Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Při projednávání se činily určité sliby. Tak se mluvilo o spolupůsobení zaměstnanců, ale nemůžeme bohužel konstatovati, že by se, až na nějaký výslech, bylo uplatňovalo opravdu toto spolupůsobení tak, jak jsme ho žádali a jak by to bylo v zájmu věci.

Ostatně, stále ještě dnes nemáme rozřešeny otázky úpravy služebních poměrů. Byl sice schválen zákon platový, ale pohříchu nejdůležitější ustanovení dosud leží v aktech ministerstva vnitra nebo ministerského presidia nebo snad příslušných referentů v jednotlivých ministerstvech. O otázce systemisace se mluví, když se bude prováděti tak, jak se připravuje, že to bude trvati 20 let. Dříve se však hovořilo o tom, že má býti ve 2 letech provedena.

Máme tu bolavou otázku §u 210 zákona, který jedná o státních podnicích. Jde tu o úpravu pro nejnižší a nejhůře placené kategorie. Úprava v jednom odboru, tabákovém na př., ačkoliv je připravena a mohla by býti hotova, oddaluje se stále, poněvadž ostatní resorty, pošty, železnice nejsou hotovy. Měsíce už se vleče jednání, ale stále bez výsledku. Nemohu proto souhlasiti s panem ministrem dr Englišem, který při rozpočtové debatě ve výboru prohlásil, že není pravdou, že by se s organisacemi dělnickými nebylo jednalo před úpravou. Ředitelství tabákové režie prý slyšelo a vyslechlo jejich přání. - Ano, vyslechlo jejich přání, ale to je diplomatická řeč, se kterou se nemůžeme spokojiti. My potřebujeme něco více, my potřebujeme také, aby se na ta přání odpovídalo. A to je, bohužel, hlavní vada naší vlády, našich úřadů, že se domnívají, že mohou nechávati podání vůbec nezodpověděna a že to neustále vyžaduje nekonečných urgencí, jež nemají žádného výsledku.

Je potřebí také poukázati, že nebylo také přiznáno zastoupení zaměstnancům ve státních podnicích, které jsou provozovány podle zásad obchodního hospodaření. A to je víc, co máme na mysli, než nač reagoval pan ministr dr Engliš. Zákon o závodních výborech na př. zaručuje určité zastoupení dělnictvu v soukromých podnicích, ale ve státním podniku odpírá se, až na nepatrné výjimky, toto právo vůbec. Činí-li se tak právem, o tom pochybuji. Soudím, že by interes, účast, zájem zaměstnanců ve státních podnicích jenom stoupl, kdyby jim bylo umožněno, aby také byli přímo zastoupeni v poradních správních sborech, které podle zákona o státních podnicích byly vytvořeny.

Stále se u nás také útočí proti sociálním položkám. Pánové, stačí abychom vzali k ruce rozpočet a podívali se: ministerstvo soc. péče 838 mil., zdravotnictví 126 mil., zásobování 10 mil., okrouhle 975 mil. - naproti tomu však pouze ministerstvo nár. obrany 1.370 mil., zemědělství 204 mil., obchodu 34 mil., dohromady tedy 1.608 mil. A teď, když si vezmeme ještě státní dluh 2.572 mil., kdo, vážení pánové, zatěžuje státní rozpočet nejvíce? Položky sociální nebo položky vojenské, položky neproduktivní?

Chápu, že státní dluh vznikl za poměrů, za které nemůžeme býti vždy činění odpovědni, proto, že jsme také mnoho musili převzíti, ale právě proto je potřebí, abychom vážně zkoumali státní rozpočet a nesváděli všechno neprávem na položky, které to nezaviňují.

Máme ještě řadu stesků do státního rozpočtu. Právem můžeme poukázati na př., že při konsulátech a v zahraniční službě uplatňují se zemědělští příručí t. zv. atašé, techničtí atašé atd., jenom sociálních příručí nemáme, jenom na sociální atašé není peněz, ačkoliv posíláme do ciziny, bohužel, nejen zboží, ale také lidi. Poměry, v jakých žijí čeští dělníci ve Francii, Belgii, Rumunsku, nezbytně však vyžadují, aby jim byla věnována pozornost. Události, které jsme sledovali v poslední době v Rakousku, kde byl přímo proti československým dělníkům vydán zákaz přistěhovalectví, ukazuje nejlépe, jak by bylo potřebí tuto věc sledovati.

A naše živnostenské inspekce? Stále ještě máme 29 inspektorátů pro celé státní území. Tyto inspektoráty mají pečovati o kontrolu nad sociálními našimi zákony. Je to absolutně nad lidskou sílu, aby mohly dostáti této povinnosti.

