Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Při sociálních výdajích se pan dr Engliš nesmírně vychloubal tím, co vše Československo v institucích sociální péče zařídilo. A aby tyto výkony co nejvíce vyzvedl, shrnul nejen to, co jest obsaženo v kapitolách "Sociální péče", "Zdravotnictví" a "Zásobování", nýbrž připočetl k sociálním výdajům také pense, jež platí stát svým zaměstnancům, jako by nebylo povinností zaměstnavatele tento náklad nésti. Není to žádná všeobecná péče, nýbrž toliko zaopatření zaměstnance zaměstnavatelem. Ministr financí šel ještě dále a jest přímo směšné, praví-li ve svém exposé, že tu ani všechny druhy sociální péče nejsou zahrnuty. Slyšte a žasněte: Neboť také to jest částí sociální péče státu, že objednává pro státní potřebu uhlí z dolů horší kvality a že se při krytí státních potřeb nehledí na kvalitu, nýbrž na potřeby dělnictva. To prý jest činností sociální péče československé vlády. V rozpočtovém výboru jsme navrhli, aby stát, tak jako se to dálo dříve, zákonodárnému sboru periodicky prokazoval, odkud vlastně béře režijní uhlí. Žádali jsme takový výkaz, ne abychom vyzkoušeli odůvodněnost tvrzení pana ministra financí, nýbrž abychom poznali prameny korupce (Souhlas na levici.) a nedbá-li pan ministr financí o to, aby takové výkazy byly předloženy a bylo-li podávání těchto výkazů zastaveno, jest to jedině proto, aby se zatajilo, kde se korupce provozuje a které jsou prameny, z nichž ministerstvo železnic béře své uhlí. Bylo by bývalo skoro lépe, kdyby se pan ministr financí nebyl dotýkal této, pro vládu poněkud choulostivé otázky, objednávání režijního uhlí. Neboť ožehavost tohoto místa by mu mohla býti poněkud nepříjemnou a nebezpečnou - nemyslím jemu osobně, nýbrž vládě. Pročítáme-li dále vývody ministra financí, musíme vysloviti své překvapení nad tím, jak se názory pana dr Engliše změnily. V pátek zmínil se ve své řeči kol. Kreibich, že sociální demokraté odkryli u ministra sociální žílu. Nevím, koho se týkal tento skrytý útok, poněvadž kol. Kreibich nerozlišoval mezi námi a českými sociálními demokraty, nýbrž mluvil toliko všeobecně o sociálních demokratech. Přiznávám se nepokrytě, že jsem v rozpočtovém výboru připomněl panu ministru financí jeho lepší minulost a dovolil jsem si mu nejen něco přečísti z jeho brožury o dani z obratu, nýbrž připomněl jsem mu i leckterý jeho článek v jeho orgánu "Lidových Novinách". (Posl. Pohl [německy]: To bylo než se stal správním radou Důlní a hutní společnosti!) Vyslovil jsem své překvapení nad tím, že nastala taková změna v názorech pana ministra financí. Možná, že má kol. Pohl ve svém výkřiku pravdu, že to bylo dříve, než se stal správním radou Důlní a hutní společnosti, ale myslím, že to nebylo jedinou příčinou změny názorů pana ministra financí, nýbrž že se dr Engliš nyní cítí zcela finančním ministrem celní koalice, když přece v tomto kabinetu nezastupuje žádnou stranu, nýbrž jest vlastně ministrem-úředníkem. (Posl. Pohl [německy]: Koupený vědátor!) Možná, že máš pravdu, že jest nutno s ním nakládati jako s koupeným vědátorem, a tak bych s ním také chtěl nakládati - vždyť se dal vládou k tomuto účelu zneužíti. Ale čteme-li jeho exposé, dojdeme ještě k jinému názoru, totiž že ministr financí dr Engliš chce tu podat důkaz své způsobilosti býti členem strany agrární. Tak alespoň vypadají jeho výroky, odůvodňující činy celní koalice. Dr Engliš však při odůvodněni rozpočtu nevystoupil toliko jako mluvčí agrárníků, nýbrž prohlásil také ve svém exposé, že peníze, které Československo vydává na kulturní účely, nutí k vážným úvahám v tom směru, odpovídá-li naši národohospodářské síle. Pan ministr financí řekl, že by nebylo možno budovati kulturu na hmotné bídě. To znamená, že jest podle jeho názoru nutno šetřiti i na výdajích kulturních, že jest nutno snížiti také školní rozpočet. Tato část jeho výkladu nalezla ihned ohlas a nebyl to právě klerikál, nýbrž byl to pan dr Kramář, který vystoupil a prohlásil, že jest nutno šetřiti také na výdajích kulturních, neboť není prý možno v době nouze vynakládati příliš velké částky. Pan dr Engliš se stal reakcionářem nejen při odůvodnění státního rozpočtu, nýbrž i jinde.

