Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Pan ministr Engliš praví dále, že kdyby zaměstnavatelé platili daň za zaměstnance, staly by se tyto platy součástkou výrobních nákladů a byly by soutěžním činitelem. Ani tento důvod není nikterak opodstatněn, neboť sama daňová osnova praví v důvodové zprávě, že, pokud jde o ustanovení mzdy, bude rozhodovati nezvratný zákon o poptávce a nabídce.

Kdyby došlo nepředvídaně k uzákonění takové formule, zaměstnanci budou a musí se domáhati náhrady za dosavadní platy, které zaměstnavatelé činili v jejich prospěch. Kdyby jim je chtěli odpírati, kdyby mělo proto dojíti ke snížení jejich příjmů, museli by se domáhati opětovného zvýšení, což by vedlo jenom k novým mzdovým zápasům. Jestliže dnes na příklad požívá určitá skupina soukromých zaměstnanců, čítající u nás okrouhle asi 50 tisíc osob, té výhody, že zaměstnavatelé za ně platí daně, a představíme-li si, že průměrná daň z příjmů činí podle dosavadního stavu 1500 Kč ročně, platí zaměstnavatelé úhrnem za tyto poplatníky asi 75 mil. Kč ročně. Připusťme tedy, že snížením daně důchodové bude snížen tento peníz na polovinu. Vidíme z toho ihned, že nehraje ve výrobní položce takovou rozhodující roli, na druhé straně ovšem pro jednotlivce, pro zaměstnance znamená velmi značné zatížení. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Pan ministr dr Engliš ve své řeči v posl. sněmovně zabýval se při této příležitosti také i otázkou bankovní a spojil otázku daňové reformy s chystanou úpravou bankovních kondic a služebních podmínek bankovních zřízenců. K tomu poznamenávám: Také my jsme pro snížení úrokové míry. Dovedeme oceniti, co znamená vysoká úroková míra. Zejména je nutno snížiti rozpětí mezi t. zv. debetním a kreditním úrokem. Nepřehlížíme nijak celostátní a hospodářský význam této úpravy. Avšak nutno stavěti se se vší rozhodností: proti tomu, aby byla postižena jenom kategorie podřízených zaměstnanců bank, aby byla donucována k dalším obětem, zatím co chráněni by byli zaměstnanci rozhodující, ředitelé bank a ti, kteří vlastně největší podíl z čistého zisku bank dostávají.

Velmi často hovoří se o tom, že vlastně služební podmínky našich bank jsou to, které zaviňují nebo spoluzaviňují také vysokou úrokovou míru. Konstatuji, že průměrné platy úřednictva na základě dosavadní kolektivní smlouvy jsou upraveny takto: Pro úředníky s úplným vzděláním po 5leté službě, svobodné, 17.500 ročně, s neúplným vzděláním 12.000 Kč, po 10leté službě 20.940 a 15.900 Kč. Ženatí v první kategorii mají po 10 letech 25.040 Kč, ve druhé kategorii 20.000 Kč. Po 20leté službě mají svobodní 27.660 Kč v první kategorii a ve druhé kategorii 22.620 Kč. Ženatí v první kategorii 31.760 Kč, ve druhé kategorii 26.720 Kč.

Táži se, zdali tyto platy jsou skutečně tak vysoké, tak mimořádné, aby opravňovaly ke stálým novým a novým útokům na hospodářské postavení těchto zaměstnanců. To jsou pravda - čisté příjmy, poněvadž osobní daň z příjmu a kvoty nemocenského a pensijního pojištění platí dosud banky. Ale sotva lze nalézti rozřešení otázky našeho bankovnictví a prospěšného jeho vlivu na náš hospodářský život touto cestou, která by znamenala zhoršení hospodářských poměrů zaměstnaneckých.

