Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Z německých vládních stran zazněl v poslední době jasně a mocně křik po účasti na moci v tomto státě. Chtějí tím uchovati svou državu. Jak si to představuji, není dobře jasné, neboť prozatím aspoň drobný a střední rolnický majetek v tomto státě není přímo ohrožen na příklad vyvlastněním. Jestliže však tím snad míní stále se horšící životní podmínky rolníků, prosím, aby se nezapomnělo, že tu rolník má spoustu spolutrpících, kteří všichni mohou oprávněně zpívati tutéž smutnou píseň: živnostníka, obchodníka, armádu zaměstnanců a dělníků a nikoliv na posledním místě nezaměstnané.

Chtějí-li německé vládní strany začíti zde, pak dotýkají se ovšem ohromného problému nynější hospodářské krise, která zachvátila všechny stavy a neobjevuje se jen v tomto státě, nýbrž jest problémem evropským, na jehož pozadí jako poslední jeho příčina vynořuji se mírové smlouvy. Zdolati tuto hydru byly by věru ochotny všechny strany, i této sněmovny, a není zde jistě na místě tak příliš hlasitě zdůrazňovati rozpor mezi socialisty a nesocialisty, jak to rády dělají německé vládní strany. Avšak právě příliš hlasité zdůrazňování tohoto rozporu, ba přímo zuřivé ohlášení boje všem sociálním zařízením nové doby, musí v nás, příslušnicích německé národní strany, jako i v každém sociálně cítícím člověku, vzbuditi podezření, že německým vládním stranám zbývá příliš málo pro všeobecné národní německé zájmy, pro to, co má přijíti k dobru německému národu jako celku, a že jsou zachváceny vášní, aby nyní - anno 1926 - za pomoci českých stavovských stran, jim blízkých, mohly zahájiti reakční hospodářskou politiku manchesterského liberalismu, upravenou pro politiku agrární. K témuž, jak se zdá, směřoval pan předseda vlády, když vložil do svého vládního prohlášení větu, že k řešení velkých úkolů jest nezbytnou podmínkou klid a pořádek. Ač tato věta jest tak samozřejmá, přece se však zdá zasvěceným, že za slovy "klid a pořádek" stojí četník s nasazeným bodlem.

Ze všeho toho, jak se zdá, vysvitá, že německé vládní strany daly se k disposici českým vládním stranám bez jistých slibů. Jsou si také vědomy slabosti svého postavení a pokoušejí se všemožným způsobem vyvolati u německého obyvatelstva náladu, která podle jejich názoru má umožniti, aby se české vládní strany konečně smilovaly nad trpělivým, zkrotlým německým národem a aby mu z milosti a milosrdenství poněkud uvolnily pichlavý obojek.

Jen tak rozumím výroku předního státníka německých vládních stran, který nedávno prohlásil: "Zabrániti, aby nedošlo k novému vydání české šovinistické politiky, lze jen tak, jestliže i nejradikálnější Češi dojdou k přesvědčení, že Němci nejsou zaujati proti státu." Tak daleko má býti tedy přiveden německý národ touto politikou, aby v křesťanské lásce a pokoře zapomněl na vše, co dosud musil trpěti. Pokorně máme po každém poličku nastaviti také druhou tvář a jako spráskaný pes lízati ruku, která nás bila. O novém vydání české šovinistické politiky mluví tento pán! Jako kdyby tato politika byla již někdy přestala existovati. Jest to metternichovský duch, který zde opět jednou obchází a který neumí národu v jeho bídě nic jiného říci, než "klid jest prvou povinnosti občanovou".