Nyní přicházím k nejbolavější části rozpočtu ministerstva sociální péče, pokud se týče podpor v nezaměstnání. Budu jenom citovati číslice: R. 1923 dal stát na podporu v nezaměstnání 392 mil. Kč, r. 1924 140 mil. Kč, r. 1925 38 mil. Kč, r. 1926 30 mil. Kč a na r. 1927 je rozpočteno 10,800.000 Kč. Vážení pánové, my chceme práci a ne podporu. Ale je dlužno uvážiti, zdali opravdu je správné, co se stále tvrdí, zdali položky, které vyžaduje opatření proti nezaměstnanosti, jsou tak vysoké, že potřebují snížení. Je nezbytnou sociální povinností státu, nedovede-li opatřiti svému občanu práci, aby mu zajistil živobytí. To je zásada už dávno, ne nějakými dělnickými agitátory, ale právě sociálními politiky a národohospodáři z měšťanských řad, přiznaná. Podívejme se jen do zprávy samé: ze 69.000 nezaměstnaných v červnu bylo podporováno odborovými organisacemi okrouhle 40.000. Bylo seznáno, že tato podpora je nedostatečná, že se vyplácí nejdéle 3 měsíce v roce, při přerušení práce nebo nezaměstnanosti 4 měsíce. Odborové organisace už téměř před 2 měsíci podaly své návrhy, jakým způsobem upraviti podporu v nezaměstnání, ale dodnes neobdržely na tyto návrhy odpovědi. Ministerstvo sociální péče si dává na čas, mluví se o šetření, o jednoduché službě, ale ministerstvo sociální péče má čas, aby vymýšlelo nápady, jakým způsobem týrati odborové organisace. Nedávno byl také v novinách útok proti vysokým správním nákladům odborových organisací. Zbytečné. Bylo by dobře, aby každý metl před svým prahem. Ale je dobře, když mluvíme o správních nákladech. Ministerstvo sociální péče přichází s návrhem, aby odborové organisace podávaly každého čtvrt roku vedle svých měsíčních výkazů, vedle ročního výkazu zprávy o vyplacených podporách a o stavu svých fondů. To je zbytečné týrání. Na legislativní práci, na kterou se ministerstvo odvolává, úplně stačí data, která má po ruce každý měsíc, event. celoroční přehled. Pánové, já chci při této příležitosti vysloviti podiv nad tím, že, bohužel, dosud v otázce podpor v nezaměstnanosti, ačkoliv je to věc velmi naléhavá, ministerstvo sociální péče neučinilo ani jediného kroku, aby tato věc byla rozřešena. Zatím ovšem přichází ministerstvo financí se svými věcmi. Zase jenom proto, aby bylo zřejmo, že odborové organisace netěší se žádné milosti a žádné podpoře vládní. Ukazuji zde na to, že se odborovým organisacím dokonce předpisují daně, resp. poplatky z členských příspěvků. Ačkoliv své časopisy a tiskopisy dávají členům zadarmo a sledují při tom kulturní a výchovné účely, mají platiti daň z obratu. Podívejte se jen na některé ty časopisy, jak jsou vyzdobeny a vypraveny po stránce technické výchovy dělnictva. Ministerstvo financí přišlo na to, že prý podléhají dani z obratu a že, i když nemají předplatné a jsou dávány členům opravdu zadarmo, musí se strhovati příslušná kvota, která z členských příspěvků na vydávání časopisu připadá. To jen mimochodem ukazuji na stav, v jakém se nalézáme.

Útoky na odborové organisace teď se staly vůbec zvykem. Mluví se o dělnických milionech. Tyto útočníky nepálí miliony Petschků a Weimannů a jiných kapitalistických přátel českého národa, ale miliony v rukou dělnictva nastřádané ať v odborových nebo družstevních organisacích jsou jim patrně trnem v oku. Úplně přehlížejí sociální funkci těchto organisací, vidí pouze nebezpečí, které z výchovy organisační, z kolektivních jich snah vzchází individuelnímu hospodaření a individuelnímu obohacování podle zásady soukromého zisku ve výrobě. Odborové organisace nemají prý býti agitačními institucemi politických stran socialistických. Dobře, ja patřím k těm, kteří jsou toho názoru, že jednota odborových organisací předpokládá politickou snášelivost a vzájemnou úctu. Ale podívejme se, zdali ti pánové, kteří tento názor hájí a zastávají, opravdu jej také ve svých řadách dodržují. Tato zásada, kterou od nás žádají, neplatí rozhodně pro národně-demokratické a křesťansko-sociální organisace. Strana národně-demokratická neměla by zapomenouti na zkušenosti, které už jednou učinila. Voda s ohněm se nespojí a také dělník s kapitalistickým hospodářstvím se nesmíří.

