Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ve veřejnosti se rozšiřují otázky, co dostali Němci od českých stran za vstup do vlády a do většiny, jaké garancie, jaké ústupky. V hlavách vynořil se názor, že běží tu o nějaké tajné pakty, které se zatajují veřejnosti a které se jednou objeví ke škodě českého národa. Zástupci německého obyvatelstva spolupůsobili již letos při řešení aktualit, které se netýkají jen národa jednoho, nýbrž příslušníků obou a více národností, pokud běželo o význačné otázky celní ochrany, o otázky úřednické atd. Co dostali Němci? Možnost účasti ve vládě, ve většině, jakožto důsledek politické aktivity, a to má jistě pro ně cenu. Také oni platí daně, oni nesou břemena, mají své povinnosti ve státě a chtějí také míti tomu odpovídající práva, možnost kontroly, účasti a spolurozhodování ve věcech týkajících se republiky a také jejich národa. A to je logické, to je věc, kterou chápe přirozený selský rozum a kterou také svým časem bude musit chápat i rozum ostatního občanstva. Tato dohoda je jistě v plném souhlasu s duchem evropské politiky, jak dnes uplatňuje se v politice mezinárodní. Vstup Německa do Svazu národů, dohodu mezi Francií a Německem posuzujeme jako příznivý zjev pro Evropu. Místo Německa jest nyní ve Svazu národů. To odpovídá idei míru. Byla by bývala chyba, tlačiti Německo do kouta vzdoru, tlačiti je na východ. Německo, které je na cestě k sanaci a které nechce býti isolováno, nemá více zájmu na podpoře bolševismu a na rozvratu a úpadku Evropy. My budeme pěstovati dobré sousedské vztahy i s Německem jako s jinými státy a nemáme zájmu na neúspěchu svých sousedů. Jako sedlák svým zdravým rozumem chápe, že není jeho prospěchem, jestliže jeho soused jest se svým majetkem v rozvratu, tak podobně stejnou logikou musíme také chápati my, že nemáme prospěchu z rozvratu, který by byl okolo našich hranic. Evropa bude zdravá, jestliže všechny státy její budou zdravé. Blahobyt sousedů zvyšuje také blahobyt náš. Proto vítáme vše, co může posíliti naše dobré styky se sousedy a co může posíliti také evropský trvalý mír. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Poměr náš k Rusku bývá předmětem častých diskusí na této straně (obrácen ke komunistickým poslancům) a vytýká se vládě a většině, že dosud nepřistoupily k uznání Ruska de jure, což je příčinou - podle jejich názoru - že naše hospodářské poměry nemohou býti sanovány tak, jak by bylo žádoucno. Uznávám, že ztráta Ruska jakožto ohromného konsumního střediska trhu v Evropě znamená citelné manko specielně pro nás jako pro exportní stát, zejména stát položený geograficky příznivě pro trh ruský. Budeme jistě sledovati vývoj jak hospodářských, tak i politických poměrů v Rusku s plnou bedlivostí. Máme veliký zájem na trhu ruském, ale myslím, že nemůže býti na nás žádáno, abychom polykali sovětského medvěda s kostmi a srstí. Uznání sovětů musí býti ještě rozváženo hospodářsky i politicky a musí býti vyčkáno doby, kdy budou tu poměry, které pro nás budou plně přijatelny a také příznivy. Nenaběhneme však těm, kterým neběží vůči Rusku v prvé řadě o hospodářské styky, nýbrž kterým běží hlavně o uznání bolševických principů.

Socialistické strany jsou dnes mimo většinu. Ony nebyly vyřazeny z této většiny, nýbrž ony vyřadily se samy svým úporným, nekompromisním stanoviskem k naléhavým, neodkladným potřebám ohromné části národa a pracujícího lidu, to je lidu zemědělského. A bylo-li poukazováno předřečníkem k tomu, že nelze podceňovati zájmy tak ohromné části obyvatelstva, jako je pracující lid průmyslový, tedy musíme my akcentovati totéž, že stejně nelze také zájmy této ohromné skupiny obyvatelstva podceňovati a přecházeti. (Výborně!) To dokazuje, že socialistické strany a jejich lidé neprodělali dosud plně proces přeorientování se mass pro kooperaci ve vedení státu. Není tu ještě žádoucí zralosti pro kompromisní řešení otázek a potřeb ostatních vrstev, a opět shledáváme se s recidivou k metodám diktátu, k metodám nepovolnosti a neochoty řešiti otázky, které snad nejsou právě sympatické, protože narážejí po případě na odpor a demagogii zdola. Tento proces musí býti v těchto vrstvách probojován a strany jej musí probojovati jak v zájmu svém, tak v zájmu státním. (Tak jest!)