Nuž, jak vypadá vlastně ona moc, kterou nyní mají německé vládní strany? Ze 14 ministerských křesel mají jen dvě. Jsou tedy v žalostné menšině, jestliže se snad již nějak nezajistily před překvapeními. Tato moc není jisté příliš veliká! Domníváš se, že budeš hybnou pákou, a zatím hýbají tebou. Tak asi bude vypadati poměr k protivné straně! Opakuji tedy ještě jednou: Veřejnost a německý národ zvláště mají právo zvěděti, co bylo smluveno mezi českými a německými vládními stranami. Dnes nesmí již býti tajnosti, dnes jde o všecko, jestliže všecko šlo čestně a čisté, nemusí se nikdo štítiti slunečního světla. Bude-li se však pokračovati v tajnůstkářství, nemůže se nikomu zazlívati, tuší-li za tím nějaký špinavý obchod. (Výkřiky na levici.) My, příslušníci německé národní strany, pohlížíme na všechny tyto věci s hlubokou nedůvěrou. Minulost byla nám příliš přísnou a příliš dobrou učitelkou, než abychom lehkomyslné dali na sebe působiti změnou události. Známe příliš dobře pana předsedu vlády, než abychom mohli věřiti, že se z něho a jemu rovných mohl do rána státi ze Šavla Pavel, že by on a jemu rovni mohli dovoliti, aby se z českého jednotného státu postupem času automaticky stal spolkový stát národů v něm bydlících, známe také pohnutky a duševní postavení německých vládních stran a nemůžeme se tedy ubrániti vážné pochybnosti, zda se zdaří jejich snad dobré úmysly.

Budeme tedy hlasovati proti vládnímu prohlášení. Jednu věc vidíme ovšem jasně: Vstupem německých stran do české vlády obnovili jste český stát vnitřně tak, že se svým starým a s dostatek známým násilným systémem stojí pevněji než dříve.

Německé vládní strany, které ještě 18. prosince 1925 měly aspoň na jazyku právo Němců na sebeurčení, pak však ustoupily k požadavku jakési stálé mlhavé samosprávy, nechaly nyní padnouti i toto poslední. Netouží již po svobodě, nemají již smyslu pro myšlenku velkoněmeckou, jejich oči ztrnule zírají k Hradčanům, dosíci a udržeti majetek a moc pokládají za nejvyšší dobro. A zač? Pro sebe a pro své strany, národ jako celek, jiné stavy jsou zapomenuty a odbyty.

Nyní však náleží nám, příslušníkům německé národní strany, abychom právě teď drželi řádně vysoko prapor německé svobody, práva sebeurčení, který vyklouzl jiným, abychom další své chování zařídili přes nové poměry nikoliv podle myšlenky maloněmecké, nýbrž velkoněmecké, poněvadž ať se děje co děje, nechceme se dáti oloupiti o víru, že přijde jednou doba, kdy bude německému národu dáno, aby ze svého jednolitého území, k němuž aspoň my počítáme také sudetské území obydlené Němci, utvořil jednotný státní útvar. K tomu přispěti a nikoliv přispívati ke konsolidaci státu, který přirozeně bude a zůstati musí nepřátelský Němcům, pokládáme za svou svatou národní povinnost. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo p. posl. Windirsch.

Posl. Windirsch (německy): Slavná sněmovno! Po prvé od té doby, co trvá tento stát, vidi sudetský německý národ ve vládě německé zástupce. Při této významné dějinné příležitosti, na kterou pohlížíme jako na výsledek změněné politické situace, dostalo se mi cti, abych vážně a jsa si vědom odpovědnosti prohlásil jménem Svazu zemědělců, německé křesťansko-sociální strany lidové a německé strany živnostenské, že jsme rozhodnuti účastniti se v kladném smyslu parlamentní práce této vlády. Slibujeme-li to, vede nás úsilí, abychom svou spoluprací ve státě sloužili celému německému národu.

Víme dobře, že nás očekává těžká a odpovědná práce, již se však déle nemůžeme vyhýbati.

Zdůrazňujeme, že se ve vládním prohlášení slibuje, že pod vlivem tisíciletého vývoje v dějinách zemi má konečně zmizeti nenávist, jež otravuje národy, a že také pro německý národ má platiti zásada úplné rovnoprávnosti. Mnoho se bude musiti státi, aby tohoto cíle bylo dosaženo.

Sešli-li jsme se ke společné práci, pohnula nás k tomu však také rozhodná nutnost, abychom zajistili živobytí, které dnes kritickými poměry rozličného druhu jest pro široké vrstvy obyvatelstva ohroženo.

Očekáváme od dnešního režimu, že poctivá iniciativa a dobré vedení státních věcí zmírní a odstraní nouzi lidu a rozřeší úkoly, jež z důvodů hospodářských, sociálních a kulturních dlužno vyřešiti podle vyzkoušených zásad. Chceme při tom pomáhati.

