Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ve svém návrhu daňové reformy nepraví však pan dr Engliš třídám majetných, to jest těm, kteří by se mohli uskrovniti: "Uskrovněte se!", nýbrž naopak: "Můžete spotřebovati ještě více, můžete nahrabati ještě větší zisky a já vám snížím daně."

V této souvislosti je zajímavo učiniti porovnání s rozpočtem sovětského svazu pro právě uplynulý hospodářský rok 1925/26. Zde vidíme, že státních vydání připadá 51¹/₂% na účely hospodářské, 30% na účely kulturní a sociální - v Československu 21.3% - 15% na armádu a 3.9% na administrativu, při čemž musí býti při vydáních na účely sociální a kulturní brán zřetel, že také ostatní správní svazy mají tyto povinnosti, a dále musí býti uváženo, že také podniky pečují v ohledu sociálním a zrovna tak v ohledu kulturním o dělnictvo daleko více, než u nás. Kulturní péče podnikatelů není u nás vlastně žádná. Nejsou však důležitá jen čísla, projevující se během hospodářského roku, nýbrž musíme tuto věc posuzovati také dynamicky, musíme posuzovati tendenci celé finanční a rozpočtové politiky. V sovětském svazu vidíme - porovnáváme-li číslice posledních let, což se také v tisku již stalo - pokles vydání na armádu a stoupání vydání na účely hospodářské, sociální a kulturní. A při tom je ještě velmi značný rozdíl mezi rozpočtem sovětského svazu a Československé republiky. U nás vidíme snahu, aby rozpočet byl pokud možno snížen, i když skutečný efekt neodpovídá vždy úsilí a když tento efekt je často jen předstírán, kdežto v sovětském svazu můžeme pozorovati tendenci stálého stupňování celkového rozpočtu, a to zároveň s rozšířením hospodářské základny celého státu.

U nás směřuje ctižádost ministra financí ke snížení rozpočtu, ovšem většinou marně. Čím lze si to vysvětliti? Tím, že celá finanční a rozpočtová politika dělnického státu je vedena s naprosto jiných hledisek, než finanční a rozpočtová politika státu kapitalistického. Jaká jsou hlediska finanční politiky kapitalistického státu? V prvé řadě je účelem rozpočtu, aby mocenský aparát byl pokud možno zesílen k udržení kapitalistického řádu, a proto jsou taková ohromná vydání na celý státní mocenský aparát. Za druhé je zde snaha o udržení státní dluhové služby a povinnosti poplatnické se strany státu především vůči kapitalistům. Za třetí převzetí jen takových hospodářských úkolů, pokud to kategoricky vyžaduje nejnutnější řešení kapitalistické hospodářské anarchie a pokud to vyžadují berní zájmy k zabezpečení příjmu, jako na př. u tabákové režie. Za čtvrté splnění nejnutnějších sociálních úkolů, aby dělníci byli uklidněni, a to ještě jen potud, pokud i dělnictvo svým třídním bojem plnění těchto sociálních úkolů vynucuje. Buržoasie si přeje státu a jeho mocenské dokonalosti a ovšem také jeho dokonalosti hospodářské jen potud, pokud je nutný k udržení měšťáckého kapitalistického řádu. A proto vidíme, že s hlediska buržoasie je bod prvý, udržení mocenského aparátu v zájmu kapitalistického hospodářského řádu, nejnutnější, takže je vlastně hlavním úkolem celé státní finanční politiky. Pokud přichází v úvahu bod druhý, t. j. státní dluhová služba, je tento úkol státu buržoasii velmi sympatický a setkáváme se s tendencí, aby po této stránce bylo vydání státní stupňováno. Pan president nejvyššího kontrolního účetního úřadu nám v rozpočtu oznámil, že vydání pro státní dluhovou službu budou v příštích letech znovu a znovu zase stoupati proto, poněvadž stát má převzíti vždy více a více předválečných dluhů - což je patrně také součástí konsolidace. K tomu přicházejí ještě hrozivé reparace, poplatek osvobozovací, které jsou nyní odhadovány opět na 750 milionů zlatých franků.

