Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Když přehlížíme vývoj našich hospodářských poměrů od převratu až po dnešní den, musíme zcela nestranně konstatovati řadu smutných zkušeností. Zkušenosti jsou dobrou věcí, učíme se jimi všude tam, kde je dosti času k tomu, abychom se z nich učili. Ale tam, kde prodělávání zkušeností vede k ohrožení hospodářské potence státu, musíme prohlásiti, že zákonodárné sbory a jich exponenti - vlády - neměly býti školou pro representanty určitých idejí, určitých politických směrů a názorů o tom, jak by měla býti vytvořena, jak by měla býti uspořádána naše lidská společnost, jak by měly býti utvořeny hospodářské poměry našeho státu, aby se vyhovělo určité často utkvělé myšlence, jež je v rozporu s tím, co žádá si zdravý, normální a jedině možný vývoj hospodářských poměrů. Spíše soudím, slavná sněmovno, že naše zákonodárné sbory a vlády měly býti sbory, které by se cílevědomě staraly o pokud lze nejrychlejší vytvoření hospodářských hodnot, kterých zde po převratu nebylo, o nutné předběžné vytvoření hospodářské základny pro všechny ty reformy, které dnes jsou jednou - ne všeobecnou, ale jednou - z nejhlavnějších příčin naší stále zdůrazňované hospodářské krise.

Způsob - řekněme si to otevřeně - s jakým se až dosud v našem státě zacházelo s výrobcem, musil nutně vésti k naprostému zabití jakékoli iniciativy soukromého podnikatele. Fakt, že v době, kdy svůj ochuzený stát měli jsme znovu činiti bohatým, vysílali jsme do světa báchorky o tom, jak jsme konsolidovaným státem, jak je dobrá naše měna, přispěl hodně k tomu, že všude tam, kde se oceňovaly nároky a povinnosti nástupnických států, se oceňování vždy a v každém případě stalo proti nám jako proti státu schopnému placení a schopnému obětí ve prospěch druhých států, jejichž vůdčí činitelé, vůdčí hlavy nevolaly, nýbrž přímo řvaly do světa, že nemá-li jejich obyvatelstvo zajíti bídou, jest zapotřebí mezinárodní pomoci. Uvnitř hranic se pak, slavná sněmovno, ubíjela, jak jsem již řekl, jakákoliv iniciativa, zasahování státu do soukromo-hospodářského života budilo v každém podnikateli obavu, že by mohl přijíti den, kdy přestane býti pánem ve svém podniku, a proto byli podnikatelé vychováváni k té myšlence, aby zachránili, co se ještě zachrániti dá.

Vážení pánové! Prohlašuje-li dnes pan ministr financí, že jest hospodářským problémem našeho státu udrženi našeho vývozního průmyslu, potvrzuje tím jen ustavičné tvrzení naší strany, že jsme ze svého vývozního průmyslu učinili skleníkovou květinku, že jsme ji uměle pěstovali na úkor naši střední výroby, na úkor konsumentů, pro něž byly a jsou udržovány na domácích trzích vysoké ceny výrobků.

Neváhám prohlásiti, jak jsem ostatně již učinil v rozpočtovém výboru, že by nebylo bývalo na závadu našemu hospodářskému vývoji, kdybychom po převratu, když se náš průmysl zařízený na válečnou výrobu, přeorientovával a zase zařizoval na výrobu předválečnou, byli prostě nechali část průmyslu, která měla méně nadějí na prosperitu, zahynouti a kdybychom byli dělnictvo z těchto průmyslových oborů hleděli zapracovati v jiných oborech, které mají více naděje na prosperitu. Bylo by nám to přišlo laciněji než podpory v nezaměstnanosti a všechny ty výhody a pomůcky, jimiž uměle udržujeme valnou část našeho průmyslu. (Výborně!)