Na vládě však jest, aby ospravedlnila naši ochotu ke spolupráci svým chováním k našemu národu. K tomu jest především potřebí, aby se úplně odvrátila od starých způsobů křivdy a vrátila se ke spravedlnosti.

Jen touto cestou nalezne nás připraveny ke společné práci, jejímž účelem jest skutečna demokracie, a jen tak dosáhneme parlamentarismu, který teprve způsobí pravou konsolidaci.

Při svém konání opíráme se o porozumění a vůli většiny sudetskoněmeckého národa.

Řídíce se těmito úvahami, béřeme vládní prohlášení na vědomí. (Potlesk.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Další slovo má p. posl. inž. Jung. Uděluji mu je.

Posl. inž. Jung (německy): Pánové! Pan předseda vlády mluvil ve svém prohlášení o významné etapě v rozvoji státu a o souručenství při řešení vlastních otázek, o souručenství, jehož se účastní veškeré vrstvy obyvatelstva bez rozdílu národnosti. Dále označil tento stát za klasický příklad úzkého styku rozličných národních kultur a seskupení dnešních vládních stran jako seskupení ke společné práci pro vytvoření harmonického spolužití v rámci daném hranicemi tohoto státu a jeho velkým historickým posláním ve středu Evropy. Pan předseda vlády poukázal dále na desítky let trvající pokusy ve starém Rakousku, aby se zjednal lepši způsob spolužití. Podle jeho mínění nevedly k cíli proto, poněvadž byly řízeny činiteli zevními, kdežto dnes můžeme jednati jako svobodní občané bez cizí patronance, jako rovní s rovnými, otevřeně a přímo.

To všechno bylo by velmi krásné. Ale divíme se, proč teprve nyní - po 8 letech - dotýká se otázky ve své podstatě hlavně německo-české, a dokonce ani zde se neodvažuje otevřeně řešiti jádro této otázky. Po bezútěšných zkušenostech dlouholeté doby utrpení a podle dosavadní politiky právě tohoto státníka nevěříme, upřímně řečeno, že mu jde o více než o pouhou slovní hříčku. Smím snad v této souvislosti připomenouti, že jsme před 10 měsíci z velice závažných důvodů podali proti tehdejšímu předsedovi vlády Švehlovi návrh, aby byla podána žaloba na ministry, a že to dále byl tentýž předseda vlády Švehla, jenž před sotva  3/4 roku obdařil náš národ jazykovým nařízením jako korunou díla české koalice.

Nikoliv slova, nýbrž činy rozhodují. Mluví-li pan předseda vlády o svobodných občanech a rovných mezi rovnými, musíme se mu již přiznati, že jsme o takových zásadách dosud ničeho nepocítili a že se tyto zásady také neprojevily, když se vyjednávalo o utvoření vlády.

My, němečtí národní socialisté, po léta a zvláště znovu ve svých posledních projevech pověděli jsme, jak chápeme možnost spolužití mezi Němci a Čechy. Je-li řeč o rovných mezi rovnými, není možno, abychom přehlédli skutečnost, že ve všech oborech, ať šlo o řeč, o školu, o pracovní místo a půdu, bylo v letech po převratu mnoho a těžce hřešeno na našem národu. Domníváme se tedy, že nová etapa musila by především býti zahájena tím, aby se nejprve napravila tisícerá křivda a aby se pak s námi jako s rovnými v pravém smyslu slova vyjednávalo o zásadních předpokladech ke společné práci.

Tak to chápeme jako strana národní. Jako socialistická strana, jako zástupci tvořících lidí nemůžeme však také pominouti hospodářské krise, která tisíce našich rodáků uvrhla do bídy a nouze. Pan předseda vlády věnoval také této otázce několik slov, nikoliv však její příčinám. Jednou z hlavních příčin jest však právě ta, že hospodářská politika tohoto státu odedávna brala se nesprávným směrem částečně. z pohnutek česko-šovinistických, částečně z odporu proti soustavě panující v jistém východním státě. Českému šovinismu dlužno zajisté především přičísti, že 8 let po zřízení tohoto státu nebyly ještě uzavřeny obchodní smlouvy s Německou říší, s Rakouskem a Maďarskem. Tím byly pro nás ztraceny trhy, jež náš sudetsko-německý průmysl, jenž ovšem jest průmyslem německým, po desítky let přímo ovládal. Následkem toho došlo ke zmenšení výroby, které způsobilo tísnivou nezaměstnanost a snížení kupní sily vnitřního trhu. Z toho však vyplývá, že jest možno zlepšiti hospodářské poměry a tím odstraniti sociální nouzi a bídu širokých vrstev jen tehdy, změní-li se od základu směr zahraniční politiky tohoto státu, zvláště však jeho poměr k Německé říši, Rakousku a Maďarsku. (Souhlas na levici.)

