Ale přicházím nyní k nejdůležitější
otázce resp. k té, o které se velmi mnoho
mluví, a to je otázka autonomie, čili jinak
otázka vnitřního sebeurčení.
Pánové si zkonstruovali vedle vnějšího
sebeurčení národů, o kterém
říkají, že bylo základem mírových
smluv, ještě vnitřní sebeurčení.
Musím říci, ježto také trošku
znám, jak se dělaly mírové smlouvy,
že o takovém vnitřním sebeurčení
nemohlo býti vůbec žádné řeči.
Jestliže se podíváte na mírové
smlouvy, tak musíte doznati, že byste tam marně
vnitřní sebeurčení hledali. Podíváte-li
se na Istrii, na Gorici, na jižní Tyrolsko, tak přece
není možno mluviti o tom, že mírové
smlouvy chtěly vnitřní sebeurčení
národů. Ne, toho nechtěly. Mírové
smlouvy chtěly a musely, chtěly-li se vyvarovati
nebezpečí nové války spojených
centrálních mocností, rozbíti Rakousko,
poněvadž Německo se přece nedá
rozbíti. Tu jen malé politické děti
mohly mysliti na to, že by se mohl udělati nějaký
řez mezi jižním a severním Německem.
Tyto nesmysly vymizely úplně z fantastických
hlav, kde, je pravda, nějakou dobu strašily. Tedy,
když se chtělo předejíti tomu nebezpečí,
nebylo možná nic jiného, než rozbíti
Rakousko na národní státy. Ale přirozeně,
poněvadž zde byla již národnostní
konfigurace taková, že nedala se roztrhnouti, nechtěly-li
se roztrhnouti tisícileté historické celky,
tak přirozeně musily menšiny zůstati
v národních státech. Běželo zde
ještě o něco jiného. Mír nemohl
přece severní Čechy přidati k Německu
a Německo takovým způsobem neobyčejně
zesíliti. Bylo by přímo naivní něco
podobného mysliti, a stejně naivní je mysliti,
že my máme připravovati nějakou německou
autonomii. My nemůžeme nejen z ohledu státních,
řekl bych, dokonce z ohledu na mírové smlouvy,
které náš stát vybudovaly, na něco
takového přistoupiti. Nemůžeme přistoupiti
na to, aby se na autonomii u nás dívalo se stanoviska
národností, že má býti některé
národnosti, některé menšině tímto
způsobem dáno to, co jde nad všeobecná
práva ostatních občanů státních.
Já na autonomii se nemohu jinak dívati, než
se stanoviska zlepšení administrace, se stanoviska
administrativní možnosti, a s toho stanoviska já,
jako autonomista bych chtěl občanstvu dáti
přímý podíl na velké části
veřejných úkolů života státního,
poněvadž já autonomistický život
považuji zrovna tak za život státní, jako
to, co děláme my zde v Národním shromáždění
a co dělá vláda.
Řekl bych ještě jedno, že otázka
autonomie u nás mnoho závisí na chování
německých většin k našim menšinám.
Je potřeba, aby se to velmi jasně a hlasitě
řeklo. Pro nás jsou menšiny něčím,
co je nám sacrosanctum nejen proto, že je to pro nás
otázka státní, ale také proto, že
je v tom pro nás povinnost prosté spravedlnosti,
za žádnou cenu menšiny neopustiti. Neboť
býti národním u nás doma, není
žádné umění, to dovede každý,
k tomu není potřebí velkého hrdinství,
ale býti národním v cizím, nepřátelském
ovzduší, trpěti za to těžké
škody hmotné, sociální, kulturní
a jiné, k tomu je potřebí opravdu hrdinné
lásky k národu. A my bychom přímo
hřešili na sobě, kdybychom jakýmkoli
způsobem dopustili, aby menšiny, které tolik
zkusily za bývalých vlád, neměly dnes
nové ponětí o svém stavu, totiž
to, že jsou skutečně representanty většiny
státu, která tento stát vybudovala, a že
následkem toho musejí od tohoto státu dostávati
to, čeho potřebují k tomu, aby mohly klidně
žíti, aby se nemusily každý den starati
a báti o to, když se budou hlásiti ke svému
národu, že za to budou těžko trpěti.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Myslím, že není to ostře řečeno,
když řeknu, že jakákoli zvláštní
autonomie pro menšiny je pro státně myslícího
Čecha naprosto vyloučena. Pro nás otázka
autonomie je jen a výhradně všeobecnou otázkou
úpravy veřejné správy. To platí
pro nás zrovna tak jako pro naše menšiny. Řešení
této otázky autonomistické můžeme
připustiti jen z celostátního stanoviska,
pro všechny stejně, avšak nemůžeme
a žádným způsobem nechceme připustiti,
abychom měli stát ve státě. Měřítkem
pro míru autonomie, ještě jednou to budu opakovati,
je pro nás poměr menšin ke státu a poměr
těchto menšin, kde jsou většinou, k našim
menšinám. A tu nemějte mně za zlé,
když řeknu, že posud tento poměr nebyl
zrovna lákavý pro autonomistické snahy.