Způsob, jakým se dnes pracuje v továrnách proti dělnictvu a proti jeho odborovým organisacím, by zasluhoval opravdu pozornosti úřadů. Mám tu malý doklad toho, jak v jedné textilní továrně agituje se pro národně-demokratickou organisaci. Hrozí se propuštěním, okamžitým vyhazovem z práce, jestliže se dělník nezúčastní schůzí a porad národně-demokratického národního sdružení. A takovým způsobem terorisují se v pravém slova smyslu dělníci, způsobem, který musíme rozhodně s tohoto místa odsouditi. Zneužívají tu prostě zaměstnavatelé hospodářské odvislosti dělnictva k tomu, aby naháněli vodu na mlýn národně-demokratickým národním sdružením.

A nyní chtěl bych ještě upozorniti na něco. V poslední době vyneseno bylo rozhodnutí zemské správy politické v Čechách o kolektivní smlouvě knihařů. V nivec uveden byl § 114 živn. řádu, který praví, že dohoda pracovní ujednaná mezi zaměstnavatelem - společenstvem na jedné a zaměstnancem - pomocnickou hromadou na druhé straně, má býti schválena. Jsou tam určité podmínky, které to vyjadřují. Zaměstnavatelé tedy i zaměstnanci souhlasili s touto dohodou a předložili ji zemské správě politické ke schválení. Ale politická správa místo, aby podpořila dohodu a sociální mír, ruší jeho podmínky. Ve své odmítavé odpovědi praví mezi jiným, že předložená kolektivní smlouva upravuje pracovní poměr i ve směrech jiných, než uvedeno v §u 114 b) živn. řádu, na př. záležitosti dovolené, zdravotní ustanovení, nastoupení dělnictva, zprostředkování práce, a proto, že nelze tuto pracovní a mzdovou smlouvu pokládati za ustanovení ve smyslu §u 114 b) živn. řádu. Zemská politická správa se tu bojí jako čert kříže vysloviti, že ustanovení §u 114 b) živn. řádu jest vlastně právním uznáním kolektivních ujednání. Měla by si pouze přečísti protokoly a důvodové zprávy, které byly své doby předloženy, když se o tomto paragrafu jednalo. Ale v tom je ten duch, který nevyvrátí ani dnešní noticka v novinách, ve které je vyvracováno, že by politická správa byla vedena nějakými politickými motivy. Bylo by ovšem smutné kdyby tomu tak bylo, ale myslím, že se oddiskutovati nedá, že tu nějaký duch přece jen rozhodoval, duch dělnictvu nepřátelský. V době, kdy zaměstnavatelé uznávají bezpodmínečně zásadu kolektivních smluv, kdy jde o to, aby také pro ostatní dělnictvo dostaly kolektivní smlouvy právní uznání v našem zákonodárství, kdy Mezinárodní úřad práce, kdy celé forum světové se již zabývá otázkami sociálními a uznává, že nové formy hospodářské potřebují nových forem právních, v té době zemská správa politická si najednou vzpomene, že ustanovení o dovolené v kolektivní smlouvě nespadá pod § 114 b) živn. ř. Kde zůstal zákon o dovolené, který jsme tohoto roku v této sněmovně schválili? Bylo zde nějaké ustanovení protizákonné? Nebylo. Tedy zemská správa politická se dopustila činu, který nelze jinak než odsouditi a který je jen novým dokladem jaký duch v naší sociálně-politické správě zavládl. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Chtěl bych ještě připomenouti naše požadavky, které se týkají také novelisace §u 82 živn. ř. a to jen na základě dokladu, který právě mám v rukou a kde se praví: "Dovolávajíce se §u 82 živn. řádu, považujeme Vás od dnešního dne za vystouplého." - Nebudu jmenovati tuto firmu proto, že bych onoho dělníka poškodil, ale to se dnes děje a nejsme s to, abychom docílili, aby konečně tato otázka byla vyřešena a aby § 82 také touto sněmovnou byl schválen a vyřízen, ačkoliv na Slovensku tato ostuda je již odstraněna. Stále ještě se shledáváme s tím, že zaměstnavatelé dělníky po 4 nedělní nemoci bezohledně propouštějí z práce.

Bylo správně poukázáno také na to, že je nezbytně nutno, abychom již jednou vyřídili zákon o přestárlých.