Chyby socialistických stran nebudeme spláceti svými chybami. Jestli se dnes mluví o nastávající reakci nynější vládní většiny a vlády, tedy bych si přál napřed slyšeti, v čem tato reakce má záležeti. Myslím, že ta reakce záleží v tom, že socialistické strany v této vládě nejsou, ergo musí tato vláda a tato většina býti puncována jakožto většina a vláda reakční. (Tak jest!)

Vláda poukázala na program z r. 1925 a prohlásila, že podle tohoto programu chce postupovati. S kým byl ujednán a kdo spolupracoval na tomto programu? Byly to strany socialistické. Tento program r. 1925 stačil a byl dosti pokrokový, ale r. 1926 stává se reakčním proto, že za ním nestojí nynější socialistické strany. (Výborně! Posl. Pik: Vaše činy odporuji tomuto programu!) Vyčkejte, pánové, jak tento program bude prováděn.

Předřečník pan kol. Hampl poukázal k jistému nebezpečí reakčnímu. Pravil, že to leží v provádění sociálních úkolů, a vyslovil nebezpečí, že sociální pojištění je touto reakcí ohroženo. Prohlašuji, že nikomu z řad většiny nenapadá bráti lidu ony vymoženosti sociální, které byly zákonem již zaručeny a zejména komoliti veliké dílo sociálního míru, které je vyjádřeno v komplexu zákonů o sociálním pojištění. (Posl. inž. Nečas: Proč se mluví stále o novelisaci?) Ale, prosím, pánové a dámy, kdo je to, kdo viklá zásadami těchto zákonů? Nedávno z péra vynikajícího předáka sociálnědemokratického byly vysloveny výtky o tom, že prý zaměstnavatelé nechtějí platiti příspěvky sociálního pojišťování ze svého, nýbrž, že prý polovičku - a týkala se tato výtka ženských pracovnic - mají platiti tyto pracovnice. Prosím, tento pán si nebyl vědom toho, co je výsledkem kompromisu mezi stranami socialistickými a stranami ostatními v příčině sociálního pojišťování. § 162 zákona o sociálním pojišťování praví, že z pojistného platí zaměstnavatel a zaměstnanci po polovině. Výjimka je připuštěna pouze tam, kde zaměstnanci nemají mzdy, nebo kde jde o učedníky. Nyní se jde ven a štvou se zaměstnanci proti zaměstnavatelům proto, že prý nechtějí platiti celé pojistné.

Prosím, vy poukazujete pánové na potřebu loyality. Zde je příležitost dodržeti loyálně to, co bylo zákonem usneseno. Tento zákon nese podpis ministra Habrmana, byl uskutečněn za referátu bývalého ministra posl. dr Wintra a nyní to, co v tomto zákoně je výslovně usneseno, prohlašuje se za tvrdost a necitelnost zaměstnavatelů. (Slyšte! Slyšte!)

Pánové, kdo vlastně viklá těmi základy toho kompromisu sociálního? Jsou to oni pánové, kteří v tom, co sami učinili a za co jsou odpovědni, hledají nyní chyby a stinné stránky těchto osnov. Jestliže nejste spokojeni s tímto zákonem, pak jest možno přijíti s návrhy na revisi, ale není možno vytýkati jedné části obyvatelstva to, pro co jste sami hlasovali.

Něco podobného jest s gentským systémem. Gentský systém byl usnesen na základě vašeho vlastního požadavku a nyní přichází se s požadavkem, aby se státní podpory zvětšily. Pomalu to půjde dále a z gentského systému zůstane jen vliv organisací, ale stát bude platiti veškeré podpory v nezaměstnanosti. Takto si dodržování kompromisů ovšem nepředstavujeme. Chci říci, ať se vládne se socialistickými stranami nebo bez nich, že péče o vrstvy sociálně slabé v této republice se nezastaví a zastaviti nemůže, a to ne z nějakého strachu, neboť nikdy nebudeme dělati politiku strachu, nýbrž ve vědomí, že tato cesta musí býti dále sledována v zájmu sociální rovnováhy a co podmínka vnitřního míru.