Pan předseda vlády se pokoušel zmírniti své vývody o hospodářské krisi tím, že poukázal na její mezinárodní ráz. My zajisté nepopíráme tohoto mezinárodního rázu, já sám jsem před delší dobou s tohoto místa na něj poukázal. Není bez zajímavosti zjistiti, že také pan ministr financí ve svých vývodech ke státnímu rozpočtu dotkl se této otázky, když mluvil nejen o zadlužení státu, nýbrž také o zhoršení hospodářského stavu vysokou bankovní úrokovou mírou. Ovšem postrádáme také zde nutné zřetelnosti. Vyslovme to přece otevřené, že příčinou zadlužení státu jest příčina hospodářské krise a konečně také příčina zotročení národů. A tato příčina slove: "Světová vláda peněz." Místo aby se počítalo s tímto faktem a vyvozovaly z něho důsledky, domnívají se široké vrstvy, že si mohou pomoci tím, že hlásají a podporují sociálně reakční usilování. Budou-li beztoho nedostatečná sociální opatření omezena nebo zrušena, nezlomí se tím světovláda peněz nebo, což jest totéž, úrokové otroctví tvořících lidí. Nemusím teprve zdůrazňovati, že my, národní socialisté, jsouce si vědomi svého poslání, vší silou se opřeme všem podobným pokusům.

Dvě německé strany jsou jiného mínění než my o cestě k cíli, na niž dlužno v tomto státě vkročiti, a vyvodily z toho důsledky, když vstoupily do vlády. Nechceme pochybovati o jejich poctivých úmyslech. Podle svého dlouholetého usilování, aby se uskutečnila sudetsko-německá národní jednota, chceme také tak jako dosud viděti ve svých rodácích také spolutrpitele.

Naše zásadné odmítavé postavení také proti této nové vládě není dotčeno našim úsilím o spojení všech sil našeho národa. Stejně jako dříve zůstáváme bojovnou četou sudetského Němectví, abychom mu připomínali jeho životní práva na pradávné domácí půdě. Prodchnuti vírou v silu a zdatnost našeho národa považujeme se za praporečníky německé budoucnosti a za hlasatele přicházející říše německé jednoty a sociální spravedlnosti. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo pan. posl. Remeš.

Posl. Remeš: Slavná sněmovno! Projednávání státního rozpočtu, jímž stanoví se roční státní příjmy a výdaje, náleží k nejdůležitějším právům parlamentu. Finančním zákonem určuje se míra břemen, ukládaná obyvatelstvu, a stanoví se současně, k jakým účelům má se získaných pramenů příjmových upotřebiti. Lid vykonává tak prostřednictvím svých volených zástupců právo své svrchovanosti ke kontrole hospodářství se statky poskytovanými k životu státu, jehož jest nositelem. Lze tedy pokládati jednání o státním rozpočtu za politický akt mimořádného významu.