Slavná sněmovno! Kolikráte jsme zde slyšeli slova, že cukr jest naším bílým zlatem. Jakého fetiše jsme udělali z našeho cukrovarnického průmyslu! Vidíme, že ten bílý cukr jest bílým zlatem potud, pokud to dovoluje konjunktura, pokud může konkurovati s mezinárodní cenou cukru a že přestává býti bílým zlatem v tom okamžení, jakmile jest tohoto cukru na světě dostatek. Pak se ovšem u nás mluví o ztrátách, které utrpěl cukrovarnický průmysl a tyto ztráty se nahražují uvnitř hranic našeho státu na účet snižování úrovně našeho obyvatelstva zvyšováním ceny cukru proti všem slibům a úmluvám, že ten cukr zdražen nebude, nebo že bude zdražen jen o určitou částku.

Slavná sněmovno! Jaká bude situace, až ve státech, kam cukr vyvážíme, začnou pracovati všechny ty cukrovary, které tam sta ví náš průmysl? Jak to pak bude vypadati s tou hodnotou toho našeho bílého zlata? Poukazuji jen na konečné cifry vývozu cukru do Italie v letech 1924-1926. Z kampaně 19241925 dopravilo Československo do Italie cukru za 457 mil. Kč ve váze 150.416 tun, kdežto za období 1925-1926 bylo zaznamenáno pouze 19.886 tun čsl. cukru italskými celními úřady v ceně 45 mil. Kč. V žádné položce italské obchodní bilance není tak markantního přesunu, neboť svrchu uvedené cifry značí zmenšený vývoz cukru do Italie o plných 130.000 tun, což představuje o 410 mil. Kč částku menší než která byla zaplacena do Československa v období předchozím.

Jest patrno z toho, čemu nás učí cukerní otázka, že každá věc má jen svoji relativní hodnotu, že těžko se lze držeti názoru o absolutní nezbytnosti toho nebo onoho odvětví průmyslového a že držíme-li se toho názoru, velmi často platíme to jako drahý experiment. Absolutní hodnotu má jediný fakt, že usilovná trvalá práce a snaha musí vésti jednou ke konečnému výsledku. To je absolutní pravda, na té se nedá ničeho měniti.

Reálná politika káže dívati se na problém tak, jak se jeví, řekl bych jaksi neosobně. Problémem pro nás je tedy, jak to řekl pan ministr financí, udržení našeho exportního průmyslu, ale problémem dalším a velevýznamným se stanoviska národního je současně udržení naší malé a střední výroby. My dnes můžeme říci, že stojíme na rozhraní hospodářských dějin našeho státu. Naše jednostranně orientovaná dosavadní hospodářská a sociální politika zavinila dnešní povážlivý stav naší výroby. Abychom dohnali to, co staré Rakousko pozvolna řešilo, odnímali jsme doposud podnikateli velmi často více, než činil jeho zisk, znemožňovali jsme mu, aby se plnou silou své individuality uplatnil ve svém podniku a stal se jedním z nutných vůdců hospodářského života.

A tam, kde jsme, slavná sněmovno, setkali se s tak silným jedincem, který překonal i tyto obtíže, dovedli jsme vytvořiti toliko jedinečný silný typ Baťův, ale zase ne jako přirozený důsledek hospodářské síly, nýbrž jako násilníka, jenž klidně zabíjí existenci desetitisíců, aby dospěl ke své vlastní velikosti, nedávaje za to státu ani z daleka tolik, kolik mu až ty 10tisíce dříve dávaly. V typu Baťově se racionalisace výroby mění v monopolisaci výroby, ovšem na rozdíl od takového amerického Forda, poněvadž Fordovi se otvírají postupně tržiště celého světa, kdežto našemu Baťovi se tržiště uzavírají a on velmi úporně zápolí o to, aby se udržel a v důsledku toho se dostavuje, že ten Baťa zaplavuje domácí trh, a že jenom fiktivně udržuje nízkou cenu, poněvadž ta nízká cena jde na účet kvality výrobků, ta nízká cena jde na účet konsumenta, jde na účet živnostníka, kterého zabíjí, ta nízká cena jde na účet státu, kterému téměř ničeho nedává, poněvadž sám sobě je výrobcem a dodavatelem a zůstává mu také dlužen.

