Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Vážená sněmovno! Důchody z práce jsou naprosto kontrolovatelné, zato důchody z kapitálu jsou velmi těžko kontrolovatelné, aspoň tak mluví o tom důvodová správa k zákonu o přímých daních. Zde již máme zodpověděnu otázku, kde sluší hledati pokles daňové morálky, kde sluší hledati daňové defraudace. Ti, kdož žijí z důchodu své práce, kteří jsou odkázáni na své platy, služné a mzdy, plní své povinnosti daňové úplně, neplní jich však druzí, zejména naši kapitalisté. To je to jejich vlastenectví, kterým se vám stále holedbají, vyčítajíce dělnictvu, zaměstnanci a zřízenci, nedostatek vlasteneckého smýšlení a nedostatek smyslu pro stát.

Pokles daňové morálky není ovšem jen naší specialitou. V podobné krisi daňové nalézá se také systém daňový systém v Německu, v Anglii a ve Francii. Kapitál, který za války tolik vydělal z neštěstí druhých, zvykl si zkrátka na novou, svou vlastní morálku. Nejsou to tedy kruhy dělnické ani zaměstnanecké, vrstvy chudého pracujícího lidu, které 5/6 národního důchodu státu zatají, nýbrž především průmyslový a finanční bankovní kapitál, který chvástaje se navenek vlastenectvím, v skrytu, tajně používá všech možných prostředků, aby unikl zdanění.

Dělník sotva vydělá na obživu, ten nemůže ničeho zatajiti, a úředník a zřízenec rovněž né. Tomu se prostě daň předem srazí.

Dámy a pánové! Kdyby tito tajní defraudanti byli donuceni přiznati svůj důchod, zvětšila by se dosavadní daň z příjmu, která činí 1120 mil. Kč, o 5635 milionů, tedy na 6762 mil.! To znamená, že 67% celého státního výdaje by kryla daň z příjmu. Ostatních daní nebylo by k úhradě státních výdajů v našem rozpočtu ani třeba. Tento smutný fakt je důkazem, že i my prožíváme ohromnou krisi daňové soustavy, která v daních přímých naprosto selhala. Nikdo ji nemohl dáti smutnějšího vysvědčení, než pan ministr konstatováním fakta, že z našeho národního důchodu se přiznává ke zdanění pouze ¹/₆.

Pan ministr financí chce léčiti daňovou krisi, krisi poklesu daňové morálky, osnovou zákona o daních přímých, t. zv. daňovou reformou. Budiž mi dovoleno pochybovati o tom, že osnova ta, jak je vypracována a nám rozdána, dosáhne svého cíle. Nestačí pouze vypracovati na starých, naprosto neosvědčených zásadách, zákony nové, nýbrž je nutno, aby se pokusil o celkový, nový systém berní techniky. Řekl jsem již loni v rozpočtové debatě, že celá naše finanční správa je pod výhradním vlivem osob, které vyrostly pouze ve sféře daní přímých. Tito činitelé, zdá se, snad ani nemají tušení, jak rozsáhlých věcných a vědecky přesných metod používáno jest při vyměřování daní nepřímých, že naše finanční ředitelství a oddělení pro daně nepřímé u instancí vyšších mají ve všech skoro odvětvích výroby zajištěna data týkající se výroby, ceny, množství i výrobních nákladů, zkrátka vše, čeho je třeba ke správnému vyměření daně. Uvedu příklad: U jednoho finančního ředitelství na Slovensku, kde, jak známo, není zvláštních berních správ, se stalo, že úředník předpisující nějakému lihovaru daně přímé, snažil se zjistiti množství vyrobeného lihu podle přiznání podnikatele. Tento úředník nevěděl, že v oddělení vedlejším, v téže budově, v oddělení pro daně nepřímé, jsou přesná data, že tam mají do posledního litru zjištěnou výrobu, její množství, ceny i výrobní náklady. Byl ovšem velice a jistě i mile překvapen, když byl na to upozorněn a když mohl pak daně naprosto správně vyměřovat. To však není příklad ojedinělý, takových případů máme více, vyskytují se skoro všude, a tato neznalost sahá nejen do berních správ, nýbrž přes zemské finanční ředitelství až do ministerstva financí.