Dlužno však litovati, že parlamentu nebylo dosud umožněno za celou dobu existence našeho samostatného státu projednati rozpočet státní s tou mírou vážnosti, jak by toho vyžadovalo břemeno 10 miliard Kč obyvatelstvu ukládané a jakou jí přikládá sám jednací řád poslanecké sněmovny, který stanoví, že rozpočet má býti projednáván ve výboru nejméně tři neděle a 14 dnů v plenu sněmovny. Rok co rok stěžují si solidárně poslanci oposice i majority do opožděného předkládání rozpočtu parlamentu, od něhož se pak vyžaduje jeho promrskání v nekonečných a úmorných schůzích výborových i plenárních, které musí se konati dnem i nocí. Všechny tyto stížnosti a volání po nápravě byly až dosud bezvýsledny. Loni výminečně předložen byl rozpočet sněmovně ku konci září. Avšak s ohledem na volby musel býti vyřízen s nemenším urychlením jako jeho předchůdcové. Letos se historie opakuje. Včera předložil p. ministr financí státní rozpočet na rok 1927, přednesl k němu své exposé, načež má jej výbor rozpočtový bez odkladu projednati. Státní rozpočet je svým rozsahem tak objemná předloha, čítající na dva a půl tisíce stran, že je poslancům fysicky nemožno v několika dnech jej přečísti, tím méně pak prostudovati a zaujmouti k němu kritické stanovisko. Pan ministr financí může namítnouti, že rozpočet předkládá ihned v prvé schůzi parlamentu a že technicky nebylo lze celé dílo dříve zhotoviti. Lze-li rozesílati poslancům jiné předlohy před zasedáním parlamentu, bylo by to možno i při rozpočtu, třeba jim byl tento dodán po částech. Přispělo by se tím valně k odstranění oprávněných stesků do nedůstojného projednávání předlohy, která je výsostním právem parlamentů celého světa.

Po stránce formální je náš státní rozpočet opětným dokladem těkavosti a neustálenosti. Každý rok předkládá se nám nějaké formální novum. Stále se improvisuje. Naše rozpočty nebyly nikdy zvlášť přehledné. Bylo by si přáti, abychom už jednou vybudovali také pořádný budgetní zákon, aby se naším státním rozpočtům dostalo náležitého právního podkladu, technické jistoty a potřebné stability. To ovšem podmiňuje nutnou reformu účetní i kasovní služby. Aby byl podklad pro řádné budgetování, je bezpodmínečně nutno, aby účetní závěry byly předkládány v zákonné 18 měsíční lhůtě po skončení roku. Není předností správních úřadů, jestliže Nejvyšší účetní a kontrolní úřad musí si stěžovati, že není s to dovolati se od mnohých z nich příslušných dílčích závěrek. Letos bylo to za dobu trvání samostatnosti našeho státu poprvé, že Účetní a kontrolní úřad mohl předložiti ve lhůtě zákonem nařízené účetní závěru za rok 1924.

Správnou je snaha po odloučení rozpočtů podnikových od rozpočtu státní správy. Rozpočet administrativní má býti číselným zrcadlem, v němž vidí obyvatelstvo své daňové zatížení, jež nesmí býti zamlčováno čísly podniků produktivních, z jichž rozpočtu musí býti zjevno, zda jsou soběstačnými, či musí-li na ně stát z daní obyvatelstva dopláceti.

Pan ministr uvedl ve svém exposé, že dosavadní konstrukce našich státních rozpočtů byla nevyhovující, neboť nenalezlo se v nich ani potřebného místa pro investice podnikové, které musely býti vřazovány do finančního zákona, kam jisté svou povahou nenáležejí. Vina spočívala především v přežilé soustavě kameralistického účetnictví, které se pro podniky vůbec nehodí, poněvadž, nemajíc účtů ze ztráty a zisku, neposkytuje vůbec žádné možnosti přehledu výsledků hospodaření za určité časové období. Postrádám v prohlášení pana ministra financí důležité sdělení o tom, v jakou formu účetnickou přeměnily státní podniky své účetnictví a s jakým úspěchem. Jak byly zpracovány počáteční bilance, podle jakých zásad byly oceněny dráhy, pošty a ostatní podniky, jejich zařízení, vozový park atd., jak se úrokují investice, kolik se odepisuje na upotřebení, abychom mohli posouditi správnost ročních výsledků hospodaření, přicházejících konečnými čísly do státního rozpočtu. Této důležité okolnosti se pan ministr opatrně vyhnul. Bylo by již nesporné žádoucno, aby se splnila přípověď páně ministrova, že formální úprava tohoto rozpočtu jest opravdu definitivní a že finanční správa předloží osnovu finančního řádu, který by jednou pro vždy stanovil formu rozpočtu. Jednotnosti v budžetování samosprávných svazků, jak si to přeje pan ministr, bude možno dosáhnouti tížeji nežli u státu. U větších komun vládnoucích odborně vzdělaným úřednictvem nebude překážek. U menších obcí nutno míti na paměti, že tyto nemohou si vydržovati placené, účetně vzdělané úředníky. Rozpočty zpracovávají sami starostové, kteří těchto náležitostí nemají.