Slavná sněmovno! Ve správném odhadnutí tempa v realisaci toho, co je jistě nejsvětějším právem dělníka, totiž ve snaze zlepšiti svoji životní úroveň a v uvědomění si toho, co je jedině možným předpokladem tohoto zlepšeni, totiž bohatství státu, plynoucí ze zvýšené výroby a jejího odbytu za hranicemi, v tom tkví, pravím, součinnost dělníkova na řešení tohoto problému, naznačeného ministrem financí. Mám, slavná sněmovno, za demagogii, když se dnes prohlašuje, že cílem dnešního občanského režimu je připraviti dělnictvo o jeho vymoženosti. Myslím, že v tom i onom ohledu bylo docela jasným prohlášení pana ministra soc. péče. Abych to řekl jednou větou. My máme za eminentní zájem výrobce i dělníka, aby při plném respektování oprávněnosti sociálního hospodářství byly výsledky tohoto zákonodárství skutečným dobrodiním pro společnost, specielně pro dělníka, ale aby nebyly břemenem výroby, břemenem, které brání vytvoření spolehlivé hospodářské základny. Podnikatel i dělník, a to cítíme zvláště my, jsou si tak vzájemně blízcí, jsou si tak navzájem potřební, že toliko oboustrannou pomocí a oboustranným porozuměním mohou dojíti k cíli. Každá sobeckost a jednostrannost podnikatelova přirozeně, a to přiznáváme, musí vytvořiti ovzduší, které je vhodné k sociální nespokojenosti, ale na druhé straně musíme býti přece tak spravedlivými, že každá sobeckost a každá jednostrannost dělníkova zase ubíjí podnikavost nutnou k tomu, aby dělník měl práci a mohl najíti obživu.

Pan ministr soc. péče zmínil se ve výboru rozpočtovém o nové osnově zákona o stavebním ruchu. Nemohu dnes ještě zaujati definitivního stanoviska k jednotlivým ustanovením osnovy a dalšímu významu podpory činnosti stavební pro státní rozpočet, ale všeobecně mohu již dnes říci, že kruhy podnikatelské vítají návrh pokud řeší definitivně problém ochrany nájemníků, třebas na dlouhou dobu, poněvadž v této definitivnosti a v této jistotě, že problém tento jednoho dne konečně bude vyřešen, tkví způsobilost, aby byl přivoděn normální stavební ruch, aby bylo oživeno normální podnikání.

Pokud jde ovšem o stavební příspěvek soudím, že dnešní doba je již pramálo vhodná pro to, aby stavební příspěvek byl uzákoněn. U nás přece v důsledku různých zákonů, které předcházely, byly vytvořeny různé činže a dospěli jsme k tomu, že dva stejné byty činžovně vyjádřeno - se liší až o plných 100% a podle toho jistě by stavební příspěvek v domech, ve kterých jsou již činže vyšší, stal se velmi tíživým a někde vůbec nemožným, zejména tam, kde jde s hlediska právního o dlouholeté smlouvy nájemní. Tuto otázku bude, myslím, nutno velmi dobře uvážiti a vyřešiti tak, aby, když dojde k stavebnímu příspěvku, byl tento pokud lze nejvíce zachován soukromé podnikavosti, poněvadž ta jedině a výhradně může tvořiti cestu k tomu, abychom se dostali z bytové tísně. Definitivní vyřešení ochrany nájemníků a přiměřená úprava činží, myslím, jsou předpoklady proto, aby se rozvinul zdravý stavební ruch. Když tento předpoklad bude dán, pak je přece přirozeno, že stačí úplně, aby na podporu stavebního ruchu byly povoleny pokud lze největší úlevy daňové i poplatkové, a hlavně, aby stavby byly osvobozeny od tíživých přirážek a dávek. Jakýkoliv násilný zásah státu a jakékoliv umělé živení stavebního ruchu, které stojí stát peníze, mám za naprosto bezúčelné a zbytečné. K tomu by bylo ovšem třeba delší doby. Je však jisto, že by nastalo oživení stavebního ruchu, a to hlavně beze všech těch zvláštních ustanovení, která v osnově, kterou nám předložilo ministerstvo soc. péče, jsou shrnuta pod titul o "stavebním ruchu". Kdyby tento návrh jako ostatní zákony o stavebním ruchu měl se státi skutkem, měl by za následek, že by se často rozvinul stavební ruch tam, kde za normálních poměrů nikdy by se nerozvinul, a že naproti tomu tam, kde všecky podmínky jsou pro to dány, aby normální ruch se rozvíjel, by se rozvinouti nemohl, poněvadž podpora vyčerpaná pro místa toho nezdravého vývoje stavebního ruchu by zaviňovala, že pro normální stavební ruch by zbylo na konec velmi málo.