Chtěl bych se jen ještě dotknouti otázky dvou naléhavých zákonů a opatření, kterých je potřebí. Pan ministr veř. prací dr Spina ve svém exposé v rozpočtovém výboru mluvil velmi mnoho o rozvoji letectví v Československu, o budování nových letišť a školení pilotů. Nezmínil se však téměř o jiném, taktéž velmi důležitém odboru, jenž spadá pod ministerstvo veř. prací, totiž o motorové dopravě, o rozvoji automobilismu, školení řidičů atd. Podpora letectví je úctyhodná. Nemůžeme však souhlasiti s naprostou lhostejností, s jakou v poslední době se v ministerstvu veř. prací pohlíží na otázky týkající se automobilismu a na ohrožování veřejné bezpečnosti. Letectví až na případ pardubický, neohrožuje veřejné bezpečnosti, ale automobilisté přímo ohrožují životy lidské. Denně se množí automobilová neštěstí. Ministerstvo veř. prací a vnitra nenalezlo dosud jiného léku, nežli vždy přísnějšími tresty stíhati řidiče automobilů. Okresní a zemské správy politické odsuzují a pokutami zkracují existenční minimum řidičů proto, že nemohou dodržeti zastaralé předpisy z r. 1910, k jichž novelisaci ministerstvo veř. prací dosud nedospělo. Kdo je vinen za četná automobilová neštěstí? Podle dosavadních ustanovení se odsuzuje buď chodec, anebo automobilista. Myslím však, že největší vina leží v tom, že zastaralé předpisy, vydané téměř před 20 roky, byly v tak enormní míře předstiženy úžasným rozvojem techniky. Vinu nesou úřady a ministerstvo veř. prací, které již v r. 1921 mělo vypracovati a předložiti návrh o přísnějších zkouškách řidičů automobilů, ale dosud tak neučinilo.

Svaz řidičů automobilů mnohokráte téměř po 5 roků - naléhal na rozhodující činitele, aby řidiči byli přísněji zkoušeni, avšak denně přicházejí stížnosti o ledabylém postupu úřadů. Dne 26. května t. r. vyzkoušel na př. komisař zemské správy politické v Praze 15 řidičů v Kolíně za několik málo hodin zkoušky. Není divu, že takto vyzkoušení řidiči ohrožují veřejnou bezpečnost. Dne 30. října t. r. převrhl poštovní řidič Josef Roman autobus, při čemž 13 osob bylo těžce raněno. Ačkoliv již v letních měsících r. 1926 zavinil podobnou nehodu u Vrchlabí, přece ministerstvo pošt, které se mohlo přesvědčiti tím o jeho neschopnosti, nadále svěřovalo tomuto neschopnému řidiči lidské životy. Dokud nebude vydán nový automobilní zákon, v němž by přísnějším ustanovením byla dána záruka, že veřejnou bezpečnost nebudou ohrožovati nedostatečně školení řidiči a automobilisté, do té doby neubude automobilových nehod.

Ministerstvo veř. prací trpí a dokonce dává souhlas ku zřizování soukromých automobilních škol, jejichž majitelé se ohlížejí pouze na svůj zisk a nikoliv na veřejnou bezpečnost. Dne 29. října m. r. byl u trestního soudu v Praze odsouzen k 6týdennímu vězení majitel autoškoly inž. Brožík proto, že falšoval vůdčí listy a samovolně připisoval do vysvědčení řídičských, že složili zkoušku s vozem nákladním. Tento majitel školy však dále vyučuje a úřady se naprosto neohlížejí a nekontrolují, jak školení, schopní a zodpovědní řídiči vycházejí z jeho školy a z ostatních soukromých škol. Není tedy divu, že za takové lhostejnosti úřadů se stále množí automobilové nehody, které si vyžadují nové a nové lidské životy.

Nechť proto ministerstvo veř. prací a vnitra předloží již dávno slibovaný automobilní zákon, v němž by byla ohrožování lidských životů učiněna přítrž, jednak spravedlivým trestáním vinníků na straně automobilistů a řídičů, ale zvláště odbornějším školením a přísnějšími zkouškami řídičů automobilů z povolání.

Druhá věc, o kterou se jedná, je zákon divadelní. Přípravy k tomuto zákonu byly v ministerstvu vnitra učiněny již v r. 1919, návrhy však odpočívaly v archivu. Naši herci mají umělecky tvořit, ale nemají žádné pevné hospodářské a sociální ochrany. Na nedávné schůzi československého herectva, umělců všech našich divadel, bylo bohužel konstatováno, že herci jsou na tom hůře, než zemědělská čeleď, nebo služebné, které také nepožívají žádné ochrany a které stále ještě musí počítati s některými ustanoveními čeledního řádu.

Zdá se však, že tendence, které tu jsou a které jsem naznačil, odpovídají asi názorům, jež své doby také vyjádřil nynější ministr veř. prací dr Spina, který řekl: "Náš aktivismus rozbil Čechy na pravici a levici. Zlomíme trvale československou jednotu, budeme-li přispívati k tomu, aby se na československé straně hospodářské a sociální protivy stále prohlubovaly".