Nikdo nemá u nás monopol na provádění sociální péče a také sociální péče nemůže býti a nikdy nebude doménou jedné strany (Tak jest!), nýbrž musí býti prováděna s hlediska celku a s hlediska prospěchu vrstev sociálně slabých a ne jenom jako jediný úsek sociální péče, to jest péče o ty, kteří jsou orientováni námezdním poměrem. Naše obyvatelstvo venkovské má také své sociální otázky, třebaže velká část tohoto obyvatelstva nestojí v námezdním poměru, ale přece jsou to vrstvy sociálně slabé a podpory hodné. Bohužel, musím konstatovati, že péče sociální o tyto vrstvy zatím učinila velmi malé pokroky a že to, co se dělalo v oboru sociálního pojišťování, zákony o sociálním pojištění, je děláno příliš jednostranně a vystřiženo přímo na těle námezdního dělníka a zejména továrního dělníka, ale v mnohém nehodí se pro pracovníka venkovského, zemědělského a že bude potřebí v této věci remedury, oprav, ne ve smyslu reakce, nýbrž ve smyslu opravdového sociálního zlepšení a úlevy. Jestliže pokládáme ženu právě ve smyslu vývodů socialistických - poukazuji tu na studie Bebelovy o ženě - za činitele sociálně zvláště slabého a podpory hodného, pak jistě nemůžeme se srovnati s tím, jakým způsobem v zákoně o sociálním pojišťování je řešeno starobní a invalidní pojištění žen. Jsem přesvědčen a bude to možno jistě výpočty dokázati, že sociální pojišťování žen co nejslabšího elementu bude musiti přispívati svými přebytky na sociální pojištění ostatních vrstev, a to jest jistě něco, co nemůžeme schvalovati a co jsme také nemohli chtíti.

Totéž týká se řady jiných zjevů v příčině pracovnictva venkovského, ať již jde o organisace pojišťování, ať o obsah tohoto pojišťování. Organisace pojišťování není dostatečně přizpůsobena poměrům venkovským, neboť je značně komplikovaná a ukládá velmi komplikované výkony zaměstnavatelům, zejména pokud jde o evidenci ohlašování atd. Nehodí se proto zejména tyto formy pro pojišťování dělníků nestálých a v té příčině musí nastati také náprava.

I obsahově bude třeba učiniti jisté nápravy, pokud jde o potřeby venkovského člověka. Ale to nejsou jen tyto otázky. Máme řadu specielních sociálních potřeb našeho venkova, které budou musiti býti více respektovány, než byly dosud. Je to otázka zdraví venkova, kterážto hodnota byla dosud tak neobyčejně zanedbávána, kdežto zdraví dělníka v továrnách je pod velikou kontrolou veřejnou. Je to ochrana proti risikům zemědělské výroby, ať již jde o škody živelní nebo jiné, je to otázka emancipace venkovského pracovníka od nejhrubší a nejtěžší práce.

V této příčině poukazuji zejména na potřebu elektrisace našeho venkova. Otázka tato není pouze otázkou technickou a hospodářskou, nýbrž pokládám ji za důležitou otázku sociální. Jsou to dále otázky komunikační a četné otázky kulturní venkova se týkající, které mají také svůj sociální ráz a svůj dosah.

Celá tato skupina otázek sociálních, které souvisí s myšlenkou udržeti člověka na hroudě, musí býti řešena a prohloubena, a my se domáháme toho, aby jich řešením byl zušlechtěn a usnadněn život našeho venkovského člověka.

To je tedy ona reakce, o které s vaší strany (obrácen ke stranám socialistickým) se mluví.

A což nějaká kulturní nebo politická reakce? Chci prohlásiti jménem své strany, že za cenu kulturního nebo politického zpátečnictví nelze nás pro žádnou koalici získati. Venkovský člověk je příliš uvědomělý, než aby něco podobného z dáli jen připustil. Dnes není tu již zájmu, udržeti člověka venkovského v duševní nízkosti, v duševní tmě, jako to bylo v dobách, kdy tu byl na jedné straně pán a na druhé straně rab na půdě. Dnes má stát a společnost zájem na tom, aby zemědělec vyprostil se z duševní poroby, a my tento zájem budeme také poctivě sledovati. (Výborně!) Proto těmto strašákům o nějaké kulturní reakci jistě nikdo nebude věřiti.