Pokud přichází v úvahu bod třetí, t. j. hospodářská vydání státu, pohlíží na ně buržoasie jako na nutné zlo. Tato činnost státu je majetným třídám, kapitalistům nepříjemná. Avšak vůči bodu čtvrtému, t. j. vůči nejnutnějším sociálním úkolům státu, stojí majetná třída státu vůbec nepřátelsky, což je s hlediska jejího zájmu přirozené, což vidíme z toho, že nová měšťácká vládní většina podniká a ohlašuje vážné pokusy, aby se zbavila pokud možno této povinnosti státu vůči sociálním účelům. V čem záleží tedy úkol proletářského státu, a to také s hlediska finanční a rozpočtové politiky? V prvé řadě vidí ve státě mocenský aparát k zabezpečení vlády pracující třídy. Za druhé spatřuje účel proletářského státu v zabezpečení a zlepšení existence pracující třídy, která je přece základnou celého proletářského státu. V třetím směru záleží úkol proletářského státu v tom, přenésti svoji činnost na pole hospodářské a tuto hospodářskou stránku stále rozšiřovati, a to za účelem, aby bylo prováděno sespolečnění celé výroby a distribuce, a ovšem povznésti hospodářský život. A proto spatřujeme v proletářském státu - a to se projevuje číslicí 51¹/₂% vydání na hospodářské úkoly v sovětském svazu - tendenci trvalého rozšiřování hospodářských úkolů a tím také hospodářských vydání státu. Pokud přichází v úvahu bod další, t. j. státní dluhová služba, existuje ve státě dělníků jen potud, pokud je soukromo-kapitalistické hospodářství v rámci i mimo rámec státu ještě dosti silné, aby mu takovouto službu mohlo uložiti. Je zde snaha - a to vidíme také na stavu ruského státního dluhu a v politice otázky zahraničních dluhů - zredukovati toto vydání, toto břemeno státu na minimum.

Z toho tedy vidíme naprosto odlišný charakter rozpočtu sovětského svazu po stránce vydání, avšak také po stránce příjmů vidíme zde úplně jinou tendenci oproti státu kapitalistickému. Je zde patrna tendence zvyšování příjmů z čistého výnosu zespolečenštěného hospodářství, a na druhé straně je zde tendence, aby příjmy z daní byly pokud možno sníženy. Vidíme tuto tendenci pro zvýšení příjmů ze zespolečenštěného hospodářství, avšak účast daní na příjmech státních je snižována, což se také skutečně projevuje v rozpočtu sovětského svazu. U daní vidíme snahu ulehčiti pracující třídě. V důsledku toho jsou také daně v sovětském svazu silně progresivní. Daněprosté existenční minimum činí, přepočítáno na naše peníze, 21.000 Kč a malorolníci jsou v sovětském svazu zbaveni povinnosti daní vůbec. Tím je projevena vlastně skutečnost, a to jak v rozdílu příjmu, tak také vydání, že jiný stát znamená přirozeně také jiný rozpočet, a je všeobecně také správné, že je téměř nemožné, porovnávati rozpočty různých států. Tím nesnadnější to však je a tím méně lze prostě podle číslic porovnávati rozpočet sovětského státu s rozpočtem státu kapitalistického, poněvadž právě oba státy jsou naprosto různého charakteru. Bylo by lze tedy říci, že tendence, aby rozpočet československého státu byl tak utvářen, aby se v ciferním poměru příjmů a vydání přibližoval ustavičně rozpočtu sovětského svazu, nemůže býti jen rozpočtová a finančně politická, nýbrž že důsledkem takovéto snahy by musil býti právě převrat celého státu.