Pan dr Engliš se již ve svém exposé obíral daňovou politikou státu a vyložil, jaké rozdíly nutno dělati mezi daněmi z výroby a ostatními druhy daní, jak jest nutno v Československu provozovati takovou politiku, abychom se stali schopnými konkurence a že jest proto dlužno daň z výroby snížiti, abychom mohli naše výrobky za hranicemi prodávati laciněji. Přihlédneme-li, jak to pan dr Engliš s těmi daněmi myslí, stačí jen se podívati na daňový zákon, který byl sněmovně předložen. Snížení daní tříd zámožných, uvalení daní na třídy nemajetné nebo alespoň nestejné snížení daňových břemen u tříd nemajetných a zámožných. Ministr financí spatřuje zvláštní zatížení produkce a břemeno, zvyšující náklad v tom, že někteří zaměstnavatelé neužívají svého práva strhovati zaměstnancům daň z příjmu, a že ji platí sami. Zvláště bankovní úředníci mu udělali. Úroková míra musí býti snížena a nejúčinnějším prostředkem ke snížení úrokové míry jest zmenšení režijních nákladů, jehož se dosáhne tím, že si zaměstnanci musí platiti daň z příjmu sami. Pan ministr financí byl tiskem vyzván, aby toto své stanovisko blíže odůvodnil a napsal do "Lidových Novin" článek o nepřenosnosti daně z příjmu. Na otázky, které mu byly položeny nebo které si objednal - což je konečně lhostejné - odpověděl: "Převezme-li podnikatel za svého zaměstnance placení daně z příjmu, ztrácí tato daň svůj charakter a stává se části výrobního nákladu. Dotýká se výrobku již před jeho dohotovením, mění se tedy v daň z výroby - což jest daň, kterou metodologicky nutno nejvíce potírati." Proto pryč s tím nešvarem, tkvícím v tom, že se zaměstnancům daně nestrhují, nýbrž že daň zaplatí podnikatel. Jako by to byl nějaký nový zjev, mající stát o něco připraviti. Vždyť víme, že od té doby, co daň z příjmu existuje, mnoho soukromých podniků neužívá svého práva ji strhovati. Ale podnikatelé nejsou žádnými dobrodinci, nestrhují-li osobní daň z příjmu, neboť neplatí tuto daň ze svého, nýbrž platí svým zaměstnancům o tolik menši plat nebo služné. Tak se věc vlastně má. Pan ministr financí se velice mýlí, myslí-li, že to lze beze všeho provésti, neboť každá změna dosavadního systému by těžce poškodila ony zaměstnance. Přesunutí daní na ně neznamená nic jiného, než zmenšení jejich dosavadních příjmů, jež beztoho neodpovídají drahotě živobytí.

Pan ministr financí však nemluvil toliko o šetřeni ve státě, nýbrž mluvil obzvláště o špatném hospodářství u autonomních sborů a o tom, že jest tu nutno zavésti nucené šetření.

Jaké má zde úmysly? Poznáme je u části předložených daňových zákonů. Již při této příležitosti se můžeme právem se vší rozhodností tomuto úmyslu opříti. Nemohu při této příležitosti pominouti otázku, kterou jsem načal již v rozpočtovém výboru. Obce jsou nuceny nésti značná břemena, jež by vlastně náležela státu: výdaje zdravotní, školní, na péči o nezaměstnané, na něž stát tak málo přispívá. Obce trpí také nesmírně tím, že jim stát odňal daňovou výsost a že jsou odkázány vše neb většinu si opatřiti přirážkami. Jaké výše tyto přílišným zatížením v některých obcích dosahují, vidíme zvláště na Moravě. Tam se nadto platí ještě t. zv. třetina ošetřovacích nákladů. Obce jsou povinny zaplatiti třetinu ošetřovacích nákladů z vlastních peněz. V některých obcích to činí sta procent daňové sazby. Když jsme se této otázky dotkli, odpověděl nám pan ministr financí: Není prý možno to odstraniti. Jest prý spíše nutno to, co na Moravě platí toliko výjimečně, zavésti také v ostatních zemích státu. Musím prohlásiti, že jsme odhodláni se opříti nejen zachování třetiny ošetřovacích nákladu na Moravě, ale také jejímu uvalení na obce v ostatních zemích.