Co učinily socialistické strany? Dělaly obstrukci technickou i obstrukci brachiální. Co nyní? Jak postaví se proti rozpočtu? V rozpočtu vyjádřena je číselně řada jejich požadavků a potřeb. Jsou tam vyčísleny důsledky práce socialistických zástupců za dřívějších vlád a nyní měli by se oni stavěti proti těmto věcem a je opouštěti? Nyní by měli negovati tyto věci? Dobrá, pak jsme ochotni i my sami hájiti tyto věci, třebas i proti jejich vlastním hlasům. (Výborně!) Jsme dosti loyální a nesáhneme nikdy na základy oné politiky, která tak pracně upravila dnešní sociální rovnováhu a dnešní sociální řád. Není nám úzko dnes z tohoto stavu, nemáme strachu před osamocením a před jejich postupem. Nevoláme proto: "Vrať se, synu!", neboť ani nejsme k tomu dosti sentimentální, ani nemáme oteckého práva, které by nás k tomu opravňovalo. Je věcí socialistických stran, aby posoudily, kde je jejich místo, proti čemu strojí a brojí jejich oposice a komu ony svou oposicí prospívají. Jest věcí jejich, aby posoudily, co vynese jejich absence nebo jejich oposice jejich vlastním lidem.

Slavná sněmovno! Nemám mnoho chuti šířiti se o aférách, o kterých se zde také stala zmínka. Byly příznakem a řeknu skoro přízrakem letošního letního období. Zmiňuji se o těchto věcech jen proto, aby se nezdálo, že buď utíkáme od této věci, nebo že děláme politiku pštrosí, která nechce některé věci viděti. Nemáme důvodu se vymlouvati nebo omlouvati proto, poněvadž tyto aféry nebyly žádnými našimi aférami. (Tak jest!) Ale přece tyto věci nebyly a nemohly nám býti lhostejny jako činiteli veřejného života, neboť aféry tyto neprospěly nám ani vnitřně, ani v zahraničí (Tak jest!) a nezvedly nikterak naši prestiž. Myslím, že je mohu označiti jako odstrašující příklad pro celou další budoucnost. (Zcela správně! Výborně!)

Z těchto afér poznáváme, že musí se v našem státě naše mladá politika a naše strany ještě mnoho učiti tomu, jak dlužno řešiti choulostivé otázky v tomto státě, abychom si neškodili na venek a abychom také zbytečně neohrožovali mír domácí. (Výkřiky komunistických poslanců.)

My jsme řekli o těchto věcech svůj názor. Řekli jsme, že přejeme si klidu v naší republice a že si přejeme slušnosti v politice a jejích methodách a že tuto slušnost chceme hájiti na všecky strany. (Výborně! Potlesk.) Neděláme si žádné iluse o vysoké politické morálce v přítomnosti ani v budoucnosti, ale toho názoru jsme, že politika nemůže a nesmí býti v budoucnosti semeništěm a rejdištěm politického nemravu. (Tak jest! Potlesk.)

Případ Gajdův, o kterém také nechci se šířiti, jest nám přece jenom školním příkladem pro snahy o zpolitisování armády a musil otevříti oči každému, kdo o tyto věci vážně se stará a komu zdar naší armády leží na srdci. (Souhlas.) Toto politické verbování v armádě nemůže nikdo, kdo k armádě má opravdovou úctu a lásku, strpěti, a my - to prohlašuji nemůžeme trpěti žádné politické generály, a to proto, poněvadž jsme toho názoru, že armáda má jenom jeden a jediný cíl, a žádné cíle vedlejší. (Potlesk.) Když stát je v nebezpečí, když běží o jeho osud, pak tu nesmí býti žádné strany a pro armádu může tu býti jen jediná strana, a to je stát, to je republika. (Výborně! Potlesk.)

Tyto všecky zjevy tím více nás přesvědčily o potřebě vyřešení jedné otázky, která již déle visí ve vzduchu, a to je otázka zrušení volebního práva vojínů. (Výkřiky posl. Haruse.) Proti této věci v poslední době opět vyskytuje se odpor a čtu tu projev z kruhů soc. demokratických, ve kterém se praví, že "odnětí aktivního a pasivního práva volebního důstojníkům, rotmistrům a četníkům nemohlo by býti posuzováno jinak než jako projev nedůvěry proti nim a jako vyslovení obavy, že by tito mohli svého volebního práva proti vládě nějak zneužíti." - Opět pokus, pod heslem důvěry vyvolávati nedůvěru mezi armádou a mezi většinou a vládou. Ne, my nemáme tuto nedůvěru k armádě, nýbrž máme nedůvěru k těm, kteří za každou cenu chtějí v kasárnách dělati politiku, kteří tam chtějí agitovat a infikovat. (Výborně! Potlesk. - Výkřiky posl. Haruse.)