Jde tu patrně o system, který vyvolal nynější česko-německou vládu. Odtud pocházejí pak všechny ty útoky na sociální zákonodárství, na sociální pojištění, na 8 hodinovou dobu pracovní. Zde máme co počítati s tendencemi, které se projevují i v položkách našeho rozpočtu.

To jsou tedy také důvody, pro které hlasujeme proti rozpočtu. Nejsme proti státu, nejsme proti jeho potřebám. Jsme proti vládě, jejíž snahy odporují hospodářským a sociálním potřebám širokých vrstev obyvatelstva a slouží pouze určitým stranám a určitým třídám. Také rozpočet odpovídá této tendenci, proto budeme proti němu hlasovati.

Při obnovení tohoto státu vepsáno bylo na jeho prapory veliké heslo sociální spravedlnosti. Od tohoto hesla zřejmě se odklonila nynější většina i vláda. Věříme však pevně, že politický zájem i budoucnost tohoto státu i jeho poslání, jsou nerozlučně spjaty s hospodářskými a sociálními zájmy lidu, od něhož závisí, aby cesty politického vedení státu směřovaly opět k občanské rovnosti, hospodářské demokracii i sociální spravedlnosti. (Potlesk čsl. soc.-demokratických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Mašata. Dávám mu slovo.

Posl. Mašata: Slavná sněmovno! Každá společnost státní, která má občanstvo kulturně vyspělé, byť byla sebe více nesourodá a byť její politická organisace byla rozložena na sebe protichůdnejší složky, v takovém okamžiku, kdy jde ve státě o společný zájem všeho občanstva, o společný zájem celku, snaží se nalézti schůdnou cestu dohody, aby zájem státu nebyl poškozen a tím i zájem státní společnosti jako celku, anebo některé její složky.

U takové kulturně vyspělé státní společnosti jest ovšem nutným předpoklad, že ona stojí především ve svých vlastních službách, že vlastní stát jest pro ni nejvyšším představitelem její moci a blaho všech občanů ve státě nejvyšším cílem. (Výborně!)

V našem státě, v Československé demokratické republice, kde všichni státní občané mají stejná práva občanská a politická, státními ústavními zákony zaručená, zdálo by se samozřejmým, že v takovém okamžiku, kdy jde o společný zájem všech občanů státních, o zájem celku - státní rozpočet - všichni političtí činitelé ve státě sejdou se na společné cestě dohody a svému státu bezvýhradně dají vše, co potřebuje, aby se mohl ku prospěchu všeho obyvatelstva zabezpečiti a zdárně vyvíjeti. Tento předpoklad zdá se býti samozřejmým hlavně u těch politických stran, jejichž členové patří národu československému.

Bohužel neděje se tak, a historie, která jednou bude posuzovati příčiny, proč se tak dělo, zapíše černým písmem, že ve chvílích, pro československý stát tak důležitých, našli se příslušníci československého národa, kteří ovládáni jsouce cizí ideologií, dali své síly do služeb činitele, který usiloval o zničení státu československého, a kteří veřejně prohlašovali, že zrazovati stát československý je jejich povinností. Historie zapíše, že našli se příslušníci československého národa, kteří ze stranicko-sobeckých příčin nerozhodně stavěli se opodál v rozhodné chvíli, kdy stát potřeboval jejich sil, a tak posilovali posici nepřátel vlastního státu.

Stát je živoucí organism, sociologická bytost, která ve svém žití nesmí se ani chvilenku zastaviti, nemá-li ztratiti svou jsoucnost, své bytí, a ti, jimž na jsoucnosti státu záleží a kteří jej řídí, chtějí-li jej v určitém rozsahu, formě a činnosti udržeti, musí se postarati o to, aby vždycky a v každém okamžiku měl dosti síly ke svému životu a k svému poslání. V demokratické republice touto hnací a udržující silou je vládní, parlamentní majorita.

My, příslušníci republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, byli jsme si a zůstáváme si i do budoucnosti plně vědomi toho, že, chceme-li náš stát, naši Československou demokratickou republiku míti a ji udržeti, musíme vždy a za všech okolností konati svou nejpřednější občanskou povinnost, ve svém státě vládnouti. Jsme si vědomi toho, že vládnouti ve státě znamená starati se o všechno, co životem státním žije, pracovati pro všechny ve státě a také za všechno, co se ve státě děje, nésti plnou odpovědnost.

My jsme se starostem o stát, práci ve státě a odpovědnosti za vládu ve státě nikdy nevyhýbali, ba ani v dobách, kdy vládnouti v tomto státě znamenalo nakládati našim vlastním stoupencům oběti, které stávaly se břemeny k nesnesení, my jsme se této odpovědnosti nevyhýbali ani ve chvílích, kdy nespokojenost v našich vlastních řadách propukávala proti těm, s nimiž jsme vládli a kteří považovali vládnutí za příležitost k získávání stranických výhod, a kdy naši vlastní lidé nás podezřívali, že slabošsky stojíme v jejich vleku.