Podívejme se, jaké jsou platy vedoucích činitelů. Enormní. Je příznačné, že na jaře tohoto roku byly rozšiřovány zprávy, z nichž veřejnost se dověděla, že vláda chystá jakýsi výjimečný zákon, který měl umožniti rozvázání individuelních smluv, na nichž zakládají se nepřiměřené příjmy vedoucích činitelů akciových společností, ať průmyslových, ať bankovních, ale zejména bankovních podniků. Poněvadž tyto smlouvy pocházejí ještě z dob inflačních, zaručují těmto vedoucím činitelům příjmy statisícové, ba milionové, které již v dobách inflačních byly příliš vysoké, a které by měly býti tímto způsobem upraveny tak, aby odpovídaly změněné hospodářské situaci a nynější nosnosti těchto podniků. Ale je právě příznačné, že tento zákon, který byl veřejně ohlašován, nebyl realisován - aspoň není nic oficielního známo - a jen v bankách, které jsou sanovány, stal se určitý zásah, pokud jde o úpravu platů vedoucích činitelů. Avšak právě v t. zv. nesanovaných zdravých bankách jest očividno, že bankovní režie je příliš vysoká, a to tím, že je zatížena platy, tantiemami a remuneracemi vedoucích ředitelů.

Vláda, resp. právě ministerstvo financí, může se velmi snadno o tom přesvědčiti, poněvadž má v každé bance vládního komisaře, který by si mohl vyžádati detaily osobní režie a podati náležité vysvětlení. Nikdo se nemůže stavěti proti tomu, aby složitý aparát bank byl veden a spravován určitým sborem odpovědných ředitelů a funkcionářů. Dovedeme oceniti, co znamená postavení na takovém místě, dovedeme oceniti odpovědnost, s jakou je toto místo spojeno. Byli-li však v posledních letech propouštěni úředníci a zřízenci, nutno také, aby nezůstal počet vedoucích ředitelů a funkcionářů nezměněn, a to tím více, jelikož zde možno prosaditi úlevu pensionováním nebo dobrovolným odchodem přebytečných ředitelů.

Je dále příznačno, že jednání o prodloužení kolektivní smlouvy a služební pragmatiky, které právě jest v bankách, ocitlo se ve vážné krisi, protože banky znovu žádají zhoršení dosavadní smlouvy. Tato smlouva byla už dříve předmětem úporného vyjednávání v roce 1925. My jsme byli své doby svědky, že došlo ke stávce v těchto podnicích, kde bylo potřebí zasahování vlády, a tím celý náš život hospodářský trpěl. Je proto nutno, abychom včas upozornili na tento stav, jakož i na to, že již při loňské úmluvě došlo k dalším výpovědem mladších i definitivních úředníků, tedy k obmezení podřízených zaměstnanců, zatím co zase místa odpovědných činitelů zůstala nedotčena.

A nyní žádají banky nové úlevy, znovu mají organisace úřednické svoliti k dalšímu porušení nabytých práv, k dalším výpovědem. Myslím, že problém osob v bankách, o kterém se tolik hovořilo, nespočívá v tom, aby byli násilně omezováni podřízení zaměstnanci, neboť položka osobní režie, jak jsem ukázal, vypadající na úřednictvo, nikterak nezbraňuje bankám, aby nesplnily své sociální poslání. Hospodářství našich bank dlužno proto věnovati tím větší pozornost, čím více se ocitáme v začarovaném kruhu světové hospodářské krise.

Ukázal jsem na tomto malém úseku našeho hospodářského života, jaké tendence sociálně nespravedlivé uplatňuje tu naše ministerstvo financí. Hlavní zpravodaj rozpočtového výboru tu poukazoval mezi jiným také na nepříznivé hospodářské poměry tím, že dokazoval, že zadlužení nemovitostí, hypotekární dluhy stouply. Uváděl, že zejména zadlužení nemovitostí z r. 1922 ze tří miliard stouplo v roce 1925 na 6 miliard. Ovšem, i když nepopíráme, že nastalo určité zhoršení, přece jen určitý rozdíl, pokud máme na mysli také rozdílné vrstvy obyvatelstva. Majitel usedlosti byl aspoň v tom snad nepříjemném stavu, že si musil vypůjčiti, ale měl si aspoň na co vypůjčiti, dostal tedy určitý úvěr. Ale jaký úvěr získá dělník? Kolik ten má uloženo v nemovitostech, kolik má uloženo ve spořitelnách? Jaká jest jeho životní úroveň? A tuto životní míru musíme vzíti v úvahu, chceme-li správně posuzovati základy a podmínky našeho rozpočtu, základy a podmínky našeho hospodářského života.