Celkově, když usuzujeme o obsahu vládní osnovy o stavebním ruchu, jak se o ní zmiňoval p. ministr soc. péče, nešlo by zase po mém soudu o nic jiného, než o nějakou reformu bytovou, ale nikoliv o skutečnou opravdovou bytovou akci. Tímto řešením by se zase došlo, jako u dřívějších zákonů, k mnohým nežádoucím důsledkům a k novému zatížení státu v budoucnosti, neboť je přece jistě více než pochybno, že by finančně slabí - a vidíme to dneska - kteří by zase začali stavěti nad svou finanční mohoucnost, mohli sami a v plné míře hraditi úrokový náklad, který byl do jejich staveb investován. Smutné zkušenosti, získané u staveb, podle dřívějších zákonů provedených, budou se nezbytně opakovati i u staveb, které by byly provedeny na podkladě nového zákona.

To vše jsou jistě okolnosti, které musí sněmovna uvážiti. Jsou to věci, které se hluboce dotýkají právě našeho průmyslového problému, poněvadž oživeni podnikatelské činnosti stavební má za následek i oživení řady stavebních průmyslů. Mohu již dnes říci, že budeme uplatňovati celou řadu změn, aby na jedné straně byla zajištěna spravedlivá ochrana nájemníků obytných i provozovacích místností, aby na druhé straně byly zjednány jedině účelné podmínky pro rozvinutí soukromého ruchu stavebního bez zbytečného zatěžování státu.

Součinnost státu při řešení problému průmyslového naznačil sám pan ministr financí. Prohlásil, že nutno uvésti v soulad finanční potřebu státní s hospodářskou nosností obyvatelstva zdůrazniv, že výroba dalšího zatížení nesnese. Krátce řečeno, znamená to tolik, že musíme zlepšiti svoji soutěživost, abychom svoje průmyslové výrobky dostali za hranice a domácí trh zachránili střední výrobě, která pomáhala už v minulosti udržovati stát, když velcí ideu státní zaměňovali velmi často s osobním prospěchem nebo prospěchem kasty. My musíme domácí trh zachovat naší střední výrobě také proto, že pomáhala budovati tento stát a má plný nárok, aby v rámci tohoto státu mohla obhájiti svoji slušnou existenci.

Nám se zdá, slavná sněmovno, tato cesta jedině schůdnou k udržení našeho exportního průmyslu, bude-li ovšem doplněna ještě detaily, na př. vyřešením otázky exportního úvěru, zajištěni toho úvěru, ovšem ne toliko ve smyslu zmenšeni risika úvěrového, ale i přiměřeným financováním dlouhodobých exportních úvěrů. To jsou věci, jimž musíme jistě věnovati velikou pozornost a které jistě velmi vlivně by mohly působiti na příští utváření se našich rozpočtových předpokladů.

Daňová reforma! Máme k ní přikročiti po vyřízení otázky rozpočtové. Daňová reforma je životní otázkou středního stavu, výrobního a obchodního. A mohu říci - jistě právem slavná sněmovno, že je to jednou ze zásluh našeho politického hnutí, že dnes stojíme před rozhodnutím o příští úpravě nejdůležitějších daní přímých a před úpravou hospodářství našich samosprávných svazků. Nám se vždy říkávalo, že žijeme z daní, z protestů daňových, ale já tvrdím, že kdybychom tak hlasitě, tak energicky a tak dlouho nebyli volali, že by bylo nedošlo při řešení tohoto problému ještě k tomu, abychom na svých stolech měli osnovu vládního návrhu o úpravě přímých daní.