Armáda musí býti odhodlána v případě potřeby obětovati více nežli volební lístek, a ten, kdo není k tomu ochoten, nemá tam místo a má dosti místa uplatniti se v republice v oborech jiných. (Tak jest! Zcela správně! - Výkřiky posl. Kreibicha.)

Slavná sněmovno! Vláda předložila nám rozpočet. Nezbývá mně mnoho času, abych podrobněji charakterisoval rozpočet a jej ocenil. Bude to jistě předmětem debaty při podrobné debatě rozpočtové. Chtěl bych jen říci jedno. Tento rozpočet je školním příkladem seriosní práce a to je potřebí konstatovati. Není to labyrint cifer, jsou to však cifry, které mluví. Je to rozpočet, který ví, co chce, a kam chce. Je to rozpočet, který je zároveň ztělesněným programem. (Tak jest!) Rozpočet náš je aktivní, třebaže ne vysokým obnosem. Rozpočtové rovnováhy je tentokráte dosaženo, a to jistě musí býti oceněno, neboť až dosud aktivita našeho rozpočtu byla z veliké části jen titulární tím, že vedle rozpočtu vlastního byly tu rozpočet investiční, rozpočet mimořádný a pod. Dnes není tedy podobných vedlejších prostředků. Je tu otevřená poctivá mluva čísel, a to je zjev, který tímto chci podtrhovati a který také vítám.

Jest uznáníhodno dále, že docílili jsme aktivního rozpočtu, - a to skutečného aktivního rozpočtu - při dnešní hospodářské depresi a při nutnosti úhrady nových výdajů hlavně na zaměstnance, které v rozpočtu pro rok 1926 činí okolo půldruhé miliardy.

Nemám a nechci šířiti zbytečný optimismus. Netoneme v žádných přebytcích, ale myslím, že rozpočet vychází ze správné zásady, že si zaplatíme to, co potřebujeme, a že budeme vydávati jen to, co můžeme uhraditi. (Výkřiky posl. Kreibicha. - Místopředseda Stivín zvoní.)

Nechceme, aby rozpočet znamenal nuzování se a škrcení a zejména aby škrtány byly šmahem rozumné investice se zřetelem na budoucnost, abychom se vyvarovali tímto způsobem ničení hodnot, chátrání hodnot, zjevů to, které viděli jsme v dobách válečných a poválečných. Souhlasím také s tím, jestliže ministr financí poukázal k tomu, že nemůžeme trvale žíti na úvěr a zejména z úvěrů v cizině. Naše zadlužení domácí i v cizině, třebaže nebylo katastrofální, je přece jen velmi tíživé, což seznáme z úvahy, že téměř 30% státních výdajů padá na zúročení a amortisování státního dluhu. To jest jistě memento. Musíme se pozvolna propracovati ke zmírnění svých dluhů, ke zmírnění úrokového břemene. Politická samostatnost není myslitelná bez samostatnosti hospodářské. Nechceme svoji politickou samostatnost dávati do zástavy věřitelům ani cizím, ani domácím. (Tak jest!) Jestliže objevila se jednou nutnost, že jsme svůj tabákový monopol musili dáti v záruku za svůj zahraniční dluh, pak pociťuji tuto věc stále ještě ne snad jako nějaké hospodářské a finanční nebezpečí, poněvadž k této eventualitě, jak vidíme, nedochází a také nedojde, ale přece jenom vidím v tom jisté minus, vidím v tom něco, co musíme v krátké době odstraniti a nahraditi, neboť v tomto monopolu nevidím jen tabák, nýbrž také atribut naší samostatnosti tak těžce dobyté. (Tak jest! Potlesk.)