Onen ministr financí, který mluví o šetření u autonomních sborů, měl by se také starati o státní dluhy poněkud více, než to učinil. Státní dluh činí 35 miliard. Částku 1.000,900.000 Kč vyžadují si úroky, 600,000.000 umořování, 50,000.000 správa státních dluhů a pan ministr financí se chlubí tím, že může konečně předložiti zákonodárnému sboru seznam státních dluhů. Podivně působí, čteme-li ve zprávě, která se má předložiti zákonodárnému sboru, že tento výkaz jest "takřka" úplný. Toto "takřka" jest poněkud zvláštní. Pan zpravodaj se také zabýval státním dluhem a prohlásil, že jest zcela zbytečno si jeho výší lámati hlavu, dokud nelze určiti výši dluhu reparačního, a mínil, že jsou to fantasie, mluví-li se o 20 miliardách. Mohu panu zpravodaji říci, že jsme slyšeli nejen o 20 miliardách, nýbrž že jsme slyšeli také o obnosu 30 miliard, a že to nebyl jen tak někdo, kdo to mimochodem řekl, nýbrž že tím člověkem, jenž mluvil o těch 30 miliardách, byl ministr zahraničí dr Beneš. (Zpravodaj posl. dr Hnídek: Pane kolego, ten mluvil proti té cifře, ten mluvil proti těm 30 miliardám!) Vím již, že byl proti nim. Pane generální zpravodaji, ani my nemáme zájem na dosažení pokud možno vysokého čísla, nýbrž máme stejně jako pan dr Beneš a vy eminentní zájem na tom, aby náš dluh byl co nejmenší. Neboť obyvatelstvo musí dluhy zaplatiti a sehnati úroky. Chtěli bychom však konečně věděti, kolik jsme dlužni, aby to na vás mělo odstrašující a výchovný účinek, abyste viděli, jak se musí šetřit na všech neproduktivních výdajích. Jen proto, a ne snad, abychom vás uváděli do rozpaků, chceme míti konečně jasno o tom, co jsme dlužni, a bylo by velice dobře, kdyby se při sestavování rozpočtu poněkud více pamatovalo na tento dluh, který tu jest. Občanstvo trpí nesmírně tlakem daní, jemuž jest vydáno. Zatížení občanstva, hlavně hrazením neproduktivních nákladů jest veliké. Pan generální zpravodaj Hnídek nám ve svém odůvodnění vyložil, že nemáme příčiny k stížnostem a nářku, daří prý se nám dobře. Stejně jako pan ministr financí mluvil i pan generální zpravodaj o tom, že krise není u nás horší než jinde, že již překročila vrcholný bod, že nás očekávají příznivé doby. Pan zpravodaj přinesl také číslice a srovnával Československo s cizinou a vykládal, že jsou země, kde na počet obyvatel převedeny, jsou výlohy rozpočtu daleko větší než u nás. Ano, pan generální zpravodaj nám vysvětlil, že jsme již blízcí rozpočtu mírovému, že se blížíme číslicím předválečným. Byl bych jen rád viděl, kdyby byl pan generální zpravodaj při té příležitosti také zjistil, zda příjmy obyvatelstva tohoto státu a hospodářské poměry jsou již také stejné, jako před válkou, kdyby byl srovnal kupní sílu mzdy a její výši u jednotlivých dělníků se mzdami předválečnými. Pak bychom se mohli radovat a chlubiti, a ne s čísly, jež uvedl pan generální zpravodaj. Srovnával-li pan generální zpravodaj číslice ciziny s Československem, pak mu mohu říci, že s číslicemi jest vždy možno prováděti kejkle. To není žádné umění! Musíme však uvážiti celkové zatížení obyvatelstva na př. v Anglii, se všemi přirážkami nejen státními, nýbrž i autonomními. Pak již poznáte, že srovnání s Československem trochu kulhá. A nejen to, musíte také srovnati příjmy obyvatelstva v Anglii a jiných zemích s příjmy u nás, a pak se nebudete již dívati tak růžově, jak se to dálo ve vaší zprávě. Tu již budou vaše brýle černě zbarveny a poznáte, že nemáme příčiny k jásotu, nýbrž právě naopak, že máme všechny příčiny k pláči. Krise ještě dávno nepřekročila svůj vrcholný bod a není u nás o nic méně bolestná, než v ostatních zemích. Číslice, jež nám uvádíte o nezaměstnanosti, jsou také jen poměrné. Jak jsem již na pana generálního zpravodaje volal za jeho řeči, záleží při záznamu nezaměstnaných na způsobu počítání, je-li možno počítati všechny nezaměstnané, počítají-li se jen ti, kteří dostávají podporu, nebo ti, kteří se uchylují k úřadům zaopatřujícím práci. Tvrdím, že nelze dosíci správných čísel. Neboť docházím-li stále a stále do úřadu opatřujícího práci a slyším-li, že práci dostati nemohu, nejdu tam již, poněvadž jest to zbytečné. Tyto úřady tedy zaznamenají jen nepatrný zlomek nezaměstnaných. A v číslech o nezaměstnaných jste neobsáhnul všechnu bídu lidu. Jděte jen ven do průmyslových oblastí tohoto státu a podívejte se, jak to vypadá se zaměstnaným dělnictvem, že se částečná zaměstnanost stala trvalým zařízením, že jsou podniky, v nichž jsou dělníci zaměstnáni 8 dní v měsíci, a že jsou na tom dobře, mají-li pravidelné zaměstnání po 3 dny v týdnu, jsou-li jen po polovinu normální doby v práci. Zde jest bída velká a na to jest přirozeně nutno vzíti ohled. Vláda má však v úmyslu nejen utiskovati tam, kde by bylo třeba podpory, vládní strany způsobily nejen další zhoršení zdražením životních potřeb - následek to cel a celní politiky - nýbrž mají také v úmyslu, a pan ministr financí to také prohlásil, zavésti volné hospodaření byty, neboť prý jedině volnou konkurencí na bytovém trhu může býti podnícen náležitý stavební ruch. Zákon o podpoře stavebního ruchu, jehož bychom měli tak zapotřebí, se neprovádí, nikdo se ho nechápe, ale my víme, že se tu zamýšlí zákonem o stavebním ruchu zvýšiti činže, víme, jaké to má následky. Většina majitelů domů zvýšila již činže ve starých domech značně, ale jsou dosud výjimky v chudých krajinách a u zcela chudých lidí, kde se domácí dosud ostýchali činži zvýšiti. Kdyby však došlo k této novelisaci, k této vámi ohlášené reformě, bude i těm nejchudším činže zvýšena a nastane další zubožení. Víme přece, že můžeme od vládní většiny čekati takovéto protisociální jednání, činy a úmysly.