Myslím, vážení pánové, že co dnes čteme takřka denně v socialistických listech, v "Právu Lidu", v "Českém Slově", ba i v "Rudém Právu", že naše strana najednou, poněvadž je vládní stranou, zapomíná na zájmy malého živnostníka, neodpovídá tak docela skutečnosti, že se za tím psaním skrývá něco docela jiného. Přece i socialistické strany nám musí přiznati jednu věc, že v době, kdy uvnitř našeho státu byly mezi jednotlivými politickými stranami mysle rozjitřeny, kdy se čistě osobní věci vnášely do politického života, dovedla naše strana zachovati rozvahu a dovedla nalézti své a jistě správné stanovisko ke všem těm smutným zjevům našeho života politického. A doznali to i páni ze socialistických řad, a já mohu přese všechno to psaní "Rudého Práva", "Práva Lidu" a "Českého Slova" říci, že my najdeme také své správné stanovisko k tomu problému daňovému.

Já se vůbec divím tomu, kde se najednou vzala v těch socialistických listech ta veliká láska k tomu malému živnostníku? Kde je v tom důslednost, když dneska socialistické listy píší takovým způsobem, jako kdyby všichni byli už toho malého živnostníka opustili, i naše strana, a jen ty socialistické strany zde zůstaly, aby jeho zájem hájily. Kde je důslednost v tomto psaní, když na druhé straně příslušnici těch samých politických stran rozbíjejí živnostenské schůze, kde se o tomto problému jedná. Měl jsem už příležitost upozorniti na to na př. kol. Slavíčka v rozpočtovém výboru. On se tam rozplýval samou láskou k tomu malému živnostníku, a týden před tím jeho lidé, vedeni funkcionářem národně-sociální strany, rozbili moji schůzi, když jsem takřka týmiž slovy mluvil, že je nutno vyřešiti otázku daňovou tak, aby toto vyřešení prospělo malému živnostníku. V tom nevidím žádnou důslednost, nýbrž v tom vidím jednu politiku, mluviti jinak z oken, mluviti jinak ve sněmovně, a jinak jednati na schůzích, jen proto, aby se prospělo tomu politickému směru, za nímž jdu, abych mohl prostě vypjatou stranickostí docíliti toho, že bych snad udržel určitou složku našeho národa, která už dlouho nemá dostatečné důvěry v socialistické řešení našeho hospodářského problému.

Já nemohu, vážení pánové, pro krátkost doby promluviti šíře o všech našich požadavcích, resp. pozměňovacích a doplňujících návrzích k osnově zákona o reformě daňové. Ale tolik mám za svou povinnost prohlásiti již dnes, že bude nám zapotřebí velikého sebezapření, pakli se odhodláme i po změnách ve vládní osnově hlasovati pro tuto osnovu, když na př. projektovaná reforma ničeho nemění na daňové struktuře a ponechává nadále daňový dualismus na místě jedině správného zdanění progresivní důchodovou daní. Nejde přece o fikci při požadavku jedné daně důchodové, poněvadž tento požadavek, který klademe, byl už dávno vědecky podložen v prvých dobách, kdy se vyvíjela naše finanční věda. Jsme si ovšem velmi dobře vědomi námitek proti úmyslu zavésti jednotnou daň, velmi dobře víme, že zavedení jednotné daně vyžaduje hlavně zvýšený smysl pro obecné dobro, vyžaduje zvýšenou berní morálku a vyžaduje zvýšeny vlastenecký cit. Ale pochybnosti naší finanční správy státní, podepřené snad historismem, že v praksi právě pro tyto obavy nedošlo dosud nikde k čistému zavedení jednotné daně, ještě nemohou býti důvodem k tomu, abychom se prostě této myšlenky vzdali. Nás by proto mohlo s vládní osnovou o daňové reformě usmířiti toliko jedno, aniž bychom se vzdávali svého ideálu, kdyby skutečně bylo možno uzpůsobiti vládní návrh tak, aby vyhovoval zájmům malého a středního živnostníka a obchodníka. Ale po těch změnách, které byly provedeny naproti dřívější studii, nevidíme, že by vládní návrh byl po této stránce úplně vyhovující a proto i jako vládní straně nelze nám až dodnes nikterak zazlívati, pakli se k tomu vládnímu návrhu chováme doposud s určitou reservou.