Slavná sněmovno! Mzdy našich dělníků jsou velmi nízké, pohybují se od 150 do 250 Kč týdně při pravidelném výdělku. Nebudu opakovati, co tolikráte bylo konstatováno, jak poklesla v posledních letech hladina mzdová; přirozeně účinky hospodářských krisí, které jsme prožili v letech 1922 a 1923, nezůstaly bez důsledků a nyní se znovu projevují. Při tom přichází v úvahu okolnost, že se pracuje namnoze obmezeně. Máme-li dnes počítati s výdělkem u textilního dělníka také jen 35 Kč týdně, táži se, o jaké životní úrovni vlastně můžeme hovořiti? Kdo může právem tvrditi, že je to zveličováno? Kdo tu vlastně pracuje do rukou zoufalství a beznadějnosti, která ovládá namnoze dělnické kruhy, když musejí, bohužel, s takovou nízkou hladinou mzdovou počítati? Vždyť v mezinárodním měřítku - a tyto číslice jsou vám jistě známy - nalézáme se co do úrovně mzdy, přihlížejíc k cenám potravin, ke skutečným cenám nákupním, na čtrnáctém místě.

Jestliže na př. londýnský dělník má mzdu 100 jednotek, pražský nalézá se na 58 jednotkách, berlínský na 70, americký ve Filadelfii na 177, kodaňský na 128. Nebudu zde uváděti číslice ze všech měst světových, která jsou předmětem pozorování a zkoumání Mezinárodního ústavu práce, instituce to jistě nestranné. Ale právě tato statistika, která je velmi pečlivě zjišťována a která se nespokojuje pouhým srovnáním čísel mzdových, nýbrž také jejich hodnotou nákupní a teprve podle toho usuzuje na životní úroveň a mzdovou hladinu, dokazuje nejlépe, že máme ještě velmi mnoho co doháněti, abychom mohli konstatovati, že dělnictvo u nás může býti se svojí životní úrovní spokojeno. A dnes jsme opět v plné krisi hospodářské. Snad v jednotlivých odborech a v jednotlivých místech tu a tam nejsou tak cítiti její účinky. Ale jestliže je nutno konstatovati, že již po měsíce určité obory pracovní, a to nejdůležitější, jako náš textilní průmysl a náš kovoprůmysl, pracují obmezeně, jen několik dnů nebo několik hodin v týdnu, myslím, že není potřebí dokazovati, nestačí-li k ukojení životních potřeb mzda plná, že tím méně může stačiti mzda poloviční neb i třetinová.

Jsme si vědomi toho, že proděláváme účinky světové hospodářské krise, víme, že jest to osvobození zámořských států od Evropy, že je to vzestup výroby na jedné a pokles potřeby na druhé straně, průmysl v nových státech, obmezení vystěhovalectví do Spojených států, válečné dluhy, co všechno tu dohromady tvoří rozhodujícího činitele a spolupůsobí při vytváření hospodářské krise. Světová výroba a spotřeba, obchod nestojí prostě v letech poválečných ve vzájemném poměru. Je tu nouze o kapitál, pokleslá kupní síla, daně, dluhy, nezaměstnanost, drahota, které jsou příčinami i následkem. Víme také, že jednou z nejdůležitějších příčin je právě zadlužení Evropy v Americe. Před válkou dluhovala Amerika Evropě 4 miliardy dolarů, po válce dluhuje Evropa Americe téměř 2 miliardy dolarů. To je ten obrat, který tu nastal, nehledě k jiným účinkům, které můžeme velice snadno pozorovati. V roce 1924 měla Amerika umístěno v cizině jen 3840 mil. dolarů válečných půjček a za 5250 mil. dolarů půjček průmyslových účastí. To jsou peníze, které neznamenají jen přímý prospěch Ameriky, to jsou peníze, které znamenají také velice nebezpečného konkurenta na průmyslovém trhu Evropy. Je přirozeno, že Amerika nepůjčuje Evropě zadarmo a že také neukládá do zdejších podniků peníze proto, aby snad Evropa na její účet se obohatila. Dnes Amerika vyváží do Evropy dvakrát tolik, co Evropa do Ameriky. A když nyní ještě si uvědomíme, jakým způsobem Amerika využívá a zneužívá svého postavení, jak bezohledně staví se proti cizím přistěhovalcům, tu vidíme teprve odhalen celý smysl kapitalistické morálky americké ve velice podivném světle: na jedné straně béře právě svou politikou práci evropským dělníkům a na druhé straně uzavírá jim své dvéře. A stojíme-li dnes před faktem gigantického zápasu anglických horníků, který můžeme jen obdivovati, tož neznamená zápas ten nic jiného, než důsledek těchto evropských poměrů, důsledek situace, v jaké se Evropa po válce ocitla.