V rozpočtovém výboru to byl jeden pán z německé živnostenské strany, jenž si při projednávání státního rozpočtu trpce stěžoval na nesmírnou škodu, kterou působí obchodníkům nařízení nedělního klidu. Ovšem, pro pány ze živnostenské strany by bylo velice nebezpečné zabývati se rozpočtem a jeho kritikou, neboť kdyby měli rozpočet oceniti tak, jak by to odpovídalo zájmům občanstva, tu by musili hlasovati proti rozpočtu. Aby se tomu vyhnuli, chtějí se zabývati vším možným, jen když to nesouvisí s rozpočtem. Prolomení zásady nedělního klidu jest největší bolestí pánů z německé strany živnostenské, prolomení zásady osmihodinné pracovní doby jest bolestí pánů agrárníků, pryč s osmihodinnou pracovní dobou a pokud možno se sociálním pojištěním, nebo alespoň pryč se sociálním pojištěním zemědělců - to jest volání s obou stran sněmovny, to jsou ty společné zájmy, jež svedly dohromady pány měšťáckých stran z prava i z leva, pryč s činy dřívějšího Národního shromáždění, reakční činy, jeden po druhém, to jest jejich cíl. Naším zájmem však jest, aby zákon o sociálním pojištění byl proveden, třebaže s ním přirozeně ve všech směrech nesouhlasíme. Stěžují si dnes na př. na to, že děvče, jež jest nyní účastno sociálního pojištění, nedostane nic, přestane-li býti povinno pojištěním, že to děvče nedostane nic, když se provdá. My, němečtí sociální demokraté, jsme to při projednávání zákona o sociálním pojištění pokládali za velikou krutost a žádali jsme, aby stejně jako při pensijním pojištění soukromých zaměstnanců i při sociálním pojištění vracely se premie, nemá-li někdo více povolání, podrobeného pojištění. Tento náš návrh na provedení této změny zákona v sociálním pojištění byl tenkráte odmítnut. Mluvím-li o sociálním pojištěni, mám na zřeteli hlavně to, aby byly konečně provedeny volby do sociálních pojišťoven, aby zákonní zástupci pojištěných měli možnost je spravovati a aby tím pojištěnci nabyli důvěry k pojišťování a k jeho orgánům. Ale pánové z vládních stran nechtějí o volbách nic slyšeti. Jen žádné volby, to by bylo nebezpečno! A tak slyšíme, že se podle sdělení pana ministra Šrámka chystá zákon, jenž by umožnil bezpodmínečné dosazení správních komisí a jmenování rozhodčích soudců, jen aby nemusilo dojíti k volbám. Odůvodnění těchto úmyslů jest zcela malicherné, říká se, že volby ještě nejsou možny, jelikož organisace není ještě zcela vybudována a že jest ještě nutno založiti společenstevní pokladny.