Ve výboru rozpočtovém, vážení pánové, bylo poukazováno, a právem, na vysoké položky, které ve státním rozpočtu vykazuje výnos spotřebních daní, daní nepřímých, zejména daně obratové. A já konstatuji, slavná sněmovno, že pakliže u některé daně nepřímé se projevil poznatek národohospodáře Eheberga, že totiž při nepřímých daních předpokládané, a hlavně socialisty ustavičně zdůrazňované přesunutí nepřímé daně na konsumenta neděje se nikterak spolehlivě, nýbrž že daň nezřídka, pokud jde u nás o obratovou daň, takořka pravidlem uvázne na výrobci nebo obchodníkovi, tuto daň obratovou na konec nezbývá než zaplatiti živnostníkům a obchodníkům. A to se děje vždycky jen na účet snížení životní úrovně toho živnostníka a obchodníka a proto už dnes, kdy stojíme před projednáváním nové osnovy daně obratové, mám za svou povinnost, abych se jménem strany ohradil proti takovému úmyslu vtěsnati daň obratovou do státního rozpočtu jako pevnou složku tohoto rozpočtu a zejména vtěsnati ji tam v té výši, která vzhledem k poměrům, které jsou v jiných státech, jež si toto dobro zavedly, u nás se zdá už býti přímo anomálií.

Už na počátku jsem se zmínil o tom, že naše státní podniky po stránce výnosové naprosto jsou podřadným pramenem státních příjmů. Příčiny té nepatrné výnosnosti státních podniků jsou tytéž jako u podniků soukromých. Důsledky zákona o zobchodnění státních podniků nemohly vyvážiti následky jednostranně orientované, jednostranně praktikované sociální politiky. My jsme došli tak daleko, že na př. naše státní železárny v Podbrezové musejí pobízeti, aby vůbec přicházely v úvahu, a tu se nemůžeme diviti, že na ně stát musí dopláceti celou řadou milionů.

Vítáme jistě upřímně, že finanční zákon na r. 1927 upravuje do jisté míry hospodářství samosprávných svazků. Zkušenosti nabyté za uplynulých 8 let s těmi zástupci autonomie, jejichž vrstvy hospodářsky nepřispívají na výdaje obecní, byly takové a bylo o nich zase samotným p. ministrem financí promluveno takovým způsobem, že každé opatření, kterým se staví hráz mrhání penězi poplatníků obecních, se nám jeví přímo jako probuzeni z těžkého snu.

V tom, že p. ministr financí předkládá detailní přehled dosavadního státního dluhu, projevuje pevnou vůli nepřipustiti dělání nových dluhů a že skutkem, totiž nucením k úspornosti, snaží se povzbuditi naši naději i na postupné umořování státního dluhu, vidíme nepopíratelný krok ku předu, nepopíratelný krok ke konsolidaci našeho finančního hospodářství státního.

Postihl-li jsem správně, vážení pánové, konečný smysl exposé p. ministra financí, chce nám vlastní úspornou politikou dáti naučení, že pochybili jsme, když jsme po 8 roků dělali politiku bohatého státu. Všechny předpoklady pro to, abychom se stali bohatým státem, máme. Jsme zemí, nadanou všemi možnými výsadami přírodou. Ale to bohatství státní, které bylo vyčerpáno, musí teprve zase býti vytvořeno. To jest poznání velmi příjemné, poněvadž jest to po řadě let velikášství zase jednou střízlivé slovo. Jest světlým paprskem ve tmách, teplým paprskem, rozehřívajícím srdce nadějí, že je zde vůle dáti se lepší a správnější cestou. Toto poznání dovedlo nás k tomu, že jsme se odhodlali přes to, že státní rozpočet ani z daleka ještě nevyhovuje všem našim požadavkům, kladeným na státní rozpočet ve věcech živnostenských a obchodnických, tentokráte pro státní rozpočet hlasovati. (Potlesk poslanců živnostensko-obchodnické strany středostavovské.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr Patejdl.