Ostatně, vážená sněmovno, existuje dosud zastaralý předpis, podle kterého nemají se výsledky šetření daňového v oboru daní nepřímých sdělovati oddělení pro daně přímé. Nevím, praktikuje-li se tento předpis, snad ne, ale jeho existence, třeba formální, jest velice jasná a poučná pro pochopení pravého stavu věcí.

Dovoluji si tvrditi, že pan ministr financí nedosáhne svou daňovou reformou lepších výsledků, dokud neopře řízení daňové a zdaňovací o novou širší bázi, dokud nezavede nový systém berní techniky. To se může státi pouze tak, že opře systém daní přímých z části o pevně vědecky založený systém daní nepřímých. Mezi okresními finančními ředitelstvími a berními správami musí býti nařízena vzájemná povinnost sdělování výsledků šetření daňového, a celé finanční těleso, rozseknuté na dva díly, od sebe odloučeně pracující, musí býti spojeno v jeden celek, jehož cílem jest zachycení všech daní navzájem se doplňujících. (Tak jest!)

Je třeba to učiniti i v ministerstvu financí, neboť právě tam obě tato oddelění pracují od sebe odděleně a vedoucí sekční šéfové těchto oddelění úředně sotva někdy přijdou do styky. Pak nám bude unikati ⁵/₆ národního důchodu, teprve pak se začnou léčiti daňové defraudace, pak nebude také defraudována daň obratová, jak si pan ministr sám stěžoval. Ostatně jest dosti těžko pochopitelno, proč tato daň z obratu nebyla svěřena právě oddělení pro daně nepřímé a proč nebyla vybudována v duchu daní nepřímých. Nechť pan ministr financí svěří daň obratovou oddělení pro daně nepřímé, a jsem přesvědčen, že mu vynese aspoň o ¹/₃ více.

Dámy a pánové! Chci se zmíniti ještě o druhém zjevu, který nám ukazuje na hlubokou krisi daňovou. Je to státní podíl na přebytku důchodkových pokut. Je preliminován ve státním rozpočtu obnosem 15 mil. Kč. Uvážíte-li, že preliminář roku minulého činil 12 mil. Kč, že je tedy pro letošní rok o 3 mil. Kč větší, pak jistě uznáte, že ani ministerstvo financí do budoucnosti a pro příští rok nepočítá se zlepšením daňové morálky, nýbrž že počítá ještě s jejím zhoršením. Státní správa tedy počítá v roce 1927 se zjištěním daňových defraudací v daních nepřímých, t. j. z lihu, cukru, masa, piva, uhlí, z vodní síly a z potravní daně na čáře, v rozsahu 15 mil. Kč. Ve skutečnosti je to mnohem více, neboť jenom menší část těchto důchodkových pokut plyne do státní pokladny, větší část plyne ještě do zvláštního fondu důchodkových pokut, který dosáhl již výše 37 mil., ačkoliv je z něho neustále čerpáno.

K důchodkovému trestnímu řízení mám tuto opětovnou připomínku: Již loni v rozpočtové debatě ukazoval jsem na to, že trest náhradního vězení při nedobytelnosti peněžité pokuty vyměřuje se dosud podle zastaralého trestního důchodkového zákona, že za 10 Kč pokuty následuje při nedobytelnosti pokuty jeden den vězení. Žádal jsem za novelisaci tohoto příslušného paragrafu, přizpůsobením výše pokuty pro náhradní trest vězení k znehodnocení naší valuty. Volání mé bylo marné. Páni mne vyslechli a nestalo se nic.

Musím znovu připomenouti drastický případ, který se stal na Slovensku ve vsi Udvárově. Tam jakýsi pastýř vytěžil ze své malé viničky malé množství vína, které prodal v sousední obci hostinskému, se kterým si vyjednal, že hostinský zaplatí daň z vína. Tomuto pastýři byla předepsána pak daň jednak zkrácená a pak pokuta - totiž podle platného důchodkového práva, jelikož jde o malého výrobce vína, který ještě po živnostensku neprovádí odbyt vína, a proto musí platiti tuto daň výrobce i kupec. Jde-li ovšem o většího výrobce, který obchoduje již vínem, ten je této daně zproštěn a platí ji jen konsument. Také charakteristické znamení tohoto předpisu! A tak tomuto pastýři byla předepsaná zkrácená daň v obnosu 100 Kč a zvýšená pokuta v obnosu 600 Kč. Tento pastýř zkrácenou daň 100 Kč zaplatil, neměl na pokutu 600 Kč, orgány exekuční pokusily se o vymáhání této pokuty, ale odpor občanstva byl tak veliký, že upustily od vymáhání pokuty, a důsledek byl, že uložily chudému pastýři náhradní vězení podle taxy 10 Kč za jeden den, čili opačně, 60 dní vězení. Jest mi znám případ z letošního roku, že nedávno byl chudý občan na Slovensku pro podobný přestupek odsouzen k 135dennímu vězení.