My jsme dokázali svým stoupencům a celé veřejnosti, že naše vládnutí, naše spoluúčast na vládě byla vždy a za všech okolností službou svému vlastnímu státu a národu, ba dokázali jsme svým vystoupením, že vykonáváním povinnosti vládnouti ve svém vlastním státě vykonáváme své svaté, nezadatelné právo, rozhodovati a spolurozhodovati o svých vlastních osudech ve svém tak těžce nabytém státě. (Výborně!) A od tohoto práva vládnouti ve svém vlastním státě samým sobě neustoupíme nikdy. Nás ve starosti o vlastní stát, v práci pro vlastní stát a v zodpovědnosti za stát nesmí historie označiti nikdy jako vrstvu národa, která, když se měla starati o stát a jeho bytí, ubíjela svůj drahý čas neplodným hašteřením, klepy a pomluvami, špiněním jiných, vyhledáváním nechutných, špinavých a vylhaných afér a ostouzením sebe a celého národa před celým světem, nás nesmí označiti historie, že, když bylo potřeba práce pro stát a ve státě, jsme si založili ruce a že jsme se s pošklebkem na rtech dívali, jak jiní se v potu tváře namáhají, aby sloužili svou prací celé státní společnosti, anebo že bychom jim v práci pro stát a státní společnost bránili házením klacků pod nohy, nebo demagogickým štvaním falešně informovaných davů rozbíjeli to, co sami jsme nevybudovali. (Tak jest!) Nás nikdy nesmí označiti historie jako zbabělce, kteří od odpovědnosti za své činy utíkají, nebo jako věrolomce, kteří danému slibu a úmluvě nedostojí.

Budeme se starati a budeme pracovati ve svém vlastním státě k tomu, aby poměry se vyvíjely tak, jak nám náš zdravý rozum a láska k národu a jeho svobodě káže, jak naše poctivá vůle nás uschopňuje, aby náš stát byl ve svém bytí a ve své formě jako republika demokratická zabezpečen a posílen, aby mohl sloužiti prospěchu a blahu celé státní společnosti. Budeme se starati a pracovati k tomu, aby nejpočetnější složka naší státní společnosti, zemědělský venkovský lid, nalezl ve svém státě plného pochopení svých tužeb a plného zajištění své existence, aniž bychom sobecky zapomínali, že vedle nás jsou zde i jiní, kteří mají stejné právo na život jako my. (Souhlas.) Nebudeme se vyhýbati starostem a práci pro ostatní vrstvy, ať již je to dělnictvo, zaměstnanectvo, živnostnictvo, či inteligence, neboť jsme si plně vědomi toho, že demokracie znamená všechen lid, a stojíme jako upřímní demokraté na zásadě, že každý člověk má právo na život. (Výborně!)

Jsme si plně vědomi toho, že sami netvoříme potřebnou sílu pro stát, vládní parlamentní majoritu, a že jen za spolusoučinnosti ostatních můžeme tuto sílu vytvořiti. Proto jsme ochotni dohodnouti se s každým, kdo má dobrou vůli a poctivou snahu, pracovati pro stát a státní společnost v duchu poctivé republikánské demokracie a s ním poctivě o vládu ve státě se děliti. Nesneseme ovšem žádné diktatury, jako nesneseme žádného politického vydírání a politické lichvy, která by chtěla z náhodných nesnází státu těžiti. My sami také nechceme diktovati, aniž své politické moci zneužívati ke svým stranickým účelům, třebaže jsme v nynější politické konstelaci stranou vedoucí.

Našemu úsilí se podařilo po rozchodu všenárodní koalice vytvořiti vládní majoritu, v níž poprvé za 8 roků zúčastňují se političtí činitelé z tábora spoluobčanů německých. My nezapíráme, že jejich přihlášení se ke spolupráci a spoluvládě v našem státě považujeme se svého stanoviska za veliký úspěch státní. Z dřívějších odpůrců státu stali se pracovníci pro stát, a já doufám, že během doby stanou se z nich i oddaní nositelé státní myšlenky naší demokratické republiky. Právě tak věřím, že i s kolegy ze slovenské strany ľudové sejdeme se na společné linii, a to nejen ve státotvorné práci, nýbrž i ve vládě, neboť jenom tak prospějeme Slovensku a slovenskému lidu. (Souhlas slovenských ľudových poslanců.)