Posl. dr Patejdl: Dámy a pánové! Rozpočet na rok 1927 prozrazuje patrně individualitu a lví spár pana ministra financí. Jeví se to nejen v jeho systematickém rozčlenění a roztřídění, nýbrž i v exposé, kterým pan ministr financí svůj rozpočet doprovodil, a dále v pohotovosti a vervě, se kterou ve výboru pan ministr rozpočet hájil.

Zásada, že státní podniky mají si veškeré své investice hraditi z běžných příjmů, bude míti podle mého názoru za následek, že podniky, zejména železnice, budou musiti z počátku překonati značné, snad těžko překonatelné překážky. Podaří-li se to, pak v letech následujících budou překážky ty již stále menší a podniky, zejména železnice, nebudou ve svých investičních plánech tak vázány, jako tomu bylo dosud.

Sympatické je v rozpočtu také rozdělení rozpočtové, zavedení evidence veškerého státního dluhu, rozhodnutí nových dluhů nedělati a stávající dluhy nejen zúrokovati, nýbrž i umořovati. Pan ministr financí prohlásil, že depurační akce bude až na vyřízení rekursů letošního roku skončena a že výtěžky této depurační akce, pokud budou přesahovati 5%, budou plynouti do zvláštního fondu, kterého má býti použito, aby přechodné dluhy mohly býti skonsolidovány. S tím můžeme jen souhlasiti. Vítáme také ohlášenou osnovu finančního řádu, který má definitivně upraviti pro budoucnost osnovu rozpočtu, jeho sdělávání, jeho provádění i jeho kontrolu.

Ovšem v exposé pana ministra financí a v jeho řečech ve výboru ozvaly se také struny méně sympatické, ba mnohdy i drsné tóny se stanoviska výdajů, zejména na účely sociální. Pan ministr financí ohlašuje revisi zákona o válečných poškozencích. Přiznává, že péče o invalidy vyžadovala v roce 1925 o 125 mil. více, než bylo v rozpočtu preliminováno. Přes to však ponechal v letošním rozpočtu stejnou sumu jako loni a ukazuje na to, že drahotní přídavky invalidní byly stanoveny v době předdeflační a že v době deflace musí se tyto přídavky podrobiti revisi. Nesmí se však zapomínati, že předdeflační přídavky invalidní byly tak skrovné, že i v době deflační i podeflační sotva snesou jakékoliv restrikce i když přiznáme, že stát nenahražuje při tom celou ušlou výdělkovou způsobilost, nýbrž že jen doplňuje existenční minimum.

Jiná stinná stránka rozpočtu jsou stoupající výdaje na potřeby kultové, na náboženské společnosti. Důsledky kongruového zákona se začínají jeviti, třebaže zatím je tato úhrada skryta v pokladní zprávě, v těch 450 milionech pod titulem "Nové platové zákony." Za platnosti kongruového zákona nezbývá ovšem panu ministru financí nic jiného, než vřaditi příslušnou úhradu do rozpočtu. Pan ministr financí měl by důkladně přemýšleti, zda úsilí po racionalizaci a úspornosti, po kterých volal a které zdůrazňoval i pro kulturu, nemělo by se předem ukázati u těchto položek, a zda by nebylo účelné a rozumné vyvoditi logické důsledky ze zásady, že náboženství je soukromou věcí každého člověka, že je jeho personalissimum a v důsledku toho z toho vyvoditi i finanční důsledky. Církve přece nejsou ani státními úřady, ani státními ústavy, ani státními podniky.