Různý charakter těchto dvou forem státu, třídního státu měšťáckého a třídního státu proletářského, projevuje se také velkou odlišností organisace veřejné správy. U nás projevuje se ve veřejné správě tendence, aby účast obyvatelstva, případně účast zástupců, volených obyvatelstvem, na veřejné správě byla pokud možno snížena. Byl proto vytvořen již také pěkný výraz: "laický živel". Tak bylo v posledních dnech ustavičně opakováno, že účast laického živlu na veřejné správě musí býti omezena. Toto slovo bylo zvoleno ovšem s jasně patrnou tendencí, aby všichni, kteří nejsou byrokraty, byli ihned vylíčeni jako lidé, kteří správě vůbec nerozumějí a kteří jsou ve veřejné správě právě těmi laiky. Účel této politiky je jasný: upevniti nadvládu buržoasie a dáti celou veřejnou správu do rukou byrokracie. V sovětském svazu vidíme tendenci právě opačnou. Zatím co si u nás vládnoucí panstvo láme hlavu, jak by bylo lze odstraniti laické živly, je v Rusku přímo největším problémem, s nímž se zabývají vedle výstavby socialismu - a to vlastně souvisí - problém, jak vytlačíme, jak omezíme byrokracii na nejnutnější míru a jak bychom stupňovali účast - ovšem v Rusku se neříká: "laického živlu", nýbrž - pracující třídy na celé veřejné správě, a to nejen jako u nás na správě obcí, okresů, krajů nebo zemí, nýbrž i na správě soudní a rovněž tak na správě hospodářské, t. j. na správě zespolečenštěného průmyslu a hospodářství. Zatím co se v sovětském svazu usiluje o úplné provedení a uskutečnění myšlenky samosprávy, projevuje se u nás snaha, aby samospráva byla zredukována na minimum. Z těchto příčin a pro důležitost celé státní finanční politiky a celé veřejné správy je pochopitelné, že se dnes celá reakční politika měšťácké koalice koncentruje na tuto věc a zde musí býti opět zjištěno, že tato tendence není vynálezem měšťácké koalice, nýbrž že je dědictvím, které zde koalice všenárodní zanechala koalici měšťácké, která má dílo dokončiti - že se tedy celá reakční politika měšťácké koalice koncentruje v politice finanční a daňové a tím tedy v ministerstvu financí.

Z této příčiny, poněvadž ministerstvo financí a jeho šéf ministr financí dr Engliš je hlavním representantem této reakční politiky nové vládní koalice, z této příčiny podáváme k rozpočtu návrh na škrtnutí služného ministra financí, kterýžto návrh však nemá ten smysl, který mu přikládal finanční ministr v rozpočtovém výboru. Jestliže pan ministr financí v rozpočtovém výboru pravil, že bude sloužiti státu i tehdy, jestliže mu nebude vypláceno žádné služné, pak nikterak o tom nepochybujeme. Jsme přesvědčeni, že nevykonává svůj úřad z důvodu osobního obohacování a ze zájmů osobních. O to vůbec neběží, nýbrž o to, aby bylo demonstrováno proti reakční, finanční a daňové politice, proti reakčním tendencím ve správě, které směřují až ke zničení celé samosprávy, což vše se dnes koncentruje v osobě ministra financí. Abych ukázal, že je zde směrodatný zájem věcný a nikoliv osobní, dovolávám se toho, co napsal předseda klubu českých národních socialistů, dr Emil Franke, v úvodníku "Českého Slova" ze dne 10. listopadu letošního roku, a to pod nadpisem "Důležitost vlastního vědeckého názoru národohospodářského". V závěru tohoto článku se praví: "Engliš politik je zastáncem určitých třídních a stavovských zájmův, kterým slouží jeho politika, nemůže se při tom rozcházeti se svou vědeckou pravdou, se svou teorií. A stejným důsledkem dalším je, že socialisté mají v Englišovi za dnešní většiny nejnebezpečnějšího odpůrce, protože za stavovské a třídní zájmy se postavila vědecká autorita."

Tato poznámka pana dr Frankeho nejlépe vystihla celý Englišův problém a já tyto poznámky podpisuji a podtrhuji. Běží o to, že v osobě finančního ministra dr Engliše se projevuje skutečnost, že to, co je v měšťácké společnosti nazýváno finančním hospodářstvím a je vyličováno jako t. zv. objektivní věda - celá věda měšťácké společnosti je totiž vždy vyličována jako objektivní - není ničím jiným, než služkou majetné třídy, služkou kapitálu.