Zatím si jako vládní majorita stačíme, což však neznamená, že bychom se uzavírali před spoluprací s těmi, kteří až do nedávna s námi parlamentní většinu tvořili. Snad přijde čas, kdy pochopí, že komunistická taktika, státi stranou, všemu nadávati, co nepochází od nich, po případě rozbíjeti, co jiní vytvořili, neprospěje vrstvám, které zastupují, a že takovým postupem spíše prospějí komunistům samým. A nejméně prospěje jim způsob, jakým na naši stranu útočí. Českoněmecká majorita označována jest za národní zradu, ačkoli v téže době tvořila se českoněmecká oposice. Naše majorita, naše sdružení se pro práci ve státě je odsuzováno, kdežto spojení proti naší práci ve státě je označováno za významný politický čin, a právě tak i ono stálé vykřikování o našem reakcionářství, protože spolupracujeme s lidovci. Ten Šrámek a Nosek zůstali zrovna takovými, jako byli tenkráte, když s nimi seděli společně pp. Bechyně, dr Meissner a dr Franke. (Souhlas.) Tehdy pánové se nebáli, že se od nich nakazí reakcionářstvím. A nyní? Nemusejí o nás míti strachu. Tak často se říká o nás, že máme hroší kůži, a proto my se teprve nenakazíme.

Voličstvo na takové lapalie dnes nic nedá. To se ptá dnes, co bude ta vládní většina dělati, a bude při tom pozorovati, co bude dělati oposice, a pak bude souditi.

Nynější majorita se sdružila za tím účelem, aby se starala, aby pracovala. Oposice se sdružila za tím účelem, aby si odpočinula, po případě aby dělala komunistům konkurenci. My oposici v její činnosti, dokud nebude ohrožovati stát a pořádek ve státě, nebudeme brániti, jen o to ji žádáme, aby ona nepřekážela v práci nám.

A té práce máme více než dosti. Důkazem toho je nynější rozpočet, který právě projednáváme. Svědčí o tom řeči jak zpravodajů, tak i jednotlivých řečníků v rozpočtovém výboru. Máme mnoho a mnoho opravovati a tvořiti. Náš stát je mladým podnikem, a než se bude moci vyrovnati státům starším, musí býti mnoho a mnoho práce vykonáno. A občanstvo tohoto státu bez ohledu na své rozvrstvení tuto práci čeká a ne plané mluvení anebo neplodné rámusení. My se k této práci poctivě hlásíme, a třebaže jsme s rozpočtem nebyli spokojeni, budeme pro něj hlasovati. Zlepšení může nastati, jen když všichni přiložíme ruku k dílu. (Výborně!)

Nebudu se pouštěti do podrobností a přednášeti naše požadavky a naše tužby, které bychom si přáli míti co nejdříve vyřešeny. To učiní mojí kolegové v další debatě. Připomínám jenom, že největší složkou naší státní společnosti jsou drobní zemědělci. Tato složka byla pozemkovou reformou rozmnožena. Pro tuto složku, drobné zemědělce, v dobách dřívějších se ničeho nedělalo. Hlásíme se k svému právu a žádáme, aby veřejnými činiteli ve státě byla nám věnována ta péče, na niž máme plný nárok. (Souhlas.)

Jsme vrstvou pracujícího lidu a také práci dovedeme oceniti. Dovedeme posouditi, co je planým žvastem a co prací pro nás. Proto nikdy u nás komunismus nezakotví, a my budeme vždy pevnou oporou našeho státu a státotvornou složkou našeho národa, věrni jsouce demokracii, republikanismu a agrarismu.

Chceme starostí a prací ve svém vlastním státě dospěti k blahu svému i ostatních spoluobčanů. Proto nepůjdeme nikdy do oposice a zůstaneme vždy vládními, to jest státu až do posledního dechu věrnými občany. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Kreibich. Dávám mu slovo.

Posl. Kreibich (německy): Již při projednávání v rozpočtovém výboru nazval jsem rozpočet pro rok 1927 třídním rozpočtem kapitalistického státu. K této charakteristice nemám, co bych ještě připojil. Zbývá nám jen, abychom na základě tohoto rozpočtu charakterizovali celou finanční a rozpočtovou politiku měšťáckého státu. Především konstatujeme, že prozkoumáme-li rozpočet a propočítáme-li čísla, z celkových výdajů rozpočtu připadá na mocenský aparát státu, jak na civilní, tak na vojenský a na státní úrokovou službu 63.4 %, takže jen 10.9 % připadá na hospodářské výdaje státu, že se jen 10.4 % vydává na osvětu a lidové vzdělání a 15.3 % na sociální výdaje, předpokládaje, že do těchto sociálních výdajů jsou zahrnuty také výdaje na pense státních zaměstnanců, které však jsou právem státních zaměstnanců. Odečteme-li tyto pense, připadá na sociální příspěvky státu ve skutečnosti jen 10.9% celkových výdajů. Pan ministr financí, vypočítávaje tato poměrná čísla, upozornil, což je úplně samozřejmé, že výdaje ve státním rozpočtu na osvětu a lidové vzdělání nepředstavují veškeré výdaje ve státě pro tyto účely, nýbrž že zde lví podíl musí hraditi samosprávné sbory. Avšak tak tomu není jen v Československu, nýbrž i v jiných státech, a uvádíme-li poměrna čísla státního rozpočtu, nechceme tím říci, že se ve státě vydává na osvětu a lidové vzdělání a na účely sociální vůbec tak málo peněz, nýbrž těmito poměrnými čísly má býti charakterisována finanční politika státu, má se jimi ukázati, kolik z těchto různých úkolů přejímá na sebe stát.