O materiální stránce rozpočtu praví pan ministr financí, že rozpočet končí přebytkem 20 milionů Kč. Kdo zná způsob našeho státního budžetování, dovede si udělati představu o tom, jak bylo těchto 20 milionů Kč domnělého přebytku vykouzleno. Nechápu dobře, proč pan ministr zdůrazňuje, že také předcházející rozpočet byl aktivní a dovozuje, že kdyby byl použil method, jež byly podkladem pro sestavení rozpočtu na rok 1926, docílil by přebytku 557 milionů Kč. Panu ministrovi není neznámo, jak se dospělo k aktivnosti minulých rozpočtů. Jestliže také on, jak se domnívám, byl nucen užíti k docílení aktivity rozpočtu osvědčených method z let minulých, pak mu opravdu těch 20 milionů Kč přebytku nezávidím.

Že se usnadňuje podnikům, aby investice kryly z běžných prostředků, je věc samozřejmé početní moudrosti. Aktivita podniků děla se v minulých letech na účet odpisů, které stát snědl, a podniky dělaly dluhy, ježto domnělé přebytky musely odvésti do státní pokladny, ačkoliv nikdy aktivními nebyly. Kdyby se na této dráze pokračovalo, muselo by to znamenati neodvratný krach. Naše dráhy potřebují investovati ročně cca 400 milionů Kč. Za 10 roků byla by to částka 4 miliard. Rád bych věděl, jak by dráhy byly s to tuto sumu zúrokovati a zamortisovati. Je tedy nejvyšší čas s tímto kridatářským hospodářstvím přestati. Vede-li se poštám lépe nežli dráze, pak neměl také pan ministr zamlčeti, že poštovné je desateronásobně vyšší nežli před válkou, ačkoli to znehodnocením valuty není odůvodněno, ježto valorisováním došli bychom k násobku 6.5 krát vyššímu.

Rozpočet na rok 1927 je v potřebě proti roku 1926 asi o půl miliardy menší. Pan ministr ovšem dokazuje, že mu bylo proti roku 1926 pokrýti téměř 1 1/2 miliardy Kč více, jednak na požitkový systém, platy výslužné, úrokovou službu ze státního dluhu, krytí úbytku daní z koksu, uhlí a uhraditi jiné menší výdaje. Zamlčuje ovšem, že zavedením nového celního tarifu, zvýšením daně z cukru a lihu a povolením dávek účelových otevřeny mu byly nové silné zdroje příjmů.

Velmi zajímavým je otevřené přiznání páně ministrovo k tomu, že náklad na péči invalidní zařazen je do rozpočtu stejnou částkou jako pro rok 1926, ačkoli se ukázalo, že roku 1925 tato péče vyžadovala o 145 milionu Kč více. Zde jsme u toho kouzelného proutku, který napomáhal k aktivnosti rozpočtů. Ačkoli se nesporně vědělo, že zákonné nároky invalidů jsou o 145 milionů Kč větší, seškrtal se nárok odborného ministerstva, opírající tuto číslici o striktní ustanovení zákona. Pan ministr přiznává se otevřeně, že i v rozpočtu i na rok 1927 není zařazena taková částka, aby kryla zákonné nároky invalidů, a praví, že drahotní přídavky invalidů musí se podrobiti revisi. Do češtiny přeloženo, znamená to, že nová vláda českých a německých stran buržoasních rozhodla se přistoupiti k citelnému snížení nároků těch největších ubožáků, jež socialističtí ministři právem chránili. Invalidi, těšte se! Vláda celně-kongruové majority oklestí vám zákon o válečných poškozencích, aby státní rozpočet mohl býti aktivní. Jiné cesty tato třídní vláda nenalezla.