Naše rovnováha rozpočtová a upevněná valuta musí se opírati o zdravou hospodářskou politiku, a tu myslím, že v mnohém dáváme uzdu koni od zadu, to je, že především provozujeme konsumentskou politiku a teprve prostřednictvím této politiku výrobní. Myslím, že při zdravé úvaze prvním předpokladem dobré konsumentské politiky je starost o výrobu. Je třeba, abychom dali již náležitý plán a směr naší produkci. Nestojíme jakožto zástupci zemědělského obyvatelstva na extremním, výhradním stanovisku zemědělském, na jiném břehu oproti průmyslu. Nejsme slepí k potřebám průmyslu a víme, že ani zemědělství ani průmyslu nemůže posloužiti isolace těchto oborů a že je zde třeba vzájemných pojítek, ale také průmysl a jeho dělnictvo musí pochopiti totéž a nesmí býti slepé k oprávněným požadavkům zemědělství.

Bude třeba, abychom provedli náležitou revisi našeho hospodářského programu a postavili si důkladný generální plán obchodní a celní politiky, která by respektovala zájmy výroby, spotřeby, vývozu, přívozu. Bude třeba probrati si podrobně po částečné revisi tarifu, kterou jsme letos provedli, nyní definitivně a soustavně jednotlivé položky tohoto tarifu a stanoviti to, co je ochrany hodno a co ne. Nepřejeme si, aby bylo chráněno to, co není života schopno (Tak jest!), nepřejeme si, aby byl vykupován koncesemi vůči jiným státům vývoz, který nemá naděje na udržení, který jest efemerní. Také potřebu přívozu jednotlivých artiklů dlužno náležitě zkoumati.

Mluví se o Paneuropě a při tom státy se obklopují celními hradbami. Pro nás tato situace je velmi obtížnou jako pro stát, který je odkázán z velké části na vývoz. Vlna prohibiční politiky v Evropě je pro nás kalamitou, třebaže je patrně přechodným zjevem, ale s touto kalamitou musíme počítati a dočasně také musíme jí přizpůsobiti své hospodářství. Z toho plyne, že zatím a po tu dobu musíme se upevniti a posíliti doma, musíme se opříti o své vlastní domácí trhy a o ozdravenou, posílenou spotřebu. A tento proces přirozeně musí začíti od půdy a u půdy, které jsme ještě velmi mnoho obchodně-politicky a výrobně-politicky zůstali dlužni. Vždyť půda bude vždycky naším nejbezpečnějším útočištěm, na které v nejtěžších dobách budeme moci spoléhati a které také tento stát nezklame. (Výborně!) Pak bude možná, abychom se v našem státě hospodářsky přenesli přes onu dobu, kdy uleví konečně ony celní závěry jednotlivých států. Doufejme, že mezinárodním obchodním stykům otevrou se opětně dveře, neboť nechápu, aby bylo trvale možno, aby od státu ke státu uzavíraly se politické dohody a při tom zabedňovaly se hranice, což není nic jiného, než přátelské styky s kapsami těsně zapjatými.

Program vlády jest jistě střízlivý, a bude a je chápán veřejností. Vede nás hospodářsky do éry stabilisační a k hospodářskému upevnění. A k tomu, jak právem řekl premiér vlády, je potřebí klidu a pořádku. A já bych ještě k tomu řekl něco - a bude to také jistě chápáno - že k tomu je v naší republice potřebí také pevné ruky. (Tak jest!) Ano, jsme pro kompromisy, pro dohodu, diskusi, pro jednání na demokratickém principu, ale čeho se obáváme a co chceme potírati a nechceme snésti, to je slabost. Tak si nepředstavuje lid demokracii ve svém zdravém instinktu. On je vyléčen z představ tak často rozšiřovaných, že lidovláda znamená, že si každý může dělati, co chce. Demokracie není a nemůže býti vláda každého, kdo by chtěl ve státě poroučeti, nýbrž jenom těch, kteří byli povoláni k tomu, aby vládu prováděli, kteří jsou povoláni důvěrou těchto nejširších vrstev. A ten, který tuto důvěru a v důsledku toho i moc obdržel, je nejen oprávněn, nýbrž i povinen tuto vládu vykonávati, a je povinen vykonávati ji, jak jsem pravil a jak přeje si obyvatelstvo, rukou pevnou. (Výborně! Tak jest!)