Chtěl bych krátce ukázati na to, že na příklad za války všechen ocelářský a železářský průmysl zorganisován byl v Číně, Indii, Brasilii, Argentině, Chile a Kolumbii. Japonsko dobylo významu v průmyslu strojnickém a zvláště loďařském. V r. 1914 byly odhadnuty investice v lučebním průmyslu na 14 mil. jenů, v r. 1919 na 250 mil. jenů. Je přirozeno, že na tyto poměry nezůstávají bez vlivu také pracovní podmínky, za kterých dělníci v těchto státech žijí. Je tedy přirozeno, že my ve státě, který je také z převážné míry odkázán na vývoz, na cizí trhy, jehož dělníci se živí také prací, která musí býti vyvážena, máme interes na tom, jak se vyvíjejí světové poměry kolem nás. Nám nejsou lhostejny události, se kterými máme přímo co činiti v samém sousedství, události, jichž odrazem je na př. ohlášená výpověď obchodní smlouvy v Rakousku. Vždyť rakouské noviny samy doznávají, že 60 až 80% zboží, které od nás Rakousko dováží, vyváží dále samo jako své zboží, má tedy zisk z obchodu zprostředkovatelského a z účasti kapitálové v našich domácích podnicích. My jsme si vědomi toho, že náš stát a naše hospodářství nemohly se tak snadno osvoboditi z pout, kterými byly spiaty v době předválečné. Okolnosti, které zde spolupůsobily, nové poměry a podmínky i nové hranice, které zde byly vytvořeny, ztěžují tento osvobozovací hospodářský proces. Na něm nám musí záležeti. Dovedeme-li hospodářsky tento stát osvoboditi, dovedeme-li jej postaviti na vlastní nohy, pak je politická jeho nezávislost také zajištěna. Nedovedeme-li toho, pak ovšem nevíme, jak dovedeme jinými prostředky zajistiti jeho politické postavení.

A proto je velmi dobrým barometrem, bohužel, dnes dosti nepříznivá naše obchodní bilance. My tu můžeme sledovati, že stále více a více uzavírá se kolem nás kruh, jímž jsme svíráni, roste německá soutěž, zkrátka státy, které v době poválečné dovedly již překonati nejhorší obtíže, jež vyplynuly ze světové války, vrhají se na trhy, na kterých my také dobýváme si posic, nás z nich zatlačují a tím ovšem také naši hospodářskou posici zhoršují.

Je velmi charakteristické pro náš průmysl, jestliže na př. podle dat z ledna až září t. r. jest Německo stále na prvém místě ve vývozu i dovozu, Rakousko na druhém místě, Anglie na třetím, Maďarsko na čtvrtém, Jugoslavie na pátém. Tyto číslice, kterými zde nechci podrobně unavovat, ale kde naznačuji jen postup, v jakém tyto styky byly určovány, nejlépe nám ukazují, jaký je stav našeho zahraničního spojení a jaké jsou tu úkoly naší hospodářské politiky domácí i zahraniční.