Musíme však také zjistiti, že tato reakční tendence neprojevuje se jen v hospodářské politice v panu dr Englišovi, nýbrž on podnikl v tomto směru také výlet na pole politické, při čemž projevil názor, že zájem na státu, zájem na veřejné správě, na veřejných věcech souvisí s placením daní. Připomněl jsem to již v rozpočtovém výboru a uvedl jsem to v souvislost s volebním právem do obcí. Avšak dr Engliš toto moje tvrzení opravil a zároveň tento svůj projev zhoršil. Upozornil mne, že se to nevztahuje nikterak na obecní správu, nýbrž vůbec na účast na veřejných věcech a jeho slova zněla: "Špatně spolupůsobí občan při vládě veřejných svazků, na kterého nedolehne daň." Tyto tóny jsou nám velmi známé a vzpomínáme si při tom na člověka, na státníka, který nebyl žádným vědátorem, neboť k tomu není třeba býti vědátorem. Tato slova připomínají nám nebožtíka hraběte Stürgha ve starém Rakousku a na jeho činnost v době velkého boje za vše obecné hlasovací právo v Rakousku v r. 1905. Někteří se budou zajisté ještě pamatovati na slavného "každotýdenního Stürgha". Tuším že to byla "Neue freie Presse", nebo jiný měšťácký list, kde hrabě Stürgh, pozdější nešťastný ministerský předseda rakouský, vykládal alespoň jednou v týdnu, že všeobecné rovné právo hlasovací je nesmyslem a nespravedlností, poněvadž potom dostanou volební právo také lidé, kteří neplatí daně, kdežto volební právo by mělo býti udělováno s hlediska placení daní. Tento názor hraběte Stürgha, jednoho z nejreakčnějších, z nejzkostnatělejších starorakouských šlechticů a byrokratů, slaví dnes svoje radostné z mrtvých vstání, a to přímo z úst ministra financí Československé republiky, finančního ministra, jemuž bylo se strany sociálních demokratů přiznáno, že má v prsou sociální cítění, nebo nějakou podobnou neurčitou věc. Domnívám se, že z toho je dostatečně patrno, jak reakční jsou tendence této vlády, a jak velice jsou tyto reakční tendence ztělesněny v osobě dnešního ministra financí.