Pánové z ministerstva prostě nechápou, jak takovým způsobem pracují na Slovensku přímo do rukou těm, kteří živí nespokojenost slovenského lidu proti republice, ukazujíce na to, jaké to ti Češi mají zákony. Doufám, že nechápou-li to pánové z ministerstva, pochopí to pan ministr financí a postará se o rychlou novelisaci aspoň dotčeného paragrafu důchodkového zákona.

K tvrzení p. ministra financí, že spotřební daně odpadají při vývozu, třeba si uvědomiti jednu výjimku, že totiž u daně z masa platí se tato daň i při exportu.

Specielně při daních spotřebních chtěl bych se zmíniti o dani z lihu. Daň z lihu byla zvýšena k úhradě platového systému o 2.80 Kč z jednoho litru absolutního alkoholu. Činí tedy státní daň z lihu 15 Kč a se zemskou přirážkou 17 Kč za 1 litr absolutního alkoholu. Kromě toho jest uvalen na líh pálený z vína nebo ovoce licenční poplatek 8 Kč. Tento poplatek byl dříve na výrobcích ovocných bezohledně vymáhán, a to bez zákonného titulu jenom proto, aby tento poplatek byl protiváhou poplatku za 1 litr lihu vyrobeného v lihovarech průmyslových, který průmyslníci a lihovarníci podle pověstné smlouvy Společnosti pro zpeněžení lihu odvádějí státní pokladně. Tato nezákonná prakse byla udržována až do loňského roku jenom proto, aby se nemuselo mluviti o smlouvě bývalého ministra financí Bečky s lihovarníky a o jeho chybě.

Druhá nesrovnalost z této smlouvy však dosud odstraněna nebyla. Nesrovnalost ta, vážená sněmovno, záleží v tomto: Na lihové destiláty, dovážené k nám z Francie nebo Maďarska, nelze uvaliti těch 8 Kč, poněvadž těch 8 Kč není vlastně daní. Proto s těmi destiláty naši výrobci ovocných pálenek nemohou soutěžiti. Tak vidíme, že na jedné straně se dovoluje lihovarníkům vyráběti ohromné množství lihu, na druhé straně nesprávným daňovým systémem se znemožňuje, aby se vyrobený líh zkonsumoval.

Smlouva se Společností pro zpeněžení lihu uplyne v září 1928. Bylo by záhodno, aby pan ministr financí sdělil, jaké jsou nynější zásoby lihu, a to veškerého, jak z kampaně 1923 až 1926, tak také z onoho pověstného lihu, na kterém bývalý ministr financí Bečka prodělal 200 milionů korun, koupiv ho od Společnosti za 1.000 Kč 1 hl a prodav ho za 530 Kč.

Společnost pro zpeněžení lihu napálila, jak známo, tak obratného finančníka, jakým byl zesnulý ministr dr Rašín, napálila ministra financí inž. Bečku. Nerad bych, aby také pan dr Engliš byl obětí pana Berky a společníků a aby byl oběti nejenom pan ministr dr Engliš, nýbrž aby byly také oběti finance Československé republiky.

Ke konci budiž mně dovoleno jenom několik slov rázu všeobecně-politického. Kladné nebo záporné stanovisko k rozpočtu je výrazem kladného nebo záporného stanoviska k vládě, která rozpočet předkládá. Po této stránce jest správné, že rozpočet se povoluje vládě, nikoliv státu. Ale s druhé strany je jisto, že kdyby rozpočet nedosáhl většiny, kdyby rozpočet nebyl přijat a kdyby v důsledku toho muselo se vládnouti bez rozpočtu, že by tím utrpěl stát hospodářsky i politicky.