Víme, že se nemáme zabývati toliko touto věcí, jsou tu ještě jiné úmysly, mimo jiné má býti podržena služební doba 18měsíční, také předloha, pro kterou jsou německé občanské strany ochotny hlasovati s odůvodněním: Německý rolník potřebuje dobře vycvičenou armádu. To jest poslední důvod, který "Deutsche Landpost" uvádí pro náhlé přátelství k českému militarismu. Pánové zemědělci, křesťanští sociálové a živnostníci budou hlasovati nejen pro rozpočet a pro každou jeho položku, oni budou hlasovati i pro osmnáctiměsíční služební dobu. A když jsme si ty pány poněkud dobírali a prohlásili, že se rádi podíváme, jak budou hlasovati pro disposiční fond s 8 miliony korun, pro francouzskou misi s více než 5 miliony, pro všechny výdaje vládního tisku, proti nimž dosud bojovali, pro pozemkový úřad, v němž nemají dosud žádného zástupce, tu nám odpověděl zástupce německých stran, kol. Windirsch: "No dobře, to jsou chybičky a je to jako v každém manželství z rozumu, že se člověk nesmí na takové vady ohlížeti." Jest to tedy sňatek z rozumu a zastírají vady krásy, na něž jsou ochotni přistoupiti. A všechny naše pozměňovací návrhy, pro něž by byli povinni hlasovati podle slibů, jež dali svému voličstvu a pro svoji minulost, odmítli spolu s ostatními stranami koalice a my se tedy dočkali i u této koalice stejné nevšímavosti k naším podnětům, jako u koalice dřívější. Ale nejen stejně nevšímavě se chová tato vláda jako předešlá, nýbrž ani ona se necítí býti povinnou zachovati vážnost zákonodárného sboru, necítí se povinna splniti požadavek sněmovních stran, mají-li tyto zájem na tom, aby žádaly od vlády vysvětlení.