Poukázali jsme na to, že není naprosto žádnou náhodou, že se tyto reakční tendence projevují tak zvlášť zřetelně v okamžiku, kdy se vlády tohoto státu zúčastní německá buržoasie. O tom promluvila zde slovo již také historie, že německá buržasie hrála vždy v Evropě nejreakčnější roli. Tato reakce byla německou buržoasii zesílena a vyrůstá z třídních zájmů německé a české buržoasie, která ve svém spojení spatřuje jediný prostředek, aby učinila svou věc, svou třídu a svůj společenský řád v tomto státě tak silné, aby mohla vnutiti pracující třídě pokud možno nejhorší životní podmínky, aby na podkladě zvýšeného zisku, který má býti vyssát z pracující třídy, mohla provésti plnou silou tak zvanou konsolidaci a stabilisaci kapitalistického hospodářství. Jsme si vědomi, že nehrají při tom určitou roli jen ohledy vnitropolitické, nýbrž i politické ohledy zahraniční, a viděli jsme již v posledních dnech, že politika této vládní koalice je plnou parou prováděna nynějšími vládními stranami. O německých vládních stranách bylo by lze říci, že jsou nejvěrnějšími Fridoliny této politiky a této koalice, a to zejména v porovnání se slovenskými klerikáli. Jestliže pan Švehla a ostatní čeští účastníci dnešní vládní koalice porovnávají chování německých měšťáků s chováním slovenských klerikálů, pak vidím zde téměř ne bezpečí, že rozštěpení českého a slovenského národa vzroste (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.), neboť pánové Švehla atd. musí se státi přímo germanofily, vidí-li, jak se němečtí měšťáci krásně chovají a ho podporují a jak nespolehliví a zarputili jsou slovenští klerikálové (Německé výkřiky: A jak laciní jsou!) a ovšem jak laciní. Člověk v tom vidí státní disciplinu, kterou má německá buržoasie v těle, a jak bezpodmínečně německá buržoasie bez nejmenších pochybností řádně a upřímně drží s vládou a se státem, jak jest tomu zvyklá od dřívějška, tato německá buržoasie, která ani nedovede dělati jiné politiky než politiky státotvorné. Často jsme již konstatovali, že se panstvo v oposiční kůži necítí doma. Tato politika bude dokonce vychovávati českou buržoasii a čtli jsme již v českých měšťáckých časopisech různé projevy, že by si česká buržoasie měla vzíti příklad z německé. Vidíme, že se po této stránce začíná již beze všeho postupovati v duchu německé buržoasie. Jestliže se při projevech dne 28. října t. r. upustilo na Hradě od staré české maloměšťácké historické linie Hus, Chelčický, Komenský a nanejvýše ještě Žižka a jestliže na Hradě náhle sáhli k jiné státně-politické historické legendě pro Československou republiku, jestliže se od Husa, Chelčického, Komenského a takových lidí, s nimiž v měšťácké společnosti nelze dobře dělati stát - velmi dobře se to hodí pro učitelské sjezdy a pod. - přešlo k Přemyslovcům, Karlu IV a králi Jiřímu z Poděbrad, nestalo se to jen proto, aby se ve společnosti kapitalisticko-imperialistických států našla lepší representace, representace důstojnější, representace králi a císaři, velkými imperialistickými skutky - rozšíření české říše až k Adrii, snaha dosíci koruny německého císaře - a s níž se proto možno chlubiti, nýbrž zde vězí také trocha německého ducha, ducha německého měšťáctví. Německé buržoasii nelze imponovati Husem a takovými lidmi, takovými intelektuály, nýbrž německé buržoasii je třeba imponovati vysokými botami, trůny, císaři a králi atd. (Potlesk komunistických poslanců.) A chápu také, proč bylo v poslední době v českém tisku náhle objeveno, že československý stát projevuje velký nedostatek, který se jeví v tom, že všude jsou jen pomníky porážek, avšak pomníky vítězství jsou postrádány, že žádný pomník nepřipomíná vítězství v historii českého lidu. Není tím zajisté míněno vítězství Žižkovo nad Pražany a rovněž tak nejsou tím míněna vítězství Husitů pod vedením Žižkovým, nýbrž jsou tím ovšem míněny vítězné činy českých vladařů z doby feudální. Jestliže má býti získána česká buržoasie, pak je jí třeba vybudovati v Československu také alej vítězů. Na takové věci je německá buržoasie zvyklá, takové věci jí imponují. Celkově projevuje se zde však přechod celého režimu, celé státní myšlenky, celé historické státní legendy od stanoviska maloměšťáckého ke stanovisku buržoasnímu a velkokapitalistickému. Je to přímo obdivuhodná schopnost Hradu, jak dovede se přizpůsobiti změně charakteru dějinných epoch a že byla nalezena zavčas nová historická linie. Nesesouvá se chrám svatého Víta a Hrad, nýbrž 28. října 1926 zhroutila se stará maloměšťácko-revoluční historická legenda českých státníků, aby byla vystřídána historickou legendou velkoměšťácko-buržoasní a imperialistickou.

Poněvadž jsme však mluvili také o Slovácích, ukazuje nám právě příklad vyjednávání se Slováky, oč vlastně při celé této politice běží. Sledujme přece trochu všechny dosavadní novinářské zprávy o vyjednávání mezi Švehlou a Hlinkou. V tomto vyjednávání nenalezneme nic z politických ideí, a z politických myšlenek, z ústavy, veřejné správy atd. Jediná věc, s kterou se zde setkáváme, jsou místa županů, ministerská křesla atd. Nedivíme se tomu. Je samozřejmé, že dnes rozhodují v měšťácké politice třídní zájmy, zájmy zisku a že se tato politika stala čachrářstvím. Není také divu, že v době, kdy Švehla stojí v čele vlády, kleslo politické jednání na úroveň koňského handlířství, handlířství na koňských trzích. Nelze se tomu diviti a tento vývoj české politiky byl již před několika lety předpovídán. Vzpomínám na onu velkou schůzi na Slovanském ostrově, která se konala na podzim 1922 po nastoupení první vlády koalice Švehlovy a na které referoval soudr. Šmeral. Druhého dne bylo v referátě "Rudého Práva" o řeči soudruha Šmerala velmi mnoho bílých skvrn. A proč? Poněvadž soudr. Šmeral v této schůzi předpověděl: Pamatujte si, jestliže přijde v čelo vlády Švehla, pak znamená to stržení a úplný přechod celého vládního systému v Československu do tábora nejhanebnější politické korupce. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku.