Naše stanovisko k politice vlády je kladné k politice zahraniční, a oposiční k politice vnitřní. Je zbytečno, abych dokazoval, že naše politika zahraniční, prováděná v duchu a tradici našeho osvobozovacího zápasu, vykazuje značné aktivní saldo. Postavení republiky v středoevropské politice, ba v politice světové jest úměrně k velikosti našeho státu neobyčejně čestné. (Výborně!) Uznává to cizina, vynikající cizí politici a státníci všeobecně a bezvýhradně. Litujeme, že některé strany většiny z důvodů postranních útočí na ministra dr Beneše, který svou politikou vede náš stát v mezinárodním světě dobře a stále výše. (Výborně!)

Jestli pan kol. Patzel pod bezprostředním dojmem řeči zpravodaje kol. dr Matouška v rozpočtovém výboru pravil, že je určitá část tragiky dr Beneše v tom, že revoluce pohlcuje své vlastní děti, tedy budiž mi dovoleno, abych tomuto názoru oponoval. Slavná sněmovno! Nikoliv revoluce, která nás osvobodila, chce pohlcovati své vlastní děti, nýbrž kontrarevoluce je to, která by byla ráda, kdyby ty děti, které nejsou její a které jsou jí cizí, co možná brzy byly pohlceny. (Výborně! Potlesk.) Věřím pevně, že k tomu nedojde.

K politice vnitřní máme stanovisko oposiční proto a potud, pokud bude míti snahu přitisknouti drobného člověka, masy pracujícího lidu ke zdi.

Ukázal jsem při daňové morálce, že dělník, zaměstnanec, a připojuji k tomu i malý a střední zemědělec, plní své úkoly vůči státu dobře. Neplní jich právě mocní tohoto světa.

Bylo by nerozumem a politikou proti zájmům státu, kdyby se mělo pokračovati v politice vládnutí proti dělnictvu a pracujícím vrstvám vůbec.

Poněvadž vidíme, že dosud tomu tak jest, a pokud tomu tak jest, musíme býti v oposici. Ale přejeme si a budeme pracovati a zápasiti, aby protisociální a protikulturní kurs vnitropolitický se změnil tak, aby vrstvy pracujícího lidu, které tvoří většinu obyvatelstva, mohly se zase zúčastniti kladné práce.

Náš hospodářsky slabý člověk dokázal, že je pro národ a stát schopen obětí, které daleko přesahují oběti těch hospodářsky silných. Třeba to jen pochopiti a ve vnitřní politice z tohoto pochopení vyvoditi nutné důsledky. To se může státi jen pochopením a důsledným uskutečňováním demokracie, demokracie celé, úplné, nejen politické, nýbrž i hospodářské, kulturní a sociální. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Nejezchleb-Marcha. Dávám mu slovo.

Posl. Nejezchleb-Marcha: Slavná sněmovno! Vláda republiky Československé předložila nám rozpočet na rok 1927. Rozpočet tento byl po všech stránkách projednán v rozpočtovém výboru a moji klubovní kolegové měli možnost, aby se o jednotlivých položkách rozhovořili.

Používám generální debaty, abych projevil přečetné naše názory, přání a požadavky, poněvadž my poslanci jsme, jak tomu rozumím, činitelé, kteří spojují vládu a ústřední činitele s nejzapadlejšími osadami republiky, v nichž žijí její příslušníci a poplatníci.

Slyšel jsem za doby svého poslancování v tomto parlamentě velmi mnoho oslavných řečí. Upravovali jsme několikráte mnohé významné soustavy a zakončili jsme jejich odhlasování oslavnými projevy. Ukázalo se však, že v národě samém, to jest v občanstvu, našlo to úplně opačnou odezvu. Plyne z toho poučení, že při každé změně nějaké soustavy a při každém projednávání nějaké reformy musíme býti velmi opatrní a že tudíž musí ústřední vláda pomocí parlamentu míti náležité spojení se všemi třídami obyvatelstva, aby věděla, jak ta která reforma je národem posuzována a přijímána. Měli jsme v poslední době několik případů, které jsou důkazem, že z každé neopatrnosti ústřední vlády činí se potom v národě nepokojné závěry. Proto bývá mi tak často srdečně líto, že zkušenosti a náhledy členů poslanecké sněmovny zůstávají bez odezvy a že velmi často není možno se dovolati nápravy tam, kde je toho přímo živelní potřeba.