A přece musíme žádati, aby se nezapomínalo,
že instituce, proti kterým se kdysi zdvihl přímo
živelní odpor českého lidu, zemská
školní rada a zemědělská rada
byly ve všech českých zemích zachovány.
Ale další požadavky autonomistické pro
národnostní menšiny jsou ovšem vyloučeny.
Dotknul jsem se docela otevřeně všech nejtěžších
problémů, které máme. Já jsem
byl tak odvážným, že jsem si zkonstruoval,
že by dokonce němečtí aktivisté
mohli si tyto věci představiti, jak jsem je vylíčil,
a že tak musí vypadati jejich stanovisko, na které
se postavili, když rozhodli se vstoupiti do vlády.
A musili se na ně postaviti, poněvadž nemohli
rozumně doufati, že by v těchto kardinálních
věcech někdo z Čechů a Slováků
šel dále a byl povolnějším. To
je tím spíše možno, poněvadž,
ještě jednou opakuji, ani jednu chvíli jsme
nic nedělali, abychom nemyslili při tom na naše
menšiny, a všechny pány z prvního Národního
shromáždění mohu volati za svědky
těch těžkých bojů, které
jsme měli mezi obhájci práv národnostních
menšin a těmi, kteří nechtěli
jíti tak daleko, jak se od nich žádalo. Pro
mne je aspoň jasno, že by každý německý
aktivista musil bez výhrady a bez utajovaných plánů
prostě vycházeti z těchto nezměnitelných
základů, tím spíše, že také
poslední vývoj zahraničních věcí
mohl vésti k tomu, aby němečtí aktivisté
si přiznali, že na dlouhou dobu není možno
mysliti na radikální obrat věcí ve
prospěch Němectva. Nejnovější
rozvoj politiky evropské vede k tomu, že vůbec
na dlouhou dobu jsou všechny převraty vyloučeny.
Pro mne bylo neobyčejně zajímavé čísti
v jednom říšsko-německém žurnálu,
jak se dívají příznivci tohoto vývoje
na celý poměr k zahraničnímu Němectvu.
Tam bylo řečeno, že Němectvo musí
a je povinno státi na stráži kulturního
a národního rozvoje Němců, kteří
žijí za hranicemi Německa. Možná,
že by to mohlo býti poněkud povážlivým,
ale co je to všechno platno, já musím přiznati,
že v mírových smlouvách je ustanovení,
kterým se žaloby na nedodržování
mírových smluv v ohledu ochrany menšin připouštějí
před Společnost Národů, a poněvadž
dnes už je to, na co jsem marně poukazoval, totiž
že Německo bude a musí býti ve Společnosti
Národů a že bude také v Radě
Společnosti Národů, má Německo
ze smluv legitimaci býti ochráncem menšin,
které jsou mimo jeho hranice. Přišlo tedy na
má slova, jako obyčejně, a marně jsem
varoval. Ne že bych se toho bál, neboť mně
bylo už tehdy jasno, že my vždy dáme Němcům
daleko více, než co mají v mírových
smlouvách. Vždyť je to dětinství,
abychom Němce s celým jejich významem kulturním
a hospodářským a s celým jejich počtem
chtěli stlačiti na to stanovisko, jaké je
v mírových smlouvách. Ale pro někoho,
kdo sebevědomě státně cítí,
takový protektorát cizí moci je vždy
něčím, co neobyčejně tísní
a tlačí. Bohužel, nebylo možno se proti
tomu brániti, ačkoliv jsem se všemi silami
proti tomu bránil. Na druhé straně ovšem
z toho pro německého aktivistu musí býti
také ten důsledek, že nyní, když
postavilo se Německo takovým způsobem v Locarnu
a potom v Thoiry na stanovisko naprostého míru a
mírového vývoje, že není také
pro něho naděje, aby se u nás poměry
zvrátily, a s tohoto stanoviska chápu, že Němci
z celní většiny přišli tam, kde
nyní jsou, že totiž jsou účastni
na vládě a že mají odpovědnost
za celou politiku Československé republiky. Tím
tedy ovšem je již paralysováno, co Němci
mají v mírových smlouvách, totiž
jejich jakýsi protektorát nad německo,u menšinou,
poněvadž ochranu svých lidí mohou členové
vlády vykonávati daleko lépe než Německo.