My, němečtí sociální demokraté, jsme právě podali návrh, aby se pan ministerský předseda zúčastnil zasedání sněmovny a aby se vyjádřil o poslední korupční aféře. Poslední dobou se o koburské aféře mnoho mluvilo a psalo. Nechci se touto aférou důkladněji zabývati, chci toliko prohlásiti, že máme veliký zájem na tom, jak při zákonu o fideikomisech došlo k t. zv. lex Cyrill. Žádali jsme za vysvětlení již v rozpočtovém výboru a podotýkám, že já jsem byl prvním poslancem, jenž již při kapitole "ministerstvo spravedlnosti" žádal za vysvětlení a postavil požadavek, aby se nestalo nic k ututlání této aféry. Odpověděl mi referent ke kapitole "ministerstvo spravedlnosti", pan dr Matoušek a prohlásil, že i on jest pro to, aby nebylo nic ututláno. Vysvětlení se nám tenkráte však přece nedostalo, teprve pan odborový přednosta ministerstva spravedlnosti, dr Hartman se vyslovil, a to ne ve výboru, nýbrž v tisku a zástupce ministerstva zahraničí. Bylo zajímavé, že každý z pánů říkal něco jiného, že byl rozpor mezi zástupcem ministerstva zahraničního a zástupcem ministerstva spravedlnosti. Žádné z obou ministerstev nechtělo býti vinno lex Cyril. Jest to pochopitelné, neboť lex Cyril jest nejen důkladnou ostudou, nýbrž jest též důkladnou blamáži pro ony pány právníky, kteří tento dodatek k zákonu o fideikomisech vypracovali. Blamovali se totiž tím, že připojili tento dodatek k rakouskému zákonu, jenž tu nemá platnosti a opomenuli při tom uvážiti, že se to týká zákona uherského. Nejzajímavější na tom jest, jak se vůbec takový návrh mohl vyskytnouti a kdo to byl, kdo tento návrh podal. Chci pánům připomenouti jednání z 26. července 1924. Tenkráte byl tento bod vzat z denního pořadu. Zatím co se jednalo o body jiné, radila se o něm "pětka". O tomto dodatku se nejednalo ani v ústavním výboru, ani v podvýboru, nýbrž ve vedlejším parlamentu, a tento vpašoval návrh dodatku do zákonodárného sboru. Nechceme však vyjasnění toho, zda návrh tohoto dodatku zhotovil a dodal Bobek či ministerstvo zahraničí nebo ministerstvo spravedlnosti, nýbrž zajímá nás, proč byl dosavadní vyšetřující soudce sesazen, proč byl stání zástupce vyměněn a jiný státní zástupce pověřen touto záležitostí. Byl-li vyšetřující soudce přetížen, proč mu nebyla odňata ostatní agenda a nebylo mu ponecháno další vyšetřování lex Cyril? V každém jiném státě by byl ministr ochoten na tyto otázky odpověděti. Zde však toho nemůžeme dosáhnouti. Četli jsme v novinách, že pan ministr spravedlnosti dal si předložiti spisy, aby je prostudoval. Nestačí nám, že pan ministr tyto spisy čte, chtěli bychom také výklad o tom, co v těch aktech nalezl. V každém jiném státě by ministr spravedlnosti přišel do parlamentu a podal by zákonodárnému sboru zprávu o aféře, která rozvířila tolik prachu. Kdyby to snad činilo panu ministru spravedlnosti potíže, nemáme nic proti tomu, aby pověřil tímto úkolem svého odborového přednostu. I to by nám stačilo, ale chceme míti jasno o tom, co jest. V každém jiném státě, v němž by došlo k takovým útokům, jaké se dějí proti ministru školství dr Hodžovi, by ministr uznal nutným předstoupiti před zákonodárný sbor a pověděti mu pravdu. V žádném jiném státě by ministr nemohl býti zatažen do podobné aféry, aniž zástupce vlády neuznal nutným odpovídati se zákonodárnému sboru. Jest to nevážnost k zákonodárnému sboru a jeho právům, že se neuznalo dosud za nutné dobrovolně předstoupiti před plenum a podati mu vysvětlení. Povinnosti těch pánů bylo nečekati na vyzvání a dostaviti se sami od sebe před parlament.

Uvážíme-li a vytkneme-li si, že při jednání o rozpočtu nejde jen o prozkoumání jednotlivých položek rozpočtu a zjištění, lze-li s jednotlivými položkami souhlasiti, nýbrž že s povolením rozpočtu jest také spojen projev důvěry vládě, tu jest pochopitelno, že nás není možno získati pro podobný projev důvěry a že budeme hlasovati proti rozpočtu nejen proto, že nesouhlasíme s jeho obsahem, nýbrž také, že tímto činem chceme vládě vysloviti nedůvěru. (Souhlas a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Pekárek. Dávám mu slovo.