Stinnou stránkou rozpočtu je též průtah ve splácení dluhů za repatriační náklady. Přes můj protest, který jsem zde projevil roku minulého, byla zařazena také letos do rozpočtu jen suma 50 milionů korun, ačkoliv podle původního plánu vlády, také zde prohlášeného, měl býti tento dluh vřazením položky 110 milionů za tři léta splacen. Kdyby se tak bylo stalo, byli již dávno splacen. Je opravdu s podivem, jak pomalé je naše ministerstvo financí ve splácení právě tohoto dluhu, který s osvobozením národa a státu je tak úzce spjat. Apeluji v tomto směru na pana ministra financí, aby bylo zaručeno nepřetržité splácení tohoto dluhu zálohami.

Měl jsem příležitost vyjádřiti se k jednotlivým položkám rozpočtu při specielní debatě rozpočtového výboru a dnes chtěl bych věnovati pozornost této slavné sněmovny příjmové stránce rozpočtu, specielně otázce daňové. Daně tvoří hlavní zdroj našich příjmů. Z preliminovaných příjmů okrouhle 9 miliard 723 milionů činí daně přes 6 miliard, a připočteme-li k tomu výsledek tabákové režie, přes 7 miliard. Pan ministr by rád odstranil obchodní daně, zejména daň z obratu, kterou shledává se stanoviska národohospodářského za škodlivou. Při této příležitosti adresoval pan ministr financí ostrá slova na adresu daňových defraudantů, kteří podle jeho slov svou nepoctivostí zvyšují daňové břemeno poctivým poplatníkům. Do jaké míry daňová nepoctivost u nás stoupla a berní morálka klesla, o tom nás přesvědčil pan ministr sám. V exposé uvedl, že náš národní důchod činí okrouhle 60 miliard, že však důchod ke zdanění přiznávaný činí 10 miliard, tedy pouhou jednu šestinu. To je, slavná sněmovno, úžasný fakt, neboť znamená, že kdyby přiznaný důchod byl správný a kdyby důchod přiznaný rovnal se skutečně národnímu důchodu a činil skutečně jen těch 10 miliard, že bychom museli býti anebo bychom se museli státi všichni žebráky, jež by finanční žralok všechny pohltil. Ve skutečnosti máme národní důchod šestinásobný. Co to znamená? Prostě to, že u nás není berní morálky, jak pan ministr si stěžuje, že jsme státem se značnou částí daňových defraudantů. Nebude jistě na škodu, když budeme pátrati po tom, ve kterých třídách občanstva daňová morálka tak upadla, kde jsou ti, a kdo jsou ti, kteří daňovou svou nepoctivostí zvyšují břímě poctivému poplatníkovi.

V důvodové zprávě k osnově zákona o přímých daních, v tzv. daňové reformě, najdete pro zodpovědění této otázky vodítko. Defraudace se provádí především v osobní dani z příjmu. Je možná a provádí se tam, kde není možno příjem snadno zjistiti, kde není příjem ten veřejně známý nebo snadno zjistitelný. Na str. 212 této osnovy najdeme zajímavou statistiku a tabulky o dani důchodové neboli osobní daně z příjmů za rok 1924 v historických zemích. Ryzí výtěžek daně se srážkou u státních pokladen, tedy daně, odvedené srážkou z platů státních zaměstnanců, činil r. 1924 podle této tabulky 212,950.000 Kč, jiným způsobem odvedené daně důchodové činily 782,230.000 Kč, úhrnem všechny dohromady 995,000.000 Kč. A nyní se praví v této důvodové zprávě doslovně toto: "Předpokládá-li se, že důchodová daň ostatních veřejných a soukromých zaměstnanců činí jen tolik, jako důchodová daň státních zaměstnanců, vyjde najevo, že daně ze služebních požitků činí 425,900.000 Kč, tedy okrouhle 426,000.000 Kč, t. j. 42.8% celkového výtěžku daně důchodové. Důsledek to, jenž zřejmě nasvědčuje tomu, že výtěžek 569,280.000 Kč ze všech ostatních odvětví důchodových - vyjma důchod z práce - je nepoměrně nízký, a svědčí o tom, že velká část nezdanitelného důchodu národního dani vůbec uniká."