Jsme také pro spolupráci politickou. V zájmu vnitřního míru vítáme také dohodu s ostatními národy této republiky, aby pro další úkoly republiky vytvořeno bylo potřebné příznivé ovzduší. Neboť konec konců, republika, to nejsou jenom ministerstva, úřady, vojsko, dráhy, finance atd., nýbrž je to také - a to v prvé řadě - umění vzájemné spolupráce stran a tříd ve státě, vzájemné pochopení, shoda a snášelivost, ke které musíme se nutně dopracovati a pro kterou každá strana a každý národ musí se své strany přinésti svoji obět a své ústupky. My k této spolupráci jsme ochotni a voláme k ní všecky, kteří v republice stejně smýšlejí a stejně cítí. Budeme hlasovati pro schválení programu vlády a pro přidělení rozpočtu rozpočtovému výboru. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Krebs.

Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno! Pan ministr financí dr Engliš zmínil se ve svém finančním výkladu několika větami také o hospodářské situaci, kterou pracující lidé této země již léta brzy více, brzy méně trpí. Dotkl se hlavního symptomu hospodářské krise, nezaměstnanosti, a řekl, že jsme měli v srpnu 76.000 nezaměstnaných, což prý jest něco více než 2% zaměstnaných. Tím chtěl dokázati, jak jest tato číslice nepatrná. Zároveň konstatoval vůči této úřední číslici počet nezaměstnaných roku 1923 na 440.000, ukazuje tím, že nyní máme jenom šestinu dřívější nezaměstnanosti. K tomu musíme říci, že tyto číslice jsou mylné. Nejprve budiž zjištěno, že v roce 1923 počet nezaměstnaných nebyl nikdy přiznán číslem 440.000, že tehdy počet ten byl právě tak níže odhadován, jak je tomu v nynějších úředních zprávách. Na základě zpráv odborových organisací můžeme dokázati, že nyní je v zemi skoro 180.000 nezaměstnaných a že sotva třetina z nich dostává státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti. Bída dělníků v mnoha průmyslových odvětvích volá do nebes. V průmyslu sklářském klesla zaměstnanost pod 50% své kapacity. Ze 32.000 sklářských dělníků, pracujících do srpna tohoto roku ve sklářském průmyslu, bylo v posledních týdnech 10.000 propuštěno. V posledních měsících bylo uhašeno 21 vysokých pecí, ve 20 vysokých pecích pracuje se jenom 5 dnů, v 6 pecích jenom 4 dny a ve 3 pecích jenom 3 dny v týdnu. Krise jest tak veliká, že část inteligentních dělníků jest nucena se vystěhovati. V průmyslu textilním je to ještě horší! Máme průmyslové kraje, v nichž skoro všechny továrny stojí. Zde příklad: V textilním městě Cvikově v severních Čechách stojí dvě velké továrny úplně, sedm jiných podniků z větší části. Z 1800 stavů pracuje již jen 320 stavů, kdežto 1480 stojí.

K bídě o práci druží se ještě drahota všech důležitých potravin. Tak potravinový index stoupl takto: U rostlinných potravin v dubnu 763, v červenci 910, září 941, u potravin všeobecně v dubnu 823, v červenci 887, v září 925.

Zdražení činí tedy skoro 15 až 20%. K tomu přistupuje nesmírné zvýšení cen bramborů v posledních týdnech a zcela neodpovědné zvýšení cen cukru. Cena cukru v drobném obchodě stoupla z 5 Kč na 6 Kč za 1 kg. Tento průmysl těší se, jak známo, zvláštní protekci vládní. Kdežto cukr zdražil, železniční správa povolila ve Věstníku pro železnice a plavbu č. 75 všeobecné snížení dovozného na řepu a řízky, které průměrně činí 16 až 20% normálního dopravního tarifu. Průměrné snížení dopravného bude činiti za každý vagon asi 50 Kč, což při dodání asi 400.000 vagonů dělá ne méně než 20 milionů korun, což nutno označiti jako pouhý dar cukernímu průmyslu. Cukerní baroni tedy nejen neplatí k cukerní dani podíl, jak kdysi přislíbili, nýbrž dostávají ještě zvláštní 20milionový dar! Spotřebitel však jest nejneslýchanějším způsobem odírán tímto průmyslem, jehož podniky sypou 25 až 30, ba z části i 40 a 45% dividendy. Toto protěžování cukerního průmyslu přímo dráždí vzhledem k hospodářské situaci veškerého obyvatelstva. Jsme zvědavi, jak to bude odůvodněno.

Tyto zjevy přinášejí nové zdražení, nové obtíže. K drahotě druží se nezaměstnanost a masy obyvatelstva již nevědí, jak má býti čeleno nejistotě v nejbližší době.