Rusko, tento hospodářský kolos, jest v našem vývozu na třináctém místě. Rusko mělo býti naší budoucností. Nehledě k politickým poměrům, které se tu vyvinuly, nehledě k událostem, kterými prochází, přece jenom stále musíme věřiti, že hospodářská budoucnost našeho obchodu není na západě, nýbrž na jihu a na východě, zejména ve státech méně průmyslových, ve státech, které potřebují naše produkty. Ne u těch, které samy přebytek svých průmyslových produktů vrhají na trhy, na nichž my musíme o svoje posice zápasiti. A proto nemohu pominouti této příležitosti, abych nepoukázal k tomu, že je třeba i přes zdánlivé nesrovnalosti, které tu nastaly snad v poslední době, uvažovati o tom, zdali v naší obchodní politice na místě provisorních úmluv s Ruskem neměla by nastati definitivní obchodní smlouva, zdali skutečně máme dostatek důvodů pro to, abychom odmítali i právní uznání Ruska, abychom nekonstatovali stav, který si tu vytvořil národ ruský zrovna takovým právem, jakým právem my jsme si vytvořili svůj vlastní stát. Jako my nechceme, aby nám do našich poměrů kdo mluvil, tak myslím, že nemáme dostatek práva, abychom mluvili do cizích poměrů. Zájem, o který tu jde, je zájem hospodářský. Stav, ve kterém se nalézáme, ukazuje nejlépe, čeho je třeba. Jestliže Německo mohlo dokonce učiniti opatření, kterými by překonalo obtíže úvěru, obtíže finanční, s nimiž je spojen obchodní styk s Ruskem, mám za to, že také v Československu bychom mohli najíti trochu více porozumění po této stránce a že by to zejména bylo úkolem odpovědných vládních činitelů, tím spíše, když vidíme, že ve všech státech vítězí sobecká myšlenka ochranářská.

Je možno vyznati, že příčiny nepříznivého vývoje našeho vývozu jsou z části vnější a spočívají v této ochranářské tendenci obchodní politiky cizích států. Ale právě proto musí náš průmysl vítati každou snahu, směřující k odstranění a zmírnění těchto neblahých obchodně-politických poměrů mezinárodních a nikoliv čeliti jim tím, že sám usiluje o zvýšenou domácí ochranu. Jest však třeba zvláště zdůrazniti, aby obchodní politika v našem státě byla na výši doby a aby obchodní smlouvy nebyly sjednávány za podmínek, při nichž rozhodují často spíše stranické zájmy agitační, nežli věcné, hospodářské zájmy celku. Zejména dlužno odsouditi postup, jakým tu při zemědělských clech brzděna byla ujednání důležitých obchodních smluv, jak v tomto směru určitá strana svými přemrštěnými požadavky celní ochrany vyvolávala konflikty s ostatními státy v naší obchodní politice.

Při řešení hospodářské krise, ve které dnes jsme a o níž se dokonce praví tu a tam velmi skeptické výroky, že se stává krisí trvalou, dlužno také míti na zřeteli budování nových průmyslů, které by nahradily ztráty, jež nám nové poměry přinesly. Není potřeba ztráceti hlavu, ztráceti naděje, ale fakt je, že tu opravdu musí rozhodovati také dobrá vůle, o které tu také hlavní zpravodaj o rozpočtu mluvil. Pokrok technický nepřináší zkázu, ale spásu, bude-li ho správně využito.

Zatím ovšem, bohužel, musíme počítati s tím, že v důsledku našich hospodářských poměrů máme velmi značné procento nezaměstnaných. Sama důvodová zpráva poukazuje na to, že v červnu t. r. měli jsme koncem měsíce 69.000 nezaměstnaných a průběhem měsíce června - není to tam jasně vyjádřeno, ale nelze tomu jinak rozuměti - během měsíce června bylo 131.544 uchazečů nezaměstnáno. Poněvadž jich bylo umístěno pouze 46.291, vidíme, jaké rozdíly tu jsou a kolik tisíc dělníků bloudí marně po ulicích měst od vrat továren k druhým, aniž by nalezli zaměstnání a práci.