Posl. Pekárek: Slavná sněmovno! Letošního roku je to poprvé, co živnostensko-obchodnická strana středostavovská má příležitost, aby zaujala positivní stanovisko k státnímu rozpočtu. Vím, a slyšel jsem to již také v rozpočtovém výboru, že budou i zde pánové, kteří budou prohlašovati, že vedoucím motivem našeho positivního stanoviska je okolnost, že jsme příslušníky vládní většiny a že dokonce jeden z vládních resortů jest obsazen příslušníkem naší strany. Vím také, že daleko více než ve starých parlamentech v moderní demokracii se uplatňuje při politickém konání a činění pojem stranickosti. Tolik však mohu prohlásiti jménem své strany, že pokud šlo o naše stanovisko k státnímu rozpočtu v dřívějších letech, nebylo pro nás nikdy vedoucím motivem politické stranictví, již proto ne, že my, kteří vedeme stranu a vrstvy, které vytvořily naše politické hnutí, dříve ještě nežli náš obnovený stát stal se skutkem, zaujímali jsme k tomuto státu positivní stanovisko. My jsme si obnovu tohoto státu přáli a již z toho jasně vyplývá, že jsme si předem byli vědomi své povinnosti k státu, zejména po stránce finanční. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Pakli jsme zaujímali k státním rozpočtům až do loňského roku stanovisko oposičně kritické, bylo to prostě výrazem našeho názoru, že vývoj politických, hospodářských, sociálních a kulturních poměrů v našem obnoveném státě dál se směrem, s nímž jsme souhlasiti nemohli. Ale na tomto vývoji nemohli jsme tehdy jakožto malá strana, ani kdybychom snad byli bývali součástkou vládní většiny, podstatně nic změniti.

Soudím, že idealistické zaujetí pro stát nemůže nikdy jíti tak daleko, aby toho, jenž miluje doopravdy svůj stát, dovedlo až tam, že by slepě, bez úvahy hlasoval pro všechno, co se mu pod firmou "státní potřeby" ke schválení předkládá, jako tomu bylo loňského roku a v dřívějších letech, a co vlastně bylo výrazem vypjatého politického stranictví a chci býti hodně kritickým - co ostatně se jeví i na letošním rozpočtu a musí se to tam jeviti, poněvadž rozpočet nemohl býti násilně přetvořen, neměla-li býti násilně přerušena kontinuita poměrů. I na letošním rozpočtu jsou patrny mnohé věci, se kterými bychom zásadně souhlasiti nemohli. My tedy ani dnes netvrdíme, že by náš rozpočet byl naprosto ideální, že všechno to, co se na živnostnictvu a obchodnictvu požaduje ke krytí jednotlivých rozpočtových položek, jest úměrno tomu, co se živnostnictvu poskytuje ve formě kulturních, zvelebovacích a výrobně podpůrných nákladů. Ale my máme dnes ve vládní většině a ve vládě úměrně ke svému počtu úměrný vliv na vývoj vnitropolitických a vnitro hospodářských poměrů a jsme proto přesvědčeni, že dnes, jsouce součástkou této vládní většiny, majíce svého zástupce ve vládě, sloužíme lépe svému voličstvu i státu, chceme-li přiměřeně tomuto vlivu přispěti k tomu, aby se vývoj hospodářský a sociální našeho státu dostal na tu kolej, po které musí jíti, abychom v našem státě dospěli ke zlepšení situace všech složek národa.

Ale, slavná sněmovno, jsou ještě jiné důvody, které nás dovedly k tomu, že mohu dnes jménem své strany zaujmouti kladné stanovisko ke státnímu rozpočtu. My jsme vždy, hovoříce ve výborech a v plénu sněmovny o státním rozpočtu vytýkali, že téměř rok od roku se měnila struktura státního rozpočtu, že se měnila velice často s osobou ministrů, kteří každý svým způsobem projevovali snahu, jak by nejlépe mohli zastříti - tu větší, tu menší - pasivitu státního rozpočtu. My jsme vytýkali prostě, že jsme neměli takového finančního zákona, který by byl, nechci říci stanovil pro celou budoucnost definitivní formu, poněvadž vývoj hospodářských poměrů velice často vyžaduje, aby struktura se částečně měnila a doplňovala, ale aby aspoň základní linie byla jedna a táž. Žádali jsme tedy zákon, který by podle možnosti definitivní formou stanovil strukturu státního rozpočtu a umožňoval tak přehled, že se jednotlivými resorty hospodaří skutečně v rozpočtovém rámci a že se prostě na účet všeobecných státních výdajů a příjmů nehospodaří někde nad rozpočet, jak jsme toho byli svědky a jak bylo možno i v této slavné sněmovně konstatovati.