Představuji si mentalitu německého aktivisty
tak, že si myslí, že vzdorem nezmění
nezměnitelné a že aktivní účastí
na politice může prospěti národu v hospodářských
i kulturních věcech.
Poněvadž jsme pak v hospodářské
krisi, jsou tyto argumenty ještě závažnější.
Ale přes to všechno, že si to dovedu tak zkonstruovati,
musím říci, že československá
veřejnost je neobyčejně znepokojena tím,
co se stalo. Ona je znepokojena, že se to všechno stalo
příliš rychle, ukvapeně, bez nutné
psychologické přípravy. Jest to velmi těžko,
aby lid dovedl tak rychle politicky mysleti jako jeho politikové.
Lid myslí daleko pomaleji, také se přeorientuje
daleko tíže, než to dovedou političtí
vůdcové, kteří se někdy přeorientují
takovým způsobem, že to budí pravý
obdiv. Jest také přirozené, že československý
lid ještě nezapomněl na všechno to, co
po 8 let slyšel, co slyšel jako nejhlubší
přesvědčení Němců o
naprosté nemožnosti smířiti se kdy s
tímto státem, o tom, že se Němci musejí
považovati zde v tomto státě za něco,
co se blíží přímo helotům.
To lid náš slyšel a velmi dobře si to
pamatuje a cítí více než my politikové,
poněvadž lid vůbec hlouběji všecko
cítí než my. A je docela přirozené,
že, když se dívá na tu rychlou změnu,
se ptá, proč, kde jsou záruky, zda to, co
přichází, jest skutečným přesvědčením
německých aktivistů. Že jsme měli
doposud celní majoritu, nestačí, a to proto,
že není nejmenší pochyby, že, když
němečtí agrárníci hlasovali
pro cla, hlasovali pro sebe, a když němečtí
křesťanští sociálové hlasovali
pro kongruu, především hlasovali pro lidi,
které zastupují. Tedy v tom přirozeně
také náš člověk nevidí
dostatečný důvod k tomu, aby se změny
dály tak rychle, jak se to u nás dělalo.
To však neznamená, že by veliká většina
našeho lidu nevítala spolupráci s Němci.
Nikoliv, v našem lidu je jistě vědomí,
že, když Němci budou spolupracovati na vývoji
státu, bude to působit také na konsolidaci
státu a že jest to tedy něco, co by bylo hříchem
odmítati. Ale přirozeně nikdo nemůže
si představiti, že by mohl někdo pracovati
na konsolidaci tohoto státu, kdo by se nepostavil na nezměnitelnou
jeho basi, a ta je národní charakter tohoto státu.
To jest logika, z níž není uhnutí. (Posl.
dr Czech [německy]: Souhlasí to potud, že druhá
strana ještě neprohlásila, že toto pojetí
má. Až na tento poslední puntíček
to souhlasí!)
Já jsem dobře neslyšel, ale to si vyřiďte
vy mezi sebou, do toho mi nic není. (Posl. Johanis:
Dá se to s těmi německými agrárniky
pořád dělat, dá se s nimi stát
spravovat dál?) Pane kolego, pojďte blíže,
já to neslyším.
A jestliže mám mluviti o našem veřejném
mínění, pak bych řekl ještě
něco jiného. Myslím, že naše veřejné
mínění očekávalo dříve
jinou věc než vstoupení Němců
do vlády. Řeknu docela otevřeně, myslím,
že očekávalo vstoupení do vlády
zástupců strany ľudové ze Slovenska
a to proto, poněvadž smím snad říci,
že naše veřejné mínění
stojí, a dokonce možná bez rozdílu stran,
na tom stanovisku, které jsem si dovolil zde přednésti
minulého roku, že především nás
všech je povinností udělati pořádek
ve vlastní rodině a učiniti všechno,
abychom zástupce velké části slovenského
lidu dostali z nemožné posice, ve které jsou.
Není nejmenší pochybnosti, že jejich negace,
ve které byli, byla něčím naprosto
nepřirozeným. (Předsednictví převzal
místopředseda Slavíček.) Oni toho
státu potřebují zrovna tak jako my a snad
více nežli my. Oni jsou ohroženi daleko více.