Posl. Kreibich (pokračuje): Zde nestojí v čele státu vláda, která by byla vedena člověkem, který má politické idee, politické myšlenky nebo něco podobného, nýbrž celá vláda je vedena ve smyslu politického čachrářství.

K tomu v posledních letech také skutečně došlo a vidíme, kam jsme až zabředli. Vidíme však také, kam zabředli ti, kteří tento Švehlův systém podporovali, kteří se ukázali býti vůči Švehlovi slabochy, kteří před tímto Švehlovým systémem vždy více a více ustupovali a tím klesali stále hlouběji do tohoto systému korupce. Jsou to zde tři činitelé. Jedním činitelem je t. zv. Hrad, dále obě socialistické strany, čsl. socialisté a čeští soc. demokraté. A dnes shledáváme, že se dostaly nejen do tohoto systému politické korupce, který nabývá čím dále tím více forem osobní korupce - o tom ještě promluvím -, nýbrž shledáváme též, že tyto kruhy nedosáhly svou povolností vůči Švehlovu systému ničeho jiného, než že se jim dnes dostává kopanců a že i nadále budou častovány kopanci. Vidíme to dnes nejen na zacházení s českými soc. demokraty a s nár. socialisty se strany vlády, a toto špatné zacházení zabíhá tak daleko, že dochází k persekuci. Persekuce je totiž s této strany spatřována již v tom, když jsou soudně vyšetřovány peněžní aféry a aféry finanční korupce. (Veselost komunistických poslanců.) Takovéto jednání je již nazýváno persekucí. Tak nepěkně postupuje Švehla proti svým dřívějším spojencům, že jim ani nedovoluje korupci, kterou se svého stanoviska považoval vždy za něco samozřejmého. (Výkřiky posl. Wünsche.)

Avšak vidíme, že již třetí činitel je dnes častován kopanci. Vidíme to velmi jasně na osudu zahraničního ministra dr Beneše. Musím se přiznati, že dnes je třeba se velmi přemáhati, aby za této situace se dalo mluviti v této rozpočtové debatě vůbec o zahraniční politice, která vůbec není, a kdy vůbec nevíme, zdali ještě nějakou zahraniční politiku máme. Jedno však musí býti zjištěno, a my jsme to zjistili již v rozpočtovém výboru, že tento osud zahraničního ministra dr Beneše je s hlediska politického zásluhou - tohoto slova nemůžeme pana Beneše ušetřiti - v tom smyslu, že byl zaviněn ustavičným ustupováním také ve vnitřní politice před celým Švehlovým systémem, před systémem, který byl zaviněn bývalými představiteli národní revoluce, že po uskutečnění státu neznali žádné jiné starosti, než jak bychom pokud možno nejrychleji skoncovali s revolucí a se vším, co čpí revolucí? Taková byla první starost tohoto panstva a k tomu účelu spojili se s českou buržoasií, nejen s Kramářem a Švehlou, nýbrž i se Šrámkem a tím dostali se tam, kde jsou dnes vlastní svou vinou.