Jestliže se situace koncem srpna a září poněkud zlepšila, zhoršila se opětně v měsíci říjnu. A nyní přichází Jobova zpráva, oznámení, že má býti v tomto měsíci vypovězeno ze státních podniků přes 15.000 smluvních dělníků. Nechci této zprávě ani věřiti, poněvadž si nedovedu představiti, že by na rozhodujících místech byli tak neodpovědní lidé, kteří by takovýmto troufalým způsobem hodlali zhoršiti ještě dnešní nezaměstnanost.

Pánové, nesmíme přehlížeti stav, v jakém se nalézáme. Podle posledních nejnovějších zpráv, které dodány byly zprostředkovacími ústavy ze severních Čech, u těchto 47 ústavů hlášeno bylo 35.203 uchazečů na 14.113 míst, naproti tomu pouze 10.403 uchazečů bylo umístěno. Vedle toho však ve sklářském, textilním a kovodělném průmyslu pracuje omezeně na 30.000 osob.

Chtěl bych jen poukázati při této příležitosti na to, že právě v poslední době odborové organisace předložily odpovědným ministerstvům určité požadavky, které se nesly k řešení hospodářské krise. Nebyly to jen požadavky odborových organisací dělnických, nýbrž i požadavky odborových organisací zaměstnavatelských. Mám zde před sebou zprávu valné hromady hospodářského svazu sklářských průmyslníků, ve které se poukazuje na to, že největší nebezpečí hrozí v tom, že nynější krise v našem sklářském průmyslu, v našem zlatodole, jak se říkalo po válce, není již přechodnou, nýbrž že se mění v trvalou, neboť tím, že podpůrná akce vlády se opožďuje, zvláště pokud jde o otázky uhelné dávky, obratové daně, uhelných tarifů a tarifů na suroviny, jsou naše podniky ještě dále nuceny jednak k zastavování, jednak k omezování provozu. Zpráva dále uvádí toto: Stěhuje se proto naše kvalifikované a po celé generace zde usedlé dělnictvo do ciziny, což má za následek zavlečení našich velmi cenných výrobních zkušeností za hranice.

Podíváme-li se na data, která uveřejněna byla poslední dobou o našem průmyslu sklářskom, musíme tomu dáti za pravdu. Skutečně polovina tohoto průmyslu leží ladem, druhá část pracuje omezeně. Není nikoho, kdo by se uchopil iniciativy a ovšem také prakticky zasáhl, nespokojil se pouze anketami, poradami, z nichž nevychází nic plodného, nýbrž kdo by také uplatňoval podněty, které na takových anketách a poradách byly dány.

Je to již řada týdnů, co se konala v ministerstvu obchodu velmi důležitá anketa o našem sklářském průmyslu. Velmi podrobně, důkladně a věcně bylo poukazováno na to, v jakém stavu nalézá se tento průmysl. Bohužel, utíkají však týdny, utekou měsíce, a naše ministerstva nedělají nic jiného, než že nanejvýš buď brání sklářským dělníkům, aby za hranice šli, anebo je tam hromadně exportují, jako do Francie nebo Belgie.

Přihlížíme-li tedy k těmto poměrům, musíme se vší rozhodností brániti se všemu, co ještě poměry zhoršuje. Není správno, jestliže se stále povoluje podnikům, které jsou zaměstnány, práce přes čas. Pan ministr financí dr Engliš při jedné příležitosti také prohlásil, že prý práce přes čas jest někdy nutná z technických důvodů. Neupírám, že mohou nastati okamžiky, kdy prodlením způsobena by byla značná škoda dělníkům, na takovém výrobku interesovaným, ale pánové, to nemá co dělati s tím, aby se z této práce přes čas dělala soustava. Jestliže v letošním červenci, kdy, jak jsem konstatoval, bylo přes 130.000 dělníků, kteří se ucházeli o zaměstnání, přes to povolena 365krát práce přes čas, která znamená 662.000 hodin pracovních, pak myslím, že to je neomluvitelný způsob, kterým se hospodářská krise řešiti nemůže a nesmí.