(Posl. Mikulíček: Jde o to, zač jsou ke
koupi! Vy jste všichni idealisti, všichni dohromady!)
Dovolte, doufám, že nechcete, abych šel k
vám učiti se idealismu. Konstatuji, že z toho
nemožného poměru by každý upřímný
přítel tohoto státu byl chtěl představitele
ľudové strany dostati, a byl tedy jistě zklamán,
že dříve byli ve vládě Němci
než zástupci ľudové strany. Co se mne
týče, přirozeně nemohu nic dělati,
ale řeknu, že bych si skutečně velice
přál, aby věci na Slovensku byly urovnány.
(Výkřiky posl. Geršla. Hluk. - Místopředseda
Slavíček zvoní.) Celá česká
veřejnost by musila ovšem vítati, kdyby se
poměry na Slovensku utvářily tak, že
by byl konec onomu stanovisku, které někdy zaujímali
naši kolegové ze Slovenska, a že by věci
byly vyřízeny tak, jak je toho třeba, aby
totiž zástupcové ohromné, velké
části slovenského lidu byli tam, kam patří,
totiž ve vládě a spolurozhodovali o osudech
svého státu. To je moje přesvědčení
a myslím, že je to přesvědčení
celé naší československé veřejnosti.
Když se na to takto dívám, pak přišel
bych asi k těmto důsledkům. Já jsem
nikdy... (Posl. dr Czech [německy]: "Nikdy"
je nebezpečné slovo!) Pane kolego, já
jsem velice opatrný, alespoň tolik, jako každý
druhý, a konstatuji, že to "nikdy" mluvím
pro praeterito a ne pro budoucnost. Konstatuji, že jsem se
nikdy pro všecku budoucnost nevyslovil proti účasti
menšiny, zejména tedy Němců ve vládě.
Možná, že na naší straně někdy
někdo něco podobného řekl, ale strana
officiálně se proti tomu vyslovila jen za daných
poměrů. Co se mne týče, vždycky
stál jsem na tom stanovisku, a na tom stojím ještě
dnes, a to budu opakovati, že účast Němců
ve vládě má za jedinou a hlavní podmínku
to, aby se ti, kteří do vlády vstoupiti chtějí,
postavili na půdu tohoto státu, aby tento stát
přiznali, aby nebylo žádné irredentistické
politiky z jejich strany, a aby si přiznali, že tento
stát nemůže býti jiný než
takový, jak je ústavním zákonem zkonstruován,
že nemůže býti jiný než národním
státem československým. Tedy to jsem vždycky
říkal, na tom stanovisku jsem nejenom stál,
ale na tom stanovisku stojím také dnes. (Výkřiky:
Němci do vlády, národní demokracie
do revoluce!) Já jsem již nemohl vylučovati
nikoho z vlády a nejméně představitele
velkých menšin proto, poněvadž je docela
přirozeno, že ten, kdo má stát rád,
nemůže zapříti, že postavení
se menšin na půdu tohoto státu znamená
znamenitou jeho konsolidaci uvnitř i na venek. Tedy to
je věc docela přirozená a poněvadž
já podle rady p. kol. dr Czecha pro budoucnost nikdy
neříkám "nikdy"... (Posl. dr.
Czech [německy]: Od nynějška budete opatrný!)
Děkuji za upozornění, myslím,
že jsem se nikdy této chyby nedopustil. Řekl
jsem také, že dokud se Němci nepostaví
na to stanovisko, že je velmi těžko prováděti
národní politiku, že je také těžko
prováděti slovanskou politiku, na které jsem
vždycky stál. Jesliže však jednou německý
aktivismus přijde tak daleko, že skutečně
přijme všecky tyto věci, že se postaví
na toto stanovisko, poněvadž ví, že je
nezměnitelné, že se smíří
s tím, že není již pánem, jako
byl v Rakousku a že v náhradu za to přijme
to, že československý národ menšinám
dá všecko v kulturním i hospodářském
ohledu, aby se mohly cítiti zde jako doma, jestliže
toto se stane, pak myslím, že každý, kdo
má tento stát rád, musil by takovou změnu
jenom vítati.