Dokud náš stát žil ve znamení neustálých, rychlých proměn poměrů, mohlo se nám všelicos odpustiti. Poměry se vyvíjely tak překotně a rychle, že bylo nutno i přečetné, republikou vydané zákony, novelisovati. Nyní však možno říci, že přece jen se konsolidujeme a že se naše poměry ustalují. Je tedy třeba obezřetné součinnosti parlamentu s ústřední vládou a je třeba zhodnotiti všecky poznatky a zkušenosti, které z denního života národa vyplývají.

Na nynější složení ústřední vlády se žehra právě se strany těch skupin, které svým postupem daly na jevo, že chtějí zůstati - snad dočasně - mimo spolupráci ve prospěch státu. Slyšel jsem při debatě o vládním prohlášení, kterak někteří pánové se namáhali odstraniti mínění, že zúmyslně opustili spolupráci ve prospěch státu. My jsme však přesvědčeni přes všechny ty řeči, že vina je na jejich straně. Není možno v tomto státě vyčerpati program jedněch a nesplniti program druhých. My poslanci republikánské strany jsme hlasovali velmi často pro předlohy a opatření, která v našich řadách nikterak nejsou populární. Měli jsme odvahu říci, že musí býti v republice měřeno stejně všem třídám, pokud jde o činnost zákonodárnou. Přesvědčili jsme se však, že někteří pánové před svým voličstvem stejnou zásadu nedovedli obhájiti a že jim bylo politickým osvobozením, když se mohli postaviti na stanovisko oposiční. Já však prohlašuji, že povolání druhé národnosti do vlády vyvinulo se zcela přirozenou cestou a uzrálo po všech těch nekonečných případech, kdy pro jednu třídu se přinášely v našem zákonodárství oběti, a druhá neměla dostati ani nejzákladnější potřeby své vlastní existence.

Konečně musím prohlásiti, že zrádcování, jak v českém táboře pro povolání Němců do vlády následovalo, je neoprávněné. Nejhlavnější činitelé v tomto státě nejen o tom byli přesvědčeni, ale přece to také veřejně hlásali, že je v zájmu československého státu, aby Němci se k spolupráci přihlásili a vzdali se iredenty, která snad ještě část německého národa posiluje v jeho vzpomínce na absolutní vládu za starého Rakouska. Jestliže myšlenka kladné práce Němců pro stát vznikla právě v řadách zemědělských, to je německých zemědělců, je to úplně opodstatněné, neboť němečtí zemědělci mají stejný životní existenční zájem na dobrém hospodářském postavení Československé republiky jako my. Jestliže v tomto úmyslu některé strany německé předběhly strany české, buďte, pánové, ujištěni, že lid to také střízlivě posuzuje a že o té věci nesporně říká pravdu sám.

Už tenkráte, když jsme byli nuceni nastoliti prvou úřednickou vládu, bylo jisto, že nám chybí tvrdé a nevyvratitelné přesvědčení, že jsme národem a že si máme také jako národ vládnouti. Dali jsme si jednu z nejdemokratičtějších ústav v Evropě, proklamovali jsme ji nejslavnějším způsobem, ale za nepatrných pár roků jsme byli nuceni dáti vládu republiky pod ochranu a správu vlády úřednické. Bylo tehdy velmi příznačným, že část českého tisku v tomto poklesku parlamentarismu viděla novou éru republiky. Myslím, že povolání vlády úřednické bylo jen důkazem, že pro vnitřní rozpory a neodpovědnost skupin a stran nejsme schopni si vládnouti sami. Povolání úřednické vlády, ač jí chci přiznati všecko dobré, co v sobě měla, byl počátek rozkladu v myšlení a nazírání na parlamentarismus. A tento rozklad objevil se v novém stadiu, když dvě silné české strany, které donedávna uznávaly nutnost spolupráce pro stát a ve vládě, postavily se na stanovisko oposice. Takový případ už jsme měli, a to v t. zv. prvé všenárodní koalici. Tehdy národní demokracie podlehla agitaci některých osob uvnitř a opustila vládu a také strana lidová z ní odešla. Ale obě tyto strany jsou dnes, myslím, přesvědčeny, že české straně patří místo v parlamentní většině a nikde jinde.