Tento vládní systém krajní reakce proti pracující třídě je ovšem vybudován také na myšlence, že se musí podařiti zdolati za každou cenu odpor pracující třídy proti celému systému. Především - je to věc naprosto samozřejmá, je to vývoj ve všech kapitalistických státech - vystupuje kapitalistická reakce ovšem jen proti straně komunistické. Tento Švehlův systém nesnese žádného probuzení dělnické třídy, žádného energického odporu proletariátu proti stabilisačním opatřením. Tento Švehlův systém nemůže snésti žádné jednotné fronty proletariátu v třídním boji proti buržoasii, proti státu. Jednotná fronta proletariátu a jednotná organisace odborová znamená pro tento Švehlův systém krajní smrtelné nebezpečí. A právě proto musí se také tento Švehlův systém proti tomuto nebezpečí brániti a musí především ovšem vypáliti proti straně, která zastupuje nejenergičtěji myšlenku revolučního třídního boje a myšlenku proletářské jednotné fronty a jednotné organisace. A proto ty pokusy, které byly již tak často podniknuty a které se v poslední době stupňovaly, aby komunistická strana byla všemi prostředky zdolána, a především pokusy, aby za pomoci afér, především afér špionážských a po případě také za pomoci atentátů na presidenta - takové věci jsou chovány v reservě - byla vytvořena nálada, za které by se mohla vláda vůči veřejnosti odvážiti zdeptati komunistickou stranu, za které by se vláda nemusila již také obávati odporu pracující třídy, aby zejména byla vytvářena nálada, která by zničila sympatie dělnictva ke komunistům. V tomto ovzduší byla také inscenována proti nám poslední špionážská aféra. Mluvili jsme o tom již v rozpočtovém výboru a o vojenské stránce budeme mluviti ještě zde. Bude třeba mluviti také ještě o leporellském seznamu špionážských procesů, který byl čten panem ministrem nár. obrany Udržalem v rozpočtovém výboru.

Chci připomenouti pouze jedno. Bylo poukazováno také na t. zv. vyzvědačskou aféru v Jihlavě. Proč byla právě Jihlava vyhlédnuta za bod, z něhož má býti rovněž komunistická strana vypáčena? Snad přijdeme na stopu příčiny jihlavské špionážské aféry, jestliže vezmeme do ruky druhé číslo našeho orgánu "Der Soldat". Tento list popudil vládní koalici a rozhořčení státotvorných v rozpočtovém výboru nebylo ani tak veliké při vypočítávání špionážských procesů, nýbrž dostoupilo vrcholu, když pan ministr sděloval strašlivou novinu, že komunisté vydávají pro vojáky časopis. Tento časopis "Der Soldat" vychází však před celou veřejností a podléhá censuře státního zastupitelství zrovna tak, jako každý jiný list. A já jsem přesvědčen, že státní zastupitelství má, pokud se týče "Soldata" a "Vojáka", zvláštní instrukce a že v této věci musí dávati bedlivý pozor. V těchto časopisech nemohou býti tedy uveřejněny nebezpečnější věci než v listech ostatních. Avšak sama skutečnost, že tento list je určen pro vojáky, vyvolává pobouření, a toto pobouření lze si vysvětliti tím, že jsou plným právem projevovány obavy, že vojáci sáhnou ovšem raději po časopise, který nese název "Der Soldat", resp. "Voják" tím spíše, že mohou také čísti, co je psáno v komunistických listech. V druhém čísle tohoto časopisu "Der Soldat" je výtah z plukovního rozkazu čís. 235 pěš. pl. 31. "Arco", ze dne 14. října 1926. V tomto přísně tajném rozkaze se praví: "Ministerstvo nár. obrany výnosem č. j. 5776 (důvěrné) zakazuje přechovávání a rozšiřování ve vojenských ubikacích měsíčníku "Voják", vydávaného posl. Hakenem ze Žižkova. Zakazuji také zasílání tohoto tiskopisu poštou do vojenských ubikací aktivně sloužícím vojenským osobám." V druhé části tohoto rozkazu se pak praví: "Z celé posádky jihlavské přihlásilo se pouze 89 odběratelů časopisu "Bratrství". Tento malý počet odběratelů dokazuje, že význam, který přičítá ministerstvo národní obrany tomuto časopisu pro morální výchovu vojska, jakožto pojítku všech složek armády, nebyl u velitelů oddílů náležitě pochopen a oceněn. Není myslitelné, že by při náležité a důkladné propagaci tohoto listu mezi vojskem veliteli oddílů, důstojníky jim přidělenými, našlo se v tak veliké posádce jako Jihlava pouze 89 odběratelů. Snažte se poznovu důkladným poučením získati nové odběratele."