Ale ovšem jde o to, zdali je to skutečně taková
změna do všech konsekvencí, do těch
důsledků, o kterých mluvím. My jsme
nikdy nechtěli nutiti menšinu... (Různé
výkřiky.) Ale já bych také rád
slyšel, co se tam povídá. (Posl. Geršl:
Říká se zde, pane doktore, že bychom
to také rádi viděli!) Tedy je těch
zvědavých více a doufám, že na
druhé straně se budou starati o to, abychom mohli
svoji zvědavost upokojiti. Kdybychom to byli jen my, tak
by to nestačilo.
Konstatuji, že jsme nikdy nechtěli menšiny přivésti
k věrnosti ke státu násilnými prostředky.
Naopak, my jsme byli přesvědčeni, že
tvrdým a neústupným hájením
národního rázu státu konečně
přivedeme menšiny k tomu, aby si byly vědomy,
že se jedná o věc, kterou nelze změniti,
ale vždycky jsem také myslil, že je třeba
prováděti spravedlivou demokratickou politiku tak,
aby bylo možno, aby menšiny ve státu našly
to, na co konečně mají právo nesporné,
totiž, aby věděly, že v hospodářském
i kulturním ohledu se s nimi nejedná jinak, než
se všemi věrnými občany tohoto státu.
Problém menšin je po mém soudu problémem
positivního poměru ke státu. Čím
menšiny budou loyálnější, tím
více se stává problém menšin
prostě problémem občanských práv
a ničeho jiného a občanská práva
v demokratickém státě musí býti
stejná pro všecky věrné občany
státu. Politika státu, i když Němci
budou ve vládě, nemůže se vzdáti
a nevzdá se, doufám, ústavní povinnosti,
hájiti národního rázu státu,
starati se, jak jsem to otevřeně řekl, o
všecky naše lidi, často sociálně
slabé, kteří v nečeském a v
nepřátelském ještě prostředí
s těžkými obětmi hájí
své národnosti a tím státní
naší myšlenky, dáti jim podporu mravní
a když je toho potřebí, i administrativní
oporu. Ale zrovna tak myslím, že není to oslabením
národního rázu státu, dáme-li
národnostním menšinám, čeho potřebují,
aby měly vědomí, že mají od státu
plnou podporu národního svého rozvoje.
Pro nás jest jiné stanovisko naprosto nemožné.
Smyslem našeho osvobození nemůže býti
nic jiného než utvoření a udržení
národního státu, a od každé vlády
musíme žádati, aby v tomto smyslu do posledních
důsledků plnila ústavní zákony
a povinnosti, vyplývající z celé idee
našeho státu. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Dnes díváme se na věci ovšem tak, že
musíme očekávati, že ta historická
změna situace, o které se tolik mluví, znamená,
že vláda na jedné straně bude pevně
hájiti ústavními zákony zaručeného
národního rázu našeho státu a
na druhé straně, že Němci, kteří
jsou ve vládě, i ti, kteří stojí
za nimi, naprosto positivně se k tomu postaví. A
velmi bych si přál a myslím, že i česká
veřejnost v zájmu toho, co se nyní stalo,
aby také poměr Němců k našim
menšinám byl jiný nežli posud.
My se budeme v hospodářských věcech
jistě ve všech možných ohledech starati
o to, abychom plnili své povinnosti vůči
těm, kteří dnes ve vládě jsou
zastoupeni. Není nejmenší pochybnosti, že
je to naše povinnost a musíme nynější
hospodářské poměry bráti velmi
vážně. Kdo by dnes chtěl zakrývati
oči před krisí, v níž stojíme,
byl by velmi lehkomyslným a ještě lehkomyslnějším
by byl, kdyby myslil, že se to týká jen jednoho
nebo druhého národa. To se týká nás
všech a jsme povinni dělati všecko, co překáží
našemu úmyslu, aby se hospodářská
naše výroba dostala zase do poměrů,
ve kterých byla dříve. Možná,
že je to skoro nemožné, ale musíme všecko
zkusiti, aby to šlo. (Posl. Mikulíček: Vy
se o to staráte, aby se tam nedostala, svým bojem
proti největšímu odběrateli, sovětskému
Rusku! Vy osobně, pane doktore! Celá vaše partaj,
vaši průmyslníci se biji uvnitř strany
o to, aby bylo Rusko uznáno! Tu mluvíte o hospodářské
krisi, a budete posílati zboží do Německa,
do Francie a Anglie. V Rusku je Lenin větší
autorita než vy, pane doktore!) Nebudu na to odpovídati,
poněvadž bych se dostal do věcí, do
kterých se nechci dostati, ne že bych na to nechtěl
nebo se bál odpovídati. Řeknu pánům
s té strany: jestli vy dnes bouříte se pro
drahotu a nezaměstnanost, jděte se poděkovati
jen těm, kteří vás z Moskvy komandují.