Také o dvojím zaměstnání, o kterém pan ministr financí dr Engliš mluvil, by se dalo mnoho říci. Mám za to, že v době, kdy bloudí ulicemi tisíce nezaměstnaných, je sotva na místě, aby druzí byli zaměstnáni dvakráte, že daleko reelnějším a sociálně spravedlivějším je zaplatiti při jednom zaměstnání pořádně, tak aby zaměstnaný nemusil hledati výživu vedle svého povolání.

Měli bychom ještě řadu jiných věcí, na které by bylo dlužno poukázati. Je to také zejména otázka stavebního ruchu, je to otázka bytového zákona. My se právem obáváme, že se tu chystá opět nový útok na kapsy našich poplatníků, resp. našich zaměstnanců. Způsob, jakým se tato otázka chce řešiti, naznačuje, že tu není úmysl ulehčiti postavení nájemníků v nových domech, nýbrž zhoršiti pouze postavení nájemníků v domech starých. Také my chápeme, že má-li stát podporovati stavební ruch - a je toho konečně v dnešní době nezaměstnanosti nejvíce potřebí - že potřebuje k tomu peněz a prostředků. Ale ovšem se způsobem, jakým se tyto prostředky mají opět hledati, totiž pouhým zvýšením činží nebo dáváním určitých odměn majitelům domů, nemůžeme rozhodně souhlasiti.

Chtěl bych také poukázati, že zase v době nezaměstnanosti je nezbytně nutno, aby stát si byl vědom svých povinností, které má po stránce veřejných prací. Ještě se zmíním při otázce nezaměstnanosti, totiž podpor v nezaměstnání, jak se tu hřeší tím, že často na místo práce se dává podpora, ačkoliv by stačilo jenom účelné opatření, aby byla zajištěna spíše práce. Ale s čím v rozpočtu se setkáváme: že se dokonce snižuje o 14 milionů Kč podíl na úpravu vodních cest v Čechách. S tím můžeme tím méně souhlasiti. Vždyť tato práce jako kterákoliv jiná práce veřejná je produktivní péčí o nezaměstnané a neznamená žádné ztráty v našem hospodářství, nýbrž prospěch ať dříve či později, poněvadž nestavíme a neděláme nic, co bychom nepotřebovali.

A jestliže ve výkladu ministra železnic v rozpočtovém výboru jsme slyšeli, kolik máme u nás lokomotiv, tendrů, vozů atd., a dokonce bylo-li konstatováno, že nám jejich počet klesl proti stavu 1. ledna t. r., pak mám za to, že je to přece jen trochu neodpovědná politika zejména, když v téže době naše lokomotivky a továrny na železniční vozy nemají co dělati, omezují pracovní dobu na 3 dny a propouštějí dělníky. Kalamita, která byla v dopravě uhlí, nejlépe dokazuje, kam tato politika a k jakým hospodářským škodám vede.

Ale co hlavního, vážení pánové, máme tu bolavou část státního tělesa, a to je Slovensko. Bolavou ne z politických důvodů nebo argumentů, která nám přinášejí pánové z ľudové strany, ale z důvodů hospodářských. Uvedu jen dva momenty, a myslím, že dokáži nejlépe, že tato péče o Slovensko přece jen neobsáhla všechno, co by obsáhnouti měla, že tu zejména po stránce hospodářské mnoho schází. To nejsou jen stále neupravené tarify železniční, to je zejména výstavba drah. R. 1920 na př. bylo povoleno 176,000.000 Kč na dráhu Červená Skála-Margecany, dále bylo jednáno o dráze Handlová-Horná Štubná, ale dodnes není o těchto projektech potuchy, vyjímajíc nějakých snad komisí a anket, od nichž dále jsme se nedostali. Jestliže takto budeme dělati slovenskou hospodářskou politiku, pak ovšem je docela pochopitelno, že místo práce budeme vyvážeti lidi, naše lidi. Já poukáži při této příležitosti také na to, že na př. na jihu Slovenska u Lučence měli jsme několik pěkných sklářských závodů. Zaměstnávaly tam několik set dělníků. Tyto závody již několik měsíců stojí, výroba byla přenesena do Maďarska a jednání, které tu bylo vedeno s určitými ministerstvy, aby se výroba obnovila, nevede k cíli. Dělníci musejí hledati cestu do Francie, do Rumunska a do jiných států, ale nemohou dostati práci u nás, zatím co musíme žárovky, které se tam vyráběly, dovážeti z ciziny.