Nemohu a nechci činiti žádných ostrých výtek dvěma českým stranám, ale prosím, aby uvážily všecky nejslavnější chvíle, když jsme společně jako představitelé všech vrstev národa manifestovali a co jsme všechno na budování státu vykonali a kolik těžkých chvil překonali.

Když se objevila jedna z nebezpečných krisí, která se životně dotýkala naší třídy zemědělské, dalo to podnět k prudkým sporům, které končily nejhrubějším porušením ústavy a parlamentarismu, jaké kdy existovalo. A tam jsou prvé počátky česko-německé vlády, kterážto myšlenka sice zrála, ale byla by dozrála později, po několik let. Viděl jsem tehdy tento parlament v nejvášnivějším vření. Zpravodajům se rvaly spisy, lavice se štípaly jako dřevo k topení a české strany si spílaly a plily po sobě, že bylo člověku z toho až hořko. A z této vřavy zněly pohrůžky, že toto sopečné sněmování znamená signál k občanské válce. Ale tu musím říci, že lid a národ je rozumnější než náš parlament a že co v parlamentě vládl svár, bitky, zmámení smyslů, bylo v národě více porozumění a byl tam také klid.

Dnes máme cla a kongruu a já tvrdím, kdyby listy některých skupin a stran nebyly vyvolávaly nejnižší pudy v lidu a neodívaly tyto dvě věci hávem strašáka, mohly býti národem a lidem přijaty zcela klidně jako samozřejmost a obě strany, které pro to odešly z vlády, mohly pro ně i hlasovati a svoje hlasování odůvodniti. Vím, že hlásá-li někdo 30 let, že cla jsou drahota a zhouba, těžko pak může pro ně zvednouti ruku. Ale otázky celní za starého složení říše byly zcela něčím jiným než dnes, kdy máme svůj vlastní stát a musíme v mnohém zavrhnouti starou ideologii právě proto, že musíme tu nebo onu věc řešiti s ohledem na vlastní stát.

Právě uzavírání obchodních smluv, které jsou otázkou importu i exportu, je pro stát nejtěžší věcí a já neváhám prohlásiti, že naše jednostranné a nešťastné řešení těchto otázek způsobilo státu větších materiálních škod než největší předlohy, které vyčerpávají finance tohoto státu.

Jestliže dnes p. ministr financí přišel s názorem, že je nutno zdaniti i pasy těm lidem, kteří jedou za hranice, aby tam nevyváželi peněz, potvrzuje to, co my říkáme v jiném směru, že tento stát nemusí míti bídy, ale nemusí dělati to, co dělá, to jest vydávati miliardy a těžké miliardy peněz do ciziny za to, co si má sám vyrobiti doma (Tak jest!) a při tom nehleděti, kolik z ciziny dostává a má. Naše obchodně-celní politika, vážení pánové, je jedna z nejživotnějších věcí a právě náš správný názor na ni byl kaceřován a označován za úzkoprsý názor agrárnický. Stojíme opětně před tím faktem, že nám Rakousko vypovědělo smlouvu a nemáme jiného přání, než aby při jednání o ni postupovalo se velmi rigorosně. Já chci jen, vážení pánové, říci, že v té době, kdy tato otázka by se stala akutní v Německu, že by vynikající národohospodáři a žurnalisté tuto otázku řešili, že by byla předmětem diskuse, u nás mezitím máme samé aféry, máme takové ovzduší, že se v něm slušnému člověku nepříjemně dýchá. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

My jsme až do utvoření nynější vlády mám na zřeteli těch několik měsíců meziaktí celně-kongruové války - žili v těžkém a otravném ovzduší afér. Mluvím o nich jen proto, že až na malé výjimky měly pozadí politické. Nedivte se, že lidé, kteří na venkově pracují a hledí si svého živobytí, spoléhajíce na to, že jejich zájmy jsou státem náležitě opatřeny, volali do Prahy: "Pánové, nechte už toho vylívání špíny na hlavu jeden druhému".