Kdyby nebylo 120 milionů lidí vyřazeno z
evropského hospodářství, byly by poměry
jiné a žili bychom docela jinak. Když už
chcete na někoho naříkati, naříkejte
na své a ne na nás. My v hospodářských
věcech jistě chceme ve všem možném
pomáhati k tomu, abychom se dostali z poměrů,
které nejsou lehké. (Výkřiky posl.
Mikulíčka a Myslivce.)
Poněvadž bylo nám však z mnohých
stran vytýkáno, že se chceme zúčastniti
tažení proti dělníkům, konstatuji,
že je to obvinění, kterého nezasluhujeme.
Ukázali jsme tolik smyslu pro všenárodní
solidaritu, pod kterou rozumíme tak kapitalisty jako dělníky,
rolníka jako živnostníka, že této
výtky nezasluhujeme. Nám ani nenapadá dělati
něco, co by mohlo snížiti kulturní a
hospodářskou úroveň našeho dělnictva,
protože víme, že bychom tím uškodili
ne dělnictvu, ale národu. Ale je potřeba
podívati se na to, co skutečně prospívá
tomu dělnictvu, co je v jeho interesu a co je v interesu
těch, kteří už dělníky
nejsou. V tom ohledu myslím, že mohou na nás
spoléhati všichni, že my nějakou antisociální
politiku nikdy dělati nebudeme. Zrovna naše sociální
politika je věc, která je nám drahá
řekl bych v celé historii naší strany,
že bych nevěděl, proč bychom ji měli
opouštěti a proč bychom se měli zbavovati
toho krásného, co je jistě v dějinách
naší strany.
V tom ohledu nemusí míti nikdo strach. Jak pravím,
my budeme ve všem se snažiti o to, abychom pokud možná
zlevnili naši výrobu, abychom ji zbavili zbytečných
a neužitečných břemen, abychom jí
ukládali jen to, co dovede snésti, a abychom takovým
způsobem přemáhali těžké
obtíže, které máme zejména v
exportní své činnosti.
Bylo řečeno, že jsme účastni
ve vládě. My ve vládě účastni
nejsme, my ve vládě nemáme svého důvěrníka.
Máme k této vládě jen jedno stanovisko,
že věříme v ní těm, se
kterými jsme spolupracovali tolik let, se kterými
jsme seděli v té tak nespravedlivě posuzované
"pětce", se kterými jsme pracovali dohromady
pro to, abychom utvořili náš národní
stát... (Posl. Bechyně: Tak mně také
věříte, pane doktore!)
Račte odpustiti, že vám nevěřím,
není mou vinou, nýbrž vaší. (Výborně!
- Potlesk.) Nikdo vám nechtěl věřiti
tolik, jako já a dokázal jsem to vším,
co jsem dělal. Doufáme od těch, se kterými
jsme spolupracovali, že budou ochránci zákonů,
které jsme si dali, že budou chrániti pevně
národního rázu našeho státu.
Kdyby to nedělali, přestala by ovšem blahovůle
každé strany, která je nacionální,
naše stanovisko by se muselo pak změniti. Ale my jsme
pevně přesvědčeni, že se tak
nestane. My také doufáme, že ti, kteří
z německé strany se postavili na půdu tohoto
státu, udělali to loyálně, bez zadních
myšlenek, bez úmyslu, na tomto základu našeho
státu něco měniti. Pro nás je jen
jediné stanovisko a jiného neznáme: Jsme
naprosto oddáni státu a nikomu jinému. (Výkřiky
komunistických poslanců.) Stát a národ
je nám jedno a proto jsme ochotni a hotovi přinášeti
všechny oběti, kterých stát potřebuje,
aby žil, zkvétal a byl silný. V této
věci na nás může stát všude
spoléhati. Z toho neděláme žádný
politický obchod, zato nechceme žádné
koncese, nic, my tomuto státu to dáváme,
poněvadž jsme duší, tělem oddáni
jemu tak, jak jsme si jej stvořili, nám je nejsvětějším
a nejdražším náš československý
národní stát. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dále má slovo p. posl. dr Franke.
Posl. dr Franke: Slavná sněmovno! Dovolte,
abych dříve než přejdu ke sdělení
stanoviska svého klubu k vládnímu prohlášení,
stručně vrátil se k tomu, co stále
a stále vrací se jako červená nit
ve vývodech řečníků v této
slavné sněmovně a co také je stále
a stále předmětem polemik, útoků
proti straně, ke které kladu si za čest náležeti.