Setkáváme se zde tedy především s konkurenční závistí. "Der Soldat" a "Voják" jsou více čteny, než nudné "Bratrství". Alespoň se zdá, že patriotismus je vojákům při nejmenším nudnější, než komunistická propaganda. (Veselost na levici.) V druhé řadě je to však také strach ministerstva nár. obrany, že vojáci by mohli z časopisu "Der Soldat" vssáti do sebe komunistický jed. Tento tajný plukovní rozkaz dostal se do našich rukou.

A z této skutečnosti lze odvoditi zvláštní slidičství po komunistech a špionech v jihlavské posádce. Pravíme otevřeně: "Není skandálem, že takové rozkazy musejí býti přiváděny na denní světlo cestou t. zv. špionáže, nýbrž je skandálem, že vůbec takové rozkazy existují, poněvadž voják jakožto státní občan má právo čísti, co se mu zlíbí, a poněvadž ministerstvo nár. obrany nemá mu v té věci co poroučeti. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.) A za druhé je ještě horším skandálem, že se tak děje pomocí tajných rozkazů. Svědčí to o špatném svědomí pana ministra nár. obrany a o tom, že je si vědom, že to není v pořádku, poněvadž se s takovýmito rozkazy neodvažuje na venek a proto vydává rozkazy tajné. Nemá tolik odvahy, aby otevřeně řekl: Zakazujeme našim vojákům rozšiřování a čtení "Soldata" a "Vojáka". A za třetí prohlašujeme, že považujeme za své dobré právo pečovati, aby se veřejnost dověděla, jak se na vojně nakládá se státními občany. Tuto špionáž budeme prováděti dále, poněvadž je právem státních občanů a poněvadž ministerstvo nár. obrany nemá takovýmto způsobem postupovati proti státním občanům ve stejnokrojích.

Tolik zatím k aféře špionážské. V souvislosti s tím byla se strany agrárníků a nár. demokratů projevena žádost, aby všichni komunističtí zaměstnanci byli ze státní služby vyhozeni. Je věcí vlády a státotvorných stran, aby uvažovaly, co je jim milejší, míti ve státní službě tolik a tolik otevřených komunistů či dvojnásobný počet komunistů tajných? My jen prohlašujeme: Jako jsme dovedli zařídit: že máme ve státní službě tolik a tolik tisíc otevřených komunistů, dovedli bychom také provésti svou organisaci a svou práci, abychom měli ve státní službě ještě jednou tolik tajných komunistů. Kdyby vláda skutečně něco takového zamýšlela, budeme ovšem potom mluviti také o otázce, jak lze srovnati s ústavou zásadu, že přívrženci určité politické strany nesmějí býti ve státní službě. Je známou věcí, že pánové by takovéto zásady v praksi rád prováděli, avšak že jak oni, tak také celá demokracie jsou příliš zbabělí, aby to doznali otevřeně také ve svých zákonech a v ústavě. Donutíme je však k přiznání barvy a dáme tuto otázku na denní pořad politiky. Jsme pevně přesvědčeni, že my při tom škodu neutrpíme, jestliže zástupcové t. zv. demokracie šlapou svou demokracii a svou ústavu.

Bylo projeveno také přání, aby komunistická strana byla rozpuštěna. Snad by se pánové mohli obtěžovati a podívati se na Polsko. V Polsku je komunistická strana již několik let rozpuštěna a několik let je polské komunistické straně znemožněno založiti legální organisace a konati schůze, a vydávati legální tisk. Pánové však vědí, čtou-li noviny, že z Polska docházejí častěji zprávy o komunistickém nebezpečí než z Československa. A právě poslední volby do nemocenských pokladen ve Varšavě, kde komunistická strana přes všechen teror a přes pomoc prokázanou vládě při tomto teroru se strany socialistů, ukázaly, že z voleb do nemocenských pokladen, tedy z voleb, kterých zúčastňují se dělníci, vyšla komunistická strana přesto nejsilnější.