, ačkoliv si přejeme vřelý, z důvodů vyšší mezinárodní politiky co nejlepší a nejpřátelštější poměr k Polsku, ba já jako t. zv. polonofil mohu říci přímo spojenecký stav mezi republikou Československou a Rzeczou pospolitou Polskou, přece jenom musíme hleděti i při takových důležitých mezinárodních jednáních k pravdivosti přísloví, že košile je vždy bližší než kabát. Tato smlouva někde toto základní přísloví, upravující hospodářské styky lidí, přímo negliguje. Z tohoto důvodu pochopíte, že jen těžko můžeme pro tuto smlouvu zvednouti ruce a že to činíme jen proto, poněvadž doufáme, že nám bude v budoucnosti dána možnost, abychom některá příkrá ustanovení, která způsobila jmenovitě velmi podstatné ne-li zničení, tedy aspoň ohrožení naší výroby průmyslové na Ostravsko-Karvínsku, později zlepšili.

Já si ovšem uvědomuji, že bude-li tato smlouva prováděna loyálně, jak o tom mluvil pan kol. Prokeš a več doufáme, může velmi prospěti zase jiným velmi důležitým odvětvím naší výroby průmyslové, jmenovitě našemu průmyslu textilnímu atd., který může najíti v Polsku ještě dosti značné odbytiště zvláště v nynější krisi textilního průmyslu, ale bude všechno záležeti na opravdové vůli k tomu, na energické a cílevědomé politice a do jisté míry na neústupnosti našich vyjednavačů a našeho úřadu zahraničního, mají-li nám aspoň jisté výhody z této smlouvy vzejíti.

Budeme tedy pro tuto smlouvu s těžkým srdcem hlasovati, třebaže pokládáme podstatná její ustanovení za velmi nevýhodná a jmenovitě náš kraj ostravsko-karvínský poškozující. (Potlesk.)