Aféry stíhaly jedna druhou a bylo nám až úzko, když jsme se dívali tak trochu po příčinách a za kulisy. Došlo to u nás tak daleko, že poslední individua psala otevřené listy presidentu a hlavě státu a že mužové, kteří do včerejška zaujímali nejodpovědnější místa a jímž jsme důvěřovali, označovali za lež tvrzení jiných čelných činitelů v naší politice státní. Nedivte se, že nezasvěcený lid se v tom galimatyáši nevyznal a že to bylo hotové otravování studní a poctivé mysli národa. Tím se morálka lidu nezvyšuje, nýbrž ubíjí. (Výborně!)

Aférou Gajdovou vnesen byl do národa neklid, aférou Stříbrného byl ještě posilněn, zvláště když se veřejnosti jevil ráz této aféry neuvěřitelně detektivním. Teď zase přišla aféra komunistického vyzvědačství, aféra Koburků a zrovna nato aféra Šaldova.

A tu musím tlumočiti, bych tak řekl, poctivý názor neotráveného lidu venku, který říká: Prosím, kdo v tomto státě ví, že někdo kradl, zkracoval stát, zneužil své moci úřední nebo jiného nemorálního zločinu se dopustil, ať s tím přijde otevřeně a mužně. Máme dobra státní návladnictví a dobré soudy. Budou jistě konati svou povinnost. Ale ať jen, pro Boha, si nehrá na karatele a nezaplítá případy jako pavučiny, dělaje analysu občanů k dopisům ministrů a zakrývaje fakt, že vlastně důkazů žádných nemá a že ničeho neví a že mu jde jen o pósu morálního karatele tam, kde sám politickou kariéru prohrál. (Výborně!)

Vážená sněmovno! Chceme v otázce Cyrilů a Josiášů věděti pravdu a žádné dohady a domněnky. Tiskový zákon u nás není populární, ale musil býti formulován, poněvadž od roku 1918 do roku 1925 dospěly u nás poměry tak daleko, že čest člověka nebyla často zhola ničím. Teď, kdy existují kmetské soudy, si někteří lidé vyrábějící aféry, našli formuli tuto: Zamodrchati věc tak, aby se v ní nikdo nevyznal a při tom jméno toho, koho chce potírati, ostouzeti, vláčeti s sebou tak, aby nemohl žalovati a obecenstvo mělo pastvu a říkalo si za větrem: co pak ten Hodža s tím Koburkem měl? Vím-li něco, otevřeně to řeknu. Nevím-li, mlčím a chci-li z politických důvodů znemožniti politika, mohu tak učiniti důkazy a argumenty, že jeho politika jest pro stát a národ škodlivá a zhoubná, ale netvrdím, čeho nevím. Četli jsme už od r. 1918 ve všech listech až na malé výjimky, že zahraniční politika dr Beneše jest jedna z nejšťastnějších - dnes to zde můj předřečník p. dr Patejdl opakoval - a přesto nenapadlo nám a našemu tisku, abychom i proti dr Benešovi vyvolávali zamotané aféry. V pozemkové reformě jsme cítili jeho vliv, když šlo o barona de Foresta, anglického příslušníka na Moravě, ale nyní se utlouká člověk, který postátňoval koburské lesy, který dělal něco opačného než chtěl Seidler et comp.

Pánové Kramář a Lukavský řekli, že zahraniční ministr dal popud k projednání známé předlohy o fideikomisích, že to dokonce hájil v ministerské radě, a já jsem slyšel, ze jsou o tom také určité záznamy. Vím, že když jsme tehdy poukazovali na lex Cyril, bylo nám řečeno, že se tak děje ze zahraničních důvodů, že to potřebuje ministr zahraničí, a my jako loyální poslanci nečinili jsme proti tomu námitek, nechtějíce ministerstvu zahraničí nijak jeho úspěchy za hranicemi kaziti. Pan Pallier však prohlásil v rozpočtovém výboru, že ministerstvo zahraničí žádného popudu k lex Cyril nedalo. Kdo se tedy má v celé této věci vyznati? Pan Hruban napověděl cosi o jednom právníkovi, který prý píše do "Lidových Novin". Nuže, jen to pěkně říci a nebáti se! Myslím, že je správné, když my poslanci ve sněmovně chceme věděti, kdo se angažoval do té míry, že parlament musel projednávati osnovu sloužící jednotlivci, ať už to byl třeba slovanský princ - prosím - v době, kdy celá řada zákonů, týkajících se milionů lidí, se uskutečniti nesměla a nemohla.