Předložený zákon finanční na r. 1927 a doprovázející jej exposé pana ministra financí jsou toho způsobu, slavná sněmovno, že se můžeme právem domnívati, že do našeho státního hospodaření byl vnesen pevný systém a mám-li na zřeteli přesvědčivost a energii, se kterou náš p. ministr financí obhaj oval každou jednotlivou thesi svého finančního programu, formou, kterou jsme neslyšeli od Rašínových dob, formou, kterou zdůrazňoval, že potřeby státu, třeba se jevily sebe naléhavěji, nesmí nikdy býti nadřazovány hospodářské nosnosti obyvatelstva, mohu se s hlediska své strany právem domnívati, že je pevné odhodlání finanční správy našeho státu, navrátiti výrobu a obchod v tomto státě jejich původnímu určení, že totiž je pevným úmyslem upustiti do budoucna od úplného vykořisťování výroby a obchodu a umožniti oběma těmto složkám, aby mohly nejen udržeti státní aparát, ale aby mohly také vytvořiti bohatství státu, bohatství národa. V plném vědomí odpovědnosti za to, co pravím, opakuji: "bohatství národa", - poněvadž jen bohatý národ může udržeti svoji státní neodvislost a jedině bohatý národ a bohatý stát může vykonati svoje poslání na poli sociální politiky.

Pro správné posouzení finančního stavu státu je, slavná sněmovno, důležito zkoumati, z jakých pramenů plynou státní příjmy. Pan finanční ministr vyzdvihl ve svém exposé, jak uboze podřadnou úlohu v našich státních příjmech hraje výnos státních podniků, nepřihlížíme-li k monopolu tabákovému a že tedy podstatnou složkou, rozhodující složkou našich státních příjmů zůstanou daně, dávky a poplatky. Ale náš pan finanční ministr ve svém exposé zdůraznil také jednu další významnou věc, že totiž hospodářským problémem našeho státu do budoucna je zachování, udrženi našeho exportního průmyslu, dále pak konstatoval pan ministr financí, že pro nejbližší léta je naprosto vyloučeno, aby státní rozpočet významně poklesl pod cifru, činící okrouhle 10 miliard Kč, kterážto částka jest vykázána v našem státním rozpočtu jakožto potřeba na r. 1927.

Já bych, slavná sněmovno, k tomu připojil něco dalšího, že totiž nejen hospodářským, ale i naším vlasteneckým problémem jest udržení naši střední a malé výroby, našeho středního a malého obchodu. Mezi těmi dvěma problémy je příliš úzká souvislost vyjádřená skutečností, že je na výrobě a obchodu, aby z řečených 10 miliard Kč zaplatily ve formě daní plné ³/₅ čili plných 70% a že kromě toho - a to je zvláště důležito při otázce zachování průmyslu - největší část těchto břemen postihuje již výrobek před jeho dohotovením. Tato potíž právě nutí k opatřením - a pan ministr financí sám v rozpočtové debatě to několikráte zdůraznil - aby k odčinění této nevýhody naší výroby byly konečně již hledány cesty, které nemohou v dohledné době, jak jsem řekl, býti hledány toliko ve snížení břemen, nýbrž také někde jinde, poněvadž kdybychom rázem snížili svůj rozpočet, kdybychom rázem chtěli odčiniti tuto nevýhodu naší výroby, mělo by to dokonce zkázonosný reflex na naší měnu, na naší výrobu, na náš obchod. Je tedy nutno vedle té samozřejmé cesty, že postupně musíme snižovati břemena, hledati také ještě jiné cesty, které v tomto okamžiku můžeme nalézti.

My musíme jistě oprávněnost názorů pana ministra financí plně uznati, ale ve vědomí, jaké jsou tradice naší strany, musíme prohlásiti, že bylo by docela proti názoru výrobních a obchodních kruhů, kdybychom vždy a ve všem snažili se spoléhati na iniciativu vlády. Byla to právě naše strana, která od počátku našeho obnoveného státního života energicky poukazovala na nutnost, aby výroba i obchod byly oproštěny od jakýchkoli násilných zásahů státních. Proto i my dnes prohlašujeme, že je také zájmem a povinností samotných výrobců, samotných dělníků, samotných konsumentů a přirozeně také zájmem státu, aby se pokoušeli o vzájemné vyrovnání nesouladu, o němž se zmínil pan ministr financí, mezi finanční potřebou státu a hospodářskou nosností obyvatelstva.