Míním tím otázku, diskutovanou vášnivě,
po případě také zlomyslně,
jak došlo k rozchodu všenárodní koalice
a kdo tuto všenárodní koalici rozbil. Předem
odmítám, jak již zde laskavě bylo naznačováno,
že o tuto otázku mají snad interes především
ti, kteří mají špatné svědomí.
Nikoliv špatné svědomí, ale znalost
skutečných událostí a nebojácnost
mluviti o věcech, ve kterých se naše strana
legálními svými zástupci chovala naprosto
korektně, dovoluje mně, abych zde otevřeně
a upřímně, ne pro nějakou rekriminaci
neplodnou, ale pro předpoklad aspoň zachování
minimální důvěry, které je
tolik a tolik potřebí ve státě a v
republice, pro vzájemnou součinnost, řekl
to, co říci mám. Rozeznávám
a musím rozeznávati osobní moment od momentu
věcného. Mezi věcnými důvody
rozchodu koalice byl - když nechci se zmiňovati o
tom, jak v poslední všenárodní koalici,
v její poslední fási fungovala součinnost,
když o tomto, jako podřízenějším
nechci se zmiňovat - ryze stavovský požadavek
republikánské strany, podporovaný stranou
lidovou. A pro mě je velmi důležito, dnešním
nadšeným obhajovatelům minulosti - dnes se
jim hodí obhajovati minulost říci, že
je potřeba jasně položiti otázku: dala
toto ultimatum 3nedělní pro vyřízení
zemědělských cel samostatně strana
republikánská, anebo dala toto ultimatum složka
koaliční, která v koalici měla ministerského
předsedu a vůdce své strany? Odpověď
je pouze jediná, že strana republikánská,
nerozlišujíc mezi s jejího stanoviska, rád
přiznávám - oprávněným
požadavkem, nerozlišujíc při tom mezi
sebou jako stranou určitě stavovsky vybudovanou
a sebou jako složkou koalice, toto ultimatum položila.
A já se táži, pánové, zase otevřeně,
od kdy bylo zavedeno v koalici klásti ultimata, od kdy
bylo v koalici zavedeno i oprávněný požadavek
se stanoviska příslušné strany klásti
ve formě ultimata?
Tedy to byl věcný důvod. (Posl. Roudnický:
Vždyť vláda podala demisi a vlastně nevěděla,
proč!) Ještě k tomu přijdu. Není
snad třeba vyzdvihovati osobní momenty, jsem poslední,
který by chtěl jakékoliv nepříjemné
rekriminace, zbytečné rozhořčení
u kohokoliv. Ale, prosím, strana čsl. socialistů
nevyužila choroby min. předsedy. Když min. předseda
byl churav, my jsme dali veřejně v koalici výraz
svému politování, že v tak vážné
chvíli šéf koalice churaví. Ale nenapadlo
nám ve snu, abychom této jeho choroby jakýmkoli
způsobem využívali. Přišlo ultimatum
a pan náměstek předsedy vlády... (Posl.
Machník: Rozpustil to!)... nikoliv, ještě
to nerozpustil, prosím o maličkou trpělivost
- měl povinnost vésti záležitosti vlády.
Učinil tak a přišel k jednotlivým stranám
a ptal se jich, jaké je jejich stanovisko k zmíněnému
ultimatu. A, vážení pánové, toto
ultimatum sdělila strana republikánská pouze
jediné z ostatních složek koaličních,
sdělila je pouze sociální demokracii. Teprve
pan náměstek předsedy vlády při
zjišťování stanoviska jednotlivých
ostatních koaličních složek k tomuto
ultimatu sdělil zástupci naší strany,
min. Stříbrnému, ultimatum agrární,
a tímto způsobem teprve dověděla se
naše strana, že vůbec takové ultimatum
zde je. Tedy dosud, pánové, ráčíte
jistě přiznat, že jsme nemohli rozbíjet,
vždyť jsme nevěděli, že můžeme
rozbíjet. (Posl. Krejčí: Teprve pak jste
rozbíjeli lavice!) Ještě pořád
jsme nerozbíjeli. Pan náměstek předsedy
vlády dostal od našeho zástupce odpověď,
jaká prostě jménem naší strany
mohla býti dána, že proti ultimativně
položenému požadavku o zavedení agrárních
cel musíme říci své "ne".