A vymlouvati se na samosprávné sbory má nejméně právo ministr financí dr Engliš, který současně s projednáváním tohoto rozpočtu podal návrh daňové reformy, jehož výsledek bude, že výdaje samosprávných sborů na tyto sociální a kulturní účely klesnou. Pokud jde o příjmy státu, vidíme, že vzrůstá podíl zatížení spotřeby, tedy vzrůst spotřebních daní. Spočítáme-li veškeré daně, dávky atd. a vůbec všechny státní příjmy, pocházející z hospodářského života - vyjma přímé daně tedy nepřímé daně, čisté výtěžky státních podniků, platy pracujících tříd atd., všechno dohromady dává 8¹/₂miliardy. Pan ministr financí prohlásil o těchto číslicích, že jsou nemožné proto, že by to činilo příliš velký podíl na mzdě za práci. Pan ministr financí si tento počet ulehčil, jako kdyby zde šlo jen o úplně mechanickou srážku z mezd. Ale věc jest tak, že tu jde o příjmy, které stát z toho čerpá, že nepostihuje jen podíl dělnické mzdy na výrobě, tedy část, kterou dělník ve formě mzdy z výnosu výroby dostává, nýbrž že postihuje tím také jiný výtěžek výroby, který neplyne do kapsy dělníkovy jako mzda, nýbrž jehož se zmocňuje kapitalistická společnost na podkladě své hospodářské moci jako majitelka výrobních prostředků a o který pracující třídu připravuje.

V rozpočtovém výboru označil jsem daňovou reformu za symptom tendence naší daňové politiky, rozmnožiti břemena pracující třídy a ulehčiti třídě majetné. Pan ministr financí odpověděl na to výzvou, že má býti také dokázáno, že daňovou reformou jsou zvyšována břemena pracující třídy. O to však neběží. Běží především o to, že daňovou reformou jsou břemena majetných tříd značně snižována, kdežto daň z příjmu pro třídu pracující je snižována jen v míře velmi nepatrné, a na druhé straně musí míti ulehčení třídě majetných za následek zvýšení a rozmnožení břemen nepřímých, což vysvítá již také jasně ze zpráv tisku o zamýšleném zvýšení daně z piva a o podobných zamýšlených příjmech k úhradě učitelských platů, deficitu zemí atd. Návrh daňové reformy zvýší daněprosté existenční minimum celkem jen nepatrně. Avšak toto zvýšení neodpovídá také nyní ani zdaleka daněprostému existenčnímu minimu, které bylo uzákoněno před válkou, jestliže bychom je chtěli valorisovati podle cenového indexu. Avšak také na jiné straně vidíme, že daň z příjmu je snižována také pro třídu majetnou, pro vysoké příjmy, kdežto náš požadavek, požadavek dělnických stran směřuje k tomu, aby byla snížena břemena pracující třídy a aby zdanění třídy majetné bylo progresivně zvýšeno podle výše příjmu. Nesmíme zapomínati, že je úplně něco jiného, jestliže daň z příjmu platí dělník nebo jestliže platí daně třída majetných, třída těch, kteří mají vysoké příjmy. Když platí daň dělník, a to zejména v uvážení dnešních reelních mezd a v uvážení dnešního poměru cen a dnešních poměrů hospodářských, neznamená to v podstatě nic jiného, než že si musíme tyto koruny ušetřiti od úst a že toto placení daní zhoršuje ještě koupěschopnost pracujícího obyvatelstva a tím také hlad. Hladem není totiž jen nedostatek potravy. Když platí daně třídy majetných, třídy těch, kteří mají příjmy statisícové a vyšší, neznamená to zhoršení jejich existence, zvýšení jejich hladu a snížení jejich koupěschopnosti, nýbrž znamená to zpomalení hromadění majetku tohoto panstva a nanejvýše, chceme-li býti velkými optimisty, omezení luxusních nákupů tohoto panstva s vysokými příjmy. Omezení luxusního nákupu odpovídalo by však také teoretickým názorům pana finančního ministra, který nám několikráte vykládal, že nyní jsme chudší, než jsme byli před válkou, a že se v důsledku toho musíme uskrovniti.