Vážení pánové! Chtěl jsem tím jen stručně naznačiti, jaké hlavní stesky máme do naší hospodářské politiky, jejímž odrazem je konečně také náš rozpočet. Chtěl bych ještě ku konci upozorniti na to, že za tohoto stavu hospodářského tím spíše je zapotřebí, abychom si také všimli, zda v rozpočtu je dostatečně pamatováno na obranu proti lichvě, na zlepšení našeho zásobování. Vždyť stále ještě předměty denní potřeby vyžadují nezbytné kontroly. Znehodnocování mléka, másla, špatná váha uhlí jsou nejlepším dokladem toho, čeho je tu ještě třeba. Nejdůležitějším úkolem, který tu státu náleží, je úkol cenotvorný. Jestliže se podíváme na př. na to, že cena řepy klesla ze 30 na 15 Kč, ale cena cukru v téže době stoupla, pak ovšem myslím, že si o této hospodářské politice můžeme učiniti velice špatný úsudek. Jestliže se dnes mouka lepšího druhu prodává za 4.60 Kč, pak myslím, že je zde pořád co dělati, abychom opravdu splnili ten nejdůležitější úkol, totiž cenotvorný, neboť se musíme tázati, kde mají dělníci a úředníci vzíti na nákup této mouky, jestliže musejí pomalu skoro 5 Kč dáti za 1 kg? Proto otázka dovozu obilí, brambor, masa je stále ožehavou. Nutno také stále zkoumati ceny a zejména rozpočty výrobní, neboť v tomto ohledu soudím, že je tu ještě úkol daleko nesplněný. A jestli v rozpočtu vidíme, že na tyto úkoly dává se okrouhle něco přes půl milionu korun, pak je to velmi málo a nemůže to naprosto postačit.

Pánové, není lepšího dokladu o naší hospodářské situaci, nežli ten, který přinášejí samy "Národní Listy", které jistě nemohou býti viněny z nějakého nadržování chudým lidem. Dne 9. listopadu přinesly index cenový v říjnu, podle kterého dokazují, že stouply od září velkoobchodní ceny potravin o 2¹/₂%, ale že naproti tomu ceny průmyslových tovarů klesly. A uvádějí dále velmi důležitý a významný posudek, který stojí za to, aby byl ocitován: "Ceny průmyslových artiklů v celku neklesají však jen důsledkem poklesu cen surovin (jako je tomu u textilního průmyslu), nýbrž také proto, že vzestupem cen poživatin posunuje se podíl z národního důchodu na krytí potřeb potravinářských a klesá podíl, jenž určen byl dříve pro nákup potřeb zboží výroby průmyslové".

To tedy znamená, že naše hospodářská krise zhoršuje se zdražováním potravin, poněvadž občanstvo musí všechny své příjmy, anebo aspoň podstatnou jejich část, věnovati na nákup potravin a nemůže kupovati v dostatečné míře produkty průmyslové, čímž ovšem oběh našeho hospodářství se zhoršuje. Vážení pánové, index sám vykazuje proti loňsku vzestup z 872 na 897 jednotek u zemědělských plodin a poživatin. To je tedy nejlepší doklad toho, jdeme-li za nynější vlády a za tendencí, které se tu uplatňují, opravdu k hospodářskému vývoji, nebo jdeme-li hospodářsky zpět.

A v té době soudím, že je třeba zejména si všimnouti také toho, jak se se státními zaměstnanci jedná. Své doby bylo dokazováno, že státní rozpočet nemá býti zatěžován zbytečně, že má býti zejména šetřeno restrikcí státních zaměstnanců. Není pochyby o tom, že 350.000 zaměstnanců na náš stát je trochu mnoho, když Francie, která má třikrát tolik obyvatel, má snad jen dvakrát tolik zaměstnanců jako my. Avšak otázkou je, zdali zákonem restrikčním se něco napravilo, či zdali se vlastně více nepoškodilo?