Pan náměstek předsedy vlády octl se
v situaci, které se říká menšina
a musil potom z toho odvoditi důsledky. Kabinet podal demisi
a, budiž zde po pravdě řečeno, kabinet
přidal se k demisi, kterou podal za svou osobu pan místopředseda.
Kabinet byl se svým šéfem solidární.
Vážení pánové! Měli jsme
jakousi "dvanáctku", sbor, který měl
spolupracovati a nésti spoluodpovědnost za řízení
státu a veřejných záležitostí
v poslední všenárodní koalici. Konstatuji,
že v "dvanáctce", - a to není, pánové,
snad hanba moje, který jsem tam zastupoval svoji stranu,
v té "dvanáctce" zastupovali stranu republikánskou
její předáci, stranu lidovou jistě
její předáci a důvěrníci,
a tak platilo i o ostatních stranách - nebylo řečeno
jediného slova o tom, že vláda je v krisi,
v této "dvanáctce" nebylo řečeno
jediného slova, že jedna strana, koaliční
složka podává ultimativní požadavky.
Jakmile však "dvanáctka" se dověděla,
že vláda je v krisi a proč je v krisi, tedy
tato "dvanáctka" byla, račte mi prominouti,
daleko koaličnější, nežli byla
vláda a řekla, že takovýmto způsobem
nelze krisi vytvořiti, ale především,
že takovýmto způsobem nelze krisi řešiti.
"Dvanáctka" se pokusila v poslední chvíli
ještě před schůzí kabinetu, který
měl rozhodnouti o demisi, o řešení této
krise. Setkávali jsme se s určitými úsměvy,
které jsme si právem mohli vykládati tak:
hoši, nestarejte se o věci, po kterých vám
nic není. Ale zase to není naše hanba. Dnes,
když historicky o těchto věcech musíme
mluviti, svědčí to proti těm, kteří
by dnes proti nám chtěli vznésti obvinění,
kterého nedovedou dokázati, že my jsme rozbili
všenárodní koalici. Měl jsem čest
býti tenkráte předsedou "dvanáctky",
a nevím, že by jediný ze zástupců
všech šesti koaličních stran, nechci-li
mluviti o své, tedy z pěti, mohl vznésti
proti mně jakoukoli námitku, že jsem si nepočínal
koaličně. Budiž mně dovoleno, ne z důvodů
osobních, ale proto, abych napřed odmítl
nejmenší podezření, že věci
zabarvuji osobně, abych citoval pasus z článku
p. dr Kramáře, uveřejněného
po rozchodu koalice dne 21. března 1926. Pan dr Kramář
v tomto pasu praví: "Musilo k tomu dojíti?
Nebylo dostatečnou výstrahou, že nebylo možno
sestaviti ministerstvo a najíti rozřešení
předsednické krise v senátě? Neukazovalo
to všecko jasně, že to bez úzkého
vedoucího sboru prostě nejde? Bylo by možno
to, co tak koalici těžce zasáhlo, třínedělní
ultimatum agrárního klubu o pevných clech,
které bylo dáno jen klubu sociálně-demokratickému,
aniž o něm druhý klub koaliční
měl tušení? Nebylo koaličním,
podati požadavek o clech prostě předsedovi
koalice?" Nyní následuje pasus, který
pro mne rozhodně není nelichotivý, který
mně dává svědectví, že
jsem se koaličně choval a snažil tak chovati.
Tedy, prosím, nikoliv já, dnes snad zaujatý,
nýbrž svědectví p. dr Kramáře
svědčí o tom, že my jsme nepodali žádného
ultimata, že jsme nezasáhli protikoaličně,
nýbrž že zasáhli jiní.
Jestliže k těmto hlasům, ozývajícím
se již po delší dobu v tisku a ve veřejnosti
a i v této slavné sněmovně, přidal
se dnes dopoledne p. posl. Stříbrný tvrzením,
že socialisté zavinili, že do této dnešní
většiny a vlády musili přijíti
Němci, divím se, že on, který stál
přímo u pramene věci, mohl k tak lehkomyslnému
úsudku dojíti. Socialisté, myslí-li
tím p. posl. Stříbrný stranu
československých národních socialistů,
nejen nezavinili poslední krisi ve všenárodní
koalici, nezavinili její rozbití, ale českoslovenští
národní socialisté, pravím to bez
ohledu na to, že toho může býti využíváno
agitačně proti mně - nezavinili také
definitivní rozchod t. zv. koaličního souručenství,
když již všenárodní koalice se rozešla
a když již přišla úřednická
vláda.