Pan ministr financí zmiňuje se o okolnosti, že stát platil ze svých kasovních hotovostí za země platy učitelů, z kteréhožto titulu vznikla státu pohledávka circa 3 miliardy Kč, a praví, že tento stav napříště bude neudržitelný. Při tom však státní správa finanční má odvahu jíti na samosprávu se sekerou a bráti ji nejen její samostatnost, ale i předpoklady nutné pro plnění závazků a podmínky k životu. Zamýšlená 30% přirážka k daním přímým pro úhradu platů učitelských nebude znamenati nic jiného, nežli ztenčení důchodů autonomních. Mimo to ohlašuje nám pan ministr nové nadělení ve formě předlohy nových úhradových daní. Jaké to budou daně, lze si z protilidové tendence, táhnoucí se celým jeho exposé jako červená nit, snadno domysliti. Budou to nesporné opětně nové nepřímé dané, které bude musiti zaplatiti chudý lid. Účelové dávky pro silniční fond mají napomoci samosprávě. Do jaké míry se to podaří, bude záviseti od povahy dávek, jich předpisů a inkasa. Odstranění dvojí koleje není jenom problém úhradový, jak se pan ministr domnívá, nýbrž také administrativní, což nesmí býti přezíráno.

Břemeno rozpočtem na poplatníky pro příští rok uvalované má tedy činiti 9.700,000.000 Kč. Při tom však pan ministr mluví o úsporách, činících skoro 1 1/2 miliardy Kč. Na čem je uspořil, neřekl. Kdyby tak byl učinil, projevila by se protilidová politika nynější vládní majority ještě markantněji. Je nesporno, že zatížení obyvatelstva daněmi je citelné. Zde souhlasím s panem ministrem doslova. Jsou-li však škrty, v rozpočtu učiněné, na pravém místě, o tom chci valně pochybovati.

Pan ministr odhaduje národní důchod na 60 miliard Kč a jeho zatížení státem a samosprávnými svazky na 15 1/2 miliardy Kč, kterážto okolnost jej vede k tomu, aby na samosprávu podnikl útok a obviňoval ji z nehospodárnosti. (Posl. Pik: Kdyby nebylo obcí, nebude existovati republika!) Zajisté.

Ojedinělé případy nedosti rozšafného a méněodpovědného hospodářství obecního pan ministr sevšeobecňuje a celé samosprávě neprávem přičítá vlastnosti marnotratníka. Pane ministře, tak tomu není. R. 1920 a 1921, v době vysokých hospodářských čísel, nevedlo se samosprávě dobře a nemohla proto snižovati přirážky, jak pan ministr soudí, nebylo-li na výplatu zaměstnancům a velmi často na platy vázané na lhůty a smlouvy. Tyto doby právě znamenaly pro samosprávu nejtěžší existenční chvíle, poněvadž ceny hmot rozmanitých potřeb obecních, účty dodavatelů požadavky zaměstnanectva opírající se o denně stoupající ceny potravin a všech životních potřeb, překonávaly všechna očekávání. V té době ukázaly se rozpočty obecní ilusorními a během roku muselo se přikročiti k sdělávání rozpočtů dodatečných a k hledání nové úhrady. Zemřelý dr Rašín nebyl jisté žádným přítelem samosprávy, a kdyby situace její byla bývala taková, jak ji nyní líčí pan ministr financí dr Engliš, nebyl by tehdy dr Rašín přistoupil k řešení finanční krise samosprávy známými zákony sanačními z r. 1921. Také samospráva jest si vědoma své odpovědnosti vůči národnímu hospodářství. Ona ve své převážné většině nezapomíná, že na zaměstnání průmyslu, na práci živnosti a obchodu spočívá její existence a její rozvoj. Z těch příčin snaží se každému podnikání usnadňovati život. Ví velmi dobře, že zaměstnání v podniku dává práci dělníkům, zaměstnání úředníkům, zákazníky živnostníkům, odběratele obchodníkům a obci příjem na přirážkách a dávkách. Jen nerozumná obecní správa mohla by neodůvodnéně vysokými přirážkami vyháněti podniky z obvodu svého katastru. Ani dělníkům není lhostejno, jsou-li obecní a ostatní samosprávné přirážky vysoké. Není jejich zájmem, aby drahá veřejná správa dělila se s nimi ještě o jejich nízké mzdy. Nepřezíráme okolnost, že s 8 miliardami oběživa, které jsou provozovacím kapitálem našeho národního podnikání, musí se vydělati pro stát a samosprávné svazky 15 a  1/2 miliardy Kč, jakož i ostatní národní důchody, které pan ministr financí odhaduje na 60 miliard Kč. Zdá se, že tento výsledek jest neúměrný k prostředkům, jimiž vládneme.